Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Pekla - V Londýnských uličkách

22. 11. 2009

 

Ležel v kaluži krve, díval se na toho kluka a přitom cítil poslední záchvěvy života, které tu byly, ale před hodinami. Přesto je mohl cítit. Prožívat to, co prožívala oběť předtím, než zemřela.

Záblesky.

Boj.

Poslední lapavý nádech.

Vědomí smrti.

 

"Inspektore!"

Trhl sebou a podíval se na svého pobočníka, který se objevil v ústí uličky.

"Našli... Našli další mrtvolu, na Mitre Square. To... to..." Pobočník byl neobvykle bílý, i přes svůj vysoký tlak a obvyklou brunátnost. Vypadal, že možná i zvracel. "To musíte vidět, to se nedá popsat," vyrazil ze sebe nakonec.

"Jdu tam," řekl a naposledy se podíval na tělo, co leželo nedaleko něj. "Ať to uklidí a doktor se podívá na tělo. Dnes toho asi bude víc."

S tím odešel, aby se podíval na další mrtvolu.

 

Byl to také prostitut, ale vyjmuty byly jiné orgány. Ledviny. Tentokrát. Zase ty samé pocity a zase ten zmatek. Musel vidět víc. Potřeboval víc.

"Ať se i tady zastaví doktor. Tohle chce podrobnou zprávu."

"Tohle vám nestačí?" zasípal jeho pobočník a držel si přes ústa i nos kapesník. "Tomu klukovi někdo podřízl krk..." zajíkl se, "a nechal ho vykrvácet! Potom ho rozřezal jako prase na jatkách! CO na tom chcete ještě zkoumat! CO?!"

Okolo postával dav čumilů a natahoval krky. Nic člověka nepřitahuje tak jako utrpení a krev. Nic ho nepřitáhne, jako zvěrstvo, které byl člověk schopen způsobit bližnímu svému.

"Chci všechno, co mi bude moci říct doktor. Třeba co naposledy jedl. Cokoliv!" Inspektor se otočil na patě a vyšel z uličky. Tam se vztekle podíval po čumilech a pak uviděl partu kluků, kteří měli, řekněme stejné povolání, jako mladík na kterého se díval.

Přešel pomalu k nim.

"Znali jste ho někdo?"

"Ne…" šeptl jeden.

"Ano," ozval se jiný. "Znal. Jmenoval se Jack. Říkali jsme mu Lucky Jack."

"No, dnes viditelně moc štěstí neměl," ušklíbl se inspektor Abberline.

"Ne, to tedy ne. Třeba doufal, že když ho zapíchnou, tak ho konečně chytíte, co vy na to?" odpověděl mu ten kluk a prostořece se mu zadíval do očí. Byl z nich nejvyšší, patrně také nejstarší, i když mnoho mu být nemohlo. Na sobě měl poněkud pomačkané kalhoty, košili, chatrný svetr a dlouhý kabát. Nevypadal tak zbídačele, jako ti zbylí. Jistá část inspektorovy duše nechtěla vědět, kteří "klienti" si ho vydržují. Asi byl něco jako nepsaný vůdce...

"Potřebuju vědět, jestli měl nějakého stálého klienta. Nebo, jestli nevíte s kým šel včera," inspektor se na ně zkoumavě díval. Báli se ho, což chápal. Ale ten vysoký ne. Ten byl dokonce drzý. To se mu svým způsobem líbilo.

"Takže?"

"Nehlídáme se, jestli vám jde o tohle," lehce přimhouřil levé oko a nakrčil nos. "Ale pokud vím, stálého klienta neměl." Při těch slovech se mírně obrátil za sebe, jakoby očekával jestli přece. Ale nikdo se neozval. Jen jeden z chlapců mu stiskl ruku. Vysoký ji sevřel a pokýval. Vypadalo to bezmála, jako kdyby ho uklidňoval.

"A včera... Je mi líto, včera jsem měl práci, nemohu sloužit."

"S Šetiměsíčníkem," ozval se ten, co se vysokého držel.

"S chlápkem, co mu žena už šest měsíců nedává," upřesnil vysoký. "Skutečné jméno neznám. Ale dám krk, že ten nevraždí. Na to je moc velkej posera... Ve všech oblastech."

Inspektor se ušklíbl. "Dobře, ale je to už druhý za tuhle noc a třetí za poslední tři týdny. A to je úterý. Doporučil bych vám být opatrnější a moc nevycházet… Samotní." Abberline si přejel rukou přes čelo. Zase ho bolela hlava. Klasický abstinenční příznak, napadlo ho a sevřel si kořen nosu.

"Ještě se vrátím."

"Budeme si to dávat do trojky. Vyjde to dráž, ale zase všem řekneme, že to máme požehnané z vyšších míst, že nám to doporučil jeden inspektor," uchechtl se ten vysoký.

"Jistě to zákazníky pobaví," odtušil inspektor, a bez rozloučení odešel.

Od chvíle, kdy ho seržant vytáhl z toho opiového doupěte, to byl třetí případ a on od té doby nespal. A když nad tím tak přemýšlel, ani nejedl. Také ty vidiny byly moc slabé. Potřeboval znát víc, mnohem víc. Takže to chtělo první jídlo a potom absint. Opačná kombinace by mohla být vražedná.

 

"Měl jste toho smrada zavřít," napomenul ho seržant, když si s hekáním sedal vedle něj do drožky. "Kdo to kdy viděl, aby si takovej usmkranec otvíral pusu..." pokýval hlavou.

"Otvírá si jen pusu, nic víc," mávl rukou Abberline a opřel se víc do polstrování drožky. "Ať pak zastaví u nějakého pekařství, mám docela hlad," řekl a zavřel oči. Potřeboval přemýšlet... A taky si vybavit, co na těch místech cítil. Každou noc jedna. Dnes dvě vraždy. Všechno prostituti a podle způsobu jeden muž. Neobvyklé nástroje... Zajímavě ostré.

"Stejně jste ho měl zavřít. Už jen z principu. Vždyť je to proti přírodě, to co dělaj! Prostitutky, to je aspoň normální... Ale chlap s chlapem? Z toho je mi na blití. Nedivím se, že je někdo vraždí. Slušnejm lidem se z nich musí obracet žaludek..."

"Drahý seržante, ve starém Řecku by vám zase řekli, že je to normální. Římané se tím dokonce chlubili a i jiné dávné civilizace. Dokonce i v Homérově Ilias je popisován takový vztah, sice v náznacích, ale je. Není to nic nemorálního. Dokonce jeden svatý byl takový. Lidi se nemění, jen jejich pohled na věc, ten náš ovlivnila církev. Dokonce i vévoda Buckingham, co prý sváděl francouzskou královnu, byl i na chlapce."

"No vy to snad schvalujete, inspektore!"

"Dobrá, možná jsou podle vás amorální. Ale v zásadě nikomu neubližují. Kde není poptávka, není ani nabídka. A už vůbec to není důvod, aby je někdo vraždil tak bestiálním způsobem!"

"No dobře, dobře, snad jsem toho zas tolik neřek," ohradil se seržant ublíženě. "Kam vlastně jedem? K soudu, nebo kam?"

"Ne, na komisařství, pro včerejší zprávu a pak na lékařskou fakultu. Musím vědět, čím je vraždí. Ty řezy jsou divné. A příliš čisté. Toho jste si taky všiml, ne?"

"Ne, abych byl upřímnej. Stačilo mi, když náš patolog u toho prvního prohlásil, že vykrvácel, tam ze zadu. Od tý doby si je neprohlížím. Furt na to musím myslet," přiznal se seržant poněkud zahanbeně. Pak zabouchal na stěnu drožky. "Hej! Na komisařství, slyšels?!" Ztěžka padl zpátky do sedadla, jak se drožka rozjela rychleji.

"Na každý případ, zdá se, že pachatel, ač je podle mě vzdělaný, nenávidí sodomity, tak jako vy, Johne."

"Nepřijdou mi přirozený. Ale jak říkáte, inspektore, kdyby to lidi nechtěli, byli by bez práce. Neměli by je vraždit. A už vůbec ne takhle..." povzdechl si seržant a raději si zase na ústa a nos přitiskl kapesník, jakoby ještě cítil pach mrtvoly.

 

Když dojeli na komisařství, Abberline si vyzvedl protokol a zašel za doktorem ze soudního, ale ten měl pro něj jen hrubý popis. Taky to nebyl pořádný doktor, ale alkoholik, který by se jinde neuživil.

Jsme banda ztroskotanců, napadlo Abberlinea a řekl mu, že počká. Podle doktora to bude trvat dvě hodiny. Takže Abberline měl chvilku času. a když se jeho žaludek ozval, rozhodl se, že ho stráví v blízkém hostinci, potřeboval to jídlo.

 

Číšnice mu přinesla skromný jídelní lístek a potom se k němu sklonila.

"Támhleten kluk se na vás už dvakrát vyptával. Očividně s váma touží moc mluvit." Slovo "moc" nepřirozeně protáhla a ukázala rukou kamsi dozadu. Jak se uhnula, odhalila mu výhled a on sledoval její paži až... se střetl s drzým pohledem toho vysokého prostituta.

"Hm," Abberline se podíval na kluka a pak na lístek. Nakonec mu pokynul, ať si přisedne. "Dal bych si polévku a kus pečeně s chlebem. A pintu piva. A pro něj to samé," doplnil, když si kluk sedl naproti němu. "Poslouchám."

"Pokročili jste?" zeptal se přímo, ani se neobtěžoval poděkovat za oběd. Abberline si všiml, že má čisté ruce. Zřejmě o sebe dbal. "Nerad to říkám, ale spousta kluků se bojí na ulici. Jenže když nepůjdou na ulici, chcípnou hladem... Paradox, že jo? Mají se nechat zavraždit, nebo pojít jak psi, když nemají žrádlo?"

"Něco jsem našel, ale potřebuju se poradit s odborníky. A těch kluků je mi líto. Takhle si nezaslouží zemřít nikdo."

Jídlo jim donesli vzápětí.

"No, dáte si, nebo jsem vás tím urazil?"

"Ne, jen nejsem zvyklý, že mě někdo zve, aniž by něco chtěl," odpověděl mladík upřímně. Potom se poměrně opatrně a trochu nesměle začal potýkat se svými porcemi.

"Nic nechci, jen nerad jím sám," trochu zalhal Abberline a pak se sám dal do jídla. Měl hlad, ale jedl pomalu. Věděl, že jeho žaludek jídlo špatně snáší. A když se občas zadíval na mladíka před sebou, musel se v duchu ušklíbnout. Ten zjevně takové problémy neměl. Házel to do sebe s rychlostí blesku. Nevšímal si ho. Ale po chvíli zdvihl hlavu, jakoby vycítil, že se na něj dívá, a věnoval mu zkoumavý pohled.

„Najez se dřív, než ti to seberou. Takové je pravidlo ulice,“ řekl tiše, jakoby se zkoušel obhajovat. Lžíce smutně zaskřípala po dně talíře. Polévku měl snědenou za dobu, kdy do sebe Abberline nasoukal čtyři sousta.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se inspektor místo odpovědi.

„Moje jméno vám nic neřekne. Když mě budete hledat, ptejte se na Galéna.“

„Dobře,“ řekl inspektor a znova se dal do jídla. Skutečně, musel jíst pomalu, jinak to u něj ani nešlo a přesto ho ten mladík svým způsobem pobavil. A on najednou věděl, že tohohle si někdo donedávna vydržoval. Zřejmě je v tom, co dělá, dobrý.

A jedl mnohem pomaleji. Snažil se s ním držet krok, snad ze zvědavosti, snad pro něco jiného. Nicméně každé sousto si pečlivě prohlédl, než ho sežvýkal a polkl. Bylo to svým způsobem zajímavé. Tímhle počínáním mu něco připomínal... Co? A i když se snažil, talíř stejně odstrčil ve chvíli, kdy inspektorovi zbývalo ještě víc než dost. Potom si urovnal klopy kabátu a nakřivo se usmál.

"Asi už půjdu. Díky za oběd, třeba vám to jednou oplatím... A mimochodem, řekněte vašemu patologovi, že by měl přestat pít, jinak se nikam nedohrabete." S tím se zdvihl.

Abberline se ušklíbl a pak mu kývl na pozdrav. Netušil odkud tohle ví, ale na druhou stranu, o tom, že půlka policie jsou alkoholici, si cvrlikali i vrabci na střeše Buckinghamského paláce. Nic nového. Galén odešel. Jen u dveří hospody se pak ještě na inspektora zadíval a lehce si povzdechl.

"Třeba by potom přišel na to, že..." zbytek více méně zamumlal do svého kabátu. Venku se ozvalo zapísknutí, v hospodě práskly dveře.

Zmizel tam, kde byl doma. Na ulici.

 

Za pár minut na to se objevil seržant. Udýchaný, zarudlý, jako obvykle. Mávnutím si přivolal servírku a ona mu ukázala k inspektorovu stolu. Něco řekla, on přikývl. A šel si přisednout. 

"Slyšel jsem, že prej tu s váma byl ten kluk. Ten smrad drzej. Co chtěl?"

"Jen byl zvědavý, nic víc." Inspektor zrovna bojoval s pečení. Potřeboval se najíst, ale žaludek už trochu protestoval. Takže se v tom jen nimral a pobaveně sledoval seržanta Goodvilla, kterak se na něj trochu naštvaně dívá. Vůbec mu občas ty všechny předsudky připadly moc divné. "Mimochodem, Johne, nevíš, kde se v historii vyskytovalo jméno Galén? Něco mi to připomíná."

"Galén..." zabručel si seržant pro sebe, podrbal se na hlavě, ale potom jen pokrčil rameny. "To teda nevím," podíval se na něj tázavě. "Nač to potřebujete vědět?"

"Jen mě to napadlo," mávl inspektor rukou a odložil konečně příbor. Pak zaplatil servírce, která se na něj zkoumavě dívala a spolu se seržantem se zvedl k odchodu. "Tak co, už má doktor ty zprávy?"

"Doktor..." Seržant se náhle zastavil a zamračil. "No jo, doktor! Nebyl ten váš Galén nějakej doktor?" zeptal se potom. Pak se rychle vzpamatoval. "Jo, něco prej má, ale moc toho nebude. Říká, že má co dělat, aby při tý práci nezvracel."

"Ať si dá večer panáka navíc a u práce nesvačí, pak se mu možná bude dělat lépe. A máš pravdu, Galén, byl lékař! Bože můj, já jsem... Musím rychle na královskou kolej a pak do města!"

"Vy si myslíte, že to dělá doktor? To snad ne! Doktoři jsou vzdělaný lidi, soudný! Nejsou to pomatenci, tohle by žádnej doktor nespáchal. Leda tak řezník!" namítl seržant Goodvill, ale poslušně zamával na policejní drožku a kočímu nadiktoval adresu královské lékařské koleje. Když se potom kola rozhrkala na mokrém dláždění, obrátil se na Abberlinea, který byl vmáčknutý do rohu.

"Fakt si myslíte, že to dělá doktor? Proto tam jedeme?"

"Myslím si to, ale potřebuju jistotu. A Johne, Galén byl lékař v Římě. Jsem idiot, že jsem na to zapomněl. On de facto založil moderní medicínu. Jen v jednom se mýlil, že rovnováha v těle závisí na čtyřech prvcích, hlenu, krvi, žluté a černé žluči. Ale jinak zkoušel věci a operace, které se od té doby dlouho neodvážil nikdo zopakovat! To byl Galén, lékař římských císařů!" Abberline si vydechl. "Já věděl, že to jméno znám."

"No, když myslíte..." Tohle byla na seržanta Goodvilla vysoká matematika. On by jen rád chytil vraha, aby se už nemusel dívat na další rozpárané tělo. I když odsuzoval, čím se oběti živily, inspektor měl pravdu, takhle si nikdo nezasloužil umřít.

 

Drožka projela špinavými uličkami, až potom zastavila před honosnou budovou Královské lékařské koleje. Abberline okamžitě vyskočil, seržant měl co dělat, aby mu stačil.

Inspektor se nezdržoval vrátným, ani nikým jiným, šel za tajemníkem a tomu předložil svůj problém. Potřeboval odbornou konzultaci a hledal odborníka na chirurgii, tak koho mu prý může doporučit.

Jenže tajemník nebyl moc vstřícný.

"Vy si myslíte, že navezu některého našeho absolventa do vašeho případu a udělám z něj tak další terč?" optal se studeně a měřil si Abberlinea chladným, pichlavým pohledem.

"Ne, jen chci konzultaci. Jeho jméno se nikde nemusí objevit, pokud si to nebude přát. Navíc, je to přece vaše motto, pomáhat lidem, ne? A já tu vyšetřuji trojnásobnou vraždu. Potřebuji názor experta."

"Máte přece policejní lékaře, odborníky ve svých řadách, ne?" opáčil tajemník a pořád to znělo nepříliš přátelsky. "Nechápu, k čemu vám bude užitečný náš lékař. A kromě toho, k tomu potřebujete souhlas vašeho nadřízeného. Ten máte?"

"Můj nadřízený se o případ tak dalece nezajímá."

"V tom případě je mi líto, ale nemohu vám pomoci. Pokud tedy nemáte ještě jinou otázku, kterou bych vám mohl zodpovědět?" Otazník na konci naznačoval jediné - vypadněte a nezatahujte prestižní lékařskou fakultu do takové špíny!

"Ne, děkuji za ochotu pomoci při vyšetřování," posměšně a trochu vztekle se uklonil Abberline a odešel. Na chodbě kývl na seržanta. "Dostali jsme košem, ale já vím, kde najdu náhradu. A ty pro mě udělej jedno, Johne, zjisti mi, kdo se o ty kluky zajímal. A hoď mi pak domů fotografie z místa činu, asi se ve městě zdržím."

"To bude dost obtížný, k tomuhle se nikdo nepřiznává rád... ale udělám, co budu moct," posunul si seržant klobouk do čela. "Kde budete chtít vyhodit?" zeptal se potom, protože mu bylo jasné, že Abberline hodlá vyrazit do ulic. Jinak by mu nezadával takovou práci.

"Pár ulic před komisařstvím, potřebuju si ještě něco zařídit," odpověděl mu zamyšleně Abberline a přitáhl si kabát blíž k tělu. Venku byla lezavá zima.

 

Drožkář automaticky zamířil ke komisařství, ale pár ulic před ním, seržant poručil zastavit. Raději se neptal proč, při práci u policie si zvyknete na leccos. Zastavil na jednom zastrčeném náměstí a sledoval jak inspektor Abberline vyskočil a vzdaluje se do mlhy. Potom znovu mlaskl na koně a pokračoval v cestě.

 

Věděl. Teď už věděl. Galén! Já idiot!, napadlo ho. Nikdo si nedá takovou přezdívku jen tak. Musel ho najít a hned. Zastavil se u jedné z křivolakých uliček a nasál vzduch mezi zuby.

Galén.

Galén…

Galén…!

To jméno rezonovalo jeho myslí a on najednou věděl, kde bude. V hostinci U Kola a oje. Vyrazil tam

 

Hostinský po vyslovení jména Galén, jen máchl rukou kamsi dozadu, kde se setrvačností vlnil ucouraný, vybledlý závěs. Dál se s ním nebavil, věnoval se hostům.

Alkovna byla narvaná k prasknutí, všechny pochybné živly, dámičky z podsvětí, drobní zlodějíčci a vůbec všichni, co věčně byli na hranici, se scházeli tady. Vzduch tu byl vlhký, těžký, prosycený pachem kouře, potu, alkoholu a nemytých těl. Abberlinea si pár návštěvníků změřilo nepřátelskými pohledy, ale jinak ho nechali být. Platilo tu pravidlo: žij a nech žít. Pokud jim nedělal problémy, nedělali problémy oni jemu.

A Abberline šel dál. Za tím závěsem, ano, bylo to jakési další doupě. Pár kluků, co se prodávalo, pár stejně pracujících děvčat, A tam vzadu u stolu, skloněný nad nějakým ohmataným spisem…

"Galén, filozof, historik, básník, to občas, ale hlavně lékař, zvláštní přezdívka," řekl Abberline místo pozdravu.

"Čekal jsem, kdy vám to dojde," odpověděl prostitut a potom se na něj zadíval. "Klobouk dolů, byl jste víc než rychlý... Potřebujete něco?" zeptal se. Jeho tmavé oči si inspektora měřily s neskrývaným zájmem. "Nebo mě jdete zatknout?"

"Přišel jsem pro radu," řekl inspektor a přisunul před něj pitevní zprávy. "A mimochodem, odhaduji, že jste medik, nedostudovaný? Možná vám nedovolila slavná lékařská kolej složit závěrečnou zkoušku, že?"

Trochu se usmál a nabídl mu židli. "Lékař. Bez diplomu. Interní praxe pánů profesorů. Složíte závěrečné zkoušky, ale za diplom musíte platit, dokázat svou solventnost na založení praxe. To bohužel někdo jako já nemá... Tedy jsem lékař chudých, protože ti diplom nepotřebují." Přitáhl si pitevní zprávy a začal číst. Po dvou minutách je odložil. "Měl byste vyhodit patologa, inspektore. Tohle vám v ničem nepomůže."

"Dobře, chcete je vidět?" zeptal se klidně inspektor a se zájmem si ho prohlížel. "Mohl bych to zařídit a vy byste mi mohl říct víc."

"Když je uvidím, rozhodně vám budu moci říct víc. Pokud mi věříte... Nesedávám po večerech nad knihami. Mojí praxí je ulice, inspektore. Mojí odborností jsou oni," ukázal bradou kolem sebe. "Ale jestli mi umožníte se na ta těla podívat blíž, pak vám pomohu, jak jen to bude v mých silách."

"Dobře, dnes večer vás tam vezmu. Na pitevnu, budete mít celou noc, pokud budete chtít. A řekněte jim, že si nedělám legraci, mám dojem, že dnes v noci to tu nebude bezpečné."

"Oni to vědí, inspektore," tmavé oči proti němu se ani nehnuly. "Vědí to, ale zítra nebudou mít co jíst, když si dnes nevydělají... Ani já si v té hospodě nedělal legraci. Zákon ulice je opravdu, sněz to, než ti to seberou..." Díval se na něj, zpříma, neuhýbavě.

Abberline musel uznat, že pro tuhle "práci" má všechny předpoklady. Vysoký, štíhlý, s neobvykle zajímavým obličejem. Barvu jeho očí určit nedokázal, věděl jen, že jsou tmavé. Stejně jako jeho vlasy. Znovu se mírně nakřivo usmál.

"Tedy dnes večer, před komisařstvím..." U vchodu se objevil jeden z chlapců a kývl na něj. "A teď, pokud mě omluvíte - musím jít. Čeká mě zákazník. Počítám, že to stihnu do osmi, nejdéle do půl deváté. Nashledanou, inspektore." S tím se Galén zdvihl a protáhl se za závěs.

 

Inspektor se usmál a o chvíli později vyšel za ním. Nikdo ho neobtěžoval. Měl takový ten podivný pohled někoho, kdo nechce být obtěžován a už vůbec ne nabídkou sexuálních služeb.

Zajel k sobě domů a tam si konečně vlezl do vany. S nezbytným panákem absintu, okořeněným trochou laudana.

Přál si je vidět. Zase na chvilku... Svou rodinu.

Stačilo se jen napít... A byl zase s nimi.

 

V té době, co se oddával svým drogovým zážitkům a vzpomínkám, si Galén svlékal svůj kabát. Stahoval svetr. Převelice pomalu rozepínal knoflíky svojí košile. Nechával hrubé ruce, aby mu jezdily po těle. Nevadilo mu to. Už dávno ne. K tomu stačilo málo. Nechat se "zaučit" jedním zkušeným a potom na tři týdny spolknout svou hrdost – po třech týdnech si člověk už zvykne. A peníze vydělané vlastním tělem byly lákavé...

Sykl, když s ním bylo hrubě smýknuto k čelu postele, ale nebránil se. Poddal se, stejně jako tolikrát před tím. A stejně tolikrát se ještě poddá. Jen v jedné chvíli se mu před očima mihly ty hrůzné scény. Krev na chodníku. Vyděšené pohledy jeho přátel. A to všechno se smísilo se vzpomínkami na jeho lékařskou praxi. Prostitutky, kterým pomáhal od pracovních "úrazů", ženy, které k němu přicházely porodit, nespočet zranění od zákazníků, nebo konkurentů, která ošetřil.

Byl Galén, lékař chudých, který prodával vlastní tělo...

Bylo půl osmé, když se oblékal a s poněkud výsměšným pohledem strkal vydělané peníze do vnitřní kapsy kabátu. Měl spoustu času. Rád by se před schůzkou s inspektorem trochu umyl, ale tady nebylo kde. Jeho zákazník hlasitě chrápal, rozvalený přes celou postel. Prostitut jen potřásl hlavou a vytratil se. Očista musela počkat. Možná se bude moci trochu upravit v márnici?

Když dorazil před komisařství, nedaleké hodiny odbily osmou.

 

Probudil se krátce před sedmou. Trhnutím, noční můrou, která přetrhla jeho sny, stejně jako naděje. Voda už byla studená, takže rychle vylezl, neobtěžoval se úklidem, oblékl se a chytil drožku na komisařství. Dorazil tam krátce před osmou. Rozhlédl se a zahlédl Galéna ve stínu budovy.

Opíral se o ni celými zády, hlavu zakloněnou a oči zavřené. Vypadal nenuceně, ne jako když čeká, ale jako když se tu jen zastavil na odpočinek. Když zaslechl jeho kroky, podíval se jeho směrem. Na krku měl několik škrábanců.

"Dobrý večer, inspektore," pozdravil tiše.

"Dobrý večer, doktore," usmál se inspektor a pak mu pokynul. "Pojďte, musíme se tam dostat tak trochu nepozorovaně. Přeci jen, prostituty si na komisařství nevodíme často."

"Ne? Zvláštní..." podotkl Galén s tajuplným výrazem, ale uposlechl ho. Šel tiše jako kočka, jeho sešlapané podrážky po dlažbě jen klouzaly. Když vystoupali po schodech k vrátnici, zůstal trochu ve stínu, využívaje svého tmavého oblečení, počkal, až Abberline zabaví hlídače a potom proklouzl do temnoty chodby za ním.

Počkal na něj, přitisknutý do šerého koutu. "Kam teď?" zeptal se polohlasem.

"Teď, jako vždy, když se jedná o špinavé záležitosti, dolů. Do podzemí," řekl a vedl mladíka za sebou. Museli sejít až hodně dolů, než se dostali do chladného sklepení márnice a pitevny, které bylo vlastně pod jiným domem. Zvláštní a trochu tajemná cesta podzemím, kdy nikoho nepotkali. Jen opilého doktora, kterého inspektor poslal pryč, když mu začal blábolit o ďábelském rozparovači.

 

"Tak jsme tady," řekl a otevřel dveře márnice.

"Ďábelský rozparovač?" Galén nadzdvihl pobaveně obočí, ale už to nijak nekomentoval. Vzápětí je ovanul dobře známý pach dezinfekce a smrti. Formaldehyd a napůl rozkládající se těla. Nic příjemného, ale byl na to zvyklý. Abberline mu pokynul, společně vkročili dovnitř a Galén si zcela automaticky svlékl kabát. Potom i svetr a vyhrnul si rukávy. Na předloktích se objevily modřiny připomínající svým tvarem otisk lidské ruky.

"Kde je máte?" zeptal se šeptem. Jakási úcta k mrtvým, kteří tu leželi všude kolem, zakrytí prostěradly.

"Tady vzadu," řekl inspektor a přešel k zakrytým tělům. Chvilku se bál, že tam nebudou, ale naštěstí tam stále byla. Naštěstí. "Nástroje tu někde najdete a myslím, že si poradíte," řekl a odstoupil od stolu.

Sen pořád dozníval. A navíc, tady u těch těl… Jako by cítil další. Další vraždu.

Zelené oči.

Hlad noci.

Dobré víno.

Hrozny...

 

"Dobře," Galén si prohlédl cedulky, které označovaly jednotlivé oběti a zdvihl prostěradlo. Na okamžik se mu udělaly mžitky před očima, ale už to viděl podruhé. Jen takhle, obnažené a umyté, to bylo poněkud syrovější. Přitáhl si stolek s nástroji, oblékl zástěru a sklonil se nad mrtvým.

"Buďte tady," pronesl potom šeptem. "Nemusíte se dívat, ale zapisujte si..."

"Jistě," řekl inspektor Abberline a vytáhl si zápisník. Musel se usmát, když pak zaslechl školený hlas, tolik rozdílný od toho lehce urážlivého, co znal z dřívějška.

"Oběť je muž, dvacet, dvacet dva let. Střední postavy, hnědé vlasy, modré oči. Zemřel po prvním zásahu, chirurgickým nožem do krku...“ Na chvilku se odmlčel a pečlivě si tělo prohlédl. "Ale možná ne," zamumlal potom, roztáhl mrtvole nohy a sklonil se skoro až dolů. Potom se narovnal. "Oprava. Zásah do krku byl až druhý. Pachatel oběti zasunul do řitního otvoru silný, tupý předmět, čímž došlo k protržení hráze. Ovšem trvalo by pár hodin, než by oběť vykrvácela, na to neměl čas. Proto mu natrhl aortu. Je zcela bez pochyby, že v době, kdy začal s vyjímáním orgánů, tak oběť ještě žila..." Trochu zbledl, ale pokračoval. "Řez je umístěn na spodní straně břicha, svisle, ale veden odspoda nahoru, což je neobvyklé. Domnívám se, že ještě pořád mohla být oběť naživu." Na chvilku se odmlčel. "Vyňal střeva. Všechna. Potom mu prořízl hrdlo..." Hlas mu poněkud zakolísal.

I inspektor poněkud zbledl, ale stále se držel, přeci jen tohle byla jeho práce. A pořád si metodicky psal. "Kdo byl podle vás vrah? Musel mít vzdělání, aby tohle provedl?" zeptal se po chvíli. "Třeba medicínské?"

"Zcela určitě. Přinejmenším musí umět zacházet s nožem a mít jisté znalosti anatomie. Ale podle mého je to lékař. Medik, nebo veterinář. A taky je to levák, ale snaží se to maskovat. Řezy na hrdle jsou vedené zleva doprava, jako u praváka, ale nejisté a roztřepené. Takže je to levák, ale snaží se, abyste ho považovali za praváka."

"Což je zajímavé. Je málo lékařů, mediků a veterinářů, leváků, že?" zeptal se a popošel blíž. "Jaký může mít člověk důvod zastírat, že je levák? Mimochodem, jak moc šikovně to podle vás dělá? Umí třeba operovat?"

"Jak říkáte, je málo lékařů i veterinářů, kteří jsou leváci. Drasticky by vám tím zúžil výběr. A jinak, až na ty maskované řezy je všechno provedeno perfektně. Na ta střeva dokonce použil kleště, aby si je odtáhnul... Smrštěná tkáň je lehce nerovná, jakoby se svažuje, to dokazuje použití kleští. Takže podle mého, ano, umí operovat, je velmi zručný a je to sadista. Jsem si jistý, že kdyby měl dost času, nechá oběť vykrvácet z perinea... Agónie by trvala hodiny.“

"Pak jich muselo být víc, někdo toho kluka přeci musel přidržet. Přeci by si tohle nedal udělat jen tak… v uličce u stěny. Musel mít spolupachatele, nebo velkou sílu."

Galén se sehnul a krátce si přičichl ke rtům mrtvého. Pokýval hlavou. "To mě taky napadlo... Byl sám. Ale měl pomocníka. Jménem laudánum."

"To ti dva další také, bylo z nich cítit, takže laudánum a hrozny, alespoň nějaké spojitost, kromě těch krutostí. Ten člověk je tedy vzdělaný v medicíně a bohatý, tak bohatý, že si může dovolit hrozny. Zajímavé." Abberline se opřel o volný stůl a zadíval se na mladého muže. "Chcete hned pokračovat, doktore?"

"Jistě. Nemáme moc času," odtušil Galén a přesunul se k druhému tělu.

"Oběť muž, šestnáct až osmnáct let, vysoký, mírně podvyživený, hnědé oči, světle zrzavé vlasy. Příčina smrti..." ohledal zběžně krk a potom zcela automaticky zamířil ke klínu. "Ano, opět protržené perineum, pravděpodobně tupým předmětem, následně proříznutá aorta. V této době oběť ještě pořád žije, ale silně krvácí. I tentokrát jsou všechny řezy vedené opačným směrem, než je orientace vraha. Tudíž levák, vydávající se za praváka." Sklonil se k ústům mrtvoly a čichl. "Opět použito laudánum." Vrátil se k trupu a odrhnul odchlipující se kůži. "Vyňaty obě ledviny. Opět použity kleště, řezy jsou mírně svislé, ale naprosto přesné. Smrt nastala po proříznutí celého hrdla, pár centimetrů pod řezem na aortě. Jsem si jistý, že oběť zemřela teprve po tomhle finálním řezu..." Na chvilku se opřel o stolek s nástroji. "Budu potřebovat panáka, potom..." zašeptal.

"To budeme dva," řekl tiše inspektor a pak společně přešli k poslední mrtvole. Všechno se opakovalo.

"Oběť, šestnáct let, chlapec středního vzrůstu, v posledních týdnech lépe živený. Znovu tupým předmětem protržené perineum, proříznutá aorta. Oběť je stále naživu, smrtelně krvácí. Řezy vedené stejnou technikou, tedy levák snažící se toto zamaskovat " Nahnul se nad ústa mrtvoly a čichl. "Opět použito laudánum." Ponořil ruce do rozšklebené rány na břiše. "Vyjmuta játra, slezina a slinivka. Použity kleště, průkazné mírně svislé řezy. Jinak naprosto přesné. Smrt nastala po proříznutí celého hrdla, pár centimetrů pod řezem na aortě. Zase žil až do konce. Bože tohle je… Zvěrstvo! Kdo mohl něco takového udělat?! Jaká zrůda?!"

"Zase jen člověk, nikdo jiný," zamumlal inspektor Abberline a pak mu pokynul. "Nezajdeme na drink? Po tom všem."

"Budu se muset opít," nadhodil Galén a odložil nástroje. "Tohle je příšerné. Kdyby ty kluky aspoň zabil a potom je páral. Ale tohle... Připomíná mi to středověk, smrt je jen vysvobození z utrpení. On je mučí, jakoby je chtěl za něco trestat..." Na okamžik se zarazil a poslední mrtvolu ohledal ještě jednou. Tentokrát minul všechna zranění, zaměřil se na všechno ostatní. Když se potom narovnal, v očích měl zvláštní výraz.

"Co je?" zeptal se inspektor Abberline.

Galén mu ukázal drobnou bílou vyrážku na neporušených místech kůže. "Lucky Jack byl syfilitik. Podle té vyrážky, v sekundárním stádiu."

"Zajímavé, pro jeho zákazníky. Druhé stadium, je prudce nakažlivé, nebo se mýlím?" zeptal se inspektor, když mu ukazoval mísu s vodou a dezinfekcí.

"Nakažlivá jsou všechna stádia. Druhé stádium je jen viditelné... Jenže naši běžní zákazníci nevědí, jaké jsou syfilitické příznaky, takže asi tak," zabručel doktor, zatímco znovu zašíval těla a myl si ruce v dezinfekci. Pečlivě sklidil všechny nástroje, uložil vozík na místo a sundal si plášť. Když si potom oblékal kabát, mince v náprsní kapse smutně zachrastily.

Galén střelil po inspektorovi pohledem.

"Nejspíš jich polovina padne na důkladnou koupel. Nemůžu jít zítra pracovat a být cítit smrtí..." Trochu si povzdechl.

"Víte, teď to neberte, jako… zakázku, ale můžete jít ke mně. Vanu mám a dost mýdla taky. I alkoholu. A potřebuji to s vámi ještě probrat. Navíc budu mít i fotografie místa činu. Takže, je to na vás, Galéne." Inspektor se trochu ušklíbl nad svým nápadem, ale tam v té noci se zase zabíjelo a bude se zabíjet, to věděl. Galén mu byl sympatický a navíc, opravdu to potřeboval probrat... Nebo to byl jen plán jak ho zachránit?

"Hezky to vyslovujete..." usmál se na něj lékař. Potom se na chvilku zamyslel. "Tedy dobře. Neberu to jako zakázku, ale neberu to ani jako milosrdenství. Tu koupel vám zaplatím. Bez námitek. Nechci vám být dlužný, inspektore."

"Dobře," usmál se inspektor a pak už byli zase venku před komisařstvím a mířili do noci. Inspektor dal přednost pohybu před drožkou. A po půl hodině ostré chůze, byli u něj doma.

 

Prostorný byt zřejmě kdysi obývalo víc lidí, jak si Galén všiml. Ale teď, teď tu žil Abberline sám. Zaregistroval vanu, láhve absintu i lahvičky laudána vedle, kterou inspektor rychle schoval do kapsy. Bylo sice jedenáct v noci, ale přesto inspektor nechal vanu znovu napustit a dokonce jim donést nějaké jídlo. Prostitut se mezitím schoval v ložnici a když přišel, bylo vše nachystáno.

"Prosím, jídlo, alkohol, koupel, poslužte si."

"Jak dlouho jste na laudánu závislý?" zeptal se lékař, zatímco se už potřetí za tuhle noc svlékal, ale poprvé s pocitem, že ho čeká něco velmi příjemného. Byl trochu hubenější, než vypadal zpočátku a na kůži se mu zřetelně rýsovaly otisky zubů i modřiny od rukou. Nevšímal si jich. Patrně je ani nevnímal. Jen s blaženým výdechem vklouzl do teplé vody, nalil si sklenku absintu a zaklonil hlavu, až si navlhčil vlasy. Potom na inspektora zamžoural.

"No tak, jak dlouho to berete?"

"Rok. Dva. Možná víc. Ani nevím... Proč se ptáte? Chcete mě poučovat o jeho škodlivosti?"

"Jen mě to zajímá, nic víc... Říkejte tomu ješitnost, chtěl jsem si ověřit svůj dohad, když jsem si všiml, jak se nimral v tom jídle..." odtušil Galén se svým křivým úsměvem a zavdal si absintu. Hřejivá cestička se mu propálila až do žaludku a bylo to velice příjemné.

"No dobře, způsobuje nechutenství. Vím, ale každý máme něco. Soudní patolog má svůj chlast a já laudánum. Každý ty hrůzy něčím léčíme. Dáte si to maso?"

"Nevím, jestli na to budu mít. Už takhle to bude pěkně mastné..."

"Nebude, třeba mi poradíte, co si mám vzít, abych mohl zase jíst. Já vám jídlo a koupel, vy mě konzultaci s případem a mým žaludkem, pak si budeme kvit."

"Trochu to omezte," ušklíbl se Galén, zatímco si hověl ve vaně a potom si bezostyšně hodil nohy přes okraj. "Potom jezte hodně zeleniny, budete potřebovat spoustu vitamínů. Když vám bude hodně špatně, dejte si silný, sladký, černý čaj. Nikdy ne kávu! Káva roztahuje cévy a ředí krev, bylo by vám pak ještě hůř... Víc vám k tomu neřeknu."

"Co mi poradíte na spaní?" zeptal se trochu ironicky Abberline. "Když mi seberete laudánum?" Inspektor si nalil trochu toho zeleného jedu a pak si položil na vrch lžičku a cukr, zapálil to a pak cukr zamíchal do nápoje. "Hm? Tak co?"

"Dobrý sex," zasmál se Galén chraplavě a sklouzl do vany ještě níž. "Nezapomínejte, pracuju v oboru, musím o tom něco vědět."

"Hm, nemám zájem," odtušil inspektor a zadíval se jinam. Jako by nechtěl na něco vzpomínat. Vlastně, když tak seděl naproti prostitutovi v křesle se sklenkou v ruce a překříženýma nohama, vypadal trochu ztraceně. Unaveně a křehce.

Galéna napadlo, že to laudánum nepoužívá jen dva roky.

"No tak," pronesl potom konejšivě. "Nemyslel jsem se mnou... Jen jsem vám odpověděl. Občas bývám poněkud drzý. Nebyl to úmysl." Cudně dal zase nohy k sobě a ponořil je do chladnoucí vody. Věděl, že za chvilku bude muset vylézt a moc se mu nechtělo. A když se tak díval, jak tam inspektor seděl, bylo mu ho trochu líto.

"Jak se vlastně jmenujete?" zeptal se tiše.

"Abberline... Ale to je jedno, ne?" zeptal se tiše inspektor. Chtělo se mu spát a tady v tom křesle usínal dost často. I teď mu padala hlava. Musel sebou cuknout, aby to zahnal.

"Myslel jsem křestním, inspektore," pousmál se Galén trochu. "Prvně jsem vám řekl, že mé jméno není důležité, ale jmenuji se Mattihas..."

„Sinclair Abberline, to je moje jméno," řekl inspektor a trochu se v křesle narovnal, aby hned neusnul. Pak se chytil za hlavu. Docela ho začínala bolet.

"Měl byste si jít lehnout. Nevypadáte dobře a zítra to asi nebudete mít jednoduché. Ostatně, já už půjdu. Konzultace vám můžu dát kdykoliv..." Galén-Matthias se zdvihl, zachytil se okrajů vany a postavil. Voda mu v kapkách stékala po těle a když se natáhl pro ručník, nakapal mu na podlahu. Co nejdůstojněji se zabalil a potom vystoupil. Mokro na podlaze se ještě zvětšilo.

Abberline se zvedl a chtěl si dojít do pokoje. Jenže ta hlava…

"Sakra," zahučel a pak z kapsy rychle vytáhl kapky. Věděl, že by neměl, ale svět se moc houpal a bolel. Příliš na to, aby... Zachytil se stolu a v tu chvíli mu bylo jedno, že tu s ním je někdo cizí. Potřeboval ten lék!

Ruce se mu třásly, když si snažil odměřit dávku.

Někdo mu lahvičku uzmul a s ní i odměrku. Chtěl zařvat, ať ho nechá, ale potom mu nekompromisní ruka zvrátila hlavu dozadu a otevřela ústa. Do nich nalila dávku. Načež ho ten někdo podepřel a dovedl až k posteli. Abberline se při té proceduře mimoděk otřel nosem o holou kůži. Ucítil vlastní mýdlo. No jistě, Galén, vlastně Matthias, kdo jiný...

Doktor ho položil na lůžko, stáhl mu boty, povolil límeček a sklonil se nad ním.

"Vnímáte mě, Sinclaire?" zeptal se potom.

"Bolí mě hlava, doktore. Asi... Ta zatracená mlha, nebo co já vím," zamumlal poněkud mimo, ale přesto jeho slova byla dokonale logická. Kdo ho trochu znal, tušil by, že se tím snaží blokovat myšlenky od bolesti a celkové slabosti.

"Asi si vážně dnes nepromluvíme..."

Matthias na sebe s povzdechem natáhl alespoň kalhoty, košili si pořádně nedopnul a znovu se nad ním sklonil, aby zkontroloval tep. Běžel trochu rychleji, ale jinak docela pravidelně. Chvilku přemýšlel, jestli může inspektora nechat osudu, ale už věděl, že to neudělá. Medicínská etika mu to nedovolí... Přistavil si k posteli jedno hluboké a pohodlně vypadající křeslo, deku, flašku s absintem a potom mu ještě přiložil ruku na čelo. Studené, horečku tedy neměl. Výborně.

Zabořil se do měkkého polstrování a v duchu se připravil na hodně dlouhou noc.

Přitom se rozhlédl po pokoji. Byla to ložnice, manželská, jak pochopil z věcí na toaletním stolku. Ty patřily ženě. Jenže už dlouho je žádná nepoužila.

"Jak dlouho jste na laudánu závislý?" ptal se tiše..

"Rok. Dva. Ani nevím," odpověděl mu Abberline.

Rok, dva. Možná víc... Opustila ho žena. Nebo mu zemřela. To druhé by spíš odpovídalo tomu, jak ho viděl se chovat k ostatním ženám v hostinci. Proto ten absint, proto "honí draka", snaží se zapomenout a snít... A ve snu najít to, co ztratil.

Bylo mu ho líto, v té malé chvíli, kdy si mohl lítost dovolit. Sám si sice nedovedl představit, co asi prožívá, ale měl nejasný pocit, že to musí být strašné... Přijít o někoho, koho mám rád? Matthias si na rodiče nevzpomínal a pěstouni byli jeho zlý sen. Ty by oželel s radostí. Životem se protloukal jak uměl a nakonec skončil takhle. Zdánlivě mu nic nechybělo, kromě takových věcí, jako úcta a podobně. Ale tomuhle muži něco ano. Láska, někdo, koho miloval... Bylo mu ho líto.

Vmáčkl se hlouběji do potahu a přikryl se dekou. Pokud bude moci, pomůže mu, alespoň s tím případem... A taky jeho morální pověsti. Za svítání bude muset pryč, než by ho někdo objevil. S tím zavřel oči a zkusil na chvilku spát. Dařilo se mu střídavě. Zavřít oči, zaklimbat, panicky vyletět. A znovu. Délka klimbání se lišila.

Okolo páté hodiny to vzdal a rozlámaně se zdvihl. Inspektor Abberline pravidelně oddechoval, nic mu nescházelo. Matthias se neslyšně oblékl, na stůl položil několik mincí a rychle naškrábal vzkaz. Ten položil na křeslo, aby si ho Abberline ihned všiml. Potom se bos vykradl na chodbu.

Vzkaz zněl: "Nezapomeňte se ptát na Galéna. M."

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

.....

(Jasmin, 24. 11. 2009 14:28)

Souhlasím s profesorem. Pitvy se daly číst bez znechucení. Galén je opravdu zajímavá osobnost a zároveň je mi líto Abberlina. Jinak je to zajímavá povídka a velice se těším na další díl.

...

(Aylen, 23. 11. 2009 19:28)

Krásnej díl,těšim se na pokráčko.

Super!!!!

(Rowene, 23. 11. 2009 18:35)

...

(Profesor, 23. 11. 2009 10:51)

Že by Jack Rozparovač?
Opravdu pěkné. Popisy vraždy a pitvy mne osobně nijak neznechutily ani nerozrušily. Četla a někdy dokonce vymýšlela jsem už horší věci, jenom mi scházela ona odbornost.
Líbí se mi Galén. Konečně někdo, kdo dokáže inspektora vytrhnout z letargie. Tenhle vztah by prospěl jim oběma.