Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola: Zachraň mě, Reide!

3.   kapitola: Zachraň mě, Reide!  

 

Sedl si na bobek, takže měl obrazovku notebooku na úrovni tváře. Díval se jí do očí. Díval se té svini do očí a ona se mu i z toho pitomého záznamu posmívala!

"Měli jste mě za idiota, co, Gideone. Mysleli jste, že jsem tak blbá a nevšimla si tý vaší roztomilý konverzace. Nu. Velice lituju, že nemůžu být u toho a vidět vaše výrazy ve chvíli, kdy jste zjistili, že klec je prázdná. Protože ona je prázdná. Doufám, že jste si aspoň nadělali do kalhot,... ta krev je jeho, to nepochybujte. Je vašeho milovaného Aaronka."

Zasmála se a Reid zaťal pěsti.

"Už nekrvácí, ale dobře mu taky není. Aspoň to doufám. Má plnou hubu i prdel písku. Doufám, že má žízeň. Doufám, že brzo chcípne! Velice brzo!"

"Gideone! Gideone, je v poušti! Sakra, je někde v poušti! Jenže poušť je rozsáhlá! Jak ho najdeme?!"

"Je tu šance, nemohla zmizet moc daleko a pokud z toho vyvodíme poloměr, jaký mohla obsáhnout..."

"Použijeme termovizi!"

"Taky," odpověděl Gideon, který měl u ucha Garciovou, která zase kontrolovala všechny další lidi.

Reid se místo toho přesunul, taky s mobilem u ucha, k počítači, který JJ opustila a snažila se zajistit zbývající věci. Vypnul zvuk a shlédl celý záznam ještě jednou. Za Elle bylo bílé místo. Zvláštní bílé místo, skoro jako papír, nebo...

"Garciová! Za Elleiným pravým ramenem je mapa! Leží tam mapa! Zvětši to! Rychle!"

"Už na tom pracuju, brouku. Pro Aaronka a tebe cokoliv!" Jejich počítačová expertka se pustila do triády a pak jen posílala obrázky. "Dívej se, ale nevím jestli ti to pomůže."

 

Hotch stál u velkého kamene a díval se do dálky, do pouště. Už se klepal a chtěl spát. Strašně chtěl spát, ale nešlo to. Bolelo to. Moc to bolelo.

"Gideone"

"Reide…"

 

"Mám to, díky, miluju tě navěky," zasmál se doktor trochu nervózně a podíval se na obrazovku. Díval se na ni dlouho. Mapa byla zvláštní, jakoby neoznačená, jako taková barevná, slepá mapa... Gideon mu po chvíli položil ruku na rameno.

"Můžeme to projet počítačem..."

Reid zavrtěl hlavou. "Ne, podle patiny je ta mapa někdy z osmdesátých let, počítač nám nepomůže... Já vím, kde to je! Podívej, tady! A tady!" ukázal prstem na dvě tmavá místa. "Tohle je slepá mapa, jíž používají vojáci k výcviku. Elle ji patrně má po svém otci. Tohle je přece pár kilometrů za okrajem města." Trochu se zamyslel. "Není to moc jednoduché?"

Gideon se pečlivě podíval na obrazovku. "Garciová, vyjeď nám mapy z oblasti čtyřicet šest až sedm."

"Už vám to posílám." Prsty se rozběhly po klávesnici a za chvíli jim vyjely mapy.

 

"Reide, víš, ty mě dostaneš do hrobu," zasmál se. Trochu nervózně. Možná trochu víc, ale bylo mu zle. Bolelo ho to rameno.

Horečka.

Záda.

Hlava.

"Už nemůžu… Jo, vím Gideone, vím, že musím, ale je toho moc. Bolí to, chápeš mě, Gideone? Jo, já vím, že tu nejsi, ale pomáhá to."

 

"Ne, je to moc jednoduché. Elle ví, jak pracujeme, ví, že si toho někdo z nás všimne... Není tak hloupá, aby tam tu mapu zapomněla..." Reid mluvil víceméně pro sebe. Přemýšlel nahlas, sumíroval si poznatky. Udělal dneska už jednu chybu. Druhou si dovolit nemohl. Nemohl!

"Reide..." snažil se ho Gideon trochu vrátit do reality, ale mladý doktor ho nevnímal. Ani když mu třásl ramenem.

Pořád se díval na tu zatracenou mapu. Přece se nemohl splést! A pak mu to došlo. Podobnost... To bylo to slovo, které potřeboval, aby mu to hrálo. Znovu se zadíval na hnědé a zelené fleky. Podobnost. Nic víc, nic míň. V tom to bylo. Tohle nebylo v blízkosti města.

Promnul si spánky, začínal se do svých úvah zamotávat sám.

"Podobnost, ty mapy jsou podobné..."

"Zlatíčko, ty mapy ti budou k ničemu, prohnala jsem je počítačem, jsou sice z osmdesátýho, ale já najdu všechno."

"Proč mi nebudou k ničemu?"

"Protože jsou to mapy nějakýho kaňonu kdesi v Mosambiku."

"Garciová, hledej podobnost! Nějaká část té mapy bude podobná, ne-li totožná s geografickým profilem blízkého okolí! Spletl jsem se předtím, ale ty to najdeš!"

"Jdu na to, broučku."

"Už jsem ti řekl, že máš mou nehynoucí lásku do konce světů?"

"Udělám pro tebe cokoliv. Opravdu cokoliv." Prsty se znovu rozběhly po klávesnici.

A kdesi v poušti se pod agentem Hotchnerem podlomily nohy.

 

Poprvé, ale rozhodně ne naposled. Sedl si do stínu skal. Schoulil se.

"Já vím, že bych tu neměl zůstávat, Gideone, ale jsem unavený. Odpustíš mi… tati?"

V myšlenkách, tam pro něj byl Gideon jako otec. Nikdy nikomu neřekl, že jeho vlastní otec ho bil a fyzicky týral, ale bylo to tak. A proto se v duchu upnul na Gideona. A jemu říkal tati.

 

Gideon na něj taky v duchu myslela jako na syna. Jako syna ho měl rád, jako o syna se o něj teď bál. Přecházel po pokoji, zatímco JJ telefonovala a Reid zíral do monitoru.

On nepochyboval, že Hotche nakonec najdou, to ani v nejmenším, to by si nikdy nepřipustil, ale teď jakoby všichni zapomínali na druhou osobu, která se toho účastnila. Která to vymyslela, která za tím stála. Na Elle. Nikdo jiný na ni nemyslel, myslel na ni tedy on. Reid najde Hotche. On najde Elle.

Doktor si nervozitou okusoval nehty, když se mu konečně Garciová ozvala znovu.

"Prdelko moje, mám to. Část té mapy je nápadně shodná s jistým kusem pouště, asi tak dvacet mil za městem. Mapy vám posílám."

"Pošli tam rovnou i vrtulník s termovizí a záchranáře se psy!"

"Jasně, pro vás všechno kluci," usmála se kyprá blondýnka a akce se rozjela.

 

Hotch zavřel oči.

Poprvé. Jen na chvilku.

Podruhé. A pak… usnul. Nic ho nebolelo, jen chlad. Jen ten vlezlý chlad.

"Hotchi!"

"Reide…" Najednou se probral. Měl pocit, že mladý doktor je tu s ním. Jenže to byla jen další halucinace.

"Hotchi!" odpověděla mu však ta halucinace naléhavě a napůl ho zdvihla v náručí...

Doktor Spencer Reid si otřel vlhké tváře. Měl ho. Našel ho. 

 

Tentokrát neřídila ani JJ, ani Gideon, tentokrát řídil on. Ruce křečovitě sevřené kolem volantu, oči těkající mezi terénem a navigací, kde se přenášel obraz z vrtulníku.

Hledali ho už dvě hodiny a pořád nic. Psovodi pročesávali okruh dvaceti kilometrů a nic. Vrtulník už dvakrát málem vyhlásil poplach, ale bylo to jen zvíře, které termovizi zmátlo. Reid drtil v ústech nehlučné kletby a Gideon, krčící se na sedadle spolujezdce, začínal uvažovat o modlitbě. Ne, že by Reidovi nevěřil, to ne... Ale přece jen by byl raději, kdyby zpomalil.

"Všem skupinám!" ozvalo se najednou z vysílačky. "Všem skupinám. Na souřadnicích dvacet tři severně a osmdesát jižně, byl zpozorován objekt. Živý, ale nepohyblivý. Mohlo by se jednat..."

Zbytek hlášení zanikl v rachotu motoru. Reid vytáhl rychlost na sto dvacet mil v hodině.

"Potvrzuji! Objekt je s devadesáti procentní pravděpodobností hledaný Aaron Hotchner! Potvrzuji..."

To už smykem zastavil a ve vteřince vyskočil ven.

Ležel tam. Zaprášený, zakrvácený, zbitý a v bezvědomí... Ale živý!

"Hotchi!" kvíkl Reid a vrhl se k němu.

"Reide," Hotch se trochu nesměle usmál. "Spencer Reid, já, věděl, že mě najdeš, doktůrku." Byl pořád bledý a třásl se, ale to už u něj byl Gideon a přes ramena mu dával deku a zlatou fólii, co vozili v autě.

"Gideone, ona, ona se zbláznila. Chce nás dostat všechny. Mě, že jsem ji poslal domů, tebe za tu tiskovku a Reida za ty dopisy. Všechny. Já, au, nezastavil jsem ji, neměl jsem ani tušení, že udělá něco podobného."

"Jen klid, jen klid, to se vyřeší," usmál se na něj Gideon místo odpovědi a trochu ho pohladil ve vlasech. "Vrtulník je na cestě, už bude dobře..."

Reid už se nezmohl na slovo. Jen seděl, Aaronovu hlavu na svém klíně a s námahou polykal slzy. Teprve teď mu nervy vypověděly službu a fakticky došlo na to, nač mělo teoreticky dojít už před deseti hodinami. Na automatický reflex, který spustil pocit viny. Ty dopisy. Jeho dopisy matce stály na prvopočátku všeho... Na tváři se ho opatrně dotkly konečky Hotchových prstů. Rychle je sevřel, přitiskl k sobě a podíval se na něj.

"Vždycky tě najdu, to nevíš...?" škytl potom a zcela spontánně si přitiskl jeho dlaň k ústům.

"Vím," usmál se Hotch a pak zavřel oči. "Pak mi řekneš, jak jste to dokázali, ano?“ Zavřel oči. "Bál jsem se o tebe. Bál jsem se tehdy, pamatuješ…? já… bolí mě ruka. Necháš mě spát?"

"Nechám," pohladil ho Reid po vlasech. "Ale slib mi, že se zase probudíš."

"Jasně, neboj se. Vstávám každý den v šest." Na to Hotch zavřel oči a skutečně usnul.

 

Nebo spíš upadl do bezvědomí. A pak už nevěděl nic. Ani to jak přijela záchranka, jak ho naložili a odvezli do nemocnice. Operace. A pak pokoj, nic víc nevěděl. Ani to, že do pokoje tiše vklouzl Reid a Gideon.

"Přežije to. Sice bude mít bolesti, ale přežije to." To jim řekl doktor.

Gideon mezitím stihl tu zprávu oznámit celému týmu, takže už nic nebrzdilo vyšetřování černošských vražd, jak mu odpověděla Emily. Pravda, trochu kousavě, ale přece jen i jí bylo na hlase znát, že je ráda. Morgan byl ještě raději, i když neřekl nic. Garciové bylo na hlase slyšet, že má na krajíčku. JJ se usmála, jak to uměla jen ona, a šla zařídit tiskovou konferenci.

Nejstarší agent se podíval na mladého doktora. Celé ty nekonečné hodiny se držel. Teď byl bílý jak stěna a rty měl pevně sevřené. Seděl u Hotchovy postele, záda rovná jak pravítko a zdánlivě se díval před sebe. Ve skutečnosti se nedíval nikam. Jen upíral pohled do prázdna. Unavený, smutný a plný viny.

Málem mu ho zabili. Stejně jako předtím Elle. Jenže to byla Elle, která zaútočila. Na člověka, kterého měl rád. Který ji sice propustil, ale uchránil ji před podezřením z vraždy. Ochránil ji. A ona si ho vybrala za cíl. Jeho. Naklonil se a strnule se zadíval do té poničené a přece pěkné tváře.

"Je mi to líto."

"To mě taky," zašeptal Reid, který si konečně dovolil ten luxus a zabořil se do křesílka, v němž seděl. Otřel si další slzy, které zradily jeho zdánlivý klid a potom se na Gideona konečně podíval. "Asi to bude znít jako klišé, ale... Je to moje vina, že ano? Nemuselo se nic z toho stát, kdyby... kdyby..." Zavrtěl hlavou a zase sklopil oči. "Plácám nesmysly."

"NE, tak to není.“ Gideon se usmál. "Není to tvoje vina… Ty jsi jen psal dopisy matce, nemohl jsi to vědět. Ty jsi asi stejně vinný jako Hotch, nebo já. Každý bychom se mohli cítit vinni. I já. Víš, ale my jí chtěli pomoci. A ona nechtěla."

"Já vím, já to přece vím..." povzdechl si Reid a na chvilku zavřel oči. "Klidně běž domů, Gideone, já tu asi zůstanu. Kdybych se náhodou zhroutil, nebudou to mít daleko..." Pokusil se o hořký vtípek. Kupodivu mu i vyšel, sám se konečně trochu usmál.

"Bude v pořádku a on není jako Elle, on bude v pořádku i pak." Gideon se usmál a pak se zvedl. "Bude v pořádku. Opravdu bude."

Reid jen pokýval hlavou a jakmile mu Gideon stiskl rameno na rozloučenou a odešel, přitáhl si kolena pod bradu a celý se jakoby schoulil. Cítil se zoufale unavený, chtěl si odpočinout, cítil i podivný třas v zápěstích, která by mohl považovat za nervové vyčerpání... Pak se podíval vzhůru na Hotche. A jemně ho pohladil bříškem palce po zápěstí, mimo místa, kde byly kanyly.

Zvládneš to, já vím, že ano. Zvládneš to, že?

Hotch nic nevnímal. Jen cítil, že není sám a zároveň, jak mu někdo jemně stiskl ruku. A pak bolest v zádech a rameni.

"Reide!" Byl to skoro výkřik, bolestivý a zoufalý. Probíral se a všechno ho bolelo. Potřeboval morfium. Doktor trochu poklimbával, ale ten výkřik, to bylo jako výstřel. Okamžitě vyskočil na nohy a přivolal sestru. Přišla v několika vteřinách, ale jemu to přišlo jako hodiny.

"Já..." zakoktal se. Seber se! "Myslím, že má bolesti, křičel."

"To je dobré znamení, přichází k sobě," sestra se mateřsky usmála a zkontrolovala Hotchovy funkce. "Něco mu na to dám. Vteřinku." Odešla, ale za chvíli byla zpátky. Píchla černovlasému pacientovi dávku tišících prostředků a trochu mu osušila čelo. "To bude dobré. Je to silný chlap, dostane se z toho."

Reid tam jenom stál a cítil jak se mu ten třas z rukou rozlézá do celého těla. Najednou mu byla zima.

"A vy nic nechcete?" obrátila se sestra na něj.

"Ne, já... já to zvládnu..." Podíval se jí do očí. "Ano, prosím," vydechl potom, "jestli bych mohl něco... dostat..."

"Co potřebujete?" podívala se na něj a změřila si ho pohledem zkušeného zdravotníka. "Potřebujete postel a teplý čaj. Souhlasíte? "

Reid na ni upíral pohled ztraceného štěňátka. Potom pomalu přikývl. "Já... Asi... Asi ano. Ale nechci..." obrátil se výmluvně na Hotche, který znovu poklidně spal. "Já nemůžu... nechat ho samotného..." Mluvení mu nikdy moc nešlo, teď ještě hůř.

"Zařídím to. Dám vám sem lehátko, souhlasíte? Budete tu s ním, i když on to jistě zvládne, chápu vás. Je těžké, když vám zraní někoho koho máte rád, že ano?" mrkla na něj. "Bude v pohodě. Za chvilku jsem zpět."

S tím odešla a za chvíli jim tam skutečně donesla lehátko a i deku a polštář. A čaj.

Reidův analytický mozek mu objasnil, že ta žena se k němu chová téměř mateřsky, což je cit, který celý život víceméně postrádá a tak trochu ho neumí přijmout. To, že se teď ochotně podvoluje jejímu "komandování" je následek nervového otřesu... Povzdechl si, hezky jí poděkoval a když odešla sundal si kalhoty, svetr, košili a vklouzl pod přikrývku. Najednou mu bylo dobře... Přese všechno se cítil klidný a když ještě usrkl horkého čaje s citrónem a medem, začaly se mu zavírat oči. Odhadl, že mu do toho asi dala i slabé sedativum, ale nezlobil se. Potřeboval se vyspat, jen tak bude moc Hotchovi dál pomoct...

"Dobrou noc," pousmál se jeho směrem, "uvidíme se ráno."

S tím zalehl a za chvilku spal jako nemluvně.

 

Probral se. Do pokoje svítilo slunce a podle hodin na zdi mohlo být něco kolem třetí odpoledne. Pokoj byl prázdný a přístroje nepříjemně pípaly. Zívl a pokusil se trochu pohnout. Sykl bolestí. Bolela ho ruka i záda. Hlavně ta záda, ruku zvládal používat.

Pokoj, podle všeho, nač ze své pozice viděl, byl nejspíš na Jednotce intenzivní péče. Sterilně bílé zdi, jedno křeslo vedle postele a... lehátko?! Někdo tu s ním spal? Trochu se zamračil, ale v té chvíli se na chodbě ozvalo opatrné ťapání.

Vzápětí skrze skleněnou výplň ve dveřích, do pokoje nakoukl ten nejsamozřejmější obličej na světě. Otevřel ústa a podle všeho zalapal po dechu. Vzápětí doktor Spencer Reid otevřel dveře.

"Hotchi!" kvíkl radostně.

"Ahoj, doktore," usmál se Hotch a kývl mladšímu kolegovi na pozdrav. "Tys tu spal?" zeptal se, když uviděl jeho svetr na tom lehátku. Přeci jen zaostřování mu pořád dělalo problém. "Co ostatní?"

"Ostatní jsou na ústředí, Morgan s Emily dělají na vraždách černochů, Gideon s JJ se snaží vystopovat Elle... Na mě nezbyla žádná práce, tak jsem tě hlídal," Reid vklouzl dovnitř, rychle odklidil lehátko stranou a přitáhl si k jeho posteli křeslo. "Musel jsem si pohlídat, že splníš, cos mi slíbil," pousmál se trochu.

"Slíbil jsem, že se vzbudím, že?"Hotch se usmál. "Tos chtěl ohlídat? Nebo mě hlídáš před Elle? Mimochodem, doufám, že jste do novin nedali, že jste mě našli, že ne... Nic jste tam nedali, že ne, Reide?!"

"Zač nás máš?" pousmál se doktor a zavrtěl hlavou. "V novinách se to zatím neobjevilo. Dokonce uvažujeme o tom, že rozšíříme falešnou zprávu... A počkáme, kdo bude další na řadě."

"Ty, Reide, tys měl být další na řadě. Věděla, že na mě může jít přes tebe, že… No, řekla mi to. Chtěla mě a pak tebe, jako poslední měl být asi Gideon, nemá nic proti Morganovi, JJ, ani Garciové. Jen my tři. To byl ten problém."

"V tom případě to klidně můžeme udělat," pousmál se doktor, i když v očích se mu na chvilku mihlo cosi jako strach. "Rozšíříme falešnou zprávu, pěkně barevnou, i s fotkama. A pak počkáme. Myslím, že jednou dělat volavku, to bych mohl zvládnout... Ty budeš v bezpečí a my ji zlikvidujeme jednou a provždy."

"Nechci abys ze sebe dělal volavku. Je moc nebezpečná. Bohužel s tebou s profesionálního hlediska musím souhlasit, pokud ji Gideon nedostane dřív v což bych rád doufal. Ale Elle, už tehdy, když zastřelila Leeho… Podle mě to byla poprava… A ona se změnila. Moc."

"Já jsem ji viděl..." hlesl Reid. "Viděl jsem ji na těch nahrávkách, viděl jsem, co ti udělala... Vím, co se z ní stalo. Je nebezpečná ostatním i sobě." Přisunul si křeslo blíž k němu. A opatrně, nesměle ho vzal za ruku. "Ale já se jí nebudu bát, víš? Nebudu se jít bát."

"Já se nebál jí. Já měl strach o to, co udělá. Co by mohla udělat. Musíš si sestavit její profil. A popros ostatní ať… Ježíši, Reide, znáš to, všechno znáš. Naučil jsi se to. Moc dobře." Hotch se usmál a zavřel oči. Všechno bolelo a Reid byl v pořádku. "Jen ať je Gideon nablízku a Morgan… Morgan by ji mohl zvládnout. Proti němu nic nemá."

"Zvládneme to, uvidíš. Nechceš napít? Nebo něco na bolest?" zdvihl se a starostlivě se na něj zadíval. "Nepotřebuješ něco, Hotchi...?"

"Dej na sebe pozor a prosím tě, zeptej se, jestli by mi nemohli," sykl," píchnout něco na bolest."

"Dojdu pro sestru..." Reid se otočil na patě a vyběhl z pokoje. Pravda, mohl zazvonit, ale to by přišla, zeptala se, zase odešla... Takhle to bylo přece jen rychlejší. Za chvíli už se vracel a sestra, co s ním šla, byla tatáž, která mu tak ochotně poskytla útočiště v Hotchově pokoji.

"Á vidím, že jste se nám už probudil, to je moc dobře," zazubila se zeširoka na ležícího agenta. "Tak vám dám něco na bolest a konečně se můžete začít uzdravovat."

"Díky," usmál se Hotch a když mu pak píchla morfium do kapačky, začal být podivně otupělý. Sestra se usmála a odešla a on se natočil k Reidovi. "Má klíče, nebo jinak se vloupala do tvého bytu. Měla… tvůj svetr, ten tmavě hnědý… jako čokoláda..."

"A já pořád proč ho nemůžu najít," zaškaredil se Reid naoko, ale znovu si k němu sedl a vzal ho za ruku. "Zkus se prospat a nemysli na to. Ty se musíš hlavně uzdravit, kdo by dál vedl tým," usmál se a sevřel mu dlaň. "A až ten svetr najdu, tak ho dám do čistírny a zase ho budu nosit."

"Sluší ti, věříš mi?" zeptal se tiše Hotch a pak mu ruku stiskl. "Vem si tam Morgana... A nedej se zastřelit, ano?"

"Jsem rád, že se ti líbí... A ještě nikam nejdu. Teprve až Gideon zavelí, tak tě opustím. A nedám se zastřelit, to ani omylem..."

"Jasně, doktůrku… jasně..." Hotch zavřel oči a konečně skutečně usnul.

Reid se na něj chvilku díval, pak ho trochu pohladil po vlasech a povzdechl si. Byl tak neskutečně rád, že ho našli a živého, ale přece jen, pořád se nad ním vznášel ten Damoklův meč - Elle je někde venku na svobodě. A on s Gideonem jsou další na řadě...

Vyšel pomalu na chodbu a opřel se o zeď. Potom vytáhl telefon.

"Haló? Tady Reid. Volám z nemocnice. Gideone, mám dobré zprávy. Hotch je vzhůru."

"Skvělé, jak se cítil? Dobře? A co jeho záda?" Gideon na chvíli opustil od profesionálního nadhledu a zajímal se jako skutečný otec. Ale pak se ovládl. "O Elle nic nemáme, musíme se pár věcí dovědět od Hotche. Přijedu za vámi."

"Dobrá, ale bylo by to lepší zítra. Teď dostal injekce na bolest a spí. Nevím, jestli by tě sem pustili... Jinak se, doufám, cítil relativně dobře, vzhledem k situaci, o zádech neříkal nic, říkal jen, že má bolesti. To je asi normální, nevím, nejsem medik."

"Dobře a řekl ti něco k případu? Něco nového?"

"Jo. Že my dva jsme další v Elleině seznamu. Já pravděpodobně výš, než ty. Vloupala se mi do bytu. A přese mě Hotche vydírala."

"Má tě rád, to je jasné. A i další postup by byl jasný. Nejdřív Hotch..silný šéf, pak ty, podle ní ten, co to zavinil, a pak já, dle jejích představ skoro otec a ten, co vyprovokoval akci Neznámého."

"Magoři, kteří přesto uvažují logicky a smysluplně, mě děsí," podotkl Reid a nikterak nezareagoval na slova "má tě rád". Ty kazety měl ještě pořád u sebe... "Budeme muset spustit plán B. A zabít Hotche. Bude to zřejmě jediný způsob, jak ji vylákat z úkrytu. Kromě toho, že Hotche použijeme jako volavku. A to kategoricky odmítám!"

"Hotch by se neubránil. No, dojedu za tebou. I s Morganem. Nemůžeme riskovat to, že máme napíchlé telefony, i když nás Garciová chrání. Zatím ho hlídej, Reide, jsem tam za chvíli."

Jen si povzdechl. Potom kývl, potvrdil, že slyšel, rozloučil se a zavěsil. To s napíchlými telefony sice byla hrozba řádově v procentech, ale náhoda je blbec. Nikdy by si neodpustil, kdyby mu náhoda udělala takovou čáru přes rozpočet... Naposledy zkontroloval Hotche a potom zamířil pryč z oddělení, do hlavní haly nemocnice.

Gideon skutečně dorazil za dvacet minut a pak si šli společně sednout za Hotchem, který stále spal.

"Takže se probral?"

"Probral, mluvil se mnou, úplně normálně vnímal. Má bolesti, ale ty asi bude mít ještě dlouho. Přece jen, bylo to moc ošklivé..." Reid na černovlasého agenta vrhnul postranní pohled, ale potom se zase rychle vrátil zpátky. "Máš ty nějaké zprávy?"

"Nemáme ani číslo jejího auta. Podle stop pneumatik a toho, že ho zvedla tak daleko do pouště, to mohlo být SUV, ale víc by nám mohl říct Hotch. Možná si zapamatoval i značku, i když tu mohla vyměnit, stejně jako auto."

"Taky si myslím... Jinak opravdu nic? Ani na to falešné jméno? Nic?!" To slovo říkal se zvláštní naléhavostí.

"Ne, nic nemáme. Jen ty pásky a Hotche."

"Takže navrhuju plán B. Kdy může JJ uspořádat tiskovku...?"

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

pls

(Mary, 2. 11. 2010 21:00)

Přimlouvám se za další díl, ta povídka je úžasná

:´-(

(Alice, 20. 9. 2010 17:42)

celý týden napjatě čekám na pokračování a ono nic.... fňuk... kdy bude další díl????

=0)

(Teressa, 14. 9. 2010 16:05)

uzasne!!! uz sa neviem dockat pokracovania=) rychlo prosiim=)

O_o

(Angela, 13. 9. 2010 20:34)

Ano, konečně jsem se dočkala pokračování a myslím, že nejsem jediná, kdo skáče x metrů vysoko. Samozřejmě jako vždy skvělé a už chci další díl. Jen mi řekněte... CO je na tomhle proboha 15+?!:D

Re: O_o

(Muraki, 13. 9. 2010 20:46)

nooo, že by násilí???;)

Re: Re: O_o

(Angela, 14. 9. 2010 14:48)

No, Bea ví, co považuji za násilí já (co se týče mých oblíbených postav - na ně mám jiná měřítka), ale tohle tedy za násilí moc nepovažuji, ale každý to bere jinak. :D Už se těším na další díl...

...

(Profesor, 14. 9. 2010 14:12)

Nádhera.
To mám radost, že Hotche našli. Užil si chudák dost. I Reid. Snad Elle brzy chytnou.

Kyááá!

(Lex-san, 13. 9. 2010 20:40)

Tak na další díl tohohle cyklu jsem se těšil jak malý :-)) A bylo to pěkňoučké! Jen aby chytili Elle včas a něco se nestalo ještě Reidovi...