Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štěně a Vlk

19. 4. 2008

Štěně a vlk

Pro Keiro;-)

centrála FBI, New York, září 1998

„Vaše rozkazy, pane?“

„On je absolutně nevypočitatelný element, nemůžeme si dovolit na tak významném místě někoho takového. A ta jeho záliba v divokých pitkách… Při takové zábavě se snadno stane nějaká nehoda, nemyslíte příteli?“

„Rozumím, pane.“

„Dejte si pozor, příteli. Minulý týden nechal popravit tři muže. Předtím je samozřejmě vydal… No, kdysi bychom řekli, právu útrpnému.“

„Samozřejmě!“ S tím jsem nemohl než souhlasit. A tak jsem jen zasalutoval a vydal se vstříc svému osudu. Osudu, který měl mít jméno… Šakal.

Zabít toho diktátora malého státečku ve státě tam v zapadlém  koutě Asie jsem nedokázal. Zato jsem si prožil peklo.  Peklo, které mělo tvář. A jméno.

„Dej mi tu informaci a nechám tě odejít...“

„Já nic nevím!“

„Budiž,“ řekl jen, jako bych mu nepodal cigarety na promenádě. A pak mě znova přenechal jim.

Měl jsem štěstí, že jednou v noci nedávali pozor. A že já chtěl přežít. A tak jsem přešel patnáct set kilometrů a dostal se domů. Prolezlý nemocemi, ale byl jsem doma.

Ze služby jsem vystoupil, jen jsem se dostal ze špitálu. Propustili mě se ctí.

A já si za ušetřené peníze pořídil malý srub a snažil se, uprostřed země nikoho, zapomenout. Jenže, jak se říká, když vy chcete zapomenout na svět, ten nezapomene na vás. I když vám to  osum let předstírá. A tak se jednou objevili u mých dveří Oni.

Ne, neměl jsem je rád už od začátku.

 

 

New York, říjen 2006

 

"Well! Oui! Hai! Ano! V kolika různých jazycích vám to mám ještě říct?" Mladý muž si zrovna přidržoval mobil u ucha a proplétal se ulicí, ve které nebylo k hnutí. Jako obvykle v pondělí ráno. Na rameni se mu houpala taška plná neuspořádané změti zápisníků, v druhé ruce si přidržoval snídani a horlivě přikyvoval. "Ano, budu tam. Ano, ty analýzy udělám. Ano, včera mi odešel počítač... Ne, ano." Kdyby ho někdo poslouchal, nejspíš by si pomyslel, že je to cvok. V jistém smyslu slova taky ano. Ale jenom malý. A zcela neškodný. A občas užitečný, když ho nadřízení nechali na pokoji. A taky dělat svou práci, ale po svém. Seznamte se prosím s psychoanalytikem FBI, Peterem Morganem.

 

"Co tu chcete?" zeptal se muž naštvaně.

"Mluvit s vámi."

 

"Moment! Počkejte!" zvolal a zamával svojí snídaní, což asi dělat neměl, protože řidič, který byl jeho poslední záchranou, jen pokrčil nos, dveře foukly a autobus se rozjel. "Do háje!" ulevil si Peter a ve vzteku si málem ukousl prsty. Takže zase pozdě. Páni, šéf mu to naservíruje i s úroky. To bude profilování zločinců, co kradou kočky, nebo sousedovi mrkev... Bezmocně si povzdechl a začal řešit složité dilema. Počkat? Nebo běžet?

 

"Ne, skončil jsem před osmi lety," řekl a zabouchl jim dveře před nosem.

 

Rozhodl se běžet. Stejně to dopadne stejně, ať poběží, nebo počká. Ze šéfovy kanceláře se ozve "Morgan ke mně!" a když bude odcházet, tak se Susan, sekretářka, jako obvykle zeptá "Kolik, že to vlastně vystudoval škol?". Peter se ušklíbl. Tři, milá Susan, ale ani jedna mě nenaučila, jak si organizovat čas. Snídani zahodil do koše, po několika krocích. Stejně to nebylo skoro k jídlu. A pak se někdo diví, že je tak hubený...

Šéf byl špatně naložený a tak, obvyklý výkřik „Morgan ke MĚ!“ znělo jako zaburácení El Niña

"Kde se tak dlouho couráte?" vyštěkl už mezi dveřmi.

"Noooo," protáhl Peter a na zdůraznění pokrčil rameny. "Ujel mi autobus," přiznal se nakonec.

"Tak, to bylo naposled!" zaburácel šéf a pak mu ukázal na místo. a hodil mu přes stůl složky. "Vrátil se nám. Šakal je zpět!" zaprskal vztekle. "A jediný muž, který se k němu kdy dokázal dostat a přežít s námi nechce spolupracovat."

Složky chytil a ještě než si sedl, pípl nesměle. "Jasně šéfe." Dál ani ťuk. Nejvyšší představitel se totiž tvářil jako špatně naložená, hladová a protivná tygřice v klimakteriu, což znamenalo, že není radno si s ním zahrávat. Raději otevřel první desky a zahloubal se do zprávy. Přelouskal to všechno zhruba do pěti minut, což nikdo z jeho spolupracovníků nikdy nedokázal pochopit, a on to ani nikdy nedokázal vysvětlit. Jenže šéf se tentokrát neptal. Spíš na něj jen zíral, jakoby čekal na verdikt. Peter Morgan zvedl hlavu a zatvářil se poněkud nechápavě. "A co já s ním? Šakala jsem nezažil, ani tohohle agenta. Co ode mně chcete?"

"Chci od tebe, abys přesvědčil pana bývalého agenta, aby se stal zase agentem činným. Máš tam adresu a máš na to dva dny!"

"Nani?" neubránil se vykviknutí. Japonsky, což šéfa nepotěšilo.

"Slyšíš správně, chci tu mít Bretta MacQuaida do osmačtyřiceti hodin i s tím jeho pocuchaným ksichtem a žvárem v hubě! Takže…!" ukázal mu na dveře. "Tvůj čas běží, synu…"

Už se zvedl, že tedy půjde a Susan otvírala pusu na svoji obvyklou otázku, když v tom ho napadlo... No něco strašného. "A jak se tam mám asi dostat?!" zeptal se u dveří nešťastně.

"Letenku máš ve složkách, letí ti to za dvě hodiny."

"J-jo-jo..." vydechl a vybelhal ze jeho kanceláře a připadal si nejmíň o sto let starší. Obvyklá konverzace po jeho odchodu mezi Susan a šéfem "Kolik, že to má vlastně škol?" "Tři a stejně je mu to houby platný!" mu na náladě nepřidala. Za dvě hodiny letí... Kam vlastně? Podíval se do složky. Aljaška. No těbůh! Ani se nepozastavil, že už má zase rozbitý počítač. Stejně ho tam sežerou medvědi... Vzal si tašku a začal škemrat u "stájového kolegy", aby ho hodil domů a potom na letiště.

"Hm… Jasně,“ souhlasil Andy Petterson a za chvíli už startoval terénní autíčko neurčité značky a hnal to na červené až k Morganovi domů. "Tak a dělej, nebo mě tu vyhmátnou policajti!" zavolal za Peterem

"Pokusím se." Co si mám proboha vzít s sebou na Aljašku? A jak ho tam mám asi hledat? Vyběhl ty tři patra k sobě a raději se nedíval na všechen ten nepořádek. No jo, lidi jako on na ten úklid zas tolik nedají. Začal balit. Nejzákladnější věci. A už podruhé ho napadlo, že ho tam stejně sežere nějaký ten medvěd. Nakonec ze zásuvky psacího stolu vytáhl malý, nenápadný kufříček. Služební zbraň a zbrojní průkaz... Většinu roku ji nenosil. Jen, když chodil na přezkoušení, které jakoby zázrakem vždycky udělal. Neměl ji rád. Ale vidina medvěda ho donutila, aby si ji přibalil. Průkaz strčil do kapsy.

Andy už klepal prstem na přístrojovou desku, když se zpocený vyřítil ven a pak se pousmál. „Takhle jestli si jednou půjdeš pro vlastní smrt, tak ji nestihneš!" zavrčel a sotva zapadl na sedadlo vystartoval směr letiště. Když smykem zastavoval, letištní služba se po nich podívala a pak jen mávla rukou, když spatřila Andyho průkaz. "Tak zlom vaz!" zavolal za ním Andy a zamával mu. A pak stejně rychle odjel, jelikož zahlédl městskou hlídku.

"Spíš mě zakousne medvěd," povzdechl si Peter nešťastně. A pak sám sobě vynadal. Co to pořád máš s tím medvědem? Aljaška je civilizovaná země, jako všechny ostatní! To jenom ty máš pořád utkvělou představu, že tě tam něco sežere, místo abys byl rád, že se zase od počítačů a podobně dostaneš na čerstvý vzduch. S dalším povzdechem raději vzal tašku a vydal se k odbavení. Tam mu sice chvilku trvalo, než vysvětlil, že je opravdu agentem FBI a na tu zbraň má povolení a že jede služebně, ale nakonec ho pustili, čehož trochu zalitoval...

A když pak seděl v letadle, mířil směr sever a přitom si četl složky o Brettovi MacQuaidovi, litoval už hodně. Podle toho, jak se bývalý agent jevil, začal uvažovat nad tím, že být sežrán medvědem, či jinou havětí je docela dobrý nápad. Rozhodně lepší, než přemlouvat MacQuaida k návratu. Rozhodně bude mít štěstí, pokud ho na místě nezastřelí.

Jelikož ve zprávě byly uvedeny spekulace, kolik toho musel přežít, bylo na pováženou, že pan MacQuaid ještě žil. A chodil.

To, že byl vynikající student, voják a kdo ví co ještě, to ho moc nezajímalo. Spíš ho zajímaly mise. Afghánistán, Írán, Irák, Perský záliv... Dost a dost. Odevšad se vracel skoro nezraněný, ale tím víc, to Peter jen odhadoval, se to muselo podepsat na jeho vzpomínkách. Ne, nebyl blázen, dokonce byl schopnější, než ostatní, ale taky začal být strašlivě cynický, uštěpačný, nepříjemný a až fanaticky puntičkářský. Poslední mise... Před osmi lety, kdesi na severních hranicích Číny. Stát ve státě, který ani neměl jméno, natož, aby byl na mapě. Chytili ho. Málem ho umučili k smrti. Ale dostal se z toho a vrátil se zpátky. Zpátky z Pekla...

Když si Peter přečetl poslední odstavec, udělalo se mu poněkud nevolno. FBI ho odepsala. Oni se ho z toho nesnažili dostat. Byl pro ně "Mrtvý muž". A tohohle chlapa, mám já přemlouvat, aby se vrátil? Když chtějí, aby z FBI vypadl, mohli to říct! Vždyť mě zabije, jestli mu to přednesu...

"No, ty poslední dva prý jen vyhodil a práskl jim před nosem dveřmi… Tak mě snad nezastřelí… I když… Kdo ví," povzdechl si a pak požádal o kávu. Po ní se pohodlně opřel a oproti všemu očekávání, usnul. A vzbudil se až když šli na přistání. On letěl dál místním letadélkem, o kterém si ani nebyl jistý, že doletí. Doletělo. A slunce právě zapadalo.

Pomalu se na nejistých nohách vyškrábal ven, na ramenou skromný batoh s pár věcmi a vydal se vstříc svému osudu. Jestli MacQuaida šéf pozítří ráno neuvidí v kantýně... Rovnou si může jít hledat strom, ze kterého se bude dobře padat medvědovi do tlamy.

Došel do vesnice a s menšími obtížemi se mu podařilo vyzvědět, kde se bývalý agent momentálně nachází. V duchu zaúpěl. Srub! V horách! Ale co se dalo dělat. Za těžké peníze (skoro polovina kapesného, co mu šéf přidělil - asi se domníval, že nemusí jíst), se mu podařilo sehnat auto. Tedy, oni tomu říkali auto, on to pojmenoval - katastrofa. Ale jezdilo, což bylo důležité... Tedy, podařilo se mu sehnat dopravu. A za pár hodin stál před MacQuaidovým srubem a v žaludku se mu obracela dnešní ubohá, New Yorská snídaně.

Co je lepší argument? Pistole? Nebo služební průkaz? Měl pocit, že se záclonka v jednom okně pohnula. Míří na mně?

Díval se a pozorně sledoval co ten venku udělá. Zrovna se vrátil z obhlídky, když zaslechl ten džíp. Nelíbil se mu. Nelíbil se mu zvuk džípu a ani to, že z něj vylezl tenhle hubeňour. Nechtěl s ním nic mít… Byl cítit městem, odznakem a minulostí. A tu on nechtěl.

Džíp odjel. A Peter si uvědomil, že jestli toho chlapa tam uvnitř naštve, asi ho tady nečeká nic moc příjemného. Cestu do vesnice si pamatoval, ale pochyboval, že by dokázal šplhat zpátky přes všechny ty kopce a rozbitou silnici. Raději si nadhodil trochu batoh a s odhodlaným výrazem vykročil k dveřím, které se tvářily stejně nedobytně, jako celý srub.

Připadal si trochu jako odsouzenec k smrti a přemýšlel proč ho napadají samé černohumorné myšlenky, když ten chlap má být akorát nepříjemný, ale jinak docela normální? To bude tím, kde všude dokázal přežít, Petere, jen zhluboka dýchej, všechno bude ok. Přinejhorším tě šéf rozkuchá, no. Nakonec zaklepal.

"Vypadněte!" ozvalo se zpoza dveří.

No, uvítání bychom měli za sebou. "Chci s vámi jen mluvit!"

"Já s vámi ne! Protože pošta nebudete, pošťák chodí ve středu!"

"To má odvahu!" křikl Peter.

"Ne, já nedostávám poštu. Takže se tu nikdy nezdrží!"

"Tak proč sem teda chodí?!"

"Třeba kvůli tomu, jestli já něco nechci poslat!" zasmál se hlas uvnitř trochu chraplavě.

"A chcete? Třeba někoho do prdele?"

"Jo! Vás!"

"Já nejsem pošťák!" uchechtl se Peter.

"To mi nevadí! Vypadněte! Počítám do tří!"

"A co pak? Zastřelíte mě?"

"Vykuchám za živa!"

"Dal bych přednost zastřelení."

"Smůla náboje jsou drahé. Jedna!"

"Ještě pořád tu stojím," Peter udělal krok dozadu a batoh mu spadl z ramenou. Ještě pořád je naživu. To je dobrý signál... Ovšem, při tom uvítání... "Jste neuvěřitelně milej, víte to?"

"Došlo mi to. Dvě!" ozvalo se zevnitř.

Jo, takže za chvilku otevře a vážně mě vykuchá... Šéf, nebo medvěd, nebo MacQuaid? Volil šéfa. A vytáhl z batohu svůj kufříček. Tváří tvář nebezpečí mu najednou připadal o hodně milejší, než tam doma v New Yorském bytě.

"Pokračujte," otevřel ho, vytáhl zbraň a potěžkal ji. Pak zajistil.

"Tři," řekl klidně hlas vevnitř a vzápětí se otevřely dveře a v nich se objevil vysoký šlachovitý muž v kostkované košili a pevných kalhotách. Na nohou měl boty do terénu a v ruce dlouhá bowiák. Druhou ruku měl za zády.

Klidně vztáhl ruku a namířil mu mezi oči. "Mohli bychom asi aspoň promluvit, pane MacQuaide. Taky mě netěší, že musím tvrdnout tady, kde lišky dávají dobrou noc. Nebo možná medvědi?"

"Vlci," odpověděl klidně MacQuaid a v druhé ruce se mu najednou objevil kus špeku a on si kousek uřízl a vzal ho do úst. "Broku, nech pána!" zavolal na kohosi za Peterem

"Budu hádat," usmál se Peter, aniž hnul brvou. "Je velkej, šedivej, ne moc dobře naloženej a poslouchá jen když chce, co?"

"No, taky se to tak dá říct. Akorát, že je trochu menší, černej a zlatej a má hlad."

"A budu hádat ještě jednou, mě si má dát jako předkrm, co?"

"Ne, má radši špek. Viď Broku," zavolal muž a kolem Petera v zápětí přešel velký kříženec mezi vlkem, aljašským malamutem a kolií. Posadil se před svého pána a s pohledem upřeným na Petera zívl. Zuby měl v perfektním stavu.

"Fajn, takže myslíte, že na vás můžu přestat mířit? Jen bych si s vámi rád pohovořil, toť vše," Peter se znovu usmál, ale kupodivu ne na MacQuaida, ale na zvíře před sebou. Vypadal nádherně, i když byl křížený vším možným i nemožným.

"Já na vás nemířím, takže, je to na vás," usmál se křivě MacQuaid. A pak se otočil a zašel do srubu.

"Výborně," ulevil si Peter, sklonil zbraň a zastrčil si ji za pásek u kalhot. Pak si vzal batoh, ale kupodivu nezašel za MacQuaidem, ale sklonil se k velkému psovi, která pořád majestátně trůnil před prahem a měřil si ho pohledem.

Sedl si před něj na bobek a natáhl ruku. "Ahoj, já jsem Peter..." pomalu ho nechal, aby si ho očichal a pak se milostivě nechal pohladit. "Jsi nádherný, víš to?" pokračoval mladík s úsměvem a drbal ho za ušima.

"Myslím, že to ví dokonale," ozval se MacQuaid a pak se zasmál. "A je to ona… Vlastně bych ji měl říkat Broke… Ale na Brok slyší líp."

"Taky jsem měl křečka, vlastně křečici a říkal jsem jí Jonathan. Vážně na to slyší líp," odpověděl Peter a dál se mazlil s tím obrovským psem, který se ukázal být více než přítulným. Jakmile zjistil, že je ochotný se s ním zabývat více, okamžitě toho využil.

"Bude pršet a já tu topím, Broke, pojď domů a vem toho hejhulu, co si hraje na dobrodruha sebou…"

"Hejhula," zabručel Peter, ale to Broke stiskla jeho rukáv mezi zuby a nemilosrdně ho táhla do domu. Ochotně se nechal, ale zapomněl tam batoh. Když ho konečně pustila hodný kus ode dveří, aby ho snad nenapadlo odejít, když se s ní předtím tak mazlil, Peter se narovnal. "A mimochodem, ten dobrodruh jsem z donucení, abyste věděl!"

"Hm," poznamenal MacQuaid. "Broke, dones pánovi batoh… Hrál si na pistolníka se zajištěnou pistolí a batoh si nechal venku."

"Je to jedno z pravidel, který dodržuju," pronesl Peter tiše, zatímco Broke odběhla. "Nikdy na nikoho nemiř nabitou zbraní, nebo ji aspoň měj zajištěnou..." Broke se zase vrátila a táhla jeho ubohé zavazadlo, které zůstalo opuštěné.

"Možná vám to jako vojákovi přijde směšné, ale mě ne..."

"Nejsem voják!" zavrčel muž a pohybem ho vyzval ať si sedne. Pak před něj postavil dvě misky s dvěmi lžícemi a sundal kotlík z ohně. "Polévka. Kručí vám v žaludku. „Tak si dejte!" Podal mu naběračku a pak mlaskl na psa a podal mu jeho misku s masem. "Dej si holka," řekl tiše a podrbal ji v kožichu.

"A co jste?" zeptal se ho s jistou dávkou zvědavosti a ochutnal. "Neříkejte, že kuchař, i když ta je to vynikající," nabral si další lžíci a pomyslel si, že s takovou chutí nejedl už dávno.

"Teď jeden z dobrovolných strážců parku. Nic víc nic míň. Hlídám to tu a mám tu klid. Maso, trochu peněz, nic mi nechybí. A už vůbec ne vy. Proč vás Mark poslal?"

"Počkejte až dojím, ráno jsem měl mizernou snídani..." zamumlal Peter zcela netaktně s plnou pusou a snědl všechno, do poslední lžičky.

MacQuaid si sedl naproti němu a nabral si taktéž. A pak jen tiše jedl, dokud nebyla miska prázdná. Venku se mezitím rozpršelo. "V noci bude bouřka," poznamenal nezávazně, když to zaregistroval.

"Když to říkáte," zabručel Peter. Pak se pousmál. "Díky za pozdní oběd, nebo brzkou večeři. Vážně to bylo skvělé. Kde jste se naučil, takhle vařit?"

"Z nouze… A kdysi mě to bavilo."

"No jo, nouze je nejlepší učitel. Umeju nádobí," zdvihl se zcela beze všeho, jako by tam nebyl pět minut, ale pět let a začal sbírat misky ze stolu. "Jako revanš, za to, že jste mě nenechal umřít."

"Markovo štěně?! Já?! Nikdy!"

"To štěně mám být já?" zdvihl tázavě obočí a musel se zasmát. "A šéfa by určitě pobavilo, kdyby to slyšel... Já a jeho štěně... To je dobrý vtip, to mu musím říct?" Jeho smích ozýval ještě z kuchyně, zatímco tam rachtal s nádobím.

"No a není to tak?" muž si zapálil cigaretu, ručně ubalenou a trochu potáhl kouř do plic. Pak se posadil do křesla před krb, kde teď praskal oheň a příjemně hřál. Natáhl si k němu nohy a protáhl se. "Aáááh," pak sykl, jak mu křuplo v koleně a spokojeně se nakonec uvolnil.

"Ne, rozhodně se ohrazuji proti tomu, abych byl nazýván štěnětem. Copak mám ocásek? A kňučím?" Peter vyšel z kuchyně a sedl si na podlahu, blízko místa, kde si hověla Broke. Ta, jakmile ho zmerčila se okamžitě dožadovala jeho pozornosti. Chtěla být pohlazena a byla pohlazena. "Copak jsem roztomilý?" zasmál se pak Peter a konečně se dostal k tomu, že si ho pořádně prohlédl.

"Kňučel’s…" odtušil tmavovlasý muž, kterému už na spáncích svítilo předčasné stříbro. Pak se znova zadíval do ohně a potáhl z cigarety. "A kdybys nebyl jeho, nepustil bych tě sem."

"Kdyby mi nehrozil vyhazov, nejezdil bych sem," odpověděl lakonicky Peter a dál hladil a drbal Broke za ušima.

"Pořád vyhrožuje tím samým, ten starej pardál?"

"No vyhrožuje mi tím od té doby, co viděl můj výkaz příchodů," mladík se trochu zasmál a posunul se blíž ke krbu, aby mohl nasát trochu tepla. Broke okamžitě s ním...

"Nezměnil se," zamumlal muž a pak si znova připálil další cigaretu. Chvíli mlčel. A pak se tiše zeptal. "Proč chce abych se vrátil?"

Peter se mu klidně podíval do očí. "Poněvadž vás potřebuje. Jste prý jediný, kdo ho prý kdy viděl a přežil to..."

"Slíbil mi… že mě nepovolá… že mohu dožít v klidu…" zamumlal muž a bezděky stiskl cigaretu tak, že ji zničil.

"Jenže potřebuje pomoct. Šakal. Vrátil se…"

"Jackal," rozdrtil to jméno mezi rty a v zvláštních šedo-modrých očích mu zahořel podivný plamen. "Má na to jiné lidi. Mě organizace odepsala..."

"Proč si taky myslíte, že poslali mě?" zahučel Peter mrzutě. "Určitě doufají, že mě zastřelíte a oni vás pak seberou za vraždu federálního agenta. Řečeno mírně ironicky. Pak byste jim musel pomoct, chtě nechtě..."

"Ne," řekl tiše muž. "Ví na které lidi bych střílel. A myslím, že mě chtěl i pobavit… A zaujmout. Takže co jsi, synku? Policejní vyjednavač? Psycholog? Analytik?"

"Psychoanalytik," odpověděl Peter s úsměvem. "A rozhodně nejsem váš synek."

"Kolik ti je?"

"Sedmadvacet mi bude, za pár měsíců... Myslím, že ani při nejlepší vůli byste mým otcem být nemohl..." a zasmál se od srdce vlastnímu vtipu, až Broke trochu nadskočila.

"Máš pravdu, je mi o deset víc… Ale… Možná taky o sto. A vůbec, pane psychoanalytiku, jaké je vaše jméno?"

"Ech, pardon. Jsem to ale nezdvořák," Peter se pousmál a podrbal Broke za ušima. "Agent FBI, Peter Morgan."

"Brett MacQuaid, ale to jistě víte, že?"

"Jo, donutili mě přečíst si váš životopis. Dvacet stránek... A ještě to prý bylo velmi stručné..."

"Moc záživné to není, to se omlouvám,“ zasmál se tiše muž a pak sklouzl z křesla a lehl si na medvědí kožešinu. Mlasknutím k sobě přivolal Broke a podrbal ji za ušima. Ta šťastně zafuněla a hned si lehla vedle něj. "Takže? Jak mě chcete přesvědčit, pane psychoanalytiku?"

"Budu pěkně prosit? Svléknu se do naha? Prostě vás požádám?" Peter pokrčil rameny.

Brett se najednou začal smát. Tiše ale pak pořád víc. Nakonec jen zabořil obličej do srsti Broke a tlumeně se pochechtával.

"Tak jak se mi povedlo tohle, absolutně netuším, ale poznamenávám si to do rubriky úspěchů," odtušil Peter s kamennou tváří.

"Jen… Víte… Mark mi jednou vyhrožoval, že na mě pošle Smithe a ten si zahraje na břišní tanečnici, a vy s tím svlékáním… Připomněl jste mi to..." Bývalý agent domluvil a pak zvážněl. Vlastně zesmutněl a celý se stáhl do sebe.

"Smím se zeptat kdo je Smith?" pípl Peter a najednou z něj zase byl ten mírně roztržitý kluk, který věčně chodil pozdě.

"Můj… Přítel. Partner, parťák… Je osm let po smrti."

"Promiňte, to jsem nevěděl," potřásl Peter hlavou. Zkroušeně. "Jinak bych si to svlékání odpustil."

"Ne, pobavilo mě to… On, John byl extrémista a bisexuál. Ale víc miloval muže a když mě chtěl provokovat, hrozil mi striptýzem. A já jemu zase  Ku-Klux-Klanem, nebo něčím podobným."

"Až tak?" zasmál se najednou Peter. "Můžu vás ujistit, že striptýz v mém podání by byl velmi slabý a břišní tance neovládám vůbec... Zábava by byla asi jen v té myšlence, že se před vámi svléknu, abych vás dostal zpátky do akce..."

"Do jaké akce," zamumlal Brett dvojsmyslně a pousmál se. Líbilo se mu toho mladíka provokovat. Bavil se tím. A Broke se bavila taky.

"No," protáhl Peter a přemýšlel, jestli ten dvojsmysl byl na adresu jeho poznámky o svlékání, nebo ne. "Samozřejmě, do té služební... Tak a mám se svléknout? Nebo postačí, když vás poprosím?" usmál se nakonec.

"To neuděláš!" ušklíbl se Brett. "Na to jsi málo otrlý."

"Že ne?" nadzdvihl Morgan tázavě obočí. "Vážně si myslíte, že to neudělám?"

"Ano, vážně si to myslím." MacQuaid se protáhl a znovu si sedl do křesla. "A navíc, jsi kluk..."

"A to má nějak vadit? Mě tedy ne," s klidem se pomalu zdvihl do kleku a sundal si svetr. "Tak, to bylo za prvé," usmál se pak.

"Co když nejsem na kluky?" zeptal se tiše

"Však já taky ne... Tady jde jenom o princip celé věci... Když se svléknu, vrátíte se do akce," Peter s klidem pokračoval.

"Hm…"

"Moc se neradujte, bude to jen horší," ušklíbl se psychoanalytik a začal si rozepínat košili. "Naše sekretářka tvrdí, že jsem jako vyžle... Prý bych měl posilovat, nebo přibrat. Ideálně asi obojí," s klidem rozepnul poslední knoflík a stáhl si košili z ramenou.

"Hm," řekl tiše bývalý agent a po očku ho sledoval. Neodvažoval se ani pomyslet, jak ho to tělo v záři plamenů najednou podivně přitahuje. Polkl. Jak dlouho už jsem nikoho neměl? Pět? Sedm let? Ne osm… A sakra lžou, ten kluk je… Znova polkl: dokonalý. Jen o tom neví.

"Tak jo, moment..." zvedl se najednou Peter a na okamžik zmizel v předsíni. Když se vrátil, byl bosý. "On by ten striptýz, i když v uvozovkách, asi neměl náležitý efekt, kdybych tu předváděl akrobacii za účelem sundávání ponožek," pokrčil rameny a sedl si do křesla. Skoro provokativně, s nohama od sebe. Pak si rozepnul pásek, knoflík a ozval se zvuk zipu. "Mám pokračovat?" zeptal se pak se škodolibým úsměvem.

„Striptýz bez hudby," řekl chraplavým hlasem Brett. "To přeci není ono…"

"A máte nějakou hudbu? Něco hodně tragického, to se k tomu hodí. Prazakladatelé téhle disciplíny se musí obracet v hrobě," zasmál se tiše.

"Tamhle je rádio a cédéčka, moc to neposlouchám…" ukázal na skříň vlevo

"Když s hudbou, tak s hudbou," pokrčil Peter rameny a zvedl se. Kalhoty mu sjely kousek níž a zastavily se přesně na té provokativní hranici, kousek pod lemem černých trenýrek.

Chvilku se prohraboval skříní a pak mu přes rty přelétl ďábelský úsměšek. "Hm, myslím, že tohle..." Pokojem se rozlehly tichá, téměř svůdná melodie Stingovy "Desert rose".

"Tedy, nevím, kde jste to nabral, ale hodí se to," otočil se na Bretta, který ještě pořád ležel na zemi a drbal Broke za ušima.

Brett polkl. "Musíš si dokázat jak jsi statečný?" zeptal se tiše a zaťal prsty o opěrek křesla.

"Možná… Takže do naha," Peterovi přes tvář přeběhl další úšklebek. Pořád to bral jako hru, i když na něj atmosféra krbu a hudby zapůsobila, pořád to byl jen hec, že to neudělá. A on byl odhodlaný dokázat mu, že rozhodně ano!

"Neumím tancovat," pronesl tiše a kalhoty spadly pod tu provokativní hranici na zem.

Brett polkl. Ne tohle nemusel vidět. Jenže ten kluk neví co to s ním dělá, neví že mu lhal. To ne John, to on byl bisexuál. A teď… Nervózně si přejel jazykem přes rty. Rád by zavřel oči, ale tohle… To bylo moc…

"To ti poradil šéf?" zeptal se nakonec tiše, když viděl jak tam napodobuje taneční kreace jen ve spodním prádle.

"Šéf?" Peter se zarazil a pak se uchechtl. "Ten mě leda tak posadil na letadlo a řekl, že mám osmačtyřicet hodin, jinak je z mě vykuchaná ryba. Mrtvá ryba..." Hudba trochu zrychlila a mladík se mírně zavlnil do rytmu. "Kdepak, na tohle jsem přišel vlastní hlavou... A pokud si vzpomínám, řekl jsem, že půjdu do naha," ušklíbl se potom. A jeho dlaně se pomalu začaly sunout k lemu trenýrek…

"NECH toho!" skoro vykřikl Brett a rychle vstal. Broke se po něm podívala jak přešel do míst, kde byla kuchyňská linka a tam se o ni opřel. "Obleč se,"zašeptal.

"Ale," pronesl Peter na oko překvapeně. "Jenže takhle nesplním svojí část dohody a vy potom nesplníte tu svojí... A bude ze mě vykuchaný psychoanalytik na šéfově stole." I když, upřímně řečeno, čekal, kdy ho zarazí. Dobře si všiml, jak mu na čele perlí krůpějky potu...

"To je mi jedno… Obleč se! Hned!" řekl muž a pak vyšel ven do deště. Potřeboval se zchladit. Broke se za ním smutně podívala a tiše zamručela.

"Promiňte!" křikl za ním Peter a začal se chvatně oblékat. Ted už mu ten striptýz jako tak skvělý nápad nepřišel. Protože MacQuaida se to evidentně dotklo. Což znamenalo asi tak jediné - že s ním rozhodně nikam nepojede. Peter si povzdechl a pak podrbal Broke za ušima. "Tak se zdá, že jsem ti naštval páníčka... A můžu si jít hledat novou práci."

Brett seděl na verandě a nechal si drobnou spršku deště padat za krk a na rozpálené čelo. Bože můj. Ten kluk mě málem dostal! Bože můj!

"Omlouvám se," ozvalo se nad ním tiše. Stál tam Peter a podával mu pláštěnku. "Mrzí mě, jestli jsem se vás nějak dotkl."

"Nedotkl… To… Za to vy nemůžete…"

"Byl to blbej nápad. Ale lepší jsem v tu chvíli prostě neměl," pousmál se hořce mladík.

"Ne jen… Já jsem unavený, nic víc."

"Nechcete teda aspoň kafe?" Peter se ho lehce dotknul na rameni a pak přes něj hodil pláštěnku. "Třeba by vám pomohlo..." usmál se pak a najednou to byl zase obyčejný kluk.

"Možná, díky," zamumlal a zase byl jen unavený strážce parku, nic víc.

Povzdechl si a zapadnul dovnitř. Za dveřmi seděla Broke, tvářila se moudře a ocasem zametala podlahu. "Asi jsem si to kapitálně podělal," podrbal ji za ušima a pak šel udělat to kafe. Za chvíli nesl na verandu kouřící hrníček, cukřenku a trochu mléka. "Pardon, nevěděl jsem jaký kafe si dáváte," položil to na lavičku, kde bylo ještě kousek volného místa. Pak se otočil k odchodu. "Kam... Kam jdete?" zastavil ho tichý hlas. "Zavolat šéfovi, že moje přesvědčovací metody jsou naprosto nulové," usmál se na něj.

"To mu nezavoláte, věřte mi."

"Jo, on tady asi nebude signál, co?" zarazil se Peter a pak se opřel o veřeje. "Nevadí, tak mu zavolám až zítra z letiště... Aspoň bude mít klidnou noc."

"Bude a vy taky, vyspíte se tady."

"Poslední klidná noc v mém životě. Ale díky. Už jsem myslel, že mě necháte spát u Broke v boudě, nebo hůř, že mě poženete přes ty kopce zpátky do vesnice," usmál se Peter. Pakl sklopil hlavu a tiše se zeptal. "Předpokládám správně, že se mnou asi do New Yorku nepojedete, co?"

"Běžte spát… Ráno moudřejší večera."

"Jo, dobře. Vyspím se na té pohovce u krbu," zamumlal Peter a zmizel v domě. V předsíni znovu skopl boty a když se vrátil zpátky do obýváku nejradši by tloukl hlavou o zeď. Vzteky. To‘s to chlapče parádně posral! Rychle vypnul stereo, které ještě pořád hrálo a pak se natáhl, tak jak byl na pohovku, která stála pod oknem. Přikryl se dekou, co tam byla a radši to všechno zaspal. Poslední klidná noc...

Brett dlouho stál na verandě a díval se do noci a do postele šel až po půlnoci. Předtím si vytáhl deník a poznamenal do něho pár poznámek. A pak teprve šel spát.

 

Když se Peter probral, jeho náramkové hodinky ukazovaly půl sedmé ráno. Pomalu se protáhl. "Uáááá!" zívl pak a lítostivě se rozhlédl kolem sebe. Tak, tak. Letadlo ti letí za pár hodin, chlapče a měl by sis dobře připravit, jak šéfovi vysvětlíš neúspěch. Najednou zaregistroval, že zřejmě není jediný, kdo je vzhůru. Někdo harašil v kuchyni... Někdo... Těžko někdo jiný než Brett. Mladík neochotně vstal a bos docapkal po dřevěné podlaze až do kuchyně.

"Dobré ráno," řekl Brett a podal mu hrnek s kafem. "Dáte si?"

 "Jo jasně," protíral si oči a pak se pokusil nenápadně zívnout. "Probůh, v kolik tady vstáváte? A jak to děláte, že jste čerstvej...?"

"Dobrá životospráva. Nic víc. A máte rád chleba se slaninou a cibulí? Nic jiného tu k snídani nemám, tedy kromě vajíček"

"Jo, klidně si dám, na vajíčka nějak nemám chuť... Příliš mi připomínají... Moji osobu rozmázlou na stěně."

"Cože? Tím se netrapte…"

"Netrápím se tím. Prostě beru jako fakt, že jsem to zvoral," usmál se Peter a ukousl si chleba. "Výborný," ocenil potom Brettovy kuchařské schopnosti. Do kuchyně se přiloudala Broke a ochotně se nechala podrbat za ušima.

"Dejte si kávu a odpočiňte si. Dnes nic neletí, Scotty rušil let kvůli povětrnostním podmínkám.  Takže tu se mnou budete ještě týden."

"No..." vydechl Peter překvapeně. "To mi teda udělal čáru přes rozpočet..."

"Bohužel… Vadí vám to?"

"Ne, mě vůbec ne, aspoň si odpočinu od všeho světského. Ale Mark Forsyth asi vyletí z kůže... A když tu navíc není signál... Ale kvůli jednom telefonu do vesnice šlapat nebudu," zasmál se srdečně a dožvýkal poslední sousto. Pak se na MacQuaida po straně zadíval. "Jestli to ovšem nebude vadit vám."

"Co mám s vámi dělat?" zeptal se Brett a potáhl z cigarety. "Mimochodem, pane psychoanalytiku… Hrajete šachy?"

"Jo, nebo se o to aspoň snažím. Nemám s kým hrát," pokrčil Peter rameny.

"Já taky ne… Ale mám tu šachovnici - takže?"

"Když vyhraju, pojdete se mnou do New Yorku," zazubil se Peter nevinně, jako sluníčko, co právě vyšlo.

"Pořád pokoušíte?"

"Osud? Ano. Ale už nebudu dělat striptýz, přísahám," vztáhl dva prsty a zatvářil se "velmi, velmi vážně". Bylo by mu to i vyšlo, kdyby vzápětí nevybuchl smíchy.

 

Obrazek

Alaska

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

dohoho johoho

(sisi, 27. 8. 2008 15:38)

to je parada !pro me povidka tejdne!!! (prave posloucham YAEL NAIM-NEW SOUL) HODI SE TO K TOMU!!! JJJ TAK DAL DAL DAL!

O__O

(E..., 16. 6. 2008 17:13)

nene, to byl víc než dobrej začátek, byl přío perfektní. taková směsice se mi začíná dost zamlouvat ^3^ a striptýz mě úplně dostal, jak jinka xD

(^_^)

(Lirael, 21. 4. 2008 17:49)

Tak to je hodněě dobrý začátek....!!! já..no prostě už nemám slov..prostě booomba... tak šup s dalším dílem..=DD
P.S. kdypak bude asi další striptýzek??=DDDD ale tentokrát v podání Bretta=o)

Vy mě chcete zabít...

(Keiro, 21. 4. 2008 11:53)

Ale jako fakt. Tak zaprvé ten medvěd:D Za druhé modro-šedé oči (to je fakt na infarkt), za třetí ten striptýz! V životě by mě nenapadlo, že to fakt udělá. Za čtvrté ten rozhovor skrz dveře, ten mě dostal snad nejvíc. :D
Těším se na další díl a doufám, že tady bude brzy, protože potřebuju dost tvrdě uklidnit. Protože budu zuřit nejmíň ještě týden, ale příčina není ta povídka, abyste si to náhodou někdo nemyslel.
Povídka mě naopak skvěle pobavila a povětrnostní podmínky :D Skvělej nápad.

Teda

(Nex, 20. 4. 2008 22:47)

už podruhý v tak krátký době mě takhle zrušit smíchy... Nevím jestli vám za to poděkovat nebo nakopat do...sedací části a pak vás hnát přes kopce a vrchy...pokud okamžitě nenapíšete pokračování! ;)P

A zkouškový se neuznává za argument! *preventivně se zamračila*

...

(Lilithka, 20. 4. 2008 18:11)

Je to dobrý! Příběh mě docela pohltil :). Kdy bude další kapitola?

8-D

(teressa, 20. 4. 2008 12:16)

sugoi,perfektne,super,uzasne,neprekonatelne atd,atd,atd....aosi mi nic ine ani nenapada pri niecom takomto....no proste bezchybne...boze ale ten peter s tym svojim sarkazmom nema chybu ...este len prva kapca a uz ho zboznujem a bretta tiez....boze vy autori so mna vazne uz coskoro spravite totalneho zavslaka(aj ked nim uz som)no ale sup sup rychlo dodajte dalsi diel PROSIIIIIM!!!!!!!

Ten medvěd

(Kat, 20. 4. 2008 8:43)

mně fakt dostal. Objevil se tam fakt hodněkrát a tak napůl jsem čekala, že Brett bude mít medvěda jako mazlíčka. Ale Brok je lepší. je nádherná a jako hlídač nepoužitelná dle mně. Nevadí je to přítulné domácí topení.
Za druhé ty dva. Něco jako oheň a led? Hmm ty rozhovory jsou prostě dokonale a oba dva excelují. Jsem ráda, že jsem si to nechala na dnešek a dokonale vychutnala. Takže máme dva agenty z Aljašky. Chcech zábava bude a propo neškodilo by vyjmenovat které ty školy chodil. Pro moji skromnou zábavu.
Za třetí obligátně kdy bude jako další díl. Takhle nás napínat kdo vyhraje v šachách. No tipuje pana štěněte i když kdo ví. Tsss to se Kat nedělá ji takhle napínat.
Za čtrté ty odchody příchody jsou mi tak sympatické.
Za páté. Stvořit zas dokonalost je nefér jenže je to dost návykové. Takže pokračovat jen tak dál a dál a dál. Těším se na pokračování jak piraňa na krevní lahůdku...

jeeeeeeeej

(Suguru, 19. 4. 2008 20:50)

ďalší cyklus na ktorého pokračovanie budem číhať ako líška na sysla :P HEZKÉÉÉ
a keby ten pes bol o niečo menší a mal by chvost ako špic, tak by bol rovnaký ako tá potvora,ktorú mám doma XD a keď hovorim, že je to potvora, tak svoj komentar musim skratit, lebo mi zere veceru.....

...

(Sayuri, 19. 4. 2008 19:58)

Krásný...Vypadá to na další skvělý příběh.
Kdy bude další kapitola? :-)

Skvělí

(alexandra, 19. 4. 2008 19:03)

Další kapitolu srusím