Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je vám, doktore Wilsone? - Kapitola 3

2. 5. 2009

3

 

Lisa Cuddyová pochodovala u sebe v kanceláři, div neprochodila koberec a když jí zazvonil telefon málem nadskočila. To už se jí dlouho nestalo. Ovšem taky už dlouho nenechala uzavřít nemocnici. Vlastně nikdy...

"Cuddyová! Housi! Mám pro vás ta játra. Co máte vy pro mne?"

"Sedíš mami? Ne? Sedni si, mám pro tebe dvě zprávy. Ta špatná. Transplantace už zkoušeli, ale pacienti jim umřeli. Ta dobrá: váže se to na krev. Když vyměníme tu a provedeme transplantace, mělo by to být v pořádku."

"Co-cože?!" Cuddyová zalapala po dechu. "Vy jim chcete vypumpovat krev? Vy je chcete zabít?!"

"Jsou už mrtví, de facto. A nechci je zabít, nebo jo, chci a zas je oživit. Hop nebo trop. Vysvětím to. Přijďte za mnou, budu u Wilsona."

 

Wilson zdvihl hlavu, když zaregistroval pohyb u dveří. "Ty už jsi tu zas?" zeptal se tiše.

„Jako falešnej niklák, pořád se vracím." House se posadil na židličku vedle jeho postele a zvláštně ho pozoroval. "Jamesi, je to na transplantaci… Postupuje to moc rychle a já nemám záruku, že u tebe to bude jinak. Jenže je tu problém, ti předchozí i po transplantaci zemřeli. Našel jsem možná řešení, ale je… Experimentální..."

"Jako každé tvé řešení," Wilson zavřel oči. Byl bledý, pod očima kruhy. Už vykazoval všechny příznaky. Až na ten jeden, ještě pořád nezvracel krev, což dávalo jistou šanci... Ale už se mu lépe mluvilo.

"Tak povídej. Nebo si mám rovnou sbalit kufry a odstěhovat se za zeď?"

House složil ruce na holi a podíval se na něj a pak sklonil oči. "Je to v krvi, pokusíme se to ještě zmírnit antibiotiky, ale u předchozích případů léčba selhala… Takže tě podchladíme, vytáhneme ti dva litry a proženeme ti do těla jiné dva litry. A pak to hodíme na částečnou dialýzu... Budeme z tebe tahat tvou krev a dáme ti cizí. Pak půjdeš na transplantaci. Šéfová zařídila, že jste první v pořadí na čekací listině. Už má prý játra a týmy se ženou do špitálu. Jamesi… Je to ta nejriskantnější věc co jsem kdy dělal... A nemusí se povést."

Wilson přivřel oči. Věděl to. Tohle bylo ve své podstatě čiré šílenství. Znal tu metodu, říkalo se jí slangově "restart". Jenže člověk není počítač, nestačí zmáčknout jeden knoflík a všechno funguje tak jak má... Povzdechl si. A pak se na něj podíval.

"Gregu..." zašeptal téměř neslyšně. "Já to beru... Ale mám jednu podmínku..."

"Jakou?"

"Vezmeš mě jako prvního. Kdyby... Kdyby se to nepovedlo, tak radši já, než ta malá..."

"Jam..." House se na něj zadíval a v očích se mu mihlo něco jako strach.  Pak si povzdechl. "Sakra!" stiskl rty a pak se zvedl. To co požadoval Wilson bylo dokonce rozumné. Bylo to i logické. Jenže proč se jeho logika tomu odmítala podvolit? Ne logika… Tohle… On byl zaujatý. Nechtěl aby umřel.

"Musíme to provést v rychlosti, všechno…“ mluvil tiše a díval se někam za Wilsonovu hlavu. "Játra vydrží v boxech osm hodin, pak budou na odpis. Ježíši..."

"Housi," pousmál se Wilson. "Kdybych tě neznal a nevěděl, jaký přístup k pacientům chováš, řekl bych, že máš strach..." Pak pomalu natáhl ruku, jako by ho chtěl pohladit, ale včas si to rozmyslel. Kdo ví, čím se tenhle prevít přenáší. On sám si v sanitce hned umyl ruce a stejně mu to nebylo nic platné... "Bude to v pořádku,“ řekl nakonec. "Klidně se s tebou vsadím, bude to v pořádku... Jsi ten nejlepší doktor, jakého znám."

"Houby," řekl Gregory House a pak mu jemně stiskl rameno. "Ale udělám všechno co je možné i nemožné. Tedy kromě tancování nahej Cuddyové na stole. Nejdou mi piruety."

"Fajn. Máš u mě pak večeři... Vařím celkem slušně... A celovíkendový obskakování..." zachrchlal Wilson. A za sklem se objevila Cuddyová. Netvářila se moc potěšeně a její rázné gesto mluvilo za vše. Sem! Ke mně! Hned!

 

Neunikl jí... Ten pohled, který House na Wilsona upíral. Jak mu stiskl rameno a cosi řekl. Jak Wilson zavřel oči... Najednou jí napadlo, že ta sázka, kvůli které stál celý dnešek za houby, protože o ní mluvila celá nemocnice, vůbec nemusela být jenom sázkou...

 

"Fajn, beru tě za slovo. A nádobí myješ ty," řekl House a pak se otočil a kývl Cuddyové. "Mamka volá. Zase se vrátím."

Cuddyová poklepávala podpatkem o podlahu, když se House konečně uráčil vybelhat.

"Tak co?" střelila po něm pohledem. "Nechcete mi doufám tvrdit, že hodláte u mého nejlepšího onkologa provést něco tak riskantního, jako je vaše řešení, že ne?"

"Tvrdit to nehodlám, já to provést musím, pokud chcete toho nejlepšího onkologa mít ještě příští Vánoce. Ta nemoc ho pomalu zabíjí, stejně jako tu holku a toho blbýho zelenýho doktora."

"Dobře. Vím, že vás to asi musí unavovat, protože to budete vysvětlovat už asi potřetí, ale ještě jednou pro mou maličkost. Jak si to celé představujete? Koho budete chtít k ruce? A koho chcete vzít jako prvního?"

"On se nabídl jako dobrovolník," House kývl hlavou k Wilsonovi. "A je to logické, má organismus zatížený nejméně. A potřebuju, tři operační sály. Sakra, musí to jet popořadě, jinak ty játra, tedy pokud už jsou na cestě, můžeme udělat leda na cibulce!"

"On se zbláznil," kontrovala Cuddyová odevzdaně. "Ale nevím, jak to chcete stihnout..." povzdechla si potom. "Játra se musí transplantovat do osmi hodin a jedna výměna krve, pokud chceme aby to k něčemu bylo... Budeme potřebovat tři specialisty na transplantace, tři kompletní týmy specialistů..."

"Jo to mi povídej, mami, sakra!" House praštil do skleněné přepážky. "Ať podepíšou souhlas a sakra…! Ať si to jdou hned všichni zkusit, mrtvol tu snad máme dost!"

"Jste nějaký nervózní, na to, že jde jenom o tři lidi, ne?" zpražila ho Cuddyová pohledem a s chutí mu vrátila všechny ty jeho sarkastické narážky, poznámky i průšvihy, které za něj musela žehlit. "Ovládejte se trochu. Protože jakákoliv chyba teď bude stát jednoho z nich život," dala mu potom ještě doporučení a odešla zařídit všechno potřebné. House potřebuje tři operační sály, má je mít. Tři týmy specialistů, dostane je.

Taky šla zajistit souhlas s operací. Protože tohle se bez souhlasu provést nedalo...

 

House se znova opřel o sklo Wilsonova pokoje a stiskl oční víčka. Bylo toho moc a on sám se cítil jak po flámu.

"A to ještě nejsou ani tři ráno…čtyři,“ opravil se, když se podíval na hodinky.

Na rameni se ho dotkla čísi ruka. A pak se tichý hlas zeptal: "Jak je mu?" Byla to Alison Cameronová. Vypadala pobledle a zřejmě to na ni bylo moc. O moc víc, než obvykle. Protože si stejně jako Cuddyová uvědomovala, že tentokrát nejsou pacienti jen neznámí lidé, ke kterým si svůj vztah teprve utváří, ale je mezi nimi i člověk, kterého zná, kterého denně potkává... Se kterým se House líbal.

"Špatně… Hodnoty pořád klesaj. Přijdu za ním o půl hodiny později a je to jako bych přišel o dny… Sakra! Zkurvená armáda!" Pak stiskl rty a ovládl se. "Jak to vypadá s přípravou? Dělaj si generálku? A co to CT?"

"Špatné... Je to s ní moc špatné," odpověděla Cameronová a zadívala se na bledého Wilsona. "Pokud rychle něco neuděláme, tak ona to odnese první."

"Náš ochránce lidských hodnot mě sice bude nenávidět, ale pokuste se ji co nejvíc stabilizovat a když to nepůjde, bereme ji jako první. Nic jinčího nemůžeme dělat."

"No jo," povzdechla si Cameronová. "Jenže u ní to bude muset být na sto procent. Cuddyová mi řekla, že Wilson chce, aby šel jako první on. ŽE kdyby to náhodou nevyšlo... Musíme přesně vědět, jak postupovat, až tam bude ta malá." 

"Sakra jsem tu šéf já, nebo pacient! Když ji nebudem operovat umře. Když ji budem operovat, umře taky. Osobně bych raději přišel o jejího fotra, protože ten to zpackal, ale ten na tom tak zle není. Takže buď on, nebo ona. Wilson je na tom ještě relativně nejlíp. A mamča by mě zabila, kdyby musela platit jeho ženě ještě odstupné a vdovský příspěvek."

"A když vám umře ona, tak budete platit její rodině do smrti!" odsekla Cameronová. Pak se otočila na podpatku. "Ostatně divím se, že je ještě ženatý!"

"Protože jste mu nedala šanci vy, hledal ji u svojí ženy. Je to jasné miluje vás," usmál se House a pak na ni mrkl. "Ale já budu hodnej a nechám vás teď o samotě. Jdu si pokecat s panem zeleným mozkem."

"Já to nebyla, s kým se líbal pod jmelím!" prskla na něj nevraživě a sáhla na kliku. "Jdu mu dát podepsat souhlas a udělat předoperační vyšetření. Přeji příjemný pokec."

"Díky, jsi hodná holka," zavolal na ni House a kulhal k dalšímu pacientovi.

 

"Co tu zase chcete?" Major Morrison na tom vypadal hůř, než před hodinou. "Jestli pro mě nemáte dobrý zprávy, tak si zase dejte odchod..."

"Mám dobré zprávy, už si možná nemusíte dělat starosti s důchodem, možná se ho nedožijete. A pak tu špatnou, dcera je na tom zle a my plánujeme dosti riskantní zákrok. A tak musím vědět vše, co víte o té nemoci. Nebo umře. Ona, vy… I jeden ze specialistů v téhle nemocnici."

"Cože? O jakém specialistovi to mluvíte? Jak se mohl nakazit? To by znamenalo, že je to přenosné vzduchem..." vypadal rozčileně, ale i tak nějak podivně - fascinovaně.

"Není, měl ranku, na ruce. Drobnou... Tou se dostala infekce do těla. A pokud by to bylo přenosné vzduchem, už by byl další…"

"Počkejte, vy mluvíte o tom doktorovi, co mi pomáhal na záchodech? On je taky nemocný?" vytřeštil muž oči.

"Ano, a vzhledem k tomu, že je to specialista onkolog a jeden z nejlepších v branži, dost neradi bychom o něj přišli, jen kvůli vaší blbosti. Takže, já poslouchám!"

Muž se ztěžka nadechl. "Je to žloutenka, zmutovaná, ovšem čím toho dosáhli to nevím. Přenáší se jako klasická, příznaky má taky jako klasická, jenom je ten nástup mnohokrát rychlejší a působivější, než u normální... Co chcete ještě vědět?"

"Chci vědět, jestli průplach žil a transplantace bude stačit, sakra!"

"Obyčejný průplach rozhodně ne... Pokud ovšem nevytáhnete všechnu… Počkat! Tohle přece nechcete udělat! Nebo snad ano?"

"Bingo! Odpověď za sto tisíc! Jo chci! A teď mi řekněte proč by nestačilo, když vám žilami proženu deset litrů?"

"Protože jsme to zkoušeli. U toho druhého pacienta... A umřel během operace, než jsme stihli průplach dokončit. Jediná možnost je ta, kterou hodláte uskutečnit. Vyměnit všechnu krev a pak provést transplantaci... A ani tady není výsledek zaručený."

"Fajn. Tak doufejte že se to povede. Vaše dcera je na tom nejhůř, takže asi vyšachuje našeho dobrovolníka z postu být pokusným králíkem."

"Ten doktor... On se nabídl, že to na něm vyzkoušíte?" vydechl major Morrison překvapeně. Pak zavřel oči. "Poděkujte mu... Prosím." Nakonec natáhl po Housovi ruku. "Se zákrokem souhlasím, je to jediná možnost. Kde vám to mám podepsat...?"

"Přijde za vámi taková příjemná milá… Á, už ji tu máme, Xena v bílém plášti. Ta má papír. A chovejte se slušně s propiskou to umí," usmál se House když spatřil Cuddyovou s podklady.

"Zařídila jsem vám všechno potřebné. Játra dorazí včas..." pronesla Cuddyová místo pozdravu a pak majoru Morrisonovi strčila pod nos souhlas s operací. Když tam roztřeseně připojil svůj podpis, kývla mu na rozloučenou, pak kývla na House a vyšla ven. Tam postávali Foreman s Chasem a zrovna přicházela Cameronová. A ani jeden z nich se netvářil moc nadějeplně.

"Miluju, když mám rodinku pohromadě," zamumlal House a vyšel ven.

 

"Tak jsme prolezli Pentagonský záznamy křížem krážem, ale nic jsme nenašli, žádná zmínka o nějakém takovém projektu, natož pitevní zprávy," podával hlášení Foreman a Chase dodal, že se s ním odmítli vůbec bavit a popřeli, že by nějaký takový projekt existoval.

"A mohl jsem stokrát tvrdit, že nejsem novinář. USA žádné biologické zbraně nevyrábí a basta!"

Cameronová taky neměla dobré zprávy. "Horší se to... Ta malá už je v bezvědomí a u Wilsona je jen otázkou minut, kdy začne zvracet krev..."

Cuddyová to nekomentovala. Jenom mu podala desky. "Souhlas od Wilsona, toho..." podívala se za sklo na majora Morrisona, "a taky jeho ženy, podepsala to za dceru. Operační sály máte připravené... Teď už je to jen na vás."

"Díky," řekl tiše House a materiály převzal. Zkontroloval papíry a pak jí je všechny zase předal. "U vás se neztratí." Na to se otočil k mladým doktorům. "Takže, Cameronová si vezme to děvče a nebude plakat, Chase pana zeleného mozka a můj oblíbenec Foreman půjde připravit Wilsona. Já se jdu převlíct a zkontrolovat jak to zvládly naše týmy. Sejdem se na sále děti." Pak, když odešli, se podíval na Cuddyovou.

"Pokud se umíš modlit mami, teď je to dobrá chvíle začít. Jdu ti zachránit eso."

"Zavolám kaplanovi, ať za vás odslouží mši. A jednu za Wilsona..." prohodila Cuddyová a pak na něj kývla. "Je to ve vašich rukou, nezklamte mne, Housi." Načež odešla a dveře do své kanceláře zavřela docela potichu.

Ale dlouho to tam nevydržela. Ty pohledy, kterými ji sledovali všichni ostatní a které se němě ptaly: co dál? Nešlo to vydržet. Celá nemocnice, ta obrovská síla, která se jí soustředila v rukách, najednou ztichla, napjala se a čekala. Nervózně čekala...

Cuddyová seděla za svým stolem a opírala si hlavu o spojené dlaně. Pak se naráz zdvihla, oblékla si bílý plášť a vyrazila směrem k sálům. Ke galerii... Kde byla spousta dalších doktorů a zase se jí němě ptala: co dál? Co bude dál?

Tím, že tam dole byl Wilson, tahle situace dopadla na celou nemocnici jako obrovská ruka... Všichni čekali. Do poslední sestry, všichni věděli, co se děje... A všichni se ptali: co dál? Co když to nevyjde? Co když... umřou...? Cuddyová neodpověděla. Jen upřela pohled do hlubiny pod sebou.

 

House se šel osprchovat a pak převléct do čistého… A pak do sálového mundůru. Čekal v předsálí, musel se opírat o stěnu a snažil se to vydržet. Vicodin si vzal před půl hodinou další. Nemohl snést tu bolest a zároveň to nervy drásající vypětí. Konečně je přivezli.

Všechny sály už byly nachystané a on se díval jak pomáhají Wilsonovi na stůl.  Na chvilku zavřel oči a vybavil si ten okamžik, kdy se za ním zastavil, těsně předtím, než odešel sám do sprch přípravy.

 

"Jak se cítíš?" zeptal se ho Wilson.

"Neměl bych se na to ptát já tebe?" zeptal se House a po tváři se mu mihl úšklebek.

"Já ti to klidně povím. Přemýšlím, co ti uvařím, až mě pustíš domů," usmál se slabě.

"Krása, tak to abych se začal těšit," usmál se trochu House a pak se na něj vážně zadíval. "Galerie je vyprodaná. Je to jako by se tu hrála národní liga, chápeš to? V šest hodin ráno?"

"Ale kdepak... To tu jenom hrajou drama: Jak House ke trojem játrům přišel. V hlavní roli Gregory House, ve vedlejších rolích pacienti."

"Sakra, já myslel, že to bude něco od Shakespeara a zase nic." ušklíbl se House. "Mimochodem, mamča se za nás oba modlí, tak jí ten návrat k víře nepokaž, jo?"

"Pokusím se..." Wilson přivřel oči. "Hele, vím, že se tě na to ptám už podruhý, ale předtím jsi mi neodpověděl... Co sis sakra přál, když padala ta hvězda?"

"Chtěl jsem ti to říct, až se vzbudíš," ušklíbl se House, když uviděl Foremana jak si to k nim míří. "Půjdu se připravit, ještě se uvidíme..." řekl a pak mu na chvilku stiskl ruku a odkulhal pryč.

 

Teď se na něj díval znova a když se pak postavil nad něj a pohledem vše zkontroloval, nahnul se k němu a zašeptal: "Přál jsem si, aby se sny splnily," řekl a rošťácky na něj mrkl.

"Fajn, až se vzbudím, povíš mi jaké sny jsi měl konkrétně na mysli," vrátil mu Wilson úšklebek a pak si v duchu zabroukal neurčitou melodii. Byl by se asi hodně smál, kdyby mu někdo řekl, že to připomíná ,Halelujah...'.

Sny... To bylo snad poprvé v životě, co jsem na Vánoce dostal polibek pod jmelím. A jsem rád, že jsem ho dostal zrovna od tebe.

Díval se na něj, díval se mu do očí a... Sálem se rozlehl hlas Cuddyové.

"Orgány dorazily, Housi," zněla velice tiše a vůbec nepřipomínala tu sebevědomou doktorku Cuddyovou, která je komandovala o sto šest. Vůbec ji nepřipomínala, protože vzápětí dodala tichounké: "Bůh vás provázej."

Na Wilsonově druhé straně se objevil Foreman s kyslíkovou maskou.

"Připraven?" zeptal se tiše. Onkolog kývnul, ale dál se díval na House.

"Sny se plní," zašeptal potom a Foreman mu dal dýchnout rajského plynu.

Cítil jen, jak se mu protáčejí panenky, těžkne hlava a vzdáleně slyšel vzrušený hovor, který ale slábnul až se ztratil docela...

A Wilsonovo vědomí se propadlo do černočerné tmy.

 

"A teď rychle, dámy a pánové, ať šéfka vidí za co nás platí," řekl House překvapivě vyrovnaným hlasem a boj s časem začal.

Věděl, že musí být s výměnou krve hotovi do čtyř hodin… A transplantace samotná bude trvat dalších osm, Potom co skončila výměna krve a expresní analýza potvrdila jejich nejbujnější sny… Začala transplantace jater, která měl Wilson už z poloviny v háji.

House vyšel ze sálu, když ho do dalšího vtáhla Cameronová..

"To děvče… Nezabírá to..."

"Zabere!" zamračil se House, převlíkl si plášť i rukavice a šel za ní.

"Doktore, pořád…" oslovil ho operatér.

"Ty játra, dejte jí nová. Pak ji znova proženeme dialýzou. A budem to u ní dělat do té doby než to z ní nedostanem!" Vyšel ven, svlékl si oblečení a šel se vysprchovat. Pak se posadil na židli před sálem a složil hlavu do dlaní. Lhal. Tu dívku možná nezachrání. Tušil to.

 

"Svorky! Tampón! Držte to!" rozdával operatér pokyny, jako generál před bitvou a snažil se, všemožně se snažil, aby se malá Lily Morrisonová dožila svých dalších Vánoc. Jenže selhával a cítil to. Tělo dívenky bylo příliš oslabené, nestíhalo si vytvořit imunitní látky proti viru a zároveň přijmout transplantovaný orgán.

„Tampón! Víc světla!“ přikazoval a znělo to skoro jako štěkání poraněného psa, který se z posledních sil brání rozzuřené smečce. Jen v tomhle případě smečku zastupovala Smrt. A stála malé dívence u hlavy. Byl by přísahal, že ji vidí, jak hladí nemocniční čepici, pod kterou se skrývaly dlouhé blonďaté vlásky.

 "No tak, děvče, bojuj! Bojuj!" zaklínal ji polohlasem, zatímco sledoval přístroje měřící tepovou a dechovou frekvenci. A cítil, že už ho neslyší, že mu odchází pod rukama...

"Tlak klesá," oznámila mu anestezioložka.

"Dejte jí adrenalin."

"Nic."

"Další!"

"Tep se zpomaluje..."

"Zavolejte House!"

 

House seděl, nebo spíš ležel na židli v čekárně a pospával. Bylo to jediné rozumné co mohl za této situace dělat. A tak to dělal. Vždy, když šlo do tuhého dokázal být soustředěný a rozumný. A kdyby něco, oni ho stejně vzbudí.

V tom mu někdo zaklepal ramenem. "Housi! Vzbuďte se! No tak, Housi!" Když s lehkým zavrčením pootevřel oči, stála nad ním Alison Cameronová a po tváři jí zrádně sklouzla slza.

"Housi, ta malá... Ztrácíme ji..."

"A co já můžu pomoct?" zeptal se tiše House ale poslušně vstal. "Co mám vymyslet? Vytáhnout z klobouku zázrak? Má to chybu, nemám klobouk a nejsem Bůh, i kdybych chtěl."

"Miles vás tam chce mít... Nevím proč," pokrčila Cameronová rameny a utřela si oči.

"Už jdu," House se otočil a šel zase do přípravny. Vzal si plášť klobouček, roušku a vkročil dovnitř.

"Někdo mě tu chtěl,“ zamumlal tiše.

"Jo, já... Dechová i tepová frekvence se snižují na minimum. Ztrácím ji každým okamžikem..." odpověděl operatér neméně a nechal si osušit orosené čelo. "To tělo ta játra odmítá... Nezvládá to."

"To tělo odmítá spolupracovat. Podchlaďte ji znova! Zpomalíme ji tep… A pak se ji zkusíme dostat zpět. Možná ji to zabije, možná ne."

"Víte, co ironie?" ozvala se Cameronová hořce. "Že ten otec je na tom nejlíp... Ani u Wilsona si nikdo není jistý výsledkem, i když takhle kritické to ještě není..."

"Ironie je hnusná věc. Pak můžete žalovat otce," řekl House a kývl na tým. "Udělejte to."

"Dobrá, jdeme na to! Chladíme!" zavelel operatér a celá akce se rozjela znovu. Sledoval teploměr, dýchání i tlukot srdce. "Dvacet devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna..." odříkával polohlasem. Jakmile se dostali na dvacet jedna téměř vykřikl: "A jedeme!"

Tentokrát to byla Cameronová, kdo počítal: "Jeden... Dva... Tři..."

House jen stál a díval se. Byl to šílený krok, ale, pokud, pokud to chtěli udělat… Pokud… Stejně ji krevní oběh jel venkem, takže nebylo co řešit. Díval se kolem sebe ale zjišťoval, že nic z toho nevnímá. Ne pořádně. Únava.

Diagnostikoval to sám, když se koukl na hodiny nad hlavou, které ukazovaly poledne.

"Stop!" zarazil při třetím litru operaci doktor Miles a dal pokyn dalšímu doktorovi. "A teď zpátky!"

Bylo to šílené. Bylo, ale byla to taky jediná možnost, jak ji zachránit. Vypumpovat z ní během několika minut tři litry krve a zase je napumpovat zpátky.

"Hotovo..." ozvala se po chvíli Cameronová slabě.

"Fajn! Zahříváme!"

"Dvacet jedna, dva, tři, čtyři..." polohlasné počítání kohosi zaniklo v hluchém tichu a pípání přístrojů. Lidé na galerii nedýchali. Doktor Miles pořád viděl obraz smrtky, jak stojí malé Lily Morrisonové u hlavy... A prudce zatoužil jejímu otci udělat něco velmi nepěkného.

"... osm, devět. Třicet. Jedna, dva, tři, čtyři, pět..."

"Stačí! Srdce? Dýchání? Tlak?"

"Sedmdesát za minutu a nezrychluje... Patnáct za minutu, bez obtíží... Pořád nízký, ale neklesá..."

"Takže," usmál se House, "rychle! Víckrát už to je vražda… A mamka by nás hnala před soud. Tedy vás ne… Mě." Na to se otočil a vyšel ze sálu.

Na chodbě ho čekal Chase. "Tedy, je to strašně nespravedlivý, ale ten otec - je z toho venku. Právě teď ho odvezli na pokoj a všechno vypadá skoro až báječně... Jak je na tom ta malá? A co Wilson?"

"Myslím, že tu teď tahaj hrobníkovi z lopaty. A jak je na tom Wilson, nevím… Teď jsem byl zachraňovat Matku Terezu."

Z prvního operačního sálu vykoukla sestra. "Doktor Foreman vás prosí, jestli byste nepřišel... Něco se mu prý nezdá."

"A teď jdu zachraňovat Abraháma. Takže pokud mě omluvíte…" House si znova oblékl rukavice, plášť a zmizel na sále, který pozorovalo nejvíc lidí.

 

"Jsem tu, zlato, co se děje?"

"Nevím co přesně, ale podívejte se sám... Klesá tepová frekvence, dýchání je taky obtížnější a tlak skoro na kritické hranici. Ale jeho tělo ty játra neodmítá, nic tu nekrvácí, jen prostě... Odchází..."

"Žádné takové, Wilsone, dlužíš mi deset babek a oběd! Opovaž se odejít!" zavrčel House a pak se nad ním sklonil. „Dejte mu adrenalin! Rychle!" Dostal injekci a sám ji bodl příteli do hadičky, která vedla k jeho srdci. "Opovaž se odejít!" mumlal House a pak si toho všiml. "Že vám nic nekrvácí? Co tyhle blbinky, to je nic?!" vyštěkl na zmateného chirurga a sám si vyžádal kleštičky.

Ukázal mu to… A měl pravdu. Bylo to pod játry u napojení žlučovodů.

"Dělejte!"

"Tlak pořád klesá, tep je čtyřicet za minutu a jde to dolů," oznamoval Foreman, který sledoval přístroje.

"Jak moc jste ho podchladili?" vyštěkl znovu House, z náhlého popudu. Jinak si to nemohl vysvětlit. Jinak to nešlo.

Foreman vrhl vyčítavý pohled na hlavního chirurga.

"Dvacet stupňů," pronesl ten zcela v klidu.

„A neřekl jsem vám, že to má být jednadvacet? Myslel jste si, že ten jeden stupeň jsem si přidal jen tak z plezíru?!"

"No, já myslel..." zakoktal se chirurg.

"Vy jste myslel. Já taky budu myslet, až na vás provedu vivisekci!"

"Dobře, takže budeme zahřívat?" ozval se Foreman ve snaze zmírnit všeobecné napětí, které vzrůstalo.

"Jo, zahřejte ho! A až tady skončíte, chci vaše játra na svém talíři!"

"Moje?" bránil se Foreman, ale pak dal pokyn k zahřívání. "Současná tělesná teplota třicet čtyři a půl. A jde dolů..." ohlásil aktuální stav. Termální pokrývka začala pracovat.

"Čtyři a tři čtvrtě, pět, pět čtvrt, půl, šest, šest půl, tři čtvrtě, sedm, dost!" Chvilku se díval. "Klesá," oznámil potom anesteziolog. "Šest půl, čtvrt, pět, pět půl... Zastavilo se to. Tlak jde nahoru, tepová frekvence stoupá, dech v normálu..."

"Ne vaše, Foremane. Jeho!" zavrčel House a vypadl ven. Byl unavený. A chtěl se vyspat. A spát… No, chtěl by, ale čekalo ho asi něco jiného.

 

Cuddyové nahoře na galerii srdce vynechalo několik úderů, když viděla jaký dole probíhá zuřivý boj. V duchu si poznamenala, že tomu chirurgovi má zkrátit plat, ne-li ho rovnou na hodinu vyhodit.

 

Vidina Smrti, kterou měl doktor Miles nad tělíčkem malé Lily, náhle zmizela. Došil poslední steh a pak se obrátil na anesteziologa. Ten mu ukázal zdvižený palec.

"Všechno v normě. Jestli to tak půjde dál - zachránili jsme jí život, doktore..." Ulevilo se mu tak, že by od radosti nejraději někoho políbil.

"Dobrá," pronesl potom. "Děkuji vám všem! Odvedli jste skvělou práci!" 

 

O pět minut později se z prvního operačního sálu vynořil doktor Foreman a strhával si roušku. "Je stabilizovaný. Pokud teď nenastanou nějaké komplikace, zvládli jsme to..." sdělil Housovi, který seděl na chodbě, a pak se rozběhl směrem ke sprchám. A cestou si pro sebe úpěl, cosi jako "Bože, už nikdy více!"

"Všichni umýt a sledovat! Týden! Pak můžete operovat dál," oznámil jim House u východu a odkulhal do své kanceláře.

A tam se posadil do svého křesla a pustil si Mozarta. A pak se sesunul k zemi. Byl unavený. Usnul.

 

Jakmile viděla, že je po všem a že se to snad povedlo, Lisa Cuddyová vystřelila z galerie, jak raketa. Protože jestli někdy chtěla Housovi vyjádřit uznání, nebo snad dokonce díky, bylo to právě teď. Bleskově seběhla po schodech na oddělení a zamířila k jeho kanceláři. Už zdálky byla slyšet Mozartova Malá noční hudba....

Vtrhla tam s obvyklým elánem nejvyšší vládkyně nemocnice. A našla House, jak si spokojeně pochrupuje pod stolem, přímo na tvrdé zemi.

Nechtělo se jí ho budit, ale na druhou stranu taky nechtěla, aby ho někdo takhle viděl. Po tom, co dneska dokázal si u ní vysloužil i pár prominutých hodin na ambulanci. Takže si k němu přiklekla a lehce mu zatřásla ramenem. "Housi! Proberte se... Housi..."

"Hm, zrovna se mi zdálo, že mě budí Angelina Jolie… A vy mě proberete do reality!" House se pomalu zvedl a přitáhl si hůl blíž. Pak se posadil do křesla. "Poslouchám…" řekl a zatřepal hlavou.

"Jděte se vyspat, nechám vám připravit pokoj," usmála se na něj Cuddyová a nebyl to obvyklý, nacvičený úsměv, kterým reagovala na jeho jedovatosti. Tentokrát v něm bylo něco, co House při vší dobré vůli nedokázal určit. Ale rozhodně si to mohl připočíst ke svému dobru. Bylo totiž jen málo lidí, kterým Lisa Cuddyová tenhle úsměv věnovala.

„Bezva, ale zvládl bych se vyspat kdekoliv. Když mi dáte pokoj třeba tady…" House se chytl za čelo a pak se natáhl po počítači a vypnul hudbu. "Dáš mi aspirin, mami?"

"Klidně," Cuddyová mu pomohla na nohy a pak ho vytáhla z kanceláře. "Pokoj pro doktora House!" štěkla na nejbližší sestru a pomalu ho dotáhla až k vzorně upravené posteli. "Svléknout se snad umíte sám a já vám skočím pro ten aspirin," usmála se a zmizela za dveřmi. Cestou potkala Foremana, který byl ještě na obchůzce u pacientů.

"Jak to vypadá?"

"Dobře," odpověděl jí doktor. "I když je předčasné dělat jakékoliv závěry, opět to Housovi pro jednou vyšlo."

"Tomu vyjde všechno. I obchod se smrtkou," ušklíbla se Cuddyová a pokračovala v cestě na ošetřovnu, kde popadla aspirin, sklenici vody a pospíchala zpátky.

House se zavrtal do postele tak jak byl, v kalhotách. v košili. Jen boty skopnul. Spal… A nic ho nezajímalo. Ani, že se u něj objevila Cuddyová a dívala se na něj. Prostě spal. Spánek potřeboval. Bylo dvacátého šestého prosince a on nespal už víc jak dvacet čtyři hodin.

 

Nemocnice se vrátila do relativního normálu. I když karanténa ještě pořád trvala, i když sestry po všech pokojích roznášely roztoky s dezinfekcí, všichni doktoři, kteří byli přítomni u operací, strávili několik hodin pod sprchou a kontejnery s poškozenými orgány a infikovanou krví byly neprodyšně uzavřeny, nemocnice už začala vypadat opět jako nemocnice, velká pulsující tepna, do které se sbíhají žilky z celého města.

Cuddyová připravovala zprávu o celém případu pro vyšší místa.

Foreman s Chasem a Cameronovou uklidňovali paní Morrisonovou, které poslední hodiny připravily o nervy.

Doktor Miles si dal pořádného panáka a díval se na Lily Morrisonovou, které už se pomalu vracela barva.

House spal.

 

Bylo to skoro neskutečné. Jak mohl spát. Jenže on byl unavený. A vyčerpaný… A nachlazený… A bolela ho hlava. Když se probral, vzal si aspirin, co měl u postele nachystaný a pak znova usnul.

Jenže nespal ještě ani šest hodin, když do jeho pokoje vtrhl Foreman a nešetrně mu zatřásl ramenem. "Housi! Housi! No tak, Housi! Vzbuďte se!"

"Ty nejsi mami, ani Angelina Jolie. Co po mě chceš?!" zavrčel House a otevřel oči. „Chci spát a ty mě budíš. Doufám, že se děje něco závažného!"

"Jo, děje," Foreman se kupodivu usmíval. "Wilson se probírá. Myslel jsem, že byste u toho chtěl být. Koneckonců, zachránil jste mu život."

"Á, tak děťátko se nám probralo! A kvůli tomu mě budíte?" zavrčel a pak se zvedl. "Zajdu si na záchod, kupte mi kafe. Budu rád."

Foreman jen zavrtěl hlavou, ale pak si pomyslel, že House je cvok a to přece ví už dlouho, tak proč se diví? Místo toho zašel k automatu, koupil mu extra silnou kávu a pak s ní poslušně počkal, až se odněkud vynoří a bude stejně nevrlý a nabručený jako předtím, ale aspoň bude vzhůru. Když se tak stalo, kávu předal a pak jeho boku vyrazil k pokoji číslo 6.

 

House potichu otevřel dveře do pokoje a pak se posadil na židličku. Všude kolem pípaly přístroje ale hodnoty byly v pořádku. Už před pokojem si oblékl plášť a roušku. Jen ať to vydrží… ať to vydrží, zaklínal se a pak Wilsonovi zkontroloval tep.

 

Točila se mu hlava a z té hnusné, železito-neurčité pachuti se mu chtělo zvracet. Taky ho ukrutně bolelo celé tělo a celkově si připadal, jako by se po něm projel parní válec a navrch tam ještě zařadil zpátečku. Ale už se pomalu vracel z těch samých břehů mytologické řeky Styx. Pomalu mu začalo docházet, co se stalo, kde je a co se s ním děje.

Nemocnice, žloutenka, operace...

Jestli se takhle cítí pokaždý můj počítač, napadlo ho nesmyslně, tak se mu upřímně omlouvám... Pomalu se nadechl a zaregistroval přítomnost někoho vedle sebe... Jenže oční víčka, ještě otupená narkózou a vším tím okolo, ho odmítala poslechnout.

"Housi...?" zahuhňal skrz dýchací masku a zkusil pohnout rukou. Měl pocit, že ji posunul. A možná že i ano. O dva milimetry.

"Vítej zpět, Odyssee. Vítám tě zpět z Hádu," usmál se House a zkontroloval odtok žluči i ostatní hadičky. "Už víš jak je počítači, když se zasekne?"

"Mizerně," Wilsonovi se konečně podařilo oddělit víčka od sebe a zamžoural na kolegu mírně otupělým pohledem. "A slibuju... že už ho... nikdy... nebudu restartovat... zbytečně..." usmál se potom namáhavě.

"Budu tě hlídat... I tvůj počítač," pak ho opatrně pohladil po ruce. I když tu svoji měl v gumové rukavici. "Bude to v pořádku. I ta dívka je v pořádku. A bohužel i ten chlap," řekl House a pak mu znova stiskl ruku. "Měl bys ještě spát."

"Budu chtít podrobnou zprávu..." usmál se ještě Wilson, než znovu zavřel oči. "A jestli to byl onkologickej problém a tys to zdupal, tak si mě nepřej..." usmál se na něj, tím svým úsměvem, kterému žádná žena nikdy neodolala a v očích mu zahrály jiskřičky. Třebaže vypadal unaveně, přímo vyčerpaně, třebaže byl bledý... Tím dal najevo, že se vzdát nehodlá.

"I když, jestli chceš udělat mojí ženě radost," dodal ještě a trochu se ušklíbl. "Tak tyhle přístroje odpoj a dělej, že jsi hluchý. A vyžehlíš si i ten polibek."

"Ne, přece jen jsem věděl, co to je Hippokratova přísaha. Dostanu tě z toho. Nezapomeň, ty jsi se za mě přimluvil. Já tě budu chránit teď. Dostanu tě do formy. A Cuddyová mě nezabije, že přišla o onkologa. A když se uzdravíš, řeknu ti na co jsem myslel."

"Och, takže chudinka nedostane žádný dárek pod stromeček? Bingo!" usmál se Wilson a pak zavřel oči. "A nemysli si, paměť mám jako slon..." dodal ještě tiše, když se House zdvihl k odchodu. Ten se u dveří ještě otočil.

"Tak to je fajn, ne? Nebudeš už potřebovat počítač. I restartovat tě můžeme," ušklíbl se a pak vyšel na chodbu, aby ho nerušil.

Wilson v duchu zavrtěl nad jeho nemožností hlavou a pak upadl do tolik potřebného spánku.

"Jo, můžeme," usmál se House a pak došel až ke své kanceláři a tam mu podklesla noha. A ta hlava bolela. Praštil se. Složil se před kanceláří.

Takhle ho za pět minut našel Foreman a okamžitě mu bylo všechno jasné. Všichni sotva stáli na nohou, ale nikdo z nich neudělal takový kus práce jako právě House. A všichni stáli na obou nohách. House jenom na jedné. Foreman se to rozhodl vyřídit v tichosti.

Mávnul na nejblíže procházející sestru a s její pomocí dopravil absolutně vyčerpaného šéfa diagnostiky zpátky do pokoje, odkud ho před hodinou tak nešetrně vytáhl. To co přijde, oni už zvládnou. House se potřebuje vyspat jako sůl, jinak ho to odrovná. A Foreman si nejasně uvědomoval, že kdyby k tomu došlo, je tu několik lidí, které by Housovo totální zhroucení opravdu nepotěšilo.

Takže mu potom ve vší diskrétnosti píchl dvojitou dávku vitamínů pro podporu organismu a opustil pokoj. Pak šel požádat Cuddyovou, jestli by si taky nemohli pár hodin zdřímnout, než se ukáže, jak to bude s nemocniční karanténou dál.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Joooooooo

(Kat, 8. 5. 2009 16:49)

to je něco a zvítězil. Vyhrál náš šampion. To je přesně, co všichni čekají do doktora House. Vítězství nad smrtí. Přece taková nějaká zubatka nad ním nevyhraje. Fantastické napínavé. Nevím do jaké míry je to možné, ale to napětí se sotva rozdejchavalo.. aspoň já mám potíže se srdcem. Paráda jako vždy. prostě osvědčena dvojka, která nikdy nezklame a člověka jen slintá. Jo umět to taky tak.
A teď jen jim přeji hezké uzdravení a pěkný polibek pod příštím jmelím.

Teda...

(Alienne, 5. 5. 2009 0:10)

Wow. Nepozeram prilis Doktora Housa, ale keby siel dej takto, neodlepia ma od televizora...

drasné!

(Zoi, 2. 5. 2009 22:48)

To jejich postupné oťukávání je moc hezké... a když se to spojí s takhle napínavým příběhem... nemá to chybu. jsem zvědavá, jak to bude pokračovat... honem, honem pokračování pane doktore... jinak mi budete muset naordinovat něco na postupné umírání z nedočkavosti :-D

...

(snílek, 2. 5. 2009 19:31)

Je to super House mám moc ráda .díky

...

(Maya, 2. 5. 2009 16:08)

Je to napínavé jak kšandy :D ale hlavně je ta povídka úplně výborná. A moc dík že kapitoly přidáváš tak rychle :)