Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je vám, doktore Wilsone? - Kapitola 4.

4. 5. 2009

4

 

House drželi v uměle vyvolaném spánku… Jinak si on sám nedokázal představit, jak to, že šel spát dvacátého šestého a vzbudil se až třicátého. Tedy třicátého byl první den, co si uvědomoval. U postele mu stála Cuddyová, když se probral a on musel konstatovat, že je odpočatý. Pak se podíval na hodinky. "Asi jsem zaspal svou směnu, že?"

"No..." protáhla Cuddyová s úsměvem a podala mu sklenici vody. "Zaspal. Ale protentokrát jsem ochotna vám ji prominout," ušklíbla se potom. "A taky patnáct hodin z ambulančních služeb, jestli vás to potěší. Napadlo mě totiž, že jsem vám nedala žádný dárek pod stromeček - tak to berte jako zástupný symbol."

"To se mi líbí," zabručel House a sklenku si vzal. Pak se napil a když si konečně rozlepil oči, zeptal se na pacienty. "Karanténa, pacienti… Jak to vypadá?"

"Nechala jsem celou nemocnici vypláchnout dezinfekcí a všichni doktoři i sestry se do ní povinně ponořili až po uši, takže jsem jí zrušila teprve dneska," Cuddyová si přitáhla blíž židli a nonšalantně si hodila nohu přes nohu. "A pacienti jsou v pořádku. Alespoň prozatím. Ten zelenej doktor se sice včera dožadoval, abychom ty litry krve předali armádě, jako součást výzkumu, ale popovídali jsme si, takže teď už žádá maximálně o..." nedořekla. Jenom se nadechla a s výdechem pokračovala: "To děvče bude v pořádku, chvála bohu. Matka se od ní odmítá hnout, ale naštěstí se žádné komplikace neobjevily..."

"Wilson? Tomu je jak?" zeptal se tiše House a znova se napil. "Takže? Mami?"

"Wilson je taky v pořádku, nebojte, neumřel. I když jsem byla v pokušení říci, že ano, zajímal by mě váš výraz." Cuddyová se pohodlněji opřela. "Akorát pořád spí, ale to je taky normální. A občas se po vás zeptá..."

"Tak co zkoušet jeho reakce? House umřel. Sakra šéfová, vy máte divný nápady. A co testy jak vypadají ? A jak zvládají léky?" House pomalu vstal a pak zasyčel, jak mu tím spánkem ztuhla noha a teď se ozvala. "Tak, nikdo další nakažený? Vše v pořádku?"

"Pracuju s vámi, je naprosto nemožné zůstat alespoň relativně normální," odtušila Cuddyová chladně a pak pokývala hlavou. "Další nakažený se chválabohu neobjevil. Asi to zasáhlo jenom Wilsona, protože si ještě před prvním ošetřením nevzal rukavice... Testy vypadají dobře, všechny hodnoty se pomalu vrací k normálu. Takže ano, všechno je v pořádku. Chcete je vidět?"

"Jo chci..." řekl House a vstal. "A taky bych si dal kafe a sendvič bez okurek, ale myslím, že je to jen sen. Jo, jdu se na ně kouknout. Rád bych se taky dostal na záchod a do koupelny. A vyčistil si zuby... A pak jsem vám k dispozici."

"Jo, kafe a sendvič bez okurek vám zařídím, o ten zbytek se postarejte sám," ušklíbla se Cuddyová a opustila svým elegantním krokem pokoj. House se odebral do koupelny vykonat zmiňované činnosti a mezitím se tam objevila sestra s kávou a oním požadovaným sendvičem. Takže když se doktor zase vynořil, tentokrát v lidsky přijatelné formě, měl tam nachystaný kompletní servis.

"Ach, Bůh, tedy v tomto případě Bohyně se nade mnou slitovala a seslala hladovějícímu jídlo. Díky sestro," usmál se House, převzal tác a pak za přežvykování sendviče vypil i kafe. Oprášil si pusu a pak se dostal do pokoje číslo šest.

 

"Tak jak se daří Šípkové Růžence?"

Wilson, který napůl seděl, si pomalu odsunul dýchací masku z úst. Pak se na něj zadíval a trochu se zašklebil. "Jestli jsi ty princ, který mě má vysvobodit, tak potěš pánbůh," uvítal ho rozverně.

"Jasně, dám ti pusu a ty se vzbudíš a budeš tančit u měsíčku. Přišel jsem se podívat, takže… Jak se vede?"

"Na jizvy si nevidím, ale jestli myslíš obecně... Nemotá se mi hlava. Můžu se relativně hýbat, když nepočítáš, že nesmím slézt z postele a vyškubat ze sebe všechny ty hadičky. Můžu dýchat, tohohle si nevšímej," poklepal na masku. "Nezvracím. Kromě toho, že se cítím, jakoby mě protáhli ždímačkou na prádlo, je mi fajn. A jak ty? Jsi nějaký bledý a už čtyři dny mi nechtějí říct, co s tebou je."

"No Cuddyová se konečně rozhodla koho chce za otce svého dítěte. Jsem zničený, to víš čtyři dny v posteli, to jsou čtyři dny v posteli… Ale toho si užiješ. Jak zvládáš léky? Co vlasy? Nepadají?"

"Zvládám. Mám asi nějak odolnou imunitu, není mi po nich špatně, ani jsem se neosypal. A ne, vlasy mi nepadají, ozařovat jste mě snad neozařovali, nebo jo?" ušklíbl se Wilson a pak se ještě uchechtl. "Jinak blahopřeju k otcovství... Zato Jennifer jsem velkou radost neudělal, musí se mnou ve svazku manželském vytrvat ještě nějaký ten pátek. Nemůžou nás rozvést, dokud jsem v relativním ohrožení života. A kdo ví?" zdvihl rošťácky obočí. "Třeba nás tahle beznadějná situace znovu sblíží..." ušklíbl se pak.

"Och, myslím, že to bude krásná romantika. Zhrzená žena a její záletný manžel. On v ohrožení života a ona mu odpouští…" House se ušklíbl. "Kdy se to bude vysílat? Že bych přišel…?"

"Hm..." Wilson se na oko zamyslel a podepřel si bradu. "Myslím, že u rozvodového soudu, asi tak za tři, čtyři měsíce. Rozhodně nesmíš chybět u pilotního dílu! Budeš mít klíčovou roli."

"Ach ano! Hlavní důvod a podezřelý! Viník! Na hranici s ním!" House se usmál. "No, za několik dní ti vyndáme drény a pak i ten vývod ze žlučovodů." Sklonil hlavu a pak se na něj podíval zpod přivřených víček. "Omlouvám se. Kvůli mě teď nemůžeš, pít alkohol, kouřit a brát drogy."

"Sex mi zakážeš taky?"

"Ne ten máš povolenej… Ale až se ti všechny jizvy pořádně zatáhnou! Takže tři měsíce bez sexu. Půl roku se nekoupat ve veřejných lázních a rok ve vodě, kterou nemáš ověřenou. A Wilsone... Musíš být opatrnější s pacienty. Používat roušku a rukavice. Pořád… Zvlášť u těch infekčních. Promiň…"

"Víš..." Wilson přivřel oči a dýchl si kyslíku. "Nějak mi není jasné, za co se mi pořád omlouváš? Byla to moje blbost, nebo spíš blbá náhoda, že jsem neměl rukavice... Tvůj zásah vidím akorát v tom, že jsi zabránil, abychom si já a ta malá dali schůzku s Bohem. Takže v čem je problém?"

"Sakra! Měl jsem tam jít já!" zavrčel House. "Sakra..." sklonil hlavu. "Prostě musíš dávat pozor. A… No, půl roku budeš mít oficiálně nemocenskou. A pak zase normální život. Kromě toho předchozího… A hlavně ty léky. Jsi v transplantační komisi. Víš co máš, co tě čeká." House si dal ruku před pusu a zavřel oči.

Wilson zavrtěl hlavou a sundal si masku. Pak na něj kývnul prstem. Stejně jako on, před několika dny, kýval prstem na něj - pojď, pojď pod to jmelí...

"Housi. Gregu... Pojď sem," vyzval ho pak. A když ho neochotně poslechl a sedl si na židličku, Wilson se usmál. "Jestli ještě někdy uslyším, že je to tvoje vina, sám ti nakopu ten tvůj sexy zadek, jasné? Dovedeš si představit, co by se dělo, kdybychom tam nebyli? Kdybych to nechytl? Nemocných by bylo mnohem víc. Možná by byli i mrtví... Můžeme si gratulovat, že to tak dopadlo. Neříkám, že když se v noci vzbudím, nemám chuť brečet, ale sebeobviňováním ještě nikdo nic nespravil. A pokud vůči mě cítíš jakoukoliv vinu, tak mi můžeš třeba chodit každej den předčítat, jo?"

"Jo," řekl Gregory House a pak se trochu ušklíbl. "Stejně si můj pacient. Budu tě hlídat. Pořád a na očích. Pamatuj si to, i na prohlídku ke mně!" usmál se House. "Takže budeš hezky pod kontrolou. Mou kontrolou. Jsem sice dvakrát starší, než Cameronová, která je zase hezčí, ale já tě budu líp hlídat a mimochodem Cameronová žárlí."

"Vážně? To jako na mně?" zdvihl Wilson obočí a pak se rozesmál. "Mohla by to dát dohromady s mojí ženou... Ale ne! To si nezaslouží. Má tě, narozdíl od mojí ženy, ráda..." Odmlčel se a zase si dýchl kyslíku. Pak se na něj zadíval. "Dobře s tím hlídáním tě beru za slovo, ty drény mi budeš tahat taky ty, nebo tu aspoň budeš přítomen... Jasné?"

"Chceš mě? Co ten chirurg co tě operoval… Ach ten ne… Toho mám objednaného na vivisekci, málem tě zabil. Ale pak se prý omluví. Nevěřím mu. Protože všichni lžou!"

"Vivisekce? Ach bože Housi, jsi morbidní. A mimochodem, to, že všichni lžou, jsi kdysi říkal jen o pacientech. Už se ti rozšířilo pole působnosti, jo?"

"Jo, podchladil tě moc a pak tě málem špatně zašil. Mamka si ho dala jako předkrm, a na mě jsou zbytky… Ale i ty zvládnu použít."

"Ach bože, bože, tolik povyku kvůli jednomu doktorovi," povzdechl si Wilson a zavrtěl hlavou. "Ale právě pro to chci, teď už nabeton, abys mi ty drény vytáhl ty. Když na mě šáhne někdo jinej, budu kopat a kousat!"

"Dobře," souhlasil kupodivu House bez námitek. A o pár dní později nad ním skutečně stál, v ruce lesklé kleště a jeho pohled byl skoro starostlivý.

 

"Připraven?" zeptal se ho tiše, než se sklonil.

"Jo, dělej, chci to mít rychle za sebou!" odpověděl James Wilson a snažil se uklidnit své dýchání. Nervozita před premiérou. Jenže tohle byla premiéra akorát na jeho těle, jinak už tuhle proceduru nejen viděl, ale párkrát i sám prováděl. Nic příjemného...

"Budu něžnej. Když tě to bude bolet, křič. Když budu moc… Hodnej… Ale mamka na mě dává pozor. A i sestra. Takže jdeme na to," řekl House a sklonil  se níž. Chvíli se ve svém příteli hrabal a pak mu vytáhl zbývající drény. Pak to vše jemně zdesinfikoval a zavázal. "Tak a budeš v pořádku. Ještě lež a zítra už můžeš vstát."

Wilson ztěžka lapal po dechu a před očima mu tančilo plno barvených hvězdiček. Dal se do usilovného mrkání, aby slzy udržel tam, kde měly zůstat. Udělal malý bolestivý pohyb, aby se po polštáři posunul kousek výš a pak si konečně dopřál odpočinek. A zapsal si to za uši jako cennou zkušenost.

"Hele..." vydechl potom ztěžka. "A budeš jako starostlivej taťka přítomný u prvních krůčků svého nezdárného synka?"

"Budu... Jsem hodnej taťka, přinesu ti i lízátko," usmál se House a pak se ho zase letmo dotkl. Dotek ruky, nic víc. Ale dotýkal se ho rád. Poslední dobou. A velmi často. Opravdu velmi často. Skoro každý den... A doufal, že bude v pořádku.

A Wilson si to uvědomoval. Ty letmé doteky, ta víceméně náhodná pohlazení... To ho drželo, když se v noci vzbudil a chtělo se mu brečet. Vzpomínka na dotek, který říkal: jsem tu s tebou. I když se mu chtělo brečet... I když se mu chtělo se vším praštit... Tak se najednou vynořil on, jemné pohlazení a všechno jako kdyby říkalo: jsem tu s tebou, nemáš se čeho bát. Pak zase mohl usnout.

 

Druhý den odpoledne svítilo sluníčko. Ideální den, na návrat do života, jak si pomyslel, když jen tak zkoušel, co s ním udělá sezení s nohama dolů. Nic moc, jak konstatoval po chvíli. Jizvy bolely, trochu se mu motala hlava, ale jinak to docela šlo. Ale stejně jenom seděl... A čekal. Když přišel House přivezl sebou vozíček.

"Tak jedeme na vycházku, zlato. Přinesl jsem ti župan. Pojedeme ven?"

"Ty máš náladu se se mnou tahat?" otočil se na něj Wilson a pomalu spustil nohy na zem. Přitom se postele držel jako klíště. Vypadalo to jednoduše. Jenom se dotknout chodidly podlahy a pak se narovnat. Bolelo to strašně. Ale nakonec, když se ujistil, že opravdu drží rovnováhu, nechal si od House pomoct jak do županu, tak na vozíček a usmál se. "A kam pojedeme, sestřičko?"

"Kamkoliv můj drahý Watsone. Podíváme se třeba na mamku a na dětičky, jestli jsou hodné a hrají si spolu..." House se ho znovu letmo dotkl a pak když vyjeli ven. Zastavili u lavičky na zakryté terase. "Líbí se ti tu?" zeptal se tiše.

Wilson přivřel oči a nastavil bledou tvář slunečním paprskům. "Moc..." zašeptal potom a natáhl ruku, až se dotkl skla, přes které sluneční svit procházel. "Jednu chvíli jsem si myslel, že už tohle nikdy neuvidím," dodal ještě.

"Blázne, dlužíš mi deset babek a oběd… Jo a víkendovou komplexní péči. Myslíš, že bych tě nechal umřít? Ne." House se usmál a pak si sedl vedle něj. Chvíli se na sebe jen tak dívali. "Za týden by tě mohli pustit do domácího ošetřování... Kontrola co týden, pak co čtrnáct dní, pak tři týdny. Po půl roce můžeš oficielně zase do práce. Mamča tvoje místo obsadí jen záskokem, takže tvoji kancelář nikdo nedostane. Jen je tu problém..."

"S čím? Volala Jennifer? Vytopili ti byt? Do půl roku umřu?" poslednímu se trochu usmál. Černohumorná perlička, kterou si už teď mohl dovolit.

"Ne, Jennifer odmítá opustit byt a přijmout tě do domácí péče. Takže mamča navrhla řešení. Bydlíš u mě a budu se střídat já a mí asistenti. Domácí péče je domácí péče."

"To je jí podobné. Jestliže neumírám, pravděpodobně už běhá od jednoho právníka k druhému a vyřizuje rozvodové papíry..." pousmál se Wilson a pohodlněji se opřel do křesla, jak jen mu to bolest dovolovala. "Ale díky Gregu, budu ti platit polovinu nájmu..."

"Nemusíš, ale příspěvek na zdravou stravu by se hodil. Teď musíš držet dietu, jaterní, pak postupně můžeš přejít na šetřící." House sklonil hlavu a vzal ho za ruku. "Měřím ti tep."

"Jsem doktor, Housi. I když ty játra nejsou moje..." dílem se usmál, dílem ušklíbl Wilson a znovu zavřel oči a nasával blahodárné teplo. Jak slunečních paprsků, tak jeho ruky, kterou mu svíral zápěstí… Pousmál se a cítil se najednou dobře. Tak jako předtím, jako dřív…

"Teď už jsou. Nevím na koho mamča zapůsobila, ale předběhla všechny v čekací listině. S tvou krevní skupinou byl problém, ale zvládli jsme to." House se trochu usmál. "Nu, my o vlku a mamča za dveřmi... Asi ti něco chce."

Wilson zklamaně vykroutil svoji ruku z jeho jemného sevření a jakž takž se narovnal, aby budil alespoň trochu reprezentativní dojem. I když byl momentálně pacientem, v duši zůstával vedoucím onkologem téhle nemocnice. A podle toho se taky choval, nevědomky. Cuddyová právě otevřela dveře na terasu a vešla.

"Dobrý den, ráda vidím, že už je vám líp."

"Dobrý, madam, jo je... Slavné to není, ale lepší to je."

"Bacha, když říkáš že to slavné není, kritizuješ i její dítě - nemocnici."

"Myslel jsem, že kritizuji hlavně tebe," ušklíbl se Wilson a pak se znovu cele soustředil na Cuddyovou. "Mimochodem, když jste sem přišla, má to nějaký konkrétní důvod, nebo jdete jen tak čirou náhodou kolem?"

"Šla jsem se na vás podívat a sestra mi řekla, že jste na procházce s Housem. Tak se jdu ujistit, že vás neobtěžuje."

"Mohu vás ve vašem ujištění podpořit," usmál se Wilson sladce. "Doktor House je naprosto korektní, slušný, dokonce omezil svou dávku sarkasmu a sexuálního obtěžování, kterého se na mě obvykle dopouští. Asi ho dojal můj stav."

"Nepochybně," ušklíbl se House.

"Tuším, že vám podal i podrobné zprávy, jak se to má s vaším místem a neschopenkou. Mimochodem, protože jste se nakazil při poskytování první pomoci, vedení vám vyjádřilo svou podporu. Nevídané…" Cuddyová zdvihla obočí a pak se usmála. "Z lidského hlediska je to strašné, ale peníze vám dorazí někdy příští týden... A ještě, co se vašeho místa týče - jako vedoucí máte právo jmenovat svého zástupce po dobu vaší nemoci."

"To je skvělé," usmál se Wilson a zhluboka se nadechl venkovního vzduchu. Nebyl to sice ten příšerně čistý kyslík, ale byl mu mnohem sympatičtější. Byl mu ujištěním, že je ještě naživu.

House se pousmál a pak se zvedl. "Zajdu si na toaletu, ať mě můžete případně pomluvit." S tím jim kývnul na pozdrav a odkulhal.

Jakmile zmizel, Cuddyová se s dovolením posadila. "A taky volala vaše žena." 

"Ach," udělal Wilson. "Tak to abych si raději píchl rovnou adrenalin. Jaké pro mě máte srdcervoucí zprávy?"

"Záleží na tom..." usmál se Cuddyová. "Že podává žádost o rozvod, to předpokládám víte. Ale ona nevěděla, že jste v akutním ohrožení života..."

"Myslel jsem, že ano."

"Ne, nemocnici se to spolu s Pentagonem podařilo ututlat. Nevím sice jak, ale ano, podařilo. Takže vám musím sdělit že rozvodové řízení prý probíhá a ve schránce vám leží obsílka."

"Skvělé," konstatoval Wilson. "A řekla jste jí, co se stalo?"

"Ano. Dlužno říct, že to s ní ani dost málo nepohnulo. Co doslovně řekla vám radši opakovat nebudu..."

"Umím si to představit," povzdechl si Wilson. "Mimochodem, myslíte, že by šlo nějak zařídit, aby se ta obsílka dostala do mých rukou a neležela v té schránce, jen tak ladem?"

"Jistě, dojdu tam hned," Cuddyová se usmála a zvedla se. "Doktore, pokud to nebude znít moc cynicky: gratuluji vám."

"Díky," zašklebil se Wilson, ale když odešla, opřel se zpátky do křesla a vypadal unaveněji, než kdy předtím. Bylo mu to líto. Ne, že se rozvádí, s tím počítal, ale že ho Jennifer tak odstavila.

"Už můžu vejít?" zeptal se House ode dveří a pak dokulhal ke svému místu. Pak si ale sednul naproti němu a jen čekal. "No tak... Je to jen tvoje bývalá, že?"

"Jo," povzdechl si Wilson ztěžka. "A já se teď dozvěděl, že jsem žil s člověkem, kterého jsem ani pořádně neznal. Myslel jsem, že jí na mě aspoň trochu záleží, když už si mě vzala... A pak se dozvím, že Cuddyové řekla naprosto nereproduktovatelné věci, když se dozvěděla, že jsem málem umřel..."

"No vidíš, to je ženská logika. No," House zvedl obočí. "Pro jedno kvítí... Co ta sestra z pooperačního?"

"Jdi do háje," zavrtěl Wilson hlavou. "O ženách nechci nějakou dobu ani slyšet. A stejně jsi mi zakázal sex, no ne?"

"Na tři měsíce," zamumlal House. "A o ženách ne? To znamená, že tě zaujal Chase?"

Wilson pootevřel jedno oko a zamžoural na něj. "Housi, ty jsi pil? Víš co by mi Cameronová udělala?"

"Vivisekci? Vyšetření prostaty? Nevím… Dochází mi fantasie."

"No, myslím, že napřed vyšetření prostaty a pak vivisekci. Dovedeš si to představit? Napřed se líbám s tebou pod jmelím, po čemž určitě toužila... A teď bych se vrhl na Chase. To bych rovnou teď mohl z toho křesla vstát a dojít pěšky domů. Vyšlo by to nastejno..." ušklíbl se Wilson

"Fajn, takže zbývám já a Foreman..."

"Ehm a co kdybych řekl, že je to Foreman?" popíchl ho přítel.

"Tak bych vám popřál štěstí. Tedy tobě… A poznamenal bych že mít sex s Afroameričanem je poněkud rizikové..."

"Ty jsi tak milý," povzdechl si Wilson. "Naneštěstí, nebo naštěstí, pro Foremana, ale pokud vím, tak to on to nebyl, kdo mi slíbil, že mi prozradí, jaké sny se mu mají splnit, že?"

"Ech, jedna nula. Dostal‘s mě... Takže – ptej se."

"Jaké sny se ti mají splnit, Housi?"

"Hm… Třeba bych si rád zase zahrál lakros, jel na kole, měl vztah s někým, kdo by mě nejen snesl…"

"Hm... To je pěkné. Mimochodem, dlužíš mi dvě stě babek."

"Já? Za co?"

"Hm, protože se s tebou vsadím, že někdo takový existuje, protože někdo takový je v tvé blízkosti, protože ta vánoční sázka neplatí?" uchechtl se Wilson pubertálně.

"Tak zaprvé, tu sázku jsem vyhrál a za druhé, kde chceš najít takového idiota?"

"Co Cameronová? Nezkusila by to ještě jednou? Už by věděla, do čeho jde," nadhodil Wilson s úsměvem.

"Tak blbá není."

"Cuddyová? Bůh ví, co se dělo ty čtyři dny, co jsi nebyl k nalezení a já se trápil na Jipce," pokračoval Wilson a úsměv vystřídal úšklebek. V klidu si složil ruce na klíně a nepatrně se zavrtěl, aby se mu pohodlněji sedělo a pokud možno to sezení bylo taky bezbolestné.

"Ech ano, mohla mě zneužít ve spánku. To by jí bylo podobné. Libuje si v divných hrátkách s podřízenými. Ale pokud vím, to ty jsi s ní byl v divadle! Takže ergo by měla jet po tobě."

"Dobře, ale řešíme tebe... Sestry vylučuju, ty by tě zabily po první větě... Ehm, takže.. Ano, zbývají pánové," přes tvář mu přeběhl další z řady škodolibých úšklebků. "Začněme variantou jedna, Chase?"

"Plácám ho přes zadek skoro častějc než Cameronovou… Ne, ten jede po ní a ona k němu cítí onen ochranitelský mateřský pud. A spí spolu… Skoro kdekoliv a kdykoliv. Takže ne. Nelezu cizím lidem do zelí."

"Ano, mohla by ti provést vivisekci, nebo něco horšího, máš pravdu, uznávám," Wilson nakrabatil čelo, jako když usilovně přemýšlí. "Takže, možnost druhá, Foreman? Jestli nejsi rasista, mohlo by vám to klapat."

"Foremana rád seřvu, neklapalo by to. Pak by si to bral moc osobně."

"Hergot s tebou je to těžké," povzdechl si. "Já... No já se nepočítám, nejspíš."

"Proč? Máš ideální věk. Snášíš moje vtipy. Připadám ti vtipný a de facto u mě bydlíš. Ale máš pravdu s pacienty se nemají navazovat vztahy… Ničí to profesionalitu."

"No, de facto nejsem tvůj pacient. Jen kolega v dočasné pracovní neschopnosti. Ale nevím, zda bych splňoval všechny tvoje podmínky. Jakže to bylo?" přivřel oči a pak zaparodoval: "Mít zase vztah s někým, kdo by mě nejen snesl. Víš, cos myslel tím nejen?"

"Hm," House poklepal holí o zem. "No, sdílení všech trablů, dobrých nálad, špatných, pak chemická reakce zvaná láska… Hm, možná občas sex a…" House najednou zmlkl. Zmlkl a díval se na své spojené ruce na holi. A pak se podíval na svého nejlepšího přítele.

"Jenže, co když pak ztratím přátelství?" zeptal se tiše.

Wilson mu pohled oplácel. Díval se na něj. Do těch průzračně modrých očích. Na jeho tvář. Na rty, které se nepatrně zachvěly. Pak se s menšími obtížemi natáhl a položil dlaň na jeho ruce.

"Když jsem ležel na tom stole a nade mnou stál Foreman s maskou, díval jsem se na tebe a říkal si, co když už se neprobudím? Co když to nevyjde a já umřu... Co když už ho nikdy neuvidím? A přitom jsem věděl, že ty mě nezklameš, že ať se stane cokoliv, budeš tam a všechno zachráníš. Jako můj přítel. A přitom jsem taky věděl, že..." zavrtěl hlavou. "Myslím, že neztratíš…"

"Jsem o deset let starší," zabručel House a pak poprvé od té chvíle co se znali opatrně natáhl ruku a propletl svoje prsty s jeho. Nic neříkal, jen po něm těkal tím svým trochu nervózním pohledem a kdesi v jeho nitru se odehrávalo něco velmi komplikovaného na to, aby to zažíval tady a se svým nejlepším a asi jediným přítelem. Tohle měl cítit ke Cameronové… Tohle cítil, kdysi a trochu pořád, ke Stacy… Ale Wilson… James… to bylo něco jiného.

"A já o deset let mladší a momentálně třikrát rozvedený," souhlasil Wilson a nepatrně ho stiskl. A při tom stisku mu tělem proběhlo cosi... Cosi velmi podobné pocitu, který se ho zmocnil, když ho House políbil pod jmelím před očima celé ambulance. Cosi, co mu nejspíš doposud znemožňovalo udržet si funkční manželství... Cosi, co se absolutně neslučovalo s jeho vírou, ale namísto toho s jeho srdcem. Stiskl ho trochu víc a pousmál se. "Jsem asi v pěkném průšvihu. A lítám v něm až po uši..."

"Souhlasím," kývl po chvíli House a pak se trochu pousmál. Vlastně se neuměl moc usmívat. Tu schopnost ztratil už dávno. Ale bylo mu dobře, když ho takhle držel. "Já..." začal a pak zmlkl. Povzdechl si. "Nejsi unavený?" zeptal se pak po dlouhé chvíli, kdy ho zase jen pozoroval.

"Jo," kývnul Wilson a přivřel oči. "Nic se nemá uspěchat, ani rekonvalescence, to vždycky říkám svým pacientům. Asi by se divili, vidět mě takhle..."

House se pomalu zdvihl a odvezl ho zpátky na pokoj. A Wilson jako poslušný pacient zalezl zpátky do postele a hodlal, alespoň v duchu přemlouvat své tělo, aby zase začalo fungovat jak má... A přemlouval ho tak horlivě, že z toho za chvíli usnul.

 

- - -

 

House vytáhl klíče z kapsy a pak se ušklíbl. Přece tam má pomocnou sílu číslo tři. Chase. Zazvonil a když mu nikdo nešel otevřít zamračil se a strčil klíče do zámku. Šlo to. Otevřel a vešel do bytu, který byl, světe div se, uklizený. To Cameronová a Cuddyová... Nadali mu, že potřebuje čisté prostředí a převrátili mu byt vzhůru nohama. A pak že tam je nějaká úcta k osobnímu vlastnictví Pche!

Ty dva našel jak se dívají na televizi. Zrovna tam byl zápas v baseballu. Chase měl na klíně položené desky s jejich posledním případem a Wilson jedl jablko.

"Ehm... Neruším rodinou idylku?"

"Ani ne," usmál se na něj Wilson a znovu si s chutí kousnul. "Proč nezvoníš? Byli bychom ti otevřeli, neboj."

Chase bleskově vyskočil. "Jenom doktora udržuji v informovanosti a taky jeho zástupce chtěl externí radu..."

"Sednout. A zvonil jsem. Takže asi nejde zvonek, zase. No," House trochu zívl, "Chasi, přinesl jsem jídlo a přebírám směnu, takže máte volno. Můžete jít na to rande..."

"Bože vy si mě předáváte jako horký brambor," vydechl Wilson, zdvihl se a šel něco kutit do kuchyně.

Chase si v první chvíli zase sednul, ale pak si poslušně sbalil věci, rozloučil se a v tichosti se vypařil. Když se House podíval z okna, zjistil, že dole stojí auto, velice podobné tomu, co vlastní Cameronová, a že právě k němu si to jeho podřízený míří. Ušklíbl se. Z kuchyně vykoukl Wilson.

"Neptám se jak bylo, protože mi stejně nic neřekneš... Nebýt Chase, Cameronové, Foremana a občas Cuddyové, tak nevím vůbec nic."

"Ach ano... Informační embargo, máš odpočívat Wilsone, chodit na rehabilitace a pomalu si zvykat. Přece jenom, jsi byl použit jako pokusný králík. To tě opravňuje nepracovat… Ovšem chápu, pak by ses mohl nudit."

"Hele, chovám se ve všech ohledech jako nesmírně vzorný pacient," namítl Wilson s úsměvem, přinesl si druhé jablko a opatrně se složil zpátky na pohovku. "Držím dietu, chodím na rehabilitace, moc se nerozčiluju... Ale taky se nudím a v tvojí knihovně jsem za půlkou. Potřebuju nějaké rozptýlení, když mě do práce nepustíš dřív jak za pět měsíců..." povzdechl si potom. A pak se nevraživě podíval na obálku, co ležela na stolku před ním. "A taky mi dneska přišla další obsílka. První stání - za týden..."

"Chceš abych ji poslal k čertu? Umím to prý s ženami, pak mě každá nenávidí." House se trochu pousmál a pak mu podal sklenici džusu, který pro něj schválně koupil. "A mám pro tebe tady i práci, svůj nynější dnešní případ... Tedy pokud chceš..." řekl House a ukázal na batoh. "Co jizvy? V pořádku?"

"Ale ne, necháme to pěkně na příslušných institucích. Vezmu si oblek, kravatu, sednu si na vozík... Myslím, že člověka po transplantaci dokážu zahrát slušně..." ušklíbl se Wilson, převzal džus a blaženě se napil. Dieta mu zatím nedělala problémy. Dlužno dodat, že se House snažil, aby tomu tak bylo. Wilson kývnul.

"Jizvy v pořádku, nebolí, nepálí, netrhají se... Akorát trochu svědí, no. A jaký případ? Povídej, přeháněj," usmál se potom zvědavě.

"Selhání imunitního systému a teď se drž, u kojence. Matka zdravá, otec zdravý... Rodinná anamnéza – tak nechutně zdravou rodinu už jsem dlouho neviděl. Ale... prostě to nedává smysl. To dítě má příznaky jako u AIDS… A ani otec ani matka to nemají... Takže co tě napadá?"

"Virus? Vynechané očkování?" Wilson nahlédl do složek a upil džusu. "Kojenecká žloutenka? Co v těhotenství? Testy na RH faktory?"

"To je všechno v pořádku. A žloutenka to není. Ale…" House se na Wilsona podíval a pak skočil k telefonu. "Pan Freeman? Bezvadné, doktor House, ano ten, co léčí vaší dceru. Chci vědět, jestli jste byl vy i vaše paní očkováni jako děti. Byli? Opravdu? Potřebuju mít jistotu. Díky." House položil telefon. "Byli očkovaní oba a dítě také... Má první řadu očkování. Sakra."

Wilson se znovu zadíval do složek. A pak ho něco napadlo. "Udělej jim DNA testy, na rodičovství. Je přece dost dobře možné, že otec není otcem, ne?" Dopil sklenici. "A nebo by to taky mohla být alergická reakce, i to se někdy stává. Třeba na mléko?"

"Alergická reakce na mateřské mléko své vlastní matky?" House se zamračil. "A je jeho otcem, má hnědé oči..." House se zamračil. "No... Kolik procent lidí má hnědé oči a krevní skupinu A+? Dost... Matka udělala chybu."

"Vybrala si špatného partnera?" Wilson poklepal na složky, pak se zdvihnul a odešel vypláchnout sklenici.

"Sakra," řekl House a vzal si další jablko. "Teď tu případy bude řešit on?"

"To ani náhodou," zasmál se z kuchyně Wilson, který to samozřejmě slyšel. "On je totiž onkolog a tady na tom si jenom cvičí postřeh. Diagnostik tu jsi ty, pokud se nemýlím," zase se vynořil a ještě pořád se usmíval.

"Jsi strašnej…" zhodnotil ho House a pak se trochu usmál. "A tvůj zástupce se sice snaží mi pomáhat, ale není tak dobrej. A navíc… Bojí se mě."

"Říkal jsem mu, že ti má eventuelně jednu natáhnout, ale slyšel tě mluvit o vivisekci, tak se bojí," ušklíbl se Wilson a přešel k němu. "A strašnej... Jsem vážně tak strašnej? Proto se mnou žádná nevydržela?"

"Áno," protáhl House a pak se usmál a pokynul mu aby se posadil. Pak sáhl za sebe a vytáhl tlakoměr. "Naše obvyklé večerní měření. Mamča by mě skalpovala, kdyby se jejímu drahouškovi u toho protivného cynika něco stalo." S tím mu vyhrnul rukáv a nasadil manžetu. Pak mu změřil tlak a hodnoty zaznamenal do malého deníčku. Stejně jako tep a pak se usmál. "Vyhrnout košili, kouknu se ti na jizvy a poslechnu si tě."

„Á, to už by si leckdo mohl vykládat jako sexuální narážky,“ ušklíbl se Wilson, ale pak si uposlechl, rozepnul si volnou košili a opatrně si ji sundal. Jisté pohyby ještě bolely moc. Ještě pořád byl taky trochu nezdravě bledý, ale to bylo spíš ještě doznívající reakcí jeho těla na transplantaci. Ale jizvy se na něm vyjímaly pěkně. „Ták, hotovo,“ usmál se.

"Dýchej zhluboka. Mám za sebou těžkej den. Mohl bych se přeslechnout." House chvilku poslouchal a pak si sundal stetoskop a zkontroloval ještě zarudlé jizvy. "Musíš dávat víc pozor a neškrábat se, jinak je budeš mít hnusný a rozjetý." Nakonec mu pokynul ať se zase obleče. "Že neuhádneš co se mi stalo na ambulanci. Pacientka, sedmnáct let. Přišla i s matkou. Ta se mi nacpala do ambulance taky. A když jsem ji pak chtěl vyhodit, dcera, že ano, matka že ne. No, ale když jsem jim oznámil, že jedna z nich bude matkou a druhá babičkou, začala mi budoucí babička nadávat… Jako bych to dítě snad spáchal já! Šla na mě s deštníkem!" House se uchechtl. "Ale slovník měla bohatej, to musím uznat."

"A já u toho nebyl," povzdechl si Wilson útrpně a natáhl se na pohovku. "Byl bych chtěl vidět, jak do tebe píchá budoucí babička - fúrie deštníkem... Ale aspoň máš praxi, jestli mě doprovodíš k rozvodovému soudu, Jennifer si taky pořídila nový deštník..." usmál se a zaclonil si oči.

"No, mohla být ráda, myslela si, že dcera má nádor... No tohle sice poroste, ale dcera jí neumře, naopak dá jí vnouče. Nevím co se jí na tom nelíbí," zamumlal House a sklouzl vedle něj. Byl unavený. "A tvoje žena… Prosím tě, uděláš na ni oči a ještě tě odveze na večeři ve dvou a bude tě obskakovat. Ne, ty o s ženami umíš!"

"Tak mi řekni, proč se už potřetí rozvádím?" odpověděl tiše Wilson a otočil se na opatrně na bok, aby viděl na Housův profil.

"Máš je rád všechny... V tom je tvůj problém." House se trochu protáhl a pak stiskl víc víčka jak ho zabolela noha.

"Že by až tak?" zavrtěl Wilson pochybovačně hlavou a pak se na něj starostlivě zadíval. Neušlo mu, jak se mu tvář stáhla do bolestivé grimasy, což mohlo mít jenom jednu příčinu.

"Bolí... Bolí to moc?" zeptal se tiše. "Nechceš to namasírovat?"

"Že by?"zvedl House obočí a pak se na něj zadíval, jako by něco zvažoval. "Jo," řekl nakonec tiše.

Wilson se posadil. Pomalu. Všechno teď musel dělat pomalu a s mnohem větší rozvahou než byl zvyklý, což se s jeho povahou trochu nesnášelo, ale zvykal si. "Tak vztyk a kalhoty dolů!" zavelel mu potom s rázností generála a úsměvem rošťáka.

"Ty zvíře!" mrkl  na něj House ale skutečně pomalu vstal a svlékl si kalhoty. Znova se posadil jen v trenýrkách a košili. "Už můžeš, Matko Terezo."

"Copak nosím indické sárí?" ohradil se Wilson, ale pak si přitáhl jeho bezvládnou nohu na klín a začal s pomalou masáží. Od kotníku vzhůru po lýtku, chvilku se zdržel u kolene a pak se pomalu dostal na stehno. "Lehni si," přikázal mu tiše a když to House udělal, jeho prsty pokračovaly po spodu nohy až kam dosáhl a po stranách se vrátily. "Lepší?"

"Hm, našel jsem ti další možné povolání, geisha. Milý jsi, hezký taky, způsoby máš, hudbu ovládáš a zdá se že masáže taky. Ideální. Nenamáhavé."

"Nudné, pokud bych neměl zákazníky jako ty, ukousal bych se nudou..." odtušil Wilson a sjel zpátky ke kotníku a celou proceduru zopakoval. Čímž z House dostal menší pochvalné zabručení. "A navíc, myslím, že muži geishami být nemohou..." usmál se potom.

"Jsme v Americe, zemi neomezených možností," zamumlal House a pak zívnul. Bylo mu to příjemné, zbavovalo to bolesti a… Jako každá dobrá masáž, uspávalo. Ano tak to bylo v posledních týdnech. On spal na pohovce, Wilson na posteli. House to komentoval tím, že spát vedle něj může až po uplynutí kritické doby, z důvodu náhodné infekce.

A Wilson si na to teď vzpomněl, když masáž přešla skoro v jemné hlazení, které se za ni jen vydávalo. "Hele, Housi, co to vlastně je? Ta kritická doba? Doufám, v tvým zájmu, že bude co nejkratší, protože tohle spaní na pohovce ti brzo zničí páteř. I když jsem onkolog, tak o tom něco vím..."

"Ježíši, to to mám vysvětlovat zrovna tobě? V prvních třech měsících jsi nejzranitelnější. Nejnáchylnější na infekci, na cokoliv. A já se celý dny babrám v pacientech, stačí ti to vysvětlení?"

"Klid, jen klíd!" zvedl Wilson ruce v obranném gestu a pak se rozesmál. "Housi, kdybych tě neznal, tak si řeknu, že ty se snad bojíš - spát vedle mě. Neboj já nekoušu a ty játra snad taky ne..." Nakonec pokýval hlavou, zdvihl se a šel si do kuchyně nalít další sklenku džusu.

"Blázne," zamumlal House a pak se trochu zavrtěl a než se Wilson vrátil už byl někde mezi spánkem a bděním. Přece jen, bylo šest večer a on byl v celku utahaný. A i když byl zase bez večeře… Nějak mu to nevadilo.

Wilson si nalil sklenici a vrátil se zpátky. Okamžitě viděl, že další debata o pohovkách a posteli je naprosto bezpředmětná. Byl sice v pokušení vzít ho do náruče a odnést, ale jakmile se ohnul, bolesti mu připomněly, že by to rozhodně dobrý nápad nebyl. Tak jenom sáhl po dece a přikryl ho až po bradu. "Hezké sny, Gregu," usmál se potom, vzal si sklenici, rozečtenou knihu a zaplul téměř neslyšně do ložnice.

Jemu samému se ještě spát nechtělo. Nebyl unavený. Tedy ne fyzicky. Psychicky... Zvládal to, ale někdy toho na něj bylo taky moc. Především se nudil. Když je člověk celý den mezi pacienty a pracuje o sto šest stane se na tom pomalu závislým. A on si přesně tak připadal: jako závislý, kterého odstřihli od drogy. Jenže každá konverzace mezi ním a Housem na téma "návrat" se nesetkala s úspěchem. Sedl si do křesla, napil se džusu a pustil se do čtení.

 

O týden později Jamese Wilsona rozvedli na první stání. A přes všechnu snahy Jennifer Plafiové, rozvedené Wilsonové, se soudce přiklonil na jeho stranu, co se týkalo společného bytu a přiklepl jí "pouze" královské odstupné. Které potom snížil, když mu byly sděleny jisté podrobnosti, třeba například to, proč se odpůrce dostavil na vozíčku a nikoliv v doprovodu advokáta, ale lékaře. Jennifer Plafiová zuřila. A nebylo jí to nic platné. Od soudu odkráčela v ne moc dobré náladě s příslibem budoucích problémů... Což House komentoval slovy "ženská logika". Wilson to nekomentoval raději vůbec. Byl rád, že to má za sebou a že z toho vyvázal relativně lacino.

Proč ho jeho bývalá žena tak odepsala se už pochopit nesnažil. Protože si vzpomněl na jinou věc, které se House smál asi deset minut v kuse. Slyšeli jste o tom chlapovi, co pochopil ženský? Umřel smíchy dřív, než to stačil někomu říct.

James Wilson byl potřetí rozvedený. A bylo vymalováno. 


 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

četla jsem

(kat, 10. 5. 2009 17:28)

si to cestou na animefestival a užívala jsem si to i přes mobil. Co říct na něco co je perfetkní? Jo snad náramně se mi to libilo.
PS: máte tam pěknou lezeckou stěnu, ale moc se v tom nevyznám

...

(Profesor, 6. 5. 2009 19:51)

Ale s radostí. Když je povedený příběh, chyby odpouštím.

Profesorovi...

(Bea, 5. 5. 2009 23:04)

... posílám velkou omluvu a kytici. Čárky nikdy nebyly mojí silnou stránkou a pravidelně mi srážely známku dolů. Nenávidím je a netajím se s tím.:-)

Odpustíte nám?

paráda

(Sweethistory, 5. 5. 2009 22:14)

Líbí se mi, jak na to jdeš z lehka. To mnohé sice spíš štve, ale mě to přsně sedlo do noty. A píšeš čtivě. Jen tak dál, těším se na další:-) Z.

...

(Profesor, 5. 5. 2009 17:05)

Opravdu dobrá kapitola, vztah se nám začíná pěkně rýsovat, Wilson je rozvedený, dobré. Jenom, těch pár vynechaných čárek rve profesorovi brýle z očí.

= )

(Neli, 5. 5. 2009 13:31)

Takže Wilson žije, cuchty se zbavil, toká s Housem. A co bude dál? =) Pobavila mě představa, jak vjel do soudní síně na vozíčku s doktorem o holi. To je teda dvojka! =D

Cha!

(Alienne, 5. 5. 2009 0:37)

Tomu vravim skryty poklad, kapitolka este nezverejnena na uvodnej stranke... A stale to nekonci... Chceme Housa! Chceme Housa! A doktora Wilsona tiez! A ospravedlnujem sa za nesuvislost, je jedna hodina v noci...