Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola II. TIME OUT

26. 3. 2008

TIME OUT

Převalil se na druhý bok a něco zamumlal. Ještě víc se zachumlal do deky, která voněla práškem na praní a Johnovou kolínskou... Johnovou kolínskou? Pomalu otevřel oči a zamrkal. Rázem byl vzhůru. Bylo skoro sedm ráno a on si klidně spal v Johnově posteli, zatímco ten se tady krčil na křesle a ani deku neměl. Jenže jak to? Tohle Chasovi nešlo do hlavy. Usnout na křesle, probudit se v posteli a naopak. Rychle se vyškrabal na nohy.

"Johne?" zatřásl pak exorcistovi ramenem. "Johne!"

"Hm, ano Chasi?" John zvedl hlavu a protřel si oči.

"Jenom drobný dotaz... Co dělám v tvé posteli a co ty děláš na mém křesle?" posadil se zpátky a podal mu šálek studeného čaje.

"Přenesl jsem tě tam. Krčil si se v tom křesle jak paragraf."

"No víš, šel jsem spát ve čtyři ráno... Ale spalo se mi na tom křesle dobře. Zato ty mi tady málem umíráš pod rukama a pak si klidně spíš v sedě a bez deky..." prsknul nerudně, zdvihnul se a šel udělat něco k snídani.

"Promiň, myslel jsem to dobře, Chasi..."

Otočil se od sporáku s talířem v rukou. "To já vím, ale tady jde hlavně o tebe... Na tom křesle se vůbec nedá spát... Vždyť sis vůbec neodpočinul..." přešel k němu s něčím, čemu se při troše dobré vůle dalo říkat snídaně. Houska, máslo, nějaký sýr...

"Díky Chasi, ale to už nějak přežiju. Ty máš důvod se opatrovat… Já už ne."

"Johne Constantine! Kolikrát ti mám říkat, že tyhle vtipy nemám rád!"

"Tohle není vtip," řekl John a zakousnul se do sýra. „Tohle je bohužel poněkud krutá pravda.“

"Dobře," Chas se nadechnul. "Tak kolikrát ti mám říkat, že tyhle řeči nemám rád..." sklonil hlavu.

"Dobře, už o tom mluvit nebudu? OK?“

"Ne, já nemám rád, když o tom mluvíš takhle... Nemám rád, když si z těch věcí děláš srandu..."

"Jak to mám podle tebe brát Chasi? Mám měsíc, možná míň, A vím do čeho půjdu. Jediné co mi zbývá je dělat si z toho srandu."

Chas si povzdechnul a namazal si druhou housku. "Jo, možná máš pravdu... Dělat si z toho srandu je asi to nejlepší. Ale stejně mi není volno, když si představím, že tě dostanou do rukou...." Mimoděk zatnul pěst.

"No mě taky ne… Tak se občas můžeš zastavit podívat," zasmál se suše John a pak pohodil hlavou. "K čertu s tím. Nechci na to myslet."

"Jo," chytil se toho Chas. "Ještě totiž máme spoustu práce... Měl jsi pravdu, Johne. Chystá se podraz. Visí to ve vzduchu..."

"Řekl jsem klukům ať se dívají po nezvyklých událostech, ale mám pocit, že hledáme jehlu v kupce sena. Zkurvenou jehlu v kopě hnoje," dodal John po chvilce

"Jenže jí musíme najít, jinak do toho hnoje, jdeme sami..." poznamenal Chas. "Ty nemáš nějakou... Teorii?"

"Půjde o nějaký průnik světů, ale proč a kdo ho chytá? Netuším. Gabriel je tajemnej jak státní finance a u Midnita si dává dostaveníčko ta Baltazarova smečka s Baltazarem v čele. Nevím," John si prohrábl vlasy a sklonil hlavu. "Skutečně nevím. Jen mohu doufat, že Hennesy něco zjistí. Je to jako tápání ve tmě… Ale můžem si být jistí, že ať už to bude cokoliv, bude to velký a nebude se nám to líbit."

"Postačí, že mě se to nelíbí už teď?" zavtipkoval Chas. "A co Beeman? Ten nezjistil nic, v těch svejch pergamenech?" podíval se exorcistovi do očí. "A co my? Budeme jen tak sedět s rukama v klíně? Respektive řečeno, já? Protože ty se budeš teď pár dní šetřit, Johne."

"Co tím chceš říct, já musím do ulic nejspíš." John se zvedl a vztekle odkráčel do koupelny. Ale tam chvilku musel sedět na vaně, protože plíce prostě neposlouchaly. Zase začal kašlat a musel se napít vody, aby se uklidnil. Pak přešel do kuchyně a podíval se do ledničky. "Hm, tady byla asi víla…" zamumlal. Najednou někdo zaklepal a John šel otevřít. "Beemane?"

 

"Ty musíš do postele," zamumlal si Chas pro sebe, sebral talíř od snídaně, hrnek a namířil si to do kuchyně, právě když z ní John odcházel. Jeho uši potom zaregistrovaly zvonění. Bylo mu jasné, že teď Johna do postele nedostane, ani kdyby chtěl, protože jakmile se objevil Beeman, tak to znamená práci. Ach jo.

 

"Čau, Johne," pozdravil exorcistu mírně nervní chlapík s brýlemi na očích a spoustou balíků, které v náručí udržel snad jen zázrakem.

"Pojď dál," uvolnil mu John místo ve dveřích a nechal ho projít. Pak ho jen s zvláštním pohledem pozoroval, protože ať už se o něm říkalo cokoliv Beemana, Henneseho a i papá Midnita měl rád. A Chase, to samozřejmě. Jenže k němu cítil něco mezi láskou staršího bratra, přátelstvím a něčím co nechtěl rozplétat. A co jistě nemělo ani v pekle pochopení. "Tak co jsi mi donesl?" zeptal se pak tiše a šel si nalít sklenku červeného.

"Dneska toho moc nebude, Johne," Beeman si pošoupnul brýle kousek výš a chvatně překročil práh. Jakmile složil svůj náklad na stůl, bylo vidět, že se mu ulevilo. "Takže, posvěcený střely, pár starých artefaktů...  A nazdar Chasi!" pozdravil jen tak mimochodem mladíka, který právě vyšel z kuchyně a utíral si mokré ruce.

"Ahoj, Beemane. Už nám zase neseš práci?" odpověděl Chas s rozverným šklebem.

"Kupodivu ne… Nebo spíš nemám nic výrazného i když venku to vypadá různě, že?" zasmál se nervózně mužík a Constantin mu přišoupl židli. "Ale?" zeptal se pak tiše a už zase šátral po cigaretách.

"Hennesy se už dva dny neozval. A ve vzduchu něco lítá... Něco moc špatnýho, Johne. A u Midnita v baru se teď taky slejzají převážně ti zdola," Beeman si znovu šoupnul brýle a sednul si. "Mám pocit, že se něco chystá. Hodně velkýho, i když jsou zatím jenom náznaky a hlasy většinou mlčí... Nevím, snad Hennesy našel něco určitějšího. Já mám jenom tyhle kouskový zprávy..."

Chas sledoval ne zrovna souhlasným pohledem, když Constantin odněkud vylovil značně pomuchlanou krabičku cigaret a vzdor všemu si zase zapálil. Jenže John je dospělý a bohužel taky tvrdý jako křemen... Takže domlouvat mu je jen házení hrachu na stěnu.

"U papá Midnita?" zeptal se pak pro jistotu. "Jo," odpověděl mužík. "Přesně tam." "Neutralita," odfrknul si John.

"Jo, neutralita... Ale stejně bychom se ho měli aspoň zeptat. Možná něco zaslechl," namítl Chas.

"Včera mě odtamtud de facto vyhodil."

"Tak co teda navrhuješ?" vzal si Chas třetí židli a obkročmo si na ni sedl, aby se mohl lokty opřít o podpěrku.

"Co zajít někam na pořádný jídlo?" navrhl najednou Beeman. "Už dlouho jsem neměl pořádnou polívku a steak a hádám, že ty Johne také ne." "No," John potáhl z cigarety, ale hned zase kouř vyfoukl. "Ne a dal bych si. Co ty Chasi?"

"Ustupuju většině. Ale jo, steak bych si dal... A možná taky pivo. Když si ze mě John zase neudělá taxíkáře," vrhnul po Constantinovi útrpný pohled a zvedl se.

"Ne, půjdeme pěšky," řekl tiše John a šel si pro sako a kravatu. Bez ní by se snad ani necítil celý. Když si bral kabát z věšáku, tak si i Beeman musel všimnout, že se mu chvějí prsty i toho jak moc je to ráno bledý. Jenže, kdy John bledý nebyl? Když se díval poslední rok dozadu, tak od té doby co mu doktoři diagnostikovali karcinom, byl bledý pořád a i dlouho předtím. Prostě, práce exorcisty. Při ní se neopálíte.

Pomalu vyšli na chodbu a Chas zamknul. Beeman trochu nadzdvihl obočí, ale John se věnoval své cigaretě, tak se rozhodl to nerozebírat. Constantin určitě ví co dělá a i kdyby nevěděl, na jisté věci má právo i on. Kupříkladu na to, aby se o něj někdo staral. Že je samotář na tom nic nemění. Ostatně tomuhle rysu jeho povahy nikdy pořádně neporozuměl. Že na sobě mu nikdy příliš nezáleží. Ani teď, kdy si na něj brousí drápy celý peklo s Luciferem v čele. A on se pořád tváří, že je mu jedno... Ne, tomuhle se nikdy nenaučí porozumět.

Čerstvý vzduch ovšem udělal dobře všem, takže se i možná i atmosféra trochu uvolnila a do nedaleké restaurace došli jako spolek tří naprosto obyčejných přátel. John objednal tři steaky, Beemanovi čaj, sobě víno a Chasovi pivo - zvlášť vychlazené.

"A co specialitu podniku pánové?" zeptala se jich kyprá růžovolící číšnice kypící zdravím, která si hned vyhlédla mlčelivého ale nezdravě vypadajícího dlouhána, který típl poslední cigaretu před restaurací.

"Specialita podniku?" zeptal se místo dlouhána Beeman a usrkl svého čaje. John se pro změnu soustředěně věnoval svým prstům a Chas po číšnici hodil jen tázavý pohled.

"Ano, máme skvělý vývar, kuřecí i hovězí, pak salát s plátky steaků a dokonce zelnou polévku. Recept je až z Evropy," švitořila číšnice.

"Já bych si dal," ozval se Chas, jemuž kručící žaludek připomněl, že už hodně dlouho nejedl. Tedy pořádně. Ta houska a vajíčka u Johna se přirozeně nepočítají. Beeman po chvilce váhání kývnul a zbýval znovu jen Constatin. "A ty, Johne?" zeptal se ho Chas opatrně. "Zní to dobře... A ty by ses měl najíst..." dodal potom.

"Dobře, dám si vývar a ten salát. A pak uvidím..." John se smutně ušklíbl a dál sledoval své chvějící se ruce. Pak je otočil dlaněmi k sobě a s tichým povzdechem se zadíval na linii života. "Moc toho není, že?" zašeptal tiše, skoro jako by to ani neřekl.

"Ne. A ty jíš jako vrabec," pokáral ho přátelsky Chas. Beeman souhlasně přikývnul. "Má pravdu Johne, už takhle jsi jak pápěrka. Za chvíli foukne a ty uletíš..." pokusil se trochu o vtip. Atmosféra zase trochu zhoustla.

"Přinesu vám ochutnat tu zelňačku ano?" usmála se číšnice a John ani nestačil cokoliv říct a už před ním byl kouřící talíř a domácí kroucené rohlíčky. "To jsou preclíky," vysvětlila číšnice a pak postavila jídlo i před zbývající dva. "To je český chleba a tohle sádlo se škvarky, dejte si," mrkla na ně a donesla za chvíli i pití.

"Tak to si dám líbit," zamumlal Chas a vrhl se na jídlo. "A Johne," zvedl ještě hlavu, než začal definitivně likvidovat, co měl na talíři. "Jestli se v tom budeš rýpat, přísahám bůh, že tě nakrmím. Tady, na veřejnosti, před Beemanem, i před tou číšnicí, které se jen tak mimochodem líbíš," prohlásil rezolutně, na zdůraznění svých slov prudce kývnul hlavou a zavdal si piva.

"Kdybys nekecal," řekl John a začal velmi pomalu jíst. Kupodivu mu chutnalo a tak si za chvíli vzal druhý preclík a půlka polévky byla za chvíli pryč.

"Nekecal, ale když tomu věříš," poznamenal Chas a za chvíli se celá trojka spokojeně živila. A za další chvíli Chas vyzýval všechny svaté, ať požehnají tomu malému zázraku, který se jmenuje česká kuchyně, protože něco tak výtečného ještě nejedl.

Beeman ten se nedíval napravo nalevo a věnoval se jen svému talíři a John... Dokonce i John vypadal, že mu to vážně chutná. Dokonce, když na okamžik zdvihl hlavu a střetl se s Chasovým pohledem, krátce kývnul. Chas se usmál.

"Je to vážně dobré," usmál se John a spokojeně zalovil lžíci v poloprázdném talíři. Pak na Chase mrkl. "A stejně bys sis to nedovolil," zašeptal tiše a v očích mu najednou mihl ohníček čtveráctví.

"Vsadíme se?" odpověděl pohotově Chas.

"Klidně," zašeptal John a zvedl obočí, když vylovil z polévky švestku. Sušenou.

"A o co?" pokračoval Chas smrtelně vážně a díval se jak s lehkým pokrčením ramen tu švestku snědl. I Beeman už zaregistroval to mírné jiskření, které mezi nimi probíhalo a zvedl hlavu.

"Fajn, když vyhraju… Hm… Budeš nosit ten ochranný amulet, co nosit odmítáš!"

"Fajn. Když prohraješ... Tak... Já si ještě něco vymyslím..." souhlasil Chas. "Promiňte, že se do toho pletu," ozval se v té chvíli Beeman. "Ale nevadilo by vám, kdybyste mi řekli o co jde?" "Ale vůbec ne, že ne, Johne?" chytil se toho Chas. "Aspoň nám budeš soudcovat... Tak povídej, Johne," popíchl exorcistu škodolibě.

"Chce mě krmit. Tady na veřejnosti! Mě!"

"Žádný chce! Bude ho krmit! Tady na veřejnosti! Jeho!" odsekl Chas a než by řekl švec, nabral na lžíci trochu polévky, co ještě zbývala Johnovi na talíři a namířil mu s ní k ústům.

"Ták Johne, to je za Beemana." A než se Constantin nadál měl lžíci v ústech. Beeman vydechl. Tedy ten kluk má ale drzosti na rozdávání. I když vidět překvapeného Johna stojí za všechny drobný.

Johnovi nezbývalo než polknout a mohl jen šlehat pohledem po zjevně pobavené servírce, Beemanovi i Chasovi, který přímo zářil štěstím. Pomyslel si, že dobře, že už má dojedeno, když před ním přistála mísa s polévkou a číšnice mu nabrala jednu naběračku navíc. S tím, že to je pozornost podniku. A stejnou polévku dala i Beemanovi a Chasovi.

"Budeme pokračovat, Johne, nebo jsem vyhrál?" zeptal se Chas úslužně a spokojeně se pustil do své porce. I jindy poměrně nervní a nesmělý Beeman se teď málem dusil, jak se snažil nevyprsknout nahlas. Podle jeho skromného názoru měl Constantin ve tváři výraz krásné blbosti.

"Zvládnu to sám," řekl Constantin ale pak mu zazvonil telefon a on se zabral do hovoru s jednou svou informátorkou. A tak si nevšiml, jak na sebe Beeman a Chase mrkli.

"Takže vyhrál, jedna nula pro mě," usmál se Chas a Beeman se začal nepokrytě chechtat. John je oba zpražil pohledem a pak se nasupeně pustil do jídla. Servírka se smála u barového pultu.

Po několika lžících zvolnil a jen si jídlo vychutnával. A pak i druhý chod, kdy jim servírka donesla další české speciality. Jako bylo malá mistička leča, rajská omáčka  vařeným hovězím a knedlíkem, což zaujalo Johna, a svíčkovou na smetaně o kterou se málem Beeman pohádal s Chasem a tak ji servírka donesla ještě jednou. A nakonec hlávkový salát s malými... "To jsou škvarečky," objasnila jim servírka. "Recept mojí babičky.“

"Vaše babička musí být svatá," prohlásil Chas, jen co ochutnal. John se trochu zašklebil, ale lahodilo to i jeho chuťovým pohárkům, takže nic nenamítal. Beeman se opět zdržel jakýchkoliv komentářů a salát byl v mžiku chutě zkonzumován. O tom, jestli už si Chas vymyslel, co bude po Johnovi chtít za vyhranou sázku nepadlo ani slovo.

 

"A stejně se jedné lžičce nedá říkat krmení," poznamenal John, když se spokojeně opřel do židle a přivřel oči. Měl dojedeno a nemusel se bát, že ho Chas bude zase zkoušet krmit, či něco podobného.

"Johne!" varoval ho Chas. "Beemane!" obrátil se potom na mužíka, který byl také evidentně velmi spokojený. "Krmil jsem ho, nebo ne?!"

"No já bych to raději nekomentoval," pousmál se Beeman, který viděl, že se jim nese zákusek. "Lehký jablečný dort. Jablka, piškoty, puding," usmála se servírka na překvapeného Johna, který se mimochodem whisky ani nedotkl a zato pil přinesenou limonádu. Dlužno říct také z jablek.

"Dooobře," protáhl Chas a zmocnil se dvou talířků. "Beemane, hlídej si ten svůj!" kývnul a pak se obrátil na překvapeného Johna. "Aby nebylo pochyb, že jsem tě nakrmil... Otevřít pusu, Johne!" Constantin protestoval, ale moc platné mu to nebylo. Beeman si svůj dort hlídal jak Lu peklo, Chas taky a servírka… Tu nebylo vidět, ale odněkud zezadu se ozýval velmi, velmi pobavený smích. A dort kousek po kousku mizel z talířku. "Za Beemana, za Hennesyho, za Midnita, za mě, za velkého Johna," vyjmenovával škodolibě Chas, až nezbylo vůbec nic. "Tak!" prohlásil potom, když Constantin žvýkal poslední sousto. "Ted už nemůžeš říct, že jsem tě nekrmil, Johne."

"Hmf," to bylo jediné co ze sebe překvapený John dostal ale pak se pousmál a kývl. "Jo dobře," řekl pak, když mohl mluvit. "Vyhrál si Chasi, spokojený?"

"Velice. Tak jdeme?" usmál se. "Výhru ti řeknu do večera," dodal potom s uspokojením a dopil svoje pivo.

"Jo jdeme," řekl John a vytáhl peněženku. "A pokud po mě nebudeš chtít abych políbil papá Midnita tak klidně cokoliv."

"Ne, neboj Johne, to po tobě chtít nebudu," usmál se Chas a vypadnul ven. Beeman ho s úsměvem následoval... A jako poslední John, který se sice netvářil už tak kysele, spíš se usmíval. "Tak a co teď?" zeptal se Beeman, když stáli venku na ulici.

"Že by pracovat?" zamumlal John a zívl. Ze všeho nejvíc se mu chtělo spát. Jenže bylo sotva deset dopoledne a oni by měli opravdu pracovat a ne se flákat. Jenže pak si to s rukama v kapsách namířil k jednomu malému parčíku a tam si sedl na lavičku. K překvapení obou nevytáhl cigaretu, ale začal pozorovat korzující lidi.

"Hm," zahučel Beeman poněkud rozpačitě a pak jim kývnul na pozdrav. "Tak hezky pracujte, já půjdu taky. Pozítří  se stavím, Johne," a byl pryč než stačili zamrkat. Tohle Beeman ovládal dokonale. Tiše a diskrétně zmizet, že si ho nikdo ani nevšiml. "A co ty, Chasi?" obrátil se Constantin na svého učedníka. "No já," podrbal se oslovený na hlavě. "Já bych se asi měl ukázat s autem v garážích, aby mi to potom neomlátili o hlavu..."

"Jo budu, proč bych neměl být?" Constantin se na něj zadíval. A pak znova zívl. "Sakra..."

"Měl bys jít domů a do postele... Tomuhle moc nepomůžeš, když budeš utahanej k smrti..." navrhl mu tiše Chas a na chvilku si sedl vedle něj.

"Neboj se, já to zvládnu,"řekl Constantin a na chvilku zavřel oči. A pak najednou spal. Hlava mu sklouzla na stranu a on se opřel o Chase. Velký John Constantin prostě usnul a ve spánku se trochu usmíval.

 

"Jo, jasně Johne, ty to zvládneš," zamumlal si Chas pro sebe a podíval se na něj. "Ale až se vyspíš..." Trochu nešikovně mu položil ruku kolem ramen a přitáhl si ho blíž. Čistě jenom proto, aby mu nebyla zima. A čistě taky proto, že to bylo příjemné. Objímat ho, cítit jeho oddechování na krku, jeho váhu na svém rameni. Stočil na něj zrak a chvilku si ho prohlížel. Byla tam trochu změna, oproti dnešnímu ránu. Ted vypadal klidně a ten náznak úsměvu se mu snad taky nezdál. Chas se usmál. Ty garáže tolik nehoří. Namísto toho zvedl hlavu a...

"No do hajzlu," ujelo mu polohlasem, když zjistil, kdo před ním stojí. V životě ho neviděl, ale přesně takhle si ho představoval. Vysokého, svalnatého černocha s kloboukem vraženým do čela. Rytíře dobra, co slíbil neutralitu. "Vy jste papá Midnite, že jo?" vykoktal ze sebe.

"Přesně tak. A ty asi budeš Chas, že? Ten kluk co Johna všude vozí a… Jak vidím, stará se o něj." Černoch se trochu usmál. "Jak mu je?"

"Jo," trochu se zarazil, že ho papá zná, ale koneckonců, nedivil se. Znal Johna a to moc dobře, jak slyšel, takže nebylo divu... Podíval se mu do očí. "No, teď možná trochu líp, ale jinak ne moc dobře," pronesl potom pevně. "Zkouší se odrovnat, co to jde, dělá to na mě dojem."

"To zkouší už dlouho… A co ty? Tobě je to líto, že?" černoch si dřepl před něj a podíval se na spícího Johna. "Bývaly doby kdy to byl velkej John Constantin. Ale teď…" Černoch se smutně pousmál a pak se podíval na Chase. "Tak co ty? On tě učí, že? A ty ho máš rád?"

"Já..." Chas na okamžik připadal jako idiot, ale to bylo spíš zkoumavým Midnitovým pohledem, než že by to doopravdy byla pravda. "Jo," pokusil se o úsměv. "On aspoň říká, že jsem jeho učedník. Ovšem co jsem se kromě řízení auta naučil je mi záhadou... Ale ano, máte pravdu. Mám ho přese všechno rád... Je to výjimečný člověk," pousmál se potom.

"Rád? Proč lidé používají to slovo tam, kde by měli použít miluji? Víš, jak moc je teď sám? A víš co ho čeká? Ne Očistec. Ne Nebe, ale Peklo… A… proč jsi podle sebe jen řidič? Protože mu na tobě asi moc záleží a on tě nechce zabít. Přemýšlej o tom."

Zůstal zkoprněle sedět a jen byl schopen zírat, jak papá na zdůraznění svých slov přikyvuje. "Papá," vyrazil se sebe nakonec a snad podvědomě k sobě Johna víc přitiskl. "Jenže já... Já bych mu chtěl pomoct. Aby na to nebyl sám..." zašeptal pak.

"Teď mu pomáháš, ani nevíš jak. Nebo nevidíš ten úsměv? Potřebuje tohle co mu dáváš. A mnohem víc. On se bojí, copak to nevidíš?“ Papá si vedl nich stoupl a pak ho pohladil po vlasech. Tak jemně až to mohl považovat za dotyk větru. "John potřebuje… Někoho milovat… O někoho se starat. A on si vybral tebe…"

"Bojí? On se bojí... Milovat?" vydechl Chase, ale bál se tomu uvěřit. Bylo to moc fantastické, moc krásné, moc nereálné, aby to byla pravda... "Ale stejně," musel se znova nadechnout. "Chtěl bych mu pomoct víc. Aby nechodil jako jednou nohou v hrobě... Přece si zaslouží taky trochu štěstí, ne?" vyhrkl prudce.

"Zaslouží i když je někdy s ním těžké pořízení. A miluje každý člověk.Proč by ne on? A proč by neměl rád tebe? Vždyť vidíš jakou ti tu projevuje důvěru."  Poplácal ho po rameni. "Ale udělat s tím musíš něco sám. On… Vzdal se už naděje, to má Baltazar pravdu. Ale nadchází zajímavé časy, tak… No je to na vás." Papá ho poklepal po rameni a pak klepl do krempy klobouku. "Tak zatím, Chasi… A hlídej ho."

"Nashle," zmohl se Chas na slabý pozdrav a jen se pak díval, jak papá mizí v davu. Ovšem na poslední chvíli se ještě otočil a udělal k nim dvěma nějaké znamení... Chas překvapeně zamrkal, ale než se mohl přesvědčit, že se mu to nezdálo, papá byl pryč. Jakoby tam nikdy ani nebyl. Z nebe se snesl drobný jarní déšť.

Seděl na lavičce, objímal ho kolem ramen a vlasy měli oba mokré. Přesto bylo Chasovi jako nikdy předtím. Divně, ale hezky. Příjemně, když pořád jednou rukou objímal Johna kolem ramen. Po chvíli se ale vzpamatoval. Nemůžou tady zůstat v dešti! Vždyť ještě nastydne. Znovu se k němu obrátil a jemně setřel kapky, co mu stékaly po tváři. "Johne..." zašeptal pak a zlehka ho pohladil. "Constantine, prober se..."

"Hm… Co je?" John pomalu zamrkal. "Já usnul?" podíval se kolem. Pak se chytl za hlavu. "Au… Asi jo…" Pomalu vstal a protáhl se. To, že najednou cítil jak kolem něj lidé chodí pomaleji, zatím nevnímal. Jenže pak se najednou otočil a díval se náhle houstnoucím šerem deště. Kolem začala prolínat mlha. "Chasi, nasaď si ten amulet! Hned!" zakřičel na Chase vlastně víc než chtěl a pak najednou tu stál velký démon a držel ho pod krkem. "Nepleť se do našich věcí, zaklínači!" "Budu si dělat co chci," zamumlal John a praštil ho.

"Co-proč?" Ale nakonec udělal tak jak chtěl. Přetáhl si řetízek amuletu přes hlavu a v té chvíli ucítil, jak se mu cosi obrovského vyhnulo obloukem. Démon. A druhý si "pohrával" s Constantinem. Bleskově vytasil od pasu pistoli s posvěcenými kulkami. "In nomine patris..." začal odříkávat, aby to mělo patřičný účinek, ale to si ho všimnul ten druhý démon a vyrazil mu pistoli z ruky. Nemohl na něj, kvůli amuletu, ale aspoň ho držel v šachu, aby on nemohl pomoct Constantinovi.

"Johne!" křikl Chase, když slyšel, jak jeho pistole třeskla o zem, kdesi před ním. "Johne, moje zbraň! Je někde u tebe!"

John odletěl několik kroků, jak ho démon odhodil a on jen tiše vyhekl bolestí. Ale slyšel ho, slyšel Chase a pokusil se dostat ke zbrani. Povedlo se mu to, sice ne hned napoprvé, ale asi po třetí ráně a ve chvíli, kdy už se cítil naprosto rozlámaný. Sevřel pažbu pistole a nasázel do démona několik kulek. Znova rána, tentokrát mu skoro zlomila ruku. Druhý démon a poslední dvě kulky. A pak ticho a on ležel na zemi. "Chasi jsi v pořádku?"

"To bych se spíš měl zeptat já tebe," odpověděl mu odněkud hlas a pak ho Chas vytáhl na nohy. "Jsi celej, Johne?"

"Jo jsem…" John se zapotácel a pak si sevřel pochroumaný bok. "Asi mám zlomený žebra."

"No paráda," povzdechl si Chas. "Ještě ke všemu... Můžeš jít, Johne? Musíme se dostat zpátky, pak se na tebe podívám. Nebo mám zavolat sanitku?"

"Ne… Prosí-m tě, jen mi pomož domů… Nic víc… Prosím."

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

*tlesky tlesk*

(E..., 16. 4. 2008 16:16)

nadpis to vyjadřuje asi nejlíp, tahle povídka je úplně úchvatná, hned se vyšplhala mezi nejlepší, co sem měla tu čest číst. vážně úplně super, moc se mi líbí... asi si budu muset někde splašit film (anebo že by komix?) ^^

...

(Sayuri, 28. 3. 2008 19:59)

Super. :-)

=0)

(teressa, 28. 3. 2008 16:46)

sugooooooi...nic ine mi nenapada.....hned idem na 3kapcu=0)

...

(Lilithka, 26. 3. 2008 9:59)

To krmení mi přišlo docela dost mimo, ale jinak skvělé.

Uáá

(Nex, 26. 3. 2008 1:51)

Dokonalé. Mnohovrstevnaté. Hodně příslibů věcí...různých, nejen příštích. I současných, možná něco z minulosti?

A především, především krásné. Taky cítíte to kouzlo noci? Aspekt?