Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přístav v bouři

4. 7. 2012

 Přístav v bouři

 

 

Vítr skučel jako by měl být v tu noc hlasitější něž válečná vřava a snad samotná Morigan s teď proháněla povětřím a čekala na své oběti. Pověrčivej Ire!, nadal si Harper v duchu a zase zalezl do malé chatky, která byla jejich úkrytem, tady na španělských hranicích.

Sharpe! Sakra! kde vězíš?!, nadával v duchu a přiložil do malého krbu. V místnosti už bylo lépe. Světlo z ohně nedosahovalo sice dál než k jednoduchému stole a dvěma židlím. Slamník v rohu se topil ve tmě a marně tuto noc čekal na svého obyvatele. Harper se zamračil. Už tu dávno měl být. Říkal, že se vrátí večer a snad za hodinu by mělo svítat.

Znova povzdech a pak si začal kontrolovat zbraně. To ho nikdy nezradilo. Naopak to dokonale uklidňovalo. To smrtící spojení dřeva a chladné oceli. Jenže pušku i pistole měl nabité a šavli i nůž ostřejší než řezník. Znova všechny zbraně schoval, zkontroloval oheň a znova vykročil do té sloty, aby se snad posté přesvědčil, že světlo ve srubu neprosvítá okenicemi… a podíval se zda Sharpe nejede.

Konečně cosi zaslechl! Ano!

Klapot kopyt a pak se z deště vynořila známá postava na koni.

"Být Francouz, tak jsi mrtvý," řekl Sharpe, když k němu dojel.

"Jenže nejsi."

"Nejsem," řekl Sharpe a trochu se zašklebil. Z koně však neslezl a chvilku namáhavě oddechoval.

"Je ti něco?"

"Ne," řekl po chvíli Sharpe a pomalu z koně sklouzl

„Ale vypadáš strašně,“ podotkl Harper docela nezávazně, pak si přehodil jeho ruku přes rameno a odvedl ho dovnitř. Podvědomě věděl a teď taky cítil, že Sharpe není v pořádku ani omylem. Třásl se a zimou to nebylo. Ale neptal se. Když mu to neřekl sám, byly otázky zbytečné.

Posadil ho na jednu z židlí a vyběhl ven, aby obstaral koně. A to, co možno nejrychleji, protože se mu jeho nadřízený a přítel v jedné osobě vůbec nelíbil. Pravda, jel sice na obyčejné milostné dostaveníčko, ale evidentně – darmo mluvit, či uvažovat.

Když se vrátil zpátky, Sharpe ještě pořád seděl, kde ho nechal, hlavu skloněnou k rameni. Promáčená uniforma se mu lepila na tělo a klepal se ještě víc, než předtím. Tady nemohlo pomoct nic jiného, než rázné jednání.

Nemilosrdně s ním zatřásl a když se na něj Sharp podíval, vytáhl ho na nohy.

„Ty hadry musí dolů,“ oznámil mu potom.

Sharpe kývl hlavou a pak si zkřehlými prsty začal rozepínat knoflíky uniformy. Šlo mu to děsivě pomalu a ruce se mu třásly. Až ho Harper odstrčil a rozepjal mu kabátec sám, opatrně mu ho stáhl, stejně jako košili a dal to sušit k ohni. Až teď uviděl ten zmlácený obličej a rány a modřiny na jeho těle. Několik jich stále krvácelo. Sharpe proti němu stál zvláštně zaražený...takového ho skoro neznal. Pak sklonil hlavu a tiše si povzdechl. Ale byla tu najednou Harprova náruč a on vydechl do jeho ramene

Do hajzlu, řeklo cosi v Harperově mysli. Nahlas neřekl raději nic. Podle výrazu v kapitánových očích mu bylo jasné, že z něj nic nevypáčí, protože on to už nepovažuje za důležité...

"Vem mě do postele," zamumlal náhle Sharpe do látky jeho uniformy.

"Jistě, pane."

"A neříkej mi pane."

"Dobře."

"Ale první boty," zavrčel Sharpe a sundal si jak boty, tak i zbytek uniformy a hodil přes židli. Nestyděl se být před Harperem nahý, ostatně se neměl za co stydět. Harper ho tak viděl už mnohokrát, stejně jako ostatní..třeba při koupání v řece..a teď to nebylo jiné. Tedy až na to, že kapitán s třásl zimou a Harper tedy posunul slamník až k oknu a hodil mu deku, do které se kapitán okamžitě zabalil a schoulil se jako malé dítě.

Ale Harper mu nedopřál tu chvíli klidu. Místo toho z něj tu deku stáhnul. A než se stihl ohradit, podíval se na něj tak, že raději neřekl ani slovo.

"Pořád krvácíš," dostalo se mu potom vysvětlení, proč s ním jeho poddůstojník jedná tak tyransky. "Mohlo by se to zanítit."

Sharpe kývl a nechal toho tyrana, aby mu teplou vodou a trochou pálenky vyřel rány a tu na hlavě alespoň stáhl vlasy k sobě. Nechal ho ať dělá co chce, jen se ho držel.

"Bylo to zlé, že?" zeptal se po chvíli seržant.

Sharpe jen kývl. "Dost."

"Neměl jsi tam jezdit," poznamenal, už jen tak mimochodem. Víc už nebylo třeba, to věděli oba. Pak si položil jeho zraněnou ruku na klín a s úlevou zjistil, že bude odřená, naražená, krvácející, ale zlomená snad ne. I když... Ne, protože Sharpe pohyboval prsty. Trochu ho hladil.

Přesto se na hřbetu té ruky rýrovala pořádná modřina, skoro jako by mu ji někdo přišlápl podpadkem. Bolestivé, jistě, ale naštěstí jen naražené

„Možná,“ kývl Sharpe, ale víc neřekl. Ono to prostě bylo zbytečné, to už teď věděli oba, že tam neměl jezdit. Ale co jim to pomohlo? Wellington chtěl aby tu misi splnili, a jim nezbylo než poslechnout.

Harper mu vymyl rány horkou vodou a potom je zklidnil zbytkem studené. Už tak krvácely méně a potom ustaly docela. I když se jeho kapitán tvářil, že to vůbec nevnímá, nebo spíš že už nemá sílu, aby to vnímal.

Ještě naposled mu promasíroval ruku a potom trochu otřel čelo.

„Je to lepší?“ ¨

„Je,“hlesl Sharpe a pak se zatočil do pokrývky. Slezina mu byla pořád a před očima se mu míhaly útržky boje a déšť, který ho provázel po celý čas jeho cesty.

"Můžu pro tebe udělat ještě něco?" Další tichá otázka a poněkud starostlivý tón, který od svého seržanta slýchal málokdy.

"Lehni si a podej mi čaj,"Sharpe se pokusil usmát ale chlad který se dal do jeho těla byl příliš silný a on se roztřásl. Nic nepomohlo že se šoupl víc k ohni. Tohle byly nervy, to znal.

Harper ho poslechl bez průtahů. Podal mu plecháč s čajem a zatímco Sharpe pil, zul se, svlékl do spodků a potom k němu vklouzl z druhé strany, aby to bylo rovnoměrné. Oheň a on. Zadoufal, že teď už bude jeho kapitánovi teplo.

Muž pod dekou byl ledový, to cítil hned i když přes ně přehodil druhou deku a přitiskl se k jeho zádům. Sharpe dopil, odložil hrnek a pak se ootočil k Harperovi a beze slov se nechal přitáhnout kk němu do náruče.

"Sakra, ty jsi studenej jak moře u nás na severu."

"Ne že bych si to přál."Sharpe mu schoval nos do ramene.

Zachvělo se, jak se Harper trochu nevesele uchechtnul. Potom kolem něj ovinul ruce a přitiskl si ho tak, že skoro nemohl dýchat. Dokonce mu chvíli i třel ruce a paže, aby ho trochu zahřál. A když se chodidlem dotknul jeho kotníku, skoro by se lekl, že už Sharpe není mezi živými, tak byl ledový.

Sharpe se jen nevesele ušklíbl a pokrčil rameny. "To ten déšť."

"Já vím."Harper se trochu usmál a pak mu pohladil zjizvená záda a promnul ztuhlé rameno, tak aby s ním dalš den mohl pohnout.

Sharpe nic neříkal, jen poslouchal praskání ohne, vnímal jeho dlaně a teplo, které za sebou zanechávaly. Pak jen natáhl ruku a dotkl se těch nepoddajných černých kučeravých vlasů.

"Patriku..."

"Ano."

"Tyhle tajné mise pro Wellingtiona, nikdy se na nic nehlas jako dobrovolník. Pak už jsi jím na celý život."

"Rozkaz," pousmál se, ačkoliv tohle vesele nevyznívalo. Pak ještě jednou sjel dlaněmi podél jeho páteře dolů a když se zase vracel, tlačil na unavené svaly, aby ráno tolik nebolely. Protože ráno to vždycky bolí, liší se jen míra.

Potom jeho ruce znovu nahmataly ty jizvy a vědomí té nespravedlnosti, která se Sharpovi tenkrát stala, ho přimělo zaskřípat zuby.

"Co se děje?" zajímal se Sharpe.

"Ale nic."

"Patriku..."

"Jen bych chtěl potakt toho co ti to udělal..v nějaké hodně temné uličce."

Sharpe si povzdechl. "To je jedno. Už je to pryč." Odvrátil hlavu a protáhl si ruku. "Ještě se napiju."

"Počkej, podám ti to." I přes značně krkolomný výkon, který to vyžadovalo, se natáhl přes jeho hrudník a sáhl dolů na zem, kam Sharpe předtím odložil plecháček. Byl to mžik, nebo to trvalo věčnost?

Jeho pohled se střetl se Sharpovýma očima... Hlubokýma, smutnýma.

"Já sám," odbyl ho kapitán po chvíli tiše a sáhl na totéž místo, kam Patrik.

Tohle byl okamžik. Skláněli se nad sebou, blízko, příliš blízko...

Potom seržant políbil svého kapitána.

Jako by na to celou dobu čekal. Sharpe se nevymrštil,ani nezačal nadávat..nic z toho co se možná v daný okamžik zdálo logické. Ne, jen se k němu přitiskl blíž a polibek opětoval. Hrnek byl jako by zapomenut, alespoň na chvíli

Mohl být dnes v noci mrtvý, už se nikdy nevrátit a... Kdo ví, co potom následovalo za myšlenku.

Nač vlastně myslel, když tiskl své rty k jeho a zkoumal jak chutná? A myslel vůbec, když mu zajel prsty do vlasů a přitáhl si jeho hlavu blíž.

Sharpe se k němu přitiskl a druhou ruku ho objal.

"Patriku." vydechl a znovu ho políbil. Najednou vše co bylo..už bylo. Nedůležité. Tohle bylo důležité. To, že ho drží někdo kdo ho má rád. Že je...

Odpovědi se nedočkal. Jen ta tmavá hlava se posunula níž a horké rty se přitiskly na jeho krk. Potom do prohloubeniny nad klíční kostí. Polibek na rameno. Opatrný polibek, okolo jedné z ran.

Harper...vždy věděl jak na něj. Stačilo málo, aby se mu z něj krátil dech tak, jako z žádné z žen. Harper...Patrik...Sharpe se mu poddal a nechal ho ať si s ním dělá co chce, jen ho hladil ve vlasech a rukama mu jezdil po těle kam dosáhl.

A Patrik byl opatrný, jako snad ještě nikdy. Vyčkávavý a něžný. A pořád se vracel k jeho rtům, aby z nich ukradl další polibek. Pořád ho hladil tak zlehka, jakoby snad doufal, že jeho doteky zmírní všechnu tu bolest, kterou teď Sharpe cítil.

Jenže netušil, že Sharpovi bylo jedno co dělá, hlavně že je sním...že ho drží a že je to on, kdo ho objímá.

Přesto se trochu vzepjal, když ucítil jemný dotyk rtů na břiše... Ani si neuvědomil, že sice cuchá Patrikovy vlasy, ale už dávno ho nelíbá, že už dávno je jinde.

"Patriku!" vydechl, ale ten ho jen jemně políbil a dál pokračoval v tom co začal.

Věděl. že Harper mu neublíží. Nikdy by mu neublížil. A tak ho nechal, at pokračuje v tom zvláštním mučením...nádherným mučením, které ho dovádělo k šílenství a po kterém se mu krátil dech.

Patrikovy horké dlaně mu přejely po stehnech ke kolenům a zpátky, obtáhly jeho vystupující kyčle a potom ho sevřely v bocích. Když potom ucítil to žhavé teplo seržantových úst, už věděl proč... Utéct... Zůstat...

Harper si na okamžik opřel tvář o jeho břicho a jen tak chvíli zůstal. Vychutnával si tu blízkost, jeho vůni, vzdálenou ozvěnu jeho srdce.

"Patriku,"hlesl a pohladil ho ve vlasech. Cítil se s ním tak dobře..tak úplný..celý. A přece mu v tu chvíli něco chybělo. Patrik to věděl, když ho k sobě vyhtáhl a políbil.

"Harpere, chcete na to rozkaz?"

"A rozkázal byste mi?" Jiskřily mu oči, temné jako samotná propast pekla, do které by se kapitán s chutí vrhnul po hlavě.

"A musel bych?"

"Ne, vůbec ne." Patrikovy mu polibkem poplenil ústa, zatímco jeho ruce se zase posouvaly níž, nebo výš, podle toho jak se jim zachtělo, trápily ho a konejšily a dráždily k zbláznění. "Ale mohlo by to být zajímavé," kousl ho seržant do spodního rtu.

"A když tě poprosím?" zeptal se tiše Sharpe a přitáhl si ho blíž. Nikdy nemusel prosit. Harper vždy věděl, co potřebuje. Možná lépe než on sám.

"Jenže ty nemusíš ani prosit, ani rozkazovat," hlesl mu Patrik do ucha a vklínil své koleno mezi jeho nohy. "Ty přece nikdy..."

Sharpe se usmál a nechal sebou manipulovat. Zase se Harperovi zcela odevzdal. Vzdal se tomu Irskému ďáblu se zbraněmi...tomu andělu spásy, který ho teĎ objímal a pak jen vydechl jeho jméno.

"Otoč se," zamumlal Patrik znenáhla a když ho poslechl, přitiskl se k jeho zádům. "Přestanu, když to bude nepříjemné..." dodal ještě zcela zbytečně, protože Richard Sharpe mu věřil... Věřil a věděl, že by mu neublížil.

Sharpe, ale věděl, že přes tu bolest na začátku, kterou teď cítil..to je dobré. Možná ne správné. Tohle by muži dělat neměli, ale k čertu se všemi pravidly. Tohle bylo dobré a on, konečně za cítil, že žije.

A potom se Harper poprvé pohnul. Ne příliš, jen zvolna, zlehka přirazil boky k jeho tělu. A tlumeně mu zasténal do vlasů slastí.

Richard Sharpe tiše vydechl. Ano bolelo to, ale to k tomu patřilo, tak věděl, že žije. Že nezůstal tam někde venku...tam daleko a sám. Ne, je tu a žije.

"Patriku!"

Další pohyb, už ne tak opatrný, tělo za ním se napjalo k prasknutí a tlumené sténání svědčilo, že se Harper snaží ovládat, aby nebyl hrubý a neublížil mu. Potom kolem něj ovinul paže a pevně ho sevřel.

"Richarde..." Otočil si jeho tvář k sobě a rychle ho políbil. "V... po-pořádku?"

Kývl.

"Jsem v pořádku." Usmál se. nikdy se Patrik tak neptal. Asi dnes vypadal opravdu strašně

Nebo to bylo pro něco jiného... Nikdy by mu neublížil. I kdyby byl naprosto zdravý, ptal by se stejně... Znovu se pohnul a tentokrát neustal a jeho ruce pohladily Sharpův hrudník.

Nakonec byli jen oni dva, pohyby těl a pocit tak úžasný až se zalykal. A teď mohl nejen tiše sténat, ale i křičet. Mohl cokoliv. Byli tu sami. A jen pro sebe.

A tehdy mu Patrik ukázal, kolik neprobádaných komnat má láska a rozkoš, ukázal mu devět kruhů pekelných, aby ho potom dovedl k nebeské bráně...

A Richard Sharpe křičel jeho jméno. Bylo to úžasné a on se cítil kompletní.

Nakonec se k němu Patrik jen přitiskl, zpocený a zadýchaný, ale tak spokojený a dokonce v tu chvíli možná i šťastný.

Richard Sharpe jen odpočíval v jeho náručí když z něj vyklouzl, jako by byl zase sám..Opuštěný.

Dokud ho neobjaly ty silné paže.

Přitiskl se k němu a tiše vydechl. "Chce se mi spát,"řekl a už se mu zavíraly oči. "díky, Patriku."

"Není zač, kapitáne," pousmál se Harper a zlehka ho pohladil po vlasech.

Možná mu chtěl ještě něco říct, ale kapitán v jeho náručí skutečně usnul. Ukolébán tím, že je tady v bezpečí v Harperově náručí. Venku stále zuřila bouře a vítr kvílel ve větvích jako banší a možná i Morrigarn se proháněla tam venku, ale tady byl klid a mír. Sharpe spal a Harper hlídal jeho spánek. A kdykoliv se kapitánův obličej stáhl bolestí ať už fyzickou či z noční můry, byl tu aby ji zahnal pohlazením či polibkem do vlasů. Byl tu a bude, tak dlouho jak bude potřeba. tak dlouho, jak dlouho bude trvat to zvláštní přátelství, co během let přerostlo v lásku.

 

600.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 10. 1. 2013 17:35)

Moc hezká povídka. Líbí se mi, jak se Harper o svého kapitána postaral. Jak zahnal jeho bolest a samotu.

......

(katka, 28. 11. 2012 17:31)

díky za super zářitek

...

(Marta, 22. 8. 2012 21:09)

Seriál sice neznám, ale ta povídka je nádherná. Díky za možnost si ji přečíst. :-)

Zase zvláštní.

(Rowene, 21. 7. 2012 21:09)

Vaše povídky mají kouzlo.

:)

(Falkira, 10. 7. 2012 17:01)

Dokonce jsem si ten seriál kvůli tomu stáhla. :) Ostatně tohle je hezký způsob, jak někoho rozehřát. :)