Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola IX. Patnáct dolarů, šedesát centů

1. 4. 2008

"Patnáct dolarů, šedesát centů"

Midnite ho nechal spát. A nechal ho spát i další a další dny, po které mu více méně ochotně poskytnul azyl. Ostatně John byl velmi tichý a nenáročný společník. Jediné co vyžadoval byl aspoň relativní klid na odpočinek, aby jeho pomlácená tělesná schránka měla dostatek příležitosti, pořádně se obnovit a fungovat. Cože nebylo tak těžké zařídit.

Většinu dne prospal, když se vzbudil, papá do něj nalil další dávku Léčitelova lektvaru a zase ho donutil si lehnout… A tak to šlo pořád dokola. Každý den.

O tom, že si John původně přál umřít, nebo o tom, co se vlastně stalo při té nehodě už mezi nimi nepadlo ani slovo. Constantine měl okno,nebo to alespoň tvrdil, a nemělo cenu se ptát. A Midnite se neptal.

Týden se nachýlil a John trávil na pohovce v baru skoro sedmý den. Byl už relativně zdravý, teď jen doháněl spánkový deficit za posledních sedm let. Nepopiratelně na tom měl zásluhu i Léčitelův lektvar, který byl spolehlivější, než prášky na spaní.

Ostatně, Léčitel se přišel sám přesvědčit, jestli zabírá a jestli je Constantine zase fit.

 

Constantine zrovna jedl výživnou polévku z kuřecích srdcí co mu udělal Midnite a tvářil se velmi nesmiřitelně ohledně její konzumace. A John nic nenamítal, ani to, že je horká. Prostě seděl v křesle, nohy natažené na malém štokrleti, zabalený do deky a spokojený s tím, že mu Midnite nechal donést alespoň trenýrky a tričko.

V té chvíli, kdy se natahoval na stůl pro další housku, někdo zaklepal.

"Dále," zamumlal.

"Dobrý večer," pozdravil Léčitel do vzduchu, sotva vešel a zářivě se usmál, když ho uviděl. S talířem na klíně a výrazem, který by bylo možno nazvat... Mírně znechuceným? "Á vidím, že je vám už mnohem lépe."

"Dík. Je," utrousil John a pak polkl kousek housky. "Klidně si sedněte..."

Nabízené místo přijal, přes židli si přehodil svůj dlouhý kabát a ještě pořád se usmíval. Ale pak se k němu nahnul, ruce opřené o kolena a podíval se mu zpříma do očí.

Ale nevypadáte zrovna... Jak se cítíte?" zeptal se najednou tiše.

"Žiju, proč?"

"Nevypadáte, že jste z toho nadšený," poznamenal nevzrušeným hlasem.

"Ale jo. Díky."

Jenže Léčitel nebyl nadarmo léčitelem a půlhybridem zároveň. A ne nadarmo Constantinovi zachraňoval život. Nechtěl se vrátit...

"Vy jste tam někoho potkal, že jo?" zeptal se přímo, když poznal, že z Johna víc nedostane. "Tam, když jste byl na půl cestě..."

"Myslím, že ano…"

Léčitel se pousmál. "Myslel jsem si to. Proto, jste se nechtěl vrátit..." Promnul si ruce a pak se na něj tajuplně podíval. "Víte, než vás uznám definitivně zdravým... Řeknu vám jednu věc. Gabriel dosud nebyl nahrazen. Však víte - On to má doopravdy těžší, když se v někom zklame. Vlastně tady celá ta léta panuje Nerovnováha. Zatím nikdo nepřišel na Gabrielovo místo..." Pak rozpřáhnul doširoka paže.

"Tak pane Constantine. Bolí vás něco, někde?"

"Co mi tím chcete říct?"

"To co tenkrát, pane Constantine, to co tenkrát," usmál se Léčitel a prohmatal mu jemně nohu, kterou k němu natáhl. "Nikdy neztrácejte naději, ani víru..."

"Nevím… Ale… To je jedno," Constantine mávl rukou.

"Když myslíte," poznamenal muž a pokračoval v prohlídce. Byla naštěstí rychlá a ani ne moc choulostivá. Věděl moc dobře, kde co spravoval a taky věděl moc dobře, do jaké míry se mu to povedlo. Takže se teď jen ujišťoval ve výsledku. Velice uspokojivém výsledku.

 "Jste v pořádku," pronesl na závěr. "Možná vás to bude ještě pár dní bolet, ale na to, že jste se vrátil ze samých hranic, jste fit, jak sportovec před olympiádo."

"Díky, to potěší," zamumlal John a pak se zvedl a popošel po pokoji. Přitom nevědomky hledal po neexistujících kapsách cigarety, stejně jako kdysi když kouřil.

V té chvíli vešel dovnitř Midnite a nesl sebou něco, co se velice podobalo Johnovým věcem.

 "Zdravím vás," pokynul Léčiteli. "Tak jak je na tom?"

 "Dobře, jestli bude chtít, může opustit vaši péči," usmál se Léčitel. John se k nim otočil. "Já jsem tady!" pronesl zvučně.

"Však já vím. Pro koho myslíš, že tohle táhnu?" podal mu barman oblečení. "Jen ta motorka je dobrá akorát tak do šrotu. Jestli odsud budeš chtít odejít, objednám ti taxík."

"Nepojedu taxíkem!" zavrčel John. "Půjdu pěšky…" dodal méně zarputile, když se střetl s Midnitovým pohledem. "Chodit přeci můžu, ne?"

"Tak to ani nápad!" ohradil se Midnite. "Pěšky tě nepustím, ani omylem. Něco tě srazí a co pak? Podařilo se mi totiž vypátrat okolnosti té tvé nehody. Baltazarův obdivovatel se ti pokusil pomstít, že jsi mu poslal jeho miláčka zpátky na personální. Už je tam taky, ale není vyloučeno, že nebyl jediný. Takže pěšky ne! Vyber si - buď taxík, anebo tě tady zamknu!"

Constantine si ho chvilku vztekle prohlížel, ale pak svolil. "Dobře, taxík."

"Hodný chlapec," zabručel Midnite a šel k telefonu. Sotva zmizel, Léčitel, který se do debaty nikterak nezapojil, se ohlédl na oblékajícího se Johna.

 "Má ten taxík pro vás nějaký zvláštní význam? Mohu vědět jaký?" zeptal se tiše.

"Nejezdím taxíkem. Celý život… Celých sedm let jsem měl motorku," zabručel Constantine.

"A předtím jste chodil pěšky? Ne! Už se neptám!" zvedl Léčitel ruce v sebeobraně, když po něm exorcista vrhl značně nepříznivý pohled. Pak sebral svůj plášť a natáhl k němu ruku. "Tak já půjdu. Kdyby vás cokoliv bolelo, víte, kde mě najít... Nashledanou, pane Constantine."

"Pane!" zavolal za ním John. "Vy znáte mý jméno, ale jaké je to vaše?"

"Ach," otočil se Léčitel na půl cestě ke dveřím. "Já se vám ještě nepředstavil?" Constantinův pohled jasně říkal NE.

 "No," zašklebil se léčitel. "Slibte mi, že se nebudete smát. Víte, otec a matka se na jméně poněkud neshodli... Takže je - velice bizarní. Patrik Barnabáš. Ona totiž matka byla smrtelnice a otec hybrid... No, v překladu je to asi něco jako Vznešený Utěšitel. Příjmení není zas tak důležité, ale kdyby náhodou. Johanson. Patrik Barnabáš Johanson."

"Patrik Barnabáš, to je jméno jako každé jiné," usmál se John a kývl mu na pozdrav. Sotva se za půlhybridem zavřely dveře, zašklebil se. "Tedy Bárby."

V té chvíli dveře znova klaply, ale Léčitel, tedy Patrik, v nich nestál. Stál tam Midnite a tvářil se velmi "neutrálně", jak se na barmana, který ostatně neutralitu přísahal, sluší.

 "Taxík tu bude za pár minut, Johne." Přešel k němu a podal mu skleničku, kterou doposud schovával za zády.

 "Víš, nevyháním tě, ale myslím si, že čím dřív uděláš ten radikální řez a vrátíš se zpátky, tím líp pro tebe..."

"Já vím," řekl John a sklonil hlavu. Přijal sklenku a bezmyšlenkovitě se napil. Jenže, pořád si nebyl jist, jestli Midnite mluví o tom před sedmi lety, nebo o té události před sedmi dny.

"Mluvím o obojím," upozornil ho barman, jakoby mu četl myšlenky. Pak ukázal nahoru. "Myslím, že právě přijel..." Constantine po něm vrhl udivený pohled a Midnite se zašklebil. "Nech mi taky nějaký tajemství. Jsem přece šaman, na to nezapomínej," a podržel mu dveře, které vedly do klubu a odsud ven, zpátky na ulici. Do světa...

 

John jen pokrčil rameny a vyšel ze dveří a do světla všedního dne. Nedaleko něj stál povědomý žlutý taxík a on beze slova nasedl.

"30 Holly Trinity Avenue. Rychle prosím," zavrčel John a ignoroval auru křídel. Hybrid… Od jisté doby jsem na ně téměř alergický. No.. Přinejmenším je nemám rád…

Řidič měl čepici vraženou do čela, černou bundu a pokud John správně viděl, tak taky černé kalhoty.

 "Dobře," zamumlal tiše, a zmáčkl pedál plynu skoro k podlaze. Taxík vyrazil, jako šipka určeným směrem. Jel nejkratší cestou a před semafory brzdil jen minimálně. Tenhle styl jízdy byl Johnovi povědomý.

Opřel se do sedadla a ignoroval pocit, deja vu, který se mu vkrádal do srdce. Zavřel oči a pak zašátral v kabátu po tubě s nikotinovými žvýkačkami. Byla tam. Díky, Midnite, zabručel v duchu a pak se jen díval na známou cestu k domovu.

 "Kolik?" zeptal se před domem, když zastavili.

"Patnáct dolarů, třicet centů," pronesl taxíkář stále ještě tím tichým hlasem. Pak se pomalu otočil, zdvihl hlavu a zpod okraje čepice na exorcistu zablýskly dvě hnědé oči se zlatavými odlesky.

"Nebo taky nic, Johne," dodal.

"Chas… Chasi," Johnovi málem vypadla peněženka a pak se zamračil. "Ne! To se nestává… Ne!" Vrazil mladíkovi peníze. A pak se otočil a rychle odešel. Vlastně,.. spíš utekl.

Vyběhl nahoru a těžce popadal dech. Ne… To nebylo možné! Nebylo. Vykoukl z okna. Taxík byl pryč.

"Jen se mi to zdálo. Nic víc. Papá má pravdu. Musím se s tím naučit žít. Musím," opakoval si pořád, když zazvonil zvonek.

Tak dávno, tak strašně dávno... Tisknul ten zvonek téměř něžně a s okouzlením poslouchal jeho cvrkot. Jindy tak protivný... Je to tak strašně dlouho, co tady stál naposledy. Tak strašně dlouho, co tady vůbec byl. Pak nebylo nic, jen tma a ticho. A pak, teď. Zase tu stojí, jako dřív. Něco ho měkce uhodilo do tváře. Podvědomě se usmál a přitiskl k tomu obličej. Tak jemné... Znovu zmáčknul zvonek. A dveře se pomalu otevřely.

"Dal jsi mi patnáct dolarů, šedesát centů, Johne," pousmál se tiše.

John podvědomě zvedl ruce do obraného symbolu, ale přes rty mu neprošla ani hláska. Nedokázal to. A… A tak tam jen stál a díval se na něj. Neschopen se pohnout. Neschopen udělat jeden krok. Vyslovit jedno slovo.

 

Díval se na něj a čekal, jestli to udělá. Jestli doopravdy ta slova řekne. Nepochyboval, že po tom velice touží. Že touží, aby zmizel, aby ho nechal na pokoji... Že touží zapomenout. Bolelo ho to?, zeptal se sám sebe, když se díval do těch černých, neproniknutelných očí. Bolelo ho to, když jsem tenkrát odešel? A mám odejít i teď?

 "Mám odejít, Johne?" zeptal se.

Sklonil paže i hlavu a pak zatřepal hlavou. Nakonec ji znova zvedl a natáhl po něm ruku. Lehce se dotkl jeho tváře. Pohladil prsty jeho rysy. Obočí. Zajel rukou jemně do vlasů. Pohladil jemně rty. Sklouzl na bradu. Na krk. Pak ho strhl k sobě a objal. Kašlal na pravidla. Kašlal na křídla. Jen ho držel. Držel ho. A on byl tady. Živý. Chtěl něco říct, ale ze rtů mu unikl jen tichý vzlyk.

"Johne," vydechl Chas, ale pak se k němu přitiskl. Prudce, aby se ujistil, že je doopravdy on, že ho drží, že se mu nic nezdá. Že se ho dotýká... Křídla nad hlavou se mu mírně zachvěla a pak je skryla, jakoby tam mohl být někdo, kdo by je mohl vidět. "Johne," zopakoval tiše a přitáhl si jeho tvář ke své. Constantine chtěl něco říct, ale pak jen zavrtěl hlavou a pootevřel rty. Chas mu je rázem zamknul polibkem...

"Chasi," zamumlal Constantine a z očí se mu draly slzy. Sedm let neplakal. Až tady. Až teď.

 "Chasi," zopakoval tiše a pak už mu Chas uzamknul rty dalším polibkem. John se k němu tiskl a po tvářích mu tekly slzy. Ale kdykoliv se jejich rty rozdělily, usmíval se. Bláznivě.

"Chasi," pohladil mladíka o tváři a vychutnával si ten dotek.

"Chasi, panebože… Chasi."

"Jenom Chasi," pousmál se na něj. Pak vztáhnul ruku a jemně otřel oči. "Neplač, ty blázínku. Prosím tě neplač..." ale usmíval se. "Nechci tě vidět plakat," dodal poněkud nesmyslně, snad možná až příliš něžně, ale... Po tomhle toužil. Tak strašně dlouho po tom toužil. Být s ním, schovaný v jeho náručí, zakletý v jeho polibcích. John ho znovu vzal kolem pasu a prudce přitiskl k sobě. Křídla nad Chasovou hlavou se skoro zachvěla, jako v očekávání... Constantine ho vtáhl dovnitř do bytu, nohou zabouchl dveře a  vysadil na stůl.  Chas ho znovu prudce políbil.

Ne, nezměnil se ani trošku. Snad až na to zvláštní světlo v očích. Jinak pořád vypadal na dvacet... Celý v černém, jen s křídly, která je pořád chránila a držela v něžném vězení.

 

John sklouzl rukama na jeho ramena a pak se nechtíc dotkl křídel. Ucukl.

"Chasi?" zeptal se tiše a v očích se mu jasně zračila otázka… Opravdu to chceš?

"Jenom tebe. Nikoho jiného," zašeptal a objal ho jak nejpevněji mohl. "Tak strašně dlouho... Tak strašně dlouho, Johne..." zašeptal mu do ramene. "A teď, já se tak strašně bál, že to řekneš, že mě odeženeš..." Vzal ho za ruku a pomalu ji vedl, aby se dotkla těch jemných pírek. "Tak strašně dlouho..." zopakoval potom a znovu ho jemně políbil na rty. Nechci čekat, Johne...

John se pousmál svým zvláštním, a tolik charakteristickým křivým úsměvem a pak ho objal, přitáhl si jeho hlavu blíž a políbil ho. V tom polibku byla láska. Vášeň… A něco co se vzmáhalo z sedm let truchlícího srdce. Touha. Touha milovat a být milován. Když polibek skončil, John se nad Chase nahnul a jemně mu rty přejel po těch jeho. Tam a sem. A zpět. A pak celu cestu zopakoval pomocí jazyka. A pak znova rty a nakonec Chase jemně kousl do spodního rtu, který se teď chvěl touhou.

"Aaa," zaúpěl tiše, ale John mu jemně přejel po postiženém místě ukazováčkem a pak ho znovu políbil. Kdyby Chas neseděl, asi by se mu podlomila kolena. Tak dlouho, znělo mu v hlavě, tak strašně dlouho. To je sen, nádherný sen, který se mi zdá, ale probudím se z něho... Jenže ty rty, které se ho dotýkaly, kde jen mohly, polibky, kterými John mapoval jeho obličej, jako by si ústa mohla zapamatovat, co oči nestihly - to všechno ho přesvědčovalo, že nesní. Že je to John, který ho objímá a líbá. Že je to on a nikdo jiný.

Položil mu ruce na ramena a rychle mu svlékl  černý kabát.

"Johne," usmál se na něj potom. A políbil ho.

"Ano?" Constantine mu zajel prsty za límeček košile a jemně ho pohladil po krku.

"Nepřestávej," zamumlal mu do rtů a mimoděk si vzpomněl, jak se ho takhle dotkl poprvé. Bitva o amulet... Usmál se, v zajetí jeho doteku i polibku. Tohle je nádhernější. Bitva o jeho pozornost, o pohlazení jeho dlaní. O jeho lásku. A co bylo nejlepší, Chas tušil, že ji už vyhrál.

John se na něj zadíval a pak mu jemně přejel prstem po rtech a stejně jemně mu zatlačil na bradu a donutil ho tak otevřít ústa. A pak do nich opatrně vklouzl jazykem. Přitom ho celou dobu hladil a laskal přes košili. Zasténal. Chas chutnal jako med. Jako to nejsladší zakázané ovoce co kdy mohl okusit.

Tiše vydechl, když se zmocnil jeho úst a nekompromisně, vášnivě mu je začal plenit. Stejně tak, jako jeho ruce, kterého hladily, konejšily a vlévaly mu do žil ten samý oheň, co už jednou. Kdysi... Dávno... Ale teď tu byly a v Chasovi zase hořel plamen touhy. Po něm, po všem co mu chtěl dát. Co mu mohl dát. Toužil mu to všechno oplatit, přitisknout se k němu. Že jsou nějaká pravidla, na to zvysoka kašlal... Strhl Johna prudce k sobě a hladově se k němu přisál. A jeho prsty začaly chvatně bojovat s knoflíčky exorcistovy košile.

To, že měl Chas teď větší sílu, kterou občas nedokázal odhadnout, poznala Johnova košile a vzápětí i kravata záhy. Knoflíčky se rozlétly na všechny strany a kravata skončila natržená na zemi. John jen tiše vyhekl, ale pak už si ho Chas přitáhl blíž a nechal si velice pomalu a rafinovaně svléknout tu svou. A i když to Constantinovi zrovna neulehčoval, protože ho celou dobu hladově líbal a hladil, John to zvládl na jedničku. Takže za chvíli před ním seděl jeho poloviční anděl jen v černých džínsách, které mu pomalu začínaly být malé. "Chasi," pousmál se John, když jeden z polibků skončil a přesunul se rty k jeho krku a odtamtud pomalu a drobnými polibky až na hruď a k bradavkám.

"Chasi," zašeptal tiše, když si s nimi začal hrát.

Slastí se mu málem zatmělo před očima, když se pomalu opřel do Johnových dlaní, které mu spočívaly na zádech. "Bože..." vydechl zmámeně a nechal ho, ať si jeho rty dělají co chtějí, ať se ho dotýkají. Bože, chtěl ho tak moc. Tak strašně moc chtěl, aby ho pomiloval. Zabořil mu prsty do krátkých, jako uhel černých vlasů a přemýšlel jestli ho má odstrčit, aby ho přestal trápit, nebo ho přitáhnout blíž. A ještě, ještě blíž...

"Johne," zasténal tiše a křídla, která je ještě pořád držela ve svém objetí se tím tichým zanaříkáním zachvěla.

"Johne, prosím, prosím!" opakoval jako smyslů zbavený, ale nevěděl dost dobře sám, oč vlastně prosí. Aby se ho dotknul, pomiloval. Aby se mu to vážně nezdálo...

John ho na chvilku pustil a usmál se na něj a pak ho pohladil po křídlech. Jemně. Stejně jemně jako když zkoumal kontury jeho obličeje. Věděl totiž, že hybridi jsou na křídla extrémně citliví. A pak mu pomalu sjel z křídel na zadek a přitáhl ho blíž k hraně stolu.

"Co chceš?" zeptal se ho a políbil ho na koutek úst. "Copak?" ptal se, když mu pomalu rozepínal sponu u opasku a pak mu jedním tahem, když ho zvedl ze stolu, stáhl ten kus oblečení až ke kotníkům. Chas z nich rychle vystoupil, de facto je odhodil, pak ho John znova posadil na stůl a začal ho hladit po vzrušeném klíně. Jen jeho mužství se pořád vždy jemně vyhnul. "Jsem netušil, že hybridi nenosí spodní prádlo," zamumlal mu do vlasů a jemně ho kousl  do ucha.

"Ne-ne-nemuč mě," zaúpěl Chas a nedočkavě se o něj otřel. Lehké kousnutí do lalůčku jím projelo jako blesk z čistého nebe. Taky drsná látka, o kterou si otřel holou kůži. "Johne, prosím," šeptal mu do rtů, zběsile se k němu tisknul a přitom se jakýmsi koutkem mysli snažil, aby ho svléknul a přitom ty kalhoty zůstaly celé. Povedlo se mu to až na poněkolikáté...

"Z toho samého důvodu, jako exorcisté," zamumlal potom s úsměvem, když pod rukou ucítil, že John toho na sobě taky nemá o moc víc. Ale to už jeho jemné prsty znovu přeběhly v jeho klíně a andělská křídla se znovu zachvěla, jakoby odrážela Chasovy pocity. A ten právě cítil, že asi brzo exploduje.

"Johne, prosím, prosííím!" zavyl poraženě a tál v jeho rukou jako vosk. Dřevo stolu ho tlačilo, ale zároveň... Zároveň to bylo tak nekonečně vzrušující. Přitáhl si jeho boky blíž k sobě a znovu se o něj otřel. Naléhavě, zoufale... Se spalující touhou...

John rukou zašmátral po stole a pak si podal jedinou vhodnou věc, co byla v dosahu. Krém kterým si ošetřoval předtím poraněné ruce.

 "Nechci… Být hrubý," zamumlal a pak si přitáhl Chase blíž a velice něžně se dotkl mastnou rukou jeho vzrušeného mužství a zároveň druhou rukou vklouzl mezi jeho nohy a přejel prsty nedaleko jeho vstupu.

 "Chasi," zasténal tiše, když se mladý poloviční anděl přitiskl k jeho tápající ruce a do čekajícího těla zajel první prst.

Chas sebou trhnul a pak poslechl tlak ruky, která ho pustila a teď tlačila jemně, avšak nekompromisně na stůl. Opřel se o paže a zaklonil hlavu. Chvěl se. I jeho křídla se chvěla, když John pomaličku připravoval jeho tělo na svůj vpád a přitom ho druhou rukou laskal a dráždil. Třetí prst. A pak chvilku nic.

"Chasi," zašeptal John a Chas se na něj zadíval. Oříškové oči se  střetly s těmi barvy hořké čokolády. Obojí zasažené vášní… Obojí zasažené láskou. Chas kývl na nevyslovenou otázku a John do něj pomalu začal vstupovat.

Zprudka zalapal po dechu, když si uvědomil, s námahou, co s ním John právě dělá. Ruce ho neudržely a on se pomalu složil mezi záplavu pírek, ze svých křídel. Tohle... Tohle... Tohle bylo nádherné! Dokonalé! Něco neskutečného... Jakmile v sobě ucítil tu horkou a tepající sílu, slastně přivřel oči, skousnul si rty, ale nakonec se přece jen neubránil zasténání.

"Aaaahhh," uniklo mu. Nejlepší je oříšková čokoláda, napadlo ho nesmyslně, když se nořil do Constantinova pohledu a cítil, jak se mu stahují břišní svaly prudkým oddechováním. John se nehýbal.

A pak... Pak najednou to udělal. Ten docela malý, nepatrný pohyb. Chasova páteř se prohnula do oblouku, jako luk a on zaklonil hlavu. Tlak ve slabinách, to úžasné vzrušení, které se v něm přelévalo ze strany na stranu. Tmělo se mu před očima. Svaly se stahovaly. V hlavě se vznášelo podivné, mlhavě šťastné prázdno. Natáhl ruce a pevně chytil ty jeho. John ho držel za boky a Chas se k němu přitiskl. Co nejvíc mu to dovolil.

John zasténal a znovu se opatrně pohnul. Jediný pohled do těch zamlžených očí a věděl, že může. Pohnul se znova. A znova.

 "Chasi," uklouzlo mu, když se ho Chas chytil kolem ramen  a sám se začal s jeho pomocí nadzvedávat a spouštět."Chasi," John přivřel oči a jen cítil jak mu všechno odplouvá někam daleko a on se s Chasem noří někam, kde už mnoho let nebyl. Do víru skutečné vášně, která teď spalovala obě těla. Jejich těla.

 

Milovali se uprostřed kuchyně, uprostřed všeho toho oblečení, když John s ním v náručí pomalu klesl na zem. Vyvrcholení přišlo brzo. Pro oba.

„CHASI!“John vykřikl Chasovo jméno a Chas ho políbil. A o několik okamžiků později vyvrcholil také. Pak už jen objímal, teď unaveného exorcistu, který se na něj trošku přiblble usmíval.

"Chasi," zašeptal John a pohladil ho hřbetem ruky po tváři.

"Psst," přiložil mu dva prsty na ústa a s úsměvem zavrtěl hlavou. Pak ho jemně políbil do vlasů a položil mu hlavu na rameno.

 "Neříkej nic," zašeptal potom a jen okouzleně poslouchal zrychlený tlukot jeho srdce. Přitom ho jemně hladil... Všude kam dosáhl. Pro tohle, pro tuhle jedinou chvíli byl ochoten obětovat všechno. "I kdyby mi měl vzít křídla..." zašeptal pak, jakoby pro sebe.

"Myslím, že nevezme," řekl mu tiše John, vystoupil z něj a pak s ním v náručí pomalu vstal. Políbil ho na citlivé rty a pak ho přitiskl k sobě. Ze stolu stáhl něčí košili. Podle černé barvy usoudil, že Chasovu a jemně s ní mladíka utřel. Jen tiše zasténal, když si od něj Chas košili vzal a udělal to samé s ním.

"Košile za dvě stě dolarů," zašeptal mu do ucha a John vyprskl smíchy.

 "Pojď," řekl pak, ale nakonec ho stejně vzal do náruče a překonal těch několik kroků k posteli na kterou svého anděla, byť polovičního položil. "Chasi," zašeptal, když se k němu posadil a prsty mu přejel po rysech obličeje. Do očí se mu znova draly slzy, ale on je zahnal mrkáním a když Chas rozevřel náruč, beze slova to pozvání přijal.

Chas se na něj podíval a schoulil se k jeho boku, jako tenkrát, když se ho tu snažil zahřát. Chvilku jen tak ležel, unavený, ale tak nekonečně šťastný... Pak se vytáhl výš a jen rukou jemně obkresloval celou jeho tvář. Chtěl si ji zapamatovat... Tak dokonale, jak jen mohl... Nakonec se usmál a něžně ho políbil na čelo. A řekl to, co tehdy. "Miluju tě, Johne Constantine."

Víc nemusel říkat. Na co taky… Bylo by to zbytečné.

 

Na opačné straně města si jistý Léčitel odložil plášť a spokojeně si nalil whisky do malé, broušené karafy. Děkuji pane, že jsi mě zbavil té tíhy. Je to pěkná dřina, vyvažovat jazýček na miskách vah a ještě přitom mít civilní povolání. Pozvedl karafu k přípitku a přitom se upřeně díval na obrázek ukřižovaného Ježíše. A zazdálo se mu, že se souhlasně ušklíbnul.

"Takže na Rovnováhu, ať nám dlouho, dlouho vydrží," pronesl  Patrik Barnabáš Johanson nahlas a upil. A taky na Vás, Johne Constantine, dodal v duchu. Hlavně na vás...

 

 

 

o dva dny později, chudinská čtvrť Los Angelles

 

"Constantine. John Constantine, ty hajzle!" zavrčel John na démona, kterého zrovna vyháněl asi z osmnáctileté dívky. "A tohle vzkaž šéfovi!" ukázal mu prostředníček pravé ruky.

Některé věci se nikdy nezmění, povzdechl si Chas sedící venku v taxíku. Byl krásný den a slunce hřálo. Ve vzduchu bylo cítit léto. Léto 2006

 

 

 

pro všechny...

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Falkira, 6. 5. 2010 12:33)

Opravdu perfektní. Začala jsem to číst hned jak jsem dokoukala film, takže jsem vše měla v živé paměti... škoda jen, že nezfilmovali tu vyši verzi. :)

....

(Olga, 8. 7. 2008 9:49)

úžasnáá povídka, právě jsem ji jedním dechem přečetla, a nemám slov.. je naprosto ...
PS: koukám, že tu je nějaká moje jmenovkyně :-)

Jaká ironie,

(Olga, 17. 4. 2008 15:13)

že pravé poklady slashových vod objevuji v době, kdy jsem z nich sama odplula do nenávratna, ale rozhodně to stojí za to. Díky moc za skvělý zážitek a hned jak to půjde, vrhnu se na další povídky s "Constantine. John Constantine, ty hajzle!" :-)

DNES dávají Constantina V TELEVIZI !

(Nex, 4. 4. 2008 21:46)

Pozor, pozor!

Vyčtěte hlášení!

Dnes dává tenhle báječnej film od 23:40 Prima! "Dnes" znamená v pátek čtvrtého čtvrtý dva nula nula osm! Od jedenácti čtyřiceti, na Primě! Nezapomeňte!

Staženo, vytištěno,

(Psí Hvězda, 4. 4. 2008 10:04)

už jen čeká na trochu mého času. A dnes večer se navíc budu moci podívat na originál - těším se na obojí :-).

dokonatost sama

(magdata, 3. 4. 2008 16:56)

Naprosto úžasný. Film jsem vždycky milovala no a teď ho zbužňuju ještě víc. Jen na některé postavy asi budu pohlížet poněkud odlišně než dřív :)
Moc děkuji za tento díl, který ve mě zanechal pocit štěstí.

Já se přiznávám

(Nex, 3. 4. 2008 0:37)

že jsem zcela s klidem přeskočila pár dílů a rovnou si přečetla ten nejnovější. ;)

Verdikt?
Dobře. Nikdy jsem neviděla, že by někdo zachytil v jakékoli povídce atmosféru filmu tak dobře, že mám pocit, že to je ztracený kus scénáře (anime se do flimů nepočítá Ami). Ještě tak možná verze, která nakonec nebyla použita, protože eodpovídá komiksu, ale která proto není o sebemíň horší.

Uděluji vám oběma Briliantovou poklonu za nejlepší na film navazující počin.

P.S. kdyby tady /někdo/ Beo, dokončoval své texty, už možná mohl být taky nominován. Podle pokračování na Stříbrnou nebo Zlatou. Takže: "Trochu života do toho umírání!" (aneb jedno z mých oblíbených hesel... :-D )

uzas

(Leia, 2. 4. 2008 19:12)

když se Chase objevil znovu na scéně, nemohla jsem odolat a zavyskla jsem si... sice jsem u toho malem zborila zidli, avsak ani tohle neprehlusilo radost, kterou jsem z Chaseho navratu mela... Byl to krasny cyklus, najde se pokracko?

:-)

(Sayuri, 2. 4. 2008 17:19)

Geniální. Skvělý cyklus. Tenhle film jsem vlastně ještě neviděla, ale jenom kvůli téhle fanfikci se na něj podívám...Opravdu se ti to moc povedlo:-)

: )

(Neli, 2. 4. 2008 13:10)

Souhlasim děvčata s vámi se všemi! Moc hezké. Divim se, že John nedostal infarkt, když ho uviděl. To by byl gól! Jen co se Chas vrátí k němu, on by natáhl bačkory a mohlo by to začít zas od začátku! =D

=0)

(teressa, 2. 4. 2008 5:47)

hmmmm...co budem pisat a uprimne povedane ...naco?...ved to bolo uzasne tak ako vzdy a vsetci si to myslim vsimli...ale...aaaaaaaaaach chas a john...rychlo dodajte novu poviedku lebo ma budete mat na svedomi..ehm..prosiiiiiim

??? *

(Fussi-chan, 1. 4. 2008 21:30)

* berte to jako pokracovani rady znamenek, zadny jiny vyznam nehledejte XD

Ano, opet se projevila muj uzasny talent pro vymysleni nadpisu... uz to proste neresim... XD

Dale se omlouvam, ze nepridam koment ke kazdymu dilecku... vazne totiz netusim, co bach mela psat, krom obvyklych oslavnych pridavnych jmen a citoslovci udivu... XD

Takze hezky poporadku... dostalo me, kdyz ste nechali CHase umrit. Nebudu tvrdit ze ne. Blbost. To by dostalo kazdyho. A proto sem neskutecne stastna, ze muzou byt s Johnem zase spolu. Bylo mi Johna opravdu lito. Umiral a pritom konecne nasel pro co zit - i kdz jen na chvili. A potom zvrat - John zije, jenze bez Chase. Spis jen preziva a tesi se na okamzik, kdy se budou moci znovu setkat, i kdyz vi, ze to ani neni mozne. A potom se Chas znova objevi... No, dej vsichni zname...

Nevim, jak bych nejlepe vyjadrila pocity z tohoto cyklu. Najednou mi vsechna slova pripadaji naprosto nedostatecna.

Kazdopadne, jste naprosto skvela dvojka co se pismenkovani tyce a doufam, ze vam to dlouho vydrzi (ne, vubec v tom nehraje roli muj osobni prospech, tj. dokonale poctenicko XD )

...

(K-katti ( www.k-katti.estranky.cz ), 1. 4. 2008 20:18)

Eh- co říct?! Noo... Páni, holky, tak s tímhle jste mě véééélice mile překvapipy- tolik dílů za dnešek... Opravdu se vám to povedlo a anoooo Chas je zpátkýýý!!! ^^ lol...
Škoda jen, že je to předposlední díl, nebo jste to alespoň psaly... xD Vážně moc moc moc pěkné, já nevím co říct... a to se mi stává často u tak dobrých příběhů... xD Nic nejde kritizovat (což mi vždycky šlo- hlavně u mě..) ale jen chválit... ^^

!!!

(glendora666, 1. 4. 2008 20:13)

Myslim ze toto je ten najlpsi constantine slash aky som kedy citala...klobuk dolu a hlboka poklona!!!

Jo víra a

(Kat, 1. 4. 2008 18:15)

trpělivost se vypaltila. Kat má ještě na tváři přiblblý úsměv, holky.
No jo jak říct, že to byl dokonalý perfektní závěr? Nevím jo snad byl dokonalý.
Celý cyklus se mi libil už od začátku. Pomaličku jak se rozvijel i jejich vztah, tolik věrný filmu, ale zas přitom místy až neuvfěřitelně lepší než film.
Super postavy, super napsané co by kdo chtěl víc a jasně super konec, který krásně polechtal na srdíčku.
Holky děkuji za nádherné hodiny u jeho čtení. Jo mohu říct směle.. tohle se četlo samo.
A vám gratuluji k dokončení cyklu a těším se na další stejně výborný ne-li lepší. Cink a skleničky se setkají v připítku. Na jazyce zůstává opojná chuť po skvělé povídce.
Děkuji co víc říct na to...