Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravda je relativní

27. 4. 2008

Pravda je relativní

pro Milwu, Keiro, Peťuli a Tatsumiho v rauši;)..a pro všechny ostatní;-)

 

Obrazek

"Nikdy nikomu nevěř!"    Declan MacLane

"Declane?" zeptal se barman, když se muž zvedl.

"Ano?"

"Až ho zabiješ, zase zmizíš?"

Hubený muž se usmál. "Asi ano. Sice bych chtěl vidět bratra… Ale mohl bych na něj upozornit. A to nejde."

"Vrátíš se domů?"

"Jestli to přežiju… Už ano, už jsem na téhle straně moc dlouho..."

"A je čas táhnout dál… Vím, to už jsi říkal kdysi. Tak tedy – dasvidanja, Declane… A hodně štěstí."

"Tobě taky,"řekl muž, usmál se, položil peníze na stůl a zmizel z baru. Venku se opět objevil jako vládní agent Brett MacQuaid.

 

Pomalu a rozvážně posbíral všechno, co mu popadalo a pak si sedl za stůl a přitáhl si blíž notebook. Šéf se taky někdy nemusel dozvědět všechno... A tak kupříkladu nevěděl, že kromě toho, že má tři školy, tak se taky umí nabourat do Mezinárodního informačního systému.

Systému, do kterého vložíte informace a už nikdy je neodstraníte, ani nevymažete. Spisy se můžou upravovat, ale vždycky se dá vystopovat původní verze. Jen to chce čas a trpělivost. A Peter byl v téhle chvíli až ledově trpělivý. Podíval se na Brettův spis. Nesouhlasilo ani datum narození. Podle tohohle by mu mělo být dvaatřicet... Podle Bretta samotného - o pět let víc. S kamenným obličejem vyťukal jeho jméno a proboural se do páteře systému. Pak stiskl hledat.

 

Za nějakou dobu už si prohlížel spisy. Ano Brett MacQuaid tu byl. Ale, bylo mu skutečně třicet sedm, vlastně teď už třicet osm. Údaje o misích, o zařazení do výcviku. O akcích, ano… To všechno souhlasilo. Ale chyběla tu jedna věc… Chyběl záznam o rodině. O místu bydliště… Byly tu jen adresy a místa, ale ty… Byly podivné. A chyběl tam záznam z armády a Brett u ní přeci byl.

Chvilku přemýšlel jestli to má udělat. Jestli to tam má zadat a vynést si tak nad sebou rozsudek. Nakonec to udělal. Musel, prostě musel zjistit pravdu... Pravda. Tak relativní slovo ještě v životě neslyšel. Co je pravda? Pravdou bylo, že Brettův spis nesouhlasil. V tomhle opravdu nebylo cesty zpátky. Přepracoval argumenty hledání. Tentokrát hledal všude.

Všechny záznamy, nejen z vládních organizací, ale i teroristických uskupení a věznic. Jestli... Jestli... Bude mít kartu. A když by i tohle selhalo. Ještě pořád je tu jedna úroveň. Program... Jistý program, který neměl nikdo moc v lásce. Program na ochranu svědků. ..A pak zbýval jen tajný archív takzvaných akt X.Až tam nalezl vodítko.

 

Declan MacLane, bývalý příslušník IRA. Odstřelovač, střelec, zabiják. Člověk, který se uměl pohybovat. Usvědčen z pašování zbraní… Gruzie. Zabil tam civilistu, ...amerického občana. Dost významného. Motal se kde neměl. Měl být ve vězení… Pod jiným jménem. Ale do vězení se nikdy nedostal. Auto havarovalo a on prý zemřel.

Složil ruce do klína. Takže... Nádech, výdech, nádech, výdech.

Brett MacQuaid, alias Declana MacLanea, teroristy.

Nádech, výdech. Dýchej Petere! Hlavně dýchej!

Před skoro dvaceti lety Declan MacLane zmizel.

A objevil se Brett MacQuaid, agent FBI.

Nepřestávej dýchat, to bude dobrý! To bude dobrý! Rychle všechny soubory downloadoval a pak systém vypnul. O pět vteřin déle a chytili by ho. Hlavně dýchej...

 

Měl sto chutí řvát, něco rozbít! Co je kurva pravda a co lež! S kým vlastně dělá? S kým "skoro" spí? Do hajzlu! Do hajzlu! Do hajzlu! Jenže teď nemohl nic. Co si z toho jako psychoanalytik vyvodil nemělo použitelnou váhu. Byly to jen dohady... Teď neměl jinou šanci, než počkat na Bretta, Declana?, a... Nechat si to vysvětlit. Snad.

 

Objevil se těsně před tím, než chtěli odcházet z hotelu. Pozdravil, vešel, zabalil si těch pár věcí a pak přistoupil k Peterovi. "Tak co, máš ten posudek?" zeptal se a cvrnkl ho do nosu.

"Štěně.."

Uhnul pod jeho rukou. Pak kývl. "Mám... Brette... Nebo ti mám říkat Declane?" zeptal se potom mrazivě.

"Prosím?" podivil se MacQuaid. "Proč Declane? To je nějaká nová přezdívka? Štěně?"

"Nedělej ze mě blbce, prosím," ohradil se a pak mu ukázal spis. "Náhody jsou pěkné svině, pane. A když už na nějakou narazím, tak si ji prověřím."

"Nevím o čem to mluvíš!" zavrčel Brett.

"Fakt ne?!" Peter se postavil. "Mám ti to odříkat? Umím to skoro nazpaměť! Declan MacLane, narozen tehdy a tehdy v Dublinu! Bratr Allan MacLane...! Mám pokračovat? Přes IRU, do Gruzie? Do cely smrti?! Mám pokračovat?! Tak doprdele, mám?!"

"Zajímavý životopis, ale není můj. Já se narodil v Londýně!" odsekl Brett a přivřel oči do úzkých štěrbin. Ne hochu, nepovolil jsem jindy. Nepovolím pod tímhle tvým štěkáním. Teď ne. Ne po tom, co jsem musel zaplatit.

"Ne?!" usmál se Peter mrazivě. "Ani to, že ruská mafie chrání jednoho zrzavýho Ira, kterej by měl správně sedět ve vězení?" A pak udělal podraz.

"Fajn!" zdvihl telefon.

 

"Chrisi? Tady Peter. Pošlu ti složky, z archívu, za pár minut. Chci, abyste toho chlapa zatkli. Jo. Jo. Pátrají po něm už skoro dvacet let. Ir, zrzavej, s třema dětma. Chci ho mít do hodiny pod zámkem!"

V místnosti cvakl natahovaný kohoutek zbraně. "Odvolej to!" ozval se hlas chladnější než samo peklo a když Peter Morgan zvedl oči, nestál před ním už agent Brett MacQuaid, ale chladnokrevný zabiják Declan MacLane.

"Odvolej to!" zašeptal. "Tak zněla dohoda."

"Já se dohodami neřídím!" odpověděl studeně Peter a položil sluchátko. "Co se tak rozčiluješ, když toho chlapa neznáš? Ty přece nejsi Declan MacLane. Tak si mi to sám řekl... A nevidím důvod, proč by několikanásobnej zločinec neměl sedět v base!"

"Slíbili mi, že po něm nikdo nebude pátrat. Nechají ho žít v klidu. Když jim dám své znalosti a poskytnu sám sebe. Férová dohoda. Bráška potřebuje klid, ve vězení by nepřežil…" řekl tiše muž, který byl po osmnáct let znám pod jménem MacQuaid.  Sklonil pistoli.

"Nechej ho na pokoji, Petře. O téhle záležitosti si se neměl nikdy dovědět."

"Jistě," zašeptal Peter. Ale sluchátko nezdvihl. "A měl jsem pracovat se zabijákem... S teroristou. Měl jsi to zmáčknout. Doopravdy měl... Já tu dohodu neuzavíral. Nevidím důvod, proč bych ji měl dodržovat. Nezajímají mě nějaké dohody. Měl jsem vyřešit případ. Jenže teď nemůžu, protože můj spolupracovník je... Nespolehlivá osoba."

„Nejsem nespolehlivý k čertu! Skoro dvacet let tu pracuji pro vládu, kterou nemám rád. Pro zemi… Pro šéfa, který mě měl jako nástroj zabíjení. Lovím pro něj lidi. Ty mise jsou zfalšované a přece nejsou. Já v těch zemích byl. A zabíjel pro tvou vládu. Cvičil její lidi, hlídal její lidi… A pak mě v tom nechali. Ale vrátil jsem se, protože jsem dal slovo. Dal jsem ho a dodržel. A tobě jsem ho dal taky! O tom, kdo jsem skutečně, jsi se neměl dovědět… Nikdy."

"Jistě! Jistě! Já se nikdy o ničem neměl dovědět, co? Nikdy jsem se neměl dovědět, že Šakal je tvůj bývalý žák, že ty jsi bise…, že …že jsi terorista a vrah, že tvůj bratr... Víš, co Brette? S tímhle jdi do hajzlu! Já měl chytit Šakala! Ale teď, teď ti upřímně povím, že nevím, jestli je Šakal ten správnej cíl!"

"Cíl určili ti nahoře. Já ho dostanu. A ty mi pomůžeš. Víc vědět nepotřebuješ. A neboj se... Už se tě ani nedotknu!" zavrčel Brett a upravil si rozčepýřené vlasy.

"Zatraceně!" ulevil si Peter a zůstal nerozhodně stát vprostřed pokoje. Pak jenom tiše vydechl.

"Věřil jsem ti Brette...a chtěl znát pravdu To je všechno."

Pravdu. Pravda je relativní pojem. To jsme se přece učili už na škole. napadlo Petera a v duchu si povzdechl ještě víc.

 

Broke přešla k Peterovi a pak na něj tiše zakňučela. Když si i nevšímal tak výšila hlas a štěkla. Pak do něj drcla čumákem. Jako by chtěla říct, to bude dobré. Nakonec mu olízla ruku. 

Bezmocně si sedl na podlahu. Pak si ji přitáhl blíž a zabořil obličej do její měkké srsti. "Broke, vyřiď páníčkovi," zašeptal najednou, protože cítil, že normální komunikace mezi nimi asi nebude možná. "Že... Že mě to mrzí... Všechno..."

Fenka tiše zakňučela a pak zavrtěla ocasem, když do místnosti znova vešel Brett. "Ostatní tu budou za pět minut. Pak odjíždíme na letiště," řekl bezbarvým hlasem a uvázal, nebo pokusil si klidně uvázat kravatu.

"Můžeš mu to prosím vyřídit, Broke? Že mě to mrzí? Že mi lhal... A že... Všechno..."

"Vyřiď mu že jsem nelhal. Už skoro dvě desetiletí je to pro mě pravda."

"Řekni mu, že... Mě mrzí hlavně to, jak jsem se to musel dozvědět. Že vím, že ke mně nemůže mít takovou důvěru, ale..." Peter sklonil hlavu a čelem se opřel o to její. Jakoby mu Broke rozuměla.

Broke tiše broukla a olízla Petrovi nos. A pak ho čumákem donutila vstát a nakonec ho chňapla za nohavici a dotáhla k páníčkovi. Ten tomu "štěněti" zjevně chtěl něco říct a tak bylo podle ní jen logické, když na sebe budou štěkat z nevelké vzdálenosti.

"Brette?" oslovil ho tiše Peter.

"Ano?" Brett se pomalu otočil. Kravatu stále nezavázanou.

Beze slova vztáhnul ruce a tu kravatu mu zavázal. Nebyl schopný říct ani ň. Jen se ho prostě jemně dotknul... Nic víc.

"Děkuji," řekl pak Brett tiše ale víc říct nedokázal. Broke frustrovaně štěkla. Ti dva byli očividně natvrdlí.

"Já..." vypravil ze sebe Peter po nekonečně dlouhé chvíli. Pak kousek odstoupil a zdvihl telefon. "Chrisi? To zatčení odvolejte... Já... Spletl jsem se. Chybné údaje. Ano, vím. Ano, máš to u mě... Díky." A pak si prostě znovu sedl na zem. Měl pocit, že nohy ho už déle neunesou.

Brett si nad něj stoupl a pak se dotknul váhavě jeho vlasů. "Děkuji."

"Jsem blázen," povzdechl si Peter. "A to mě jednou zabije."

"Ne, jen toho zatím málo víš," řekl Brett stiskl mu rameno a šel zabalit notebook

"Brette... Když platí pravidlo, že ty se mne nedotkneš... Můžu se dotknout já tebe?" zeptal se Peter a pomalu se vytáhl na nohy.

"Prosím?" Brett pozvedl obočí, ale to už stál u něj.

"To-tohle..." zašeptal, pak vzal jeho hlavu něžně do dlaní a políbil na ústa. "Promiň..."

Brett sebou cukl, ale pak se polibku poddal. Přece jen... Ať již bylo jméno jakékoliv, city k tomu mladíkovi byly pravdivé.

 

"Brette..." šeptal Peter přerývavě a znovu se lehce dotkl jeho úst. Nevěděl, co si může dovolit, co ne, jestli ho Brett neodstrčí, neodežene napořád... Jestli to mělo být naposled, co ho políbí - povzdechl si.

Brett jen tiše zasténal a pak stiskl ruce, spuštěné podél těla, a nakonec ho opatrně objal a přitiskl blíž.

Zachvěl se, když se znovu ocitl v jeho hřejivém objetí, ale pak jen zavřel oči a přisál se k němu jako žíznivý k džbánu s vodou. A on byl žíznivý... Po něm. I když se ho rozum ptal, co teď, co dál... Bože! To, že ho držel, spolehlivě umlčelo i tyhle otázky.

"Vidíš, co se mnou děláš… Ty štěně," řekl tiše Brett a pohladil ho po zádech. Pak jemně, téměř neznatelně ho políbil do vlasů. "Štěně…"

"Kupuju si jízdenku do Pekel," vzdychl Peter a objal ho, jak nejpevněji to šlo. "Vlku..." zašeptal potom a lehce se pousmál.

"Kdybys nekecal!"

"Snad nechceš říct, že kecám!" vystrčil okamžitě mladík bodliny. Broke pohodlně si hovící pod stolem nevěřícně mrskla ocasem. Ti dva nejenže byli natvrdlí, ale ještě ke všemu i oba naprosto stejně tvrdohlaví.

"Ne… Jen máme málo času. A ty! Mě. Tady. Už. Zase. Svádíš!" zasmál se Brett

"Já?!" zdvihl Peter obočí.

Kdyby Broke mohla, tak ho zdvihne taky. Nenapravitelní... Ti se budou provokovat do skonání světa. A to se před necelou hodinou chtěli vzájemně potopit až na samé dno... Ach jo.

"Ano," řekl Brett a pak se k němu naklonil a zmocnil se jeho rtů. Bože můj, to potřebuju, znělo mu hlavou a tiskl si mladíka víc a víc k sobě.

"Ne," odpověděl tiše. Ale i přes to tiché "ne" se mu nedokázal vzepřít. A s hrůzou zjistil, že i kdyby mu Brett řekl, že pustil na svobodu Usámu bin Ládina, stejně by se mu nedokázal vzepřít. Tak moc... Tak se to říká: každý vztah si musí sáhnout až na dno, aby se prověřilo jak je pevný. A Peter byl přesvědčen, že oni si před chvílí na samé dno sáhli. A přece mu nedokázal vzdorovat. "Kolik máme času?" zašeptal mu do rtů.

"Deset minut," řekl tiše Brett když mu rukou vklouzl pod košili.

"To je málo... To je tak zoufale málo..." zaúpěl Peter a mimoděk couvnul, až se opřel o stůl.

"Ano, málo," řekl Brett, vyhrnul mu košili a za chvíli jazykem přejel po bradavce, kterou předtím třel prsty.

"Po-čkej!" zalapal po dechu a zároveň cítil, jak se prohnul. Jen aby Brett mohl pokračovat... "To přece - nestihneme!" dodal ještě zbytečně. Prsty mu přitom čechral vlasy, probíral se jimi a tiskl si ho tak blíž.

"Hm, to záleží na tobě," řekl Brett a sjel mu pomalu prsty k rozkroku a jemně po něm přejel rukou. "Co myslíš?"

Neubránil se zasténání. A pak všechno hodil za hlavu. "Dělej!"

Rozepjal mu poklopec a vklouzl rukou dovnitř. "Hm, trenýrky? Ne slipy?" zeptal se tiše a znova ho polaskal.

"Bože... To..." Peter dýchal zhluboka a kousal se do spodního rtu. "To máš vždycky takový otázky?!" vyrazil ze sebe nakonec. Brett ho vzal jednou rukou kolem pasu a vysadil na stůl. A on se nezmohl ani na ten nejmenší odpor.

Předtím mu rukou stáhl kalhoty i s trenýrkami až ke kolenům a pořád ho laskal rukou a líbal. Na tvář, na rty, na krk… A znova na rty.

"Brette..." zašeptal namáhavě a snažil se marně sám zmocnit jeho úst. Brett ho líbal, ale nedovolil mu víc. A Peter jen cítil, jak v něm narůstá oheň, který už ani nejledovější sprcha neutiší. "Brette, prosím!" zasténal nakonec.

"Co chceš?" zeptal se ho tiše Brett a znova ho políbil jen tak… "okrajově"

"Bože... Prosím... Prosím! Udělej to!"

Brett se usmál a pak sklouzl před něj na kolena a poprvé ho vzal do úst. A pak začal laskat a sát. Jemně, trochu drsně a znovu jemně jako peříčko.

Břišní svaly se mu stáhly a tělem se rozlila až bolestná rozkoš... Peter se s tichým zaúpěním položil mezi vzorně srovnané spisy a přitáhl si jeho hlavu blíž. Nebo se o to aspoň pokusil...

Brett se nedal a tak ho jen laskal a dál vedl za hranice vědomí… I vnímání.

Usilovně si kousal rty, skoro až do krve, jen aby nevykřikl nahlas. A přitom.. Ach bože! Nejraději by vykřičel do celého světa, jak je Brett úžasný... Propletl si prsty v jeho vlasech a začal pohybovat boky. To se nedalo vydržet, to pomalé laskání a hlazení. Chtěl víc... Snažil se ho přimět zrychlit.

A Brett ho poslechl. A pak, když ucítil jak se blíží vrcholu… Zrychlil víc a pak ho vzal zase do ruky a dovedl k vrcholu. Peterův výkřik ztlumil polibkem, který jim oběma vzal dech.

Prudce oddechoval a cítil najednou takovou neuvěřitelnou slabost... Která byla zároveň tak nádherná. Přitáhl si Brettovu hlavu, která se nad ním skláněla s jiskřícíma očima blíž a políbil ho. Pak se usmál. A nic víc.

"Hladové štěně," usmál se Brett a cvrnkl ho do nosu.

"Co všechno se dá stihnout za deset minut," vydechl nakonec vyčerpaně. Ale vůbec se neměl k tomu, aby z toho stolu slezl a začal něco dělat. Ani vidina toho, že by sem mohl kdokoliv vtrhnout... Ne. Na to byl příliš spokojený.

Brett na chvilku odešel a pak mu přinesl ručník. Vlhký a když e k ničemu neměl, pomalu ho očistil a pak i oblékl.

"Nejsem nemohoucí," ohradil se Peter pobaveně. "Jen... Neskutečně líný..." V té chvíli se ozvalo klepání. A lenost ho rázem přešla.

"Tak prázdniny skončily."

"Škodááá... Já ti to zrovna chtěl oplatit," mrkl na něj a slezl ze stolu. To že tam byl nepořádek, už neřešil. To prostě muselo počkat. Místo toho šel otevřít. Ve dveřích stál mladší agent Wolker. "Copak se děje?" usmál se na něj Peter a snažil se všemožně ze své tváře dostat ten výraz spokojené kočky, která právě sežrala všechnu smetanu.

 

"Letadlo pane, máte odlétat už za hodinu."

"Aha letadlo," podrbal se Peter na hlavě a raději nezkoumal, proč se z koupelny nepřetržitě ozývá tekoucí voda. "Jistě, děkuji za připomenutí... Ještě něco?"

"Ne nic, jen, že my poletíme až po vás, v tomhle jsou už jen dvě místa."

"Aha, díky. Jinak, asi nic nového nemáte, že?" zeptal se pro jistotu, aby za sebou nenechali nic rozdělaného.

"Ne nic pane," řekl agent a zmizel.

 

Peter za ním s povzdechem zavřel dveře a pak si sedl zpátky za stůl. Bože... Bože... Rychle srovnal papíry na sebe a v deskách je uložil k sobě do tašky. Pak se zdvihl a po špičkách se připlížil ke dveřím do koupelny. "Brette?" jemně zaťukal. "Brette."

"Je otevřeno!" zařval Brett, který zrovna vystupoval ze sprchy.

"Ty se koupeš?" zeptal se Peter nenápadně, když vstoupil a vlasy se mu okamžitě slepily horkem.

"Jo, co je na tom divnýho?"

"Že se koupeš teď!" Mladíkovi potměšile zablýsklo v oku a pohotově mu sebral ručník, pro který se natahoval. A začal ho s ním sám utírat. Pomalu, jemně... Všude.

"Bože můj… Neblbni štěně! Za chvilku nám to jede-letí!"

"Za deset minut se toho dá stihnout," zašeptal Peter a pomalu ho zatlačil k vaně. "A blbnu navýsost rád..." pousmál se potom.

"Ne!" zašeptal Brett, jenže to už ho mladík hladil po zádech, po hrudi a jel rukou pořád níž a níž... "Štěně!" zasténal vzrušeně.

"Hm, ano Vlku?" vzhlédl od jeho bradavky, kterou právě důkladně zkoumal rty. A lehce ji pohladil palcem. Přitom ho stlačil na vanu, až ho donutil si sednout. "Je ti nepohodlně?" zašeptal potom škádlivě a rty přitisknul na jeho krk.

"Trochu," přiznal Brett a pak tiše vzdychl. To štěně ho dostávalo… Na kolena

"Hm," Peterův hlas trošku zachraptěl. "Můžu ti pomoci?" potrápil ho ještě a rukou zabloudil do jeho klína.

"A jak? Pustíš mě a necháš obléct?"

"Jestli si to přeješ," mazlivě ho pohladil a navrch ještě kousl do nosu. "Pak tě samozřejmě nechám jít..."

"Bože… Ne!"

"Klidně mi říkej… Pet-" raději nedopověděl a přitiskl mu znovu rty na krk, pak na klíční kost a polibky, lehkými jako dotyk motýlích křídel pokračoval dolů a dolů... Přitom ho hladil a laskal.

"Sakra!“ zasténal Brett a zavřel oči. Ten kluk byl nenapravitelný a on moc hladový. Málem vyvrcholil jen pod těmi polibky.

"Ššššt," konejšivě ho políbil těsně pod pupík.

"Petře!" zasténal Brett a pohnul boky.

"No copak?" zasmál se tiše a v očích mu zahořely malé, nezbedné plamínky. Pak ho lehounce políbil na špičku údu.

"Prosím! Prosím! Udělej to!"

Jen se usmál a udělal to samé, co předtím on. Vzal ho do úst... Jemně ho objal rty, lehce stisknul a vtáhl do sebe. I když to dělal vlastně poprvé... Chtěl aby si to užil, aby se mu to líbilo. Chtěl slyšet jeho hlas.

"Petře… Ano, prosím!" sténal dál a dál a pak ho začal vískat rukou ve vlasech.

Trochu zrychlil a pak ho zase jen rošťácky políbil na špičku. A rukou ho lehce hladil po stehnech a výš, po břiše, až na hruď. Brett si ho přitáhl malinko blíž a Peter ho stiskl silněji. Docela nepatrně...

"Bože můj!" zasténal Brett a pak se jeho tělo poprvé zachvělo.

Rty sklouzl vedle a začal líbat jemnou kůži jeho nohou a pokračoval polibky výš na jeho břicho kde se zastavil a polechtal ho na pupíku. Rukou ho přitom neustále hladil v klíně. Brett jen cosi nesrozumitelně zamumlal. A po chvilce toho slastného, téměř nevinného mučení sebou škubnul a vyvrcholil. Jeho zasténání ztlumily Peterovy rty.

Téměř se mu složil do náručí. Tak slabý se cítil. "Petře," zašeptal a políbil ho. Bože můj Petře.

"Ano," pohladil ho po vlasech a nechal se přitáhnout blíž. Pak mu přehodil ručník přes ramena. "Copak je Brette?" zašeptal potom a lehce ho políbil na čelo.

"Nestihneme letadlo."

"Ale stihneme," usmál se a začal ho osušovat. Na Brettově kůži se leskly drobné krůpějky. Těžko říct jestli to byla voda, pot, nebo, ehm... "Ona" věc.

"Zničíš mě. Ne šéf, ne Šakal, ale ty!" zasténal Brett a pak si od něj vzal ručník.

"Jistě. To samé mohu říct o tobě. Jestli mě někdo někdy dostane - tak ty!" usmál se Peter a rozcuchal ho. "Vypadáš kouzelně," zhodnotil ho potom a rychle zmizel pryč, protože se začal významně dívat po sprše. A vypadal, že by byl schopný ho tam strčit i oblečeného.

Jenže nestrčil a za pár minut byl sám venku, oblečený a přichystaný k cestě. Na letiště dorazili v čas. A o několik hodin později stáli na koberečku šéfovy kanceláře.

 

"Tak vzhůru do toho a půl je hotovo," pokusil se o vtipné zažertování Peter, ale pak jen mávl rukou. Mělo to účinek, asi jako kdyby se pokoušel hasit atomovku vodou. Nevezli dobré zprávy a proto si naprosto přesně dokázal představit šéfovu reakci.

"Morgane! MacQuaide! Co to mělo znamenat!" zařval šéf

"Ehm, co PŘESNĚ máte na mysli, šéfe?" odvážil se Peter položit doplňující otázku i když věděl, že na věci, které měl momentálně na mysli on, šéf asi na mysli mít nebude.

"To se Šakalem! Nechali jste ho utéct!"

"Aha, tohle..." raději se stáhl. Protože to se Šakalem bylo především jeho fiasko. Ale to Mark Forsyth tak bezpodmínečně vědět nemusel, že? Hodil prosebný pohled po Brettovi. Tušil, že když to podá on - všechno bude rázem světlejší.

"Objevil se, střílel po nás. A ano, bojoval jsem s ním a pak dostal záchvat. A pak utekl… A smál se. Věří, že mě může dostat. A chce to."

"KDO dostal ten záchvat?!" vypálil šéf nečekaně ze zálohy. A pominul skutečnosti začínající slovy "může" a "chce".

"Já," řekl tiše Brett. "Ale s tím si počítal, když jsi mě vytáhl z Aljašky. Víš co mám v posudku… Jo zklamal jsem, kurva!"

"Fajn," Mark Forsyth vytáhl odněkud placatku, odšrouboval víčko a pořádně si loknul. Pak ji zase schoval. "Nic jste neviděli," pronesl potom varovně. "A jo, vím co máš v posudku, umím ho nazpaměť. A ty zase víš, že jinýho bych šupem poslal zpátky hlídat medvědy. Ale tebe nemůžu... Jenže bez povšimnutí to taky nechat nemůžu," povzdechl si nakonec.

"Co uděláš? Pošleš mě k cvokaři?! Víš co ti řekne!" zavrčel Brett a vytáhl si cigaretu. Zapálil si a vyfoukl kouř. "Co chceš udělat Marku?"

"Máš u sebe Morgana," podrbal se Forsyth na hlavě. "Jo... Takže!" ukázal střídavě prstem na Bretta, střídavě na Petera. "Vy dva si uděláte malý soukromý terapie! Stejně ho u sebe ubytuješ, tak aspoň nebudete po nocích koukat do zdi! Psycholog jsi, tak co!"

"Jsem psychoanalytik," pokusil se o námitku Peter.

"Jo, je psychoanalytik," zabručel Brett a pak si povzdechl, když jim šéf ukázal dveře. Tedy jemu.

Peter jen zoufale sledoval, jak opouští kancelář a nechává ho napospas hladové šelmě. Pak se s krotkým výrazem otočil zpátky na šéfa.

 

"Chtěl jste mi ještě něco pane?" zeptal se pak tiše.

"Jak to s ním vypadá?" zeptal se šéf najednou zkrotle. "Vydrží to?!"

"MacQuaid?" Pokrčil rameny. "Zachránil mi tam život. Měl sice záchvat, ale podělal jsem to já. Já měl pistoli a měl jsem ho na mušce... A nedokázal jsem vystřelit. Kdyby se s ním nepopral..."

"Vyklop to. Celé a popořádku," řekl šéf a posadil se. A pak poslouchal. Když skončil, kývl hlavou. "Jak to s ním vypadá?"

"Podle toho co jsem s ním zažil se s tím vnitřně dost srovnal. Ovšem selhání může přijít naprosto neočekávaně. A v té nejnevhodnější chvíli. Ale to jsme věděli, jinak je totiž nedocenitelný. Nikdo nezná Šakala lépe než on."

"Jaké má šance na přežití? A když se mu to stalo v boji… Jak moc ho to ovlivnilo?!" ptal se dál šéf.

"Řekl bych, že pořád větší než u kohokoliv jiného. Tenhle stav je dán tím, že se léčil sám v sobě a osm let byl mimo, od světa. Když se to stalo... Stejně bojoval. Akorát ten boj měl těžší. V duchu se nejspíš přenesl do minulosti... A to nás paradoxně zachránilo. Protože v minulosti přežil, přežije i teď."

"Bojí se toho?" zeptal se tiše šéf a pozoroval Morgana. "Dá se s tím něco udělat? Tehdy vypadal jako mrtvý, když odcházel."

"Bojí se své minulosti, máte pravdu. Ale zároveň - dá se s tím udělat hodně. Když bude aspoň minimálně spolupracovat. Už to, že sem vůbec přijel je dost velký krok vpřed. Teď už můžeme dělat ty kroky menší..."

"A ty jsou?" zeptal se Forsyth.

"Mluvit pane," usmál se Peter. "O problému se má mluvit. Protože čím víc o něm mluvíte, tím menší se potom zdá."

"A bude mluvit? Tehdy nám neřekl, když přišel… když ho přivezli. Co se tam stalo. Jen stručně… Vyslýchali jsme ho pod drogami, ale neřekl stejně víc. Asi už byl imunní. Ale pořád opakoval něco o močálech a hrobech. Asi něco viděl… Ale neřekl co… A ještě něco. Málem umřel na něco jako plicní mor. A Petere – on se bál psů… Proto mě zarazila Broke."

"Broke... Nevím, ale zřejmě mu pomohla zvládnout nejhorší chvíle. Je to kříženec, je možné, že ji někde našel jako štěně a proto si s ní tak rozumí. Protože v té době byli oba bezbranní. On před svými vzpomínkami, ona před světem... Pomohli si navzájem. Což je dobře. Mimochodem pane, o výsleších pod drogami si myslím své.. A pokud vím, tak se mu podařilo přejít skoro půlku Sibiře, než ho našli. To jsou bohem zapomenuté končiny. Nikdo neví, jak se tam bojuje o přežití..."

"Sám chtěl odejít, sám odmítl léčbu…" řekl klidně Mark. "A pak nám zmizel z dohledu. Jen mi pak jednou napsal… Abych věděl, kde je. Nemusel… Ale slíbil to. A tak napsal."

"Ano, sliby drží. Což je taky pozitivní. Jen se potřebuje srovnat se vzpomínkami pane. Už jsem to s ním diskutoval. Pokud bude ochotný se mnou spolupracovat, můžu mu pomoci... Nebo se o to aspoň pokusit."

"A bude ochotný?"

"Řekl bych, že se o to přinejmenším pokouší..." usmál se Peter.

"To je dobře… Díky, Morgane. Tak a teď jděte… A mluvte s ním. Víte, že několik let skoro s nikým nemluvil."

"Na té samotě… Není s kým. Leda tak pošťák a ten prý chodí jen ve středu," Peter lehce kývnul na pozdrav a vypadl ven. Tam se opřel o zeď a zhluboka se nadechl. Tak toto... Toto nečekal. I když asi měl.

 

"Petere!" ozval se vedle něj Andy. "Nedáš si čínu?"

"Jo, jasně," usmál se mladík a převzal od něj oběd. "MacQuaida si neviděl? Vysokej, černovlasej, s velkým psem."

"Jo, šel do kantýny, říkal, že má hlad. Mě jen požádal, abych mu vytiskl nějaké věci a pak šel."

"Jaký věci, Andy?" přitočil se k němu Peter a ládoval se čínou. "Mimochodem, Wongovi vyřiď, že to moc solí..." usmál se pak.

"Vyřídím. A nějaké mapy, nevím co to bylo. Stáhl si to a pak mi to poslal na tiskárnu…"

"Pošli to ke mně, podívám se na to," poprosil ho Peter a pak spolkl poslední sousto. "A teď vzhůru do práce... Tenhle případ bude ještě hodně zajímavej," s tím klepl do krempy imaginárního klobouku a odporoučel se ke svému "koutku". A vytřeštil oči.

Nebylo tam k hnutí. Jak tam šéf dal napasovat ještě druhý stůl, cesta k jeho židli vedla jedině přes odpadkový koš. Tlumeně zaklel. Pak ho přelezl a usadil se. Na monitoru mu právě zablikala příchozí zpráva... "Tak copak jsi hledal, Brette," zamumlal si pro sebe, když ji otevřel.

Jenže historie byla smazaná, stejně jako vše co bylo v koši. Bylo to k vzteku ale on se nevzdával. Přece jen Brett byl osm let mimo civilizaci a byly jisté kličky, které neznal.

Do vlastního harddisku se sice nabourával poprvé, ale musel uznat, že je to jednodušší, než se nabourat do páteře Mezinárodního informačního systému. A taky podstatně rychlejší, když za pět minut vytáhl z hlubin svého počítače a LANU všechny soubory, které si Brett nechal stáhnout a vytisknout. Trochu se bál, co se dozví tentokrát, ale na druhou stranu... Měl pocit, že už jen tak nic nepřekvapí.

Byly to mapy. Míst kde se staly ty zločiny. A pak i místa, které on nepoznával. Nechal si to oddálit a pak zjistil, že se dívá na východní Asii. Na hranice Číny a Ruska… A dál, celkem dva tisíce kilometrů dál… To byla Brettova cesta. Cesta ke svobodě.

"A hergot," ulevil si, když mu jeho obrazotvornost v živých barvách promítla, o co tenkrát šlo. Ujít dva tisíce kilometrů pustinou. Sibiří... Dva tisíce kilometrů v mrazu, zmučený a krvácející. Tak odsud ten plicní mor... Bažiny. Odsud ty noční můry, odsud strach ze psů. Odsud touha uzavřít se před celým světem. Odsud nenávist k Šakalovi... Díval se na to, a nemohl pochopit, jak to může někdo přežít. I když byl u IRA, i když seděl v cele smrti...

Hlava mu to nebrala.

 

Když mu Broke olízla ruku, vyskočil skoro metr vysoko a málem Brettovi vyrazil šálek s kávou, který mu přinesl.

"Co se stalo, štěně?" zeptal se tiše Brett a položil před něj šálek s kávou. "Sladíš?"

"Jo, a hodně," zašeptal Peter a zuřivě se snažil, aby vypadal normálně. Aby si Brett nemyslel, že... Ho šmíruje, nebo snad podezřívá. Prostě si to jen musel prověřit! Musel!

"Na co koukáš?" zeptal se se smíchem Brett. "Kam pojedeš na dovolenou?" Pak se natáhl přes něj a podal si list papíru. "Potřebuju počítač… A zase jednou pořádný oběd… Ve vaší kantýně se vaří mizerně."

"No, asi tak..." pousmál se Peter a shodil soubory na lištu. "Počítač ti seženu, ale s obědem... Vydržíš to ještě pár hodin? Pak to zabalíme a já objednám něco pořádného... K brzké večeři. Že máme kantýnu mizernou jsem zjistil zhruba dvě hodiny po svém nástupu."

"Myslel jsem, že ji zlepšili. Myslel jsem špatně," odtušil Brett a pak si sedl vedle něj na židli. A pak si začal hrát s propiskou. "Pojedu se kouknout k letišti… Za dvě hodiny jsem zpět. "

"Neměl bych jet s tebou?" zeptal se Peter opatrně. "Víš, co jsem ti říkal - neměl bys nikde jezdit sám."

"Jen budu sedět a koukat. Ale jestli chceš…"

"A na co budeš koukat? Jestli nepřiletí?"

"To taky. Ale myslím, že už je tady…" zašeptal Brett a pak ho cvrnkl do nosu. "Tak pojď, štěně…"

"Počkej, ještě ti zařídím ten počítač," vzpomněl si Peter a rychle obvolal pár "výsostně postavených". Pak na sebe hodil bundu a zamkl si svůj počítač. Pro jistotu, člověk nikdy neví. Pak následoval Bretta ven, až k služebnímu autu...

"Budu řídit," zašeptal Brett a posadil se za volant. A pak vyjel. Broke seděla za ním, Peter vedle něj. Chtěli se dostat k letišti, ale nedostali se tam…

 

Ne, protože jim kdosi auto naboural.  Jen pár škrábanců, ale k letišti se už nedostali. Brettovi zazvonil telefon.  A vzkaz, že už do kanclu chodit nemusí.

 

"Pojď, mám hlad… A chci si zajít na jídlo. Zvu tě…"

"No, já upřímně řečeno taky... Nesnáším bouračky, kolize a hádky! A zrovna na just se mi toho musí dosta měrou vrchovatou!" zahrál si na uraženého Peter, ale pak se podvolil. "A mám hlad, nepopírám. Mimochodem, co to měl znamenat, že už do kanclu chodit nemusíš?" zdvihl nakonec tázavě obočí.

"Nevím, jen to. Nic víc… A pojď támhle je slušná restaurace. Jen doufám, že tam Broke pustí."

"Přesvědčím i světce, aby zhřešil," nasadil Peter vážný výraz a posunul si po nose neexistující brýle. A když měl vrchní námitky proti "obrovské, slintající obludě s tesáky, MonDieu!" stačilo mu pět minut a z Broke byl rázem "nejsladší pejsánek, dostane šunčičku". Brett se jen usmíval a Broke zametala ocasem podlahu.

"Nádhera, měl jsi být diplomat!" složil mu Brett kompliment. A pak mu objednal jídlo. Kuře alá bažant s brusinkovou omáčkou a pečenou kaší. Pro sebe objednal krocana… A Broke šunku.

"To by mě nebavilo. Jako psychoanalytik si občas můžu dovolit i drzost. Jako diplomat.... Nevím, nevím," usmíval se Peter a pak se jen mlsně díval po porci, kterou mu přinesli. "Tedy a ty jsi měl být jasnovidec, jak víš, že zrovínka na to jsem myslel, když jsem si těch pět vteřin prohlížel jídelní lístek?" šťouchnul do něj pod stolem.

"Oči… Prozradily tě. To jak si jimi pohyboval. To, co jsi dělal… Ano, jsi v tom odhadnutelný."

"Sakra... A pak, kdo tady koho pozoruje, že?" usmál se Peter a vrhl se na kuře.

"U mě je to… Profesionální zájem."

„Profesionální zájem říkáš?“ mladému psychoanalytikovi se potměšile zablýsklo v očích. To když si všiml, jakým pohledem se na něj Brett dívá. Kdyby to bylo možné – chytly by na něm šaty, až by před ním zůstal sedět nahý. Kousl si kuřete.

„Pročpak nejíš? Vystydne ti to,“ popíchl ho potom. „Ach promiň, já zapomněl… Ty mě přece pozoruješ, že? Z čistě profesionálního zájmu, jak jinak.“

"Samozřejmě,"poznamenal Brett a dal se do jídla. S klidem, který by mu mohl závidět i Buddha.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Broke....

(Keiro, 14. 5. 2008 12:15)

je prostě super. Škoda, že neumí mluvit, mám takový pocit, že by jim to dost vytmavila a hlavně by je setřela natolik, že by jejich hádka o proti tomu byl jen slabej odvárek. :D

Jinak perfektní a z nějakého důvodu se těším na Šakala. Jsem prostě morbidní *vražedný lesk v očích a vypočítavý úsměv*
Samozřejmě se těším na další díl a vy pořád nic. To mi děláte schválně, že? *fňuk*
Doufám, že přibude co nejdřív, protože se nemůžu dočkat, jak se to mezi nimi vyvine dál.

Jinak se moc omlouvám, že jsem nenapsala ten koment dřív, ale nějak nestíhám a hlavně mám prostě hlavu děravou. :D Ale to jste už jistě poznali.

Takže honem další díl, ať má Keiro zase co číst. :D

Tak se mi zdá,

(Nex, 28. 4. 2008 23:59)

že součet 1+1 není ani tak dvě, jako slušná dávka Semtexu XD. Nebo C4-ky, když jsme v těch Státech. Hodnej pejsánek dostane šunčičku...mondieu! Vy mi dáváte!

A jak to, že je tak dobrý cracker? To se nevzalo nikde samo od sebe, to chce tvrdý trénink! Takže kde jsou ty chybějící puzzles, có?

Nádhera!!!

(Fussi-chan, 28. 4. 2008 20:43)

Dneksa je prostě krásnej den... Nejdřív dáreček od Ami, potom dvě skvělé povídky tady a další dvě u Keiro... Jé!!! Takhle by to mohlo být klidně častěji děvčata XD!

Ne, vážně. Miluju Bretta a Petra. Oni dva jsou jako nebe a země. Tak jiní, ale když se dají dohromody... já sem tak strašně ráda, že to takle dopadlo. Hrozně se těším na další díleček!!! ^^

(^_^)

(Lirael, 28. 4. 2008 13:58)

krátce? Je to BOŽÍ.. prostě vlemi pěkně vypracovyné..=DDD honem další díl...=o)

Lituji,že

(Kat, 28. 4. 2008 10:21)

jsem si to nechala na dnešní den a zas naopak, že jsem si to nehala a mohla to vychutnat víc. Ty jemné drobnůstky a odlišnosti. Ty jemné finesy řeči a hádky. To zjištění kdo je a jak to pokračuje dál.
Jendoduše si přitom pomlaskávám jako při dobrém obědě a olizuji se jak mlsný kocour před džbánem smetany.
Prostě dokonalost je dokonalost a nádherně jsem se u toho bavila. Napětí se střídá s oddechem a vzrušením. Má to všchno co má to mít a i vážnějšími scénami prokmitne mi na rtech úsměv za maličkou drobnost a co dodat.
Jsou skvělí a jedineční. Brett i Peter a moje oblíbená obludka Brok je prostě k sežrání nebo pomilování?
Jo tvrdohlavost a natvrdlost = se super zábava.
Těším se jak to bude dál.

80)

(teressa, 28. 4. 2008 6:01)

chiiiiiiiiiii tak to bolo dobré!!!!boze chudacik brett.. .........rychlo prosim dodaj dalsi diel !!!!!inak bol super ako vzdy ale uz ani myslim nemusim pisat,kedze co je z tejto stranky tak je dobre vzdy..............