Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vládni, Británie!

23. 11. 2012

 Vládni Británie

 

Znovu a znovu. Další večer strávený za pianem s lahví vína a krabičkou vonných cigaret, jejíchž dým se potom rozplyne v drahé kolínské nočního milence, který s ránem mizí. Těch večerů už prožil nepočítaně. Miloval to a nenáviděl zároveň. Ale přestat nemohl a vlastně ani nechtěl, bylo to jako droga.

Ta chvíle, kdy usedl na svou stoličku, nalil si první sklenku a pohlédl na své publikum. V té chvíli ho ještě nevnímali, byl jim lhostejný, obyčejný pianista, všední figurka na jejich cestě nočním městem. Ale potom začal hrát… Oči všech se na něj upřely, jaksi mimoděk.

Pro ten okamžik elektrizující síly, která projela jeho posluchači, by klidně i vraždil.

 

Vešel do baru a zamířil hned k barpultu a poručil si gin s tonikem. Protřepat nemíchat...to bylo jasné. A když ho dostal, vypil ho na jeden tah. A hned si dal další. Pak otevřel pouzdro na cigarety a zapálil si. Prostě seděl na stoličce, pil a kouřil. Díval se po baru a viděl nejméně tři ženy, které o něj projevili zájem. Dva muže co měli pod saky malou zbraň - zřejmě obchodníci s drogami. A pak jeden profesionální prostitut…a dvě ženy stejné profese. A pak jedinci na lovu...muži i ženy. Nikdo ho neohrožoval, nikdo ho nezajímal. On se jen potřeboval trochu opít a přežít noc, než mu letí letadlo. Celkem osum hodin. Skoro věčnost.

 

Pianista si v tu chvíli zapálil také a jedna servírka mu dolila víno. Přihnul si a potom položil prsty na klávesy piána.

"I´ve heard there was a secret chord

That David played, and it pleased the Lord

But you don´t really care for music, do you?" zazpíval tiše a měkce ten zvláštní hlas. Hlas, který prošuměl sálem stejně jako pentlička dýmu z pianistovy cigarety, vonící po vanilce. 

 

Muž u baru kouřil obyčejné ruské tarasy, co mu zbyly a jen poslouchal. Pil už třetí sklenku a bylo mu jedno že to pije. Potřeboval vypnout. A ta píseň byla zajímavá. Znal ji, samozřejmě. Ale to neznamenalo, že by se mu nelíbila. Vlastně, byla úžasná. Bylo v ní tolik významů, tolik skrytého poselství... Mnoho a mnoho zaklíčované  symboliky, která promlouvala jen k tomu, kdo byl ochoten naslouchat.

Díky pianistovi naslouchali všichni. Včetně unaveného muže u baru. 

Ale ten neposlouchal dlouho. Přišla k němu. Jedna z těch co hledají společnost. Ne profesionálka, jen žena na jednu noc. Slušně, ale razantně ji odmítl. Neměl chuť na ženy...možná tak na cigaretu a další sklenku, ale ne na ženu.

 

Pianista dohrál a upil svého vína. Potom chtěl potáhnout z cigarety, ale už mu úplně vyhořela. Jen pentlička dýmu s vůni vanilky pomalu plula sálem. Sáhl tedy do pouzdra, vytáhl další cigaretu, vzhlédl...

"Přejete si?" Díval se na muže, kterého si předtím všiml, jak postává u baru... Jeho oči byly znepokojivě šedé. A prázdné. 

"Hrajete i na přání?"

"A připálíte mi?" pousmál se pianista a vložil si cigaretu mezi rty. 

Cvakl kvalitní zapalovač. Zippo. Bez jakéhokoliv rytí. Jen lesklý povrch s pár škrábanci. Nic víc z čeho by ho mohl nějak zařadit.

Muž mu připálil.

"Dobrá, co byste chtěl zahrát?" Potáhl, vyfoukl dým a odklepal trochu popelu. "Nebo mám hádat, co by se vám líbilo? Musím vás varovat, v tom moc dobrý nejsem." 

"Zkuste hádat."

"The show must go on..." To pro ten pohled štvaného zvířete, napadlo pianistu kradmo, má pohled člověka, kterého pronásleduje smrt. 

Blonďákovi, který stále držel svou sklenku (čtvrtou) se přes rty mihl krátký úsměv. Ano, show musí pokračovat. Tedy ne že by ji občas nechtěl zastavit,ale to by bylo jednodušší prohnat si kulku hlavou. A také mnohem méně nákladné. A všichni přeci máme v popisu práce úsporná opatření.

"Tak co? Mám hrát?" zeptal se pianista a pohlédl na něj. Šedé oči na něj shlédly, jakoby ho neznámý hodnotil. Usmál se v odpověď na ten zkoumavý pohled. 

"Můžete," řekl klidně a znova se napil. Přesto se necítil opilý. Najednou měl chuť na něco jiného než na píseň. Věděl, že to je jen reakce těla na prožitý šok,ale stejně to cítil. A naučil se, že je lepší tyto pocity buď nějak převést na něco jiného, nebo uspokojit

Pianista si posunul cigaretu do koutku úst a pohladil klávesy. Něžně je pohladil, než začal hrát.

"Empty spaces - what are we living for?

Abandoned places - I guess we know the score..

On and on!

Does anybody know what we are looking for?" zazpíval tiše a díval se mu přímo do očí. Ty jeho byly tmavé večerem, odráželo se v nich světlo svíčky, která stála na kraji piana.

Chuť se zvolna měnila v hlad. 

Poznal to. Byla to ta chvíle, když se šedý pohled změnil v temně šedý. Pohled šelmy. Šelmy co si našla kořist. A tou byl on. Mladík u piana. Bylo jedno že ho nezná, ale chtěl ho.

Pianista mu pohled zpříma oplácel a dokonce se lehce usmíval. Symboliku Leonarda Cohena nebylo snadné pochopit, ale tyhle signály byly jednoznačné. Pro dnešek našel svého nočního milence. Co na tom, že k ránu zmizí...

"Objednáte mi ještě víno? Zahraju vám i něco jiného." 

Blonďák kývl na muže u baru a ten mu stejně odpověděl. Věděl moc dobře o co se tady jedná. A bylo mu to jedno. Pokud za pianistu platil někdo jiný, bylo to v pořádku.

"Takže, ještě vám mám něco zahrát?" Pianista ho obdařil všeříkajícím pohledem, když mu blonďák doléval skleničku. 

"Klepání na nebeskou bránu,"řekl po chvilce přemýšlení blonďák a upil ze sklenky. Ano, to se k němu hodilo. Už na ni klepal dlouho. Bylo jen otázkou času, kdy mu otevřou...a pošlu ho do Pekla.

„Mama take this badge from me

I can't use it anymore

It's getting dark, too dark to see

Feels like I'm knockin' on heaven's door“

Ten hlas ho vytrhl z trudného přemýšlení. Pianista zpíval tiše, slyšet ho mohlo sotva pár lidí přímo pod podiem, jinak měl blonďák soukromé představení jen pro sebe. Uměleckou předehru k věcem příštím. 

„Mama put my guns in the ground

I can´t shoot them any more

That cold black cloud is comin down

Feels like I'm knockin' on heaven's door“

 

Zpíval krásně. A když smutná písnička dozněla, jemně se uklonil a zadíval se na blonďáka. Pohled, který mu blondýn věnoval byl ..zvláštní. Přesto mu dokázal porozumnět. Chtěl ho

A možná hledal i víc, než jen potěšení... Hledal útěchu, byť jen pro dnešní noc.

"Můžu vám splnit ještě nějaké přání?" zeptal se polohlasně, kdy se k němu blondýn pomalu naklonil. 

"Co sklenku, někde víc v soukromí?" otázal se muž naprosto beze studu. 

"To zní skutečně lákavě..." Pianista si zapálil další cigaretu a pomalu se zdvihl.

"Mám zaplacený hotel." Blonďák se pousmál.

"To se rozhodně hodí." Potáhl a vyfoukl mu dým do tváře. 

Blonďák se ušklíbl, zaplatil na baru útratu a pak pokývl na pianistu a tens e vydal za ním. Blonďák mu podržel dveře a oba vyšli ven. Do mrazivé noci, kdy se obloha zatahovala těžkými mraky.

"Možná bude sněžit."

"Bude,"odvětil blonďák a chytil taxi.

"Hotel Maria."

 

Knock, knock, knockin' on heaven's door,

Knock, knock, knockin' on heaven's door,

Ooh, Ooh yeah, knock, knock, knockin' on heaven's door

Knock, knock, knockin' on heaven's door

Ooh, Hey, hey, hey, hey, yeah        

 

Pianista se uvelebil vedle něj a když se taxikář rozjel, pomalu mu položil ruku na koleno. Jen zlehka, nebylo v tom nic vyzývavého...

"Jsme si jistí, že oba od téhle noci očekáváme totéž?" zeptal se potom tiše, když na něj blonďák upřel oči. 

"Možná."

Víc než jednoslovných odpovědí se nedočkal, až do chvíle, než dorazili do hotelu. Šli na pojo a tam...objednal blonďák šampaňské a kaviár. Donesli to za chvilku Hotel Maria měl čtyři hvězdy. A pak když blonďák nalil. ...otočil se k pianistovi.

"Takže?" Ten se opřel o jeho stůl a založil si ruce na prsou. Díval se na něj vyčkávavě, ale stále v jeho počínání nebylo nic, co by to vyložit jako jednoznačný signál. Čekal, co jeho hostitel udělá. 

"Skleničku? Kaviár?"

"Polibek?" 

Blonďák se usmál, ale byl to spíš poloúsměv. Přistoupil k němu a jemně ho políbil. Zkoumal. Mladík se nechal a tak ho políbil znovu. Ale jinak...odvážněji, dravěji.

"Co vlastně hledáš v tomhle městě, ty tajemný milovníku hudby..." šeptal mu pianista do rtů a hladil po ve vlasech. "Cos ztratil v tom baru?" 

"Nic. Jen další oslava konce zakázky. Nic víc."

"Chápu... Myslíš, že u mě zapomeneš?" zeptal se po chvíli, kdy ho blonďák zase jen líbal, ale tak naléhavě, jakoby nikdy nemělo přijít ráno.

"Možná. Na chvíli."

"Dobře." Pianista ho znovu políbil a potom už nemluvili. 

Nebylo třeba mluvit. Blonďák ho stáhl na zem a pak , když se navzájem začali zbavovat svršků..,sním dotančil do postele. Široké postele s pohodlnou matrací a dobrým pérováním. Ani jeden na nic nečekal. Kondomy byly v nočním stolku, stejně jako malá tuba lublikačního gelu. Dalo by se říct, že se na něj ten blonďák vrhl a přeci se snažil, aby si z toho pianista odnesl co nejvíc potěšení

Ten se mu poddával, líbal ho a hladil, a když se ocitl docela nahý v jeho posteli, jen se usmál a přitáhl si ho k sobě.

"Ani neznám tvé jméno..." hlesl a políbil ho. Blonďák zatím dál zkoumal jeho tělo, ale na okamžik se zarazil.

"James," zamumlal potom.

"Daniel," usmál se pianista a poddal se dalšímu vášnivému útoku. James u něj hledal zapomnění, zastavení, než bude muset jít dál. Chtěl mu ho poskytnout. 

Když viděl, jaké tělo bude mít dnes ve svých rukou. Viděl ty svaly, jak se napínají, krátce střižené vlasy. Jizvy a cítil ji jemné hrbolky na kostech tam, kde byly zlomeny a zas srostly. Ne, neměl v posteli obchodníka, ale na druhé straně...proč se ptát. James zcela jistě věděl, co chce a jak ho potěšit a stejně tak i sebe.

Otázky někdy situaci jen ztěžují a zbytečně. Tohle přece nebylo nic jiného, než jen jedno zastavení v cestě.

Horké ruce přejely Danielovy po stehnech a hladily ho dál. Byly velké a hrubé, ale jejich dotek stejně rozechvíval. Daniel vůbec nezůstával na pochybách, co si James přeje. Otázkou zůstávalo jak. 

Když mu vjel rukou na varlata a stiskl je velmi jemně a začal mnout, vyloudil z pianisty tiché zanaříkání.

Druhou rukou ho pohladil přes vstup. 

Zvláštní, většinou se svými milenci sváděl vášnivý boj o to, kdo bude komu podřízený, ale tady to bylo jaksi jasné. Poddával se svému krásnému neznámému a ani mu to nepřišlo. 

Bylo to vlastně jednoduché.,James, to byla živelná síla. Jako by se mu nic nemohlo postavit do cesty a nic dlouho odolat. Byl něžný a zároveň velmi nesmlouvavý.

A tak se mu ani nepokoušel bránit, nechal se jím docela ovládnout a rád. Když mu James stiskl ruce nad hlavou, jen tiše zakňučel, protože doslova hořel touhou a vzrušený byl skoro až na hranici bolesti. 

A pak po přípravě, která byla ani krátká ani příliš dlouhá si ho vzal. Zmocnil se ho a když mu pianista sevřel nohy kolem boků, začal se v něm pohybovat. Jako by to potřeboval...blízkost, sex, endorfin....

Měl v očích cosi šíleného a jeho pohyby byly naléhavé, drsné a živočišné. Bestiální něha, mihlo se Danielovi hlavou, než ho zaplavila rozkoš smíchaná v omamujícím koktejlu s bolestí.

James, člověk, který bojuje proti vlastním démonům a...

"Ach bože!" zanaříkal a tělem mu bleskem projela slast. Připadal si jako opilý. Připadal si, že nikdy nebude mít dost. 

James se pohyboval stále naléhavěji a postupně se jeho pohyby stávaly trhavějšími. Daniel to cítil…cítil i to jak drsně mu svírá zápěstí...bylo to skoro brutální, ale zároveň pro oba příliš vzrušující.

Sténal nahlas a bez zábran, když ho James políbil, chvíli s ním bojoval, ale nakonec jen otevřel ústa a nechal se docela ovládnout a bylo to zatraceně skvělé. Být v roli oběti takového muže by si nechal líbit každý den.

"Ještě! Víc! Víc! Udělej... Ach bože, ano, prosím, ano!" sténal naléhavě s každým dalším přírazem. 

Jako by zítřek neměl být. Jako by tohle bylo to poslední co kdy zažije. Tak intenzivní to bylo, tak…šilené. Jen každé šílenství má své hranice..prý. Tohle je mělo, když se začal mladík chvět a Jamesovy pohyby se staly trhavějšími až se prohnul v zádech a táhle vykřikl.

Ale to vnímal jen nejasně, protože se proti němu vzepjal a k jeho výkřiku přidal svůj vlastní. Že ho James ještě pořád držel bylo jen malou pikantní třešničkou na závěr. Stejně jako ten společný orgasmus. 

Pak se na něj James zhroutil. Vyčerpaný a na chvíli klidný. Věděl, že ten stav nepotrvá dlouho, ale chtěl si ho vychutnat

Pomalu pustil Danielova zápěstí a ten mu vzápětí vpletl prsty do vlasů. Nehýbal se. Jen kolem něj ovinul ruce i nohy a nechal ho odpočívat na svém hrudi, který se leskl potem.

Když se na něj James po nějaké době podíval, lehce se ušklíbl.

"Je líp?"

James se usmál.

" Yes." 

 

I hurt myself today

To see if I still feel

I focus on the pain

The only thing that's real

The needle tears a hole

The old familiar sting

Try to kill it all away

But I remember everything

 

K ránu usínal těžkým, černým spánkem beze snů. Tělo mu tak naznačovalo, že život, který vede, není úplně nejlepší volbou jak se dočkat sta let… Ale kdo by o to stál.

Otevřel oči ve chvíli, kdy se James oblékal. Pousmál se. Bylo to stejně fascinující představení, jako když se včera svlékal. A dívalo se na to stejně dobře. S vědomím, že ví.

„Už jdeš?“ zeptal se potom, podepřel si hlavu a natáhl se pro cigarety.

„Letí mi letadlo.“

„Přepokládám, že už se nevrátíš,“ našel svoje pouzdro a vsunul si cigaretu mezi rty.

„Nemám to v plánu, ale kdo ví.“

„Zastav se někdy. Až budeš mít zase cestu.“ Zapálil si a rozvalil se v posteli. Díval se na něj a James mu pohled oplácel. Potom se usmál.

Krátce. Snad jako by na to jeho mimické svaly nebyly zvyklé. Přesto měl Daniel pocit, že ten úsměv byl vřelý. Opravdový cit problesknuvší z nitra

"Šťastný let," popřál mu potom.

"Díky."

Za Jamesem se tiše zavřely dveře. Bylo půl páté ráno.        

 

Na letišti se řadila řada cestujících u odbavení. Nikdo si nevšímal šedých očí muže za tmavými obroučkami brýlí. Nikdo nemohl postřehnout ten pohled, jakým si měřil své budoucí spolucestující. Jen další šedé oči. Blesklo v nich poznání a blonďák se nepatrně usmál. Zdálo se, že ani cestu domů, nebude mít klid od své práce. Nenápadně vytáhl mobil, jako by ho chtěl vypnout a zmáčkl tlačítko pro fotoaparát a snímek okamžitě odeslal na známé číslo. Za chvilku, ještě než mu stevardka zkontrolovala pass a letenku, už měl popis.

„NicK Noland, jen jedno z alias. Bombový expert.“ Usmál se. Ne, teď ten let nevypadal rozhodně klidně.

„Nezapomeňte si vypnout mobil, pane,“usmála se na něj letuška, když ho vítala na palubě.

„Nebojte se.“ James se na ní usmála pohledem vyhledal šedookého Nolanda. Inu, co by člověk neudělal pro Anglii.

 

What have I become

My sweetest friend

Everyone I know goes away

In the end

And you could have it all

My empire of dirt

I will let you down

I will make you hurt

 

I wear this crown of thorns

Upon my liar's chair

Full of broken thoughts

I cannot repair

Beneath the stains of time

The feelings disappear

You are someone else

I am still right here

 

If I could start again

A million miles away

I would keep myself

I would find a way

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Koření.

(Rowene, 4. 12. 2012 8:16)

To je přesně to koření, které chybí. Po velkém smutku, že Tvoje stránky skončily, jsem zase nadšená dokonalou povídkou. Skvěle vystižený charakter a atmosféra, moje oblíbená píseň... člověku se tají dech. :-)

Ta povídka hraje!

(Keneu, 27. 11. 2012 0:46)

Přímo v hlavě, což se mi nestává (ani u song-fic). A vůbec to celé funguje a pasuje. Líbí se mi výběr písniček a Daniel a bar a vůbec celá povídka.

:-)

(kitty, 25. 11. 2012 22:29)

velmi zajímavé s dost dobré :-)

...

(Profesor, 24. 11. 2012 18:49)

Moc Bonda neznám, viděla jsem jen pár dílů, ale povídka s ním se mi moc líbila. Je správně smutná a bezútěšná.
Muž jako je on těžko hledá útěchu a dočká se jí jen na chvíli. Líbil se mi Daniel.

neodolala jsem...

(YKW, 24. 11. 2012 11:05)

... Bonda miluji a tohle se mi zdálo jako příjemné zpěstření toho, k čemu se James přiznal :D něco takového bych od tvůrců filmu nečekala, takže klobouk dolů za to, že jsem se tím popkornem neudusila :D

Fakt se mi to líbilo, bylo to takové "akčně jemné" určitě bych se nezlobila, kdyby nám něco takového filmaři přidali na pokoukání *angel*

James Bond

(LoLo, 24. 11. 2012 10:15)

je jedním z těch lidí, kteří přitahují, ani vlastně nevíte čím. Svým způsobem je to děsivé.


"What's your regulation training for this? Don't worry, there's a first time for everything."
"Who says it's my first time?"

Jeden z mnoha silných okamžiků filmu. Stejně se mi líbil nejvíc. (Stejně jako scéna, kdy si blondie vyndává čelist.)