Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je vám doktore Wilsone?- kapitola 5.

6. 5. 2009

5

 

"Ufff," vydechl si potom v autě, když ho House vezl k sobě domů. "Už jsem vážně myslel, že mi propíchne kola vozíku tím novým deštníkem..."

"Vypadala agresivně. Ale pak bychom ji mohli vinit za ničení soukromého majetku, majetku nemocnice a náš právník by si na ni možná zgustl. Samozřejmě, kdyby ho mamča Cuddyová motivovala. Jako že ona dokáže motivovat. Když chce. Mimochodem, Jennifer se má vystěhovat do konce týdne, pak, pokud chceš, můžeme přesunout tvou domácí léčbu k tobě, ale... Pořád bys měl  mít doma dozor..." House se na něj zvláštně zadíval. "Jo a Chase nepřijde, je nemocný... Ale mamča slíbila, že se staví."

Tak nějak zamlčoval, že o něj mají strach. Samozřejmě, James Wilson byl lékař, klidně by mohl být doma sám, jenže... Jenže, když na něj někdo dohlížel, bylo to lepší. Takže tým, měl práci navíc. A nejen on… A pak tu byla jedna věc o které House nemluvil vůbec. Všichni si to volno, které s Jamesem Wilsonem trávili, brali ze svých dovolených. Neplacených.

Wilson potřásl hlavou a pak se opřel do sedačky. "Pokud... Pokud by ti to nevadilo..." rozhovořil se potom tiše, "tak bych rád zůstal ještě než uběhne ta tvoje kritická doba... Pak vypadnu a přestanu tě otravovat. Máš kvůli mě akorát starosti, a nádobí navíc... a protože budu ještě nějakou dobu k ničemu, nechci tě otravovat už moc dlouho..." vydechl nakonec a zamrkal.

Bůh ví, co v něm ten rozvod povolil. Asi nějaký zadržovací mechanismus, který ho zatím nutil dívat se na svou situaci až moc střízlivě. Možná to bylo proto, že byl třetí a dosavadně nejhorší... A možná to nebyl jen rozvod. Možná to byl taky pocit strašné bezmoci, který ho zachvátil. Nemožnost cokoliv dělat, cokoliv ovlivnit. Zamrkal, aby odehnal to podezřelé vlhko v očích. Nechtěl brečet. Zrovna před Housem ne.

Pneumatiky vozu tiše zaskřípěly, když House zastavil před domem. Vystoupil a otevřel mu dveře. Choval se k němu zvláštně galantně a když vešli do bytu a zavřeli za sebou, až teprve tehdy se na něj podíval.

"Zůstaň tu jak dlouho chceš... Mě ten gauč docela vyhovuje. A taky tu jsem nerad sám. Možná proto jsem tu měl tu krysu. Jenže tu dala mamka pryč... No... Já jen chtěl říct, že… Chápu to." Chvíli se na Wilsona díval a když znova zaregistroval to samé pohnutí jako v autě udělal zcela nehousovskou věc. Objal ho.

"Do háje, Gregu," zašeptal Wilson a zavřel oči. "Takhle mi to děláš ještě těžší, víš to? Vždyť... Všichni se o mě tak staráte... Trávíte tu svůj čas dobrovolně a já..." chvatně si setřel slzu, dřív než stačila doputovat k bradě. "Když si uvědomím, že tohle všechno, jenom kvůli mý pitomý chybě, je mi na nic," přiznal se nakonec. Pak se k němu přitiskl a zmlkl. Docházely mu slova. Chtělo se mu brečet, víc než kdykoliv jindy.

"Šššt," řekl House a přitiskl si ho k sobě blíž. Věděl jak mu je... Nebo to přinejmenším dokázal dobře odhadnout. Jen ho držel, hladil ho rukou po zádech a snažil se ho trochu uklidnit a dát mu pocit bezpečí. Pocit, že je všechno v pořádku a on tu je... Pro něj vždycky. A vždycky bude. Miluješ ho Housi, seš v háji, poznamenalo sarkasticky jeho podvědomí ale on ho ignoroval. Jen ho držel a pak mu pomohl z kabátu a dovedl ho k pohovce. Skočil do kuchyně, uvařil jim čaj a donesl ho do pokoje.

"Každej chybujeme," řekl pak tiše. "Jen se s tím musíme naučit žít..." řekl tou svou odzbrojující upřímností a pak se na něj tiše zadíval.

Wilson si otřel oči a pak se usmál. "Miluju jak dokážeš věci objasnit," škytl potom a převzal čaj. "Ale víš... Kdybych tu chybu odnášel jenom já, bylo by mi líp. Že jste v tom takříkajíc i vy... To už je horší," trochu se napil, pak si sundal kravatu a rozepnul košili. "Kalhoty dolů a dej sem nohu. Aspoň ti jí namasíruju, když už nejsem nijak užitečnej... I když počkat - mohl bych navštívit psychiatra, aspoň by měl práci. Myslím, že se pomalu blížím k syndromu vyhoření, ale z opačné strany. Místo toho, abych byl svojí prací zhnusen, jsem deprimovanej z toho, že nemůžu dělat nic..." povzdechl si potom a pokusil se vyloudit úšklebek. Povedlo se mu to napůl. House si tiše povzdechl.

"Workoholiku. Dobře, řeknu mamce ať ti přinese nějaký případ… Ať máš co dělat." Pak se posadil vedle něho a vzal ho za zápěstí. "Tep v pořádku," prohlásil po chvíli. A pak, když viděl jeho zničený pohled ho jen trochu pohladil po tváři. Jemně... Hřbetem ruky. Skoro jako pohlazení peříčkem.

Wilson zavrtěl hlavou. "Neříkej jí nic, já to zvládnu. Akorát by tě seřvala, co mi to nasazuješ do hlavy..." pousmál se trochu a nepatrně se o jeho ruku opřel. "Ale díky," zašeptal potom. "Moc děkuju... Chceš tu masáž?"

"Ne… jsem v pořádku," řekl House a pak mu naznačil ať se otočí. Když ho Wilson poslechl, položil mu ruce na ramena a začal mu prohmatávat svaly. "Á tady to je," zabručel si pro sebe a přitlačil na jednu nepříjemně ztvrdlou hrudku.

"Auu," zaúpěl doktor a trochu se prohnul. "To bolí. Myslel jsem, že něco, jako zatuhlé svalstvo mě potkat..." vznesl potom námitku, ale jakmile House stisk povolil a masáž začala být jemnější, kapituloval. "Á, tak to je příjemné..." zavrněl tiše, jako spokojená kočka a nejradši by se o něj opřel, jak moc příjemné mu to bylo.

"Máš ztuhlý svaly. Ty jizvy táhnou, snažíš se jim ulevit..." House přejel celou jeho páteř a nahmatal několik dalších. "Když ležíš na posteli nic tě nebolí? Záda? Není moc měkká?"

"Je měkčí," připustil Wilson po chvíli, kdy musel namáhat mozek, aby si to vybavil, ačkoliv se mu vůbec přemýšlet nechtělo. "Jo, je trošku měkčí, než jsem zvyklej..." rozvinul svoji informaci po další chvíli přemýšlení. Pak se usmál. Tak takhle se mají odbourávat deprese.

"Fajn... Taky jsem si to myslel. Zítra to spravím. Takhle by sis jen ničil záda." House se trochu usmál a pak vstal, přešel do koupelny a odtamtud vzal  tubu s krémem. Když si ji donesl zpět, Wilson se na něj zkoumavě zadíval. "Sundej si košili."

Chvilku nechápal, co chce dělat, ale pak se přece jen svlékl. A nakonec mu to došlo.

"Mám si lehnout?"

House naklonil hlavu trochu na bok. "Jo, pokud tě to nebolí… Ležet na břiše. A možná by lepší byla postel. Takže... Šup do ložnice!"

"Komanduj si Chase," urazil se naoko Wilson a pak se zasmál. Tiše, nesměle, ale zasmání to bylo. Načež se rychle zdvihnul, popadl košili a zmizel v ložnici dřív, než si House stačil rozmyslet, zda jeho tělo zvládne hozený polštář. A když se vyhlášený diagnostik přibelhal, ležel už poslušně v posteli a na břiše, jak ho žádal.

Huse si sedl na postel vedle Wilsona, nanesl trochu gelu na ruce, promnul si je a další trochou mu potřel záda. A pak ho začal jemně a přece velice nekompromisně masírovat. "Lepčí?" zeptal se po chvíli s jistým nádechem sarkasmu tiše vzdychajícího Wilsona.

"Až na to, že si připadám jako zvětralé prkno a lítají ze mě třísky, ano..." pousmál se Wilson namáhavě a měl co dělat, aby pod tím dotekem nezavrněl. Protože to bylo báječné... Báječně báječné. Zavřel oči a připadal si jako kočka, která se vyhřívá na sluníčku a ještě ji někdo drbe v kožichu.

"Měl bys zkusit dávat pacientům masáže," zašeptal potom. "Třeba by si tě i oblíbili, aniž bys jim musel rovnou zachraňovat život."

"Neblázni! Víš co by to znamenalo? Zničení mé dlouhodobě budované image. To nejde. Já musím být ten zlej, abys ty mohl být ten hodnej a chápající," ohradil se House.

"Aha," odtušil Wilson a zavřel oči. "Tak to v tom případě, chudáci pacienti, když je máš na starost jen ty sám, protože ten hodnej a chápající se hodil dlouhodobě marod..."

"Tvůj zástupce je taky hodnej… Tedy snaží se. Ale neplatí za mě kafe a ani jednou mě nepozval na oběd. Strašný!" House mu naposledy přejel po zádech a pak ho přikryl peřinou. "Tak… Měl bys teď ležet. Já udělám oběd a poletím do práce. Za chvíli tu bude mamča jak na koni."

"Ach, Lisa Cuddyová... Prosím tě, o tom mém, ehm, selháním jí neříkej. Ještě by mě seřvala z jedný vody načisto... A já bych si pak připadal ještě hůř," zabručel Wilson, přitáhl si peřinu blíž k tělu a zavřel oči. "Mimochodem, jak to dopadlo s tím kojencem?"

"Měl jsi pravdu... A já taky. Všichni lžou. Táta nebyl táta, jenže ani máma nebyla máma. Ty děti vyměnili a biologičtí rodiče… Tak matka měla zanedbané očkování a navíc je epileptička… Dítě dostávalo její léky během těhotenství pupeční šňůrou a doktor to zvoral… Případ vyřešen."

"Doktor House zase všechny zachránil," pousmál se Wilson. "Hergot až se vrátím, budu si muset dávat pozor na jazyk a moc tě veřejně nepopichovat, nebo se na mě sesype celá banda tvých fanoušků a ušlape mě k smrti... A asi bych se s tebou už taky neměl veřejně líbat..." pronesl potom na oko zamyšleně.

"Hm... Veřejně nevím, ale před celou ambulancí bych to vážně nedělal. Od polibku je krátká cesta k sexu a já u něj nemám rád publikum."

"Bože, Housi, to snad chceš říct, že tě vzrušuju?" zasmál se tlumeně Wilson.

House nakoukl do pokoje. "No, jsi sexy, jsi slušný a jsi v mojí posteli. To se mi už pět let s nikým nestalo."

"Aha, takže jestli jsou to jenom tyhle aspekty, mohu být v klidu," otočil se pomalu na záda a zavřel oči. A snažil se myslet i na něco jiného, než na House. Dlužno dodat, že mu to nešlo. To dělal ten vzduch. Ten byl mezi nimi nabit takovou elektřinou, až se Wilson bál, aby si toho nevšimly "směny". Ačkoliv se od té chvíle na terase, kdy správně odhadl svůj průšvih, nestalo nic podstatného... Oba věděli, že to tak je… 

Ozval se zvonek, zrovna když House chtěl něco poznamenat a on tiše zaklel a odkulhal otevřít.

"Á, dobrý den madam," usmál se na Cuddyovou, která nesla tašku se spisy a zase jednou měla svůj sexy krátký kostýmek. "Pacient je v ložnici a já na odchodu. Jídlo v kuchyni... Chcete ovladač od televize?"

"Zmizte, než si to rozmyslím a zkrátím vám plat!" odpověděla mu Cuddyová s úsměvem a uvolnila dveře aby mohl House projít. "Mimochodem," dodala ještě. "Když je pacient v ložnici, má vůbec cenu tam chodit? Není už mrtvý?"

"Ale no tak, mám ložnici, ne márnici!" ohradil se House, vzal si plášť svůj batoh a přilbu a vyrazil ke své motorce. "A chovejte se slušně!" křikl na ni než zavřel dveře a zmizel.

"Je naprosto nemožný," ozvalo se z ložnice ospale, než Wilsona definitivně přemohla únava z dnešního dopoledne.

"Ano, naprosto," souhlasila Cuddyová a vešla do kuchyně dodělat z ten oběd, co začal House. Musela až pozvednout obočí. Na nástěnce byl připíchnutý vzkaz: hovězí polévka. A Housovým rukopisem popsán celý recept. A pod ním poznámka že Wilson tohoto dne snědl jen tisíc kilojoulů. A přesně vypsané potraviny.

Cuddyová odložila sáčko, oblékla si zástěru a vrhla se na to. Když dovařila, přinesla si své papíry ke stolu a začala úřadovat, tak jako v posledních týdnech často, přímo z Housova bytu.

 

Probral se kolem třetí odpoledne, rozcuchaný se doploužil do koupelny pak do kuchyně a nakonec do obýváku, kde Cuddyová ještě pořád hloubala nad nějakým zapeklitým problémem v účetnictví. Wilson si s sebou nesl sklenici džusu a přisedl si ke stolu.

"Dobré odpoledne, šéfová. Můžu vám nějak pomoct?" zeptal se pak a mile se na ni usmál. Deprimující pocit z rána sice ještě trochu přetrvával, ale už to nebylo tak strašně a už si taky nepřipadal tak strašně beznadějně a bezmocně. Ventil emocí se už zase pomalu začínal utahovat na přijatelnou hodnotu a umožnil mu tak se vrátit zase do alespoň relativní duševní rovnováhy.

"Pokud víte jak legálně zaúčtovat to, že House mimo jiné naboural auto jednomu z pohlavárů místní policie, jen aby mu dokázal, že nemá, tedy ten policista, prostorové vnímání, tak mi pomožte."

"Co ostatní služby na má dáti a ostatní finanční výnosy na dal?" nahlédl Wilson do účtové osnovy a vzpomněl si na své dva semestry z ekonomie. "Pak byste si to možná mohla i odečíst z daní, ne?"

"No to snad ano, jenže House mě poslední měsíc stál dvacet tisíc… A víte proč? Protože řekl jednomu pacientovi, že je to morální idiot se sklony k sadismu. A kdyby mu to řekl v ordinaci, on to na něj řval na chodbě! Takže další žaloba… A jo, byla u něj vaše žena. Tedy… Nikdy bych neřekla, že je tak zlý..." Cuddyová se usmála. "Přišla s bolestmi břicha. Předepsal ji klystýr a pak projímadlo… Je velmi zlý, když na to přijde."

Wilson trochu sklopil hlavu, aby si nevšimla, že se malinko červená a pak se usmál. "Jennifer na mě taky nebyla moc milá, dneska... Málem vám zničila vozíček," napil se džusu. "Ale dát jí chudince klystýr a pak ještě projímadlo... Myslím, že můžete očekávat další žalobu a pokud jí řekl své jméno, jako že to asi udělal, tak nevím, nevím. Jenny je na něj ještě trošku nakrknutá. Nejen, že měl dneska menší extempore před soudem, čímž jí snížil odstupné, ale podle mě všech dostupných informací, byla hlavním důvodem k rozvodu ta naše sázka... Takže si myslím, že jsou si kvit."

"Myslím si, že ne zcela. Slyšela jsem, ze spolehlivých zdrojů, že House k něčemu podobnému přesvědčil i několik kolegů. Nevím jak, ale každý ji potvrdil s kamennou tváří, že jí opravdu, ale opravdu pomáhá." Cuddyová se uchechtla. "Pomohl jí… Zhubnout pět kilo za týden."

"Ach bože," chytil se Wilson za hlavu. "To je hotové spiknutí," zasmál se potom a dopil džus. "A já si říkal, proč dneska vypadala tak podivně. No ovšem, visely na ní šaty... Ten House je ale potvora. Ale mezi námi..." ušklíbl se potom spiklenecky. "Škoda, že jsem tam nebyl."

"Ano, to je vám podobné. Jenže ty jeho srandičky stojí peníze. A navíc… Chase nám chytil chřipku a Cameronová taky…"

„Oba ve stejný čas?“ zdvihl Wilson pobaveně obočí a dopil sklenici. „To je přinejmenším zvláštní… Chudák Foreman, to tam teď musí s Housem vydržet docela sám, co? Bude zázrak, jestli vaše nemocnice bude ještě stát, až se tam vrátím. Jako doktor, přirozeně.“

"Vráti se jako pacient, tak mě moc nepotěšíte. Pamatujete si to!" ukázala na něj propiskou. "A mimochodem, co House a vy?" zeptala se pak po pěti minutách ticha a počítání.

"Jsou to těžké boje na všech frontách, ale zatím bez výraznějších ztrát," dovolil si Wilson metaforu.

"Dobrá..takže mi nevysvětlíte, proč se po té vaší operaci málem složil… Tedy kdyby dřív neusnul vyčerpáním?"

"Pokud si dobře vzpomínám... tak byl vzhůru přes dvacet čtyři hodin v kuse. Vás by to nesložilo, šéfová? Nebo jaké jiné skládání jste měla na myslí? Že by v něm dřímal nevyjevený artistický talent a on se uměl složit jako prádlo?" šaškoval Wilson, ačkoliv si myslel, že dobře pochopil, nač šéfová naráží.

"Chci tím říci, že to bylo snad poprvé co jsem viděla, že praštil rukou do skla pokoje. House je vznětlivý, ale tohle bylo něco jiného... On se bál." Pak ale mávla rukou stylem ,to je jeho věc‘. "Ale stejně bych chtěla vědět proč..."

"Doufám, že se mu..." vyhrkl Wilson spontánně, ale včas se zarazil. "Nic nestalo, tedy tomu sklu," dodal potom střízlivějším hlasem a usmál se. "Zřejmě se bál vás, šéfová. To víte, výdaje za tři pohřby a nějaké to odstupné byste mu asi neprominula, jako jiné jeho legrácky..."

"Hm, jistě..." zamručela Cuddyová.

"Máte snad nějakou jinou teorii?" pustil se Wilson na tenký led. Jenže už dlouho se nudil a tahat z Cuddyové, co si myslí bylo nesmírně zábavné. V jistém slova smyslu.

"Že jste přátelé, což je podivné, ale ne nepochopitelné. Sám jste kvůli němu nejednou riskoval kariéru... On riskoval taky teď vše, i váš život. A pak ten polibek pod jmelím. Zatím je to padesát na padesát, že to byla jen sázka... Druhá půlka nemocnice tvrdí, že nebyla."

Wilson zapomněl údivem sklapnout ústa. Že šéfová tak rychle odhadne situaci, by ho nenapadlo. Tedy napadlo, ale prostě... To, že mu to tak vpálila do tváře bylo přinejmenším šokující. "Ehm," zmohl se po pěti minutovém zírání konečně na nějakou smysluplnou reakci. "A co si myslí ta druhá půlka nemocnice? A mohu se zeptat, k jaké straně se kloníte vy?"

"No, myslí si že jste mi to provedli naschvál. Kazit mi vánoční službu, to by vám prý bylo podobné. A já… Zdržuji se hlasování. Jenže je fakt, že House se od té doby chová jinak."

"Ach, no asi se snaží, aby si to ještě víc nerozlil," usmál se Wilson smířlivě. A byl rád, že odpověď na jeho otázku nebyla "no, myslí si, že jste milenci a udělali jste si ze mě takový malý vánoční žertík" a začal si hrát s prázdnou sklenicí. "Mimochodem, pokud mohu mít ještě jednu otázku - jak je na tom ta malá Lily Morrisonová a její otec?"

"Dobře, i když jsem slyšela House onehdy jak se vztekal, když mu ta malá nepřišla na kontrolu. Pak ječel na jejího otce na chodbě, že je idiot... Jo, to mu šlo dobře. Ale další den přišla a House i kolega Drakeen byli spokojení."

"Idiot je, to měl svatou pravdu. Nejde ani tak o mě, ale že vystavil takovému nebezpečí desítky, možná stovky nevinných lidí, včetně svojí vlastní dcery - to by mělo být trestné... Ale jsem rád, že je v pořádku. Je ještě malá, snad se přes to přenese a bude mít relativně normální život... Pokud tedy její otec nepřitáhne něco dalšího.. Vážně, toho člověka by měli žalovat."

"Jo, to by House chtěl taky," Cuddyová si udělala další poznámku. "Mimochodem, nedáte si oběd, pozdní?"

"Ach, to se dostáváme ke každodenním bojům... Na které frontě jsem byl poražen dnes? A kdo vařil, smím-li se zeptat?" usmál se Wilson.

"No začal to House, já dokončila. Spolupráce. Team work. Takže? Dáte si? Domácí hovězí polévka a salát."

"Takové péče o jednoho marodného doktora," Wilson se zdvihl a šel si nalít další sklenici džusu. "A ano, dám si moc rád." Cuddyová odložila propisku, bleskurychle si srovnala papíry, takže stůl vypadal opět jako místo k jídlu a ne k psaní románů o důchodovém pojištění, a za chvilku přinesla jak talíř s polévkou, tak misku se salátem. Wilsonovi zakručelo v břiše.

"Tolik péče..." zašeptal potom s úsměvem a trochu polkl. "Jak já se vám jenom odměním?" podíval se na ni potom a začal pomalu jíst.

"Vrátíte se mi zdravý a v plné síle... A zase budete krotit ty Housovy výstřelky," usmála se Cuddyová a jelikož také nejedla šla si nalít vlastní talíř.

"Dobře souhlasím. Prý se ho můj zástupce bojí, je to pravda?"

"Je… Schoval se před ním ve skladu materiálu. To když House žádal jen odborný posudek a byl trochu podrážděný… Pokud vím ten den jste měl lehkou teplotu… A House zvlášť povedenou náladu."

"Já jsem mu ale říkal, že on s tou vivisekcí vyhrožuje každému a permanentně, ale že jí ještě nikdy na nikom neprovedl - kromě mě... Což ho asi vyděsilo..." Wilson si znovu nabral a záměrně přešel poznámku o souvislosti jeho teploty s Housovou náladou.

"Ano a to ho možná štve," souhlasila Cuddyová a pustila se do jídla.

"No, každopádně bych doporučil mu dnes a denně opakovat, že kromě toho, že je House protivný a sarkastický je taky docela neškodný... Nebo se mám vrátit do práce dřív?"

"Ne!" vyjekla Cuddyová. "Potřebujete se zotavit. A to zcela. Dřív jak za půl roku vás nechci ve vaši kanceláři vidět, jasné!"

"Zapomněl jsem si tam bonboniéru, nemůžu si pro ní ani dojít?" Wilson se zatvářil jako ublížené děcko. A bavil se při pohledu na její obličej. A měl za to, že kdyby prohlásil, že se cítí už docela fit, tak by ho nejspíš přivázala k posteli.

"Ne! Žádné bonboniéry a už vůbec ne ty s alkoholem! House vám může koupit želé."

"Když to budou králíčci..." povzdechl si Wilson a rezignoval.

"Možná," usmála se Cuddyová.

 

Hrál si na vzorného pacienta ještě dalších deset týdnů. V duchu si říkal, že kdyby si v ten čas vedl deníček, vypadalo by to, kromě Housových lékařský poznámek, asi takhle: Vstal jsem v osm. Vyčistil si zuby. Nasnídal se. Dočetl rozečtenou knihu... A podobně. Ale na druhou stranu musel uznat, že zásluhou toho téměř "nicnedělání" se hojil neobvykle dobře. Jizvy sice ještě táhly a svědily, ale už to bylo na snesitelné úrovni a House navíc opravil postel, takže spaní bylo rázem taky příjemnější. A od nemocnice taky úplně odstřižen nebyl.

Chase mu pravidelně nosil všechny denní zprávy z jeho oddělení, sem tam přidal nějakou perličku o střetu, či spíše zoufalém úprku jeho zástupce před Housem, Cameronová se na něj přestala mračit a dívat divně, z čeho usoudil, že ta chřipka byla velice prospěšná, s Foremanem prodiskutovali šance Housova oblíbeného lakrosového týmu na postup, z Cuddyové se vyklubal zábavný společník a skvělá kuchařka a House... House se dokonce znovu naučil usmívat a s oblibou mu prováděl drobné naschvály. Kupříkladu když zjistil, že James Wilson je lechtivý... Takže prohlášení o bojích na všech frontách rázem dostalo barvitosti.

 

"Takže, zítra v deset u Drakeena v ordinaci," zamumlal House a zničeně se posadil na pohovku. "Jaký byl den s Foremanem?"

"Skvělý, přinesl šachy a bylo to padesát na padesát," ušklíbl se Wilson a sedl si vedle něj s džusem pro sebe a silnou černou kávou pro něj. "A copak se bude dít zítra v deset? Kromě toho, že mě snad uznáš relativně zdravým, tedy že z kritické doby přejdeme do normální rekonvalescence?"

"Zítra v deset máš kontrolu. A já jsem pak předvolanej na kobereček ke Cuddyové, spolu s tvým doktorem. Budem referovat o tvém stavu.Takže buď hodnej kluk a nezlob doktory," House zívl. "A když bude vše ok, pak můžeš už zase začít chodit víc mezi lidi. A o víkendu můžem zajet na menší výlet… Na jednu půjčenou chatu. Aby sis odpočinul od města."

"Bože," povzdechl si Wilson a pohodlně se opřel do sedačky. "Zjistil jsem, že být tvým pacientem je strašně nezáviděníhodná pozice, víš o tom? I když jsem doktor, tak si teď vedle tebe přidám jak laik..." Ale pak se mu na tváři usadil široký úsměv. "Půjčenou chatu? Kterýpak blázen ti dobrovolně svěřil svůj majetek?"

"Budeš se divit, ale šéfová. Mám tě prý provětrat na čistém vzduchu. A nic nezničit, nerozbít a tebe prý nezabít.."

"Zabít mě? Ty? Vyloučeno! A nech si tyhle brutální hlášky... Ještě to pořád bolí, když se směju..."

"Už by nemělo," zamračil se House a odložil hrnek. "Ukaž ty jizvy."

"Prosím tě, myšleno metaforicky... Doopravdy to nebolí, ale je to citlivé..." klidnil ho Wilson, ale pod jeho upřeným pohledem se nakonec svlékl a poslušně natáhl na pohovku. "Prosím. Vidíš, že jim nic není. Docela si lebedí, řekl bych."

"Jo…" House mu opatrně prohmatal břicho a pak se pousmál. "Zdá se to být v pořádku. A příště nelži!"

"Já jsem nelhal! To je tvůj problém, když nepoznáš, kdy mluvím smrtelně vážně a kdy jen nadsazuju!" ohradil se Wilson s úsměvem a natáhl se po krému. "Večerní rituál. Aby kůže zůstala jemná a vláčná... Po celý den," zapitvořil se potom rozverně.

"Jo, hezky si to břicho namaž… Jinak budeš mít pak problémy," souhlasil House.

"Myslíš ještě větší, než mám teď?" zdvihl Wilson pobaveně obočí a pak začal s masáží. Nic příjemného. Sice si jeho prsty už zvykly, na ty tvrdší růžové provázky, ale ty provázky si ještě pořád nezvykly na prsty. Wilson měl pořád nutkání, kdykoliv mu na jizvy sáhl někdo jiný, než on sám, utíkat. A i když se toho snažil všemožně zbavit, pořád to tak bylo. A když už neutíkal, tak se vždycky přemáhal, aby se nezačal smát.

"Jo myslím... A mám ti to namasírovat já? Že se tak křeníš."

"No, myslím, že možná ano... Aby mě zítra Drakeen nehonil po celém kanclu," povzdechl si Wilson a podal mu tubu s krémem. "Ale nebudeš mě lechtat!" dodal potom s varovným obličejem.

"Neboj, budu něžnej," ušklíbl se House a začal ho pomalu hladit a jemně mu masírovat břicho i jizvy. Přitom se mu rty stáhly do úzké čárky, jako pokaždé, kdy se soustředil.

"Copak?" zeptal se Wilson, když si toho všiml. "Co se ti nezdá?"

"Ne jen… Přemýšlím jak to, že jsi tam tak citlivý, obvykle po operaci spíš citlivost mizí."

"Na to nedej," usmál se Wilson. "Mám pacientku, která má jizvy přes deset let staré a je na tom úplně stejně. Okolní kůže moc citlivá není, ale jakmile jí sáhnu na jizvy, svíjí se smíchy."

"Och, až tak? A kdepak ty jizvy má?"

"Na prsou... Tedy spíš na místě, kde dříve mívala ňadro. Rakovina prsu, když už to musíš vědět..."

"Sakra..." řekl House a klidně ho dál masíroval. "Tohle ženský nesnášej."

"No, tahle má zvláštní filozofii. Prý radši bez prsou, než mrtvá..." povzdechl si Wilson a bojoval s nutkáním vysmeknout se jeho rukám. I když na jednu stranu bylo příjemné... Skoro až moc...

„No, necukej se… Už končím," usmál se House a pak opravdu oddálil ruce od jeho břicha. Už se ho tak často nedotýkal. hlavně proto, že Wilson už to nepotřeboval. Už se s tím celkem vyrovnal a on, House… No, bál se co by mohl provést. Pořád i po tom ujišťování, čím zdravější byl Wilson, tím on se snažil víc držet zpátky. Pro případ… No, kolem bylo dost pěkných žen… A nejenom jeden stárnoucí mentor, jak ho jednou sám Wilson nazval.

"Ne..." vydechl Wilson. "Nemusel jsi... bylo to příjemné..." usmál se nakonec. "Zítra s Drakeenem to tak příjemné nebude, to se vsadím," zamračil se potom.

"Díky," ucedil House a pomalu se zvedl a odbelhal se do koupelny. Co Wilsonovi neřekl, že zítřkem také končí dozor… A už za ním nebudou tak často chodit. A že… No, týmu alespoň zbude nějaká dovolená a Wilson klidně může odejít i domů. Jenže House ho tak nějak už zahrnul do inventáře bytu... Prostě tam patřil a dost!

 

Pomalu se zdvihl, natáhl si košili a opět se opřel do sedačky. Bylo to příjemné, to nemohl popřít. Jak ho hladil, jak byl jemný, aby mu neublížil... Bylo to příjemné a on by si byl přál, aby to pokračovalo. Tohle celé, aby pokračovalo... Ale jestli se chtěl vrátit do práce, jakože chtěl - stal jsem se na nich moc závislým, pomyslel si potom s trochu provinilým úsměvem.

"Takže po tom víkendu si sbalím saky paky a vypadnu," zabrumlal potom tichounce, aby to House nezaslechl a zdvihl se, aby došel připravit něco k večeři.

House mezitím stál před zrcadlem a pozoroval se. Šediny, unavené oči… Popravdě nechápal co na něm Cameronová viděla. A nechápal to ani u Wilsona. Tiše si povzdechl. A pak se vrátil do obýváku.

"Večeře je na stole," oznámil mu Wilson, který se pro změnu přemístil do křesla s nějakou tlustou publikací a usmíval se. "Už jsem jedl, ale jestli chceš mojí společnost, tak ti ji klidně poskytnu. Ovšem hádám, že mě máš po těch třech měsících až po krk."

House po něm hodil pohledem který mu prozradil, co si přesně myslí o jeho posledním výroku a pak si sedl za stůl a dal se do jídla. Ne, že by neměl hlad, ale i tak toho nesnědl moc. Dílem tím, že si u toho četl lékařskou zprávu nového pacienta a dílem že pozoroval Wilsona.

"Máme čtenářský kroužek?" zeptal se ho ten, když viděl jeho počínání. Pohotově si přesedl naproti němu a zdvihl publikaci, která ho tak zaujala. "Zločin a trest. Tak hluboko jsem ještě nikdy nebyl..." uchechtl se potom. "Chutná ti to aspoň, nebo pro samé mikroby a bacily nevnímáš, co jíš?"

"Nevnímám. A dáš si?" House zvedl pohled a pak se jeho pohled střetl s tím čokoládovým. Zamrkal… po dlouhé chvíli.

"A já se tak snažil," Wilson útrpně zamrkal a pak se usmál. "Tak co je to za nový případ, který tě nenechá ani v klidu najíst, hm?"

"Šestileté děvče… S příznaky syfilis."

"To je špatné... Předpokládám, že pohlavní zneužití a tak podobně jste vyloučili, jinak by vám ji nedali, že? Teorii máš?"

"Ne. A to mě deptá."

"Aha..." Wilson se zamyslel, odložil Dostojevského klasiku a sebral mu desky, než stačil vznést jakýkoliv protest. "Ty se najez, já se na to podívám," odtušil přitom s úsměvem a přistrčil mu ještě i nedojedený talíř. "A žádné odmlouvání!"

"Och, jak milé," zamumlal House ale neprotestoval.

"Na tebe vždy..." usmál se Wilson a otevřel si případ. Šest let a syfilis? No, teoreticky to možné bylo, ale... To by se nedostala k Housovi. Znělo to příšerně, ale možná by pro ni bylo jistější, kdyby ji někdo zneužil. Zavrtěl hlavou a ponořil se do zprávy. Přitom vytáhl ze zadní kapsy kalhot tužku a udělal si pár poznámek na kus volného papíru, který se, jako vždy pro všechny účely, povaloval na stole. Nakonec se na ně znechuceně podíval a pár jich škrtl. Příliš bujná fantazie. Zbylo pár možností: škola, rodiče, náhodní přátelé... Přemýšlel  a občas střelil pohledem po Housovi, který přes počáteční nechuť s jídlem docela zacvičil.

House snědl večeři a pak se opřel do židle. "Přišel jsi na něco?"

"Ne," povzdechl si Wilson a přesunul k němu jak desky, tak svoje poznámky. "Rodinná anamnéza v pořádku, nikde ani vláseček vodítka, odkud by se to mohlo vzít... a jestliže je vyloučeno zneužití... Nevím."

"Já taky ne. Takže jí děláme všechny možné testy... Možná je to rakovina?"

"Rakovina?" zamyslel se Wilson. "Jenže to by musela být v rodidlech... A... Bože, vždyť je jí teprve šest!"

"Jo..." ucedil House. "Proto nejsem věřící."

"Já už taky ne..." odtušil Wilson a ztěžka se zdvihl. Pak si povzdechl. "Jsem nemožný... Takové vypadnutí z rytmu - to se neodpouští."

"No, tak, každej bychom vypadli z rytmu. A navíc to máš předepsaný od doktora."

"Dej to sem," zabručel místo toho James Wilson a natáhl ruku. Obratem hozené desky chytil a sedl si zpátky do křesla. "Tady to je, jak vždycky říkáš... Někde to tu je. Jen to najít. Myslíš, že by to mohla být rakovina? Dobře..." Nahmátl další papír, který se povaloval po stolku a začal si dělat poznámky. "Možná ano, možná ne..." mumlal si přitom pro sebe.

"A možná se pleteme všichni a měla styk. I když to ověřovala Cameronová a té v tomhle ještě věřím."

"Ne, myslím, že se nepleteme... V tomhle jí věřím i já..."

"Takže to sem neplatí... A pochybuji, že by měla orální styk..."

"Vyloučeno... I když... Ne. Určitě ne. A co když... Podívej se, tady v anamnéze stojí, že u babičky bylo kdysi podezření na rakovinu. Ale nepotvrdilo se. Co když to předala matce, matka dceři a u dcery to propuklo?"

"Ne nemožné, něco se dědí přes generaci. Predispozice." House vstal a pak se podíval na svůj pípající pager. "Á, děti mě chtějí, asi se něco děje."

Wilson se jenom usmál a usadil se pohodlněji. House poslední dobou často "operoval" přímo ze svého obýváku a jeho nesmírně bavilo ho přitom pozorovat. Vždycky se skoro napřímil, trochu zamračil a rty se mu stáhly do úzké čárky. Vypadal tak nějak... Jako velká šelma připravená ke skoku.

Přešel k telefonu a zavolal jim. Chvilku se hádal s Cameronovou a pak si vyžádal Foremana. A tomu nařídil scan a rezonanci a prošmejdit byt. Pro jistotu.

"Tak?" zdvihl Wilson obočí a tázavě se na něj zadíval. "Jak jste na tom?"

"Nic nevidíme, nic nevíme... Až na jednu úžasnou věc. Ta holka umírá."

"To je špatné..." povzdechl si Wilson. "Já... Já bych ti strašně rád pomohl, ale to bych ji musel vidět, musel bych s ní mluvit a vidět všechny snímky... Jenže předpokládám, že mě tam nepustíš..." dodal ještě.

"Je to riziko, ale... Do kanceláře tě vzít můžu... Pokud chceš."

"Chtěl bych... Ano," pokýval Wilson hlavou. "Ale to budeš riskovat, že potkáme Cuddyovou a ta přetrhne jak tebe, tak mě..."

"Myslím, že to přežiju... A Cuddyová snad taky. Tak pojď," usmál se najednou House. "Celej se na to třepeš."

"No jako kluk na svoje první kolo," usmál se Wilson a pak se chvatně oblékl, do kapsy bundy si přidal prášky proti bolestem a pak se ho trochu s obavami, ale především s kopou nadšeného očekávání a rozzářenýma očima následoval až ven k autu. House mu otevřel dveře u spolujezdce, sám si vlezl za volant a za chvíli už se řítili k nemocnici. V Jamesi Wilsonovi nervy jenom hrály... Po takové době... Těšil se vážně jako malý kluk.

House se usmál a pustil svého oblíbeného Nabucca. Skladbu v níž chór zpívá o naději, když jim před branami stojí Asyřané, měl House vždy rád. Zvláštně ho jímala.

Mladší doktor se taky zaposlouchal do podmanivých Verdiho tónů a přivřel oči. Těšil se, a moc, ale tohle bylo tak zvláštně... uklidňující, že se tím chtě nechtě nechal ukolébat. 

Nakonec zastavili na parkovišti u nemocnice a Wilson vystoupil, rozdychtěný a natěšený, že se zase svalí do křesla, za svůj stůl a vůbec.. "Vzhůru do koloběhu života! Jak se mi po tom stýskalo!" usmál se potom.

"Jo... Ale předtím si vem tohle," podal mu House plátěné rukavice. "A když půjdem za ní vezmeš si roušku… A nechci nic slyšet. Ty rukavice tu budeš nosit. Je to hedvábí. A je to dekadentní."

"Ach a už jsme po dlouhé době u toho úpadku," povzdechl si Wilson, ale poslušně si je natáhl. "Připadám si jako nějaký lord, ještě mi chybí skřipec," nadhodil potom. "A doufám, že svého zástupce nevyděsím k smrti. To bych opravdu nerad."

"Neboj se. Takže co první, tvoje kancelář? Moje kancelář?"

"Moje kancelář," usmál se Wilson. "Doufám, že mi tam nebyly provedeny žádné radikální změny. To potom budu taky radikální. A nevrlej..."

"Můžeš v to doufat," ušklíbl se House a pak už po jeho boku vkulhal do nemocnice. Jako dřív...


 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

jen stopa

(Kat, 16. 5. 2009 22:33)

za mnou. Je to perfektní a další dílek si nechám na zítřek těžká obět ode mně,a le kliží s emi oči a jsme grogy. Díky za příjené čtení a ti dva jsou perfektní

Wow..xD

(www.psychopats-blog.blog.cz, 11. 5. 2009 18:02)

Mno já se přiznám, tahle povídka mě naprosto od tebe odrovnala..xD Tenhle pár já se přiznám asi začínám mít ráda..xD House je prostě uplně dokonaly..xD AS vám se tahle povídka oc povedla..xD
Nemužu se dočkat pokračováni..xD
Mno ale já myslela že jamie umře, mno oddechla jsem si naštěsti..xD to by tam pak nic nebylo..xDD YJen tak dál..xDDD

drsné

(Zoi, 11. 5. 2009 11:05)

šup šup... další... já už se těším až se dají dohromady (doslovně!!!) muhehehehe

ako vzdy...

(kasumi-chan, 10. 5. 2009 17:34)

ako vzdy... skvele... cim dalej tym lepsie... som zvedava ako sa to vyvinie (aj ked vsetci vieme kam to smeruje XD ) uz sa neviem dockat dalsieho dielu... :D super !

Alienne

(Bea, 10. 5. 2009 16:58)

Neboj, ještě nám něco zbývá. Vydrž! Vydrž! Pomoc je na cestě.:-)

Pomoc

(Alienne, 10. 5. 2009 15:24)

Mam krce v branici, bolest tvarovych svalov a divne zvieranie pri srdci. Potrebujem doktora! Hned! Vezmem aj onkologa...

Drsné...

(Wendy, 8. 5. 2009 18:22)

Jako vždy, když čtu něco, co se mi velice líbí, chytala jsem jen tak výtlemy a příbuzní mě v tu chvíli považovali za duševně chorou. Ještě, že jsem to nečetla v knihovně, protože smát se tam, tak zavolají psychiatra.
Je vážně moc hezké. Jsme zvědavá, kdy a zda vůbec se dají dohromady.:)

Jako vždy...

(Maya, 7. 5. 2009 13:54)

Jako vždy to bylo moc pěkné. Výborně se u toho odpočívá :D
Možná by to bylo i dobré, kdyby to natočili jako jeden díl :D

...

(Profesor, 6. 5. 2009 20:04)

Moc pěkná část, zvláště věta: ...takže stůl vypadal opět jako místo k jídlu a ne k psaní románů o důchodovém pojištění... mě opravdu rozesmála.

= )

(Neli, 6. 5. 2009 14:08)

To by mě zajímalo, jak dlouho ještě budou chodit okolo horké kaše! Sem zvědavá na výlet =D