Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola : Polibek minulosti

28. 8. 2010

1.   kapitola Polibek minulosti

 

Obyčejné ráno, obyčejný den. Pokud může být den v Quanticu obyčejný.

Musel se pousmát, chyběl už jen krůček k tomu, aby si začal dělat poznámky k významům slov obyčejný, normální, běžný… Tahle práce na vás nevyhnutelně zanechá následky. Ale stejně by ji nevyměnil za nic na světě.

Pozdravil Morgana, mávl na Emily a úspěšně přežil nálet v podobě Garciové. Musel se usmívat, což sice dělal často, ale převážně tak, aby to nikdo neviděl. Tady mu bylo dobře, tady měl lidi, kteří věděli, co je zač a brali ho takového, jaký byl. Nedával to najevo, ale uměl to ocenit…

Mrkl směrem k hodinám. Půl desáté pryč a ještě není porada? Amerika se přes noc polepšila? Žádný bestiální maniak? Žádný nový Charles Manson? Nic? To se mu nechtělo věřit. Rozhlédl se kolem. JJ seděla ve své kanceláři. Ale kde je Gideon? A kde je Hotch?

 

Sako, kravata, čistá košile. Ano, tady se zarazil, zkontroloval košili ještě jednou a pak si ji s povzdechem trochu upravil. No nic. Je pomačkaná, ale on to přežije. A jak doufal, přežije i dnešek v práci, když na člověka leze nachlazení, chce jen přežít.

 

Dobře, nejsou tu nejsou, ale to přece vůbec nic neznamená. Maximálně další nový případ, rutina. Klasika. Ne, vážně, jestli nad tím bude uvažovat, za chvíli si opravdu začne dělat poznámky a bude vypadat jako ještě větší cvok, než doopravdy byl. Trochu se usmál a začal dodělávat nějaké resty, co se mu válely na stole. Dopsat profily, založit složky.

Hlavu zvedl až když se ručička blížila k desáté.

JJ pořád seděla v kanceláři. Gideon a Hotch nikde.

Nevěděl proč, ale něco se mu tady přestávalo líbit.

 

"Ještě by se mohlo přidat zemětřesení!" prohlásil, když konečně jel výtahem na své oddělení. Autonehoda, pak zácpa na cestě taxíkem a teď ještě pocákané sako od kávy, jak ji na něj ten nepozorný stážista vylil. Už toho měl ten den vážně dost a to bylo teprve deset!

 

Reid se k výtahu podíval spíš jenom ze zvyku fixovat si drobné skutečnosti. A ani si to příliš neuvědomil, ale když zahlédl sako svého nadřízeného, byť trochu pocintané, ohromně se mu ulevilo. Bylo to jako kámen v žaludku, který se rozpustil, jehož přítomnost vnímal i nevnímal zároveň.

Teď už scházel jen Gideon. Který se vzápětí vynořil z další chodbičky a i když se netvářil přívětivě, ta obvyklá vráska na jeho čele, která věštila další případ, chyběla.

Doktor téměř nevěřícně potřásl hlavou. Stal se zázrak? Američany osvítil duch svatý a konečně se přestali vraždit? Ještě pár takových dní a může si jít hledat nové zaměstnání.

 

Arron se sice netvářil moc povzbudivě, ale když se to vzalo kolem a kolem, jakmile před něj postavili kafe a on si začal hrát se soubory v počítači, uklidnil se. Jak to vypadalo, podle charakteristického zavrčení, k jeho spokojenosti chyběla snídaně.

Jen na to pomyslel, přistála mu pod nosem. Voňavý sendvič s kuřecím masem a vším, co jen mohl přát. Když zvedl oči, uviděl nad sebou usmívajícího se Reida.

"Tak jsem si říkal, že se zeptám jestli není něco nového... a když jsem se zvedal, zrovna jsi upíral hodně hladový pohled na ten kaktus. Sám jistě víš, že nesnídat, popřípadě snídat kaktusy, může mít velice neblahý dopad na tvoje zažívání."

"Nevím, ještě jsem nezkoušel snídat kaktus, ty ano?" Aaron se na něj zkoumavě zadíval a pak si vzal sendvič a spokojeně se do něj zakousl. "Hm, je výborný."

"Ne, nezkoušel, ale určitě jsem o tom leccos četl," zazubil se Reid, vtipkující na úkor svého vlastního IQ. "A jsem rád, že ti chutná. Jo, mimochodem, asi pro nás žádnou extra práci nemáš, co?"

"Ne, ale pokud se nudíš, zkus nějakého šílence najít."

"To byl jenom dotaz," zvedl Reid v sebeobraně ruce a potom se raději vytratil. Hotch mu dnes nepřišel v zvláště dobré náladě, nechtěl ho zbytečně dráždit. Taky se s ním nerad hádal.

Jenže Aaron byl v náladě, kdy by nejradši všechno prohodil dveřmi a spisy a svůj počítač na prvním místě. Když tedy k odpoledni praštil do klávesnice a vyrázoval ven, nikdo se snad nemohl divit, že venku narazil na šéfa divize. Inu, špatný den.

 

Hrabal se celý den ve starých spisech. Volné dny byly tak vzácné, že si s nimi téměř neuměl poradit. A tak probíral tu strašlivou změť na svém stole, otevíral dávno uzavřené případy, dělal si poznámky, uklízel, přerovnával... Až si říkal, že bude mít nejvzorněji srovnaný stůl z celého úřadu. A jak se snažil zabít tu strašlivou spoustu volného času, ponořil se do toho takovou mírou a tak důkladně, až úplně zapomněl sledovat hodiny.

Když konečně bylo padla, měl hotové dvě třetiny. Takže jen kývl na zbylé členy týmu, odolal dalšímu náletu Garciové a znovu se pustil do přerovnávání složek. Nebylo to nic neobvyklého, byl na nepravidelný život zvyklý. I na to, že pracuje dlouho do noci.

 

Aaron seděl s dalším hrnkem kafe, díval se vyčítavě na svůj počítač a jen bezcílně bloudil po složkách v intranetu. Neměl na nic náladu a ani neměl náladu jít domů. Prostě den blbec... A doma? Prázdná postel. Prázdná lednice.

"Prázdnej byt a všechno na hovno!"

Reid, který právě skartoval poslední nepotřebné listy s neidentifikovatelnými poznámkami, to slyšel až k sobě. Ne, Aaron skutečně nebyl dobře naladěn. Vypnul skartovačku, sáhl pro cosi do svého šuplíku a pak se rázně vydal k Hotchově kanceláři.

Neobtěžoval se ani klepat. Prostě otevřel dveře a strčil hlavu dovnitř.

"Hotchi...?" oslovil postavu schoulenou na křesle za stolem.

"Hm?" ozvala se podrážděná odpověď. Mladý doktor jen potřásl hlavou, vklouzl dovnitř a položil před něj to, co vzal ze svého stolu. Kousek prvotřídní hořké čokolády.

"Na, je prý dobrá na nervy. Lepší než kafe," poznamenal potom a radši z kanceláře zase vyklouzl, jakoby tam ani nebyl. 

Hotch chtěl sice původně něco říct, ale pak si čokoládu vzal a zakousl se do ní. Skutečně byla prvotřídní a on si opravdu na chvilku odpočinul. Snědl ten kousek a zavřel oči.

 

Reid, zase usazený na svém místě, se musel pousmát, když viděl, jak se Hotch opřel do křesla. Teoreticky věděl, co ho trápí. Kvůli téhle práci se mu rozpadlo manželství... Jeho žena podala žádost o rozvod a Hotch se odstěhoval. To nikomu na náladě nepřidá. A navíc za sebou měli docela náročné čtvrtletí.

To mu připomnělo, že sám by už nejradši zalezl do postele. Hodil na sebe svetr, sako, přes rameno brašnu a rozhodl se to zabalit. Jen ještě se koukne, jestli Aaron něco nepotřebuje.

Znovu strčil hlavu do kanceláře.

"Já jen..." zakoktal se trochu, "jdu domů, takže, no... Dobrou noc." Pohled mu padl na staniol. "Byla aspoň dobrá?"

"Jo, moc. díky," Aaron se pomalu zvedl a pak si vzal sako. "Asi taky půjdu, jinak bych tady přespal. Jen... Můžu tě poprosit, nehodil bys mě? Já dnes ráno boural."

"Ale jo, klidně," pousmál se Reid, spokojený, že aspoň sacharidy zabraly a Hotch se přestal tvářit jak hladová šelma. "Ale doufám, že máš auto v servisu," popíchl ho trochu.

"Jo, mám a kolik to bude stát se ani neptej! Ten chlap do mě vletěl z boku, celej čumák je v háji. Sakra, kdybych se nezadíval jinam a byl kousek dál v křižovatce, už tu nestojím."

"Tohle je negativistické myšlení a problémy to jenom zhoršuje," odpověděl Reid automaticky a potom zamrkal. "Promiň," zamumlal provinile, "chtěl jsem říct... Měl jsi štěstí, takže..."

"Bych si ho měl vážit a nezaobírat se co by, kdyby?"

"No, principiálně..." Reid se v duchu pohlavkoval, za to, že nedokáže aspoň jednou držet pusu. "Ano," připustil nakonec a zabodl pohled do podlahy.

Aaron mu poklepal po rameni. "Já vím, jen mi to tak přišlo, že to bylo skoro schválně. No nic, půjdeme?"

"Jo, jo," vzpamatoval se Reid rychle a vykročili. Až celou cestu do podzemních garáží spolu nemluvili. Doktor měl zase v žaludku ten podivný kamenný útvar, který neuměl pojmenovat, vzdor vší své vzdělanosti. A kromě toho taky pocit, že předtím řekl něco, co rozhodně říct neměl.

Když odemykal dveře svého nedávno pořízeného autíčka, rozhodl se to aspoň trochu napravit.

"Já... Chtěl jsem jenom říct, že jsem moc rád, že jsi ten kousek dál v křižovatce nebyl."

"Já taky," usmál se na něj Aaron a když viděl ten pohled, povzdechl si a cvrnkl ho do nosu. "To nic, že ti občas ujede pravda, to je u tebe normální."

"Měl bych si na to dávat pozor, potom na mě lidi koukají divně," povzdechl si Reid. "Někdy je to nevýhoda být nadprůměrně inteligentní. Řekl bych, že někdy je to dokonce prokletí. No řekni, je normální mít v šestadvaceti tři doktoráty?"

"Ne, ale u tebe ano. Kdyby to bylo u mě, bylo by to nenormální," Aaron se usmál a pak mu stiskl rameno. "To nic, Reide, stejně tě budu mít rád, i když máš poznámky na zabití."

"Budu si to připomínat předtím, než něco řeknu. Nerad bych skončil s kulkou v hlavě, i když bych nebyl první, kdo by pro pravdu umřel," zašklebil se doktor pobaveně a konečně cvakl centrální zámek. "Tak nastup a poroučej, ó veliký šéfe. Kam to vlastně bude?" Uvědomil si, že neví, kde Aaron po svém rozvodu bydlí.

"Až na druhý konec města. Není to nic moc, ale žít se tam dá," zabručel Aaron a pak si nasedl. Představa prázdného bytu ho netěšila, ale co měl dělat?

"Tak tedy tam," usmál se Reid, vmáčkl se za volant a vyjeli. Doktor pustil rádio. Netušil sice, co Hotch poslouchá za hudbu, ale doufal, že Hansem Zimmerem nic nezkazí. Dobře se mu při něm řídilo, při instrumentálních nahrávkách se vždycky dobře řídí.

Zase mlčeli, kromě občasného ptaní na cestu, ale tentokrát to bylo spíš takové mlčenlivé spojenectví. Hotch moc mluvit nechtěl a Reid ho respektoval.

 

"Tady zastav," ukázal mu Aaron na pumpu, "musím si koupit něco k jídlu, doma nic není. Nevadí?" zeptal se, ale když mu Reid prostě zastavil, jen se usmál a pak vyšel ven. Bylo už chladněji a tak si přitáhl sako k tělu. Po chvíli byl zpátky i s velkým pytlem nákupu.

Když doktor vyjížděl na silnici, ozvalo se Aaronovo: "Pozor!“

Ze zatáčky se vyřítil kamion a kdyby Reid nezareagoval dost rychle byli by mrtví oba.

Kamion se dál řítil nocí a Reid se díval před sebe. Aaron tiše klel.

"Doprdele!" vydechl doktor, ačkoliv se jindy bez sprostých slov obešel. Potom se podíval na svoje ruce. Měl je křečovitě sevřené na volantu a úplně bílé. Třásly se, stejně jako Reid sám. Šok, upozorňoval ho ten psychoanalytik z Quantica, je to jen šok, to přejde. "Doprdele," zopakoval tiše, jen aby slyšel vlastní hlas. Nebylo to poprvé, co byl blízko smrti, to ne. Ale dneska by to s ním schytal ještě někdo další. V tom to bylo. "Doprdele," ulevil si do třetice.

"Klid. Vystup si, budu řídit." Aaronův hlas byl nepřirozeně klidný. I když byl starší agent bledý, zjevně mu nadávání dost pomohlo.

"Já to zvládnu," postavil se Reid na odpor. "Zvládnu to!" Podíval se na něj umíněným pohledem malého dítěte. Stiskl spojku. Otočil klíčem. Auto naskočilo jako hodinky. Je to jen šok, opakoval si pro sebe, to přejde, zažil jsi už horší věci. Málem jsem zabil Hotche!, zavyl v duchu. Motor zhasnul. Reid si mechanicky vystoupil a obešel auto.

Aaron mu jen na chvilku stiskl rameno. Pak si sedl za volant, nastartoval a s automatikou vlastní všem lidem, kteří ve stresových situacích žijí dlouho, dojel až k sobě domů. Tam vytáhl Reida na nohy a vzal ho k sobě do bytu.

 

„Sedni si, udělám ti čaj," řekl mu, když ho usazoval do sedačky a přes ramena mu pokládal světlou deku. "Jsi jen v šoku, to znáš."

Doprdele, zanaříkalo tichounce Reidovo podvědomí, zatímco vědomí se horečně snažilo dát do pořádku. V rukou mu zase konečně začala proudit krev. Přitáhl si deku blíž k tělu a zabořil do ní obličej. Už zase začínal uvažovat racionálně. Ale ten pocit podvědomé hrůzy v něm přetrvával. Málem jsem zabil Hotche... Ta věta byla strašná. Na chvilku zavřel oči, zhluboka dýchal a počítal do dvaceti. Potom se zaměřil na své okolí.

"Máš hezký byt," zkusil potom, jestli je vůbec schopný mluvit. Byl.

"Prázdný," kontroval Hotch a přisedl si k němu s hrnkem plným horkého čaje. "Na, je i sladký. To tě postaví na nohy. A neboj se. To se stává. Ti kamioňáci jezdí jak šílenci. Zareagoval jsi dobře. V podstatě jen další den, ne?" mrkl na něj, ale když spatřil ten pohled, objal ho.

Reid neucukl, ani se mu nesnažil vytrhnout. Jen se k němu přitiskl a zabořil mu tvář do košile. Cítil z ní prací prášek a Hotchovu kolínskou. Tu známou, uklidňující vůni. Vůni člověka, který si vždycky ví rady. Vždycky tu je, aby je na poslední chvíli zachránil... Hotch. Ach panebože.

"Můžu zůstat?" zašeptal potom první slova, která mu přišla na mysl. Skrz naskrz logické uvažování, které ani šok neutlumí. "Obávám se, že dneska už nebudu schopný řídit."

"Můžeš, pokud ti nevadí spát se mnou na jedný posteli, tady na tom gauči by sis zlámal páteř," usmál se Aaron a hladil ho přitom po zádech. Zase je vyděšený, napadlo ho. A já ho zase chráním. Sakra... toho kluka prostě nejde nemít rád.

"Já to na něm klidně přežiju," pousmál se Reid namáhavě. "Přece tě nevyšoupnu z tvé jediné postele. To bych byl pěkně nevděčný host. Napřed tě málem zabiju..." Lehkost s jakou to řekl mu na okamžik vyrazila dech. Před očima se mu znovu mihl ten kamion. Sakra. Kdy se ze mě stal takový neurotik? "Málem jsem tě zabil," řekl potom nahlas "tu" větu. Neulevilo se mu, jak by mělo. Spíš to všechno dostalo ještě hrůznější rozměr.

"Nezabil. Zachránil. No tak, Reide!" Vzal jeho hlavu do dlaní a donutil ty vyděšené oči, aby se podívaly na něj. "Nezabil jsi nás, jsme živí. Klid. A spím s tebou, z postele se vyšoupnout nedám, ani tebou ne!"

Je to jen šok, je to jen šok, opakoval si Reid dokolečka. Když tomu uvěří, dobře. Čím dřív, tím líp. Nakonec pod dojmem Aaronova pohledu, zvolna přikývl. "Dobře, dobře, beru to na vědomí," povzdechl si nakonec. "Ale jsem zvědav, jak se na té jedné posteli vyspíme. Bude to zajímavé."

"Je velká a pokud se moc nevrtíš, zvládneme to," zaškebil se Aaron a byl rád, když se Reid usmál. Správně, nemyslet na to.

"To bude problém, protože já se vrtím přímo strašně," zazubil se Reid a tentokrát už naprosto upřímně.

"Sakra!" zasmál se.

„Jo, sakra, to souhlasím. Nechceš to přece jen odvolat? Já to na tom gauči vážně přežiju. Nevypadám na to, ale jsem odolný. A nerad bych tě po dnešku ještě shodil na zem…“

"Klid, ty vědátore, spal jsem už i s třemi dětmi na jednom gauči a přežil."

"To jsi až takový zvrhlík?" Reid se na něj podíval dílem pobaveně, dílem pochybovačně. Potom zavrtěl hlavou. "Okej, okej, dobře, vynasnažím se, abych sebou tolik nevrtěl." Natáhl se pro šálek čaje, který mu Hotch přinesl a který odložil na konferenční stolek, a trochu usrkl. Byl příjemně teplý, sladký přesně jak to měl rád... Blaženě přivřel oči. Cítil, že se jeho nervy konečně vrací do normálu. To nic, nic se neděje, jen je občas trochu neurotický.

"Jasně. A děti mého kamaráda zase přítulné. Copak mě neznáš?" zavtipkoval Hotch a pak se zvedl a šel něco ukuchtit. „Mimochodem, nedáš si sendvič, nebo salát?"

"Sendvič bych si dal. Se sýrem prosím." Doktor dopil čaj a zase se zachumlal do deky. Byla příjemná, zvláštně měkká a momentálně byla tím, co potřeboval. Teplem, do kterého se mohl schovat. Skopl boty a přitáhl si nohy pod bradu. A po chvíli se narovnal: "Jsem nezdvořák, samozřejmě," zamumlal si více méně pro sebe. "Nechceš pomoct?" křikl potom na Hotche.

"Ne, myslím, že práci s kuchyňským nožem a potravinami ještě zvládnu. Jen seď. Mimochodem, co rajčata a okurky, můžou být?"

"Můžou," zachumlal se Reid zpátky a zavřel oči. Podvědomí zajásalo, protože aniž si to uvědomil, tohle potřeboval. Klid. Práce u FBI člověku moc nepřidá. Je nutné na pár chvil vypnout. Teď u Hotche se mu to konečně podařilo. Vnímal pořád jak jeho nadřízený chrastí nádobím, ale zároveň začínal klimbat.

"Spencere?" probral ho až hlas těsně u něj a cinknutí talířku o stolek. Jen jemné, jak si dával někdo pozor. Jen cosi zamručel a pak už cítil jak ho ten někdo bere do náruče .

"Jsem vzhůru, jsem vzhůru." Okamžitě s sebou zamlel a dezorientovaně zamrkal. „Snad jsem neusnul, pro rány boží?!“ 

"Usnul, ale nic se neděje, jen jsem tě chtěl hodit do postele." Aaron nad ním stál a usmíval se. "Hm?"

"Já jsem asi přepracovaný," zasmál se Reid vlastním rozpakům. "Tohle se mi nestalo už dost dlouho... Do postele ještě dojít zvládnu a..." pohled mu padl na talíř se sendvičem. "Páni, mistr kuchař se vyznamenal," složil mu poklonu.

"Tak se najez, napij, já ti půjčím tričko a můžeš zahučet do postele," Hotch se zase usmíval tím poloúsměvem. "A neboj, dva na dva metry opravdu stačí."

"To mě neznáš," odpálkoval ho Reid s klidem a zakousl se do měkkého chleba. Nejenže to výborně vypadalo, ono to i výborně chutnalo. Takové malé gurmánství mezi sendviči. Spořádal ho téměř v rekordním čase a spokojeně se usmíval. Nikdy by to do Hotche neřekl, i když na sendviči není co zkazit... Když dojedl, způsobně odnesl talíř do kuchyně. Potom se vydal do ložnice. Hotch nelhal, postel byla dva na dva metry, ale stejně zapochyboval, zda to bude stačit.

Nedaleko na zemi si trůnil laptop a telefon. Hotch měl pravdu i v druhé věci, byt byl prázdný. Spíš o něm vypovídal, že tu přežívá, ale skutečně nežije, tedy kromě kuchyně, ta byla krásná, ale zjevně po původních majitelích. Povzdechl si. Tohle nebylo moc dobré, takovéhle živoření. Ale znal to z vlastní zkušenosti, žil sám už od svých dvanácti... K čertu s tím. Odněkud na něj vylétlo čisté tričko. Pohotově ho zachytil a podíval se na usmívajícího Hotche.

"Zkoušíš jak dobrý mám reflexy?"

"Více méně. Pokud bys chtěl koupelnu, jsou to ty dveře na konci chody. A mimochodem, máš je dobrý. Myslím ty reflexy."

Kdybych neměl, asi bychom opravdu dneska byli mrtví, napadlo Reida pokradmo. Ale už jen spíš jako konstatování minulého děje. Hodil si tričko přes rameno a vyrazil na průzkum. Koupelna byla laděná do zlatého tónu, příjemně teplá a ležel tam čistý ručník.

Doktor ze sebe rychle shodil svršky a dal si rychlou sprchu. Když na sebe natáhl Hotchovo tričko, musel konstatovat, že zřejmě zase poslední dobou zhubnul, protože na něm plandalo docela slušně. Ale pěkně vonělo. Nějakým pracím prostředkem, co Hotch používal. Jako horská louka, tak mu to připadalo. Příjemné a svěží. Stejnou vůni měl i ručník. Když pak se na sebe podíval do zrcadla a docela instinktivně otevřel svrchní šuplík skříňky, kde on sám měl hřeben. Hotch jak se zdálo léky na bolest.

Zamrkal a skříňku zase zavřel. Do toho mu nic nebylo. I když samozřejmě, fotografická paměť je fotografická paměť. Ty léky kdysi dostala Elle, když jí jeden maniak prostřelil hrudník. Sice si osobně nepamatoval, že Hotche by kdy postřelili, ale koneckonců, co výcvik? Taky dostal několikrát hodně slušnou nakládačku, párkrát ho málem uškrtili... Ne, do toho mu opravdu nic nebylo. Po krátkém pátrání našel hřeben, uhrábnul si vlhké vlasy, posbíral svoje věci a vydal se zpátky.

Zvláštní bylo, že teď si věcí kolem sebe snažil víc všímat. Tam plakát na zdi. Tamhle kytka, co vydrží i extrémní nezájem. Skříň s oblečením. Nedovřená zásuvka. Časopisy. A na kuchyňské lince další tuba. Hotch kolem něho prošel do koupelny a tak si nevšímal zaujatého pohledu, ale ten tu byl. A Reidova paměť všechno ukládala.

Staromládenecký byt se vším všudy. I když staromládenecký - nemohl si vzpomenout, jestli existuje i specifický výraz pro rozvedeného muže, který se odstěhoval od manželky... Potřásl hlavou. Už zas. Už zase to dělám! Hluboký povzdech, který se proměnil v zívnutí. Jsem přepracovaný a utahaný. A uvažuju nad blbostma. Hotch je svéprávný člověk, tak snad ví, co dělá a jak žije. Složil svoje oblečení na hromádku pod okno a zadíval se na postel.

Na které straně Hotch spí? Nejspíš uprostřed, je to tam vyležené, zaznamenalo cvičené oko. Fajn. Která strana mu bude víc vyhovovat? Je domácí pán, takže asi ta u dveří, aby mohl kdykoliv vyskočit... S tím si ještě došel pro tu měkkou deku do obýváku a pak se uložil na straně blíže okna.

Hotch se objevil ve dveřích chvilku potom, co se mladík zavrtal pod deku a usmál se.

"Je ti dost teplo?" Otázka zněla zvláštně, ale v bytě bylo jen dvacet stupňů.

"Normálně," odtušil Reid a nepatrně se schoulil. Hotch se na něj chvilku díval, hlavu tázavě na stranu a potom ze skříně vytáhl ještě jednu deku a hodil ji přes něj. Reid překvapeně zamrkal. "Já říkal..."

"Já poznám, když je někomu chladno," opáčil Hotch tónem, kterému se nedalo odporovat.

"Díky," zapípal Reid.

Hotch se sám zavrtal pod peřinu a zhasnul světlo. Za chvíli už podle oddechování mohl Reid usoudit, že spí. Ale potom zase ne...Trhavý spánek, napadlo ho. Známka dlouhodobého nervového vypětí. Pracuje v Quanticu, u FBI, na jedné z vedoucích pozic, je čerstvě rozvedený a má za sebou den blbec. Nervové vypětí? To teda stoprocentně.

Cítil se trochu provinile, že jemu samému se zavírají oči, ale na druhou stranu věděl, že když tu budou vzhůru a nevrlí dva, ničemu to nepomůže. Zachumlal se do dek až po uši a za chvilku, zrovna tu chvilku, kdy se Hotch neklidně převalil, pomalu usnul.

 

Vzbudil se uprostřed noci, jen proto, aby si zašel na toaletu a našel Hotche jak sedí u laptopu, nebo spíš leží na sedačce a cosi si čte. Vypadal v tom bledém světle zamyšleně a možná i trochu smutně. Vedle postele se povalovala dózička od léků na bolest a na zemi stál hrnek s vodou.

Podíval se na hodiny a jakoby mu to celé scvaklo dohromady. Zapadlo na správné místo. Popošel k němu a sedl si na opěrátko.

"Jak dlouho už nemůžeš spát?" zeptal se potom tiše.

"Dvě hodiny,“ zazněla lakonická odpověď. „Proč?"

"Kecy," odpověděl přesvědčeně Reid a zamračeně se na něj zadíval. "Jak dlouho trpíš nespavostí, Hotchi?"

"Pár dní," zabručel jeho nadřízený a dál se díval do monitoru. Věděl, že mladík pozná lež. Jenže on byl v lhaní mistr

"Pár dní řádově na týdny, nebo měsíce?" opáčil doktor a dál se na něj upíral zamračený pohled. Že mu zkoušeli lhát zločinci bylo normální, ale že mu zkoušel lhát Hotch se ho dotýkalo. Copak mu snad nevěří, nebo co?

"Dva roky."

Reid oněměl. Dva roky? A to si toho nikdo nevšiml? To se mu nechtělo věřit, přece na to není dva roky sám, někdo to ví... Minimálně Gideon.

"Gideon to ví?" zeptal se tiše. Mozek psychologa pracoval na plné obrátky.

"Ne, nikdo to neví. Ani moje žena to nevěděla.“

Najednou ho nenapadalo nic. Jen cítil, jak klouže z té opěrky dolů, vedle něj. Bylo tam minimum místa, ale byl tak hubený, že se tam vmáčkl. Stále ho nenapadlo nic, co by mu na to mohl říct. Tedy nic rozumného. Otázky typu: nechceš si promluvit, za rozumné nepokládal.

"Co ty? Noční procházka, nebo taky nemůžeš spát?"

"Noční potřeba. Ale teď už bych asi neusnul, bylo by mi to hloupý..." povzdechl si Reid.

"Nemusí, klidně upaluj spát. Zítra bys byl k nepoužití."

"Vykládej to mému podvědomí," zasmál se Reid, sevřený mezi sedačkou a Hotchem.

"Mám tě praštit, abys spal?“ zašklebil se Hotch. "Běž, já jen procházím staré věci."

"Byl bys až tak surový?" povzdechl si Reid. "Zřejmě máš fůru tváří, které před námi skrýváš. Tak dobře, poslechnu tě..." Začal se hrabat z jeho dosahu. Nešlo to tak dobře, jak předpokládal, ale nakonec se zdvihl. Naposledy se na něj přísně zadíval. Potom jen s dalším rezignovaným povzdechem zmizel v ložnici a za chvíli Hotch zaslechl známé šustění přikrývek.

"Mohl bych být surovější. Mohl bych začít zpívat,“ zabručel Hotch a dal se znova do čtení. Oči se mu klížily, ale věděl, že když si lehne, zase nebude moci usnout. Nakonec usnul na sedačce, zkroucený jako paragraf, s rukou na klávesnici a několika tabletkami proti bolesti v sobě.

 

Ráno byl ovšem vzhůru dřív. Spánková deprivace je strašná věc. Z ložnice se neozýval žádný zvuk, ale pochyboval, že Reid odešel, slyšel by ho. S trochou námahy se zvedl, protáhl si ztuhlá záda a dopajdal ke dveřím. Rázem si pomyslel, že by ho Reid opravdu z té postele shodil.

Doktor ležel na prostředku, na boku, napůl pokrčené nohy svíraly s trupem téměř pravý úhel. Ale podle deky, do které byl zamotaný jak kokon, to zřejmě byla jedna z tisíců možností v jaké poloze usnout.

Musel se tomu zasmát a pak odkulhal do koupelny. Sprcha a dva prášky spravily jak jeho, tak bolavá záda. A snídaně, kterou pak nachystal, vylákala Reida z postele. Toasty s džemem a káva. Ano, na tohle ho ven vytáhl raz dva. Sice se tvářil nabručeně a na hlavě měl vrabčí hnízdo, ale třešňovému džemu prostě neodolal. Takže vylezl, oblékl se a jakmile se poprvé zakousl, zmizel mu z tváře i ten právě probuzený výraz se kterým mžoural na svět.

"Doufám, že Amerika pokračuje v polepšování. Začal bych dneska s archívem," poznamenal potom, když se ládoval třetím toastem.

"V to nedoufej, mám špatné tušení, že Gideon něco dotáhne. A nám se to líbit nebude."

"Ty umíš teda člověka povzbudit, jen co je pravda," zahučel doktor nevraživě a radši si namazal čtvrtý toast. Zachutnaly mu.

"Jsem realista. Amerika se nepolepší nikdy. Ale třeba nic nebude. Nechceš ještě kafe?"

"Jo, klidně." Reid se usmál. Hotch měl samozřejmě pravdu, včerejšek byl výjimečný, už dlouho se takový klid nepřihodil a nebylo, ani statisticky ne, pravděpodobné, že by to dneska bylo stejné. Stejně se zeptal jen tak, protože si chtěl trochu popovídat. Hotch mu nalil kávu a pak si nalil i sám. Vypadal po ránu zamyšleně, ale to on vypadal skoro pořád.

Drsný, elegantní, trochu nepřístupný Hotch. Jenže na něj vždycky držel a několikrát mu zachránil život. Vzpomínal si, když ho objal a držel, tehdy... Překvapila ho chvilkově zvýšená tepová frekvence, samozřejmě. Na ten případ neměl dobré vzpomínky. Být tři dny unesený šíleným psychopatem. Kromě toho objetí na tom nebylo nic nač by vzpomínal rád. Dojedl svůj čtvrtý toast a zvedl se, aby sklidil ze stolu. Bylo skoro půl osmé, nejvyšší čas vyrazit.

Hotch ho předběhl a udělal to sám. Pak si vzal kravatu, tu proužkovanou, a počkal na něj u dveří.

 

Zase řídil Reid a do práce jim to tentokrát netrvalo dlouho.

Snad jen Hotch mu připadal nějaký nervózní. Několikrát se ohlédl přes rameno a pak jen zavrtěl hlavou, jako by měl snad vidiny. Když vjeli do podzemních garáží a společně pak zamířili k výtahům, Hotch se znovu ohlédl a pak řekl, že cosi zapomněl. Neřekl co, jen ho nechal nastoupit, že prý je nahoře hned.

Jenže uplynula asi hodina od té chvíle, co Reid vešel do kanceláře a on nikde.

Nevšiml si toho dřív, byl tam shon, někdo v chudinské čtvrti postřílel partu černochů a uřízl jim genitálie. Porada pak probíhala v hektickém duchu, bojovníci za všechna možná lidská i nelidská práva se hlásili ob hodinu, rodiče zavražděných hrozili promlouvat každou minutu v televizi, pokud se okamžitě nepověsí půlka bílé populace, no prostě blázinec.

Gideon už rozděloval úkoly, tvářil se jako by on byl pevný lidský maják v tomhle běsnění. Viktimologie, analýzu místa činu, předběžný profil vraha, podobné případy...

Zkrátka bylo jedenáct, ale Hotch tu nebyl.

Reid už si myslel, že ho na chodbě odchytil někdo z nadřízených, nebo že mu volali ze servisu, když v tom se ozvalo nefalšované, zděšené zaječení. Měla ho na svědomí Garciová. A účel splnilo. Celý tým se okamžitě seběhl do jejího království.

Garciová byla bledší než sníh. Na jejich vytřeštěné pohledy jen odpověděla mávnutím směrem k monitoru. Pak to video znovu spustila.

 

Prázdná místnost. Betonové zdi, odtokový kanál, židle a na ní Hotch.

Měl rozmlácený obličej a kštice tmavých vlasů byla slepená krví. Najednou do obrazu vstoupila postava s pistolí.

Nejdřív zamíření na Hotchovu hlavu a pak na srdce. Znova hlava. Pak facka.

Hotch jak se probírá.

Údiv v jeho očích a pak poznání.

"Co po mě chceš?"

"Pomstu," řekl tichý, skoro ženský hlas a pak se ozval výstřel. Hotchův výkřik a na doposud bílé košili měl rudý, rychle se zvětšující flek.

 

Gideon zbělal okolo nosních dírek a zapotácel se. Morgan mu pohotově přisunul židli. I on byl pobledlý. Stejně jako JJ, která vypadala, že nevěří vlastním očím. Reid jen kroutil hlavou. To přece nebylo možné, to přece ne... Bylo to tak absurdní! Ještě před hodinou s ním mluvil! Před pouhou hodinou!

Garciová se kupodivu vzpamatovala první: "To nebyla... Že to nebyla ona?" podívala se po nich.

Gideon zavrtěl hlavou.

Emily zmateně těkala očima z jednoho na druhého. "Kdo ONA?" zeptala se potom.

"Elle Greenawayová," vydechl Reid, "naše bývalá kolegyně."

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

=0)

(Teressa, 31. 8. 2010 10:53)

fiiiha zacina sa to suprovo=) uz sa neviem dockat pokracovania=) dufam ze bude coskoro=)

Tak vytvořit...

(Lex-san, 29. 8. 2010 14:22)

... fanfikci na Myšlenky zločimce by mě nenapadlo snad ani ve snu, ale jak je vidět, jde to. A jak! :-)) A ještě jste mi ktomu vybrali mé oblíbené postavy, za což má osoba děkuje a těší se na další díl :-))

O_o XD

(Veru-chan, 29. 8. 2010 12:56)

Je :-D konecne nekdo koho napadlo napsat neco na myslenky zlocince :-D dneska je muj nejstastnejsi den pod sluncem :-D Hmmm zboznuju Reida :-D