Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Pekla - A odpusť nám naše viny...

28. 11. 2009

Nikdo ho neviděl odcházet. Dokonce ani nenechaví sousedé. A už vůbec ne seržant, který se pro inspektora zastavil kolem šesté ranní, aby ho vytáhl z postele k novým případům. Naštěstí mu inspektor kdysi dal prozíravě druhý klíč, o čemž samozřejmě nikomu neřekl. Ale seržant věděl, proč to tak je. Jejich malá, tajná, nevyslovená dohoda... Aby ho vždycky našel první on. Ať už to s ním bude vypadat jakkoliv.

John Goodvill to dodržoval s železnou pravidelností. Také to považoval za lepší, protože on Sinclaira Abberlinea znal už pěkně dlouho, prožil s ním všechno špatné, věděl, proč se dobrovolně ničí opiovým derivátem, takže považoval za lepší, kdyby došlo k nejhoršímu, aby ho našel on, než nějaký vlezlý policista.

Tentokrát to ráno ovšem nebylo tak hrozné. Inspektor Abberline sice tvrdě spal a seržant nepochyboval, jak si k tomu spánku pomohl; ale netáhl z něj alkohol, ani nic jiného. Dobré znamení... Sehnul se a zatřásl mu ramenem. Potom pro jistotu, ještě jednou.

"Vstávejte, inspektore!"

"Hm, to jsi ty, Šípková Růženko?“ ozval se tiše inspektor a pak se na něj trochu vyčítavě zadíval. "Měl jsem zrovna krásný sen, seržante." Pomalu vstal a chytil se za hlavu, kupodivu moc nebolela. Pak si všiml vzkazu a trochu se usmál. I podle toho jak se John tvářil, se ti dva minuli, což bylo dobře. Nechtěl by snášet ty vyčítavé pohledy.

"Další mrtví, že? Chlapec se zelenýma očima. A stejný způsob… Popravy."

"Bohužel. Patolog zvracel, jen přijel na místo, kvůli ohledání... Mrtvolu zatím nechali tak jak je, ale musíme si pospíšit. Za pár hodin začne smrdět." Seržant se tvářil starostlivě, znechuceně a pobouřeně. "Budu se asi opakovat, ale i když mi nejsou přirozený, nejsou to ani zvířata, aby je takhle vraždili..."

"Je jen jeden?" Inspektor udiveně zamrkal. "Co ho tedy vedlo k těm dvěma ze včerejška?" Vstal a zmizel na chvilku v místnosti, která sloužila jako koupelna. Když se vrátil, byl upravený jak to jen šlo a připravený vydat se s Johnem na místo činu.

"Byly tam zase hrozny, že? Našel jsi je?"

"Jo, našel. Taky je zase vykuchaný a s podříznutým krkem. A taky tam zase stojí ten hlouček v čele s tím vysokým drzounem." John si jen povzdechl.

„Drzoun," ušklíbl se Abberline. "Ale ten drzoun je z nich asi nejchytřejší. Mimo jiné, zjistil jsem, že jedna z obětí měla syfilis v pokročilém stadiu. Jeho zákazníkem bych nechtěl být... Nicméně je tu možný motiv, kdo si s ním užíval to zjistil a chtěl se pomstít. Ale nejen jemu, ale všem těm klukům... Pomsta... Někoho z vysokých kruhů. Proto ty hrozny. Nikdo ze střední třídy si je nemůže dovolit. Ne, aby na ně lákal oběti. A ještě něco, Johne, je z nich cítit laudánum," vyprávěl už v drožce inspektor, když se skláněl nad svým záznamníkem.

 

* * *

 

Ostré prsty se mu zaryly do boku a přiměly ho tak, aby si klekl. Zároveň mu prsty druhé ruky, zapletené ve vlasech, přidržely hlavu v poduškách. Zakuckal se, když ucítil prachové peří. Natáhl potom paže dozadu a objal si stehna. Pokračoval nahoru… Pomalu roztáhl nohy od sebe. A zavřel oči. Vždycky měl zavřené oči. Nechtěl vidět, snad se bál, že by někde zahlédl sám sebe a jakému ponížení se vlastně vydává…

Silný příraz mu projel útrobami. Prsty ve vlasech mu zvrátily hlavu v bolestivém úhlu.

„Děvka!“ zasyčel hlas. „Nejsi nic, než děvka! Kurva, co neumí, než se prodat. Špinavá, hnusná coura!“

Měl zavřené oči a trpně držel. Toho muže to vzrušovalo. Ten muž ho za to platil.

„No tak! Líbí se ti to?! Líbí, když ti to dělám! Budeš křičet, slibuju, že tě naučím křičet! A bude se ti to líbit, budeš prosit, abych nepřestával!“

Líbit…? Kdyby mohl, pousmál by se. Nikdy z toho neměl uspokojení, jako ti, co si ho kupovali. Jeho vrchol byly peníze, které za to dostal. Ukojení bylo příliš nepodstatné.

„Špinavá kurva! Hnusná děvka! Coura!“

Poslední stah. Kňouravé zasténání rozkoší. A konec.

Na stolku u okna leželo něco bankovek a trochu mincí.

Policejní rada se nikdy příliš nepředal.

 

Galén stál a díval se na další zohavené tělo. Znal toho kluka. Nepracoval takhle dlouho. Bylo to teprve pár týdnů, co ho ošetřoval po první noci… Nenápadně zdvihl ruku k očím, aby se přesvědčil, že nepláče. Pod bříšky prstů ucítil podezřelé vlhko.

„Jeremy!“ ozval se náhle srdceryvný výkřik. Kolem něj prolétl další chlapec, kapsář a příležitostný prostitut, a vrhl se k mrtvému. Policisté nebyli dost rychlí a aby mu zabránili dostat se k tělu, jeden ho udeřil obuškem.

„Táhni odsud, kryso!“ zařval na něj.

„Jeremy!“ vzlykal chlapec a bojoval s dalšími dvěma, kteří ho drželi.

„Kdybyste nebyli pánubohu k zblití, moh‘ bejt naživu!“

Padlo několik dalších ran. Chlapec klesl na kolena a pořád se snažil dostat k příteli.

Galén na okamžik zavřel oči a potom rázně vykročil.

„Nechte ho, sakra!“ utrhl se na strážce zákona a sklonil se. „Byli si blízcí, pro všechny svaté! Jak by vám bylo!“ Zdvihl plačícího na nohy a přivinul si ho k sobě. Nemohlo mu být víc než šestnáct, možná méně. Vzlykal mu do kabátu a teprve po chvíli se nechal odvést kousek stranou. Policisté je sledovali nepřátelskými pohledy.

„A ty si taky moc nevyskakuj, mladej!“ oslovil potom Galéna jeden z nich. „Nebo ti dopřeju poznat, co to taky znamená bejt s mužskýma!“ Drsně se zachechtal a rozhlédl se po svých kolezích, jestli také jeho vtip ocenili. Galén jen lehce nakrčil nos a odvedl chlapce k opodál stojícímu hloučku. Konejšivě ho ještě pohladil.

„NO?!“ dožadoval se však policista odpovědi.

„Jak dlouho už s vámi žena nechce spát? Možná byste mě měl někdy navštívit. Jestli na to ovšem máte…“ odsekl Galén. V té chvíli se na něj vrhli, jak vosy na med.

„Tak ty budeš ještě drzej, hovado jedno!“

Jeden ho udeřil do obličeje, další ho srazil na kolena a zkroutil mu ruce za zády. Potom mu nasadil pouta.

„Já ti dám, urážet úřední osobu!“

"Dost! Nechte toho!" Zvučný hlas inspektora Abberlinea se rozlehl prostranstvím, aby ho vzápětí nahradil seržant Goodwill, který měl hlas pravého vojenského, v tomto případně policejního, seržanta a uvolnil inspektorovi cestu ke Galénovi.Odstrčil policisty a pustil ho.

Pak se obrátil na toho prvního, koho tam viděl. Jednoho četníka.

"Co se tu stalo?"

Galén si otřel z koutku úst krev a demonstrativně mlčel. K tomu by se nesnížil, aby si ještě stěžoval... To tak. Když ho pustili, jen si trochu oprášil kabát, vrhl na hlouček policistů pohrdavý pohled a odkráčel stranou.

"NO?!" dožadoval se tentokrát seržant odpovědi. Policista jen zatočil obuškem.

"Menší nedorozumění, seržante. Nic vážného," zahučel potom neochotně.

"Takže nedorozumění," zasyčel Abberline. "Aha…" To ,aha‘ vyznělo tak chladně, až strážníkovi zatrnulo."Tak ať už se to neopakuje, jasné? A teď vykliďte místo činu, chceme tu pracovat, ne?"

"Ano, pane inspektore!" srazil policista podpatky a spolu s kolegy se rozestoupili kus od těla, aby se mohl Abberline pustit do ohledávání. Hlouček prostitutů stál opodál a sledoval je nepřátelskými pohledy. Ti chlapi vztáhli ruku na jednoho z nich. Každému minimálně chápajícímu policistovi by ihned bylo jasné, že si z nich udělal doživotní nepřátele.

Galén znovu jemně objímal plačícího chlapce. Hladil ho po vlasech a šeptem ho konejšil. Ale věděl, že mu zabili přítele... A byl rozhodnut, že udělá co bude v jeho silách, aby další vraždě zabránil. Rozbitý ret začal nepříjemně bolet.

 

Abberline si dřepl a začal tělo mladíka zkoumat. Potom, co šel včera s Galénem do pitevny, už věděl, co má hledat a tak to i našel. Bylo to zajímavé a děsivé zároveň. Našel i snězený střapeček hroznů a z oběti znova cítil laudánum. Nakonec nechal oběť vyfotit, stejně jako celé místo činu, a odešel se pobavit s lidmi stojícími opodál. Klasické otázky, kdo ho našel, kdo ho zná.

Zamířil ke Galénovi.

"Stejný postup. Takže, co mi o tom chlapci můžete říct....?"

"Znal jsem ho. Jmenoval se Jeremy a nepracoval dlouho. Nejvýš dva měsíce a i to je možná nadsazené. Párkrát jsem ho ošetřoval, někdy tělo nezvládne všechno, co po něm zákazníci požadují..." Když mluvil, mimoděk si přejel po krku. Škrábance už vybledly, teď tam byly čerstvé modřiny. "Ale nevím s kým chodil. A Keith vám teď sotva něco řekne," ukázal bradou k plačícímu chlapci. "Možná až se uklidní, snad. Žili spolu, mohl by něco vědět."

Inspektor se nezdržoval. Tlačil ho čas. Nechtěl se dívat na dalšího mrtvého.

"Keithe? Jsem inspektor Abberline, můžeš mi odpovědět na pár otázek, prosím?"

Chlapec k němu zdvihl uslzené oči a potom pomalu, velmi váhavě přikývl. Načež pohledem vyhledal Galéna a když dostal jeho souhlas, utřel si nos. "Co...?" zašeptal pak.

"Víš s kým tvůj přítel včera odešel? Nepamatuješ si na něco? Nevšiml sis něčeho?"

Prostitut zavrtěl hlavou a vypadalo to, že se znovu rozpláče. Galén inspektora zarazil pohledem a přešel k němu. "Keithe... Podívej, já vím, že ti je teď strašně, že ti chybí, ale můžeš pomoci. Hodně. Inspektor Abberline je dobrý policista, ručím za něj. On chytí toho, co to Jeremymu udělal..."

"Večer říkal, že jde jako obvykle, že se vrátí do půlnoci," chlapec se roztřeseně nadechl, "o půlnoci přišel, přinesl mi hrozny a řekl, že přinese ještě, že mu je jeden bohatý muž dá... Potom odešel a..." Z očí se mu znovu vyřinuly slzy a víc z něho už nedostali. Na všechny další otázky jen kroutil hlavou.

Inspektor pokynul hlavou a pak se vrátil k zavražděnému. Pak ho nechal odnést a když všichni odešli, zůstal a dotkl se zdi. Na chvíli zavřel oči a pak věděl. Najednou viděl.

Muže, který se skláněl nad mladíkem.

Křik.

Mladíkovu bolest.

Zvrácenost a touhu po krvi.

POMSTA. To slovo rezonovalo celou tou uličkou.

„Pomsta, jenže za co?“

"Za to, že si vůbec dovolíme existovat?" nabídl mu tichý hlas možnost. Galén.

Odvedl Keithe, dal mu něco na uklidnění a vrátil se. Tak nějak tušil, že tam inspektor bude. U minulých případů také vždycky postál na místě činu, i když už všichni odešli. Prostitut tak nějak tušil, že tenhle muž zákona... má velmi podivnou schopnost najít vlákna minulosti i budoucnosti.

"Asi ano," řekl inspektor Abberline a podíval se na něj. "Díky za pomoc... To včera," dodal pak tiše. Nechtěl to přiznat, ale často se cítil nemocný a slabý.

"Není zač," odtušil doktor ulice a nepatrně se usmál. S tím natlučeným rtem to šlo těžko. "Stejně po vás budu něco chtít..."

"Co?" Inspektor Abberline měl náhle podezíravý výraz.

"Chci, abyste mě použil jako volavku," odpověděl Galén tiše.

"Ne, to odmítám." Inspektorovi se zablýskalo v očích.

"Chcete mít další mrtvolu?" Galén se zamračil. "Já tedy ne!"

"Nechci z vás dělat volavku! Ne pro něj!"

"Proč ne? Bude mnohem lepší, když umře nějaký další šestnáctiletý kluk? Nezapomínejte, jsem doktor! Poznám laudánum, když mi ho někdo nabídne. On jim ho nabízí, nenutí je násilím. Poznám hrozny, kdo by je taky nepoznal! Jsem schopný se ubránit, nebo utéct! Tak proč ne?!"

Inspektor mu neodpověděl. Jen se strnule díval na stěnu a před očima se mu míhaly děsivé vize.

Výkřik.

Bolest.

Krev.

"Mohl byste zemřít...“

"Ano, to bych mohl," odpověděl Galén šeptem, "ale lékař vždycky radši dá svůj život, než životy svých pacientů... Radši já, než další kluk. Třeba se mi poštěstí ho i zabít, ne?" Galén k němu přistoupil blíž. "Když mi nedáte požehnání, půjdu sám."

Inspektor se už neudržel a smýkl s ním ke zdi. Přitiskl ho na ni a zasyčel mu do obličeje.

"Prostě ne!" Měl štěstí, v uličce byla tma a přesto... Přesto se cítil v přítomnosti toho doktora - prostituta zvláštně příjemně.

"Nemůžete mi v tom zabránit..." odpověděl šeptem Galén, tiše oddechoval a díval se mu do očí. "Leda byste mě zatkl, a to neuděláte, nemáte důvod. Chci vám jen pomoci, inspektore. Sinclaire..." Vztáhl ruku a jemně mu odrhnul vlasy nad čelem. "Jen pomoci..."

"Jak, když kolem je tolik zákoutí a já nevím, kde se to má stát?"

"Všechny ty vraždy se staly v určitém okruhu... Nemá důvod měnit místo. Když mi dáte píšťalku, mohu dát signál. No tak, inspektore. Prosím..."

"Bojím se to přiznat, ale… Ano, bude to, dobré… Snad." Inspektor sklonil hlavu až mu vlasy spadly do očí. Musel se opřít rukou o zeď vedle Galéna, aby se trochu vzpamatoval. Zase měl vizi, zase ho viděl a jak u něj stál, tak v objetí… s někým. Ve vášnivém objetí… ve víru milování.

Mladík proti němu kolem něj na okamžik ovinul paže, ale potom se rychle odtáhnul.

"Budu tu na vás čekat, v sedm hodin, ano? Tady... A nebojte se o mě. Přežil jsem královskou lékařskou kolej, přežil jsem tady na ulici a už hezky dlouho. Tu noc přežiju také. Slibuju." Krátce se dotknul jeho ruky a potom se mu vysmeknul. Když se inspektor vzpamatoval, jeho záda už se ztrácela v šeru uličky.

Inspektor se za ním dlouho díval a pak, pak se pomalu rozešel pryč. Měl ještě spoustu času na pátrání a nehodlal ho promarnit.

 

Galén šel rovnou k sobě.

Z minulé noci byl ještě unavený a tělo ho začínalo nepříjemně bolet. S trochu hořkým pousmáním si pomyslel, že by někdy rád měl zákazníka, který by si nechtěl jen vybít svoje nejnižší pudy a touhy. Třeba by potom měl míň modřin... Jenže co si vybral, to má. Na diplom by si určitě už dávno vydělal, kdyby šetřil a nekupoval léky pro ty, co je potřebovali. Kdyby si nedával dohromady nástroje každého lékaře. Ach jo. Méně myslet, víc odpočívat.

Zašel do hostince U Kola a oje, poprosil výčepního o trochu ledu, nebo aspoň studenou vodu a uklidil se dozadu. Za salónkem, kde ho Abberline našel, měl malý pokoj. Sotva se mu tam vešla postel a stůl. Shodil ze sebe věci a trochu se umyl a s povzdechem se natáhl. Vyžebraný led si přitiskl na ret. Po chvíli usnul.

 

Inspektor se vrátil na komisařství a pak z náhlého popudu zamířil ke královskému paláci. Nic určitého tam nehledal. Jen jakási podivná intuice ho vedla k sídlu královské rodiny. Přemýšlel a najednou uviděl vysokého muže, jak sedí na lavičce, v parku před Buckinghamem. Chvilku se na něj díval a pak... Všiml si nenápadných mužů, kteří ho hlídali.

Zajímavé.

Náhle muž na lavičce zdvihl ruku k okraji klobouku a několik bílých teček na jinak docela opálené kůži se téměř zalesklo.

Galén mu ukázal drobnou bílou vyrážku na neporušených místech kůže. "Lucky Jack byl syfilitik. Podle té vyrážky, v sekundárním stádiu." 

Vzpomínka prolétla kolem jako blesk. Inspektor se zadíval pozorněji. Muž nevypadal zdravě... Ano, ale kdo to byl? Byl mu povědomý. Ne, nebyl moc zdravý. Byl nemocný. Vážně. De facto, umíral. Ale kdo to byl, že ho chránila ochranka? Která ho teď dosti nevybíravě poslala pryč. Zajímavé, vskutku.

Když se vracel zpátky, byl ještě pořád zamyšlený. Myslel na to, co přijde večer, a i když věděl, že to není zas tak špatný nápad, nechtělo se mu do toho... Nechal nohy, ať ho nesou, kam chtějí, spolehl opět na své zvláštní vodítko časem i tím, co bylo za skutečností. Hlavu zdvihl teprve, když nedopatřením vrazil do nějakého občana. Tiše se omluvil a potom strnul. Stál před Muzeem umění a věd. Tam ho tedy zavedla intuice... A říkala mu, že má jít dovnitř.

A on šel. Pomalu, ale šel. Po schodišti. Až nahoru k portrétu královny a pak sklouzl pohledem vedle. Portrét vévody Clarence a Avondale.

Tam se zarazil. Ano! To byl on! Ten muž z parku!

Princ Albert Viktor, syn Eduarda, prince z Walesu...

Inspektora kdesi vzadu v mozku zahlodala nepříjemná myšlenka. Velice nepříjemná a navýsost děsivá.

Princ syfilitik.

Umírající prostitutové.

A mlčenliví nadřízení i Královská lékařská kolej.

"Sakra!"

Bylo to bláznivé, bylo to absurdní a bylo by smrtelně nebezpečné na něco takového by´t jen pomyslet. Jenže to taky bylo skoro až děsivě logické... Jenom mocní se umí mstít tak bestiálním způsobem. Jenom mocní kdysi zřídili inkvizici, aby nic neohrozilo jejich postavení. Jenom mocní mohli ovládat tajnou policii. A nebylo žádnou novinkou, že i mocní této země jsou zkažení do morku kostí.

Ano, princ Albert se klidně mohl nakazit syfilis od prostituta... Přece jen bylo veřejným tajemstvím, že si po nocích občas rád vyrazí do vnějšího města za chvilkovým potěšením z náručí kurtizán. Tak proč by neokusil i náruč chlapeckou? Přece, neměli to také v rodině?

Inspektor Abberline se zachvěl, jenže tomu muži, pokud viděl, se třásly ruce, ale tamten musel mít ruku jistou. Navíc mít lékařské znalosti. Takže, někdo z princovy blízkosti. Lékař. Vzdělaný muž. Možná pověřený samotnou královnou.Jenže pracovat na téhle teorii... To by se rovnalo rozsudku smrti. Jestli ten případ sahá až takhle vysoko, není pochyb, že kvůli několika prostitutům monarchie nepadne.

Co bylo ve srovnání s princem několik chlapců, prodávajících svá těla? Bylo to příšerné na to jenom myslet. Copak si lidské životy nejsou rovny? Kvůli nezodpovědnosti jednoho jich mají zemřít desítky, v nejkrutějších bolestech, jako zvířata? Kdy by nastal konec? Nastal by vůbec...? A kromě toho - který lékař - Galén přece říkal, že je to lékař - by byl schopen něčeho takového?

Nemohl ohrozit následníka, ale jedno mohl, zastavit tu zrůdu, co to provádí. Ano, to mohl. Možná, když to provede šikovně, možná za to pak místem zaplatí jen on. Ne, další. Zvláštní, napadlo ho, kdy takhle začal přemýšlet? Asi v době, kdy zemřela Ayleen, odpověděl si a mávl nad tím rukou. Koneckonců, teď měl cíl, zjistit, kdo je královským lékařem. To by nemělo být tak těžké, ale muselo se to provést šikovně... A napřed by měl získat důkazy, než začne cokoliv podnikat.

Jenže když vyšel zpátky na ulici, už se šeřilo. Náprsní hodinky ukazovaly šest hodin. Do Královské lékařské koleje to bylo přes hodinu. A v sedm se měl sejít s Galénem... Najal si drožku a raději spěchal na schůzku s Galénem. Až v kočáře si uvědomil, že nic nejedl a napadlo ho, že pokud budou mít dost času, rád zase povečeří s ním. Přece jen kromě seržanta Goodvilla neměl přítele a Goodvillovi nemohl také říct úplně všechno.

 

Zvedl hlavu a vyhlédl malým, zaprášeným okénkem na dvůr. Byla skoro tma. Zaposlouchal se, jestli neuslyší odbíjet hodiny, ale bylo ticho. Mohl jen doufat, že nepřijde moc pozdě, nebo moc brzo. Stejně jako mohl doufat, že ten dnešní večer dopadne dobře.

Vzbudil se někdy odpoledne, ret mu slušně opuchnul a modřiny od posledního zákazníka vystouply. Ne, nikdy mu neubližovali vědomě, alespoň v to doufal. Ale bylo to zapříčiněno tím, že na něj nemuseli brát takové ohledy, jako na ženu. Nemuseli kontrolovat svoji sílu a leckdy ji rádi demonstrovali, jako důkaz absolutní moci...

S povzdechem se oblékl, došel si pro něco malého k jídlu a sedl si nad jednou knihou, kterou si půjčil načerno a kterou musel do konce týdne vrátit. Po očku sice sledoval měnící se světlo, ale četba ho za chvíli tak pohltila, že skončil, až když už padla téměř tma. Rychle knihu sklapl, hodil na sebe kabát a spěchal za inspektorem. Až hezkých pár metrů od hostince se sám sebe zeptal, proč tak spěchá... Nechtěl ho přece nechat čekat!

 

Inspektor dorazil na místo včas a u blízkého stánku ještě stačil koupit dvě placky se zelím a slaninou. Nebyly ani moc dobré, ale zahnaly hlad, a co věděl, ten kluk, Galén, měl vždycky hlad. Pak ho zahlédl a srdce mu poskočilo, že ho vidí zdravého. Bál se o něj. Teď, co se přiblížil pravdě, se bál o všechny, kteří s ním dělali.

 

Když uviděl Abberlineovu postavu, zvolnil, srovnal si kabát a došel k němu zcela vyrovnaným krokem. Ne, nesměl dovolit, aby se jejich vztah posunul někam jinam. I když by to bývalo bylo snadnější, než cokoliv jiného. Inspektor k němu byl zdvořilý, snad až příliš, rozuměl si s ním...

"Dobrý večer," pozdravil ho tiše a naznačil úklonu hlavy. Teď už hodiny zaslechl. Odbíjely sedmou. "Jdu poněkud pozdě, omlouvám se. Nesledoval jsem čas."

"Nevadí, zabral jsem se do práce. Tady, dáte si se mnou pozdní večeři, doktore?" usmál se na něj inspektor a podal mu jednu placku, když zašli za roh jedné z temnějších uliček a tam se zastavili.

"Hm, velmi rád. Ach, už mě zase zvete na jídlo," Galén mu úsměv vrátil a potom se zadíval na oblohu. Převalovaly se po ní mraky. "Dnes nebude hezká noc, bude nás venku málo. Mám šanci," konstatoval tiše a zakousl se.

"Ano, šance tu je," přisvědčil inspektor a trochu unaveně se opřel o zeď. Co věděl ho tížilo a co se chystal udělat, snad ještě víc. Sakra. "Vy a ti druzí, jak dobře jste se znali? Zažili jste něco společně? Pozvání nějakého zákazníka? Cokoliv!" zeptal se z náhlého popudu

"Znal jsem je povrchně, pokud se ptáte na tohle..." odtušil Galén a trochu se zamračil, jak si snažil vzpomenout. "Společného zákazníka jsme neměli, ale... Všechny jsem ošetřoval. Celkem pravidelně. Až na Šťastného Jacka, ten u mě byl jen několikrát. Ale to není nic divného, ošetřuji spoustu lidí, prostituty i prostitutky."

"Musíte si vzpomenout, nebo jejich společná akce, něco muselo být společné! Nejen to ošetřování. Něco!"

"Já... Já nevím!" neovládl se Galén, jemuž vypověděly nervy službu. Na naléhavý inspektorův pohled se však ještě jednou zamyslel. "No..." pronesl potom váhavě, "říká se, že snad... Snad jim Lucky Jack někoho dohodil. Snad nějakou skupinu bohatých, nebo možná to byl jenom jeden člověk. Nevím, je to jen fáma."

"Jména, potřebuju znát jejich jména! Komu to dohodil! Vzpomeň si, Galéne!"

Doktor na okamžik zavřel oči. "Vlastně... všem těm zavražděným," vydechl potom. "Všichni se mi o tom zmínili, máte pravdu. Jenže já... Já na to zapomněl. Ale říkali, že je to jeden pán, kterého unavily ženy, že chce... chlapce. Chtěli po mě mast... Úplně jsem na to zapomněl, chtěl jsem na to zapomenout... To jsem neměl, že?" zašeptal nakonec a podíval se inspektorovi do tváře. V očích měl slzy.

"Kdo z nich zbývá?! Ještě je někdo, kdo po vás chtěl mast?!" Inspektor ho chytil za ramena a zadíval se mu do očí. "Prosím... Je ještě někdo, nebo to už skončilo?!"

"Teď už opravdu nevím... Spousta těch chlapců po mě chce mast. Dnes a denně. Nevedu si záznamy a nemohu si všechno pamatovat... Možná ještě dva. Možná tři, nebo čtyři. Možná už nikdo. Opravdu nevím, nevím..." Několik slz mu sklouzlo po tváři. "Nevím, inspektore, nevím."

"Sakra!" Inspektor udeřil do zdi. "Kde jsou ti kluci, ten zbytek hloučku, co se kolem vás shlukne? Kde jsou?!"

"Po celé čtvrti, každý bydlí někde jinde a někde jinde pracuje. Ke mě jenom chodí pro radu, pro pomoc, nic víc. Ale dneska ráno mi každý přísahal, že dnes večer ven nepůjde. Řekl jsem jim, co chci udělat a žádal je, aby mi dali... šanci..." Galén tam stál jako ztělesněné neštěstí. Zavinil smrt těch chlapců on...? Má na tom vinu?

"Fajn, jdeme za nimi, oba a teď hned. Potřebuju to z nich dostat… A vy nebrečte, hraje se tu o moc a…" inspektor se ušklíbl, "o trůn."

"Vy to nechápete!" vyjel na něj Galén. "Vy to ani nemůžete chápat, inspektore! Vy máte jen čtyři těla, vůbec si nemůžete uvědomit, že to kdysi byli lidé! Lidé! Kluci! A všichni mi věřili! Ale to vy nemůžete chápat..." dodal potom hořce. "Nikdy to nemůžete pochopit... Ten Rozparovač tu někde obchází, inspektore. A hledá další oběť. A jestli jí mám být já, klidně. Třeba ho potom konečně chytíte." S tím zahodil zbytek placky kamsi do tmy, setřel si slzy, věnoval mu pohrdavý pohled a zmizel ve tmě, dřív než ho Abberline stihl zadržet.

"Zatracenej kluk!" zamumlal inspektor a rozběhl se za ním. Nemohl ho přeci jen nechat jít bez ochrany! Sakra a ještě jednou sakra. Bláznivý kluk! Jenže Galén se v uličkách vyznal, žil tu. Inspektor nikoliv. Mohl jen doufat, že na něj narazí, nemohl ho sledovat, na to mu prostitut zmizel příliš náhle...

 

Utíkal asi dvě, nebo tři ulice, než si byl jistý, že se mu ztratil. Měl na sebe vztek a taky cítil vinu. Odpornou sžíravou vinu. Měl klíč téměř před nosem a neuvědomil si to. Teď už mu bylo jasné, proč za ním Lucky Jack v posledních měsících už nepřišel. Jestli byl nemocný, musel to poznat. A věděl, že on by to poznal taky... Jenže co by s tím udělal? Spousta prostitutů i prostitutek má syfilis. Co by s tím udělal? Nemohl by mu zakázat pracovat. Nemohl by nic. Možná že Lucky Jack už potom nepracoval, možná že jen dohazoval a bral provize.

Sakra! Sakra!

Teď pomalu šel temnou uličkou a zcela podvědomě obcházel místa vražd, po jakési ose.

Měl to před nosem. A nevšiml si toho. Mohl je možná zachránit a nemusel dnes utěšovat Keithe, který přišel o...

"Galén?" promluvila tma za ním.

Zastavil se. Potom pomalu otočil. "Přijde na to, kdo se ptá..." zašeptal.

"Někdo, kdo si cení vašich lékařských schopností, doktore chudých," usmál se tajemný muž, ale stále zůstával ve stínu.

"Skutečně?" Srdce v hrudi mu zabušilo strachem. Měl by se dát na útěk, ale neudělal to. Jestli to byl Rozparovač, měl šanci ho zastavit. Jestli to byl někdo jiný, mohl mít komplice. Nebo pistoli. "A co ode mě chcete, pane neznámý?"

"Ovšem i vašich jiných schopností si lidé cení. Třeba těch milostných, že?"

"Chcete si mě zaplatit?" Galén dýchal povrchně a rychle, jako zvířátko zahnané do kouta. Dlouhý kabát mu v mírném větru povlával. Nutkání utéct bylo čím dál silnější. Ale ovládl se. "Jestli si mě chcete zaplatit, rád vám ukážu, co v posteli umím..."

"Co takhle dvě libry, to už by za to stálo, ne? Dvě libry se vždycky hodí a třeba potom okouzlíte i jiné muže... Když budete mít hezčí oblečení."

"Dvě libry je hodně, za jednu noc... A muže umím okouzlit i jinak, než oblečením," odtušil prostitut a podvědomě sklouzl ke své obvyklé masce drzého kluka. "Chcete, abych vám to udělal tady? Nebo někde jinde? Dvě libry jsou vážně dost, můžete si poručit."

"U mě doma. Mám velkou postel. Budete se tam krásně vyjímat. Opravdu.“

„U vás doma,“ zopakoval Galén a popošel kousek dopředu. „Je mi líto, ale ne,“ zavrtěl pak hlavou. „Jestli mě chcete, tak někde tady… Neznám vás a s neznámým člověkem je lépe to odbýt na ulici. Vyjímám se hezky kdekoliv, to říkají všichni mí zákazníci…“

"Ale tady vám nemůžu nic víc nabídnout. Žádné pohoštění nic... Ani dobré víno, snad jen... toto," řekl a podal mu snopec hroznů.

"Ne, děkuju," zavrtěl Galén hlavou a snažil se nedat najevo, jak moc ho zachvátila panika. "Ne, opravdu ne... Pokud chcete, tak můžeme hned, ale děkuji, nemám hlad..." Neměl nic v ruce. Jen své tělo, které se proti neznámému jevilo příliš slabé. Zaťal zuby. Pokud mě zabije, třeba už nezemře nikdo další... Svlékl si kabát. "Tak chcete?"

"Hm, vypadáš dobře, tak tedy ano..." Muž schoval hrozny a pak si sám dal kuličku do úst. "Ne, neboj se, opravdu nejsou otrávené," řekl a přešel ke Galénovi. Pak mu zvedl holí bradu. "Opravdu moc pěkný... doktor."

"Platí mě za to, abych byl hezký," odtušil Galén tiše a kousek ustoupil. Možná by mu mohl utéct... ale nedoufal v to. Před očima se mu míhala zohavená těla. Bolest, nekonečná bolest... Dnes měl pod kabátem jenom košili. Nebyl to dobrý nápad. Chvěl se zimou. Nebo to bylo strachem? Zdvihl ruce a rozepjal prvních pár knoflíků.

"Jak..." selhal mu hlas.

"Stoupni si... Tady. Opři se o stěnu, ano, pěkně se opři a jen stůj, prohlédnu si tě... Líbíš se mi. Moc. Krásně by ses vyjímal na rudém sametu."

Galénovi drkotaly zuby. Najednou měl příšerný strach. Potkal Rozparovače, věděl to. A odvaha ho opouštěla. Na bolest byl zvyklý, ale ne na bolest, která trhá, která zabíjí...

Bože, nechtěl, aby ho našli s vyhřezlými střevy! To ne.

Když zemřu já, nebude už muset zemřít nikdo další...

Přesto stál, obličejem k hrubé zdi a zavřel oči.

Prosím, prosím, ať nezemřu!

Studená ruka mu přejela po zádech. Vytáhla košili z kalhot. Dotkla se holé kůže.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-)

(Davida666, 29. 11. 2009 20:38)

Doufám, že nebude žádný smutný konec. Mám ráda happy endy :-)

....to ne

(Akkarra, 29. 11. 2009 17:46)

Že neumře? Prosím, prosím, jen ať neumře....!!! Rychle další díl, prosím, prosím.

och můj...

(Lady-Shadow, 29. 11. 2009 14:01)

Abberline najdi ho!
Tohohle kluka by mi bylo tak líto. Rychle, prosím další díl

...

(Aylen, 29. 11. 2009 13:21)

Takhle to utnout :-)...mno nic,těšim se na pokračování.

...

(Ebika, 29. 11. 2009 12:49)

C-c-co??!!!!To jako to nemyslíš vážně takhle napínat rychle pokráčko to ani na konci jsem témě+ř přestala dýchat jak jsem čekala co se stane a potom ledová sprcha...konec no to snad...rychle pokráčko!!!

Napínačka, jak

(Row, 29. 11. 2009 11:01)

to mám vydržet do dalšího dílu? Moc líbí, po všech stránkách.

...

(Profesor, 29. 11. 2009 9:53)

Líbí se mi pomalu klíčící vztah mezi Galénem a Abberlinem. I to, že si ho svým způsobem oba připouštějí, ačkoliv zatím nechtějí.
Ovšem takhle to utnout...
Já se musím učit na zkoušku a teď mě budou rozptylovat obavy o další Galénův osud.