Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čarovné Helsinky

10. 12. 2007

 

 

Bee, protože píše krásné nejen povídky, ale i  komentáře a dodržuje modrý život.;-)

 

Deliver me, out of my sadness.

Deliver me, from all of the madness.

Deliver me, courage to guide me.

Deliver me, strength from inside me.

Seděl jsem nad ranní kávou a pozoroval, jak se z ní kouří. Nevím proč, ale vyvolávala ve mně pocit, že jsem zase student co proflámoval celou noc a žaludek se mi začal bouřit.

„Nemáte rád kávu Lairde?“

„Warde,“opravil jsem ho mechanicky.

„Velmi mě těší, mohl by jste mi tedy říkat Senischi.“

„Jistě,“zabručel jsem a stále zkoumal svůj šálek. Pěkně pitomý jméno.

„Měl by jste něco snít, Warde.“S tím přede mě položil talíř s topinkami. Mechanicky jsem jednu vzal a zakousl se do ní. Vzápětí jsem zamrkal.

Bylo to dobré! Co víc! Skvělé!

Opatrně jsem si kousl znova.

Pocit se neměnil.

„Chutná vám?“ usmál se na mě Ronin z druhého konce stolu.

„Ano,“řekl jsem ohromeně. Snídani si vždy nechávám až na desátou. a teď bylo půl osmé.

„To mě velmi těší.“

Chtěl jsem se jo ještě zeptat co znamenal ten včerejšek, když mi zazvonil mobil.

„Příjem.“

„Přijeďte. Deadtime třicet minut.“

„Rozumím,“řekl jsem a zavěsil.

„Práce,“pokrčil jsem rameny a zvedl se od stolu.

Nedojedená topinka zůstala opuštěná na talířku dlouho potom, co se oba agenti zvedli k odchodu.

 

 

Helsinky 03:35 p.m. GTM + 2

 

„Dámy a pánové, právě přistál let číslo AS – KYO 320 z Atlanty, cestující  pro let do New Yorku prosím k bráně číslo 31. Opakuji…“

Bohatě vypadající muž v padnoucím obleku, černém kabátě a  v černých brýlích, sedící nad svým osobním laptopem zvedl hlavu a zadíval se ke vchodu pro zaměstnance letiště. Pak ji zase sklonil a začal cosi psát.

Ze dveří v ten okamžik vyšel finský kapitán letadla v bezvadně vyžehlené a čisté uniformě. Identifikační karta se mu pohupovala na krku a on zamířil k občerstvení.

Tam si načepoval kávu, vzal jeden sendvič s lososem a vše zaplatil platební kartou.

Kittos,“poděkoval a zdvořile se usmál. Servírce po něm zůstala jen jemná vůně mýdla.

 

„Dveře budou po pravé straně. Podle všeho Azmir přistane okolo šestnácté hodiny místního času. Nechceme žádné skandály. Jen potřebujeme získat ty dokumenty. Ten seznam.A to jméno. Jasné?“

„Ano pane.“

 

Postavil se nedaleko celní kontroly a zůstal opřený o malý stolek. Pomalu jedl a pozoroval šum.

„Právě vystoupil.“ ozvalo se mu ve vysílačce, kterou měl připevněnou na slunečních brýlích.

„Rozumím,“zamumlal a znova se napil kávy.

Chvíli jen stál a pak si utřel pusu papírovým kapesníčkem.

„Už ho vidím, míří ke kontrole a ven.“

Kapitán se odlepil od stolku a s kalíškem kávy v ruce nenuceně sledoval cizince v drahém kabátu od Armániho. U celní kontroly byla tlačenice.

Najednou klopýtl a vrazil do muže v kabátu. Ten se po něm otočil a v té chvíli se finský kapitán znovu zapotácel. Zbledl a chytil se za srdce. Zachytil se snad podvědomě muže před sebou a pak se skácel k zemi.

„Doctor! Call the doktor, immediately! “

Muž v drahém kabátu se mezitím sklonil na bezvědomým kapitánem, když se k němu přihnal muž, který se předtím skláněl nedaleko nad svým laptopem.

„Já jsem lékař.“Pak se otočil na muže v drahém kabátě.

„Prosím, můžete mi pomoci?“

„Spěchám,“zavrčel muž a obrátil se k odchodu. K lékaři, který mezitím kontroloval tep a pak začal s masáží srdce se hned připojila jedna stevardka.

Ostatní se jen dívali.

Za několik okamžiků pak dorazila záchranka a její osádka nasadila kapitánovi dýchací masku a do žíly píchli adrenalin.

 

 

Helsinky 04:50 p.m. GTM + 2

„Warde?Máte to?“

Muž na lůžku v uniformě kapitána letadla zamrkal.

 „Jo.“ Vzápětí zaúpěl. „Přísahám, jestli Kostra příště namíchá tak silnej dryják, půjdu ho zabít. Tady to je.“ Vytáhl z náprsní kapsy malý flash disk.

„Jste si jistý, že je to ono?“

„Já doufám, protože příště hrajete jinak mrtvolu vy!“

Senischi Ronin se sklonil u laptopu a zapojil flash disk.

„Má tam heslo.“

„To zvládnete.“Ward se znova natáhl na lůžku a dal si ruku přes oči. Ani nevěděl pořádně jak a pospával. Ronin si pustil rádio a malým hotelovým pokojem se rozlila smutná písnička. Znal ji. A věděl, že jí by se líbila. Jemu ji připomínala. najednou měl v očích slzy a byl rád, že Senischi se sklání nad počítačem.

 

All of my life I've been in hiding.

Wishing there was someone just like you.

Now that you're here, now that I've found you,

I know that you're the one to pull me through.

Deliver me, loving and caring.

Deliver me, giving and sharing.

Deliver me, the cross that I'm bearing.

 

„Promiň mi to,“zašeptal jsem ani jsem nevěděl jak. Ani jsem nevěděl komu se omlouvám. Jestli ženě kterou jsem miloval, nebo chlapci, kterého jsem zabil.

 

Písnička se změnila a najednou z rádia zněla jiná, ale mě v hlavě zněla pořád ta jedna… Evo…Kéž bys věděla, že já jsem to nechtěl. Jak moc jsem se snažil, ale nemohl jsem. Chtěj jsem tě ochránit. Skutečně.

Deliver me, loving and caring.

Deliver me, giving and sharing.

Deliver me, the cross that I'm bearing.

Evo..smět zase cítit tvou dlaň na svém čele.

 

„Mám to!“

„Skutečně?“ Zabručel jsem a zvedl ruku z očí.

„Ano.“

„Fajn, tak tam může nacvičit zásahovka“

„Ne, máme to vyřídit my.“

„Kurva!“

„Prosím?“

„Ale nic…“

„Předají to dnes večer v klubu  Kikis Kittos.Už to hledám. Je to nedaleko centra. Malý klub. Pánský klub.

„Jaký je problém?“

„Je to sadomasochistický klub.“

„Aha…“

Chvíli jsem se na něj díval a pak se ušklíbl.

„Máte rád kůži Senishi?“

 

 

Helsinky 21:56 GTM + 2

Vysoký muž s černými vlasy v dlouhém koženém kabátě kývl na bodyguardů u dveří a do ruky mu vložil stodoralovku srolovanou do tenké ruličky. Ten jen kývl hlavou a pustil jak jeho, tak jeho dlouhovlasého společníka, který měl kolem krku kožený řemen a pod bundou ze stejného materiálu jen jakési zkřížené řemení. Kolem nich se objevil sál zahalený do umělého kouře a stínů. DJ pouštěl právě populární finskou skupinu Nightwish a jejich I with I had an angel znělo narvaným sálem plným lidí v kůži.

Sotva vešli dovnitř, černovlasý vytáhl z kapsy vodítko a připnul ho na kroužek, který byl k tomu přizpůsoben na blondýnově krku. Tomu se jen krátce zablesklo v očích a pak sklonil hlavu.

„Vidíš ho?“ zeptal se tiše, když procházeli kolem bar pultu a černovlasý si ho přitáhl blíž.

„Zatím ne ale pokud on uvidí tebe, tak nás pozve sám. Podle všeho má slabost po dlouhovlasé blonďáky.“

„Skvělé, tak příště ho hraješ ty.“

„Já? To by bylo příliš…a vůbec ty mě máš poslouchat.“

Jedno trhnutí vodítkem a blondýn tiše zavrčel.

„Vidím ho,“zašeptal vzápětí přes zuby

„Dobře, tak …ke stěně.“zabručel a vzápětí už měl blondýn ruce za zády a opíral se čelem o stěnu. Tmavovlasý odněkud vytáhl jezdecký bičík a jemně mu  ním přejel po páteři. Pak švihnul…

Blonďák tiše zasténal a prohnul se v zádech. Raději sklonil hlavu, protože oči mu teď nebezpečně zářili. Druhá rána ani nestačila dopadnout, když se vedle nich objevil tělnatý muž s osobním bodyguardem.

„Pan Savrowski by s vámi chtěl mluvit pánové,“oslovil tiše a přesto zřetelně oba muže.

Černovlasý se otočil a sklonil bičík. „Dobře, pojď“ Trhnutí vodítkem a blondýn ho poslušně následoval.

 

Malý salónek do kterého oba muže zavedli byl celý laděn do červené a zlaté. Uprostřed byl stůl a kolem stěn pohodlná kožená sedačka na níž seděl jediný muž.

„Posaďte se pánové,“řek tělnatý muž v drahém obleku  a s mladým sotva patnáctiletým chlapcem na klíně. Sedli si.  Tmavovlasý si blonďáka přitáhl na kolena a on se o něj opřel. Ruku mu přitom položil důvěrně kolem ramen.

Muž se na ně zadíval a nevědomky si olízl rty. Blonďák přivřel oči a hlavu si lehce položil na rameno svého společníka.

„Mé jméno je Wilhelm Hermann a toto je Daniel Letnikov.“

„Máte pěkného přítele,“řekl po chvíli a otočil se na tmavovlasého.

„Také jsem slyšel že prý se sháníte po jistých kamíncích.“

„Ano,“tmavovlasý pohladil blonďáka jemně po zádech. „Tady Danny je má moc rád,že Danny?“

„Ano,“usmál se světlovlasý a pak se zadíval na jejich hostitele. „Vlastně s nimi obchoduji a Wilhelm je můj sekretář ale…“ucítil jemné trhnutí obojku a sklopil oči a tiše vzdechl. „mám pro něj jistou slabost. Na ni mi bohužel přišla žena a já se rozvádím. To stojí peníze. A jelikož jsme se informovali na vás jako  jednoho z nejlepších prodejců…“

„Nejsolidnějších,“usmál se černovlasý.

„Prodávám, co vy nabízíte?“

„Tohle,“blondýn mu podal flash disk a on ho zapojil do okamžitě přineseného počítače.

„Plány nové německé ponorky. Váš rozvod je zřejmě velmi drahý pane Letnikove.“

„To ano, ale co bych pro ni neudělal.“

„Nebylo by levnější ji nechat zabít?“

„Věřte nebylo. Netoužím mít na krku celou Cosanostru. Díky, raději zaplatím.“

„V tom případě je to rozumné. Ale povězte mi Danny…to svého sekretáře vážně tolik milujete?“

„Věřte,“usmál se blonďák a vzal si čtvrtku limetky z tácku, na to  připravených, a jemně ji dal tmavovlasému do úst. Pak vzal špetku soli, nasypal na hřbet své ruky, olízl ji  a hodil do sebe panáka stříbrné tequily, co jim mezitím donesli. Nakonec se sklonil nad svým společníkem a  jemně se zakousl se do limetky co držel ve rtech. Když se odtrhl, přejel si jazykem rty. „Je to pro mě návyková záležitost.“ dodal a přivřel oči. Muž naproti němu málem zapomněl dýchat.

„Vidím, že jste se rozhodl pane, co tedy zajít do mé kanceláře a sepsat smlouvu.“

„Jistě,“ Letnikov se zvedl ale jemné škubnutí vodítkem mu připomnělo, kdo je v této situaci boss.

„Může jít můj sekretář s námi?“

„Bude to jen chvilka pane Hermanne.“

„Počkej,“zašeptal blonďák tichým hlasem a Hermann se tady usmál a odepjal mu vodítko.

Stavrowski se usmál a s blonďákem po boku odešel zadními dveřmi. Kancelář i příležitostnou ložnici měl nad klubem a vedle něj právě šlo to nejkrásnější tvoření, které viděl. Nebyl si jistý jestli je to skutečně kdo říká, ale tělo měl krásné a on si tu smlouvu hodlal užít.

 

Nejdřív jednoduchá smlouva a pak skleničky. Výborná tequila, tentokrát jiný druh, která chutnal jako burbon. Blonďák si podle něj nemohl všimnout, že mu něco do té jeho sype a skutečně po chvilce vypadal, že mu začíná klesat hlava.

„Omlouvám se, ty časová pásma," zamumlal ještě a pak se opřel o stěnu. „Trochu se mi točí hlava…“

„To nic..nechám vás odvézt do vašeho hotelu..“

„Díky,“zamumlal blonďák předtím, než mu muž přitiskl ruce ke stěně do dvou ocelových pout s vycpávkami. Pak se k němu přitiskl a hrubě ho políbil na rty.

„Teď tu smlouvu oslavíme, Danny. A neboj taky si přijdeš na své.“

Letnikov se zazmítal, ale to už měl na krku nůž a Stavrowského ruku na svém těle. A ona pořád klouzala niž a níž až ho pohladila přes kalhoty. Letnikov sebou začal zmítat, ale Stavrowski ho pořád hladil a chvílemi i hrubě laskal.

„Možná potřebuješ předtím dostat trochu výprask, že? Tak se ti to líbí?“ tělo se z něj na chvilku odlepilo, aby vzápětí ucítil na svých nohou bičík. a pak švih a červený šrám na teď již odhaleném břiše. Letnikov tiše sykl a v očích mu zahořelo peklo. A pak se mu na tváři objevil úsměv.

„Líbí se ti to?“ zašeptal Stavrowski.

„Ano, prosím,“zachraptěl a podíval se na něj očima plnýma touhy. „Vem si mě..teď.“

Úsměv na otylé tváři a pak muž stál už skoro u něj.

Vykopl kolenem a zasáhl ho mezi nohy. Stavrowski vyhekl a šel do kleku.  Blonďák se zachytil za řetízky od pout přitáhl se a pak mu chytil krk mezi vypracované nohy, které před chvílí tak nenasytně hladil.

„Kdo..kdo jste?“ zachrčel muž předtím než mu blonďák zlomil vaz.

„Bond blbečku.“ Odtušil blonďák a pak zatnul zuby a protáhl obě ruce přes pouta. Pravda trochu si odřel klouby a málem zase musel vykloubit pravý palec, ale povedlo se mu to.

„Hazl, procedil mezi zuby, když překračoval obtloustlého obchodníka a několika kroky přešel k jeho trezoru. Otevřít ho bylo záležitostí pro amatéry. A on trávil rok s nejlepším lupičem co znal. Chtělo to jen cit. Cit a klid. A jednoduchou hračku,kterou měl schovanou v tajné kapse v botě.

Zrovna vybíral trezor, když dovnitř vpadl Ronin.

„A že ti to trvalo,“odtušil Laird a změžil si ho vyčítavým pohledem.

„Co ta tady?“

„Co by…nějak to s ním šlehlo. Co jeho ochranka?“

„Vyřízeno.“

„Skvělé. Mám to. Můžeme jít.“ Laird se zvedl a zavřel trezor.

Když vyšli zadním východem na vzduch zhluboka se nadechl a otočil se na Senishiho.

„A příště děláte ukeho vy!“

„Vy umíte japonsky?“ Obočí vylétlo Senishimu dobré tři centimetry.

„Trochu,“odtušil Laid.

 

Najednou se blízko rozsvítila světla a nějaký hlas na ně zavolal ať zůstanou stát. Laird se rozhlédl kolem a spatřil za oknem známou tvář. Ruský major se usmál.

„Zdrháme!“

„Cože?! Je to policie Přece..“

„Zdrháme!“

Laidr se otočil na patě a pak se zapotácel. Senischi ho ani pořádně nestačil zachytit, když se prostě skácel k zemi. Policisté už byli u nich. A muž v okně se usmíval, tentokrát mu Ward neuteče.

„Warde! Warde?!“šeptal Senischi, který kolem sebe cítil nebezpečí, ale nechtělo se mu opustit bezmocného spolupracovníka. On své kolegy neopouštěl. On ne. Policisté už stáli u nich a někteří mu dokonce pomohli zvednout bezvládného Lairda a nesli ho k autu. Další mu nasadil na ruce želízka.

Muž v okně si zapálil cigaretu.

Ano, dnes konečně prohraješ Warde.

Položili Warda na zadní sedadlo a Senishiho posadili spolu s jedním policistou do druhého auta.

 Auto se rozjelo. A tehdy se Laird vztyčil, omráčil policistu vedle sebe a řidiči přitiskl k hlavě pistoli.

„Za tím druhým autem, předjeď ho a zastav. Dělej.“ Zašeptal tiše Laird. Řidič polkl, tak studený hlas v životě neslyšel. Poslechl ho a Laird si strhl paruku a nasadil čepici policisty.

Když auto zastavilo druhé, klidně vystoupil, převzal Senishiho, prostřelil jim pneumatiky a prostě s ním odešel.

„Vyhlásí pátrání.“

„Já vím,“Laird se dal do běhu.

„Nedostaneme se ze země…“

„Ale ano.“

„Co chcete dělat?“ Senischi běžel vedle něj.

Zbavit se těhle hadrů a na letiště. řěkl Ward a zamířil  k prvnímu velkému shopingcentru.

Bez paruky vypadal jako další z nadšenců gotiků a když za peníze, které taky vzal z Stavrowskiho trezoru kupoval dva obleky, věnoval prodavačce zasmušilý pohled.

„Deme na pohřeb víte.“

„Jistě.“zamumlala mladá dívka a pak jen sledovala jak odchází.

 

Na letiště dorazili v čas a prošli odbavovací zónou. Ale teprve v letadle si Ward oddechl. A když přišla letuška požádal ji jen o vodu a čaj. Když však přišla s konvicí, tak ten podle ni mladý podnikatel spal. Muž vedle něj se na ni jen usmál a sám si dal kávu.

A když letuška odešla ještě dlouho, moc dlouho pozoroval tvář spícího muže. To co předvedl v tom baru mu nějak nešlo z mysli…

Laird tiše zasténal a Senischi instinktivně natáhl ruku a jemně se dotkl krátkých vlasů. Stačil ten prostý dotyk a Laird se uklidnil.

„Dobrou noc, můj agente,“usmál se Senischi a tehdy poprvé si uvědomil, že se mu ten zvláštní Angličan líbí. Natáhl se pro svůj kabát a spícího jim přikryl. Přeci jen v letadle bylo trochu chladněji. Znova ho pohladil a zadíval se přes jeho tělo na noční oblohu plnou hvězd.

 

Ward naposledy tiše vzdychl a pak, měl najednou zvláštní pocit tepla a bezpečí…

 

Deliver me, out of my sadness.

Deliver me, from all of the madness.

Deliver me, courage to guide me.

Deliver me, strength from inside me.

 

 

 

Amazonie deštný prales 02:00 místního času, GTM – 4

Laird zatřepal hlavou a z tváře ometl dotěrný hmyz. Pokud se jeho týkalo, nesnášel časová pásma. Nesnášel, že večer byl v Helsinkách, v noci v Londýně a teď je někde, kde to nenávidí snad nejvíc na světě.

„Zelené peklo,“zašeptal si sám pro sebe a pak zkontroloval gpsku. Kupodivu přežila to. Tomu se divil, posledně to už nerozchodila.

„Lairde?“ozval se jeho společník, který dopadl nedaleko.

„Ano?“

„Jaká je odchylka?“

„Dvacet dva kilometrů. Inu, krásná noční procházka, Senischi.“

„V noci. V džungli…“

„Ano vítejte v pralese.“

„Zlaté Helsinky…“

„Ano…čarovné..“

 

 

Obrazek

v textu byla použita písnička od Satan Brighton Deliver me (Zachraň mě)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Bravo!!

(FreeDreamerin, 13. 5. 2008 21:08)

Naprosto souhlasím s Keiro. Hláška „Bond blbečku.“ mě fakt dostala... Jinak je to celé krásně napsané a nápadité... Obdivuju a chválím

Jéé

(Trdlos, 25. 2. 2008 14:03)

tak nechci vypadat jako nějaká šílená a totálně debilní slintající potvora, ale ona je to cšechno pravda.
Tahle povídka ode mě získává 10 hvězdiček a nemůžu se dočkat na dlaší díl.. něja s emi moc zalíbila tématika s tajnými agenty.. *směje se*
a ktomu slintání to neber vážně.. to dělám úpln ěminimálně, když se šinu sem na tuhle stránku, abych udělal kontrolu aktualizace..X-D

***

(Keiro, 10. 1. 2008 14:52)

Tak jsem tady. :) A se mnou kupodivu nepřišel zákon, ale komentář. Shrnu celé tři díly v jednom komentu pokud to nebude vadit.
Takže na úvod bych ráda řekla, že mě to doslova učarovalo a to už hned od začátku. V prvním díle mě naprosto dostalo to jak se převlíkli za homosexuály. :) V druhém díle, mno ten mě dostal tak nějak celkově. No a třetí díl. "Kdo jste?" "Bond blbečku." Tak při tomhle prohlášení jsem šla pod stůl a nikoliv hrůzou bo tak něco, ale smíchy. Fakt jsem se smála až mi tekly slzy jak hrachy. :)
Takže ti tímto skládám poklonu a zároveň ti poděkovat za skvělý čtenářský zážitek.
Doufám, že se brzy objeví další díl, abych měla zase co číst. :) Takže ještě jednou ti děkuji.

*****

(Bea, 18. 12. 2007 22:39)

Doktore, stěžoval jste si, že japonština není tak úplně nejvtipnější z celého příběhu... Takže jsem se rozhodla projít si to ještě jednou a musím vám sdělit závěr svého pátrání...

Ono je to celé vtipné. Fakt. Od A do Zet i když to asi nebyl úmysl. JE to totiž takový ten suchý humor, založený na poznámkách a to je něco, co já prostě baštím přímo po kilech. A že mi v té hlavě utkvěla právě nejvíc japonština...
No doktore, to se na mě přece nemůžete zlobit.:-) TO prostě z toho tolik vyčnívalo. Proto si ale ted dávám práci ještě s druhým komentem (btw. ta povídka je také věnována mé maličkosti, takže dva komenty žádná míra...:-))

Ted už ale hučím do postele a doktore... Těším se na další díl a možná si ještě najdu čas, vypsat sem nějakou jinou hlášku, kromě japonštiny..:D

„Dvacet dva kilometrů. Inu, krásná noční procházka, Senischi.“

„V noci. V džungli…“

„Ano vítejte v pralese.“

„Zlaté Helsinky…“

„Ano…čarovné..“


*napůl spící Bea + mohutné zívnutí*

*******

(Tigie, 17. 12. 2007 15:50)

Napsala bych ti pořádný komentář, ale nějak nemůžu sesbírat myšlenky. Ta japonština mě dostala jako všechny ostatní. A k tomu ten klub a Ward na vodítku... Paráda

*****

(Bea, 11. 12. 2007 18:42)

I know, Ich weiß. Arigatoo, Muraki-sensei.

Dovolila jsem si poněkud exotický úvod. Taky jsem změnila hudbu (ne zklamu, Nightwish to nejsou, ačkoliv je mám v pořadníku) a jdu psát další komentář. Dneska poslední, protože mi za chvilku dojde šťáva a to by pak ty mé výplody stály extra za houby (ne že by tedka stály kupříkladu za borůvky:-))

Mno, asi jako většinu zde přítomných komentujících jsem se nejvíce složila při části:

"Příště děláte ukeho vy!"
"Vy umíte japonsky?"

To mě absolutně dostalo a já málem skončila pod stolem (zachránila mě klávesnice a její podložka). Jinak nevím co dodat, abych se moc neopakovala, nebo-li nepsala pořád dokola stále ty samé fráze.:-))

Ano, jeví se mi to jako problém, který vyžaduje neodkladné řešení. Nalézt systém pro komentování v doktorově laboratoři, a to takový systém, za který by mě nevykuchal, nebo podobně.

Asi zavedu hádání toho, co bude v další části.:-)) Mno takže si troufnu odhadnout, že v další části bychom se mohli dozvědět něco o Wardově minulosti, která asi nebude bůhvíjak růžová. Také bychom mohli... Ne už mě nic dalšího nenapadá, takže bychom nemohli nic. Leda skončit, než budu muset jako Sarah Brightman volat: Deliver me!, jelikož bych se začala topit ve vlastním komentu...

:)...

(E..., 11. 12. 2007 17:36)

kouzelný, strašně se mi to líbí... jen v tom klubu sem to trochu neuhodla...fakt sem si myslela, že to je senischi...inu překvápko...
a koukam, že sem nebyla jediná, koho ta část s japonštinou pobavila xDDD (popravdě sem byla smíchy téměř pod stolem)

...

(Lucian, 11. 12. 2007 15:22)

trpělivost se vyplácí...moc hezky napsané! vážně se ti to povedlo!

Že by?

(Kat, 10. 12. 2007 23:47)

Možná zas se mi to povede. Takže povídka u "Umíte japonsky " jsem se málem zlomila v pase. U hlazení po *svalnatých* mńam nohou jsem si říkala kéž by ho kopnul do k.... . Uhodla jsem. Co jsem neuhodla je čarovný konec povídky.
Čarovná povídka napsaná čarovnými prstíky. Pokračování mých oblíbených agentů. Co víc si přát na dobrou noc než trochu dobrodružství okořeněné něhou? Asi nic.
Doufám, že tvoje čarovné prstíky budou ještě dlouho běhat po klávesach a dávat sem super povídky, které tak ráda čtu.
Píšu komentář a usmívám se nad povídkou a těším se na pokračování a jako asi všichni si už říkám kdy kdy to bude. Čarovná povídka ,Čarovné Helsinky skončily a já se stejně usmívám nad jendotlivými částmi.
Děkuji za hezký večerníček.
Dobrou noc Dr.Muraki.