Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola VIII. Karty se obrací

1. 4. 2008

...

Karty se obrací

 

„Bůh miluje číslo sedm. vážně!“

„Jo?!“

„Jasně. Sedm dní, kdy stvořil tuto zem. sedm smrtelných hříchů...“

„Jdi do háje, Chassi.“

(John Constantine, Chas Kramer..1999)

 

o sedm let později...

 

"Ahoj Johne," uvítal barman exorcismu Midnight.

 "Jako obvykle?" a už automaticky sahal pro flašku, aniž by čekal na odpověď. Už sedm let, přesně v tenhle den, si z ní nechával nalít. Tenhle rok to nebylo jinak. A pokaždé to vypadalo stejně: nalil panáka a poslal mu ho po pultu.

"Dík," řekl tiše John a pozvedl sklenku v tichém přípitku a pak se poprvé napil. Věděl, že tu, tady v zastrčeném salónku stráví možná i několik hodin nad jednou sklenkou a pak půjde dál. Tiše si povzdechl a zadíval se někam do neznáma. Kam viděl jen on sám.

Jenže Midnite toho měl tak akorát dost. Sedm let sem chodí, pokaždý v tenhle den (i jindy, ale to se teď nepočítá), sedm let pije z jedný flašky, sedm let tu medituje na jedním pitomým panákem. Sedm let se trápí... Přešel k Hi-Fi věži, co stála v koutě místnosti a otočil Volume doprava. Stěny se prohnuly, jak se do nich opřel metalový nářez a John málem převrhl svoji skleničku.

“Dead as dead can be,” my doctor tells me

But I just can’t believe him, ever the optimistic one… se rozeznělo barem.

"Sakra, Midnite! To tam musíš pořád pouštět tuhle hrůzu?!" zavrčel John.

"Co se ti na ní nelíbí? Podle mě je skvělá. A mám dokonce celé album," ušklíbl se barman a stáhl zvuk. Podařilo se mu ho naštvat a tak trochu vytrhnout z té otupělé letargie. "A navíc, spolehlivě vyhání myšlenky z hlavy!"

Wake up and face me, don’t play dead cause maybe… znělo dál.

"Je příšerná," zašklebil se John a znova se napil. "A ty jsi magor, že tohle posloucháš..."

"A ty jsi magor, že sedm let chodíš, jak mnich!" odsekl Midnite.

"Je moje věc jak chodím. A s kým. A vůbec, Midnite, odkdy jsi psycholog?"

"Jo kdyby si s někým chodil, tak neřeknu ani slovo! Ale Johne, upřímně, kdy jsi naposledy s někým spal?"

Constantin se zamyslel… "Už ani nevím," připustil po chvíli. "Prostě není čas."

"No právě! Tak mi netvrď, že nechodíš jak mnich! Z fleku bys mohl vstoupit do kláštera!"

"Díky. Ale nějak bych tam nezapadl." John si znova přihnul a na druhý lok sklenku dopil. "Nalij mi ještě…" Na tohle nemusím být střízlivý

"Víš dobře, že nenaleju, řídíš!" Midnite pohotově odstranil flašku z jeho dosahu a pak si sedl naproti němu a přísně se mu podíval do očí. "Už je to sedm let, Johne. Copak má cenu, trápit se tím tak dlouho?" zeptal se ho potom vážně.

"Ježíši, Midnite… Já… Prostě…" John mávl rukou. "Nalej mi a pak se klidně ptej. Střízlivej ti těžko odpovím."

"Tak to radši neodpovídej vůbec," odmítl to barman. Pak se zvedl, aby ho jako každý rok nechal samotného. Ale u dveří se ještě otočil. "Nevrátí se Johne. Nikdo se nevrátí. Víš to stejně jako já. On už se nevrátí..."

"Chtěl bych… Alespoň věřit," zašeptal John a pak se zvedl, hodil na bar peníze a vyšel z místnosti. Šel barem, tiše, klidně a všichni mu uhýbali z cesty. On byl přeci Velkej John Constantin.

Venku si vzal žvýkačku, ale tentokrát ji hned vyplivl a nasedl na motorku. "Tak jedem domů," zamumlal, nastartoval a vyjel.

 

"Hej! Johne!" zařval za ním Midnite, když si všiml, že odchází. To nebylo v plánu! To kruci ne! Obvykle tam sedí tak tři, čtyři hodiny a pak teprve jede, to zatím stihne ten panák vyprchat. Ono se to nezdá, ale je to docela silný pití... A pak si všiml, že zároveň s Johnem se zvedl jeden hybrid, velice nápadně podobný Baltazarovi... "Doprdele!"

 

Vyběhl nahoru, ale už jen viděl zadek Johnovy motorky, jak se mu vzdaluje do tmy. "Johne! Constantine! Zastav ty pitomče!" zařval za ním a zkusil ho přitáhnout svojí mocí. Jenže marně. A ke všemu nikde neviděl toho Baltazara II. Rozběhl se za ním, ačkoliv neměl nejmenší šanci ho dohonit. Ale bál se, že by... Že by se mohlo něco stát... A taky že ano.

 

Najednou se ozvalo troubení, pak ohlušivý náraz a pak bylo ticho...Ticho, které rvalo uši. Přidal na kroku, ale bylo mu jasné, že přijde pozdě. Ani tentokrát se nemýlil.

Na kraji chodníku bylo okolo lampy otočené auto, v jeho zadních dveří napasovaná Johnova motorka, ze kterého toho moc nezbylo a kolem několik náhodných chodců. Midnite se skokem ocitl u motorky a doufal, že z ní John sklouzl někde před autem. Nestalo se. Ležel, nebo spíš napůl visel z druhých zadních dveří. Musel proletět úplně skrz a prorazit přitom obě okýnka...

Midnite se jedním skokem ocitl na druhé straně a rychle mu změřil tep. Pořád běžel. Slabě, ale běžel. Jenže to bylo tak všechno. V obličeji měl spousty drobných poranění, hlavu rozseknutou a zlomené kosti... Raději nepočítal.

"Co tu stojíte, jako tvrdý y?!" zařval na lidi očumující kolem. "Pojďte mi pomoct!" "Ale pane... Už jsme volali záchranku..." nadhodil jeden mladík nesměle. "Na záchranku vám seru!" odsekl Midnite a začal pomalu páčit dveře, ze kterých John visel, jak hadrová panenka. Povedlo se mu to na třetí pokus, pak mu na pomoc přišlo pár čumilů. Ale spíš se mu pletli. Většina zastávala názor, že by měli počkat na sanitku. Jenže Midnite věděl, že vytáhnout by ho museli tak jako tak... A navíc, doktorům nevěřil.

Polehoučku ho složil na chodník, tiše zaklel a pak zavolal pro auto do klubu. John byl, lidově řečeno na maděru. Barman to odhadl na několik zlámaných žeber, přeražené obě nohy, možná něco s klíční kostí a krční páteří. V té chvíli se exorcista namáhavě trhaně nadechl a najednou vykašlal krev. První po sedmi letech...

John tiše zasténal a pak pomalu otevřel oči. "Midnite…" Znova se rozkašlal a v koutku úst se mu objevila krev. Pak vykřikl bolestí. "Nech… Mě… Jít..." zašeptal pak tiše a znova další vykašlaná krev. Začal se dusit. "Midnite…"

"Tak to určitě!" odsekl mu Midnite, aby zakryl, že mu zrovna není valně, když tady leží a je na kusy. "To zrovna, aby tě Lu konečně dostal do pracek, co? Potřetí se zkusit zabít... To už tě nezachrání nic, Johne! A ty to víš!" Povolil mu kožený kabát a pak zvedl hlavu.

"Tak kde kurva jsou?!" Ano, jsem sprostej, ale je mi to srdečně u prdele!

"Nebyla to… Moje-vina… Já nechtěl… Já… Chci… Třeba ho uvidím. Bu-de na-nahoře. Vím to," Johnovi klesla hlava  a on sebou trhl. Znova krev a pak jen jedno hlasité zachrčení. "Ch-a-s-i…"

"Jo, Chasi, Chasi!" ulevil si barman. "Ale něco ti povím! ON by rozhodně nechtěl, abys umřel takhle na silnici, jako pes!" zavrčel hrdelně. A pak se konečně objevilo auto z klubu. Dodávkové, což bylo v tuhle chvíli nepraktičtější. Dokonce vyhrabali někde i nějaký nosítka. Midnite vydával povely, jako generál před bitvou.

"Naložte ho, ale opatrně! Taky tu motorku!"

 

Bylo to neuvěřitelné, ale během minut zůstalo na ulici jenom zdemolované auto. Policie kupodivu nikde, ale tomu se barman nedivil. Ty panáci nikdy nejsou tam, kde by bejt měli! Pomohl jim opatrně naložit jen napůl živého Constantina a pak si sedl k němu a vytáhl mobil.

"Midnite! Jste to vy? Výborně! Mám tady hodně těžce pomlácenýho! Potřebuju, abyste přijel! To je mi u prdele, že tam zrovna někoho máte! Ten chlap umře, jestli nepřijedete! Skvěle! V mým klubu! CO nejdřív. Už teď je pozdě!"

"Jste neuvěřitelně milej," zamumlal muž na druhém konci telefonu, ale pak se omluvil pacientovi. Vyšel ven a nasedl do svého auta. Za chvíli už parkoval u Midnitova klubu a procházel celou tou kakofonií zvuků až k jeho kanceláři. Dveře se před ním samy otevřely. "Tak jsem tady."

"To je dost!" uvítal ho nevraživě Midnite a vedl přímo ke svému stolu, ze kterého byl provizorně zřízen stůl operační. "Málem mi  už dvakrát utekl na druhou stranu! Potíž je v tom, že chce umřít..." Léčitel se podíval na tělo, které leželo před ním. "Constantine?" vydechl potom udiveně. Neviděl ho sedm let a upřímně... Tohle nebyla zrovna ideální situace na setkání.

"Jo přesně. Skoro čelní střet s motorky s autem. Ale tvrdil, že on se zabít nesnažil. Což… No možná mu i věřím. Ale… Prostě se mu nechce žít." Midnite se na Constantina smutně zadíval.

"Myslíš že ho dokážeš opravit, když ti pomůžu? Musí mít úplně dotrhaný orgány, nejezdí zrovna podle předpisů a měl vztek."

"Jo, rozhodně udělám, co bude v mých silách. Ale pomoct mi musíš, musíš mu dodat energii, aby to vydržel. Nebude to zrovna příjemné..." povzdechl si Léčitel, odložil si bleskově kabát, pak sebral nůžky a rozstříhal všechno, co měl Constantin na sobě.

 

Tělo které před nimi leželo, bylo doničené víc, než by si oba muži přáli. Navíc Constantin stále vnitřně krvácel a už byl v hlubokém bezvědomí. Léčitel se pořádně nadechl a kývl na Midnita.

"Začínáme."

"Fajn," Midnite položil Johnovi ruce na spánky a začal se soustředit. No tak! Constantine, přece jen tak neodejdeš, ty potvoro exorcistická!

 

Opatrně se ho dotknul na hrudi a zalapal po dechu. Být v nemocnici, tak už je dávno odepsaný a vychládá v boxu na patologii. Ten snad nemá jedinou kost celou... Dobře. Promiň Johne, tohle bude bolet. A hodně... Dlaně mu přiložil na ramena a začal tam. Musí na to systematicky, tady si nevybere, čím začít... John sebou poprvé zaškubal. "Drž ho pevně. Tohle je jen začátek," pronesl Léčitel šeptem k Midnitovi a zavřel oči. Bůh mi pomoz!

Bolest! Bolest! A pořád jen bolest. Ve všech odstínech karmínové až po černou defilovala před jeho víčky a trhala jeho bytost na kusy. Chtěl na ně zařvat, ať toho nechají, ale nemohl. Plíce mu hořely a ta bolest v boku ho připravovala o vědomí, stejně jako ta v ramenou. Cítil krev na jazyku. V krku. Dusil se jí. Z očí mu mimovolně vytryskly slzy.

"Aaaa!" zmučený výkřik se prodral přes prokousnuté rty.  Škubl sebou a znova ucítil tu bolest. Byla všude. Byla tu pořád. A pak… Pak už to nemohl snést a ztratil se v černém odstínu červené. A byl klid a tma… A pak světlo. Tak milé a přátelské. "Chasi…" zašeptal, když spatřil v tom světle postavu. Už ho nezajímal ten svět bolesti. Chtěl tam, kde byl on… A kde nebyla bolest.

"Midnite! Co tam děláš!" houkl na něj Léčitel. "Chce nám utýct!" A opřel se mu do poraněného hrudníku vší silou. To teď byla priorita. Ty polámané nohy a pohmožděná páteř, to byla brnkačka, ale musel ho dostat z nejhoršího, jinak by už mohl hojit akorát mrtvolu.

Už stál skoro u té postavy, když ho někdo zavolal zpět. Ne někdo. Poznal ten hlas. Midnite.

"Ne! Nechci… Ne!" zamumlal ale pak najedou ucítil jeho ruku na své a to jak ho táhne nesmiřitelně zpět. Nechtěl. Vzpínal se tomu. Nechtěl do toho rozlámaného těla. Jenže pak ucítil, že ten ve světle se usmál.

"Jen jdi Johne… A neboj se," uslyšel najednou hlas, který mu byl svatý nad všechny. "Chasi…" zamumlal a pak byl stržen zpět do světa bolesti. Trhavě se nadechl a pak vykřikl bolestí, která tu byla stále kolem něj.

  

"Výborně, výborně!" oddechl si léčitel. A povolil tlak na Johnovo zmučené tělo. "Skvěle, jen tak dál... No tak pojď, pojď, Johne..." mumlal si pro sebe, když začal hojit polámané kosti, svaly a všechno ostatní. Nebezpečí bylo zažehnané...

"Drž ho chvilku," pokynul Midnitovi a zalovil ve svém kabátě. Pak exorcistovi cosi přitiskl k ústům. "Napij se, Johne. To bude dobrý, uvidíš..." pronesl konejšivě a donutil ho aby polknul. Jakmile v něm obsah zmizel, vykročil na poslední fázi a tou byly nohy. Nikterak příjemný pohled. A nikterak příjemný proces.

"Tohle bude bolet," poznamenal směrem k Midnitovi. Pak vzal jeden Johnův kotník do ruky a vši silou trhnul, aby nohu srovnal do správné polohy.

"Aaaa!" zavyl John a škubl sebou. Otevřel na chvíli oči a zmateně se rozkoukal kolem sebe. a znova ta bolest z nohou. "A-h!" zachrčel a zvrátil hlavu. Uviděl Midnita, jak ho drží za hlavu a druhou ruku má na jeho hrudi. "Midnite..." zamumlal a znělo to jako Ty parchante.

"Čau Johny, vítej zpátky," ušklíbl se barman a nejradši by si otřel zpocené čelo a dal si pořádného panáka. Jenže jak mu Léčitel naznačoval, ještě tu byla druhá noha. A ta byla horší, přeražená ve stehenní kosti. Ozvalo se nepříjemné křupnutí, John se vzepjal a pak bezvládně sklesnul zpět. Léčitel kousek poodstoupil a povolil si kravatu. "Tedy, tak tohle... Je můj majstrštyk," vyrazil se sebe potom. Pak dal Johnovi znovu něco napít.

"Dobrý den, pane Constantine," usmál se pak, když otevřel oči.

"Dobrý byl. Než jsem potkal vás dva," zachrčel trochu John a zavřel oči. "Bože, cítím se jak po měsíčním flámu."

"Tříměsíčním, prosím. Třikrát jsme vás tahali hrobníkovi z lopaty..." povzdechl si Léčitel a pak se obrátil na Midnita. "Myslím, že potřebuju panáka. Velkýho..."

"Já taky… Panáka," zamumlal John, ale pak tiše vydechl a vzápětí zavřel oči a usnul. Jeho tělo bylo tím vším příliš vyčerpané. A jeho mysl taky.

"Jo to určitě," ušklíbl se Midnite a hodil přes jeho nahé tělo deku. Pak vzal léčitele za ramena. "A my si jdeme dát panáka, než se prospí. Jak dlouho to může trvat? Ten stůl bych potřeboval..." "Pár hodin, pár dní. Čím dýl, tím líp. Potřebuje to. Byl na hadry," poznamenal Léčitel a sebral svůj plášť. "Tak jdeme. Fakt to potřebuju, cítím se jak moucha vycucnutá pavoukem..."

"Nápodobně," zasmál se papá Midnite a zavřel za nimi, nebo spíš přivřel dveře. Nechtěl tam Johna nechávat tak bezbranného samotného. Chtěl slyšet, kdyby se cokoliv šustlo.

 

* * *

 

Léčitele poslal domů kolem půlnoci, s řidičem, protože byl totálně namol. Ale nedivil se mu. Ten výkon, co dneska předvedl byl za všechny drobný. Když viděl, jak Constantin po té nehodě vypadal. "NO jo," podrbal se pak na hlavě. "Jenže co teď s ním? V tomhle stavu ho domů poslat nemůžu... Potřebuje odpočívat, ale taky nad sebou potřebuje železnej rákos..."

Nakonec zavolal dva své zřízence a nechal spícího Johna přenést do pokoje, na pohovku, kde před sedmi lety ležel... Kušuj! Už s tím taky začínáš, Midnite? To ti asi měkne mozek chlapče! Nechal si tam donést druhé lůžko a rozhodl se, že tím železným rákosem bude on sám.

 

John se vzbudil poprvé někdy v noci. Podíval s na hodinky, ale pak zjistil, že je nemá. "Asi to nepřežily…" zamumlal a pomalu vstal. Docela kašlal na to, že je nahý. Měl žízeň, potřeboval se napít a pak si zajít na záchod. Jenže sotva udělal několik kroků, podklesly mu slabostí nohy a on měl štěstí že se zachytil stolu.

"Kurva!"

"Co? Kde?!" probral se Midnite a prudce se vymrštil. Bolelo ho za krkem, jak byl rozlámaný, ale taky okamžitě při smyslech. A první co zaregistroval byla Johnova postava. "Kurnik Constantine! Máš ležet!" houkl na něj a pomocí svojí síly ho dotlačil zpátky do postele.

"Jau… Chtěl jsem se jen napít a skočit si na záchod, Midnite. A co dělám u tebe v klubu?" John se na něj trochu zmateně zadíval.

"Co by, máš zdravotní dovolenou. Chtěl sis udělat menší výlet za tím nahoře, nevzpomínáš si?" Midnite mu hodil svůj dlouhý kabát. "Tohle si obleč, ať mi po podniku neběháš nahatej."

"Mám to v hlavě zpřeházený…" přiznal po chvíli John kdy se znova vydrápal na nohy a došoural do koupelny, která byla naštěstí nedaleko. Tam se i napil vody a zase se došoural zpátky. "Všechno mě bolí," zašeptal po  chvíli, kdy vydýchával ten výkon, podle něj hodný zlaté na olympiádě.  "Proč mi vlastně děláš chůvu?" zeptal se pak, když se nad ním velký černoch sklonil. "A  kolik je hodin?"

"Popořadě, slušně ses vymlátil na motorce, skoro jsi na tý ulici zdechnul. Chůvu ti dělám, protože nevěřím, že kdybych tě odvez domů, tak budeš ležet. A hodin... Je půl čtvrtý ráno. Vítej zpátky na tomhle světě," zašklebil se papá.

"Díky, kouzelnějšího Cherubínka co mi tohle sdělí jsem si přát nemohl," zasmál se trochu křivě John a pak přimhouřil oči. "Tu nehodu si nepamatuju. Vím, jen jak jsem odtud odešel. Nastartoval a vyjel. A že jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Tak jsem přidal. A pak… Už nic. Jen¸ Světlo. Tmu. A bolest. A… Toho půlhybrida-léčitele. Jeho a tvůj hlas. Pak až to, že jsem se tu probral. Nahej."

"Takže si nepamatuješ, jak jsi mě přemlouval, abych tě nechal jít, jak jsi nám tady dokola opakoval ne a ne a ne, a taky Chasi, Chasi, Chasi?" zatvářil se Midnite pochybovačně a podal mu nějaký lektvar. "To tady pro tebe nechal, na regeneraci... Měl bys mu pak poděkovat, vděčíš mu za život..."

"Ne. Nic si z toho nepamatuju. A pokud jde o toho léčitele. Znám ho od vidění, ale ani nevím jeho jméno." Constantine přičichl k lahvičce. "No jako poslední ročník Chateu Armanac to nevoní," zamumlal, ale pak to do sebe kopnul. "Brrr!!!"

"No, abych ti pravdu řekl..." ušklíbl se Midnite, zatímco ho znova přikrýval. "Já to jméno taky nevím. A ted padej spát, rozhodně nejsi ve fázi, kdy bys mohl říkat, že jsi zdravej."

"Díky, mami," zabručel Constantine, ale pak se  nechal  přikrýt a zamotal se do peřin, které voněly po létě. Nechápu jak tady mohou vonět po létě, napadlo ho těsně předtím než usnul a pak už nevěděl nic o světě kolem. Prostě znova usnul a dal tak tělu možnost na další regeneraci.

 

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

heh

(E..., 18. 4. 2008 21:16)

věřit je jedna věc a rozmašírovat někoho na kaši druhá. myslim, že ta víra je správnější xD takže du věřit u další části

Fajn

(Kat, 1. 4. 2008 17:24)

snažím se věřit. Musím ne, protože to bude pokračovat a co bude pokračovat tak může dopadnout dobře.. Víra je hodně silná věc a balíček semtexu taky myslím.
Fuj už to dělám jako ostatní, že vyhrožuji. Nenen kdepak já andílek.
Jen chci upozornit na pár věci, které by mohly být.
Jinak se mi to zamlouvá už do začátku, ale je to čím dál lepší a nemohu se dočkat konce, i když bych chtěla nemít konec a číst dál.
Čert aby se v tom vyznal. No snad to rozetnete za mně.
Dál a dál zpívá se na maratonu a hlavně mi tam nepadněte a ať nepadnu já.

než to začnu číst.

(Kat, 1. 4. 2008 17:12)

Věřím vám holky. Já jo