Jdi na obsah Jdi na menu
 


První setkání

18. 10. 2007

Moscow 23:50

 

Běžel jsem. On přede mnou. Skoro jsem mu dýchal na paty a cítil i jeho strach.  Ohlédl se přes rameno a zrychlil. Já také. Napínal jsem své svaly až k prasknutí.

„Zahni!“ zařval jsem na něj a on mě poslechl. Nejbližší křižovatka, zabočil vlevo.

„Je tu zeď!“

To už jsem stál u něj. Nastavil jsem mu ruce.

„Skoč!“

Nenapadlo ho odmlouvat. Odrazil se od země, přes mé ruce a vyskočil nahoru. Trochu jsem se vrátil a rozběhl se. Bylo to hop nebo trop.

Odraz.

Let.

Zachytil jsem se nahoře a on mi pomohl dál. Cvok, měl být dávno pryč.

Běželi jme chvíli po střechách a pak seskočili dolů. Stále byli za námi. Musel jsem uznat, že jsou dobří. Mnohem lepší než amerikámi od FBI.

„Tam!“ ukázal jsem na nejbližší Night Club.

Vletěli jsme dovnitř a kolem nás se uzavřel svět světel, hluku a barevně nasvíceného kouře. Pak mi došlo kam jsme to ve spěchu zavítali.

„Tady je to samej…!“

„Mlč,“řekl jsem mu a chytl ho za ruku. Vlastně se to hodilo.

Dotáhl jsem ho na toalety. Trochu to tam smrdělo, a musel jsem odtamtud trochu  popostrčit jednoho kluka, co si zrovna něco píchal do žíly ale jinak to šlo.

Zapnul jsem telefon.

„Sokol volá Sokolníka, ozvi se,Sokolníku.“Malinká vysílačka, která byla nastavená na dlouhé vlny zapípala.

„Sokolník slyší.“

„Mám tu problém, jde po nás asi celá KGB, potřebuju….“ve vysílačce to zapraskalo a pak e ozval tichý hlas.

„Dobrý večer Sokole, jak se vede?!“

Zaklel jsem a hodil vysílačku do umyvadla. Voda, kterou jsem na ni pustil ji okamžitě zkratovala.

„Jsme v tom samy, bejby.“usmál jsem se trochu křivě na kluka který stál nedaleko mě a právě si vykašlával plíce. Jo, holt ti mlíčňáci od MI6 nic nevydrží. To není jako když se tu naši pradědečkové honili s němci.

Někdo se začal dobývat na záchodky.

„Víš tohle dělám strašně nerad,“řekl jsem mu. „Sundej si sako.“ Vytřeštil na mě oči, ale to už jsem ho z něj rval dolů. Vytáhl jsem kudlu a dvěma tahy mu zničil košili. Pak jsem si vytáhl opasek z džínů a omotal mu ho kolem krku.

Sáhl jsem pod umyvadlo a udělal mu na košili pár čar, jakoby inteligentních napodobeni ruské hodnosti kapitána.

„Podívej se na mě!“ Vzal jsem jeho hlavu a nakreslil mu mourem stíny.

„To bolí!“

„Kulka by bolela víc! Zkus se hnout!“

Kluk stále bušil na dvířka toalet. Vykoukl jsem. Naši pronásledovatelé už byli uvnitř klubu. Zatáhl jsem ho dovnitř.

„Hej …mě se chce na hajzl…ty seš nějakej hrr,“zabručel když jsem mu chytil ruce a přirazil ke stěně.

„Mám to tak rád,“zavrčel jsem mu do ucha a krátkým švihem ho poslal do říše snů. Předtím jsem si všiml pár věcí, které jsem mu hodlal vzít.

Třeba doklady, bundu s řetězy,  řetězy co měl na rukou a hlavně dlouhou blonďatou paruku..

 

Za několik málo okamžiků vyklouzl z toalet párek gayů, kteří se k sobě stále lísali.  První, dlouhovlasý blondýn v otřepané vestě a roztrhaných džínách tomu druhému s lehkým čírem zajel rukou mezi nohy a pak ho přitáhl k sobě a políbil.

Důstojník v civilu, který procházel kolem, uslyšel vydechnutí toho mladšího a zhnuseně se otočil. Kdyby se otočil v zápětí zpátky, už by je tam nespatřil. Zmizeli jak pára nad hrncem. Ale kdo si bude všímat dvou takových invididuí v místě plném gayů a lesbiček. Oni hledali dva agenty.

 

London, 16:30 GTM

 

Z kanceláře mého sekčního šéfa se ozýval řev. Co řev. Řev bylo slabé slovo. On by klidně dokázal celou budovu zbořit jen tím, že jednou zařval. Mrkl jsem na naši sekretářku a ta se na mě sladce usmála. Zrovna si něco ťukala do kompu a já silně pochyboval, že to je pracovní. Moc se u toho usmívala.

 

„Lairde!“

Vážně nepochopím, jak může do toho interkomu takhle řvát a on se nerozláme.

Vstal jsem z křesla, hodil poslední spiklenecký pohled po naší Kate a vešel dovnit. Jak se říká do jámy lvové.

Lev stál u stolu. Za ním sekční z MI6. Ajajaj!Tak to je špatné. Oba se tváří jako by snědli něco kyselého. A mladej mi zřejmě nepomůže,zadíval jsem se na hromádku neštěstí, která si normálně říkala mladší agent Rosier MacFlerty.

„Pane,“postavil jsem se podvědomě do pozoru. Nikomu tím neublížím a starej má pocit, že líp poslouchám.

„Warde, můžete mi to vysvětlit!“ zařval můj šéf. Napadlo mě, že pořád nemá na mého otce, když se dověděl, co jsem si zvolil jako budoucí povolání. Ten řádil, že první světová proti tomu byl sedánek.

„Pane úkol jsme splnili a pokud se jedná o to zničené auto..“

„Jak. To.Že.Jste. Ztratil. Spojení?!“ odsekával slova.

„Vlezl mi do toho cizí signál, zdálo se mi to bezpečnější pane.“

„I to, že jste, oblékl sebe i agenta MacFlertyho jako dva…“

„Ano pane, nebyla jiná možnost. Nechtěl jsem další den stát u zdi.“ A představa mučení taky nebylo, něco jak bych si přál trávit odpoledne.

„Mám tu vaše hlášení Warde, vím co jste udělal, ale už překračujete všechno!“

„Pane?!“

„Jste degradován a je vám odebráno povolení zabíjet. Hlaste se v archivu!“

„Pane!“

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. On mě…proč? Misi jsem zvládl. Vždycky. Nikdy nepromluvil. Všechny…skoro všechny dovedl živé…proč.

„Běžte.“

„Pane,“řekl jsem tiše a pak opustil místnost. Dveře se za mnou zavřely tak nějak definitivně. Bylo to nepříjemné. Tak divné…tak nefér.

Nikdo se na mě nedíval, kdo by mi věnoval víc pozornosti. Jsem jen zabiják Jejího veličenstva…nic víc. Rozhodně ne člověk, kterého by jste si všimli na ulici. Průměrná výška. Krátké hnědé vlasy, které se vždy sluncem trochu vyšisují. Šedé oči, tvrdé rysy. Mí předkové byli z celé Evropy. Možná proto i ta zkomolenina skotského a anglického jména, ačkoliv původem jsem víc Ir než cokoliv jiného.

Zašel jsem si dolů do kavárny a dal si kávu i když jsem měl chuť na něco silnějšího. Bylo mi i tak mizerně.

Odepsali mě.

 

„Miss Kate, můžete mi říct co dělá teď?“ Hlas sekčního šéfa byl najednou velmi klidný.

„Je v kavárně pane a jak to vypadá, je mu mizerně.“

Kenneth Damon se usmál. Tak přesně to potřeboval, takhle předvedl sekčnímu šéfovi MI6, že on si své agenty umí postavit do latě. Kdokoliv Warda uvidí, bude vědět, že on mu to vytmavil. Ale o tom útěku si povídá už celá agentura. Jako vždy, když je něco tajné.

Kenneth Damon se usmál, tak přesně něco takového od Warda čekal, bláznivý plán na útěk. Doteď vidí MacFeirovo zčervenání, když před ním četli hlášení o jeho zdravotním stavu, které tvrdilo, že měl Wardovy sliny na ušním lalůčku.

Jo, Ward Laird, pracuje pro něj už skoro deset let a pořád je stejně dobrý. Jen jedno ho trápí. Ta Amazonie. Odtamtud se vrátil sám a od té doby nechce nikoho k sobě. Co se tam stalo a jak se stalo, že se vrátil sám se stopami mučení na těle a jak je možné, že nic nevyzradil.To se nikdy přesně nedověděl. Ward tvrdil, že ztratil paměť, ale pohled do těch uštvaných očí tenkrát říkal něco jiného. To ho děsilo snad ještě víc. Dokonce dostal návrh nechat Warda odstranit. Ale na to byl agent ještě příliš dobrý.  A on neměl tyhle praktiky moc v lásce. Navíc je tu jistá prácička na kterou zrovna tohohle agenta potřebuje.

 

In the same time, Tokio

 

Nočním městem projíždělo sportovní subaru a muž v něm se usmíval. Zase splnil svůj úkol a jeho šéf na něj byl více než hrdý. Vyslovil mu pochvalu a tak byl šťastný. Pustil si rádio a přeladil na vážnou hudbu. Hráli Chopena toho měl rád. Už dávno odložil brýle, součást jeho posledního převleku a teď upíral své modré oči na cestu před sebou. Modré, protože ačkoliv měl japonské jméno, byl Senischi Ronin více Evropan než Japonec, alespoň co se předků týkalo. Jeho matka byla poloviční Japonka a otec Němec. Takže, ačkoliv mu zůstalo několik málo znaků, které odkazovali na jeho exotický původ, běžný Evropan, či Američan si jich nevšiml. A právě proto dostával od svého zaměstnavatele, šéfa japonské tajné služby, práci převážně v Evropě či Americe, kde bylo míšenců požehnaně.

Zazvonil mu telefon. Ten soukromý. Pracovní číslo se mu pořád měnilo, ale on měl naštěstí dobrou paměť.

„Ano.“ Chvíli poslouchá. „Já vím Lin, jenže…ano budu doma na večeři a ano, zajdeme na toho Othela. Ne mám lístky, nemusíš se bát miláčku. Jistě, vyzvednu tě za několik málo minut.“ Položí telefon a usměje se. Má milující, i když trošku hloupoučkou manželku, dobrou práci a šéfa co ji ocení. Co víc si může přát?

 

Zabočil do jedné z okrajových a bohatších čtvrtí a upravil si vlasy ve zpětném zrcátku. Černé, skoro havraní rovné vlasy mu lehce spadaly do čela a tvořili tak dojem rozcuchaného mladého byznysmena.

Jeho žena už čekala u dveří, to poznal. Zastavil před domem, vystoupil a šel pro ni.

Jako vždy měla oblečeny jiné módní večerní šaty. Usmál se, podal ji květinu a usadil v autě. Pak nastoupil a usmál se na ni.

„Vypadáš nádherně miláčku.“

„Děkuji drahý, víš dnes…“a spustila na něj vodopád slov o tom co dnes dělala, kam zašla a s kým vlivným se seznámila, zatímco její manžel byl kdesi n služební cestě.

Poslouchal jen na jedno ucho a klidně řídil vozidlo. Pak zaparkoval před divadlem a odvedl svou ženu dovnitř.

 

Zazvonil telefon a Yushi Yukata, šéf sekce pro vnější záležitosti Japonska Japonské tajné služby zvedl telefon.

„Ano,“řekl anglicky, když uslyšel hlas na druhé straně. „Ano, souhlasím. Budu se držet navrženého. Ne dnes již ne. Zítra. Dobře, těším se, že se opět uvidíme.“

Senischi si vychutnával po boku své ženy Othella v podání hostující anglické scény a těšil se na klidný večer, když mu najednou zapípal služební telefon. Sklidil pár pohoršených pohledů a s lehkou úklonou se opatrně zvedl a zmizel z lóže.

Na chodbě hovor přijal.

 „Ano?“

Poslouchal hlas svého šéfa.

„Rozumím pane, budu tam v čas.“ Položil telefon a tiše si povzdechl. Alespoň toho Othella si vychutná a pak noc v Linině náručí, taky bude stát za to.

 

Další den brzy ráno už stojí na letišti a v ruce svírá letenku do Londýna. Ani nedostal pokyny, jen že má počkat na svého průvodce. Rozhlédl se kolem.

Kdo by to jen mohl být? Neví a to ho neuklidňuje.

„Dobrý den pane Ronine,“ozve se za ním a on sebou jen trochu cukne.

„Dobrý den pane,“odpoví tiše.

„Letíme spolu. Další vám řeknu v letadle,“řekl jen Yukata a pokynul mu k odchodu.

 

London  02:00 GTM

 

„Chtěl jste se se mnou sejít pane?“ stál jsem nedaleko London Eye a díval se na pomalu plynoucí Temži. Už bylo chladno a plášť co jsem měl na sobě se mi zdál málo, proti té zimě co se mi zakusovala do těla. Přesto jsem věděl, že za mnou stojí můj šéf. Nevím jak to vždycky poznám, ale poznám. Cítím lidi. A díky tomu přežívám.

„Jako vždy na čas Warde, to se mi líbí.“

Neotočil  jsem se a čekal.

„Proč to všechno pane?“

„Musel jsem z toho udělat divadlo. Nahoře teď nemáme moc příznivců.“

„Nemůžu za to že mladej zazmatkoval.“

„A tys ho z toho vytáhl jak jsi jen mohl. Tvoje schopnosti kombinovat byly vždy zvláštní.“

„Nechtěl jsem…“

„Já vím, pojď se projít,“vybídl mě a my šli.

„Vím, že tvá mise byla napojena na jeho a že ty nerad spolupracuješ, ale…musíš začít. Nejsou jen akce pro jednoho.“

„Pane…,“otočil jsem po něm hlavu. Zase mě bolely ty místa, kde se kdysi zabodly ty ocelové jehly.

„Zítra dostaneš partnera.“

„Ne!“

„Ano! Nehádej se….“

„Pane to nemůžete! To nikdy! Ne! Ne zase další štěně! Už ne!“

 „Kryju už dlouho,Warde! Musíš se vrátit. Zapomeň na to… Na to co se tam stalo.. A budeš pracovat. Jinak víš co tě čeká!“

„Pane já nechci parťáka. Co je na tom divného!?!“

„Ty!Dostaneš ho a nehádej se! Formuji skupinu a ty v ní budeš. Zítra se s ním setkáš a budeš se chovat slušně. Jasné!“

„Pane?!“

„Je to rozkaz. Jinak tě pošlu na ulici.“

„Pane…,“řekl jsem tiše a před očima jsem měl je. To co se stalo. Výbuchy. Křik, Krev. Muže s jantarovýma očima.

„Zítra Warde,“položil mi ruku na rameno. Snažil se mě uklidnit.

 „A teď běž domů. Zavolám ti.“

„Ano, pane.“

Naposledy mi stiskl rameno a pak mě nechal stát před Westmistrerským opatstvím. 

 

London, 8:00 GTM

 

Z hlubokého spánku mě náhle vytrhl neurvalý zvuk. Tráááátááá trantadadááátá.

 Naštěstí můj oblouzený mozek v něm rozpoznal vyzváněcí melodii vlastního mobilu. V té chvíli snad mnou prokletého již po tisíci. Rychle jsem zašmátral rukou po poličce a odchytil vibrujícího a vřeštícího narušitele nočního klidu. Když jsem ho minule ignoroval, spadl mi na nos. No a dost to bolelo.

„Příjem.“

 „Vstávejte Laidre, máte práci,“hlas mého šéfa byl jako vždy ignorující jakékoliv námitky

„Ano, pane,“řekl jsem jen a nezdržoval se pozdravem. Když on něco chce, já neodporuji.

„Za půl hodiny u nás a oholen!Jasné!

„Ano pane.“

„Tak pospěšte měřím vám čas.“

To že je to skoro nemožné, o tom se nezmínil. Vystartoval sem z postele a vletěl do koupelny. Mohl jsem jen doufat, že se neříznu. Nevím, jak jsem to zvládl jen s jedním říznutím.

Do svého auta jsem skoro skákal a pak překročil snad všechny předpisy co znám, ale jinak se zacpaným Londýnem po ránu nebylo možné.

Zaparkoval jsem před budovou MI5 a prošel kontrolou. Ve spěchu jsem si upravil košili, narovnal sako a prohrábl ještě vlhké vlasy. Pravda, včera večer jsem byl trochu pít u Červeného draka a trošku jsem to přehnal.

Pozdravil jsem věčně se usmívající Kate a zaklepal.

„Dále!“

„Dobrý den,“řekl jsem raději hned ve dveřích a zarazilo mě, že tu vidím dva cizince.

„Seznamte agent Laidr, sekční velitel Yukata a agent Ronin.“

„Těší mě,“zamumlal jsem. Ruku mi nepodali a já se k tomu taky nechystal. Nemá rád Japonce. Jsou velmi vynalézaví co se mučení týče.

„Sedněte si pánové,“řekl můj nadřízený a já ho poslechl.

 

Ronin se díval na muže s který vešel. Vysoký, s krátkými světlými vlasy, místy již trochu šedivějícími, střiženými na vojenský způsob. Tvrdé rysy obličeje. Šedo-modré přimhouřené oči. Jakoby stále dívající se jinam. Přes něj. Stále hledající. Sklouzl níž. Rty úzké, sevřené do úzké čárky. Všiml si zvláštní jizvy na krku a pak jizviček v místech mízních uzlin. Věděl co to znamená. Někdo toho muže mučil. Krutě.

Jenže podle toho, co slyšel od svého šéfa, agent s kterým měl pracovat byl jeden z nejlepších. Nikdy nepromluvil. Byl to tenhle muž se stíny v očích?

Pozoroval ho celou dobu co k nim jeho nadřízený mluvil. Bylo zvláštní ho pozorovat. To jak si sedl. Opřel se a dal si nohu přes nohu. Ruce položil na opěrky drahého křesla. Cítil se tu tedy v bezpečí.

 

„….a tak v  zájmu mezinárodní spolupráce a pátrání po drogových dealerech jsme se rozhodli sestavit, zatím pokusně tým. Základ jste vy dva!“ Slova toho anglického sekčního šéfa k němu proniknou přes hradbu soustředění. Trhne sebou. On s tím chladným Angličanem?

 

„Pane?“Laird chtěl něco namítnout, ale pohled jeho šéfa ho umlčel. „Budete teď pracovat spolu. A žádné námitky.“

„Ano, pane.“

Japonec jen sklonil hlavu.

„A teď jděte pánové. My musíme ještě něco projednat.“

Oba agenti vstali, pozdravili a odešli společně.

 

Šel vedle Angličana chodbou až k jeho malé kanceláři. Laird otevřel a Ronin tiše sykl. Takový nepořádek asi v životě neviděl. Knihy, brožury, cestopisy, mapy. Poházené na stole i křesle. Jediné co bylo urovnané byla police s šanony a malá polička se suvenýry. Na stěně byla mapa světa a ta se hemžila žlutými a červenými špendlíky.

„Pojte dál agente,“řekl klidně Laird a začal se hrabat ve věcech na stole.

Romonovi po tváři přeběhl lehký záchvěv paniky, když si všiml staré krabice od pizzy v které ještě cosi bylo. Cosi zeleného.

Pro jistotu se stolu vyhnul a přistoupil k mapě.

„Tam všude jste byl agente?“

„Ano,“Laird se stále přehraboval ve věcech.

„A ty žluté a červené špendlíky? Co ty barvy znamenají? Pokud se mohu zeptat?“

Chvíli bylo ticho a bylo slyšet jen šustění papírů. Ronin trpělivě čekal na odpověď.

„Došly mi žluté, nic víc,“utrousil pak Laird.

Ronin si v duchu povzdechl. Tohle bude těžké.

   

„Tak, už to mám,“usmál se Laird a světlo světa spatřila zažloutlá obálka. „Musím to donést Kate a pak zaskočíme na oběd, pokud chceš.“

„Bude mi potěšením,“řekl s lehkou úklonou Ronin. Doslova v té chvíli viděl jak si Laird odfrkl.

 

„Kate, tady jsem ti něco donesl.“ usmál se na rudovlásku Laird a podal ji obálku. Když ji otevřela spatřila pohlednice z jeho poslední mise. Z Moskvy.

„Děkuji!Jsi zlato.“ Otevře obálku a trochu zrudne. Pak schová obálku do zásuvky.

„Díky.“

„Není zač,“zasmál se tiše a pak klep do pomyslné krempy klobouku a odešel spolu s Roninem pryč.

Kate vytáhla pohlednice. Byly to velmi specifické pohlednice. Profesionálně udělané mužské akty v černobílém provedení a v pozadí noční Moskva nebo Moskva pokrytá sněhem.

„Jsi cvok Warde,“zašeptala a vystavila tu nejnevinnější s dvojicí která se objímá na rudém náměstí vedle počítače. Tohle chtělo povídku.

 

„Tak dáš si hamburger, nebo naše fish and chips?“ Laird stojí u jídelny a dívá se na dnešní ranní nabídku. Nic moc, ale on už z toho nejezení pomalu chytá žaludeční vředy.

„Není tu něco jiného?“zeptá se opatrně Ronin. Tohle nehodlá jíst v žádném případě.

„Tady ne, možná venku,ale nejsem si jistý jestli je na to čas a když pracuješ u nás je lepší být najezený, než pak dlouho hladový.“Laird se trochu ušklíbne a pak si jde koupit alespoň croasaint s čokoládou.

 

„Pane Lairde, rozkaz od našich nadřízených. Máme si jít prohlédnout Londýn, společně. Co kdyby jste mi v rámci toho ukázal nějakou dobrou restauraci.“ Pokud někdo jako ty nějakou takovou vůbec zná.

„Dobrou nebo levnou?“ zamumlá Laird, který zrovna dojídá croasaint.

„Dobrou.“

„Ok.“

 

Při pohledu na auto se Roninovi přece jen uleví. Vypadá bytelně. I v autě je kupodivu pořádek.

„Nasedni. Budu řídit.“

Poslechne a dívá se jak se zručně proplétá ucpaným Londýnem. Zkratky a odbočení, nic mu netrvá dlouho, okamžitě zná jinou cestu. Za několik málo minut stojí před jednou z lepších restaurací v Londýně.

„Vaří tu i tu vaši kuchyni,“Laird vytáhne klíčky a sedí dál.

„Vy nejdete agente?“

„Ne.“

„Ani, když vás pozvu, aby jste se mnou poobědval?“ Ronin si uvědomuje, že musí najít společnou řeč, když mají spolu pracovat. Jen kdyby mu to ten zatracený Anglán tak neztěžoval.

 

Proč mě jen nenechá na pokoji?To po něm chci tolik?Ať jde k čertu. Přijde sem jako Jet-Li a já s ním musím procházet Londýn. Do háje s ním.

„Dobře, jdu. Máme si to přece užít společně, ne?“

„Jistě,“řekl a trochu se uklonil. Vážně tu jejich povahu nemám rád. Ne špatně, nenávidím je. Vzali mi už moc. Proč zrovna tenhle?

Nechal jsem ho vybrat stůl. I tady se pohyboval jako lev salónů a já si vedle něj připadal tak obyčejně. Nuzně. Asi jako obyčejný dělník vedle šlechtice. Ano, šéf mi slíbil, že mi pošle vše co na něj najde, ale spíš čeká, že jsi to zjistím sám. Klasika.

Číšník byl velmi tichý a příjemný, přinesl jídelní lístky, zapsal si můj požadavek na černý čaj a zmizel.

Ani jsem ten jídelníček pořádně nečetl.

„Dám si asi sushi, doufám, že ho zde mají dobrá. Co mi o tom řeknete, pane Lairde?“

„Řekněme, že nemá hlad,“řekl jsem tiše.

„Opravdu?“

„Jistě.“ zavrčel jsem.

„Možná bych vám mohl něco vybrat. Třeba by vám zachutnalo.“

„Díky, ale…“ zrovna přišel číšník a Ronin se na mě usmál.

„Co to bude pánové?“

„Sushi, zeleninový salát alá BlacPearl, a k tomu desert Italia. Na pití zelený čaj. A pro mého hosta prosím kuřecí vývar a jehněčí na rozmarýnu. Jako deztr palačinky šéfkuchaře.“

„Děkuji pane, hned to bude.“ číšník se uklonil a zmizel.

„Jak si to představuješ?!“

„Nerozumím vám agente Liarde, jen jsem si vás dovolil pozvat na pořádný oběd. Co je na tom špatného?“

Chtěl jsem mu říct spoustu věcí co je na tom špatného, když jsem zaslechl známý hlas. Strnul jsem. Co tady dělal on? Co tady kurva dělá on, když už ho pět let nemůžu dostat?

Pomalu jsem se otočil a doufal, že se mýlím.

Nemýlil jsem se.

Jeden z mužů, co mi udělal ze života peklo a poznamenal mě, jeden z nich byl tady. Pár metrů ode mě. A obědvával si nejlepší kaviár.

Ten hlas bych poznal mezi tisíci.

Stejný hlas, který se mě za dlouhých nocí, kdy se z pralesa ozývaly zvuky tichých i hlasitějších bojů o přežití ptal na informace o tajné základně.

Informace, které jsem mu nemohl dát.

Otočil jsem se zpět a usmál se na Japončíka. Ruka mi zajela pod sako. Zkontroloval jsem zbraň. Byla tam.

Přes rty mi přeběhl úsměv.

Teď zaplatí. Za všechny co tam zůstali…za mě.

 

Ronin uviděl jak se  Laird otočil a pak jak mu najednou ztvrdly oči do tvrdosti diamantů. Úsměv, který se mu na okamžik objevil na tváři byl zlý. Velmi zlý. Pohlédl přes jeho rameno, na toho muže, který zrovna pil šampaňské. Francouzské. Skvělé víno. Tu značku miloval.

Pak jim přinesli první chod.

 

Pomalu jsem se pustil do polévky. Položil jsem na stůl své sluneční brýle a v jejich odrazu sledoval, co dřívější capitano Ezmael dělá.

Byl jsem v polovině druhého chodu, když se zvedl a odešel na toalety. Utřel jsem si ústa do ubrousku, pousmál se na japončíka a šel také.

 

Stál u pisoáru a močil. Rychle jsem se rozhlédl kolem a postavil se nedaleko něj. Jeden chlápek v kabince, nic víc.

Trochu jsem se usmál, když jsem zahlédl prázdnou kabinku pro vozíčkáře. Prostě ideální. Ve chvíli, kdy procházel kolem mě jsem ho praštil do ledvin a pak do břicha. Nakonec jsem ho poloomráčeného a sténajícího zatáhl do kabinky a tam madlu co sloužilo vozíčkářům k usazení na toaletu.

Chlápek z kabinky mezitím odešel a já zablokoval  vstupní dveře.

Pusu jsem mu ucpal papírovými osuškami a zavázal jeho vlastní kravatou. Pak jsem jen stál a čekal až se probere. Přitom mi před očima běžely vzpomínky.

Prales. Na první pohled jednoduchá mise a pak komplikace. Útěk a naše zajetí. To jak ležela na tom kovovém stole a já seděl přivázaný v křesle a musel se dívat.

„Ty souřadnice agente. Prosím.“ Zdvořilý hlas a její výkřik.

„Prosím Warde….“ její hlas poznamenaný bolestí.

„Já je nevím! Nevím…prosím nechte ji.Ona to neví.“

„Tak ji můžeme zabít, i když kapitánovi Ezmaelovi by se jistě líbila. Takže myslím, že ji přenechám jemu. A zatím se podívám na vás.“

Zdvořile se usmál a já ho v té chvíli nenáviděl.

Pak vešel Ezmael a odvedl ji. Pak už jsem ji viděl jen jednou. Mrtvou. To že ji zabil Ezmael jsem poznal. Stejné známky na těle jsem si z jednoho odpoledne u něj v kobce přinesl i já.

Probral jsem se ze zamyšlení a vytáhl služebního glocka.

„Budeš tiše,“řekl jsem mu a uvolnil roubík.

 

„Kdo jste? Co po mě chcete?“ zeptal se tiše a podíval se na muže, který nad ním stál.

„Nevzpomínáš si? Amazonie. Před pěti lety. Tábor Ztracenců. Chytili jste pět lidí. Čtyři jste umučili…jeden utekl…“ Oči toho muže byly chladnější než zamrzlé peklo.

Muž se zamyslel a pak se mu oči rozšířili úžasem.

„Ty?!“

„Ano já. Několik z vás jsem už dostal.“

„Hernadez a Timo, tos byl ty?“ muž si vzpomněl na zprávy o jejich smrti. O tom jak je někdo rozstřílel. O vylouplých očích. O tom, jak dlouho museli umírat.

„A nejen ti. I doktor Herman Werner.“

„A mě chceš taky zabít? Tady?“ v hlase mu zněla jistota, ale přece ji necítil.

„Ano.“

Muž se chabě pousmál a pak  vykopl levou nohou.

Nezasáhl a naopak vzápětí sám dostal ránu do obličeje.

A pak znovu a znovu.

 

Nevnímal jsem jak dlouho jsem ho mlátil.Kopl jsem ho do rozkroku a on zavyl. Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, kdo nás uslyší. Bylo mi jedno všechno. On je zabil. Mé přátele. A ani nevím, kdy jsem mu zbraní prorazil lebku.

Zničili mi život. Jim ho zničili. Nenáviděl jsem je. To co tam se mnou udělali, jak mě poslali ke dnu. Jak se mě on dotýkal. I to, když mi ten Japonec zabodl jehly do těla. Chtěl jsem tehdy umřít a nemohl jsem. Ani omdlít mi nedovolil.

Chtěli ty souřadnice. To pouzdro a mapy, ale já jim to nemohl dát i kdybych stokrát chtěl. Bože jak já moc chtěl…tak moc.

„Za Evu! Martyho! Lema! Irene! Hazle ti neměli umřít. Bastarde!“

Začaly mi téct slzy

Někdo se začal dobývat na toalety. Teprve tehdy se mi podařilo trochu vzpamatovat.

Podíval jsem se na tělo u zdi. Nedýchal.Pro jistotu jsem mu jedním úderem zlomil vaz. Odepjal jsem náramky a posadil ho na toaletu.

Možná kdybych ho sledoval a zabil někde v přístavu…ale na to bylo pozdě.Umyl jsem si ruce a pak tiše otevřel dveře kabinky. Bušení už se neozývalo a já měl poslední možnost vypadnout. Podíval jsem se na svůj šedý oblek, byly na něm kapky krve.Přešel jsem k umyvadlu a postříkal si ho vodou, stejně jako obličej.

Pak jsem se na sebe ušklíbl a strčil si dva prsty do krku.

Škoda toho obědu. napadlo mě o chvíli později, když jsem bledý vycházel z toalet.

„Je mám dobře, mesieu?“ptal se mě ustaraně číšník.

„Ano, jen se mi  udělalo nevolno. Víte jsem po operaci a …“

„Oui, mesieur, chápeme, nic se nestalo.“

Číšník mi dokonce pomohl ke stolu.

„Budete si něco přát pane?“zeptal se mě účastným tónem.

„Jen hořký čaj, prosím.“

Číšník s úklonou odešel a já se zadíval na svého dočasného kolegu.

„Není vám dobře, agente?“

„No, trochu se mi zvedl žaludek…nic vážného.“

„Jistě?“

„Ano.“

Jen se na mě zvláštně zadíval a pak klidně pokračoval v jídle. Když dojedl a já dopil svůj čaj, zaplatil a společně jsme se vydali k východu.

V té samé chvíli se ozval zděšený křik.

Ronin se na mě tázavě zadíval.

„Asi se někomu udělalo zle.“pokrčil jsem rameny a vyšel do slunečného dne.

 

„Prý ho někdo doslova umlátil pane,“hlásil starší agent Smith svému šéfovi Kennethu Damonovi. Ten se přitom díval na fotografie Interpolem hledaného zločince, který měl obličej skoro na kaši.

„Nějací svědkové?“

„Ne pane..jen, nějakému muži se tam prý udělalo špatně…podle popisu průměrný Londýňan, nepovedlo se nám ho dosud identifikovat, ale tady je předběžná podobizna.“

Damon se zadíval na podobiznu. Ts, to mi moc neřekne, zavrčel v duchu a pak se zadíval z okna. Před budovou zrovna stál agent Laird a kouřil.

Prý pracoval i v Jižní Americe, hlavně Amazonie…

„Vrátil se nám jen Laird pane, je ve strašném stavu…“

„Já..nic neřekl pane..nic,“zničený agent na výslechovém křesle a jeho oči, které náhle ztvrdly víc než bylo snad možné.

A pak, když z výslechu odcházel, zaslechl snad jako jediný Lairdovo tiché: „Já se pomstím.“

„Myslím, že to nebudeme příliš rozpitvávat Smithsi, někdo prostě udělal tu špinavou práci za nás. Což je u tohohle parchanta jen dobře.“

„To jistě pane,“řekl agent trochu se usmál a s pozdravem odešel.

Damon přešel k interkomu.

„Kate, prosím, zavolejte mi Lairda,“řekl Damon do telefonu, když si všiml, že agent zašel do budovy.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

skvělý!!

(E..., 7. 12. 2007 19:30)

fakt perfekt, ten cyklus se mi taky líbí...u začátku sem se šíleně smála (a nejen tam)...fakt moooc dobrý, trochu mi to připomíná hon, ale je to o dost jiný...prostě a jenim slovem zajímavý (hé, dostane se japončík pod kůži nebo nedostane? nebudu hádat (určo jj!) a du si rači přečíst další díl)

Jedním slovem ...krásné

(Lady V, 20. 11. 2007 20:41)

Tady je vskutku mnoho na co se těšit. Krásná honička a ješte lepší pověstný anglický suchý humor)) bavím se) jen tak dál)

O.o O.o

(Nakamura Asuka, 20. 10. 2007 19:11)

Parádní Cyklus...taovýhle mám nejradši ;))..Vid Ami :D...už se těšim moc na další díl..a určitě necham komentík :)

fííha

(Starvation, 20. 10. 2007 13:09)

moc hezké!!!už se tešim na pokračko...:-D

tak jsi to stihla

(Kat, 19. 10. 2007 16:14)

sem dát a já zas nestihla to přečíst. Dnes to mám za sebou a znám povídku dopodrobna. Pobavila mně i mrazila mně v zádech. Akční scény dokonale a ty hlody mně opravdu pobavili.
Znáš je. Chladný angličan, sliny v úchu --zahrabala bych se pod zem dvacet stop a raději změnila práci. A špendlíky. Má ráda suchý humor a ta scéna napsaná dokonale.
Příběh příjemně plynul a těším se na další kousek.