Jdi na obsah Jdi na menu
 


Potom bylo po všem

Uvařil mu čaj a nasypal do něj čtyři lžičky cukru. Věděl, že James nesladí, ale v tuhle chvíli jednal spíš podvědomě. A podvědomě měl zafixováno, že sladké uklidňuje. Možná to uklidnění potřeboval sám.

Odnesl hrnek do pokoje, který mu sloužil za obývák a ložnici současně. James seděl v křesle a díval se do prázdna. Mlčel. Jen přišel, řekl mu, co se stalo, a pak… Připomínal sochu, až na to, že dýchal. Mělce, ale dýchal.

Q odložil hrnek na stůl a posadil se k němu na opěrku.

"Je mi to líto. Je mi to moc líto," zašeptal a položil mu ruku na rameno.

"Zklamal jsem," řekl tiše James, poté co se napil čaje a spálil se. Musel, nenechal čaj ani trochu vychladnout, ale jako by mu to nevadilo. Jen ty dvě slova a pak zas ten pohled do prázdna. Nedokázal to snést. Nějak… To pro něj bylo stejné, jako když mu zemřeli rodiče. Bylo to špatné, zlé a dnes neměl kam se schovat… Tak přišel sem.

Q neřekl vůbec nic. Jen se k němu nahnul a objal ho, co nejpevněji mohl. Sám přitom ztratil rovnováhu a sesul se mu na kolena. Ostré kosti ho dloubly do svalů. James musel v posledních měsících dost shodit… Nepřemýšlel, protože v tu chvíli ho agent pevně sevřel v pase a zabořil mu tvář do ramene. Neplakal, jen dýchal rychle, jako zvířátko zahnané do pasti.

Seděl tak dlouho. Velmi dlouho na to, aby to bylo jen obyčejné vyčerpání či tíha selhání, tady to bylo něco víc. Jako by to nedokázal zvládnout. Q ho neznal dlouho, ale věděl, že tady se děje něco, co… Není zcela normální. Velmi nesměle ho pohladil po vlasech a přitiskl k sobě. Nemluvil, neměl slova, kterými by ho utěšil, nedovedl by v takové situaci utěšit ani sám sebe… Jen věděl, že nezklamal, že udělal, že oba udělali všechno, co mohli. Že nemohl za tu zbloudilou kulku od bůhví koho. Ale i když to věděli, stejně to nepřinášelo kýžený klid.

James se snažil uklidnit, to Q vycítil, pak se od něj odtáhl a zas se napil čaje, který stačil ochladnout. Jak dlouho tak seděl? Nevěděl. Jen seděl, cítil vedle sebe přítomnost mladého Quatermastera, a civěl do zdi.

"Zítra tu bude nový…"

"Já vím." Q to řekl tichounce, skoro měl pocit, že se od něj odpověď ani neočekává. Bez odporu se zase nechal stáhnout do Jamesovy náruče. Jestli to Jamese uklidní, ukonejší, byl ochoten k mnohem bláznivějším činům. Znovu ho pohladil po vlasech. Teprve teď si uvědomil, jak je agent zpocený, špinavý a mokrý. Že z toho Skotska jel rovnou sem. K němu… Potřeboval se schovat. Když vše skončilo. Chtěl trochu klidu. Po tom rozruchu. Seděli tak dlouho, než James nakrčil trochu nos.

"Měl bych si dát sprchu."

"Mám tu dokonce i koupelnu. I když je to ústředí. I když to spíš připomíná laboratoř." Pokusil se o mírný žert. James nereagoval. Jen se o něj znovu opřel, Q cítil, jak mu dýchá na krk. Z té tiché rezignovanosti mu skoro přebíhal mráz po zádech.

Takového ho neznal. Rezignace, ne to nebyl James, to nebyla to pověst, co ho předcházela. Vztek. Pomstychtivost. To by bylo pochopitelné. Jenže už nebylo komu se mstít a tak mu zbyla jen ta rezignace. Vzal ho za ruku a jako malého kluka odvedl do koupelny. Sám se divil, kde se to v něm vzalo, ale jakmile jednou začal, už to prostě dokončil.

Svlékl z něj bundu. Mokrou. Svlékl z něj svetr. Mokrý a zakrvácený. Opatrně mu začal rozepínat košili a bál se. Strašně se bál, protože se agent 007 vůbec jeho počínání nebránil. Bylo to, jako by pracoval jen do té doby, než vše oznámil těm, co potřebovali.

Hlídal Její tělo, než si pro něj přijeli, pak si vzal auto a jel. Ani jeho přítel a správce ho nedokázal zastavit, ani ostatní. Jel v kuse až do Londýna… Až na velitelství. Vyplnil hlášení. Všechno dělal tak strojově, že když odcházel, nikdo nic nenamítal. Pak přišel sem… A tady jeho tělo poháněné vůli prostě vyplo. Všechno ho dohonilo a to byl konec.

Q najednou pocítil naléhavou, palčivou touhu ho políbit. Slíbat z něj všechnu tu bolest, která na něm lpěla hůř, než špína. Políbit ho, aby mu dokázal, že jakkoliv mu to teď tak připadá, není sám. Vytrhnout ho z té strašlivé letargie, která mu naháněla hrůzu. I kdyby potom měl obdržet pár facek.

"Jamesi… Jamesi, vnímáš mě?" zašeptal místo toho.

"Jistě," ozvalo se po chvíli. James byl při smyslech. Jen nereagoval. Nakonec se ale pohnul a sám si stáhl košili z ramen. Dokonce sám sjel k opasku kalhot. Za chvíli stál před Q jen ve spodním prádle a s hodinkami na ruce.

"Zvládnu to."

V tu chvíli se to v mladém vědci zlomilo jako sirka. V té jediné vteřině, kdy se dívali jeden druhému do očí a kolem bylo ticho schopné zadusit člověka. Vrhl se mu kolem krku a skutečně ho políbil. Zoufale, naléhavě, tak tvrdě, jak jen uměl.  

A James mu stejně odpověděl. Najednou ho držel v náručí a líbal tak naléhavě a tvrdě jako by zítřek neměl přijít, jako by se musel ujistit, že je ještě naživu.

 

Ani nevěděl, jestli se svlékl sám, nebo to z něj strhal někdo jiný. Najednou na něj dopadala teplá voda, házela mu do očí prameny mokrých vlasů a hladila ho tam, kde Jamesovy ruce zapomněly. Pořád ho líbal, jakoby nikdy neměli a nechtěli přestat, tiskl se k němu, cítil, jak mu zběsile tluče srdce…

Kdyby mu šlo jen o to, dostat 007 do postele, měl by splněno. Jenže tady šlo tu blízkost, o ten balvan neštěstí, se kterým si člověk sám neporadí. A i když nemohli všechno to hrozné jednoduše spláchnout, bylo to najednou jaksi lehčí.

James se k němu tisknul a to, co dělal… Možná to nebylo zcela fér, ale potřeboval to. Potřebovali to oba a M by to pochopila. Doufal v to. Vlastně by to s humorem a nadhledem sobě vlastním, schválila. Nejspíš. Když mu Q projel hubenými prsty vlasy, James tiše vzdychl.

Pohladil ho na oplátku a on mu jen tiše zasténal do ucha. Pak mu ovinul ruce kolem krku a cítil, jak ho James bere pod koleny a zdvihá ho… Podvolil se. Chtěl se podvolit. Zoufale si přál ho nějak vrátit do života a ani si neuvědomil, že stejně zoufale ho chce cítit. Tak zoufale, že mu dovolil vše. Ale James se choval velmi jemně. Neměl, jak by mu to usnadnil… Jen touhu se na něj vrhnout.

"Můžu?" zeptal se, když ho jemně kousl do krku a dál oždiboval.

Podíval se na něj zamlženýma očima. Bez brýlí se mu zdálo, jakoby James byl namalován starým mistrem… A tolik mu to slušelo. Pousmál se a uhladil mu mokré vlasy.

"Musíš," zašeptal potom a přitiskl se k němu.

James ho políbil a poslechl. Přivlastnil si to hubené tělo, Q cítil, jak ho přitlačil na stěnu a… Vybavoval si jen útržky. Jamesovy polibky, jeho ruce a doteky, vůni jeho rozehřáté kůže, vodu, která mezi nimi protékala…

 

Když bylo po všem, půjčil mu svůj župan (který mu standardně byl asi o dvě čísla větší) a sám se zabalil do osušky. Byl rozehřátý, příjemně unavený, trochu bolavý, ale rozhodně mu svět už nepřipadal tak beznadějný. Doufal, že James to cítí stejně.

"Přespi tu," nabídl mu po chvíli. 007 mu místo odpovědi začal sušit vlasy. "Přespi tu," zopakoval Q neústupně. "Oni počkají."

Nakonec ho poslechl. Zůstal. Zalezl k němu do postele (dokonce ani nevyhodil Skopolamina) a přitiskl se k hubenému tělu. Jindy to tak nedělal, ale dnes, dnes ano. Dnes si mohl dovolit být na chvilku slabý. Dokud nezačne zas obyčejný den. Pak ucítil, jak kolem něj Q ovinul ruce a přitiskl si ho k sobě. Nakonec se na něm leželo docela příjemně. A potom ho jen políbil na čelo.

Jsem tady a budu tady, kdykoliv mě budeš potřebovat…

Věděl, že ho bude potřebovat. Věděl, že James teď ztratil někoho důležitého a věřil, že mu pomůže to překonat. Koneckonců od toho byl nejmladší a nejchytřejší Q MI6. A kromě toho v něm sílil pocit, že k tomuhle nemluvnému, záhadnému muži nejspíš cítí i něco víc, než jen pouhou tělesnou přitažlivost a přátelství. Chtěl mu pomoct, chtěl, aby se přestal trápit, aby to bolelo, ale nebylo to smrtelné.

Tak ho nechal spát ve své posteli.

James dokázal usnout. V jeho náručí to zvládl, i když si myslel, že to nepůjde. Usnul. Nezdálo se mu nic, nic ho nepronásledovalo. Byl to spánek černý jako hlubiny a těžký jako kámen. Neulevil mnoho, ale přesto mohl ráno vstát a navzdory všemu jít dál.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:)))))

(Milwa, 12. 2. 2016 20:29)

Hurá! Tak to jsem ráda,že něco přibylo!
zrovna jsem si nedávco četla zdejší "Foglarovky"
Už se těším co napíšete:)

Stále se vracím

(Alice, 9. 1. 2016 22:15)

a budu se vracet, i kdyby nic nepřibývalo... Mám vaši tvorbu ráda a ráda se vracím do dob, kdy jsem ji četla poprvé

...

(Profesor, 3. 12. 2015 13:31)

Moc hezké. Náramně smutné, ale i jemné a ne beznadějné.

Vianoce

(Mononoke, 30. 11. 2015 0:24)

Vianoce sa blížia pomaličky a sneh padá do hôr,
my sme tu dostali darček nečakaný o niečo skôr.

arigato

(Ari, 29. 11. 2015 21:09)

Ahoj, nemůžu uvěřit, že na moje oblíbené stránky něco přibylo. Moc mě mrzelo, že jsem je objevila, až když se zastavily. Pak na nějakou dobu ani nešly vyhledat. Neměla jsem si kam chodit pro útěchu a inspiraci. Pak se znovu objevily a já jsem se těšila na všechna pokračování. A dnes, skoro po dalším roce jsem se dočkala.

Arigato Muraki

Sláva

(Veviver, 28. 11. 2015 19:48)

Už som si myslela, že to tu navždy zapadne prachom :-D prosím naďalej bojuj proti prokrastinácii :-)

Re: Sláva

(Bea, 28. 11. 2015 19:54)

Děláme, co můžem. :D

...

(mravenec, 28. 11. 2015 19:01)

fénix vstal z popela. Pěkný rozjezd.:-) Tedy doufám, že rozjezd.

Re: ...

(Bea, 28. 11. 2015 19:49)

Já teda doufám, že vstal, že teda nechcípne (oni to maj občas ve zvyku, když se jim něco nelíbí). :D

.

(Archea Majuar, 28. 11. 2015 10:10)

Jestli mi něco dokázalo zvednout náladu, pak tahle povídka. Nemám slov, prostě... přesně se mi trefila do vkusu, děkuju :)