Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola VI. Cena vítězství

1. 4. 2008

Cena vítězství

Obrazek

„Každé vítězství má svou cenu...“ (papá Midnight)

pro ty,..kteří je mají rády/i

 „Pták na žebříku!“

„Bohužel…“

„Tak kdo je tady teď krysa v šatech, co? Ty hajzle!“

 

Pět, deset, patnáct… Zase to nekonečné čekání. Nakonec to nevydržel a seběhl zbývající schody, co vedly přímo dolů, do klubu. Byl prázdný. Ale podle pruhu světla se mohl orientovat. Vycházel z Midnitova soukromého salonku. Byl taky prázdný, ale tajné dveře zůstaly otevřené…

Pak stál v Midnitově skladišti artefaktů a díval se jak papá Midnite tahá zpoceného Johna, který byl bledší než obvykle, odněkud z nějakého portálu.

„Měl jsi štěstí?“

„To jsem teda měl.“

Midnite si ho všiml první. Ale mlčel a jen se mu díval do očí. Přitom posadil exorcistu na jakési křeslo a otočil se k němu s tázavým pohledem ve smyslu „Co teď?“. Dal mu najevo, že John neví, že už se znají a s úšklebkem pronesl přesně to, co při jejich první setkání.

 

„No do hajzlu. Vy jste papá Midnite, že jo?“

"A ty jsi…"

"Chas Kramer," řekl tiše John a ušklíbl se.

"Zajisté, věrný poskok velkého exorcisty. Co kdyby mi někdo řekl, co se tady děje, hm?" pokrčil Chas nezúčastněně rameny a vrhl na oba muže tázavý pohled.

"Vysvětlíš mu to?" zeptal se tiše John a snažil se posbírat zbytky sil a napumpovat dech do plic.

Papá Midnite uměl být stručný a výstižný. A vzhledem k tomu, že Chas, ač se to nezdálo, oplýval docela slušnou zásobou kombinační logiky a leccos si domyslel, vysvětlení bylo dílem několika minut. A pak...

 

Midnite beze slova vzal nějakou nádobu a začal do ní sbírat všechny posvěcené artefakty, co jich ve skladišti našel. Pak jim oběma pokynul a dovedl je do klubu, do zadní části a ukázal, že i rytíř dobra, co přísahal neutralitu a hraje si na Švýcarsko, může mít dokonale vybavenou kuchyni - na náboje. Chas se jenom uznale zašklebil a bez ptaní podpálil hořák. John se mezitím opíral o linku a namáhavě schytával dech.

Pak se na Midnita podíval a pokynul mu směrem k jeho pracovně.

„Půjčíš mi prosím pero a papír?" zeptal se tiše a očima sledoval vchod do kuchyně, jestli ho Chas neslyší. "Prosím."

"Jistě. Chceš napsat závěť, Johne?" ušklíbl se barman a dovedl ho k sobě do pracovny, zatímco Chas soustředěně tavil všechny ty svěcený serepetičky a připravoval si všechno potřebné, aby z nich vyrobil kulky. Kulky, co všem hybridům značně znepříjemní pobyt na tomhle světě.

 

"Chci," řekl až příliš klidně a potáhl z cigarety, kterou si vytáhl z pomačkané krabičky. Pak si sednul za stůl a začal psát. Klidně, bez emocí, ale s jasným úmyslem.

 

Já, John Constantin, při plném vědomí zanechávám veškerý můj majetek Chasi Kramerovi. Do tohoto patří deset tisíc dolarů, můj byt, který může prodat, a kříž z bílého zlata. Užij si to Chasi.

Dne 6. června 1999

John Constantine

 

"Johne," zašeptal Midnite, který mu nakoukl přes rameno. "Tolik ti na něm záleží?" zeptal se ho pak s pohledem upřeným do jeho očí.

"Nemám komu to dát a banka to nemusí schramstnout," odpověděl John a pak se na něj zadíval. "Podepíšeš se jako svědek?"

"Jo." Midnite vytáhl drahé plnící pero a připojil svůj podpis energickým, silným rukopisem. Pak ho s hlubokým povzdechem poplácal po rameni. "Tak pojď, ten kluk už to určitě bude mít z poloviny hotový..." pomalu vešli zpátky do kuchyně, kde Chas zrovna s maximálním soustředěním odléval šestou várku svěcených kulek.

John se postavil vedle a jen se díval. Nechtěl přemýšlet, protože… Tušil, že ho to bude stát život. Jenže… Svým způsobem už nelitoval. Už mu to bylo jedno.  Jen ho mrzelo… Že… Že už… se mu nesplní jeho sen… Ale snad bude Chas žít i bez něho spokojeně. To bylo jediné v co doufal.

 

"Jediné, co mi zatím uniká," pronesl v tu chvíli Midnite a zapálil si dlouhou cigaretu. "Tak to je, jak se k nim hodláš dostat tak blízko, abys ty kulky mohl použít?" John se na něj podíval zdrcujícím pohledem, ale než stačil cokoliv říct, odpověděl místo něj Chas. Právě střely nabíjel, pak už zbývalo jen zasadit zápalky a bylo hotovo.

"Hybridi jsou nejzranitelnější, když je pokropíš svěcenou vodou. Narušíš tak tím jejich vnější obranu. A určitý věci... Třeba dva starý istrijský kříže, může použít kdokoliv k vysvěcení jakýkoliv vody..." zdvihl hlavu a uvědomil si, jak na něj oba zírají.

"No... Je dobrý bejt připravenej, ne? I když tě k ničemu nechtějí pustit," pronesl potom s úsměvem.

"Jo…" ušklíbl se John. Papá se usmál. V tom klukovi byl potenciál a John to evidentně uznával Jenže pak když mu řekl, že půjde s ním, zamračil se. To se velkému exorcistovi nelíbilo.

"Vezmi ho sebou Johne… A pak ho zabij,“ doporučil mu a potáhl z cigarety.

"Vážně si nemyslím, že je bůhvíjak skvělej nápad, jít sám zachránit svět..." pousmál se Chas a utěsnil zápalkou poslední kulku. Midnite se chechtal zcela nepokrytě, když viděl, jak se John tváří. Jenže Chas byl tvrdohlavý a dospělý. Mohl si, teoreticky, dělat co chtěl. A on chtěl jít s ním.

 

Midnite je vyvedl nahoru na ulici a podal Chasovi ony avizované dva staré istrijské kříže. Úsměv, který na něj přitom vrhnul, mluvil za vše.

"Až se vrátíš, promluvíme si o členství v klubu... Možná." Chas se zasmál a prohodil něco nezávazného. Midnite pak vztáhnul ruku a cosi odříkal. Modlitbu, jak John poznal. On sám ji odmítl. Na co taky? Ví přesně, co ho čeká, jestli tahle akce bude doopravdy nad jeho síly.

"Nechci mít vedle sebe další mrtvolu," zašeptal pak, na zadním sedadle auta a ládoval náboje do bubínků. Nechci aby umřel, uvědomil si. Musím ho ochránit, alespoň jeho. Jeho, protože… On si to zaslouží… Johnovy myšlenky zalétly k Angele, která teď byla v nemocnici a prali se o ni mocnosti.

No dobře… Líbila se mu, líbila se mu její odvaha, její zarputilost i to jak ho posílala k čertu. Ale… Chas… Chas byl jiný. A přesto ho… Držel zpět. Nechtěl ho zranit. Dávat mu plané naděje…

A věřil, doufal, že Angela dokáže taky přežít bez něj.

 

Neptal se. Radši ani vůbec nemluvil. John toho musel mít momentálně moc. Peklo, Nebe a on mezi nimi, jako mezi mlýnskými kameny. Mrtvých bylo moc. Ani jeden z nich nechtěl, aby Angela Dodsonová byla další. Chas si moc dobře uvědomoval, co pro Johna znamená, jestliže tohle zvládnou. Co to znamená pro všechny. Tak se zdržel jakýchkoliv komentářů. I když mu u srdce volno nebylo. Ale věřil, že Constantine ví, co dělá...

 

"Vyjde to?" zeptal se ho, když vystoupili před nemocnicí. "Podle knih, by to vyjít mělo..." "Neměl bys tolik číst," odpověděl mu John a típl cigaretu.

"Vždycky to není jako v knížkách." Chas si jenom povzdechl a pak... Pak vkročili dovnitř. Do budovy, která momentálně měla být Jevištěm Největšího Divadla Světa.

Před dveřmi k bazénu zaslechl podivný zvuk. Šepot, snad.

"Co to je?" V té chvíli si uvědomil, že odsud nemusí vyjít živý. Ani jeden. "Johne..."

"Řeč Pekla. Něco co by tu nemělo znít," ušklíbl se.

 "Víš co máš dělat?"

Když Chas kývl a šel cestou k zásobníkům vody, John se za ním dlouho díval. Pak se podíval k místnosti s bazénem.

"Takže poslední kolo."  Poslední úšklebek se mu mihl po tváři. "Tak jdeme na to." Protáhl si ramena, zkontroloval zbraň a vešel.

 

""Ahoj, jmenuju se John, a vy všichni právě teď porušujete Rovnováhu... Rozejděte se… Jinak budete deportováni… Všichni!" Vstali a dívali se jak si přistavil židli i jak škrtl zapalovačem. A pak spriklery povolili a spustila se vodní clona. Svěcené vody.

 

Běžel dlouhou chodbou, dolů k nádržím, které tady byly pro případ požáru. Aby budova nespadla, než přijedou hasiči. V duchu počítal. To musí stihnout. Musí... Zámek od dveří ustřelil.

Prostřelil taky víko zásobníku a vůbec se za to nestyděl. Musel to stihnout. V duchu se šklebil nad tím, jak John asi stojí proti té armádě hybridů a vůbec to s ním nehne. Jako by slyšel, jak říká "Ahoj, jmenuju se John, a vy všichni právě teď porušujete Rovnováhu..."

Ušklíbl se a procpal ty dva kříže od Midnita tím směšně malým otvorem. Žblunknutí bylo slyšet dost zřetelně. Seskočil z plošinky a běžel zpátky. Zpátky, aby mu pomohl...

 

Kolem byla tma. A ve tmě se to míhalo těly… Těly hybridů… Střílel po všem co se hnulo a za chvilku byl první zásobník prázdný. Nasadil rychle druhý a občas použil zbraň i jako kyj. A pak…

 Ten hybrid se na něj hnal a on stiskl spoušť a nic se nestalo. Skok a najednou výstřel odjinud. A vedle něho stál Chas. Musel se usmát a pak běžel dál, do místnosti s bazénkem. Bylo tam tělo… Tělo na hladině. Tělo Mexikánce, které zahlédl při svém "surfování" v Křesle.

A pak se vynořila ona.

"Do hajzlu," zašeptal a pustil zbraň a chytl ji za hlavu. "In nomine patris et Filli et spiritus sancti..."

 

Stál a díval se na ten nerovný zápas. Bylo jasné, že Constantine proti ní nemá šanci. Ovládnutá démonem, nejsilnějším, jaký kdy existoval... Měla až zrůdnou sílu. Ve chvíli kdy ho potopila a John s ní sváděl zoufalý, marný boj o holou existenci... Nečekal na nic.

Chas skočil po hlavě do vody a vší silou, co v sobě našel ji od Johna odtrhnul. Úleva, která ho zaplavila, když se Constantine vynořil - zmáchaný, kašlající, ale živý - byla málem odzbrojující. Společnými silami ji vytáhli z vody a dostali tak do relativně neutrálního prostředí. I když, co je to vlastně neutrální...? Neřešil to. A snažil se mu pomoci. Jakoby to potřeboval…

John Constantine nebyl nejlepším exorcistou nadarmo. Dokázal to. Dokázal ji dostat z vleku Mamonovy vůle a síly. Ve chvíli, z jejího obličeje zmizela ta děsivá bledost a vystupující žíly, si oddechli.

 

Angela pootevřela oči a její první pohled platil Johnovi.

 „Děkuju,“ vydechla a usmála se.

 „Není zač,“ odpověděl exorcista a taky se pousmál. Pak vrhl vděčný pohled po Chasovi. Nebýt jeho… Utopil by se. Ten jen pokýval hlavou, že rozumí.

Vypadalo to, že nebezpečí je zažehnáno a Mamon zpátky tam, kam patří. Jenže… Co je příliš jednoduché, je podezřelé. A tohle bylo příliš jednoduché… Až moc.

Najednou John ucítil, jak se Angela chvěje.

„Co je?!“ Odpovědí mu byl jen vystrašený pohled. Pak sebou začala házet ze strany na stranu. Chas ji pevně přidržel, ale byla vyděšená. K smrti. A takoví mají ohromnou sílu… Strach jim pomáhá. A najednou Constantine ucítil, jak se pod jeho rukou cosi hýbe… Cosi, co tu nemá vůbec co dělat.

Podíval se dolů a jakoby se na něj, přes její kůži zašklebila Mamonova tvář. Hrůzně rozšklebená tvář samotného pekla, které si pro něj přišlo…

 

Znova spojil ruce a přiložil je k jejímu břichu. "In nomine patris..." jenže tentokrát i když se z něj lil pot… Tentokrát jako by neměl vyhrát.

Chas držel Angelu pevně za ramena,jenže ho to začínalo zmáhat. A navíc... John měl očividně problémy.

"Vyžeň ho! Vyžeň ho!" prosila Angela zoufale a do toho zněl Johnův hlas, spíš jen namáhavé sípání.

"In nomine patris...!" Chas se v jednom okamžiku rozhodl. Přiložil své ruce na jeho a přitlačil. Angela sebou zoufale zaškubala, ale jejich spojeným silám podlehla. Mladík začal odříkávat...

 "In nomine patris, et filie, et spiritus sancti!"

John se na něj zvláštně podíval a pak pokračovali v zaříkávání dvojhlasně. Z Johna se lil pot, ale zvládli to. Dokázali to…

Najednou tělo pod jejich rukama ochablo. Angela omdlela. Ale byla to pořád ona... Chas si oddechl a najednou se oba, jako na povel svezli stranou, na mokrou zem a vyčerpaně se opřeli o kolena.

Ještě pořád nemohl uvěřit, že... Že to zvládli. Že to opravdu zvládli.

"Dobrý," usmál se John a v jeho pohledu byla vděčnost.

Chas mu úsměv vrátil. Ještě pořád byl opřený, z vlasů mu kapala voda, ale najednou se cítil... Bláznivě šťastný. Z úsměvu se po chvíli stal smích a ze smíchu chechot. Tak bláznivě šťastný. Pomalu se vytáhl na kolena a nahnul se nad Angelino tělo, kde ještě před chvíli sídlil Mamon.

"Slyšel jsi? Dobrý! A víš, proč to bylo dobrý?" podíval se kradmě na Johna. Teď si to konečně řekne. Pak si klidně může umřít...

"Protože já jsem Kramer, Chas Kramer, ty hnusnej haj-" Najednou zmlkl. Cítil, jak ho jakási neviditelná síla táhne kamsi... Pryč...

A všechno šlo najednou strašně rychle.

"Chasi-!" John po něm skočil, ale nestačil ho zachytit. Viděl jak Chasem cosi mrštilo o stěnu, o strop a pak znova o podlahu a znovu. "Chasi!"

Skončil na podlaze a cítil, jak dlaždičky pod tím náporem popraskaly. Pak už nebylo nic... Jen bolest a všechno se začalo ztrácet v mlze, která se pozvolně měnila v tmu. Nemohl se hnout, nemohl dělat nic. Polkl a v ústech ucítil železitou pachuť vlastní krve. Dýchání se stalo obtížnějším... Namáhavějším... Bolestivějším... "Chasi!" ozval se nad ním najednou hlas a z mlhy se zhmotnila Johnova tvář. Jenže on už neměl sílu.

"Chasi… Ne! Chasi…" Chytil ho  a cítil jak z něj život odchází. Tohle nedokázal zastavit ani on. "Ne," zašeptal.

"Mě-měl jsi pra-vdu, Joh-ne," slyšel sám sebe namáhavě sípat. Ne! Tohle mu přece nechci říct! Jenže rty pokračovaly samy od sebe... "Ne-není t-o ja-ko v -knížk-ách..." dořekl a nadechl se. Měl pocit, že explodoval, taková neskutečná bolest to byla. A všechno začala pohlcovat tma. A z té černoty ještě naposledy zazněl Constantinův hlas... "Ne. Není." Pak už nebylo nic...

"Ne!" hlesl John. "Ne!!!" To skoro vykřikl a stáhl si rukávy. Objevilo se zvláštní černé tetování…

 

"Zjev se království světla!" Zapotácel se. "Zjev se království světla!" vykřikl a upadl na koleno. "Zjev se království světla!" a tma pomalu zmizela a pak najednou ležel na zemi a nad ním stál Gabriel. "Tedy ty máš nehoráznou drzost!"

"Gabrieli, měl jsem to tušit!" Měl jsem tušit… Že ty…

"Copak? Něco se ti nezdá?" sklonil se nad ním s líbezným úsměvem a chytil ho pod krkem, až zalapal po dechu.

"Proč?"

"Jen tak se ptám. Nevypadáš moc potěšeně, že mně vidíš. I když jsi měl tak neuvěřitelný ego, že sis dovolil použít Znamení!"

"Měl jsem to vědět! Že v tomhle jedeš. Víš oprav mě jestli se pletu, ale pomáhat Mamonovi, to zrovna nespadá pod patronaci nebes. A tebe. Možná jsem úzkoprsej, ale…"

"Ale? Chceš mě soudit, Johne? Něco ti povím. Vy lidi máte dar, kterej nemá žádnej jinej tvor ve vesmíru. Bůh může spasit každého z vás! Vrahy. Násilníky. Zabijáky. Zloděje. Každýho! A stačí když se jenom kaje... A víš co?" sedl mu na hruď a Constantine zalapal po dechu.

"To není spravedlivý... Vůbec ne. A proto jsem se rozhodl... Když vás milostivý Bůh tolik, tolik miluje, tak si jeho lásku musíte zasloužit. Tváří tvář hrůze umíte být tak vznešení... A ve vás je tolik vznešenosti! Takže na vás sešlu bolest.Sešlu na vás hrůzu. A kdo přežije Peklo na Zemi - bude hoden Lásky Boží," usmál se.

"Seš zrůda Gabrieli!" zasípal Constantine, kterému se už nedostávalo dechu. Když ho Gabriel zvedl a foukl mu do tváře, mělo to sílu orkánu a on… Proletěl otevřenými dveřmi a zastavil se až o ty druhé. Rána do zad byla tak silná že ho knockoutovala k zemi.

 

"Pane, já vím, že… Jsem nebyl nejhodnější z tvých služebníků. A ani mě nechceš přivítat ve svým domě, ale teď by se mi tvoje pomoc hodila."  zašeptal vysíleně Constantine, jenže se nic nestalo. Vůbec nic. Jen dveře, kterými proletěl se zavřely. Docela potichu a slušně. A jakoby se v tom skle zašklebila sama budoucnost Země, která se teď zdála neodvratitelná. Protože ten jediný, který tomu mohl zabránit, ten tu nebyl...

Johnovi klesla hlava a na chvíli jednu malou chvíli, rezignoval i on.

Ale pak ..zahlédl ten střep. Ten odporně velký, ostrý střep, který ležel nedaleko něj. Natáhl po něm ruku a sevřel ho v dlani. Bylo to tak zvláštní, ale na druhou stranu to nemohlo být horší. Stejně skončí v Pekle… Už nikde jinde. Pomalu se posadil, protože mu každý pohyb působil potíže a pak si sundal hodinky. První řez bolel, ten druhý už ne.

"Tak pojď Lu. Nenech mě čekat."

 

Gabriel pomalu přešel k ležící dívce a klekl si nad ni.

"Ve jménu Božím, zjev se..." zašeptal a udělal jí na čele kříž. Ta změna, jak se Mamon prodral kupředu, byla hrůzná. Ale hybrida to nepolekalo. Na tuhle chvíli čekal tak dlouho! Pomalu sáhl za pas a vytáhl zvláštní, ostrý předmět. Jako dýka, které chybí rukojeť, nebo kopí... Bylo to kopí. Kopí Osudu. Namířil je nad její tělo a s potěšením se díval, jak se Mamon dere ven.

"Mamone! Synu Satanův! Propouštím tě do tohoto světa..." napřáhl, ale rána nedopadla.

 

Trvalo to dlouho. Nebo jemu to aspoň tak připadalo. Ve skutečnosti... Bylo to jen pár vteřin. Pak se čas trochu pohnul a rázem zastavil. V prostřed místnosti přistál zvláštní muž v bílém obleku s perfektně nažehleným kapesníkem v klopě.

"Johne. Ahoj," pronesl tiše a s úsměvem.

"Ahoj Lu. Co tě zdrželo?" zasípal tiše John

"Johne, jak se máš?" Ďábel si před něj postavil židli a vypadalo to, že se očividně dobře baví. "Jsi jediná duše, pro kterou jsem si chtěl přijít osobně, ano, ano," udělal vážný obličej a místností se ozvalo plácání. Jinak to pojmenovat nešlo.

"Slyšel jsem," zamumlal John a vytáhl si cigaretu.

"Můžu?"

"Jistě.“

"Hřebíček do rakve."

"Jo, mám jejich akcie…"

"Sakra!" zaklel John, když mu vypadl zapalovač z ruky.

"Jo, to je problém se sebevraždou. Řízneš moc hluboko, přeřízneš šlachy... Pak už je hraní na piano obtížnější," zasmál se a sklouzl na kolena.

 "Ukaž, Johny, pomůžu ti," sebral zapalovač. Plamínek vyskočil a John se natáhl. Ďábel uhnul. Znovu se natáhnul. Znovu uhnul. Vrhl po něm pohled, který se dal vyložit asi "No tak, Lu!" S úsměvem mu připálil.

"Díky," zamumlal John a opřel se víc o dveře. "A jak se vede rodince?"

"Ale jo, daří se nám. Práce, práce, práce! Potřebujeme si oddáchnout!" Ďábel se na chvilku odmlčel a pak nadšeně rozhodil rukama. "Víš, mám pro tebe připravenej hotovej zábavní park, Johny! Plnej krvavejch atrakcí!"

"Hm," odtušil John. "Slyšel jsem, že ten tvůj kluk je celej po tobě."

"To víš, kluci," řekl Lu a přejel mu nohou po stehně až k rozkroku.

"Je vedle s Gabrielem."

"Ech,“ zašklebil s Lucifer. "Vkus teda moc nemá."

"Mají kopí Osudu."

"Mají kopí Osudu," zapitvořil se Ďábel. Pak bleskově sklouznul na zem a vrhnul se na něj. Vypadalo to, že ho chce olíznout... John uhnul.

"Nebo je to nějaký tvůj další podraz?!" zasípal Pán Pekel nebezpečně.

"Jdi se přesvědčit," odseknul Constantin. Lucifer se k němu nahnul ještě víc, skoro se ho dotknul jazykem.

"No tak, Lu," protáhl John mazlivě. "Čekal jsi na mně dvacet let. Tak dvacet vteřin ještě vydržíš."

Vyrazil něco neidentifikovatelného a zvedl se. Skleněné dveře se rázem rozletěly na milion střepů, která se jen tak poklidně pluly vzduchem. Šel přímo dopředu, tam, kde klečel Gabriel nad nějakou dívkou. Jenže on neviděl dívku. On viděl svého milovaného synáčka. A nad ním Kopí Osudu... Takovou nebezpečnou hračku! Ještě si ublíží!

Pomalu vzal Angelu napůl do náručí a odtáhl ji, vlastně svého synka, z dosahu té nebezpečné věci. V té chvíli se ozvala ohlušující rána, jak Gabriel vší silou zarazil Kopí do podlahy. Tedy tam, kde měl být Mamon, ale byla tam teď jen podlaha.

"Lucifere!" Gabrielovi se zachvěla křídla. "Padlý anděl. Pán zla. Malý Roh!" Bezděčně couval a pak se zvedl.

"Ojoj, tak dávno jsem to neslyšel," zasnil se Ďábel a přitom svíral Angelu v náručí. Pak se na hybrida podíval. "Víš, Gabrieli, tenhle svět stejně jednou bude můj. Vím to, ty to víš, i ten nahoře to ví. Není třeba s tím spěchat..."

"Rozdrtím tě v Jeho jménu!" Gabriel se napřáhl k ráně, ale ta už nedopadla.

"Zdá se, že tě někdo vyšoupl z lodi," usmál se Ďábel a ruku sevřenou v pěst odtlačil. Pak se otočil ke svému synovi. "A my půjdeme domů syknu." Zvedl se dusný, skoro ohnivý vítr a ve vodní hladině se mihl odraz Mamona jak opouští Angelino tělo.

"Otče," hlesl Gabriel, když mu vítr spálil křídla a katapultoval ho do bazénku.

 

Skoro nevnímal, ani ten hukot, ani nic jiného. Ztráta krve byla moc velká... Probralo ho až capkání bosých nohou pod dlaždičkách a pak se před ním zjevil Lucifer. Očividně nebyl moc spokojený. Stiskl opěrátko židle, až skoro prasklo a chvíli ho jen probodával pohledem. Pak vyštěkl.

"Tak co za to chceš? Odklad?!"

"Propusť Izabelu," zašeptal ani pořádně nevěděl proč. Ale… Řekl to. Možná to bude poslední co pro Angelu  mohu udělat, když jsem ostatní zklamal.

"Cože?" nevěřil Lucifer vlastním pekelným uším. Ještě jednou se pak ujistil, že to myslí vážně...

"Vážně se vzdáš svýho života, jen aby ona šla do nebe?" Když kývnul, zaklonil hlavu a vypadalo to, že dlouze přemýšlí.

"Fajn! Hotovo!" usmál se najednou zářivě a odsunul židli stranou.

"Je čas jít," další úsměv, vpravdě ďábelský. Chytil Johna za poraněné zápěstí, zcela bezostyšně ho strhnul na zem a táhnul kamsi pryč. Měl dobrou náladu, tak si začal pohvizdovat. Do chvíle než zjistil... Že by spíš vytrhl dlaždičky, než s Johnem Constantinem, hříšníkem a sebevrahem, pohnul, byť jen o milimetr.

 

John už nic nevnímal. Upřímně bylo mu to jedno, že skončí v pekle. Třeba… Třeba tam potká staré známé. Věděl, že mnozí tam už jsou. Jen… Jeho přátelé tam doufal nebudou. Hlavně ne Chas, prosil v duchu. Jenže pak se najednou zastavil a nad hlavou mu zazářilo příjemné světlo. Krásné. Příjemné. A zvoucí. Před ním se otevřelo království Světla. Království Nebeské.

 

"Ne! Tenhle patří mě!" Zíral na to naprosto nevěřícně. Na tohle čekal dvacet let? Aby mu člověk, co mu zničil skoro celý personál tady na zemi, před očima vstoupil do Nebe? Nejžádoucnější duše? Pendrek! Pak mu to došlo.

"Ta oběť! Ty ses obětoval!" zasípal vztekle. John ho pozdravil velice charakteristickým gestem. Zdviženým prostředníkem.

 

A ... Ďábel se naštval. Přímo pekelně.

"Ne!" a chytil ho, než mu zmizel.

"Ty budeš žít, Johne Constantine! O ano! Ty budeš žít! Abys dokázal, že tvá duše, skutečně náleží Peklu!" S těmi slovy mu zabořil ruce do hrudníku a zcela bezostyšně se mu začal hrabat v plicích.

 "Budeš žít!" sípal mu přitom vzteky do ucha.

"Aaaa!" zařval John a trhl sebou. Ani tak ho nemrzelo, že bude žít, ale ta bolest. Ta bolest, jak mu rval rakovinu z plic a tkáň se zároveň zacelovala. Ta bolest. Jenže ať sebou mlel jak chtěl, Ďábel ho nepustil a on si to celé vytrpěl až do konce. Nakonec Lu vytáhl ruce plné černé hmoty a John se zhroutil na podlahu v bezvědomí.

"Budeš žít! Přísahám, že ano!" zasyčel Lucifer a najednou po něm zbyl jen zápach síry a podlaha plná černého dehtu. V té chvíli, kdy se čas zase pohnul, Angela otevřela oči a zhluboka, prudce se nadechla.

 

I John se poprvé bez obtíží nadechl. Poprvé za poslední tři roky se mohl zhluboka nadechnout. Pomalu otevřel oči a pak se rozhlédl kolem. "Takže…" zvedl se a rozevřel zničenou košili, které Lu vzteky urval knoflíky.

"Takže se mi to nezdálo."

Pomalu se zdvihla do sedu, ale to už u ní klečel Constantine a podpíral ji. "Děkuju," špitla a usmála se. "Není zač," odpověděl a nahnul se k ní. Nastavila rty... On se natáhnul a vytrhl kopí Osudu z podlahy. Takže asi nic, pomyslela si policistka kysele. V té chvíli je vyrušilo zašplouchání.

Gabriel se hrabal z bazénu, promočený na kůži, obalený jakousi černou slizkou hmotou a na zádech měl jen dva krvavé pahýly, v místech, kde kdysi bývala křídla.

Constantine vstal, kopí v ruce a nevraživě se na něj zadíval. Střežil se však pohlédnout do míst, kde ležel Chas. Skoro… Skoro se toho pohledu bál.

 "Podívejme," sykl přes zuby.

"Chceš se mstít?" zvolal Gabriel jasně a dokonce se usmíval, parchant jeden. Pak najednou, jakoby sebral nějaké vnitřní síly, se zdvihl a vystoupal po schůdkách až k Johnovi. V rukou držel jeho zbraň. A podal mu ji.

"Tak se pomsti! Udělej to! No tak!" postavil se přímo před hlaveň a rozpřáhl ruce. "Pomsti se mi, za všechny!Staň se rukou Boží!"

John k Angelině úžasu si zbraň vzal a opravdu na něj namířil. "No tak střílej!" Jenže John se rozpřáhl a jednu mu vrazil až se Gabriel prohnul.

 "Tomuhle se říká bolest! Zvykej si!" řekl a pak vzal Angelu za ruku a vedl ji pryč. Vrátím se Chasi. Vrátím se pro tebe.

 

Gabriel spadl pozpátku zpátky do bazénku a párkrát si lokl vody. Pak se přece jen vyhrabal ven a pomalu se rozhlédl kolem. Bolest... Chm, ta rána pěstí vážně bolela. Pohled mu na padl na tělo, které leželo kousek od něj. No co, trochu si pohrál. Přece nemohl dovolit, aby se na něj takový kluk vytahoval... Pomalu se k němu došoural a klekl si vedle.

"Kdybys ses tak nevytahoval, mohl‘s žít," pronesl samolibě. To, že ho tatínek očividně už nechce znát, mu nějak nevadilo. Vztáhl ruku, aby mu udělal na čele křížek, když v tom se ozvalo...

"NESAHEJ NA NĚJ!" zařval Constantine ode dveří, v ruce ještě pořád držel svoji zbraň a tentokrát to vypadalo, že ho opravdu zastřelí. Gabriel jen cosi nesrozumitelného zavřískl, vyskočil na nohy a byl pryč, než by John řekl švec.

 

"Chasi," John odložil zbraň a pomalu ho vzal do náruče. Kopí ho tlačilo za páskem kalhot, ale věděl že to přežije. Teď chtěl jen odnést Chase pryč. Věděl, že by neměl… Ale… Nemohl… Nebo snad nechtěl ho tu nechat. Vyšel ven s Chasem v náručí a posadil ho do taxíku, který tam pořád stál. Na své místo… A sám si sedl na místo řidiče a vyjel. Netušil přesně kam, ale nakonec skončil před Midnitovým klubem. Jenže zezadu.

"Midnihte," zašeptal před zadními dveřmi. Věděl, že ho uslyší.

 

Slyšel a vyšel ven.

"Tak jsi to přežil," poznamenal nevzrušeně a popotáhl z tradičně dlouhé cigarety. Pak si všiml, že John má v očích neobvyklý výraz. Bolestný…

"Můžeš… Můžeš," John uhnul pohledem a zadíval se do taxíku.

 "Chtěl bych abys obřad udělal ty. Víš, tak ať se k němu nikdo nedostane," řekl nakonec, ale měl pocit, že to nemluví on, ale někdo daleko odsud. 

Midnite se nahnul a podíval se na zadní sedadlo. Poprvé v životě John viděl, že je pohnutý... "Jo, udělám to," pronesl nakonec.

"Vezmi ho dovnitř. Kdyby se tu náhodou někdo procházel... Nezaslouží si, aby ho očumovali opilci." Pustil cigaretu na zem a zašlápl.

"Je ho škoda..." dodal ještě šeptem a aniž se ohlédl, zašel zpátky do svého hájemství.

John vzal Chase do náruče a jemně, jako by ještě žil si přitáhl to chladnoucí tělo blíž k sobě.

"Chasi," zamumlal mu do vlasů slepených krví. Po tváři mu sklouzla slza. První za dvacet let. A pak ji následovala další. A další. Když ho nesl chodbami klubu, až do Midnitovy pracovny a za ní, do jednoho soukromého pokoje, už plakal. Tiše bez zvyků, se mu slzy kutálely po obličeji a on nebyl schopen je zastavit. A možná ani ochoten…

"Chasi, promiň," zašeptal, když ho položil na pohovku a dotkl se jeho chladné tváře.

Midnite nakoukl dovnitř, ale pak ho nechal samotného. Tam neměl místo, neměl právo ho rušit. Místo toho vylovil s hlubokým povzdechem ještě jednu cigaretu a vrátil se k sobě do pracovny, aby zařídil vše potřebné. Trpce se pousmál...

Původně ten hrob měl být pro Johna. Když mu přišel říct, že má rakovinu, tak ho pro něj koupil - z blbého sentimentalismu. A taky proto, že věděl, že John by si na to sám sotva vzpomněl. Zvedl telefon a v minutě zařídil všechno potřebné pro soukromý pohřeb.

 

John si přitáhl židli a sednul si k němu, ruce položené na opěradle. Kopí dávno odložil na stůl a hodil přes ně kabát. Nechtěl ho vidět. Nechtěl už vidět nic spojené se ztrátou svých tří přátel. Se ztrátou Chase.

"Chasi... Měl jsem to být já," zašeptal tiše a jemně mu odhrnul krví slepené vlasy z obličeje.

"Víš, proto jsem tě nebral sebou..." Protože jsem se bál tohohle. Bál jsem se, že doplatíš na to mi pomáhat. Stejně jako Hennesy, jako Beeman. Chasi… Vrátil jsi mi na chvilku pocit, že žiju… A že mě má někdo rád. Že… I mě může někdo milovat.

"Chasi," pohladil ho po ruce a pak stiskl ty nehybné prsty. A pak se na povrch prodraly všechny emoce a on se rozvzlykal naplno. Choulil se na židli a plakal. On… Velký John Constantin. Ale před ním ležel někdo koho… Koho… Miloval jsem tě, Chasi.

 

Obrazek

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

to se přece...

(E..., 18. 4. 2008 18:35)

...ani nedá komentovat. tak smutný a tak dokonale napsaný...

...

(Glendora, 1. 4. 2008 19:40)

cela poviedka je supeeer...len by to chcelo happyend...fakt dufam ze sa to neskonci smutne...

Tak jsem

(Kat, 1. 4. 2008 16:13)

zvědava jak tohle chceš vyřešit. Ale jak tě znám máš v rukávu takové eso, že budeme valit oči ještě týden a sbírat se ze země velmi dlouho.
Krásný díl a víš libilo se mi to více než ve filmu. Vždy říkám, že kniha je lepší než film a můj odhad se opět potvrdil.
Moc se těším na další pokračování jak doufám bude rozhodně lepší než film. Hip hip pro povídku. Knihy jsou lepšííííííí a vy dvě takyyyyyyy.

mheeeeeeeeeeeeeeeeee

(Naomi, 1. 4. 2008 15:37)

Souhlasím tady s Neli.
Já myslela že to dopadne narozdíl od filmu dobře !!!
Nechceš je dát dohromady jako Chas vs. anděla John vs. exorcista hmmmm ??!!!
Fakt nemám ráda když dvojice nejsou spolu FŇUK

Hezké, ale smutné

(Neli, 1. 4. 2008 14:04)

Ve filmu mě to tak nedojalo jako tady! Jen by mě zajímalo, na konci bylo ukázaný, jak John stojí u jeho hrobu, když se náhle z nebe snesl Chas jako anděl. Plánuješ něco takového? Nesnášim smutný konce!