Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola VII. Neztrácet naději

1. 4. 2008

Neztrácet naději

 

„Ať se stane cokoliv, svět půjde dál svou cestou.“

 

pro ty, kdo věří

 

Na hřbitově byla tma. Tma a ticho. Jen na hlavní příjezdové cestě stál žlutý taxík, a kousek dál, v jedné z nejzazších částí několik postav. Návštěvníci by se jistě divili, kdyby tuhle zvláštní, podivnou a chmurnou scénu viděli. Jenže bylo pozdě. Příliš pozdě…

Kromě těch postav, nebylo v okolí, ani živé duše.

 

Midnite vztáhl ruce a něco tiše odříkal. Modlil se. Ne, nebyl kněz, a správně by takovýhle obřad neměl vůbec sloužit, ale byly tady okolnosti. Okolnosti, které musel uznat každý, kdo měl jen trochu rozumu v hlavě. John Constantin ho měl dost. Proto to byl právě Midnite, rytíř dobra a šaman starého náboženství, který teď poroučel Chasovu duši Bohu.

 

John stál stranou a díval se na černou rakev jejíž víko sám zaklapl za svým nejmladším společníkem. Za svým přítelem… Za… Někým, kdo si po letech podmanil jeho srdce.

"Vím, že umíráš... A chci s tebou být aspoň chvíli..." pořád se k němu tiskl a schovával obličej na jeho hrudi. Políbil ho do vlasů a Chas se  hořce se pousmál. Jen na chvíli… Nádhernou chvíli.

Znělo mu to v hlavě, když tam stál s jedinou květinou, kterou v tu chvíli sehnal. Možná… Možná je to sentimentální, ale mám pro tebe jen tuhle růži Chasi. Jen tu a záruku od Midnita, že se k tobě nikdo nedostane. Je mi to tak líto… Zklamal jsem tě. Tebe, Beemana, Hennesyho. Nedokázal jsem vás ochránit.

A přitom, tenhle hrob měl být můj. Tři místo jednoho. Zatraceně špatný obchod.

 

Midnite dokončil modlitbu a pomalu se na něj otočil. V tom černém kabátě nebyl skoro vidět, ale přesto tam byl. Stejný John Constantine a přece jiný... Povzdechl si a mávnutím poslal pryč dva muže, kteří spustili rakev do hrobu.

Měl to tušit, co pro něj ten kluk znamená a zamknout ho někam do komory. Měl to tušit, už tuhle, když se potkali v tom parku. Tušil, ale přece jen... Myslel si, že tak daleko to nezajde. Neposlouchal ho. A musel za to zaplatit ten kluk. Kradmo se podíval na data. Nebylo mu ještě ani jednadvacet. S povzdechem přešel k Johnovi a položil mu ruku na rameno.

"Je mi to líto," pronesl šeptem a mírně ho stisknul. Constantine mlčel. "Moc mě to mrzí, Johne," zopakoval pak ještě, jakoby mu tím mohl ulevit.

"Mě taky," zašeptal tiše John a aniž se na něj podíval, položil růži na náhrobek a chopil se lopaty. Tohle byla jeho práce. A on ji dotáhne do konce. Pot se z něho začal lít během deseti minut. Po dalších třiceti, čtyřiceti, když už končil, se spustil déšť. Celou dobu tam Midnite stál. Ne u něj, ale u taxíku a čekal na něj. Na Johna čekala ještě jedna povinnost, odvézt pryč Kopí. Schovat ho.

A papá Midnite věděl, že to John chápe, ale v současné chvíli… Ve chvíli, kde ho tam viděl stát a soustředěně házet lopatu za lopatou… Když viděl ten výraz v bledé tváři… Nebyl si jist, jestli… Jestli teď je na to nejvhodnější chvíle. Konečně byl konec a John navršil malý rov.

"Budeš mi chybět, Chasi." zašeptal a pak se na hrob naposledy podíval a vydal se zpět. K Midnitovi. Do světa živých.

Midnite řídil. John seděl vedle něho a on přemýšlel, jestli se má zeptat. Tušil jakou ránu má teď na duši, ale na druhou stranu... Je to důležité. Hodně, přímo životně důležité. "Johne?" oslovil ho, když už zatáčel zpátky ke svému klubu. "Co teď? Co s Kopím?"

"Dám ho Angele. Ona ho schová... Líp než já."

"Jo. To asi bude to nejrozumnější," souhlasil kupodivu Midnite a to už brzdil, přesně na tom samém místě, odkud před několika hodinami vyjeli. Na zadním prostranství jeho klubu. Pomalu, skoro nejistě vystoupil a John se okamžitě přesunul na jeho místo. Právě otočil klíčkem v zapalování, když se barman naposledy nahnul do okýnka. "Ty Johne... Určitě to zvládneš? Nemám jet s tebou?" zeptal se nejistě.

"Nejsem malej kluk!" odsekl John a nastartoval. Raději už se neotáčel. Vytočil volant a vyjel. Nechtěl nic slyšet. Protože teď musel zajistit několik věcí. Třeba... Chasovu práci.

 

"Cože?" nevěřil svým uším malý mužík v umaštěné kombinéze montéra. Tomu se prostě nedalo věřit. Civěl na svého návštěvníka v dlouhém černém kabátě, který mu přivezl Chasův taxík a tvrdil... Polkl. Tvrdil, že Chas je mrtvý. "Jak?" zeptal se však potom a malá očička se mu nebezpečně zablýskla.

"Nehoda... V nemocnici. Uklouzl a rozbil si hlavu," řekl tiše John a sklonil hlavu. Vlastně ani nelhal. Ne moc.

"A to mu nikdo nepomohl?" zeptal se mužík a znělo to jako kdyby říkal "A to jste mu nepomohl?".

"Snažili se… Ale… Nevyšlo to."

"A vy jste vůbec kdo? A proč jste mi to přišel říct zrovna vy?!" pokračoval ve výslechu mužík a klíče od auta Constantinovi doslova vytrhl. Chase měl rád, ačkoliv to nedával moc najevo... A zjištění, že zemřel s ním dost otřáslo.

"Jmenuji se John Constantine a Chas byl můj přítel. Proto já a ne policie."

"Nejste náhodou vy ten... Zaříkávač?!" vyprskl majitel garáže, když se John představil. Chasi! Kolikrát jsem ti měl říkat, že ho nemáš vozit! Že z toho chlapa koukají jenom problémy!

"Jsem," řekl klidně John a oči se mu začaly stahovat do úzkých škvírek.

Sakra! Vždyť já toho kluka miloval.

"Dobře..." nadechl se mužík a pak na něj z toho nádechu zařval: "A ven! Vypadněte a už se sem neodvažujte vkročit! Řekněte mi, kde je tělo a pak už mi nikdy nechoďte na oči!"

"Na hřbitově U svaté trojice," řekl John a otočil se. "Nashledanou," dodal pak a zmizel z garáží. Už tu nechtěl zůstat ani minutu. Chtěl pryč, protože tady mu všechno připomínalo Chase.

"Takže teď za Angelou," ušklíbl se a vykročil do deště. O několik ulic dál si koupil motorku a zavolal Angelu. Domluvil si z ní schůzku na Steve Blunt mrakodrapu v dvacátém druhém patře na terase. Věděl, že tam bude. A byla.

 

Angela se dívala na město a přemýšlela. Lehký vítr jí cuchal vlasy a ovíval rozpálenou tvář, ale jinak moc neotravoval. Byla za to ráda. Potřebovala chvilku klidu. Aby ji nikdo nerušil. Potřebovala si rozmyslet, co se vlastně stalo. A co řekne Johnovi až přijede. Tomu zatraceně přitažlivému a zatraceně nepřístupnému chlápkovi, který jí zachránil život. Přemýšlela co k němu vlastně cítí. A co jí může takhle večer chtít. Jenže než stačila k nějakému závěru, ozval se za ní tichý hlas.

"Dobrý večer..."

Prudce se otočila a ve dveřích na terasu stál John. Vypadal smutně i když se usmíval.

"Dobrý večer," pozdravila ho.

"Cítíš se lépe?" zeptal se tiše a vytáhl podlouhlý předmět. "Něco jsem ti přinesl."

"Jo, už je mi mnohem líp," pousmála se. "Ty asi nejsi typ, co nosí květiny, že?" A rozbalila tu podivnou věc. Před očima se jí objevilo Kopí. Ztuhla. Věc kvůli které zemřelo tolik lidí. Isabel, Johnovi přátelé... Zvedla oči.

"Johne, proč... Proč mi to dáváš?"

"Schovej to Angelo. Tak aby to nikdo nenašel. Abych to nenašel ani já, rozumíš?" řekl ji naléhavě a přitom se na ni díval. Ano, ona to zvládne. On už na to sílu nemá.

Vzala tu věc jen s nechutí. Ale ten pohled, kterým ji o to žádal... Tomu odmítnout nemohla.

"Jsi vážně podivín," pronesla potom. "John Constantine, podivín. Dej si to na dveře..." Zasmála. Pak mu ten upřený pohled oplatila.

"Co budeš teď dělat?" zeptala se potichu.

"Vrátím se k práci co umím nejlíp. Mamon je pryč, ale… Hybridi a malí démoni tu stále jsou." John se trochu pousmál. "Angelo… A ty?"

"Zločinnost taky neklesla ani v nejmenším," zavrtěla hlavou. "Ale přijdu se na tebe občas podívat. Jestli nemáš nic proti tomu."

"Ne, budu rád," zašeptal, když si skoro opřela hlavu o jeho čelo. Chvíli to vypadalo, že se políbí, ale pak… "Isabela je v Nebi, už se nemusíš bát."

Na okamžik zavřela oči, když to slyšela a cítila, že se jí chvěje brada. Přece jenom, byla katolička a tahle slova pro ní znamenala hodně. Zvlášť, když to řekl člověk, který na to mohl přísahat. A ručit vlastním životem. "Děkuju," vydechla a sklopila hlavu. "Děkuju ti."

"Není zač," John zvedl hlavu a Angela poodstoupila. "Tak… Někdy…"

"Jo, někdy," pousmála se a pak si zhluboka povzdechla a odešla. Kopí vzala s sebou.

 

John ještě dlouho stál a díval se za ní. Možná že mu už teď trochu chyběla. A možná, že neměl sílu na cokoliv jiného. Pak přistoupil k zábradlí a vytáhl podlouhlý balíček, co si koupil u první pumpy spolu s láhví Coca Coly.

"Možná s námi má nějaké plány. Možná…" vzal si jednu nikotinovou žvýkačku a otočil se pryč. Návyku na cigarety mě Lu nezbavil. Jenže to nebyl největší problém. Ten mě teprv čekal. Musel jsem se postavit se čtyřem prázdným zdem.

 

* * *

 

Přišel jsem do bytu, kde jsem se vlastně správně vrátit neměl. Položil jsem klíče od nové motorky na stůl a šel si dát sprchu. Tu jsem potřeboval. Pak čistá košile a… Když jsem házel věci do koše s prádlem, uviděl jsem tam Chasovo tričko, přehozené přes židli.

"Chasi…" vzal jsem ho a jako náměsíčný si k němu přivoněl. Byla tam. Pořád jeho vůně. Najednou jsem se přistihl, že koupelna je plná páry z tekoucí sprchy a já tam stojím polonahý na prostředku a mazlím se  tím trikem. Zaskřípal jsem zuby a vešel pod sprchu. Jenže nepomohla  a ani to že jsem se převlékl a natáhl se po té náročné noci na postel. Přesto jsem se cítil mizerně a nemohl usnout. A když jsem usnul… Zdálo se mi o něm… A o ostatních. Ale hlavně o něm. "Chasi…"

Vzbudil jsem se v sedm ráno. Bezva. Spal jsem celý tři hodiny.

 

Probudil se pozdě v noci a cítil podivnou tíhu na prsou. Věděl, co to znamená. Někdo se provinil proti Jeho zákonům a byl potrestán. A on dokonce tušil kdo... Gabriel, kdo jiný. Ten si vždycky moc vyskakoval. Jenže, jestliže... Jestliže už není Jedním z jeho služebníků… Ta tíha znamená, že je porušená Rovnováha. To věděl...

"Pane, pane. Co mi tím chceš naznačit? Víš, že já nemohu, nesmím..." Pak se najednou zdvihl, oblékl se a vyšel ven. On nemohl Gabriela nahradit. Nemohl by nahradit žádného z nich. Nemohl. A ani nechtěl...

 

Prostě skvělé! Snídani jsem si nedělal. Neměl jsem hlad. Nebo možná měl, ale hlavně jsem musel ven. Ven a pryč. Vytáhnout tu novou motorku, nastartovat a jet někam, kde by třeba potřebovali mé služby. Ano, to by bylo nejlepší… I když teď, když tolik hybridů padlo… Těžko bude Peklo hned vystrkovat růžky. Takže možná den dva, bude klid.

 

Pomalu procházel městem a zmateně se díval do výloh. Kam ho vede? Co po něm chce?

Po otci zdědil moc léčit a křídla příliš slabá, aby mohl létat, po matce víru, že Bůh má se všemi nějaký záměr. Jenže jaký záměr má teď s ním? To nechápal. Věděl, že aby byla znovu obnovena Rovnováha, musí přijít někdo na Gabrielovo místo, ale také době věděl, že on to být nemůže. Je andělem už jen ze čtvrtiny! Tak proč ho teď Bůh vytáhl ven...? Skoro si myslel, že je to nějaký nemístný žert. Vede ho, jakoby měl zvěstovat příchod... Koho?

Bože, chlape ty už začínáš bláznit! V tom se za ním ozvalo temné burácení a kolem něj přejela černá motorka. Zarazil se a pak ještě víc, protože zastavila a její řidič vykročil přímo k němu.

 

"Co ty tady?" zeptal se skoro nevraživě John a přitom věděl, že ten muž za nic nemůže. Jenže, kdyby mě tehdy nechal zemřít… Kdyby mě nechal zemřít, Chas by mohl žít… Mohl! Mohl!

Měl s to chutí mu vrazit, jakkoliv se porvat s kýmkoliv. Protože ráno mu teprve došlo to všechno. Chas je pryč. A už se nevrátí.

"Proč si kurva musel mít pravdu?!"

"Já?" vydechl udiveně nad tím, že ho zase vidí. Pak se ušklíbl dodal: "To by mě taky zajímalo. Ten," ukázal prstem nahoru, „mě vytáhl z postele a neřekl ani slovo, víš? A už mě tady dvě hodiny honí od čerta k ďáblu." Najednou zaregistroval, jak se tváří a co mu říká. "Pravdu? V čem pravdu?" 

"Že mi je vezmou! Že je nedokážu uchránit! Tři místo jednoho to je dobrej obchod? Co myslíš?!"

Constantine ho bodl prstem do hrudi, ale pak se pomalu stáhl.

"Aha," hlesl léčitel. "Takže přece jenom na to došlo... Měl jsem to tušit. Jenže komunikace s hořejškem je dosti mizerná... Promiň."

Constantine sklopil hlavu. "Omlouvám se," řekl pak a pomalu se otočil k odchodu. Potřeboval s i na někom vybít tu bezmoc a zlost a tenhle půlhybrid za nic nemohl.

"Hej, počkej!" zvolal však a rozběhl se za ním. "Moment! Zastav se kruci!“ a když k němu doběhl zhluboka si vydechl. „Víš, jak těžko se tím, co mám na zádech, běží?!"

"Nemělo by to být lehké jako peříčko?" ucedil John ale zastavil startování motorky na níž už seděl.

"Fakt si to myslíš? Tak já ti je na pár dní půjčím. Když nemůžeš lítat, je to jako kdybys nosil na zádech krosnu," odsekl léčitel. Pak se mu opřel o řídítka, takže kdyby odjel, přejel by ho. Možná totiž pochopil, proč ho Bůh tahá z postele v sedm ráno...

"Tak? Co je?" zeptal se John po chvíli, když na sebe hleděli.

"Víš... Napadlo tě někdy, co se stane, když Bůh od sebe odežene jednoho ze svých služebníků?" zeptal se ho léčitel tiše a hleděl mu do očí. Byly smutné... I když se snažil nedávat nic najevo, byl smutný.

"Odepíše si to z daní?"

Uchechtl se, ale pak pokračoval. "Když pošleš do Pekel démona, Ďábel ho hned nahradí jiným, aby dodržel dohodu s Nebesy. A stejně tak to musí provést i On," ukázal zase palcem nahoru. "Akorát, že on to má těžší, když se v někom zklame."

"Takže mi chceš říct, že mu tu za chvilku bude pod nosem pochodovat Izmael? Nebo Rafael?"

"Třeba, pokud nemají něco lepšího na práci. Jenom ti chci říct, že nikdy nemáš ztrácet naději a víru. Víš, nevypadá na to, možná, ale je docela chápavý. A má rád lidi..." pousmál se tajemně léčitel a ustoupil, aby mu motorku už neblokoval.

"Fajn, tak… Já se zase zastavím až budu umírat. A nebo raději ne," mávl mu John na pozdrav a odjel.

 

Neztrácet naději. To se mu řekne. Když… Z Nebe se nikdo nevrací.

 

* * *

 

Tehdy jsem odjel a nechal tam toho půlhybrida stát i s jeho kecy o naději. Ano, možná že on pro nás má své cesty, ale pak jsem nechápal, co mínil tím, že si k sobě vzal Chase.

No, od té doby jsem zase lítal za démony a hybridy a kopal je do zadků. Zase jsem byl Velkej John Constantine. A jo, můj soukromej život opět za moc nestál. Ne že by tu nebyla příležitost, ale po prvním polibku jsem obvykle uviděl Chasovu tvář a to mě odrovnalo.

A Angela? Ta se semnou setkala pak ještě třikrát. Když jsme si dali první a poslední rande. Když jsem ji potkal u jednoho případu a ona měla na ruce snubní prsten a potřetí, když mi volala, abych byl kmotrem jejímu synovi. Pojmenovala ho John Chase Smirnovski.

To příjmení bylo manžela. Policejního důstojníka, který ji stál po boku a celou dobu obřadu po ni vrhal zamilované pohledy. Od té doby jsme se neviděli. Možná… Několikrát mi nechala vzkaz, ale vždy se jen ptala po mém zdraví. Pomoc nepotřebovala, to bych poznal. A pak, před třemi lety se odstěhovala do New Yorku. Za lepším místem a lepším platem. A hlavně do míst, kde neměla černé vzpomínky. Přál jsem jí to. Ze srdce.

 

Papá Midnite si pořád hrál na Švýcarsko i když někteří měli podle tajných zdrojů omezený přístup. Já mezi ně nepatřil. A tak, jako každý rok, když se blížilo výročí Chasovy smrti, jsem k němu zašel na panáka. Jednoho, víc jsem nesnesl. Nebo spíš, víc mi Midnite nedovolil.

 

Obrazek              Obrazek

        Angella a John...každý z nich má odlišnou práci. Ale oba jsou strážci pořádku...ať to berete z které strany chcete....

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...nooo

(E..., 18. 4. 2008 20:58)

pěkňoučký bych zrovna nenapsala. rtak nějak se to na jednoho sesype, než aby to bylo pěkňoučký. nebylo to teda nic milýho, je mi z toho smutno. ale super to bylo určitě, to zas jo ^^

=0)

(teressa, 1. 4. 2008 18:12)

peknuckeeee...uz aj letim na dalsi diel=0)

Hmmmmmmmmmmmmmm

(Kat, 1. 4. 2008 16:56)

dlouhé pečlivé a uvážlivé hmmmmm. Sakra kde je jako happyend, kde je jako něco jako .. je to děsně otevřené. Dobře dobře klid. Když já jsem tak zklamnáááááááááááááá búú.
JInak moc hezké jen mi něco chybí... co takhle další díleček. Stačí takhle malinkatý. škemry škemry.
Promiň, ale je mi mizerně. Zkusím napsat něco konstruktivního až to rozdejchám a v hlavě se mi to přežvýka.