Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cukr a bič

13. 4. 2008

Cukr a bič

 

Všem, kteří je mají rádi…

Obrazek

 

Stál v takovém úhlu, aby ho nemohl vidět a on viděl jeho. A bavil se. Opravdu se bavil, jako za celé své působení na tomhle, ehm… Oni tomu říkají Svět? Asi ano, ale jemu to bylo jedno. Nezajímali ho. Nicotní tvorečkové ženoucí se od ničeho k ničemu. Mnoho zábavy si s nimi neužil. Kolik zábavy si taky užijete se s někým, kdo je schopen koukat jenom na jeden šílený rej jiných tvorů, kteří se o překot perou o jeden hloupý míč, který navíc ani není kulatý…, kteří si dobrovolně nechávají vyměknout mozek u filmů, kde teče krev proudem a jediné čeho jsou hlavní padouši schopni je pár ubohých fórů a rány pěstí?

Rány pěstí z duše nesnášel. Jako ostatně násilí obecně. Tedy to fyzické. Jinak násilí miloval. Násilí rafinované. Metodu cukru a biče. Metodu, kdy člověk odporoval a odporoval. Kdy ho musel napřed zlomit. Ale ne na těle. Na duchu…

 

Usmál se a jeho prsty si pohrávaly s malou, kulatou a lesklou věcičkou. Když tak uvažoval, tak ani násilí rafinované nebylo to pravé ořechové, pokud nemělo správnou oběť. A proto ho taky tolik zajímal On. Protože On ho nenáviděl. A byl v té své nenávisti tak rozkošně roztomilý… Až chtěl Baltazar jenom jedno. Zlomit právě Jeho. Johna Constantina.

 

Pomalu se odlepil od zdi a následoval tu vysokou hubenou postavu, která ho právě minula, zcela bez povšimnutí, až k výtahu. Přitom letmo mrkl na cedulku dveří, odkud právě vyšel. Dr. Rheisová. Onkologie. Ušklíbl se.

Ale podívejme, Johny. Tak to vypadá, že brzy dostaneme návštěvu. To abych si pospíšil…

 

"Tak jak to vypadá doktorko?" zeptal se tiše John a přitom sledoval svůj snímek plic. Nelíbil se mu. Prožrané temné fleky svědčili o něčem víc než jen táhlém nachlazení.

"Vidíš sám, ne?" poznamenala onkoložka. Byl klidný, takže byla ráda, že se může chovat podobně. "Rakovina plic. Poslední stádium, Johne."

"Dá se s tím něco udělat?" zeptal se tiše. A až moc klidně.

Odpověď byla... Spíš jen suché konstatování holého faktu. "Ne. Je to agresivní forma. Nedá se s tím dělat vůbec nic." Ne, že by jí ho nebylo v jistém směru líto, ale na druhou stranu se nikterak netajila názorem, že si za to může z velké míry sám.

"No tak..." ušklíbl se. "Minule jsi mě zachránila..."

"Minule bylo minule," odpověděla lakonicky. "Teď už to nejde." Chvilku se na ni díval. Pak se prostě zeptal "Kolik?". Dívala se jak vytahuje z náprsní kapsy pouzdro s cigaretami.

"Pár měsíců. Možná rok," pronesla potom a schválně se podívala jinam. "Měl by ses na to připravit... Na všechno..."

"Díky, ale já vím přesně kam půjdu," řekl, vložil cigaretu mezi rty a zapálil si.

"Jo to je skvělej nápad," ucedila naštvaně skrz zuby. "Jen tak dál, Johne."

"Víš, já vím kam půjdu. A na to se nedá připravit. Takže… Sbohem… A dík."

 

Stříbrná mince v Baltazarově ruce se pohnula. Cink, cink... Téměř jakoby cinkala, když líně putovala přes články jeho prstů tam a zase zpátky. Cink, cink, cink... Někdo klepe na bránu pekelnou...

Díval se za ním a ještě pořád se usmíval. Johny, chlapče. Moc se na tebe těším. Těším se, jak tě budu krotit... Sledoval ho, nenápadně přilepený na zeď a usmíval se, když mu Constantin pořád a pořád dokazoval, že je hoden právě jeho pozornosti. Tvrdohlavý, nepříjemný. Přitažlivý, Baltazar si jemně olízl rty. Až pekelně přitažlivý a nezkrocený...

 

John šel rychle k taxíku, nastoupil a odjel do opatství. Jenže odpověď Gabriela byla jasná.

"Jsi v hajzlu!" Nic víc nic míň. A tak vyšel ven, znova si zapálil a šel pryč. Co na tom, že pršelo. Bylo to jedno. Všechno.

Pořád ho sledoval. Chtěl znát každý jeho krok, každé nadechnutí... Všechno, co už dávno uměl zpaměti. Jenže pořád ne dokonale! Ne dokonale, aby toho mohl využít... Aby mohl toho přitažlivého tvrdohlavce zlomit, uzurpovat si ho jen pro sebe. Jsi jim posedlý, přiznal si v skrytu. Ano, jsem. Jsem jím posedlý do morku kostí. On je totiž jediný, kdo za to stojí. On je jediný, kterého toužím mít ve své moci i s tím jeho hořkočokoládovým pohledem plným nenávisti. Cink, cink, cink, cink...

 

A pak se objevil ten démon Tam u benzínky, když si četl tu pitomou reklamu. "Nemáte oheň?" "Jo," zahučel John a pak to začalo. Musel skočit mezi jedoucí auta, aby mu unikl a zničil ho. A pak jen seděl na obrubníku a ztěžka oddechoval. Měl toho dost.

 

Vztekle se usmál, když si oprašoval sako od zbytků toho nenáviděného hmyzu. U Luciferovy nohy! Oni si z něj snad dělají legraci! Všichni! Všichni do jednoho vědí, že On je jeho! A přece se najde jeden "rádoby" chytrák, který si hraje na drsňáka a myslí si, že hybrid je něco jako patolízal Pánových podrážek. Ale když se rozletěl na všechny možné i nemožné strany, napadlo Baltazara pomstychtivě, tak už si to jistě nemyslel.

Mince se na jeho prstech znovu převracela tam a zpátky. Tam a zpátky. Tam a... Constatnin se náhle prudce zdvihl a vyrazil pryč. Baltazar promptně za ním. Dnešní noc větřil příležitost. Velkou příležitost, kterou si rozhodně nemínil nechat ujít.

 

John nastoupil do taxíku a nechal se odvézt do bytu. Chase poslal domů a sám zamkl, aktivoval všechny ochrany a vešel do koupelny. Pustil si horkou vodu a došel si pro láhev whisky.

 

Na chvilku se zarazil před jeho dveřmi a mince s jemným, skoro nepostřehnutelným cinknutím zmizela v jeho náprsní kapse. To doufám nemyslí vážně, pomyslel si. Že bych ho podcenil?, zašklebil se mimovolně, když se pomalu dotýkal dveří a zíral na veřeje popsané symboly. Ale jakmile se jich dotkl, prudce ucuknul, jakoby sáhl do svěcené vody. Nepodcenil. Po tváři mu přeběhlo cosi mezi úsměvem a znechucením. Zřejmě... Tak nerad lezl oknem! Ale tady to asi jinak nepůjde, okna jsou vždycky nejméně chráněná.

 

John si sedl do vany a zavřel oči. Bylo mu mizerně. Cítil jak ho bolí každý nádech a hořkost z toho co se dnes dověděl, byla na něj už moc. Přál si… Aby tolik věcí bylo jinak… Aby měl alespoň jednu chvíli života normální. Normální dětství. Dospívání, cokoliv. A ne tenhle hnus.

 

Oknem to vždycky šlo snáz. Ostatně tak se to taky praví v jednom starém přísloví no ne? "Když to nejde dveřmi, vlez tam oknem, jo, jo," mumlal si Baltazar, zatímco se protahoval škvírou mezi rámy. Když konečně elegantně a ladně seskočil na podlahu, z koupelny se právě ozval zvuk tekoucí vody. Hybrid se rozhlédl. Ne, vůbec se v něm nezklamal... Znovu vylovil minci. Pak si oprášil sako. Nakonec si sedl na stůl, který stál v relativním středu místnosti a očima pečlivě prošel každý kout. Svěcená voda, symboly, artefakty... Usmíval se. A čekal.

 

                                                            * * *

 

John ve vaně několikrát zadřímal a také dopil láhev whisky. Nezajímalo ho, že ráno bude mít kocovinu, kterou by si mohl dát patentovat. Jen chtěl na chvíli zapomenout. Nic víc. "To toho chci tak moc?" zeptal se prázdného bytu, ale nikdo mu neodpověděl. A pak, když voda začala chladnout se donutil vstát a vylézt z vany. Pak se natáhl pro starý ručník a po zádech mu přejel mráz. "Kurva," ulevil si a pak bosky, jen s ručníkem kolem boků vešel do kuchyně-

"Baltazare!" zasyčel v zápětí a okamžitě zašátral po nějaké zbrani. Když si uvědomil, že je nahý, hmátl po lahvičce svěcené vody, co měl na lince

 

Ležérně si přehodil nohu přes nohu a pásl se očima na tom pohledu. Constantin. Napůl nahý, mokrými vlasy, co mu padají do čela... Při Pekelné Bráně! On a nikdo jiný!

"Dobrý večer, Johny," usmál se a mince v jeho rukou se stříbrně leskla. Vzápětí uhnul a křehké sklo se rozprsklo na stěně za ním.

"Takhle se vítá starý známý?" zdvihl hybrid obočí a udělal krok k němu.

"Co tu chceš Baltazare!" zasyčel John

"Nemůžu tě navštívit?" Cink, cink...

"Ne."

"Johny, chlapče," protáhl Baltazar mazlivě a pořád se k němu přibližoval. "To od tebe není vůbec, ale vůbec hezké..."

"Běž k čertu, Baltazare!" John udělal instinktivně krok zpět, ale jen aby sebral z háčku zlatý křížek. Sevřel ho v dlani a mrazivě se usmál. "Vypadni. Baltíku!"

"Ale mě se tady líbí," půl-démon se nad něj nahnul a dva pohledy se střetly v němé bitvě. Jeden s rudými odlesky a rozkošnicky potěšený, druhý s barvou hořké čokolády a velmi, velmi nasupený. Baltazar mu s klidem sevřel ruku zaťatou v pěst a stiskem ho donutil, aby to zlato pustil. "To od tebe vážně není hezké, když vítáš návštěvy takhle..."

"Vypadni!" zasípal John, když ucítil jak mu položil druhou ruku na hrudník. A najednou ucítil bolest. Takovou bolest, jako by mu někdo rval plíce na kusy. Vymanil se ze sevření a praštil Baltazara do brady. A znovu a znovu, až mu z kloubů prstů začala téct krev.

"Vypadni...!" John spadnul na všechny čtyři a dusil se kašlem.

"Do Pekla, to musíš být pořád tak nepříjemný?" Kdyby nosil brýle, tak si je se zaujetím posune po nose výš, jako vědec, který právě zkoumá nějaký nově objevený druh živočicha. Brýle neměl, ale se svojí mincí si hrát nepřestal. Druhou rukou si promnul bradu, kde před chvílí přistály Constantinovy pěsti. "Zbytečně tě to akorát unavuje..." usmál se a klekl si vedle něj na podlahu. Neudělal nic. Jen se díval, jak se pomalu hroutí v záchvatu na zem... Metoda cukru a biče. Jestli vážně chtěl někdy někoho zlomit - byl to on. Začal tedy s bičem...

John ležel na zemi a vykašlával krev. Bylo mu mizerně a on věděl, že mu bude hůř. Baltazar nad ním pořád stál a pak si klekl. John cítil jen bolest a za chvíli už jen bezmocně lapal po dechu. Donutil se nadzvednout na rukou a zapřít se… Přitom se skoro prokousl rty. Bolelo to. Všechno to bolelo. "Vypadni, Baltazare! Už sis užil!"

"Ty mě vyháníš, Johny? Ještě jsme si ani nepopovídali." Tvářil se jako ukřivděné dítě. Mince opět opustila hřbet jeho ruky a zmizela v náprsní kapsičce. Baltazar vůbec nepospíchal.

V klidu si odložil sako na nejbližší židli, sundal si kravatu a povolil první dva knoflíčky u košile. Pak si k němu znovu přiklekl a dál pozoroval, jak se Constantinův záchvat vyvíjí. Nakonec potřásl hlavou a vzal ho v podpaží. "Tak vstávej Johny... Musíš se umýt, vypadáš příšerně," zapředl jako kočka.

"Nech mě bejt!" zavrčel John, ale moc sil na odpor mu nezbývalo. Ručník mu sklouzl z beder, když ho Baltazar vytáhl na nohy a vedl do koupelny. John už se moc nebránil. Jen ztěžka oddechoval. "Běž pryč,“ zavrčel, když ho posadil na vanu.

Cukr...

"Johne, no tak. Přece tě tady nenechám samotného. V takovém stavu," obrátil se na něj Baltazar s povytaženým obočím, jakoby jasně říkal "Jsi blázen". "Kdepak. To ani náhodou," usmál se potom a v očích mu chtivě blýsklo, když se dotkl jeho těla a jemným pohybem ho shodil do vany, až to trochu zašplouchalo. Kdy ji znovu stihl napustit, John ani nezaregistroval.

"Nechej mě… Baltazare!" zamumlal John a vyhekl pod náporem horké vody. To teplo bylo příjemné. A on byl strašně unavený.

Usmál se a sebral z okraje vany mýdlo. "Ne," odpověděl potom prostě a začal ho systematicky umývat. Ramena, záda, po páteři až dolů... Znovu zpátky a tentokrát jeho namydlené dlaně sjely na Johnův hrudník a odsud pokračovaly až na ploché břicho.

John sebou trhl a chňapl ho za ruce. "Nech mě," chtěl říct, ale najednou ucítil zase bolest na hrudi takovou, že se mu udělala tma před očima. Už nemohl. Ani pořádně necítil, jak ho Baltazar nakonec vytáhl z vany a utřel do ručníku. Probral se až, když ležel na posteli.

Baltazar seděl klidně v křesle, nedaleko něj a pozoroval ho skrze přimhouřená víčka. "Neměl by ses tolik rozčilovat, Johne. Jinak to bude horší. A mnohem rychleji, než by jsi čekal," měl klidně sepnuté ruce a palci točil mlýnek. Čekal, až si Constantin uvědomí, co s ním provedl...

Až mu dojde, že je teď naprosto vydaný na milost a nemilost. Jemu... Pousmál se. Cukr a bič. Lucifere, jak já ho toužím zkrotit!

Constantin se na něj zadíval a pak mu došlo, že nemá halucinace. "Vypadni Baltazare!" zašeptal když zjistil, že se může hýbat a že je relativně v pořádku. "Vypadni!" řekl už hlasitěji, když zjistil, že leží pod peřinou. Teplou, krásně nadýchanou peřinou a ne tou starou vytahanou dekou, pod níž mu je zima. "Vypadni!" to už skoro zaječel, protože si uvědomil, že je pod peřinou oblečený do trenýrek

"To nemám v úmyslu Johne," Baltazar se k němu v křesle nahnul. "Ani v nejmenším," pronesl a oči se mu nebezpečně zaleskly. "Přece tu nenechám něco tak krásného... Nevyužitého," poznamenal pak a jeho ruka vklouzla pod peřinu.

Lehce ho polaskal na hrudi, prstem obkroužil bradavku a když se ho exorcista pokusil odstrčit, chytil ho pevně za zápěstí a natáhl mu ruku za hlavu.

John sebou zazmítal, ale Baltazar ho držel pevně. "Pa-!" ani nedopověděl a Baltazar už se skláněl přímo nad ním. "Tak sladký."

"Di do prdele!" zasyčel vztekle John.

"Jako nejlepší belgická čokoláda," protáhl slastně každou slabiku. Pak z něj druhou rukou stáhl peřinu a odhodil ji na zem. "Škoda jí," poznamenal přitom a nato se přitiskl k jeho rtům. Jedině On! Protože jedině On za to stojí! Chutnal po whisky...

A čím víc nenávisti viděl v jeho pohledu, tím víc toužil po tom, donutit ho křičet, sténat jeho jméno a dožadovat se jeho dotyků. Chtěl. A věděl, že se dočká...

Constantin sebou zazmítal a pak ho prostě nakopl. A pak praštil druhou rukou. Ale nepomohlo to. Jen Baltazar si sedl na postel a pak na něj.

"Johny, chlapče. Máš to marné."

"Běž za Gabrielem, když to tolik chceš!" zachrčel John.

"Gabriel? Johne, za co mě máš?" nahnul se nad něj Baltazar a uvěznil i jeho druhou ruku ve svém železném sevření. "To bych musel být slepý, na dně a on poslední na zemi, aby o tom začal vůbec jen uvažovat," přičichl k jeho vlasům a pak do nich zabořil obličej.

"A jestli ti to ještě nedošlo... Já chci tebe! Jenom tebe!" pousmál se potom a znovu ho políbil. Ale tentokrát jeho rty vyvolávaly představu dravé a hladové šelmy, která se konečně zmocnila vytoužené kořisti.

"Jenže já to odmítám. Nebudu sloužit nějakýmu zkurvenýmu hybridovi, jako jeho hračka!" vyprskl John.

"A kdo říkal, že se tě budu ptát?" zasmál se Baltazar hlubokým hrdelním smíchem a olízl mu tvář. "Bude se ti to líbit, Johny, uvidíš, že ano..." znovu olíznutí, tentokrát rtů a další dravý polibek. Na tuhle část se těšil asi nejvíce.

Na to, jak se bude vzpírat, bránit a ty jeho čokoládové oči budou tak... Rozkošně nenávistné. Lu! Čím víc mě nenávidí, tím víc ho chci... Zlomit.

John Constantine se ale ještě nechtěl vzdát. Ještě ne. A tak bojoval. Mlel sebou a snažil se všemožně dostat z jeho zajetí.

Jenže Baltazar měl nejen větší sílu, ale když na to přišlo, uměl být i nekonečně trpělivý. Zvlášť když ho na konci čekala tak sladká odměna, jakou Constantine nepochybně byl... Tak ho jen držel a pobaveně se díval, jak se marně snaží osvobodit. "Johny, chlapče... Proč se tomu nepoddáš? Proč si nepřiznáš, že mě chceš stejně tak jako já tebe?"

"Za tohle tě čeká jízdenka do Pekla! Protože tohle není jen ovlivňování! A já tě tam rád pošlu!" John ho hlavou praštil do nosu až se mu spustila krev.

"Tak se tam potkáme..." pustil mu ruce ze svého sevření. Ale neslezl z něho. Jen své dlaně přemístil na jeho hruď a opřel se do nich. "Nebo snad ne?" prohodil potom nezávazně a v očích mu už zablýsklo cosi, co by se dalo považovat za vztek.

"Trhni si!" řekl John, ale pak už jen zalapal po dechu. Ten hybrid! Jeho plíce! Už zase se nemohl nadechnou! Už zase ta tma a příchuť krve na rtech… "Vypadni!" zasípal předtím, než potřetí za jejich dnešní setkání skoro omdlel

Když se konečně vzpamatoval, seděl Baltazar zase v křesle s kapesníkem u nosu a rudé oči mu žhnuly. Těžko říct jestli vzteky, nebo chtíčem. "Johny, ty to asi ještě pořád nechápeš, co?" cedil přitom mezi sevřenými zuby.

"Tohle je MOJE hra. Pravidla určuju JÁ. A ty s tím nic neuděláš... Je marné se bránit... Když něco chci - dostanu to - Johny. Vždycky!" Opřel se do křesla a zaklonil hlavu.

Constantine cosi prsknul a chtěl se zvednout. Ale v tom si to uvědomil... Že nemůže. A to z toho jednoduchého důvodu, že má ruce připoutané k pelesti postele. Chvíli přemýšlel, kde tady mohl ten zmetek pekelný vzít provaz, ale pak se podíval vzhůru a uviděl...

Baltazarovu kravatu.

"Ničíš Armaniho," zamumlal, když zahlédl značku na kravatě.

"Pro tebe cokoliv," ušklíbl se Baltazar. Ještě pořád si zastavoval krvácení.

"Nevím, proč ti jde zrovna o mě," řekl po chvíli mlčení Constantin. Tahle situace byla na pováženou. Musel vyjednávat.

"A o koho jiného Johne? O tvého přítele Chase? Beemana? Henessyho? To nemůžeš myslet vážně," uchechtnutí, doprovázené temným zaklením.

"Nevím, je spoustu jiných… Zajímavějších… Lidí i hybridů."

"Johny, Johny, Johny..." protáhl Baltazar mazlivě a s uspokojením zjistil, že se jeho nos dal opět do pořádku. Pomalu se zdvihl a přešel k němu. "Ty vážně nevíš, proč zrovna ty?" Zcela nestydatě mu přejel dlaní po nahém těle a vychutnával si ten dotyk.

"Upřímně? Ne."

"Ty mě nenávidíš. A to mě přitahuje..." zapředl Baltazar, rozepnul si košili a pomalu si ji svlékl. "Jsi tak nádherně tvrdohlavý a zatvrzelý... Už jen ta představa, že mi patříš - TY - je pro mě velice silné lákadlo..." odložil ji na křeslo a předvedl mu tak štíhlý, ale svalnatý hrudník.

"Šatná představa, Baltíku. A nenávidím… Ne, já tě nesnáším! Stejně jako spousta dalších lidí."

"Možná špatná, ale rozhodně ne nereálná..." Baltazar se nad ním sklonil a přejel mu po rtech ukazováčkem. "Vážně jsi sladký. Jako zakázané ovoce v zahradě rajské..." S těmi slovy mu ústa olízl a pak ho znovu políbil. A lehl si na něj. Jeho horká kůže se dotkla Constantinovy chladné.

"A hřeješ jak kočka…" utrousil John. "Jen utopit.."

"Hm, můžeš to zkusit, jestli to dokážeš..." napodobil Baltazar mňoukání, přehodil svou nohu přes jeho bedra a obkročmo si na něj sedl, jako předtím. Pak se k němu sklonil a jemně ho kousl do ucha. "Poddej se tomu," zašeptal potom svůdně a jeho dlaně přejely Johnovu hruď. "Uvidíš, že se ti to bude líbit..." Rty se přesunul na jeho krk, letmo ho ještě políbil na koutek úst a začal se věnovat prozkoumávání jeho kůže...

John v duchu zavyl. Věděl to! Ten parchant to věděl. Že… K čertu, že poslední sex měl před třemi roky, pokud nepočítá to, co si někdy dělá sám. A ty doteky! S jakou pečlivostí ho prozkoumával, centimetr po centimetru… Zavřel oči a v duchu tiše zasténal.

Ne! Nechci! Ne od něj!

Jenže jeho ruce, jeho rty na svém těle, které se chovalo hůř než Jidáš, které si to zjevně začalo užívat! "Ne!" To bylo jediné co vyslovil a pak stiskl rty, aby nezasténal.

"Tvé tělo říká něco jiného," zapředl Baltazar a zlehka políbil jeho bradavku. Jen tak, jemně ji vzal mezi rty a zase opustil. Druhou mnul mezi prsty a pak z ní sklouznul na pevné břicho a níž, až ke slabinám. Prstem přejel okraj černých trenýrek a zajel i pod ně.

"Ne. Baltazare... Prosím!" zasténal teď už vzrušený John a měl co dělat, aby ovládl hlas.

"Přestaň!"

"Ehm? Vážně?" Najednou teplo co ho hřálo zmizelo a Baltazar jakýmsi záhadným kouzlem seděl zpátky v křesle a jen pozoroval jak se Constantinovo tělo chvěje. V marné snaze uklidnit se a v marné snaze vysvobodit se z jeho pout. A zase se bavil. Věděl, byl si jist, že ho nakonec... Zavolá zpátky. Při všech démonech z pekelných ohňů...

Věděl, že ho nakonec zlomí. Alespoň pro dnešní noc.

Constantine zavřel oči a snažil se uklidnit. Ale i představy co ho za normálních okolností zbavovaly i nejmenšího vzrušení dnes příliš nepomáhaly. A tak si představil samo Peklo. Věděl, že to ho uklidní. Musí…! Jenže s peklem přišla představa Baltazara, jak na něm sedí. A jeho ruce na svém těle… A... "Ježíši...!"

Ještě pořád seděl na křesle, polonahý a usmíval se. Čekal. Uměl čekat, když chtěl. Uměl být trpělivý... A uměl milovat. A věděl, že Constantin to ví, i když mu ze svého umění ukázal zatím jen kousek. Čas se pomalu vlekl... Baltazar stále čekal, ale pak ho napadlo... Jak celý proces urychlit. Pomalu se zdvihl a ležérně si natáhl košili.

"Asi to doopravdy myslíš vážně... Půjdu." Otočil se ještě naposled a dýchl směrem k Johnovu klínu. I na takovou vzdálenost se ho jeho horký dech dotknul. Zlomí ho... Bude prosit... Dnes v noci bude prosit, žebrat o jeho lásku...

John neřekl nic jen tiše zasténal. To nebylo fér… To bylo dokonalé! "Myslím! pad-"

Znova to dýchnutí a John se mimoděk prohnul na posteli. Byl vzrušený, nemohl to zastírat. Dýchal zrychleně a přál si jediné. Aby vypadl. A taky, aby ho ošu… Nedomyslel. Netušil, že mluví polohlasem. "…al…"

 

"Ehm, Johne?" otočil se Baltazar s medovým úsměvem a přimhouřenýma očima, takže rázem připomínal velkou elegantní šelmu, která je jen připravena ke skoku. "Mohl bys to opakovat? Poslední dobou špatně slyším..."

"Táhni!" zašeptal John z posledních sil.

"Tak tedy táhni," pokrčil Baltazar rameny a skutečně se vydal ke dveřím. Mělo to jen jeden háček. Neobtěžoval se nikterak Constantina osvobodit ze zajetí. Takže John zůstal ležet na posteli, bezmocný a bolestně vzrušený. 

"Ale předtím mě laskavě pusť!"

Měkkými kroky, které nebyly slyšet, se k němu vrátil a sedl si zpátky do křesla. Pak na něj upřel své pronikavé oči a chvilku si prohlížel, jak před ním leží - a nemůže nic dělat, ačkoliv by tak chtěl. Pak se zdvihl a klekl si jedním kolenem vedle jeho těla. "Johny, chlapče..." zapředl mazlivě. "Ty přece nechceš, abych odešel..."

"Chci...!"

Sklonil se těsně nad něj a dýchl mu na ucho. Pak ho lehce kousnul. "Vážně? Chceš tu zůstat sám, ve tmě, svázaný, vzrušený... Jak dlouho jsi nikoho neměl, Johne Constantine? Jak dlouho tvé tělo prosí o dotyky jiných rukou?"

Bříšky prstů mu lehce přejel okolí bradavek a pak i přes ně.

"Jiných. Ne tvých, Baltazare!" vydechl John a pak skoro zasténal. Tohle bylo nad jeho síly.

"Johny... Proč se tomu nepoddáš?" Baltazar ho znovu kousnul do ušního lalůčku a pak mu rty přejel přes ty jeho. Dlaněmi zatím prozkoumával jeho hladkou hruď a věděl přesně, kde ho má pohladit, aby ztratil veškerou soudnost. Aby ho vážně zlomil a donutil prosit...

 

"N-e!" zasténal John a mimoděk se proti těm rukám vypnul.

Chtěl to! Zatraceně! Tak moc to chtěl! Tolik mu to chybělo! Lapal po dechu, když mu Baltazar znovu přejel svými rty přes ty jeho. "N-! Prosím!"

"A o co prosíš, Johny?" zapředl hybrid, jako skutečná velká kočka a přitiskl se k němu. Jeho tělo hřálo. "Chceš abych tě políbil?" přejel mu palcem po naběhlých rtech. "Sem?" dotkl se letmo očí. "Sem?" pohlazení bradavky. "Nebo snad sem?" Baltazarův ukazováček jel škádlivě po celé délce jeho hrudi, přes břicho, až zmizel za lemem černých trenýrek...

"Pověz Johny. Pověz co chceš, já ti to dám!"

"Rozvaž mě!" zachrčel John a znovu se prohnul do oblouku. Ježíši! Ať mě ošuká! Bastard! A já… Zabiju ho potom!

 

Baltazar mu zakýval prstem před nosem. "Ne-e, to ne." A usmál se. Pak ho znovu pohladil, jen tak letmo, aby to spíš tušil, než doopravdy viděl. "Už sis rozmyslel, kam chceš ten polibek, Johny?" Tentokrát to nebyl prst. Tentokrát se ho dotýkal rty. Stejně horkými, jako hebkými. Pod klíční kost, na bradavku, pupík... Hranice, kde přitažlivá linie jeho břicha mizela za černou látkou. Nakonec mu dýchl na klín... "Tak kam, Johny? Kam?"

John už to pomalu vzdával. Už nemohl. Tělo ho zrazovalo, když se chvělo pod těmi doteky. Pod horkými polibky a tím dechem a on sám…? Jeho rozum mu dával vale a všechno mu zahaloval oblak touhy. Touhy tak zběsilé, až by se toho bál. Kdyby… Kdyby byl schopen přemýšlet.

"Johny?" zašeptal Baltazar od jeho pasu. "Mám ještě odejít?"

Cukr a bič. Lucifere, jak já tohle miluju!

"Ne," vydechl zničeně John a zavřel oči. Vzdal to.

Ano, vydechl v duchu, ano, na tohle jsem čekal, na to, až se zlomí, poddá, až si ho podmaním a bude patřit jenom mě!

"Jsi vážně sladký," zašeptal Baltazar a trenýrky mu napůl stáhl. Pak ho motýlími polibky zasypal jeho podbřišek a zastavil se těsně nad jeho mužstvím.

John zasténal, když se zastavil a prohnul se. "No tak…" zasípal."Tak to udělej!"

"A co? Co mám udělat? Co chceš, Johny?" zeptal se ho hybrid a blýsklo mu v očích. Přitom si prstem rádoby zamyšleně kreslil po jeho nahé kůži a záměrně se vyhýbal tomu citlivému místečku.

Johna napadlo, co všechno by mohl udělat, ale pak jen tiše zasténal, když Baltazar přejel prstem příliš blízko. „Dělej! Sakra to ti to... Mám ukázat?!"

"Hm... Ne, postačí, když mi to povíš," zasmál se tiše Baltazar. "No tak povídej, jak to máš rád, Johny? Jak ti to mám udělat?"

"Jedno jak! Hlavně TO UDĚLEJ RYCHLE!"

"Tak tedy rychle," zabručel si pro sebe a znovu ho políbil na holou kůži. Začal znovu na pupíku a tentokrát to byly polibky delší, vášnivější... A lenivější. Jako kdyby John byl klubíčko, on kotě a hrál si s ním. A on si hrál. Pomalu, slastně ho mučil, a vychutnával si, jak se pod jeho polibky svíjí.

 

"Baltazare!" zavyl John a vypnul se proti těm rtům. Tohle nemůžu přežít, napadlo ho. Jenže já… Sakra, Bože, já jsem taky jen člověk! Potřebuju to! A on… Do háje! Zblázním se z toho! John znova zasténal.

"Tak už mi povíš, co chceš?" Stáhl mu trenýrky, odhodil je kamsi dozadu a sklonil se nad jeho mučivě žádoucím klínem. Lehce mu na něj dýchl a pak se podíval vzhůru, do jeho tváře, stažené rozkoší a taky marnou snahou osvobodit se.

"Ošukej mě! Vykuř mi ho! Ale už to k čertu udělej!" zasípal Constantine frustrovaně. A v duchu nazýval Baltazara těmi nejhoršími přízvisky. Bastard z nich bylo nejmírnější

"Ach, jaká to hudba rajská pro mé pekelné uši," zasmál se tiše Baltazar. A pak... Pak se nekonečně pomalu sklonil a políbil ho na špičku vztyčeného údu. Constantin zalapal po dechu. Baltazar ho obejmul rty a konečně ho vtáhl do tepla svých úst.

"Do- Aaaa!" zasténal Constantine a instinktivně se proti němu vypjal. Je to kurva pekelná… A… Do háje! Za tohle ho zabiju!

 

Baltazar opravdu ovládal umění milovat. Dokonale. Chvíli ho hladil, chvíli skoro kousal. Hned si s ním hrál, lehce, jemně jako peříčkem, hned ho zase drsně laskal, až to skoro bolelo. Ale tím vším, jen přiváděl exorcistu do stavu ne nepodobnému šílenství. Pak mu položil ruku na břicho a zlehka s ní začal kroužit sem a tam. Jednou sklouzl na bok, podruhé ho skoro pohladil po bradavce... Cítil, jak se to tělo pod ním napíná a vychutnával si to.

John už se neovládal. Jen sebou bezmocně škubal a mezi rty neúspěšně tlumil sténání. "Ano… Prosím…!"

Usmál se. Za tohle, za tu chvíli, kdy po něm žádá víc, mu stály i ty pozdější nepříjemnosti, jako... Menší roztržky a podobně. A pak ho svými rty, laskáním a hlazením přivedl málem do extáze. Ale těsně před tím, než mohl Constantin vyvrcholit, ho pustil, natáhl se na zem pro peřinu a několikrát přeloženou mu ji dal pod bedra. Výhled, který se mu naskytl...

Olízl si rty. Sladký. Nejsladší na celém světě.

John se zběsile kousal do rtů a v tom mlžném oparu, kdy stál na pokraji orgasmu se pomalu začal probírat. Jenže, to že se nad ním sklání Baltazar a oči mu svítí… A že ho pohladil po nohou, po stehnech a pak výš… Že se ho letmo dotkl. Ne to nemohl vydržet! To jeho tělo prostě nemohlo vydržet! A pak, když se k němu sklonil a jen ho hladil a pak na něj dýchl…

"Ne…!" vyjekl, když ho Baltazar stiskl tvrdě a párkrát po něm přejel druhou rukou. Constantin to nevydržel a s výkřikem vyvrcholil.

Díval se na něj, jak se celý napjal, až připomínal luk a pak pečlivě slízal všechnu tu bílou šťávu, která mu tekla po stehnech i hýždích. Pohodlně se uvelebil mezi jeho nohama a dopřál mu malou, malinkou chvilku oddechu, než ho znovu začal hladit a vzrušovat. Při tak dlouhé absenci sexu to ovšem nebylo nic moc těžkého...

"Baltazare!" zasténal John, když zjistil, co s ním znova provádí. Jenže zastavit ho nemohl. A taky, Bože, už ani nechtěl.

"Hm... Ano?" zeptal se tiše, i když odpověď ani neočekával. Jen dvěma prsty pohladil Johnův vstup a začal si znovu hrát, v jeho klíně. Přitom ho sem tam letmo políbil na vnitřní stranu stehen a na každý jeho sten reagoval pohlazením. John oddechoval zhluboka. Jako by se snad chtěl uklidnit. Jako by to snad bylo možné... Znovu po něm přejel a pak zlehka zatlačil a do exorcistova těla vklouzl první jeho prst.

"Baltaz-" John se prohnul a zasténal. Ježíši! "ANO!"

"Ještě Johne," zašeptal Baltazar a lehce s prstem pohnul. "Chci slyšet, že to doopravdy chceš..."

Pros Johne! Chci tě slyšet prosit, sténat moje jméno, žebronit o mou pozornost... Pros!

"Dělej!" zasípal John. "Kurva dělej!"

 

Pomalu se nadzdvihnul a do jeho nedočkavého těla vklouzl i druhým prstem. Párkrát s nimi zapohyboval, ale pak je najednou oba vytáhl a jen se na něj díval. Probodával ho vzteklým pohledem. Rozkošně nenávistným...

Baltazar mu položil ruce na boky, lehce ho stisknul a pak... Než si Constantin stačil uvědomit jak, ležel na břiše, obličejem ve vlastním polštáři a se zadkem provokativně vystrčeným vzhůru. A pak do něj pronikly ty dva prsty naráz.

"!" vykřikl a proti své vůli proti těm prstům přirazil. Tohle bylo moc… Prostě moc… A on přesto chtěl víc… "Dělej!"

Baltazar si na něj lehl, objal ho v pase a horké rty mu přitiskl k uchu. "Tuhle noc, patříš mě, Johne Constantine," zašeptal a pak do něj vnikl, prudce, tvrdě, nadoraz. Žádné pomalé hlazení, připravování... Už nic. Chtěl ho, chtěl ho tak moc, že se prostě přestal na okamžik ovládat.

"Jááááááááá!" vykřikl John bolestí.

Neuklidňoval ho, jen se na chvilku přestal hýbat a vzal ho do ruky. Věděl, že slast a bolest... Dokážou neuvěřitelné věci...

"Baltazare!" zavyl John

"Ano, Johny?" lehl si znovu na jeho záda a mírně se tak v něm pohnul. "Jaké to je? Být loutkou jíž já poroučím?" kousl ho znovu do ucha. Pak natáhl ruku a povolil mu pouta. Lehce, aby ho to neškrtilo, ale aby se ani nemohl vyprostit. Jako výsměšný příslib budoucí svobody.

"Zabiju tě! Přísahám!"

"Jistě," ušklíbl se Baltazar a znovu se pohnul. Tentokrát tvrději. "Ale předtím, předtím tě přinutím křičet," zasípal mu do ucha vzrušeně. "Křičet, sténat rozkoší a svíjet se pode mnou!" Další příraz. A další a další. Začal se pravidelně pohybovat a přitom ho ještě laskal vpředu.

"Ne-nedonu-nedonutíš!" zasténal John

"Že ne? Vždyť už jsem to dávno udělal... Už dávno mě prosíš, abych si tě vzal, abych ti to udělal... Jen si to nechceš připustit. Dokonce ani to, že se ti to líbí!"

"Baltazare! K čertu!"

"Jsem ďábel sám," zasmál se hybrid a znovu a znovu přirážel do jeho těla. Přitom ho jeho horká ruka hladila všude kde mohla.

"Baltazare!" zasténal John. To bylo tak… Tak… Dokonalé!

Podvědomě začal zvyšovat tempo a milování, pokud se to dalo nazvat milováním, se stalo dravější a násilnější. Zcela bezostyšně využíval toho, že má Constantina ve své moci a užíval si jeho roztřesené tělo, které žádalo víc a víc... Lehl si na něj, aby mohl pocítit jeho teplo a laskal ho téměř drsně.

"Aaa!" John zasténal. "Prosím…" Tohle bylo moc..

Neodpověděl... Jen se k němu tisknul, laskal ho a cítil, že jeho orgasmus se už nezadržitelně blíží. A že si ho vychutná...

"Baltazare!" zasténal John, když se jeho tělo prohnulo v křeči a on podruhé za tu noc vyvrcholil.

Chytil ho za boky, skoro se napřímil a pak... Pak to konečně přišlo. Orgastická křeč, tak silná, že se mu skoro zatmělo před očima. Chvilku se vznášel mezi nebem a peklem, svaly se mu chvěly a svíral Johna tak pevně, až ten se kousal do rtů, aby nevykřikl. Pak se na něj s prudkým oddechováním zhroutil.

Constantin ležel na posteli a ztěžka oddechoval. Tohle bylo… Dokonalé…

Zcela uspokojen ho kousl do ucha. To místečko si nějak oblíbil. Ne omyl, oblíbil si jeho celého. Pak se z něj svezl na stranu a jen zlehka mu přejel prstem po tváři. "Johny... Nevěděl jsem, že jsi takový divoch," usmál se křivě a podepřel si hlavu, aby se mu leželo pohodlněji.

"Di do prdele!" zašeptal zničeně John, ale už tomu nedokázal dát ten správný podtón.

Byl unavený, vyčerpaný… A bylo mu i zvláštně dobře, jak se mu chvěly svaly zimničnou křečí po milování.

"Hmmmm," zavrněl Baltazar rozkošnicky přivíraje oči. Pak natáhl ruku a uvolnil mu pouta docela, takže se John konečně mohl pohnout. Pohnout! Ne sebou jen bezmocně škubat...

Constantin se pomalu položil na bok a jen tiše oddechoval. Tak unavený, napadlo ho. Bože můj! Jak jsem tohle potřeboval

Baltazar se neobtěžoval zvednout, či učinit jakýkoliv jiný pohyb. Jen se prostě pohodlně uvelebil a zavřel oči. "Koupat se budu až ráno," zamumlal a pak usnul. Zcela klidně, jakoby se před chvílí nemiloval...

Nevěděl jak a ani kdy, ale chtěl se natáhnout po svěcené vodě a najednou spal. Ani netušil, že je natažený přes Baltazara, Bylo mu prostě v tu chvíli dobře.

 

                                                            * * *

Obrazek

John Constantine,

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

________

(Milwa, 14. 4. 2008 20:15)

jo tohle jsem chtěla- hrozně tě obdivuju,jak dokážeš povídky z Constantinem zasadit ,tak do děje, že mi vůbec nic nepřijde divné:3 prostě to plynule navazuje na scény z filmu a je to super:D předtím jsem viděla film a soustředila jsem se hlavně na Chase,ale říkala jsem si, že když už by byl nějaký jiný pairing tak s Baltazarem.Tudíž mě nutíš podívat se na film ještě jednou :DDD

Božíčku

(Kat, 13. 4. 2008 20:00)

to je prostě úžasné i když to čtu už podruhé. za chvilku se vrhnu na dvojku, ale nejdřív je to prostě Muraki Bee pekelně dobré a tak výbušné, že skoro se se mnou vzňala židle.
Jedná báseň, peklená báseň. zatraceně holky dobré. Tohle fakt si zaslouží 18+,
Pohltilo mně to i přes to, že nesnáším baltazra toho hajzlíka mrňavého ulízaného. No jsem zvědava co s evykluzbe v 2. Jdu na to.

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

(Naomi, 13. 4. 2008 19:01)

Tak tohle je až moc velký nával čtiva !!
Něco tak UŽASNÉHO jsem nečetla hodně dlouho a to pokračko jak tam přišel Midnite a představa jak se Constine zasekl ve dveřích do koupelny s Baltazerem je .... no prostě fenomenální!!!!!!!!!!!
Asi si to pak ještě přečtu na dobrou noc protože tyhle dvě povídky jsou fakt něco :-)))
Moc díky že má tady někdo dobré nápady a zpracování :-)

Nóó

(Neli, 13. 4. 2008 14:49)

Tak tomu řikám pekelná jízda! :)

Vy dvě!

(Nex, 13. 4. 2008 14:04)

Byste na to měly napsat ne "důrazné upozornění", to je poznámka absolutně a naprosto vůbec nevystihující situaci, ale nejmíň "hořlavina I. třídy" nebo tak něco.

Bože a ti druzí! Tohle bylo dokonalé! Vážně dokonalé!