Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z Pekla - Inspektor, prostitut, lékař...

2. 12. 2009

Neměl stání. Chvilku potom, co mu Galén zmizel, začal mít strašný, přímo panický strach. Začal se bát tak, jako se bál v den, kdy zemřela Ayleen. Bál se. A rozběhl se. Věděl, že ho instinkt povede, proto nemohl běžet moc rychle, ale přesto doufal, že dost rychle. Ke konci už letěl úzkými uličkami a déšť, který se spustil, ho bičoval do tváře.

Věděl, že tady někde musí být! Někde v blízkosti míst, kterými probíhal, se odehrály ty vraždy. Pachatel se drží určité čtvrti, tak to přece Galén říkal! Musí být někde tady... Musí...

 

Zaťal zuby, ale nebránil se. Vštěpená disciplína prostituta. Nebraň zákazníkovi, dokud ti vysloveně neubližuje... Nebránil se, jen se v duchu modlil. Prosil. Žadonil. Měl strach zemřít. Ruka sklouzla po boku na břicho a poněkud ho objala v pase. Pokračovala dolů, prsty se zvědavě zasunuly za pásek u kalhot.

"Víš, kdo jsem Galéne?" zašeptal náhle Rozparovač a polaskal ho. Doktor stiskl rty. Kůže na dlaních ho začala pálit.

"Vím," přikývl nakonec.

 

Nemohl ho v tom nechat. To bylo nemyslitelné. Ale bál se, že nepřijde v čas. Moc se bál. A taky, že někdo Rozparovači bude pomáhat… A Galén to nezvládne. Na jedné křižovatce musel zastavit, ale potom se víc rozběhl.

 

"Skutečně to víš?" zeptal se Rozparovač a v jeho hlase náhle zazněl jiný tón.

A Galén si to uvědomil. On ho opravdu zná! Ví, kdo to je! Ví, kdo je Rozparovač! Jen si to podvědomě nechtěl připustit. Ale zná ho! Zná ho!

"Jste sir William Gull, lékař její výsosti. Chodíval jsem na vaše přednášky..." zašeptal dřív, než si mohl uvědomit, že by to dělat neměl. Ale síla toho zjištění mu téměř podrazila nohy. Dlaň v jeho slabinách stiskla. Zasykl bolestí.

"A ty jsi můj nadaný student, že ano? Matthiasi..."

 

Najednou mu podjela noha a on uklouzl. Nikdy se mu to nestalo, nikdy za posledních deset let služby, ale dnes, kdy na tom záleželo, dnes se to jako na potvoru stát muselo! Zakopl, upadl a když se chtěl zvednout, nemohl... Noha se pod ním podlomila. Vykřikl bolestí.

 

Mlčel. Jen povrchně dýchal, aby uklidnil srdce. Nechtěl tomu věřit, nemohl tomu věřit! Proč? PROČ! Proč to někdo takový jako William Gull dělal? Proč by vraždil tak bestiálním způsobem?

"Neučil jsem tě snad dost o příznacích syfilis, můj krásný Matthiasi?" zašeptal mu Rozparovač do ucha.

"Šťastný Jack..." uklouzlo Galénovi.

"Ano, špinavý kluk, který rozséval neštěstí..."

"Ale proč… Proč ti ostatní?" vydechl.

 

Inspektor zaťal zuby a pomalu se nadzvedl. Noha bolela, strašně, nepochyboval, že se mu povedlo si vykloubit koleno, ale přesto se po zdi zvedl nahoru a pak v kapse nahmatal lahvičku s laudánem. Trochu se napil. Věděl, že by neměl, ale musel Matthiasovi pomoci.

Musel.

Když to zabralo a on si nohu provizorně stáhl, pomalu se rozešel.

 

"Ostatní? Všichni jste stejní! A tys jim to klidně dovolil. Říkají ti lékař chudých a ty jsi stejně dovolil, aby ten kluk dál chodil po ulici! Dovolil jsi, aby nakazil nejvznešenější rodinu této země!" Do Rozparovačova hlasu se vkradla zloba. Sžíravá nenávist.

"Nejsem doktor, ne podle práva, nemohl jsem..." zašeptal Galén nešťastně.

"Zasloužili si smrt, Matthiasi, a ty to víš. Řekni, že to víš!"

Zavrtěl hlavou. "Nikdo si nezaslouží zemřít takhle! To jste lékař! Tohle je vaše Hippokratova přísaha?!"

"A co tvá! Ten kluk byl chodící smrt! Kolik lidí takhle nakazil?! Kolik jich má na svědomí on a kolik já... A kolik jich máš na svědomí ty, Matthiasi Gelfere!"

Vyškubl se mu vší silou, kterou v sobě našel. "A co ti ostatní?! Ti se provinili čím, že jste je vykuchal jak zvěř?! Proč ti museli zemřít?!"

V Rozparovačově ruce se objevil nůž. Ten nůž Galén poznal. Amputační, zahnutý a ostrý jak břitva. Stačilo se ostří jen dotknout a už se objevila krev. Přitiskl se zády na drsnou zeď. Krvavé dlaně, rozedřené o zeď, sevřel v pěst.

"Nejsem lékař," zopakoval tiše. "Neumožnili jste mi složit přísahu. Nejsem jí vázán... Zodpovídám jen svému svědomí. A to je čisté."

"Opravdu? Ale mé taky!" zasmál se muž a přejel mu nožem po hrudi.

"Odhoďte tu zbraň!" ozvalo se za nimi a v ústí uličky se objevila vytáhlá postava inspektora Abberlinea.

Galén zavřel oči. Jestli ho chce zabít, zabije ho.

Ale Sinclariovi se nesmí nic stát!

Znovu je otevřel.

"No tak, do toho! Jsem přece poslední, ne? Zabijete mě a bude konec! Přece já jsem to zavinil! Já jsem Luckyho Jacka neposlal někam do sanatoria! Tak mě zabijte!"

 

„Odhoďte tu zbraň, doktore!" zopakoval Abberline. V tom se za ním ozvaly kroky.

Instinktivně se otočil a jen taktak se vyhnul těžkému obušku, který by jinak dopadl na jeho hlavu. Takhle zasáhl jen rameno, ale přesto ho rána poslala k zemi.

Cizí muž se po něm vrhl a začali se prát.

 

"Zabijte mě, doktore! Skončete to! Zabijte mě, vykuchejte a dejte si čaj o páté! Budete mít, co jste chtěl. Pomstíte se… No tak!" Galén se zoufale snažil upoutat jeho pozornost. Cítil na hrudi to ostří, věděl, že stačí jen přitlačit a skutečně ho zabije, ale... Inspektorovi se nesmí nic stát! Ne po tom, co pro ně udělal! Krev prosákla tenkou látkou košile.

"Hm... Co tak náhle, krásný Matthiasi?" Rozparovač se pootočil. "Ach, kvůli němu? Není pravidlem, že by ses neměl zamilovat?"

"Zabijte mě, ale už to skončete," zašeptal Galén.

"Proč bych měl teď? Podívej, on to nezvládne. Je sice dobrý policajt, ale taky jede na opiu a nikdo se nebude divit, když ho tu v uličce najdou... Zabitého, obraného, s lahvičkou laudána v kapse. Možná, že mu na krk pak hodí i ty vraždy… Nebylo by to krásné řešení?"

"A co se mnou? Víte, že většina lékařů nedokáže určit čas smrti... Je jedno jestli mě zabijete teď, nebo potom. Stejně mě zabijete..." Galén se na něj podíval. "Tak co chcete?"

"Tebe se na to nechám dívat. Protože, víš, vidím, že ti na něm záleží. Ano, ano, ty to budeš celé sledovat… Jak tady pomalu umírá... Na ulici… Jako pes.“

"To radši umřu sám!" odsekl doktor ulice. Podíval se Rozparovači do očí. A nakročil na nůž, který se pořád ostřím opíral o jeho hruď.

"Ne!" Muž nůž odtáhl a hrubě s ním smýkl ke zdi. "Dívat jsem řekl!"

"NE!" zaječel Galén a začal se vzpouzet. Bojoval vší silou, kterou měl. Ale nebylo jí mnoho. A proti Rozparovači neměl šanci. Byl hrubě sražen na zem a vrah mu zaklekl na záda.

"Víš, že jsi vážně moc hezký, Matthiasi? Vždycky jsi byl..." zašeptal Rozparovač a přejel mu dlaní po stehnech až na zadek.

 

Abberline cítil, jak mu ten muž kopl do zraněné nohy a vykřikl bolestí. Pak dostal ránu do žeber a další do břicha. Bolelo to. Bože můj, napadlo ho, když další ránu jen taktak zablokoval a pak se zmohl na protiútok. Potřeboval vylovit z kapsy boxera. Pak se kovové kroužky dotkly jeho prstů…

A ve chvíli, kdy dostal další ránu, se zmohl na odpověď.

A udeřil.

Jednou, dvakrát a pak víc.

 

Jen ležel, studená ulice ho tlačila do žeber. Bezmocně polykal slzy. Nemohl tomu..., nemohl dopřát, aby ho viděl plakat. Jen zaťal zuby i rty, aby přes ně neprošel jediný vzdech.

Rozparovač ho znovu pohladil a potom zajel mezi nohy. Potom své koleno posunul na jeho kříž a čepelí nože mu přejel přes záda. Rozřízl tak košili a dotkl se kůže. Se zjevným potěšením přitlačil. Nůž hladce projel kůží a vytryskla krev.

 

Na začátku mu vypadl revolver. A teď ho držel v ruce útočník.

Začali se o něj přetahovat.

Rány.

Bolest.

Vlastní Abberlineův výkřik, když mu víc přitlačil na koleno.

A pak dva výstřely.

Na zemi zůstala tři bezvládná těla.

Jeden byl neznámý muž v tmavém kabátě, s řídkým porostem vlasů a krutýma očima. Druhý byl Galén, napůl nahý, krvácející, který se chvěl na mokré dlažbě. Třetí byl inspektor, kterého útočník ještě naposledy kopnul do zraněné nohy.

Rozparovač utekl.

 

Inspektor Abberline se pomalu posadil a pak se opřel dozadu o dlaně.

"Galéne... Jsi v pořádku?"

"Já... já za to přece nemohu... nemohl jsem," drkotal lékař zuby a vypadalo to, že ho nevnímá. Kalhoty měl stažené ke kolenům, košili zničenou. Krev mu stékala po bledé kůži a tvořila na zemi kaluž. Byl pořezaný a nevypadalo to hezky. Nakonec se přece jen nadechl a podíval se na něj skelnýma očima. "Jsem naživu, pokud jste to myslel takhle..." zašeptal.

"Tak to je dobře, pokud jsi naživu, tak je to dobře. A Galéne, ty za nic nemůžeš… Za nic, jasné?!"

"Já... Já si nejsem jist," zavrtěl lékař pomalu hlavou a podíval se na něj. "Co-co máte s kolenem?" kývl k obvázané noze.

"Vyhozené, nejspíš," odtušil inspektor lakonicky.

"Polezte sem... S tím nemůžete chodit," pokynul mu Galén. Prvotní šok evidentně už pominul.

"Jsem pod laudanem, mohl jsem i běžet," řekl inspektor a pokusil se postavit. Skutečně pokusil, zase se skácel k zemi

"Polezte sem, no tak, dám vám to do pořádku," zašeptal Galén a svá slova zdůraznil gesty. "No tak, inspektore..." Ještě pořád měl v očích slzy.

Inspektor poslechl a po chvíli se k němu skutečně doplazil.

“Krvácíte," to bylo první, co mu řekl.

"To je mi novinka..." škytl Galén někde na půl cesty mezi smíchem a pláčem. Pak se vytáhl do sedu a natočil inspektora, aby se opřel zády o zeď. "Budete asi trochu od krve. A skousněte si manžetu, bude to bolet." Když ho Abberline poslechl, sedl si naproti němu a spojil ruce po jeho vyhozeným kolenem. Po chvíli to nehezky chrouplo.

Inspektor vydal přidušený zvuk, jak se raději kousl do zápěstí a po tváři mu steklo pár slz. Bolelo to. Strašně. Vlastně teď si začal uvědomovat celé své tělo a měl pocit, že po něm asi přejela drožka. Ten chlap, co ho zmlátil, byl jak hora.

"Hotovo," poklepal ho doktor ulice po rameni a potom se zase složil na mokrou dlažbu.

Rány pálily, krev z něj pořád odkapávala, ale nebyl schopný se zdvihnout. Nebyl schopný ničeho. Jen ležet a přát si, aby byl mrtvý.

Sir William Gull...

Mrtví prostituti...

Všechno se mu míhalo před vnitřním zrakem. Tiše zanaříkal. Potůčky krve mu zasychaly na kůži. Roztřásla ho zima.

"Musíme pryč," řekl po chvíli tiše, ale důrazně inspektor. "Galéne, pryč, slyšíš! Vstaň, okamžitě!" Ten příkaz sice byl pro prostituta, ale platil i jemu. I on se pomalu nutil vstát. Bolelo to. Všechno, ale nakonec stál.

Doktor pořád ležel, jako bez ducha. Nechtěl, proč ho proboha nenechá?! Proč ho nutí v té noční můře pokračovat? Ale potom přece jen uposlechl vůli těla, které začalo prochládat, a pomalu se posadil. Kalhoty měl ještě pořád u kolen, ale ani za boha si nemohl vzpomenout, kdo mu je sundal. Paměť bývá milosrdná.

"Kabát... tam..." ukázal roztřeseně do tmy a opíraje se o zeď, i přes bolest, se pomalu vytáhl na nohy. Oblékl se, trochu upravil. Potom se opřel a zavřel oči.

"Musíš sám, ale dělej," řekl tiše inspektor. "Mám naražené rameno a asi dvě zlomená žebra, neohnu se. Dělej, nebo dostaneš zápal plic!"

Něco zamumlal a kousek popošel a natáhl ho na sebe. Kabát milosrdně skryl v jakém je stavu. "Doveďte mě domů," zaprosil potom. "Do hostince, potřebuju..." nedořekl. Jen si položil ruku přes oči. "Prosím," zašeptal po chvíli, "doveďte mě tam..."

"Blbost, potřebujete doktora!"

"Já jsem doktor. A nemocnice?" Jakoby to Galéna vzpamatovalo. "Tam mě zabijou dřív, než řeknu švec. Ne, já to zvládnu... Pomalu, ale zvládnu."

"V tom hostinci vás taky najdou. Ne, půjdete ke mě. Můžete si tam vzít věci, ale jde se ke mě!"

Galén se trhaně nadechl. Rána na hrudi i zádech bolela. Po hřbetech rukou mu stékala krev. Chtěl protestovat, ale nakonec jen unaveně mávnul rukou. Chtělo se mu spát. Tak strašně moc. Bolelo ho celé tělo, jakoby pracoval celou noc bez přestávky.

Pomalu se rozhlédl kolem.

"Hostinec je o pět ulic dál," zašeptal potom. "Tady za roh a potom rovně, pořád rovně..." Opřel se zakrvácenou dlaní o zeď a pomalu se rozešel. Jako stařec, který má na zádech tíhu věků. Inspektor k němu dopajdal a pak ho podepřel.

"Rychleji," zasyčel a pak ho nutil jít stále rychlejším tempem, až do hostince. Tam mu dovolil jen vzít si kufřík a nějaké oblečení a zase ho hnal ven. O několik ulic dál najal drožku a nechal se dovézt až domů.

Rychle, rychle, rychle...

Doma ho poslal do ložnice a dal připravit vanu a džbán horké vody navíc. A konvici čaje. Pak poděkoval a poslal domácí, i s činží a příplatkem, pryč.

 

"Galéne, vstávej, musíš se umýt a ošetřit!" vydechl, když se opíral o zárubeň dveří. Už mu taky docházela síla

"Budete... Budete mi s tím muset pomoct," doktor jen šeptal, chraptěl, jakoby přišel o hlas. Pak se svlékl. Už mu to bylo jedno, jestli inspektora uvádí do rozpaků… Všechno jedno. Nahý prošel kolem něj, doplížil se k vaně, ale už nenašel vůli do ní vlézt.

"Některé ty rány asi budou potřebovat zašít. V brašně mám nástroje. Namočte je na chvilku do alkoholu. Budu vám pak říkat co a jak..." Ponořil ruku do vody po loket a sykl. Pálilo to jako čert. Sebral z malého stolu vedle panáka, nalil do půlky laudánum, dolil absintem a vypil. Chvilku počkal, až začne působit. Teprve potom se ponořil do horké vody, která okamžitě zrůžověla.

Inspektor do sebe také hodil panáka a pak nástroje polil tím stejným alkoholem. Nakonec si sedl do křesla a nohu pomalu položil na malou stoličku. Bolela jako čert. Každý nádech bolel. A rameno už ani necítil.

Najednou měl pocit, že zaslechl klíč v zámku…

O chvíli později se nad ním skláněl seržant a pleskal ho po tváři.

"Inspektore... Prosím!"

"Co… co se děje?" zamumlal, když zjistil, že se mu to nezdá

"To se ptám já vás! Co se tu proboha stalo?!" zeptal se seržant Goodvill vytřeštěně.

Galén ještě pořád seděl ve vaně, otupělý laudánem i alkoholem, kterého si zřejmě zavdával pořád dokola, protože láhev byla poloprázdná. Jen seděl, ruce ponořené pod vodou, hlavu skloněnou k rameni. Měl zavřené oči.

"Inspektore!" znovu ho seržant velitelsky popleskal. "No tak! Vzpamatujte se! Co se tu stalo?!"

"Našel jsem ho. Vím, kdo to dělá a on mě málem zabil. A toho kluka taky." Trochu se nadzvedl a sykl. "Potřebuju pomoc, Johne. I ten kluk. To měla být poslední oběť. Já... Mám rameno v háji a zlomená žebra. Jemu musím zašít ty záda. Dostaň ho z vany."

Goodvill, jako dobrý seržant se na nic neptal. Sundal si kabát, vyhrnul rukávy a i když se zjevnou nechutí, sevřel mohutné paže kolem Galénova hubeného těla. Vyzvedl ho do vzduchu, nečinilo mu to žádné potíže, a zkoumavě se rozhlédl kolem. V křesle bylo položené jedno náhradní prostěradlo, které tam dal Abberline. Položil ho tam a zabalil.

"Chcete říct," pronesl potom, "že Rozparovač jde po něm?"

"Jo," odtušil Abberline. "A podle všeho se znají... Tedy on ho poznal."

"A sakra," ulevil si seržant. "Ale zřídil ho pěkně. A vás taky."

"Jo, asi tak. A teď mi musíte pomoci. Ta záda chtějí zašít, ten hrudník snad ne... A pak potřebuju stáhnout žebra, bože!" sykl Abberline. "Bolí to jako čert."

Galén zakašlal a potom mátožně otevřel oči. "Napřed musíte ta žebra... Ušetří vám to čas a jemu bolesti..." zašeptal, jen napůl při vědomí. Ale bylo mu už líp. Jak mu alkohol koloval žilami, bylo mu líp. Co na tom, že rány krvácely o to víc, jak mu absint roztáhl cévy? Potřeboval to. Bylo mu jedno, co ho to bude stát.

"Ty radši seď a mlč, kluku," doporučil mu Goodvill nerudně.

"Musíte to vést křížem přes ty zlomeniny a stáhnout, i když to bude bolet. Jinak mu špatně srostou a bude to ještě horší..." pokračoval Galén, aniž by ho bral na vědomí.

"První on, jinak ztratí moc krve!" rozhodl rázně inspektor a umyl si ruce v horké vodě. "Pomůžete mi, seržante, a ty se nemel, Galéne, jinak tě dám zavřít pro maření úředního výkonu!" zavrčel a dal se do šití.

Nebyl tak úplně neznalý, už si pár věcí šil sám, z různých rvaček. Ale Galén mu to zrovna neulehčoval. Museli ho v křesle otočit a to už začal protestovat, pořád jim zkoušel dávat nějaké rady, nebo je alespoň kontrolovat. A rány krvácely. Inspektor ho sice neposlouchal, ale zato John ho po chvíli musel držet vší silou, protože mladík byl jak z divokých vajec… Pak se ale přece jen uklidnil.

"Musíte to omýt... Tím alkoholem nejlépe, když už není nic jiného," snažil se ještě o jakous takous autoritu, ale neregistrovali ho, ani jeden. Nakonec to vzdal a skousl cíp prostěradla, ve kterém byl zabalený. Když přestal mluvit, začal vnímat. Z očí mu tekly slzy, ale vydržel to. Když skončili, inspektor mu ještě po jizvě přejel plátnem namočeným v alkoholu a teprve potom ho obvázal. Aspoň v něčem ho poslechl... Pak mu ještě ošetřil pořezané ruce i šrám na krku. Během toho už Galén dílem usnul, dílem omdlel.

 

"Híml, kde jste vůbec tu brašnu vzal?" zeptal se seržant, když si prohlížel docela zachovalou kabelu s lékařským náčiním.

"U něj, léčil prostituty. Je to taky doktor, jenže bez titulu. A teď, prosím, zaneste ho do mý postele… No, nekoukejte tak na mne, seržante, musí si odpočinout. A pak budu vážně potřebovat pomoct i já... S těmi žebry se špatně dýchá."

„Jo, jo,“ zabručel seržant, zabalil Galéna do prostěradla a odnesl ho do vedlejšího pokoje. A když ho pokládal, trochu si ho prohlédl. Za jiných okolností to musí být opravdu hezký kluk, pomyslel si. Jenže teď byl bledý, s kruhy pod očima a vypadal neskutečně hubený. Jak zaběhlý kotě, napadlo seržanta. Otcovsky mu prohrábl vlasy.

A ihned ruku stáhl. Takové rouhačské myšlenky, napomenul se. A šel ošetřit inspektora.

Ten se mezitím přes křeslo přehodil další opěradlo a svlékl se jen do spodků. Na hrudníku se rýsovalo několik podlitin, které už začaly fialovět. Vyhozené koleno už chytlo hezkou tmavou barvu a bylo otokem dvakrát tak větší. Rameno taky hrálo všemi barvami a dokonce na krku měl otisky prstů, jak se ho ten chlap snažil uškrtit.

Seržant kapituloval. „Jak to ten kluk říkal? Křížem přes zlomeniny?“

Teprve teď si uvědomil, jak moc to bylo vážné a že Abberline asi věděl, proč chtěl mladíka ošetřit jako prvního. Po tom, co by mu tu ruku zavázal, by to asi nedokázal. Na jeho otázku jen kývl. A on začal s ošetřováním. Na rameno mu položil kapesník smočený v octě a potom mu ho pevně převázal. Totéž provedl s jeho žebry. Dával si pozor, aby křížení bylo tam, kde inspektor ukázal, že je to zlomené. Trochu si oddechl a pustil se do kolena. Celým pokojem už se táhla vůně octa, ale jelikož to byl jediný spolehlivý prostředek...

Inspektor Abberline jen seděl a dech mu tiše unikal mezi sevřenými rty.

Konečně seržant zafixoval i jeho koleno a zkoumavě se na něj zadíval. "Předpokládám, že budete chtít taky do postele, co?"

"No, do ulic už dnes nepůjdu, Johne. Jo, do postele. Bez postraních úmyslů, jakkoliv by se to zdálo zvláštní, když tam mám jednoho z nejlépe placených prostitutů. Ale," zasyknutí. "opravdu to dost bolí."

"No jo," zabručel seržant a pomohl mu na nohy. Potom s ním pomalu došel k posteli a položil ho na opačnou stranu. Galén ležel na boku, méně zraněnou ruku pod tělem a tiše oddechoval. Zdálo se, že hluboce spí. "Víte," podrbal se Goodvill na hlavě, "myslím, že i kdybyste chtěl, inspektore, dneska ani jeden nemáte sílu..."

"Kde jsou vaše předsudky, Johne?" podivil se Abberline naoko.

Seržant se jen zašklebil a mávnul rukou. "Stále trvám na tom, že je to amorální... Ale ten kluk je tak hubenej, až ho skoro lituju."

"Tak litování si nechte na potom, Johne, a prosím, doneste mi trochu toho jedu, potřebuju se vyspat. A pokud se vám bude chtít, pohlídejte nás, na zbytek noci, já... Asi bych nezvládl nic."

Jen přikývl a potom mu beze slov přinesl jak laudánum, tak absint. Neschvaloval mu to. To ani v nejmenším. Ale mohl mu zabránit, aby to bral? Inspektor ho stihl vděčným pohledem, seržant jen pokýval a odebral se zpátky do pokoje. Dveře za sebou zavřel.

Ztlumil světlo, trochu srovnal Galénovy lékařské nástroje, potom se svezl do křesla a přetáhl přes sebe deku, kterou měl Abberline přehozenou přes opěradla.

Abberline sám se napil trochu absintu a pak si do sklenky nalil další a přidal laudánum. Když to vypil, zničeně se skácel do pokrývek. Poslední, co si uvědomil, bylo, že přetáhl přes sebe i toho kluka deku.

 

Sinclair stál nedaleko něj a cosi mu ukazoval. On ležel v jeho posteli a marně se snažil zaostřit, co to je. Až inspektor popošel blíž.

„Nač to máš?“ zeptal se a promnul hedvábný šátek v dlani.

„Na bolesti hlavy. Když to stáhneš, míň to bolí…“ zašeptal namáhavě.

„Takhle?“ zeptal se inspektor a ovázal mu šátek přes čelo. Silně.

Jen kývnul. Neměl moc sil, aby se bránil, ani na nic jiného. Jen ležel, obvázané ruce na pokrývce a díval se, jak se nad ním sklání. Inspektor toho na sobě, kromě obvazů, moc neměl. A usmíval se. Potom se šátku dotknul a stáhl mu ho přes oči.

Panicky zahrabal do vzduchu, ale zadržely ho silné paže.

„Neboj se, já ti neublížím…“ Mírný polibek na ústa.

Tiše vzlykl. Potom se nechal přitisknout blíž. Sinclair byl jemný. Tak nádherně jemný, jako nikdo před ním… Bylo tak snadné mu podlehnout.

„Můj krásný Matthiasi,“ zašeptal mu do ucha hlas. „Můj krásný Matthiasi…“

Srdce se mu zastavilo v krku. Někdo ho hrubě obrátil na břicho, až čerstvé stehy na jeho zádech povolily. Krev mu stekla po kůži. Vsákla se do bílého prostěradla. Studené prsty ho sevřely v bocích, ostré nehty se mu zaryly do kůže…

"Neučil jsem tě snad dost o příznacích syfilis, můj krásný Matthiasi?" zašeptal mu Rozparovač do ucha.

„NE!“

Matthias Gelfer; Galén, doktor ulice, vykřikl hrůzou. Prudce otevřel oči. Jen podvědomý reflex těla mu zabránil, aby se posadil. Pouze oddechoval jako lapené zvířátko a snažil se zklidnit srdce. Jen sen… Jen sen…

"Matthiasi, co se stalo?" zeptal se do mlčenlivé noci tiše Sinclair a jeho dlaň sevřela jeho ruku. "No tak, to byl jen sen."

Jen zavrtěl hlavou a znovu zavřel oči. Pocit viny je hrozná věc. Ale čistě jen jeho, inspektorovi to může být jedno. On ty kluky neznal, jeho Rozparovač neučil... Slabě mu na stisk odpověděl a znovu se pokusil usnout. Znepokojivou skutečnost, totiž to jak sen začal, odsunul stranou.

Jenže inspektor nebyl hloupý. Neodsunul se, když mu neodpověděl. Naopak, pomalu, jak ho všechno bolelo, se přisunul blíž a jemně ho objal.

"Ty za to nemůžeš, Matthiasi, ty ne... Věř mi."

"Vaše rameno," zašeptal místo odpovědi doktor ulice a zamžoural na něj. Neplakal. Jen se na něj díval. Velkýma tmavýma očima. Muselo mu být přinejmenším šestadvacet, ale vypadal na osmnáct. "Musíte být opatrný," dodal ještě, ale nechal se obejmout. Bylo tak snadné podlehnout něze, kterou mu nabídl...

"Ty taky," usmál se inspektor a pak opatrně zvedl ruku a pohladil ho po vlasech. "No tak... Matthiasi, jsem tady, rozumíš? Všechno to vyřešíme, jen se neobviňuj, ano?"

Konečně mu rty zkřivil jemný úsměv. "Nebudu," zašeptal potom. I když jeho mysl se hořce ušklíbla, neobviňovat se - to se snadno říká... "Měli bychom spát, ráno moudřejší večera," zašeptal nakonec. Pak zavřel oči a čekal, až se ocitne v té temné řece spánku. Teď byl konečně v bezpečí, tím si mohl být jistý. Za chvíli zase začal tiše oddechovat.

Abberline ho objímal až do rána a když se pak trochu probral, zjistil, že mu funí do vlasů. Naštěstí se stihl odtáhnout dřív, než skříply dveře a dovnitř nakoukl John. Sice asi leckteré z jeho předsudků vzaly nějakým zázrakem za své, ale proč pokoušet osud? Takže když dveře skříply, venku svítalo, mohlo být něco kolem šesté, byl bezpečně na své straně postele a tvářil se celkem nevinně.

 

"Eh, pane inspektore, chtěl jsem se zeptat - budete mě ještě potřebovat? Myslel jsem, že bych zajel na komisařství, přivezl vám materiály a tak a potom jel domů. Žena asi nebude moc nadšená, tak bych si to rád odbyl..."

"Jen jeďte a děkuji vám, Johne. Moc jste mi pomohl," řekl inspektor a když se za mužem zavřely dveře a on zaslechl klíč v zámku, zase Matthiase objal, protože cítil, že to potřebuje, jakkoliv statečně se tváří.

Skutečně, tu masku měl nasazenou i když spal. I přesto se tvářil sebejistě, snad aby ho přesvědčil, že si opravdu nic nevyčítá... A lhal tak. Protože i pod tou sebejistotou prosvítal strach, smutek, pocit viny. Po chvilce s sebou neklidně zamlel a otevřel oči. Uviděl Abberlineovu tvář kousek od své.

"Já... Mluvil jsem ze spaní?" zeptal se místo pozdravu tiše.

"Jo, zřejmě nejsem jediný, kdo tímhle trpí," usmál se trochu inspektor a pořád ho držel. Jen tak, pro jistotu. Co kdyby...

"Omlouvám se, jestli jste se kvůli mě nevyspal," zamumlal Matthias trochu provinile. "A vůbec za všechno. Máte se mnou jenom problémy..."

"Neomlouvej se, náhodou jsem spal celkem dobře. Jen se musím omluvit, jestli ti to objetí vadí..."

"Ne, vůbec," zavrtěl prostitut vehementně hlavou. "Je to... příjemné," vydechl po chvilce, kdy hledal slova. "Už dlouho... Sakra, už dlouho jsem to potřeboval. Když pracujete, no pracujete..." trochu se uchechtl, "jako já, potřebujete přesto obejmout, věřte..."

"Dobře, protože mě se tak dobře leží," zašklebil se inspektor a pak ho jemně pohladil po vlasech. "Dnes zůstaneš tady, Galéne, a nevylezeš z postele, jasný?"

"Kdo je tu doktor?" zamračil se Matthias lehce, což bylo mnohem lepší, než ten skrývaný provinilý pohled, ale potom se trochu pousmál. "Nebude vám to vadit?"

"Ne, pokud tobě nebude vadit, že tu budu asi taky. To koleno zatraceně bolí."

"Je to vaše postel. Já jsem host..." Konečně se usmál. Beze všech postranních pocitů se usmál. Vztáhl obvázanou ruku. A jemně se dotkl inspektorových zranění. "Je mi líto, že jsem vás včera nemohl ošetřit. Zachoval jsem se nezodpovědně."

"Ne, byl jsi v šoku, to víš. A teď odpočívat…"

Matthias ho poslechl rád. Utahaný byl dost a jeho blízkost mu byla příjemná. Až moc. Pravidlem je nezamilovat se... Nechtěl raději vědět, zda ho už neporušil. Když se vzbudil, bylo už jasné světlo, inspektor seděl vedle něj a studoval všechny materiály k případu. Takže tam zřejmě byl seržant Goodvill. Také dobře.

Trochu provinile ho bodlo na hrudi. Měl by mu to říct. Měl by to jméno říct. Rozparovačovo jméno... Ale nemohl.

Jsem poslední, kdo zbývá... Když mu to jméno řeknu, bude v nebezpečí. To nejde...

Jenže inspektora odhadl špatně. Domníval se, že když bude mlčet, ochrání ho, že bude sám, kdo zná Rozparovačovu totožnost. Že inspektor od pátrání upustí…

Mýlil se.

 

Inspektor hledal a pátral, sice ze svého bytu, ale s pomocí svých lidí a hlavně seržanta. Pátral a dokázal to. Vzdor sveřepému mlčení svého společníka, to dokázal. Našel to jméno.

Jméno profesora medicíny… Královského lékaře. 

Měl ho!

 

Matthias zatím ležel u něj v posteli, převážnou část té doby prospal a ten zbytek lhal sám sobě. V tom, že se necítí provinilý. V tom, že inspektor je pouze jeho přítel. V tom, že když mu to jméno neřekne, bude v bezpečí...

Asi za týden potom, to zase část dne prospal, otevřel oči a zrak mu padl na desky, které vedle něj ležely, místo Abberlinea.

Zvědavost kočku zabila.

Otevřel je a strnul.

Sir William Gull, lékař její výsosti, profesor královské lékařské koleje, čestný člen...

Udělaly se mu mžitky před očima. To ne, to přece ne! Došlo mu, že inspektora podcenil. Věřil, že to nedokáže vypátrat, že to nezjistí a on potom... Co si vlastně myslel? Že to vyřídí sám? Ať to chtěl udělat jakkoliv, Sinclaira z toho chtěl vynechat. Ano, byla to jeho práce.

Ale nebyla to jeho vina...

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 4. 12. 2009 21:44)

Koukám, že se tu rozvinula debata k charakteru Galéna. Doufám že se autorky nebudou zlobit, když se přidám.
Ano, je tu znatelná změna charakteru, ale je na místě. Jak by reagoval kdo z nás tváří v tvář bestiálnímu vrahovi?
Je jasné, že po takovém zážitku to nebude Galénovi myslet jasně. A když se k prožitému strachu a pocitu viny přidá ještě neplánovaná zamilovanost spolu se strachem o milovanou osobu, tak snadno spadne maska.
A drzost je maska. Jak jinak se Galén mohl chránit proti tomu, co dnes a denně zažívá? Věřím tomu, že se mu drzost vrátí. Časem. A taky se možná objeví i něha.
Musím přiznat, že se mi Galém líbí, není to vůbec plochá postava. I Sinclair.
Prostě a jednoduše. Muraki a Beo, tenhle cyklus se Vám opravdu moc povedl.

Ano!

(sisi/ctenar, 4. 12. 2009 18:26)

Radostné zvolání :)

Charakter Galéna

(Rowene, 4. 12. 2009 17:17)

se zcela pochopitelně změnil. Drzé vystupování bývá většinou maska a tváří v tvář bestiálnímu vrahovi a neplánované zamilovanosti masky padají. Mně se v povídkách líbí, když se postavy mění vzhledem k okolnostem. Navíc tady ještě Galén čelí něčemu mnohem horšímu, a to je pocit viny. Pěkná povídka, která má na poměrně malém prostoru více rovin.

:-) To Bea

(Lady-Shadow, 3. 12. 2009 20:27)

Povídka, je nepochybně krásná a skvěle napsaná a změny povahy jsem si všimla protože jsem s tím měla v některých povídkách sama problém.
A jsem si jistá, že se brzy vrátí můj milovaný ironický Gálen jako dřív. :-)

...

(Aylen, 2. 12. 2009 23:25)

Super,těšim se na pokračování.

To Lady-Shadow

(Bea, 2. 12. 2009 20:11)

Díky za upozornění.
Původně, jak ty říkáš, měl to být záměr, že tak prostě zdrtilo zjištění, jak to všechno bylo a je, ale jak teď vidím, trochu se mi vymknul z rukou. :-)

Jen nevím, jestli to má cenu zpětně opravovat, to za prvé. A za druhé se obávám, že by se mi to nepovedlo.
Ale každopádně díky moc, už vím, co si mám příště hlídat. :D *_*

Bea pro Lady-Shadow

...

(Profesor, 2. 12. 2009 19:47)

Kremrole od babičky, víno od tatínka a povídka od Murakiho a Bey, skvostné zakončení úspěšného dne.
Upřímně se však přiznám, že nevím, co kromě toho úvodu napsat do komentáře. Tenhle díl ve mně vzbudil tolik protichůdných pocitů - radost, že Galén přežil, strach, odpor, něhu... - že jsem stěží mohla dýchat.
Každopádně jste mi udělaly radost. Mám zkoušku a Vaše povídka byla příjemným bonusem.
PS: Omlouvám se, pokud je můj komentář zmatený, jsem hrozně unavená.

= )

(Lady-Shadow, 2. 12. 2009 18:17)

tedy, famózní a krásně napsané, jenom mi přijde Gálen trošku schizofrení, byl vykreslen jinak a najednou se jeho povaha propadla kamsi do neznámá, ale je možné, že je to vlivem situace =)

.....

(Akkarra, 2. 12. 2009 13:06)

Úžasné. Těším se na pokráčko. :)