Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sorrow has a human heart

12. 3. 2008

Sorrow has a human heart

Všem kteří je mají rádi…

 

Kaira, Egypt 16: 00 GTM +2

 

Ward stál v relativním stínu jedné z uliček věčně rozpálené Káhiry a čekal. Věděl, že ten muž se musí objevit každou chvíli. Věděl to stejně jistě, jako že  moucha, která mu lezla po tradičním oblečení beduínů, nepožije víc jak půl minuty. Už ho dost rozčilovala a on ji hodlal konečně ...

Muž se najednou objevil v ústí uličky a vrhl do ní zoufalý pohled.

„Salam aleiku.“ pozdravil tiše Ward.

„Aleiku salam,“odpověděl muž a přistoupil k němu.

„Prý prodáváte královské šperky.“

„Máte zájem o náhrdelník královny?“

„Ano, velký.“

„Výborně.“

 „Vy jste ten kontakt?“

„Ano,“usmál se Ward a trochu si shrnul šátek z úst.

„Díky bohu!“

„No, tomu za mé zjevení zde neděkujte, spíš našim na centrále, že zachytili váš signál. A teď už pojďte, v přístavu nás čeká loď.“

Ward vzal muže pod paží a vyhlédl ven. Vzduch byl čistý.

„Vemte si na sebe tohle.“Podal mu další turban a šátek a pak mu pomohl do tradičního kabátu a pláště.

„Tak a teď pojďte za mnou. A nebojte se, jsem tu, abych vás dostal na ostrovy.Ať už živého či mrtvého. A to udělám.“

„Víte, agente, netuším proč mě to neuklidňuje...“ usmál se muž a pak Lairda následoval po spleti uliček.

 

 

Středozemní moře, někde blízko Malty, 13:00 GTM + 1

 

„Je ti vůbec něco svaté, Lairde?“ zeptal se Senischi, když viděl, jak se Ward nabourává přes mini počítač do vládních souborů..

„Kdyby bylo….byl bych už dávno mrtvý, Senischi.“usmál se Ward a dál se nekompromisně hrabal ve složkách nejvyšších britských úředníků.

„Co když tě u toho někdo chytne?“

„Tak skončím v Temži, nebo v kanále, kde budu dělat společnost krysám. Mimochodem, víte, že Londýn má jednu z nejdokonalejších systémů kanalizací. Je skoro lepší jak náš systém metra.

„Vtipný jako vždy,“zamumlal Seiishirou a znova se zakousl do bagety s mořskými potvorami.

„Nalijte mi ještě prosím.“

„Co to vlastně pijete?“zeptal se zvědavě Senischi. „Whisky?“

„Jen ledový čaj. Černý….na whisky v tom vedru nemám náladu.“

„Nedivím se,“odpověděl Senischi a zadíval se na blankytně modrou oblohu.

„Můžu mít otázku?“

„Ptejte se….“ Lard se zase zabral do vykrádání souborů po síti.

„Proč převážíme našeho muže na lodi?“

Ward si ho chvíli nevšímal, jen něco ťukal do klávesnice a pak, když už Senischi opět ztrácel naději, že mu odpoví se ozvalo.

„Protože jsem nesehnal letadlo.“

„Proč jsem se vůbec ptal?“ zamumlal Senischi.

 

Středozemní moře 23:00 GTM + 1

 

The sun is sleeping quietly

Once upon a century

Wistful oceans calm and red

Ardent caresses laid to rest…

 

 

Senischi seděl na palubě malé loďky a díval se na oblohu posetou hvězdami. Ward, kterého  před chvíli vystřídal teď ležel na palubě nedaleko od něj a spal. Nebo to tak, alespoň mohlo vypadat. Jenže, Senischi už si za těch několik týdnů co spolu pracovali, zvykl rozeznávat ty drobné odchylky v jeho dechu. A teď si byl skoro stoprocentně jistý, že nespí.

Nad hlavou mu proletěl racek, jasná známka toho, že jsou nedaleko pevniny.  Jejich muž spal, nebo spíš asi zvracel, vevnitř lodi a oni dva se rozhodli proto spát na palubě. A Senischi, teď , když převzal kormidlo a moře bylo klidné, měl konečně čas si popřemýšlet nad tím, co se stalo v té džungli, kde mu Ward svou originalitou a ztřeštěností zachránil život.

Jasně se mu vybavoval jejich útěk z hořící vesnice i Ward jak opéká nad ohněm ještěrku. Dokonce i to, jak se zastavili v jedné vesnici a tam se na Warda dívali jako na ducha. Zlého ducha. Který přišel, aby je za něco potrestal. Báli se ho. Všichni. až na jednu statnou ženu, která se na něj usmála a pak ho rituálně přivítala. a když pak v noci spali u ní v chatrči, tak ho v noci vzbudil její tichý monotónní zpěv. A když otevřel oči, aby zjistil, co se děje,uviděl ji sedět vedle spícího Lairda. A co bylo podivné, spal klidně. A nevzbudil se, ani, když mu položila ruku na srdce a cosi si mumlala. Laird sebou jen trochu škubl, ale spal dál.

Ronin si také pomalu lehl. Protože pochopil, že ta podívaná, kdy domorodá žena léčí něco v duši jeho partnera, není pro jeho oči.

Další den vyrazili. A střetli se soukromou armádou jednoho drogového magnáta.A tehdy si Rónin uvědomil jednu věc. Ward dokázal být velmi kultivovaným mužem, když chtěl. Ale také výtečným zabijákem, a to nejen, když musel.Protože, oni jen chtěli projít kolem. Ale nakonec….

 

Běželi a za nimi se ozývaly výkřiky mužů. Štěkot psů a ječení sirén. A pořád běželi. Pořád dál a dál.

Ward věděl, že jim uniknou. Přeci,..znal to tu. A pak tam byl ten vodopád a stejná volba. Stejná jako….

„Danny!“ zaječel a otočil se. Protože místo jeho parťáka po jeho boku bežel jeho bratříček. „Skákej!“ Ječel ale věděl, že bude pozdě. Že když se otočí, uvidí ho zase s kulkou v zádech a s tím odevzdaným výrazem v očích.

„Danny!

„Danny!“

„Běž Warde!“

„DANNY!!!“

„Běž Warde, prosím…“

„Ne! Nemůžu tě tady nechat! to přeci nejde! Nemůžu,…bratříčku.“

„Musíš, no tak…“

 

Mechanicky pootčil kormidlem a srovnal tak správný směr. Z nitra lodi se ještě pořád ozývaly zvuky, které nebyly zrovna příjemné, takže byl najednou rád, že nic nejedl. I když věděl, že se na pořádné jídlo těší, jak na nic jiného.

Poslouchal tiché šumění moře, ignoroval dávivé záchvaty jejich pasažéra... Tiché oddechování, pravidelné, mu naznačilo, že Ward konečně usnul. Že by mi začal trochu věřit?, pomyslel si a opřel se o bok. Přivřel trochu oči. Už bylo na čase, Warde.

 

Uslyšel štěkot psů a sklonil se k němu, musel ho vzít sebou, nrmohl ho tu nechat. Nemohl.

Štvali je jako zvěř a pak Ward upadl. Upadl a nemohl se hnout.

„Musíš utéct….“

„Ne,“zasténal a postavil se na prostřelenou nohu.

Pak bolest a najednou světlo. Slyšel Dannyho křičet. Prosil ho a křičel. a pak, všechno bylo jako v černobílém filmu. A pak ticho a mrtvé oči jeho bratra a vlastní chraplavý dech. Skok a bolest.

„Danny!“ výkřik do tmy.

Konečně! Buď se vyzvracel z podoby, nebo umřel, napadlo Senichiho, když zvuky z kajuty náhle ustaly úplně a ticho bylo už přerušováno jen zcela zanedbatelnými zvuky, které už jen dokreslovaly atmosféru poklidné plavby. Udělal si větší pohodlí a zajistil kormidlo. Spát nehodlal, ale odpočinout si snad může. Přivřel oči... Mírumilovné ticho bylo přerváno. Ošklivě. Výkřikem... Zoufalým.

Senischi se zdvihl a rychle přešel k Wardovi. Byl to jeho hlas, jednak tam nebyl nikdo jiný, a jednak by ho už poznal všude. Laird se třásl jak v zimnici a rukama horečně svíral přikrývku, až mu bělely klouby. Už nevykřikl, ale když se Senichi dotkl jeho tváře, ucítil mokro.

 „Warde,“ zašeptal a trochu mu zatřásl ramenem. „Warde! To jsem já, Senichi!“

„Danny, promiň mi, prosím tě..Danny. Já ..já nechtěl..prosím..prosím, promiň…Danny!“ Ward se nemohl probudit a tak sebou jen bezmocně házel a ze sna naříkal. „Danny!“

Marně přemýšlel, co teď s ním. Polít studenou vodou? Zatřást s ním? Pár facek... Senischimu se to zdálo jako nejlepší řešení. I když k tomuhle druhu léčby se uchyloval jen výjimečně a vždy s nechutí. Měl rád mnohem jemnější metody. Ale tady to jinak nešlo. Napřáhl ruku a s obrovským sebezapřením mu vrazil dvě facky, každou z jedné strany. „Warde! No tak! Proberte se! Warde! Slyšíte? Proberte se! To jsem já!“

Ward zalapal po dechu a pak se s trhnutím probral. „Senischi?! Bože..díky.“Pomalu se posadil a přejel si dlaní tvář. „Díky bohu.“

„Jste první člověk, co mi děkuje, že jsem mu pár vrazil,“ zabručel a sedl si na kraj přikrývky, na které Ward ještě před chvílí ležel.

„Nebojte se, opakovat to nebudu,“ušklíbl se Ward, ale ten úšklebek postrádal sílu. Pak jen chvilku mlčel a nakonec se zeptal. „Nemáte cigáro?“

„Jo... moment, někde jsem tu jedno...,“začal se Senischi šacovat a po chvíli vytáhl cigaretu z nějaké záhadně ukryté kapsy. „...měl. Dejte si, je sice poslední, ale vy vypadáte, že se jinak asi rozplynete.“

„Tak toho se bát tedy nemusíte,“zabručel Ward a pak sáhl do kapsy po zapalovač. Byl tam, jako vždy. Zapalovač se čtyřlístkem. Připálil si a požitkářsky vydechl kouř. V poklidu dokouřil a pak zahodil nedopalek do moře. „Tak,..“ vydechl.

„Tak?“ zopakoval Senischi v naději, že se třeba rozhovoří. Když už na to obětoval svou poslední cigaretu, tak pečlivě schraňovanou... Mělo by to aspoň stát za to. Nemohl tušit, že se mu jeho přání vyplní, až to milé nebude.

„Jste ženatý Senischi?“ zeptal se po chvilce Ward, když se díval do vln a pak se zvedl a došel do kajuty pro nový balíček cigaret. Schovával si ho v lékárničce. Zapálil si a čekal.

„Ano,“ odpověděl prostě. Nechtělo se mu v tom moc vrtat. Zrovna ted ne. "A vy?" zeptal se potom, když se Ward znovu neměl k žádné větší aktivitě, než jen žmoulat konec cigarety mezi rty.

„Ne, je to tak lepší...“zašeptal a pak potáhl z cigarety. „Víte, ani rodinu zakládat nechci, e při téhle práci. Je ji to ztěžuje.“

„Možná,“odpověděl neurčitě. „Ale na druhou stranu to musí být otrava, být pořád sám, ne?“

„Ne. Nikdo od tebe nic nečeká. Nemají ti kým vyhrožovat, jsi svobodný...bez závazků...bez rodiny..sám...a nemusíš se bát, že na tvou chybu někdo dojede.“

„Hm, v tom souhlasím. I když si říkám, že ten kdo hledá opravdu pečlivě si něco najde... Nemusí to být rodina, stačí přátelé, oblíbené místo. A nemusíte ani dělat chybu...“

„Jenže..., ne nejde to. Mě rozhodně ne!“

„Co vám nejde? Nedělat chyby?“ Senischi se zeptal náhle přímo. Měl pocit, že mu Ward něco tají. Něco, co by měl vědět, pokud mají spolupracovat a věřit si vzájemně. Něco, co ale on říct nechce... „Každý dělá chyby,“ pronesl nakonec filozoficky, když bylo zase neúnosně dlouhou dobu ticho. „Nebudu tvrdit, že jsem neomylný. Každý dělá chyby, agente.“

„Každý nemusel zastřelit vlastního bratra a obětovat snoubenku, ne díky. Opravdu chyby to v mezistátním měřítku nebyly. Vlastně to bylo i dobře. A víte co? Dokonce mě za to chtěli vyznamenat!“Ward vztekle vyplivl slinu a zahodil cigaretu. Dost plýtval, protože si vzápětí zapálil novou.

Senischi vytřeštil oči a krátce na to zalapal po dechu. „Co prosím?“ dostal ze sebe nakonec s největším úsilím.

„Slyšel jste dobře,“utnul ho Ward a vyfoukl obláček kouře. „Tak ještě pořád jste tak nadšený z naší spolupráce?“

Zavřel na chvíli oči a v duchu napočítal třikrát do deseti. Pak se na něj s ledovým klidem zadíval. "“Tohle nemá s prací co dělat,“ prohlásil nakonec chladně.

„Má,“řekl Ward po chvíli. „Oba byli moji parťáci.“

„Ten minulý čas je tam správně. Ted jsem vaším partnerem já. A když se mě pokusíte zastřelit, zabiju vás první,“ s těmi slovy se zdvihl a vrátil se zpátky ke kormidlu. Tušil, že na tohle bude potřebovat víc času. Času a především klidu, aby si to mohl všechno řádně promyslet. Tohle byl docela sakra škraloup v minulosti a určitě se o něm měl dozvědět víc už dřív... Měl vztek.

Ward si tiše povzdechl  pak si zapálil další cigaretu. A pak, když došly, jen seděl a díval se na hvězdnaté nebe.

„Warde?“ ozvalo se asi po dvaceti minutách ze tmy. „Warde, proč?“

„Co proč? Proč jsem vám to řekl? Protože máte právo to vědět.“

„Ne, proč... jste to udělal,“ zašeptal Senischi a objímal si rukama kolena. Tohle pro něj byla moc studená sprcha.

„Protože....musel jsem...musel a nechtěl. Myslíte, že jsem brášku nemiloval? Že jsem nemiloval ji? Že  bych raději nezemřel místo nich??? Jistě...možná vás to ani nenapadlo...jenže...já je MILOVAL. Oba....a doufám, že...že mi to jednou odpustí...“

„Miloval...“ zopakoval Senischi tiše. „Ano, myslím, že tohle vám věřím. Váš bratr se jmenoval Danny?“

„Jo...!“

Ronin se chtěl na něco zeptat, když tu zapraskalo ve vysílačce.

Pozor! Hledá se plachetnice jménem Lady Bee. Na její palubě se ukrývají dva únosci a oběť, jíž je Egyptský občan. Oba únosci jsou ozbrojení…Opakuji…“

„Tak,“pousmál se Ward. „Máme zase práci.“ Na to vstal a šel spustit záložní motor. A pak plachetnice Lady Bee vyrazila vstříc Anglickým vodám.

 

For my dreams I hold my life

For wishes I behold my night

The truth at the end of time

Losing faith makes a crime

 

 

 

Ústředí MI5, London 03:00 GTM

 

Všude kolem pobíhali lidé a i přes pokročilou hodinu panoval shon a jistý druh organizovaného zmatku a přece uprostřed toho v křesle zatrčeném do rohu spal stočený do klubíčka hubený muž s křížovou jizvou na tváři. Skoro nevnímá, že vedle jeho spolupracovník divoce diskutuje s jeho šéfem. O tom, že je to divoké, svědčí nejen výrazy obou aktérů, ale i to, že jindy klidný Senischi nervózně popochází po kanceláři.

„Proč mě chcete odvolat pane? Myslel jsem, že …že mám dobré výsledky…a vy mě chcete poslat domů?“

„Ano, víte…myslel jsem, že..vás to potěší. Ono pracovat s Wardem není zrovna peříčko. To už jistě víte, Ronine.“

„Jistě vím, Damon sama.“ Uklidnil se konečně Senischi a pak se posadil. „Přesto bych tu rád zůstal. A pracoval s ním dál.“

„Když je to vaše přání.“

„Ano je.“

„Dobře, tak tedy,“sekční šéf přešel ke stolu a zvedl z něj jeden papír. „Mám tu pro vás dokonce úkol. Mimochodem,“zadíval se Senishimu do očí. „Lyžujete rád?“

 

 

 

Itally, Vall di Fassa, Campitello di Fassa   18:00 GTM + 1

 

Před hotelem zastavilo sportovní auto a vystoupili dva muži. Výstředně oblečený Japonec a vedle něj, jako jeho bodyguard střízlivě oblečený muž v tmavém obleku. Přidržel mu dveře hotelu a pak vstoupil sám.

Bonna serra,signore“

„Bonna serra,“pozdravil Japonec s lehkým přízvukem a pak se opřel rukou o pult recepce. „Mám tu zamluvený pokoj na jméno Jamato.“

„Ano jistě, pan Jamato a …“

„Můj společník,“pousmál se Japonec.

Spíš bodyguard,napadlo recepčního, když si druhý muž odmítal i tady sundat brýle a ležérně stál za svým zaměstnavatelem. A pak se trochu nervózně pousmál.

„Pane Jamato, doufám, že vám nebude vadit manželská postel, bohužel jsme plně obsazení a…“

„Ne, myslím, že to přežiji, koneckonců, přijel jsem si sem odpočinout a vím, zařizovalo se to na poslední chvíli.“

„Jistě pane,“uklonil se úslužně recepční. „Tady jsou klíče. Večeře se podává v sedm třicet v jídelně, ovšem pokud y jste si přál, můžete ji dostat a pokoj…“

„Myslím, že ..dojdu si na ni..“usmál se Japonec a pak poslal svého společníka pro věci.

 

 

I wish for this night-time

to last for a lifetime

The darkness around me

Shores of a solar sea

Oh how I wish to go down with the sun

 

Seděli proti sobě na večeři a Ward se v salátu jen šťoural. Dokonce ani jehněčí filet na rozmarýnu ho příliš neuspokojil.

„Nechutná vám?“ zeptal se ho tiše Senischi.

„Hm, ani ne. Jsem unavený.“

„Spíš přepracovaný. Co si zajít do bazénu, voda uvolňuje.“

Zkoumavě se na něj podíval, ale nakonec – proč ne? Není to tak špatný nápad. Což jen dokazuje, že i Japonci mohou myslet použitelně. Ne, že by Senischi normálně k ničemu nebyl, ale jakmile došlo na věci, které neměly nic moc společného s prací, nemohl se Ward zbavit pocitu, že je tak trochu mimo. Asi ta odlišná mentalita.

Senischi ho chvilku pozoroval a pak se napil. Warde, Warde, tohle tě jednou zničí, pomyslel si. Od chvíle, kdy přistáli s Lady Bee v Anglii nepadlo mezi nimi ani slovo o tom, co mu agent řekl na její palubě. Ward o tom mlčel, a on se nechtěl ptát.

 

Ale stejně to určitý dopad na jejich vztah mělo. Jen kdyby tak Senischi věděl, jestli pozitivní, nebo negativní. Jestliže s ním Laird předtím mluvil málo, tak teď to ještě omezil. Ale na druhou stranu, byl tak nějak uvolněnější, ne tak křečovitý… Suď bůh a sám Buddha, co si z toho měl Ronin vyvodit.

„Dobře,“řekl nakonec  Ward a přestal se šťourat v salátu. „Tak jdeme.“

„Nepočkáme na zákusek?“

„Proč?“

„Protože ho dnes mají výtečný,“pousmál se Senischi a když před ně pak servírka postavila zapečená jablka v listovém těstě, i Ward si dal říct a trochu toho snědl. Když nakonec odcházeli od stolu, tak si dokonce neodpustil lehké zaflirtování s jednou dlouhovlasou brunetkou, která ho už dlouhou dobu pozorovala.

„Warde, co to vidí mé bystré oči,“ zamumlal si Senischi pro sebe a dál to nekomentoval. Tohle je jeho soukromá věc, dokud ho to nějak neovlivní v akci, je mu po tom naprosto kulový, jak se nekultivovaně vyjádřil sám pro sebe.

„Zcela nic, nebo nic čeho by si musely všímat.“ odtušil Ward a pak konečně vklouzl do výtahu. Tam se opřel o stěnu a na chvíli zavřel oči. Když pak cinkl signál pro vystupování, zatvářil se skoro pobouřeně, ale v rámci role kterou tu hrál, vystoupil první a zkontroloval chodbu.

Pousmál se, když viděl s jakým klidem mu hraje roli bodyguarda a opět se převtělil do polohy výstředního Japonce. Ne, že by to bylo nějak extra nutné, chodba byla prázdná, ale jeden nikdy neví.

Došli do pokoje, Ward před ním, ostražitě se rozhlížejíc na všechny strany. Pak mu otevřel, nechal ho projít, ještě jednou se rozhlédl a zavřel. Jakmile to udělal, bodyguard zmizel a nahradil ho zase ten nepřístupný agent. Senischi si povzdechl. Tak tohle bude těžké... Tohle bude hodně těžké. Pomalu přešel k posteli a přejel po povlečení dlaní. Být manželé, tak to určitě ocení... Takhle pochyboval, že v ní Ward bude spát. Ten si radši ustele na zemi... Povzdech.

„Jdete si tedy zaplavat, nebo ne?“ zeptal se klidně a posadil se.

Ward přešel mezitím k pohovce co tála v rohu a natáhl se na ni. Popravdě se mu moc nechtělo. Nechtělo se mu nic, ani vstávat. Jenže,…a v tom to právě bylo. Jenže…musel by tady s ním jinak být. Moc blízko… možná v jedné posteli a to on …nesnesl.

„Zřejmě,“odtušil pak a zakroužil ramenem. Křuplo to.

„Nechte si udělat masáž,“ odtušil Senischi chladně, skopl boty a taky se natáhl. "Chrastí to ve vás, jak ve starých pendlovkách..."

„Starejte se o sebe!“ odsekl Ward, vstal, sebral z tašky plavky a v zápětí vypadl z pokoje. Tohle nemusel poslouchat. Nejdřív vztekle rázoval, ale pak se uklidnil a k hotelovému bazénu už došel absolutně klidný. V šatně e převlékl, vzal si hotelový ručník a zamířil k jednomu z křesílek u bazénu. Tam se natáhl a nechal si donést martini. Zrovna popíjel, když se objevila známá tmavovláska a sedla si nedaleko.

 

Sorrow has a human heart

From my god it will depart

I'd sail before a thousand moons

Never finding where to go

 

 

Senischi něco zavrčel a pak si došel do koupelny. Vztekle ze sebe serval oblečení a pustil na sebe ledovou vodu. Najednou měl pocit, že začíná lenivět. Nebo, že do role zámožného obchodníka, který neudělá krok bez bodyguarda, vžil až moc a začíná lenivět... Sprcha nastavená hodně pod dvacet stupňů ho rázem probrala. Warde, Warde, pomyslel si, já vám tu masáž snad udělám sám...

 

Tmavovláska už ho taky zaregistrovala a natočila se tak, aby mohl vidět, že je pěkná. Opravdu, opravdu pěkná... A svůdně se usmála, když si všimla, že on si všiml. Nenápadně se posunula blíž.

Ward se pousmál a pak ji u číšníka objednal drink. Líbila se mu. Pěkná tvář, plné rty, nevelká ňadra a dobře stavené nohy, to alespoň bylo vidět z jeho místa. Poděkovala mu pohybem ruky a úsměvem a on ji připil. Pak se zvedl a prostě skočil do vody. Rameno se pořád ozývalo.

Dívala se za ním. Tedy, ten by stál za hřích, vážně že ano... I když s sebou pořád tahá toho legračního Japonce. Pomalu se zdvihla a sedla si na okraj bazénu. Tohle vypadalo na pěkný večer, ne-li rovnou žhavou noc. Natáhla svůdně nohu před sebe, zrovna když plaval kolem...

 

Vykoupaný, učesaný, částečně uklidněný se zase natáhl na postel a zadíval se na pohovku v rohu pokoje. Ward mu svým odchodem a počínáním dal naprosto jasně najevo, kde hodlá trávit tuhle i další noci, tak se chtěl přesvědčit, že si aspoň trochu odpočine... Po důkladné prohlídce musel s lítostí konstatovat, že ne. Zaplavila ho další vlna vzteku, ačkoliv se jindy uměl ovládat velmi dobře... K čertu s ním! K čertu s ním! Vyskočil na nohy, zběžně se upravil a vyrazil tam, kde se měl Ward momentálně nacházet. Do bazénu.

 

Ward se pod vodou otočil a vyplaval nedaleko místa, kde seděla. Vlasy měl zplihlé a oči přimhouřené. Líbila se mu a tehdy poprvé mu došlo, to jak mu poslední roky chybí...stačil mu pohled na jej nohy aby mu začalo být nepohodlně. Zamračil se a znova vklouzl pod vodu a začal plavat na druhou stranu. Nepotřeboval rozptýlení. Sex .Měl práci... Tečka. Vykřičník.

 

Rázoval si to po chodbě a trochu polevil ve svém hereckém výkonu. Ostatně, nebyl tak dobrý divadelník jako Laird. Přetvařovat se uměl, ale nebavilo ho to. A když měl vztek, jako že momentálně vztek měl, nebavilo ho to tuplovaně.

 

No počkej, pomyslela si a sklouzla do vody. Však já tě dostanu, a začala mu plavat naproti. Její štíhlé tělo se vlnilo ve vody, jako ocas mořské panny a nenechávalo nikoho na pochybách, koho chce. Toho zamračeného muže se hlubokýma očima, co jí objednal drink. A její výraz naprosto nenechával na pochybách, že ho taky dostane. Nebo pro to aspoň udělá maximum.

Ward doplaval nakonec a vyhoupl se na břeh. Nemusel se ani dívat přes rameno, věděl, že plave za ním. Stiskl rty. Na jedné straně by chtěl, ale na té druhé…

Vždyť jde jen o sex! Jen o uvolnění. Nic víc. City do toho tahat nemusím.

Ano, nemusím! Poznamenal v duchu a pak se usmál. Třeba, třeba dnes nebude muset spát na pohovce. S tím se otočil zpět k bazénu a k ní.

 

Rázoval chodbou a do prosklené haly, ve které byl bazén umístěný, vpadl jako uragán. A to co viděl, ho nepotěšilo. Vůbec ho to nepotěšilo... Ward v bazénu a ve velice družném hovoru s nějako dlouhonohou krasavicí. Skoro by se dal použít termín "ve svůdném rozhovoru", protože ona ho jednoznačně sváděla. A co bylo horší - on se nechal! Byl v pokušení otočit se na podpatku, ale na poslední chvíli to rozmyslel. Je to jeho bodyguard! Jeho agent...! Jeho - spolupracovník? Každopádně je jeho! A ona ať loví jinde!

Došel na kraj bazénu a litoval, že nemá hůlku. Efektivní klepání do podlahy by jistě mělo i patřičný účinek... Chvilku přemýšlel, jak upoutat jeho pozornost a pak se ušklíbnul. A lusknul prsty, až se to okolím rozlehlo.

„Iane!“doprovodil to ještě patřičným zvoláním.

 

Ward sebou škubl, když zaslechl své krycí jméno a poslušně se otočil k Senishimu. V očích mu nebezpečně jiskřilo, když se tiše ptal: „Ano pane?“

„Chci se jít projít,“odpověděl mu Senischi s líbezným úsměvem boháče, který ví, že nemusí říkat víc.

„Jistě, pane,“řekl Ward a s omluvným úsměvem  se otočil k slečně, které alespoň naznačil políbení ručky. „Snad jindy mademoiselle.“

Pohledem, který na Senischiho vrhla, by se daly strašit děti. Pak se ale ovládla a pokrčila rameny.

 „Škoda, ale práce je práce, že?“ pousmála se, pohodila hlavou a pustila toho fešáka ze zřetele. Jestliže má za zadkem "tohle", myslela tím Senischiho, tak je naprosto bezperspektivní.

„Bohužel,“pousmál se Ward a pak, když zaslechl Senishiho významné zakašlán, se zamračil. Japončík blbej! Všechno zkazí takže zase nic! napadlo Warda, když vylezl z bazénu a vzal si osušku. Senischi mezitím vyrovnal útratu a on ho pak doprovodil ven. Celou dobu, ani, když se převlékal a Senischi stál ve dveřích na něj nepromluvil ani slovo. Proč taky, zkazil mu slibně se vyvíjející večer.

„Zlobíte se na mě, Warde?“ zeptal se agent, když opouštěli bazén a vraceli se dlouhou chodbou do hlavní budovy hotelu.

„Jo, zkazil jste mi večer.“ řekl Ward a pak si rukou projel vlasy. „Tak, skutečně chcete někam jít, nebo jste to udělal z čisté zlomyslnosti?“

„Hm, z čisté zlomyslnosti. Ale to nám nebrání, jít se projít, ne?“ podíval se na něj zkoumavým pohledem. „A nezapomínejte, že jste tu hlavně pracovně, nikoliv na soukromé dovolené.“

„To nezapomínám,“odsekl Ward a pak si přejel rukou přes oči. „Tak kam chcete jít? Do města? Do klubu? Kam?“

„Jen tak projít. To vás přeci nezabije. Nebo ano?“

Ne, ale vás by to jednou mohlo přijít draho.

 

Itally, Vall di Fassa, Sella Ronda 09: 30 GTM + 1

 

Stál jsem na kopci a shlížel do údolí. Slunce příjemně hřálo, obloha měla barvu azurové modři. Lehký vánek mi čechral vlasy a přinášel sebou vůni pinií a sněhu. Zhluboka jsem se nadechl, nasadil si brýle, pevně sevřel tyčky a odrazil se.

 

Konečně volný!

Tedy alespoň na chvíli. Doplnilo hned mé sarkastičtější já. Jenže to mi teď nevadilo. Všechno jako b zůstalo za mnou a já skoro zakřičel nadšením. Srdce mi bušilo až v hlavě. Vzduch, který jsem dýchal  byl průzračně čistý a měl příchuť božské ambrózie. Předklonil jsem se a prudce zatočil doprava. Vítr šlehal do tváří a pročesával vlasy. Kolem mě se co chvíli zvedla vlna ledových krystalků a ty se mi zabodly do obličeje.

Znova jsem zabočil. Lyže se zařízly do sněhu, otočka, skok, dopad a znova šílený let.  

   Rychlost.

Přesná koordinace pohybů.

Odhad.

Najel jsem na hranu, která rozdělovala svahy a bez zastávky ji doslova přeletěl. Nechtěl jsem se zastavovat.

Nezastavovat. Letět. Pryč od všech starostí. Pryč od Reinsteina.Pryč od všech lží a přetvářek. Pryč od všech těch věcí, které svazují svobodnou vůli.

Letěl jsem po svahu dolů a vnímal ho každou svou částí. Potlačil jsem náhlou nutkavou touhu se ohlédnout. Jakoby se všichni mí démoné vtělili do jediného a ten se teď hnal za mnou po svahu.

Senischi se objevil v mém zorném úhlu.

Ne příteli, tohle je můj let!

Ještě víc jsem zrychlil.

„Vari!“vykřikl jsem a vítr mi odtrhl  ta slova od úst. Lyže dávno téměř splynuly se svahem a já se vzdaloval  všem. Senishimu i svým běsům.

Po chvíli svah skončil. Musel jsem kvůli stále většímu počtu lidí přicházejících k lanovce zpomalit a zastavit.

Další jízdu už jsem byl ochoten absolvovat po jeho boku.

 

Itally, Vall di Fassa 16:00 GTM + 1

 

Oběd jsme si dali v jedné z hospod s terasou a i teď jsme tam seděli a dívali se, jak horké Italské slunce putuje po obloze. Senischi objednal nějaké bílé víno a kupodivu tu sehnal svoje oblíbené krevety. Já jen popíjel vodu a díval se na hory kolem sebe. Pro tuto chvíli a tento okamžik, jsem byl spokojený.

Na svahu jsem ze sebe dostal větší část stresu z předchozích dní a teď se cítil dokonale spokojený.

Zvedl se vítr a přinesl sebou vůni mrazu a sněhu. Zhluboka jsem se nadechl a měl pocit dokonalého souznění s okolní krajinou, který se u mě občas dostavoval v přírodě po náročném výkonu na konci dne, kdy se mi díky tomu zdál vzduch křišťálově čistý a chutnající po svobodě a dálkách.

„Dáte si víno?“ zeptal se mě tiše Senischi a já kývl. Ano, měl jsem chuť.

Natáhl jsem se pro sklenku a naše ruce se dotkly. Nevím proč, ale tehdy mnou projel zvláštní impulz a v zátylku mě zamrazilo, sotva jsem se mu podíval do očí. Polkl jsem a odvrátil pohled.

„Salut!“řekl a zvedl sklenku.

„Salut!“

Napili jsme se a dál pozorovali krajinu. Přesto jsem se však nemohl zbavit domu, že něco je jinak.

Two hundred twenty-two days of light

Will be desired by a night

A moment for the poet's play

Until there's nothing left to say

 

 

 

v povídce byla použita píseň skupiny Nightwish Sleeping Sun

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

....bum

(E..., 17. 3. 2008 22:16)

jej, že já ale čuměla, že je tu konečně další díl! a ještě víc čumim po přečtení...naprostá nádhera, moc moc moc úžasnej cyklus...že tady bude další díl vážně brzo??

_________

(Milwa, 16. 3. 2008 8:55)

třikrát hurá!:D

Víš, od čeho je odvozena moje přezdívka?

(Tigie, 15. 3. 2008 16:26)

Od anglického slova tiger (tygr, co jiného, že :-> ). A já se asi tou nebezpečnou šelmou stanu, jestli sem nepřidáš další díl!!! Co nejdřív, včera už bylo pozdě!
Ale je to vážně krásné. Pomaloučku polehoučku se odkrývá ztrápená dušička agenta Warda a Senischi má za úkol ji vyléčit... Prostě krása. A jsem ráda, že už ten dotyk naznačil věci budoucí...

Nesouhlasím

(Kat, 13. 3. 2008 20:47)

s většinou. J8 naopak miluji to jemné sbližení dvou duší. První doetyk, první uvědomění, že jě někdo komu nejsi lhostejny, kdo tě přidrží a časem si uvědomíš, že je něco víc. Mám to ráda a tady už vznikl první záchvěv. Rozhodně nepřestávej a pomaloučku polehoučku si uvědomí, že jsou víc než kolegové a přátele.
Krásná povídka, nádehrný rozvoj postav, kdy si pomalu uvědomují toho druhého a zas jako vždy přináší napětí a dobrodružství ukapavají u ždé věty, z každého činu.
Neumím psát koemntíky, ale ty dva miluji. těším s ena další dílek, který jak píšeš se už píše a doufám, že brzy bude napsaný a podepsaný samotným doktorem Murakim.
Skandují s ještě rozzářenýma dychtivýma očima píšu komentík a nemohu se dočkat dalšího slova věty poskladane do dílků, který zas mně vrhne do víru obou oagentů a jejích dobrodružství. Hip hop ať jsou tu.

=0)

(teressa, 13. 3. 2008 18:38)

supr...ja tych dvoch milujem...ze tak uz coskoro date nejake shounen ai bo rovno yaoi??? nee muraki-sensei????
ONEGAI

Klíííd, doktoreééé!

(Bea a ti další..., 13. 3. 2008 10:09)

Vidím, že nedostatek mých komentářů má na vás přímo destruktivní vliv, Muraki-sensei:-)
Hodlám to napravit, aby zde nedošlo k jakýmkoliv nepravostem (Pamatuje doktore, sám jsem vám zakládal složku - opravdu chcete, abych se ztrhal, až ji budu tahat z regálu? Je hezky nadepsaná, ale tak těéééžkááá...) :-))

Nex, dovolím si s tebou výjmečně nesouhlasit, ačkoliv jindy činím pravý opak. Víš, já totiž ke své smůle, i smůle jiných, neumím moc kritizovat, takže i na tomhle, v tvých a jiných očích, "nepovedeném" příběhu si dokážu najít jistá pozitiva:-))

Tohle je spíš než o akci, o psychologii hlavních hrdinů. Ta akce tam je, ale je velice šikovně skrytá, takže dá malinko námahy, než ji člověk objeví. Ostatně, ani já sama nevím, zda se mi to povedlo.:D
Ale pokusím se...

Já tedy osobně nevím, ale kontrast, kterak se Senishi dozví, co Ward drží takových let pod pokličkou a stejně na něj v příštích okamžicích (nadneseně) žárlí, protože flirtuje s dlouhonohou krasavicí, je pro mě docela fascinující.
On ví, že zastřelil mladšího bratra a stejně žárlí, když se baví s ženskou. Jak říkám, fascinující.

A posouvá tím příběh kousek dál. Aspoń po linii vývoje jejich vztahu... Takový nepatrný kousek pro lidstvo, obrovský skok pro ně dva...

Akce je, jen se musí hledat. Ale když se mnou Nex nebudeš souhlasit, klidně si můžeme popovídat... S tebou si podiskuju moc ráda, jako ostatně s každým inteligentním člověkem. Jak říkám, mě kritika moc nejde, ani když se hodně snažím:-))

Doktore, bude mít tenhle komentářní paskvilek účinek na vaši "vrrr" náladu?:D Doufám, že ano. Já bych tu složku tak strašně nerad tahal... Nikdo by mi s ní nepomohl. A co když by na mně spadla? Co pak?

Prosííí

(Alexandra, 13. 3. 2008 9:54)

Prosí další díl

vrrrr

(Muraki Kazutaka, 12. 3. 2008 23:25)

to nex a další....
te kus textu nechybí, je to je zamyšlení a další bude, hm, jen co to dopíšu. Teď mám 4 strany, stačí????


P.S. NEDRÁŽDĚTE DOKTORA.
má nůž!

a Tatsumiho jako rukojmí:D

chíííííííííííí

...

(Sayuri, 12. 3. 2008 16:05)

Moc hezký. Já ty dva opravdu zbožňuju, ale... Kde je pokračování?
Doufám, že už na cestě sem ;-)

Že jo?

(Nex, 12. 3. 2008 13:58)

No a dál?

To ani nezpomalilo! To není useknutí, to je prostě přestání v psaní! Čtu čtu a nejednou je bez varování konec? Vždyť tam ani není gradace nějaké akční scény ani zpomalení po nějaké situaci, nic. Není tam vůbec nic! Tohle se dělá? Povídka krásná, svižná, super, ale najednou prostě chybí kus textu, jako spálený spodek papíru, jako umazaný obraz, odloupnutá freska! To není "pokračování příště"!

???

(Neli, 12. 3. 2008 12:36)

NO A DÁL?