Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co vás trápí, Lairde?

13. 11. 2007

Vyšli do slunečného odpoledne a Ward nasedl do auta.

„Chcete řídit, když vám nebylo dobře?“

„Zase tak zlé to nebylo. A vy neznáte Londýn, nebo ano?“

„Ne, agente.“

„Ok, jedeme.“

Ward nastartoval auto a vzápětí už zmizel v ruchu velkoměsta.

Nějakou dobu mlčeli a pak se konečně Ronin tiše zeptal.

„Je tady někde možnost si sehnat bydlení? Můj nadřízený mi sdělil, že tady budu pobývat déle, rád bych si proto raději najal byt.“

„Měl jsem dojem, že tohle zařídili naši,“utrousil Ward po chvíli.

„Nedostal jsem žádné podobné instrukce.“

„Aha.“

S ním je tedy povyražení,pomyslí si Ronin. A stejně mi lže. Ty skvrnky co má na obleku jsou krev na to dám krk.

„Proč jste toho muže šel zabít agente?!“

Ward, který zrovna dojíží kolonu, trochu víc dupne na brzdu a auto sebou cukne.

„Nerozumím,“řekne po chvíli bezbarvým hlasem.

„Šel jste zabít toho muže v restauraci. Neslyšel jsem výstřel a pochybuji, že u sebe máte tlumič. Takže jste to udělal ručně nebo nožem. Soudě podle odřeninek na kloubech pravé ruky bych řekl, že ručně. Což vyžaduje odhodlání. Je to jiné, než když chcete někoho zastřelit…“

Ward sevřel pevněji volant a stiskl rty.

„Podle toho jak jste se tvářil, když jste ho zahlédl usuzuji, že vás k tomu vedla osobní zášť a nemyslím si, že tu je vhodné tahat do práce…“

Oči se Wardovy teď stáhly do úzkých štěrbin a vypadalo to, že každou chvíli vybuchne. V tu chvíli zapípal telefon.

„Příjem,“řekl podivně klidným hlasem. „Ano, rozumím. Zajedu tam. Jsem tam za deset minut pane.“

Zaklapl telefon, vyhodil blinkl a pak se rozjel zkratkami pryč k ústředí MI5.

Rozhovor na téma mrtvola v restauraci byl pro tuto chvíli odsunut na neurčito.

 

„Šéf tam zrovna někoho má,“řekla mi Kate, když jsem vešel na naše oddělení.

„Fajn, a je to na dýl?“

„Vypadá to tak,“pokrčila rameny.

Trochu jsem se na ni usmál.

„Co pohlednice?“

„Bezvadné. Máš u mě domácí Cream tea.“

„Díky. ...já, za chvilku se stavím. Potřebuju si  zapálit,“řekl jsem a s tím vyšel z oddělení. Japončík někam zmizel a mě to bylo jedno, neměl jsem na něj ani jeho analýzy náladu.

 

Ronin stál u okna a díval se na Temži. Dole u auta zahlédl Warda, jak si zapaluje cigaretu. Vypadal, jakoby byl unavený. Ale ne fyzicky. Tak nějak vnitřně. Jako by mu chybělo něco. Chuť žít. Ano, možná to to bylo. Připadalo mu, že ten muž se z ničeho neraduje. A…

„Hledal jsem vás agente Ronine,“ozval se za ním jeho nadřízený a on si uvědomil, že byl tak zabrán do úvah, že ho ani neslyšel přicházet.

To je neodpustitelné! Napadlo ho a pak se lehce uklonil svému sekčnímu šéfovi.

„Pane.“

„Mám pro vás rozkaz. Sice tu máte zajištěn byt, ale, já si přeji, aby jste po několik příštích dní bydlel s agentem Wardem. Potřebuji aby jste se s tím člověkem zžil. Budete spolu trénovat, trávit volný čas i čas v práci. Musíte se naučit předvídat co udělá ten druhý a spoléhat na něj. Za týden vás pošleme na zkušební misi.

Týden…týden je příliš málo Yukata-sama.To s tímhle…nemůže pro něj najít výraz. jen těžko zvládnu. Nic z toho však neřekne a jen skloní hlavu.

„Hai, Yukata-sama.“

 

„Pane?!“měl jsem pocit, že nevěřím vlastním musím. On. Japončík v mém bytě! Mém bytě!

„Slyšel jste rozkaz Lairde, tak dost! Prostě si na sebe musíte zvyknout v co nejkratším čase a já nemám čas brát ohled na váš jemnocit.“

„Je to můj byt!“

„Je to služební byt!“

„Pane!“

„Lairde! Chovejte se normálně! Ne jako kluk kterýmu sebrali hračku. Máte parťáka a za týden první společnou misi! A i kdyby jste s tím mužem měl spát, vy se s ním naučíte vcházet a znát ho. Na něm bude záviset váš život a on bude záviset na vás. Konec. A teď si dejte odchod!“

„Ano pane,“otočil jsem se po tom proslovu k odchodu.

„A Lairde…“

„Ano?“

„Vyměňte si sako.“

„Ano, pane,“řekl jsem tišeji.

„Jo ještě něco, poslal jsem vám odměnu na vaše konto. Za to Rusko.“

„Děkuji,“řekl jsem už normálním hlasem a vyšel z kanceláře.

Japonec!

U mě doma!

V mém bytě!

Na mém gauči!

Japonec!

Zapadl jsem do své kanceláře a třískl dveřmi.

„K čertu!“ zavyl jsem tiše a praštil do stěny.

Někdo zaklepal na dveře. Tak nějak jsem věděl, že je to můj nový kolega a spolubydlící.

„Dále,“řekl jsem a nasadil chladnou masku.

„Agente Lairde, bylo mi řečeno, že…“

Přerušil jsem ho mávnutím ruky.

„Vím. Mám vás za podnájemníka.“ Ušklíbl jsem se. „No netěšte se, Histon to není.“

„Uvidíte, že se spokojím s málem,“řekl Japonec a lehce se uklonil.

„Fajn, jdeme. Dnes zajdeme na střelnici a pak do tělocvičny. A potom večeře a domů. včera jsem se vrátil z mise, takže zajdeme k Červenému kohoutovi. Vaří tam dobře. Tentokrát zvu já vás.“

„Hai.“

Já je vážně nesnáším.

 

Naše střelnice vypadala jako každá jiná podzemní střelnice. Ve vzduchu voněl střelný prach a rozbitý kov. U některých drah stáli agenti a stříleli. Žárovky jely na plný výkon, stejně jako ventilátory. Podal jsem Japonci jedny sluchátka a sám si vzal jiné.

Z poličky jsem si vzal krabičku nábojů a pokynul mu ať udělá to samé. Nevěděl jsem jakou zbraň používá. Pak mi teprve došlo, že žádnou asi nemá.

„Zbrojnice,“řekl jsem mu a zase odložil krabičku.

Přešel jsem přes čidly chráněné dveře do menší zbrojnice a nechal ho na pospas našemu mistru zbrojířovi. Ten mi kývl na pozdrav a já se mezitím posadil do starého křesla které tam měl pro hosty.

 

Ronin si vybral dva glocky a když se nad tím zbrojmistr trochu ušklíbl nechal to být.

„Ze dvou se špatně míří, mladíku,“řekl šedovlasý zbrojmistr.

„Hai, ale jsem tak byl vycvičen,“řekl Ronin.

Ušklíbl jsem se.

„Tak nám to pojď ukázat.“ Vstal jsem z křesla a šel s ním na střelnici. Náš zbrojmistr šel s námi.

 

Ronin si klidně připravil obě zbraně a pak spustil ruce podél těla.

Laird kývl, že může začít. A pak zažil jedno velké překvapení ve svém životě. Ronin nemířil. To ani s dvěmi glocky nešlo. A přesto byly všechny jeho zásahy v středovém kolečku o průměru pět centimetrů.

„Umím to i v běhu a kotoulu. V saltu to zatím není nejlepší,“řekl Ronin skromně a Laird se na něj zkoumavě zadíval.

„Dobré,“utrousil nakonec. Potom si sám odešel zastřílet na vedlejší dráhu. A ačkoliv Roninův výkon byl obdivuhodný Lairdův byl taktéž dobrý. Ačkoliv nestřílel obouruč, jeho zásahy byly přesto více než přesné.

„Měl by jste ho vidět s puškou , pane,“řekl Roninovi zbrojmistr, když oba v jednu chvíli Lairda pozorovali.

„Ano?“

„Jo, šušká se o něm, že ho naverbovali z IRA, kde dělal odstřelovače. Ale to jsou jen legendy. Každý agent tu nějakou má.“

 

Dostřílí a přejdou do tělocvičny. Ronin je překvapený, jak je velká a zároveň, že tam zahlédl i nějaké další lidi. Někteří se na ně jen zadívají a cvičí dál. Jiní na Warda mávnou, několik zavolá pozdrav. Ward odpoví kývnutím hlavy.

„Obávám se, že tu nemám vhodné věci,“Ronin se otočí po Wardovi.

„Nevadí, něco ti půjčím. Čistého.“dodal Ward po chvíli, když zastavili u skříněk. Otevřel tu svoji s Irskou vlajkou a svým jménem.

„Tady,“podá mu po chvíli tričko a trenýrky ještě vonící aviváží.

Ronin mu poděkuje kývnutím hlavy a odejde si sednout na nedalekou lavičku. Tam si položil věci a začal se převlékat.

Přitom chvilkami pozoroval Lairda. To jak si vysvlékl košili a než si natáhl modré trochu už seprané triko, zaregistroval, že záda má plná drobných jizev.

Mučili ho. Zpráva něco takového neudávala.

Zahlédl i pár jizev, které zřejmě pocházely od kulek či střepin. Dokonce na noze i jednu co odhadoval na nůž.

 

Co mě pozoruje! Copak si myslí, že to necítím?! Ať táhne k čertu!

Ošil jsem se pod tím kradným zkoumavým a zároveň hodnotícím pohledem a otočil jsem se.

„Já jsem ready, co vy?“ Bohužel už byl převlečený a já mu nemohl oplatit tu nevítanou pozornost.

„Také,“odpověděl a opět se lehce uklonil.

 

Vešli společně do tělocvičny a Ward se pozdravil s pár známími. Dokonce i Ronina představil. Ten okamžitě vzbudil náležitou pozornost, hlavně u ženské části a tak se Ward v klidu vytratil a šel se rozcvičit. Ke svému zklamání tu nebyl jeho obvyklý spading partner a tak si dal dvě kolečka v ringu. Bohužel musel konstatovat, že ti mladí nic nevydrží.

Trénink s Lucy, dlouhonohou blondýnou, to bylo něco jiného. Oba se zapotili a nakonec to přece jen skončilo nerozhodně. I když Ronin, který se s ostatními přišel podívat, věděl, že Ward měl navrch.

„Hej Warde! Prej seš teď na kluky!“ozval se jeden z agentů a Ward po něm šlehl pohledem.

„I kdyby moje věc.“

„To byl tvůj bratr taky? A spal si s ním někdy? Byl prý největší děvka v útvaru…,“ nedomluvil, protože to už se Ward rozběhl a saltem přelétl přes lana ringu a vzápětí už toho muže držel pod krkem.

„Zopakuj to jestli máš odvahu,“zašeptal tiše.

Muž se jen ušklíbl, tak jak mu to sevření dovolovalo a praštil Warda do břicha. Vzápětí se rozpoutal boj.

„Radši pojďte dál,“řekla vysoká blondýna co předtím s Wardem bojovala, Roninovi.

„Lescaut rád Warda provokuje a …ach bože to ne!“ zašeptala tiše, když uviděla, jak přicházejí i Lescautovi přátelé.

„Oni neuznávají trénink jako trénink?“ zeptal se tiše Ronin, když se další muž přidal k rvačce na Lescautovu stranu.

„Ne, Wardův bratr je kdysi usvědčil z toho že berou úplatky, takže je stáhli z akcí a že jsou tady, za to vděčí jen Lescautovu otci.“

„Ale proč ?“

„Ward…ne to ne!“ vykřikla, když viděla jak další muži obstoupili Warda, kterému v tu chvíli tančil v očích sám ďábel. Všichni se zarazili.

„Warde,“přiběhla k němu. A přitom nedbala na ostatní. Kteří před ni ustupovali.

„Warde,“zašeptala a on se jakoby probral. Kývl na ni a prošel kolem ní pryč. Posadil se na lavičku v koutě tělocvičny.

„Byl by vyhrál,“řekl po chvíli Ronin.

„Zabil by je. A ano, vyhrál by.Vždycky zabíjí, když ho zaženou do kouta. Pak je mu to jedno.“ Trochu strnule se usmála a pak mu podala ruku. „Jmenuji se Lucy Lancasterová.“

„Senischi Ronin,“řekl a naznačení políbení ruky. „těší mě, že vás poznávám.“

„Jste lichotník pane Ronine,“usmála se Lucy.

„Je těžké jím nebýt, když vidíte tak krásnou a zároveň inteligentní ženu.“

Jen se tiše zasmála a pak ho vyzvala k tréninku s bokeny.

 

Ward jen sedí a opírá se o zeď. Pozoruje je a do paměti zapisuje každý pohyb. Všechno. I přes tu rychlost dokáže vnímat krásu celého souboje a zapamatovat si z něj některé věci. Líbí se mu jak Lucy dotírá na Ronina. I jak se Ronin brání.

Najednou stojí skoro u nich. Lucy zvedne boken, že končí. Rituální pokynutí a uprostřed cvičného prostoru stojí teď Ward.

Pozvednutý meč.

„Ronine?“

„Lairde.“

Pozvednuté obočí je jediná známka, že  Ronina udivilo to vyzvání.

Dřevěné meče se poprvé střetly. A pak už nebylo nic. Nic kromě nich dvou. Nic kromě …

 

Čas se zpomalil a já měl pocit, že bojujeme ve vodě. Každý pohyb, všechno se mi zapisovalo do paměti. Každý nádech, každý tep srdce. Kapky potu stékající mi po tváři. Všechno. A přece jsem někde věděl, že se vše odehrává v ďábelském tempu. Najednou jsem viděl, že musím meč zastavit. Udělal jsem to. Strnul jsem a můj protivník také. Naše meče byly zkřížené a jen kousek od krku toho druhého.

„Plichta,“ zaslechl jsem Lucy. A stále se díval do očí před sebou. Zdálo se mi to, nebo byly rozšířené úžasem?

 

Domů jsme dojeli společně. Opět se rozhodl důvěřovat mému řidičskému umění. Vzal jsem ho do místní malé hospůdky kde nás obsloužila malá baculatá šenkýřka s příjemným úsměvem.

Objednal jsem dvakrát pečené jehněčí a pivo. To tu mají dobré. Až z Čech.

Ticho prolomil Japonec.

„Mohu se zeptat, kde jste se naučil tolik z našeho bojového umění?“

Napil jsem se a dlouze se na něj zadíval. Nepomohlo to.

„Od nepřítele,“řekl jsem nakonec.

Večeře proběhla v klidu a Japonci i chutnalo. Nakonec jsme chvilku poseděli, poslechli si pár písní co zpíval, kluk co hrál na piano, ale když e k němu přidal ten s houslemi, raději jsem zaplatil a pokynul Roninovi k odchodu.

 

V zámku cvakly klíče a oba vešli do malého bytu. Laird hmátl po vypínači a bytem se rozlilo světlo. Pak si zul boty a vešel dál. Ronin následoval jeho příkladu a přitom si všiml, že na klice má připevněné čínské mince pro štěstí a na poličce nedaleko dveří je drak, který se upřeně dívá na vstupní dveře.

Ochránci, napadlo o a šel dál.

Dvoupokojový byt s velkým obývákem spojeným s balkónem a kuchyní. Panoval tam mírný nepořádek, a na pohovce bylo vidět, že tam někdo spal.

Laird ukázal na dveře do druhého pokoje.

„Ložnice, je celá vaše,“řekl Laird až podezřele tiše.  Ronin nakoukl dovnitř. Postel, trochu v orientálním stylu, široká a už na první pohled pohodlná. Šatní skříň a křeslo. Stolek a dvě malé lampičky. Z okna výhled do parku.

„Děkuji velice,“řekl tiše a vešel. Stínu, který se mihl přes Lairdův obličej si nevšiml.

„Cokoliv budeš chtít na jídlo, pití, obsluž se.“

„A kde budete spát vy?“

„Já,… na pohovce,“ukázal na dlouhou pohovku před televizí.

„Jistě,děkuji tedy znova.“

Laird jen mávl rukou a pak zívl.

„Omlouvám se, ale půjdu spát dřív, jsem unavený,“zamumlal a odešel do koupelny. Ronin si mezitím prohlížel byt. Umělý krb, knihovna s mnoha žánry, televize, malá hi-fi věž, počítač na konferenčním stolku, pár obrázků a několik fotek. Na jedné byl Ward a jakýsi mladík, který měl stejné vlasy. Na druhé plavovlasá žena, jak ho objímá kolem krku. Všude se Ward usmíval a i jeho oči se v okamžik, kdy cvakla spoušť fotoaparátu, smály.

Dotkl se zlatého rámečku.

V tu chvíli za ním cvakla spoušť natahované zbraně. Ucukl, jako by se spálil. Spustil ruku dolů a zůstal stát. Znova cvaknutí a pak ticho.

Když se po nekonečně dlouhé chvíli otočil, ve dveřích nikdo nestál. Přesto měl pocit, že

ve vzduchu stále cítí ten šampón, kterým si Ward umyl vlasy.

 

Ležel jsem na posteli a zíral do prázdna. Hodiny na hi-fi věži dávno ukazovaly dvě ráno a já pořád nemohl usnout. Ve tři jsem stal a pustil si cdčko s vlastním mixem. Zapnout laptop bylo pak již jen dílem okamžiku.

Nakonec jsem usnul nad ním.

Šel jsem bílou mlhou a v dálce slyšel šplouchat vodu. Ve vzduchu byl cítit rozklad a těžký vzduch se mi srážel na krempě klobouku. Někde zamnou praskla větev a já strnul.

„Warde!“

Strnul jsem. Vytál pistoli a pak pokračoval dál. Mlha byla stále hustší a hustší. Cítil jsem v ní rozklad a krev. Tlející maso a dusno deštného pralesa.Můj vlastní chraplavý dech.

Najednou se mi těžce dýchalo. Dusil jsem se a klopýtal lesem.

Opřel jsem se o strom obrostlý hustým mechem a předklonil se. Dusil jsem se  a kašlal krev. Stejně jako tehdy.

Za mnou se ozval křik.

„Larde! Pomoc!“

„Ne, nejsi tu…zemřel si…všichni jste zemřeli…“tentokrát jsem ležel na rákosovém lůžku v malé chýši. Domorodá žena se nade mnou skláněla a cosi mumlala.

Dotkla se mé hrudi a já vykřikl bolestí. Vedle se stařec modlil za lepší úrodu a já pomalu umíral v bolestivé agónii.

A pak tma a mlha vznášející se nad pralesem.

Ticho.

Bolestné ticho.

Ticho co láme ušní bubínky.

A pak…

….nelidský výkřik.

„Laidre!“

„Evo!“

„EVO!“ Výkřik do ztichlého bytu a můj vlastní zrychlený dech. Trhl jsem sebou a praštil se do nohy. V tu chvíli mi došlo, že spím za stolem.

Podíval jsem e na chromované vodotěsné hodinky. Ručičky nemilosrdně ukazovali půl paté.

Povzdechl jsem si a složil hlavu do dlaní.

„Dnes…cvičení…bože to zase bude den.“

 

 

„Lairde! Co je to s vámi?“ Vojenský instruktor se na agenta MI5 zpytavě díval a zároveň sledoval stopky. Zase měl mizerný čas. Tento týden už po kolikáté. a co víc. Každý den co je Ronin lepší, Laird je horší, ne o moc, jsou to setiny, ale on to vidí. Vidí únavu, která se Irovi dostává do pohybů. Do rysů. Do očí se mu už dávno nedívá. Ví, že od jisté doby jsou to dva krystaly ledu.

„Nic pane.“

„Hm…dobře.“

 

Vešel do bytu a skoro ani nevnímal Ronina jak jde za ním. V kanceláři šéfa zahlédl toho muže co je kdysi poslal tam…do pekla.A dnes jim přišel znova zadat úkol.

Vztekle praštil do dveří a pak zapadl do koupelny.

Pustil vodu ve sprše a sesul se na zem. Najednou bylo zelené peklo všude kolem něj. Opět bylo dusno a špatně se mu dýchalo. Opět slyšel bubny. Opět běžel.

„Ne!“

 

„Lairde!Slyšíte mě?! Lairde?!“

Kdosi na m volal a ten hlas mi jen rozezníval krev, comi bušila ve spáncích.

„Běžte pryč!“

Pak ten kdosi stál nade mnou a vzápětí mě vytáhl z toho horkého pekla. Nevím kdy, ale pak jsem musel být na chvíli mimo, protože, když jsem znova otevřel oči, byla tma.

Někdo mě položil na postel!Na postel kde jsem nespal už několik let!

Kdo?!

„Jak je vám Lairde?“

Tiše jsem zavrčel. Zase on!To jsem si mohl myslet!

„Dobře,“řekl jsem podrážděněji než jsem chtěl a chystal se vstát. Ruka na mé hrudi mě zarazila a zatlačila zpět na lůžko.

„Já si to nemyslím. Poslední dobou špatně spíte. V noci vás slyším sténat ze snů a na výcviku podáváte stále horší výkony. Trochu jsem se informoval a mám pocit, že to má něco společného s mou osobou.“

„Víte co si myslím…“

„Nenechal jste mě domluvit. Mám pocit, že se mnou cítíte z nějakého důvodu ohrožen. Ne profesně. Na životě.“

„Vámi?!“ Víc posměchu jsem snad do tónu hlasu nemohl dát.

„Ano, mnou. Něco vám asociuji. Podvědomě. Proto ty přeludy. Proto noční můry. Proto jsem vás musel dnes odpoledne vytáhnout z koupelny plné páry. Máte strach.“

Odvrátil jsem hlavu a zavřel oči. Tohle jsem nehodlal poslouchat.

Jen se na mě díval a pak jsem zažil největší šok svého života. Natáhl ruce a začal mi masírovat ztuhlé svaly na krku a ramenou. Postupoval pomalu a přes oblečení. Dával si na čas a přesto jsem se cítil stále lépe. Jemně prohmatával namožené svaly, jinde se jen sotva dotýkal. Zavřel jsem oči a proti své vůli vzdychl. Ani jsem si neuvědomil, kdy přešel na nohy. Až v té chvíli jsem si uvědomil, že na sobě mám jen nátělník a trenýrky.

„Vy jste mě svlékal?!“ Zformulovat větu bylo pro mě stále těžší.

„Ano, byl by jste se nachladil, či spíše dorazil. Nachlazený už jste.“

Otevřel jsem oči a díval se, jak se dotýká svými štíhlými prsty ztuhlého svalu na pravém lýtku, opatrně do něj vtírá jakousi výrazně vonící mast a pak ji začíná masírovat.

Trochu to zabolelo, ale pak bolest ustávala a já najednou zjistil, že pospávám.

„Spím vám na posteli,“zamručel jsem, když chtěl odejít.

„Spíte na své posteli..“

„Už není moje…už dlouho.“ Ani nevím jestli jsem mu to řekl, nebo ne.

Poslední co si vzpomínám, bylo, jak mi přiložil prsty na tvář.

Pak už byla tma.

 

Té noci spal Laird klidně. Žádná z nočních můr mu nezabloudila do snů a ztemnělým bytem se rozléhal jen tichý zvuk jeho hi-fi, kde Ronin pohroužen do sebe poslouchal svého oblíbeného Chopena.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-D

(Mekare, 16. 4. 2010 13:29)

Poviedka je zatiaľ super.. iba vety:
Naše střelnice vypadala jako každá jiná podzemní střelnice. Ve vzduchu voněl střelný prach a rozbitý kov.
„Hai, ale jsem tak byl vycvičen,“řekl Ronin
..Nemířil. To ani s dvěmi glocky nešlo. A přesto byly všechny jeho zásahy v středovém kolečku o průměru pět centimetrů.
„Umím to i v běhu a kotoulu. V saltu to zatím není nejlepší..“...
... ..a podobne, mi sú povedomé.. znie to skoro ako:
„Jsem vycvičená ve střelbě ze dvou pistolí naráz.“
Naše podzemní střelnice vypadá jako každá jiná podze­mní střelnice. Ve vzduchu voněl střelný prach a rozbitý kov.
..Nemířila - dvěma pistolemi naráz se mířit nedá - přesto šlo všech čtyřiatřicet kulek do kroužku o průměru pět cen­timetrů..
„Umím to i v běhu, z kotoulu, a docela dobré výsledky mám i při saltu.“...
... (Kulhánek Jiří - Noční klub)
..či sa mi to iba zdá?.. ..no som zvedavá na pokračovanie (a či sa neobjaví aj Ten druhý :-D)..

hmm?

(Aki, 10. 1. 2009 15:57)

Přemýšlím, jestli tady náááhodou někdo nečetl Noční klub!?
Fakt je to dobrý!

(neznasam nadpisy)

(tamara, 9. 12. 2007 20:06)

bolo to moc dobre kiez by som aj ja vedela tak nepinavo pisat poviedky...chjo...prosim rychlo dalej neviem sa dockat XD XD XD

vážně se mi to moc líbí..

(E..., 8. 12. 2007 13:00)

..má to něco do sebe. mam ráda tu atmosféru. vážně moc povedený..

krásné....nemám slov

(Vader, 17. 11. 2007 17:49)

Můj milý Muraki-chan, podařilo se ti opět rozehrát ďábelskou hru, gratuluji a stejsně jako ostatní se těším na dalěí díl
Good luck
V.

...

(Lucian, 14. 11. 2007 16:51)

DVĚ SLOVA: další. díl.
tenhle díl byl skvělý a věřím, že další bude ještě lepší!

Chjooo

(Kat, 13. 11. 2007 20:34)

nic lepšího dle mně neexistuje než pěkně provednea masáž telíčka. Člověk se rozplyne jak máslo na pánvi a pak spí a spí.
Díleček se ti povedl pane jo nevím proč tak mi to jde složitě. Bavila jsem se u toho, jsem zvědava na další díl. Když to shrnu bavím se u toho a to dobře.
Jinak jsou tam sceny u kterých slintám. jsou tak úžasně napsané chjooo srdíčka místo očiček.
Ehm jako vždy a kdy bude jako další? Díl samozřejmě.

dál dál rychle dál!!!

(Tigie, 13. 11. 2007 13:13)

Tak tohle bylo krrrááááááááásnéééé. Doufám, že Laird už bude v pohodě (alespoň tělesně). Taky bych si dala masáž :-)