Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze Sluneční zátoky

4. 7. 2012

 Hoši od Bobří řeky - Ze Sluneční zátoky

 

Probudilo ho svítání. Zamrkal a otočil se na druhou stranu. Mohl, měl celý stan pro sebe a s nikým se nedělil, což bylo dost fajn, pokud se jednalo o místo, ale špatné, že si večer neměl s kým povídat. A on by tak chtěl. Jenže večer už byl unavený z těch hochů a ráno... Tady se protáhl a zívl a holým tělem se otřel o deku. Povzdechl si, spávat jen v trenýrkách asi nebyl dobrý nápad. Zvlášť ne, když pak po ránu máte problém... s erekcí.

A ještě horší to je, když předmět vaší touhy leží jen pár metrů od vás, ale je to jako kdyby to byly míle. Dlouhé, nekonečné. Spí, zcela určitě, ještě je brzy ráno. Spí, zlaté vlasy rozcuchané, ústa trochu pootevřená, i ve snech mírný a ušlechtilý, nejušlechtilejší z těch dvanácti. Taky je u nich v patřičné úctě... Mají ho rádi a vědí proč.

Byla to hezká představa, ale jeho tělesný problém nevyřešila ani trochu. Zvlášť když si vzpomněl, jak zjistil, že někteří kluci objevují svou sexualitu a... Skoro je přitom nachytal.

Stan hned vedle něj, nemohl tehdy spát a tak vylezl ven. A uslyšel to zajíkavé oddechování a steny. Nejdřív mu to nedošlo, ale pak... Musel rychle zmizet, protože představa, že by se jeho zlatovlasý přízrak mohl chovat také tak… Z toho mu měkla kolena. Rychle se tehdy vrátil k sobě, ale všechno oblečení ho dusilo. Nemohl tam zůstat a tak se vytratil z tábora a šel si zaplavat až tam, kde objevil svůj ostrůvek pro Zelenou příšeru, říkal si, že to přejde, nepřešlo. Ale tam na ostrůvku už se sebe mohl dotknout a mohl i sténat. Nikdo ho tam neslyšel.

Ale teď a tady? A přece mu neposlušná ruka vklouzla pod deku a on se přes trenýrky pohladil. Nebylo to správné, aby on toužil po tak mladém chlapci, ale... Nepoznal předtím nikoho, jako byl on. Nikoho netoužil tak sevřít v náručí a líbat, až by ztratili dech oba. Protože ty šedé oči, tak vážné a dospělé proti ostatním chlapcům, klidný hlas, kterému se podřídil i ten největší křik, všechno, co činilo Luďka Luďkem bylo...

Snad ani neexistovala dost vhodná slova, která by vystihla, jak se v jeho přítomnosti cítil a proč mu tolik podlehnul. Ale čím víc si tuhle skutečnost uvědomoval, tím horší bylo zůstávat mu nablízku. Rozcvičky, hry, lovení bobříků, všechno mu zavdávalo příležitost, aby ho pozoroval, pořád, víc a víc.

Hříšná myšlenka, že by se ho mohl dotknout, pohladit... Ne, nemůže se ho dotknout, nejde to. A on by přece tak rád, ale ne… To by nebylo čestné a už vůbec ne správné. Luděk byl chlapec a tohle bylo trestné.

Rikitan si povzdechl a zajel rukou za látku trenýrek. Ted už jeho dech pomalu ztěžknul a on si musel dát ruku před ústa, aby nebyl slyšet.

"Rikitane, Rikitane," zvučela tma kolem něj tím sladkým hlasem a bylo tak snadné si myslet, že to jsou přece jen Luďkovy dlaně, které ho hladí. Že je tady u něj, ty krásné oči široce rozevřené, trochu se bojí, ale je zčervenalý a dychtivý. Že ho miluje stejně vášnivě.

A že je to Luděk, kdo ho objímá a tiskne k sobě. Stačilo si v mysli přidat pár let... A byl to zas Luděk, kdo ho držel v náručí, kdo ho laskal a kdo – a tady se Rikitan začervenal – ho vtiskl do slamníku a miloval se s ním. Zatímco on se probíral hebkými zlatými vlasy, obkresloval tu krásnou tvář, hladil rty, které se tiše pootevřely a vyšel z nich sten.

Bože, alespoň ve snu se dotýkal toho pružného těla, které mu v tu chvíli patřilo. Jen jemu. A on patřil zase jen Luďkovi… Marná představa, ale tak krásná, že stačilo si ji chvilku podržet v mysli a přehoupl se s ní přes vrchol. A pak už jen trhavě oddechoval jako po namáhavém běhu. To bylo tento týden podruhé a čím déle tu byli tím se to stupňovalo.

Bál se, že pokud nebude dostatečně unavený, bude to pak potřebovat každý den.

A to bylo teprve ráno. Ani služba ještě nevstala, bylo příliš brzo, teprve na obzoru se ukázal světlý proužek. Ale on už nemohl spát, už to nešlo. Místo toho vstal a potichu obešel stany, aby se přesvědčil, že jsou všichni v pořádku.

Vilík a Jirka spali v objetí, krčíc se na Vilíkově kavalci.

Mirek, který nakonec sdílel stan s Luďkem, spal přitisknutý k tomuto ušlechtilému chlapci a Luděk se ze spánku usmíval.

Že by i oni dva?, napadlo Rikitana. Možné to bylo, byli to snad nejhezčí hoši z celého oddílu. A už jen z představy, co by mezi nimi mohlo být... Rikitan rychle ustoupil do stínu stanu, červenal se jak vařený rak.

Ne, tohle ho skutečně nenapadlo, tedy možná ano, ale... Dobrá, samozřejmě to měl čekat a čekal, tohle byl tak ošemetný věk, že snad by bylo i divné, kdyby se tu nic podobného nestalo. I přesto pohled na Luďkovu spokojenou tvář svým způsobem bolel.

Udivilo ho, že ho to bolí. A ne málo. I později, když služba vyšla vařit čaj a chystat snídani, potom co Luděk a Mirek cvičili vedle sebe a všichni jen v plavkách… Rikitan byl rád, že se přeci jen umí trochu přetvařovat

Bylo to zakázané, bylo to zakázané. Tahle slova pomáhala alespoň trochu.

A když potom slunce osušilo ranní rosu, zdálo se že to zase bude další báječný den ve Sluneční zátoce.

 

Odpoledne se však přihodila ošklivá nehoda. Sluneční paprsky se opíraly do vody, prohřívaly ji, že odpoledne sváděla jen k tomu, aby v ní člověk ležel a lenošil. Ale ne tak hochy.

Na plochých kamenech, jimiž byla řeka prošpikována, zkoušeli a soutěžili, kdo z nich umí déle a lépe udržet rovnováhu.

A Grizzly strčil do Luďka tak nešťastně, až se mu ošklivě smekla noha a on se s bolestným výkřikem zřítil do vody.

Rikitan odhodil knížku do trávy a rychle k nim přiběhl.

Ale to už pro něj Mirek skočil a s Grizzlyho pomocí ho vytáhl ven.

"Co se stalo?"

"Noha, asi jsem si zvrtnul kotník," řekl tiše Luděk.

"Zato můžu já," klopil oči Grizzly.

"Ne, nemůžeš," ujišťoval ho hned Luděk, "já jsem byl nepozorný."

"Ale..."

"Dost, to se může stát každému," řekl Rikitan. Pak se sklonil k poraněné noze. "Opravdu máš to podvrknuté, ale to nic, stáhnu to a budeš za pár dní zas chlapík."

Jenže jak se dotkl poraněného místa, Luděk zatnul zuby a zavrtěl hlavou.

"Copak?"

"Bolí..." sykl tiše a pozoroval ho jako kdyby byl myš a Rikitan jestřáb.

"To bude dobré, namoč si to tady do vody, doběhnu pro obvaz a stáhnu ti to, ano?"

Když se vrátil, chlapci ještě postávali kolem Luďka, ale ten vrtěl hlavou, asi odpovídal na další starostlivé dotazy. Vypadal trochu rozpačitě, možná se trochu styděl za ten projev slabosti před chvílí… Jeho zraněná noha spočívala na Mirkově klíně, který seděl ve vodě a opatrně ji prohmatával. Nebo hladil…

Rikitan si k nim klekl, jemně vzal Luďkovu nohu a začal ji stahovat obinadlem.

"Trochu to bude bolet, ale to přece vydržíš."

"Jistě."

"No tak, jsi šikovný hoch," usmál se a pak mu nohu jemně položil na břeh. "A dnes bys měl odpočívat."

"Už to skoro nebolí, jen jsem se leknul," přiznal Luděk pokorně a trochu se usmál. Pak s Mirkovou a Grizzlyho pomocí odkulhal kousek dál a zbytek hry jen pozoroval. Mirek mu donesl jeho zápisník a knihu a když mu je předával, zase ho trochu pohladil.

Drobné gesto přátelství, kterého si nikdo nepovšimnul a i kdyby, nikdo by mu nepřikládal význam. Ale Rikitanovým očím neuniklo nic.

Raději sklopil pohled k zemi. Jinak by se musel rdít, protože on ty gesta poznával. A tak nic neřekl, jen Luďka upozornil, že si musí dávat pozor a dnes už raději moc neposkakovat. Večer mu to namaže kostivalovou mastí, ale teď by měl odpočívat a využít to třeba ke čtení. Kdyby prý chtěl, půjčí mu vlastní knížku.

Chlapec mu poděkoval a zahloubal se do svého zápisníku. Ale nebylo mu dopřáno mnoho klidu, tedy alespoň ne tak... Grizzly stále cítil provinění, že ho dostal do takové situace a tak se s ostatními hochy domluvil, že mu tu rekonvalescenci zpříjemní.

A tak mu nejdřív hráli trochu divadlo - předvedli v řece pravou pirátskou bitvu a pak závodili ve běhu a Luďka, aby mu to nebylo líto, přitom nosili na zádech. Grizzly a Mirek se přitom střídali nejčastěji

Když potom přišel večer, dokonce mu stloukli stoličku, aby si na ni mohl bolavý kotník položit. Chtěli ji ještě slavnostně pojmenovat, ale nikoho tentokrát nenapadlo nic vhodného, tak to byla prostě Luďkova stolička. A do stanu ho odnesl Mirek. Kluci se smáli, že ho nese jak nevěstu. Luděk se samozřejmě červenal. Ale Mirek nic neříkal, jen mlčel a pak jemně položil kamaráda na slamník.

"V pořádku?"

Kývl.

"Mohl jsem to dojít, ale děkuju..." pousmál se a něžně mu hrábnul do vlasů. "Teď si z tebe budou až do konce tábora utahovat."

"Já to přežiju,“ usmál se Mirek.

"Jen aby," mrkl na něj kamarád, pak si přitáhl přikrývku k tělu.

"Ještě to bolí?" zeptal se Mirek po chvíli ticha.

"Ne, vážně jsem se spíš lekl a tak. Myslím, že z toho bude veselá historka." Schoval svůj zápisník pod polštář a mírně se usmál. Pak natáhl ruku a Mirek ji uchopil...

"Ještě chvíli," hlesl Luděk pak. "Ještě tu nebyl Rikitan a hoši jistě ještě nespí."

"Dobře, ale stejně by nic neřekl," usmál se Mirek a jemně mu palcem pohladil zápěstí. "On ne."

"Já vím, ale... Vědět to nemusí, přece jen. Mám svoje tajemství rád," zašeptal Luděk a jeho hezké oči v polotmě vypadaly dočista tmavé.

"Uslyším jeho kroky, jsem si jistý," odpověděl mu Mirek znenadání. Pak se z kavalce rychle sesmekl na zem, natáhl se a přitiskl svá ústa na jeho.

"Doufám v to," zašeptal Luděk a ovinul mu ruce kolem krku.

Mirek se k němu víc přitáhl a jemně ho líbal… A uskočil v poslední chvíli, když Rikitan zavolal a zrovna klepal na dvířka stanu.

"Luďku? Můžu dál?"

"Ovšemže!" odpověděl mu potom chlapec pohotově a uhladil si rozcuchané vlasy. Jen s tou červení ve tváři nemohl nic udělat.

Rikitan vlezl dovnitř, usmál se na oba chlapce a pak Luďkovi odvázal kotník a jemně ho natřel kostivalovou mastí a pak zase stáhl.

"Podlož si to a raději ať ti kluci pomáhají, zítra budu mít pro tebe berli. Budeš jak pirát," usmál se, ale jen bystrý pozorovatel by zjistil, že se usmívá trochu smutně. Stopař třeba, ten by to viděl ihned.

Ale tentokrát byli jeho svěřenci tolik zaměstnáni sami sebou, že nezpozorovali nic. Ale teprve několik minut potom, co Rikitan odešel se Mirek odvážil přiblížit k příteli.

Podívali se na sebe, oba zčervenalí... A potom vybuchli v tichý smích.

 

Nikdo si nevšímal stínu, který vklouzl do stanu jejich vedoucího. Nikdo, všichni už pomalu usínali a Rikitan seděl sám na lůžku ve světle svíčky a psal svůj deník. Nemohl napsat to co ho skutečně tíží a tak jen kreslil ušlechtilý obličej Luďkův a vedle, byť mu srdce pukalo, rozesmátý Mirkův.

"Tak je to přeci jen správné..."

Ano, oni dva... Mládí si vždy hledá sobě rovného. Stalo se jen co se stát muselo. Znělo to cynicky, ale Luďka obdivovali všichni v oddílu, jemu stačilo si jen vybrat, komu věnuje své přátelství. A něco víc.

Rikitan si prohrábl vlasy, které mu za pobyt zde už trochu povyrostly, a zase si povzdechl. Bolelo to. Nedokázal ani říct jak moc. A to ráno… ráno ještě… Stiskl rty a pak sfoukl svíčku. Ne, kluci ho nemuseli vidět v tomhle stavu. Nesměli ho vidět ani brečet, protože po tváři se mu v tu chvíli, kdy udělal poslední tah, zrádně spustily slzy.

Možná je to přejde, napadlo ho potom kradmo. Vždyť jsou tak mladí, až se vrátí do města... Ale to byla vzdálená budoucnost, něco co se může stát, ale nemusí. Vůbec to nebylo jisté. A teď bylo teď. On se na ně musel dívat a jen tiše trpět. Nebo jim to překazit, strašlivě je zahanbit a rozmetat celý tábor...

A to nemohl a tak jen sevřel pokrývku a schoval se pod ní i s hlavou. Tohle byla jeho bolest a on se s ní musel vyrovnat.

 

Po tom, co Rikitan odešel se Mirek přestěhoval na Luďkův kavalec a dával dobrý pozor na jeho poraněnou nohu. Tak dobrý, až do něj přítel šťouchnul, jestli ho má snad za slečinku z vilové čtvrti. Znovu se rozesmáli.

A pak se k němu Mirek sklonil a jemně ho pohladil po vlasech. Luděk se začal usmívat a on se k němu sklonil a zlehka ho políbil na tvář.

Jen se o něj opřel, v Mirkově objetí bylo tak příjemně. Navíc voněl větrem a sluníčkem, tak krásně a... Když mu horké dlaně vklouzly za košili, přitiskl se k němu víc. Vůbec mu to nevadilo, naopak Mirkovy doteky byly příjemné, takové zkoumající. Pátravé. Nesmělé. Mirek ho pod košilí hladil a usmíval se.

Bylo jim čtrnáct a svět byl vzrušující lákavou výzvou, neprobádaným ostrovem, který mohli objevovat spolu. Stejně jako sami sebe. Tady mohli, skrytí pod rouškou noci...

Políbili se. Luďkova ruka jemně vklouzla pod Mirkovu košili a Mirek se nad něj naklonil až se skoro dotýkaly těly.

Stačila chvilka a za chvíli se k sobě tiskli téměř nazí. Mirkova snědá kůže na dotek žhnula a na ochutnání byla slaná.

Bylo to takové jiné. Příjemné a možná i zakázané, ale krásné. Ruce klouzaly po tělech, i přesto se jistým místům ještě vyhýbaly. Nebylo to skoro ani potřeba, i tohle bylo příjemné. Skoro až příliš...

V té chvíli mu byl jedno zraněný kotník i všechno ostatní. Zapomněl na to, že vedle spí jejich kamarádi a kus dál Rikitan. Byla to jeho ruka, která opatrně vklouzla za lem Mirkových kalhot. Mirek si tiše povzdechl a pak sykl, jak byla příliš zvědavá. Ale bylo to tak příjemné, že to toužil kamarádovi oplatit.

A když ho pohladil také za trenýrkami, Luděk vzdychl a přimknul se k němu tak silně, že cítil ozvěnu jeho srdce.

"Mirku," hlesnul tiše a vzápětí byl umlčen polibkem.

Bylo to krásné a tiché a přesto oba chlapci cítili tak zvláštní pocit štěstí, že bylo těžko ho přehlušit.

"Luďku," zalapal po dechu Mirek

Kamarád ho políbil, vjel mu prsty do vlasů a jeho boky se pohnuly dopředu.

"Já... Já... Mirku!" Tiše vyjekl, ale víc neřekl.

Pohybovali se proti sobě a jak se o sebe třeli způsobovali si ještě větší návaly těch příjemných pocitů, až se oba někde na okrajích mysli báli, že je někdo uslyší.

Rikitan, protože ten snad nikdy nespí... Kdokoliv... Jakkoliv...

Luděk měl tvář opřenou o kamarádovo rameno, Mirek se usilovně kousal do rtů. A tiskli se k sobě, jakoby na tom záviselo všechno, všechno. Další vyjeknutí a prudké nádechy.

Luděk měl rozcuchané vlasy a jeho jindy bledé tváře byly rudé. Oči mu zářily.

Tmavé oči Mirkovy snad byly ještě tmavší a Luďkovy světlé teď byly jak nebe před bouřkou. Oba už trhavě oddechovali a dech se stával ještě nepravidelnějším.

"Luďku!"

Najednou bylo po všem, zůstali jen dva roztřesení chlapci, kteří se objímali na úzkém kavalci. Luděk měl zavřené oči, pootevřené rty a opíral se o jeho silné rameno. Vypadal krásně. Mirek se k němu naklonil a opatrně ho políbil.

"Luďku?" zašeptal po chvíli, kdy si nebyl jist, co to provedli. Věděl jen, že to bylo úžasné. Přítel se otočil a opřel se o něj čelem. Bylo zpocené, stejně jako to jeho. Byli zpocení oba, stejně tak zadýchaní. Pak Mirkovi do vlasů vjely útlé prsty a pohladily ho.

"To bylo... krásné," hlesl Luděk po chviličce.

Mirek jen kývl a opřel se o něj čelem. Bylo to krásné. Jemu se to tedy rozhodně líbilo.

"Drž mě," zamumlal mu Luděk do ucha a trochu povolil své sevření. "Prosím..." Najednou si připadal nejistý sám sebou, trochu zvláštně, provinile. Tonoucí, který se chytá stébla. Potřeboval oporu jeho silných paží, jeho dechu... jeho.

A Mirek ho držel, jak si přál. I on si teď připadal lehce provinile, ale na druhé straně to bylo moc krásné. Ne, nebudou o tom s ostatními mluvit, ani s Rikitanem ne... Bude, je to jejich tajemství.

Po chvíli Luděk v jeho náručí usnul, kolem rtů mu pořád hrál ten mírný úsměv a byl v tu chvíli jeho... Opravdu jeho. V té chvíli mu byl on nejblíže z celého oddílu, ani Rikitan nemohl říct, že by se ho byl takhle dotknul.

Mirek se usmál a oba je přikryl jeho spacákem. Luděk byl jeho a to byl nejkrásnější dárek, co mohl dostat.

 

Bylo necelé půl šesté, nad lesy se válela mlha a od Bobří řeky šla zima. Ale to se za pár hodin zase mělo změnit, slunce už na východě pomalu barvilo oblohu dozlata.

Rikitan zase nemohl dospat. Slzy už smazal spánek a poslední vpila pokrývka. Ranní obhlídka tábora, protáhnout se, než vylezou ostatní. Než vykoukne služba.

Ano, samozřejmě, že Vilík a Jiřík spali spolu… Ale něco ho táhlo k jinému stanu a jen těžce si namlouval, že je to pouhá starost o Luďkův kotník.

Stanové plátno nebylo zavázané, stačilo ho jen poodhrnout... Leželi u sebe, Mirek za Luďkem, který se zády opíral o jeho silnou hruď, Mirek měl ruku kolem jeho pasu, druhou v jeho vlasech. Lehce ho z polospánku hladil. Luďkův útlý kotník se vymanil ze sevření spacáku a sklouzl do prostoru.

Podle toho, jak to tam vypadalo, nebylo těžké si domyslet, co se stalo. Ale přesto, že to bolelo… Jen se usmál. Byli mladí, patřilo to k nim a on… No, bude si zase muset vystačit s představami. Luděk už si vybral. A Rikitan zůstane sám.

Pokud... Mohl by, samozřejmě, že by mohl, zneužít svého postavení, zneužít toho, jak k němu všichni chlapci vzhlíželi a měli ho rádi. Stačilo by málo, určitě by ho okouzlil... ale měl na něco takového, na takovou hru žaludek?

Sklonil hlavu. Jistěže neměl. Pak by to nebyl on. Zklamal by důvěru nejen jejich, ale i jejich rodičů. Ne, to nemohl udělat, to nešlo. Povzdechl si, opatrně spravil plachtu a pak šel dál. Ale nikoho už tak nekontroloval, jen šel do kuchyňky zatopit.

Za chvilku přišla zívající služba, kterou měli Pirát s Grizzlym a s nimi Jiřík.

Další dobré ráno.

 

Luďkův kotník se zahojil rychle, však to nebylo nic vážného.

Ale všem začala dělat starost Zelená příšera. Kterou snad byl... sám Mirek!

Jistě, Zelená příšera byla vypočítavá, ale ani to nestačilo.

A když udeřila znovu a Luděk si utahoval ze štvaného Mirka, ten mu vrazil políček... Všichni byli v šoku, dokonce i Rikitan. A všechny to mrzelo, jeho však, i když si za to v duchu nadával, méně.

Ale pak se usmířili a i Rikitana to potěšilo, neměl se rád za to, že by jim přál něco zlého.

I když to zřejmě nebylo usmíření úplné. Protože následující dny je nacházel každého na svém lůžku. Před hochy nedávali nic najevo, ale tohle... Tohle vypadalo skoro až zle.

Luděk vždy býval otočený zády, naopak Mirek spával na kraji svého kavalce, snad se k němu chtěl přitisknout a nemohl, protože si to jeho přítel nepřál...

Rikitan už to nemohl snést. Ne takhle, tak si vzal jednou Luďka stranou.

"Luďku, co se stalo?" zeptal se tiše, když vedle sebe šli loukou

Tmavošedé oči se mu zabodly do srdce. Byl v nich tázavý pohled.

"Nic se nestalo?" odpověděl potom nejistou otázkou.

"Mezi tebou a Mirkem... Něco je špatně, že?" Rikitan si povzdechl. On bude dělat manželskou poradnu!

"Ne, to je jen..." Luděk se na okamžik zarazil a potom sklopil oči k zemi. "To nic není, jen... chvilku času."

"Tak ať to není moc dlouhá chvilka. Udělal chybu, ale tady nikdo nejsme bez viny, Luďku, mysli na to, ano?“

Chlapec se na něj znovu podíval a Rikitan se od té chvíle nemohl zbavit dojmu, že Luděk ví, že on ví. A možná mnohem víc, než to.

"Vysvětlete si to. Ať nejste smutní, ano?" řekl pak po chvíli tíživého ticha

Kývnutí a mírný úsměv. Dokonce i ty oči se usmály.

 

"Mirku?" oslovil kamaráda ještě týž večer a snad poprvé ho Mirek viděl rozpačitého.

Ticho.

"Mohl bys... Prosím?" Luděk se na něj podíval a v očích měl nejistotu.

Mirek sklopil oči a popolezl k němu blíž.

"Ano?"

Nejistý pohled, dech zadrhnutý v krku.

"Promiň," hlesnul Luděk potom a lehce ho políbil do vlasů. "Asi vůbec nejsem tak čestný, jak vypadám..."

Mirek ho objal.

"A já tě mám rád víc než kohokoliv. Promiň, že jsem tak vybuchl."

"Nemám ti to tak za zlé... Nebylo to od nás hezké," zavrtěl Luděk hlavou a opřel se o něj. Pak ho políbil na ústa. "Odpusť mi."

"Odpuštěno," zamumlal Mirek. „Odpustíš i ty?"

"Ze srdce rád." To už mu šeptal mezi rty a zase se cítil v bezpečí schovaný v jeho pažích. "Zůstaneš...?"

"Zůstanu. S tebou vždycky," usmál se Mirek a přitiskl si ho k sobě. Vše bylo v pořádku a to zlé zapomenuto

Když šel ráno Rikitan na obhlídku, zase je nalezl tak jako dříve. Přitisknuté k sobě, tentokrát na Mirkově kavalci... Luďkovy ruce ovinuté kolem Mirkova štíhlého pasu a rty přitisknuté k jeho.

Měl zavřené oči a zčervenalé tváře. A byl tak krásný. Oba byli.

Rikitan si povzdechl a raději šel. Tady to bylo v pořádku… A on? Může dál strašit, třeba jako Zelená příšera.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 23. 11. 2012 23:08)

Moc hezký příběh, ale smutný. Rikitana je mi líto. Taky bych mu přála kousek lásky; je to hodný a čestný muž.

...

(Rowene, 22. 8. 2012 9:13)

Taky bych se přimlouvala za trochu lásky pro Rikitana.:-)

Ach jo,

(Nex, 9. 8. 2012 5:32)

tohle vypadalo na Foglarův život v kostce. Jaképak porušení, kánon je to. I tak to bylo krásné. Inu, léto mezi svými...

pokráááčko :)

(sisi/ctenar, 21. 7. 2012 20:20)

Rikitana jsem vždycky měla moc ráda!! :D ) prosím prosím :)

:)

(Falkira, 10. 7. 2012 15:33)

Ta povídka se moc povedla, tenhle fandom mám moc ráda, žvláště, když je to napsané tak jemně a citlivě. Jen Rikitana je mi líto a byla bych pro nějaké malé pokráčko. :)

Úchvatné

(LoLo, 9. 7. 2012 11:39)

Nevím, co dodat. =) Tak krásně jemné, miloučké....úplně to vidím =)