Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je vám, doktore Wilsone? - Kapitola 6.

14. 5. 2009

6

 

Připadal si jako Alenka v říši divů. Nic podstatného se nezměnilo, dokonce poznával i sestry, ale přece jen to bylo tak jiné... Tak zvláštně jiné, vrátit se po takové době na místo činu, jak by jistě poznamenal kriminolog. Okouzleně prošel hlavní halou, minul recepci, ambulanci a po Housově boku dospěl až k výtahům. Připadal si jako u vytržení, ale připadal si báječně. Zvláště taky když si ho všimly některé sestry a okamžitě se rozběhla šeptanda...

"Wilson se vrátil! Je zpátky!" Některé ho přišly i pozdravit...

"Za chvíli máme na krku pátrací tým," prohlásil House a dal oči v sloup. "A ty fan klub. Sestry, doktorky, účetní, všechny tě budou chtít přitisknout ke svým bujným vnadám a poskytnout ti patřičnou útěchu."

"Zachraň mě Housi," Wilsonovi se v očích objevila panika, když si byť jen představil ten ohromný zástup. "Prosím tě zachraň mě! Přece jim mě nedáš na pospas... Tři měsíce jsi mě kurýroval, vždyť by to přišlo na zmar. A Cuddyová s Drakeenem by ti utrhli hlavu."

"Mám plán," usmál se House a jak kdysi poznamenala Stacy, když se House usmívá, vždy to znamená, že jde páchat neplechu.

"Sem s ním, už to začíná vypadat nebezpečně..." Wilson si v hedvábných rukavicích připadal poněkud směšně, vzhledem k tomu, že neměl ani sako, či frak, ale jen obyčejnou bundu, a ke všemu zahlédl jak k nim míří čtyři, nebo pět sester a ve tváři mají takový dojatý úsměv, až si říkal, že to snad ani nebyl dobrý nápad, vracet se ještě v kritické době...

"Ale pak si nestěžuj," usmál se House a před sestrami zmrtvýchvstalého doktora Wilsona políbil na tvář. Pak ho ještě ke všemu vzal za ruku a zamrkal, když se zastavily v půli kroku. A když kolem nich procházely, tiše oznámil: "Moje. Nesahat! Koušu a kopu."

Wilson ztuhl. Sestry ztuhly. House se poťouchle usmíval. Pak sestřičky najednou daly hlavy dohromady, šeptem si horlivě vyměnily horu informací a dohadů, a když se na ně potom podívaly usmívaly se jako cukrové panenky.

"To je roztomilé," zalétlo k Wilsonovu šokovanému uchu a pak se najednou rozprchly na všechny strany. Jako když střelíš do hejna vrabců. Wilson se konečně zmohl na zamrkání a v té chvíli přijel výtah, načež ho House vtáhl dovnitř.

"Víš, co jsi právě teď udělal?" našel po chvíli lapání po vzduchu řeč.

"Jo, prohlásil jsem tě za svůj majetek... A dal podmět k dalším fámám o tvém případném vztahu se mnou. Ale budeš mít pokoj od sester. Říkal jsi, že chceš pomoct," usmál se House. A pak dodal: "Neboj, ony moc dobře ví, že lžu... Ale třeba se teď budou culit i na mě.“

"No já bych spíš řekl," pronesl pomalu Wilson, vzpomínaje na svůj rozhovor s Cuddyovou, "že jsi právě rozetnul Gordický uzel a vyřešil záhadu, nad kterou si tady lámou hlavu už od Vánoc. Totiž právě jsi oficielně potvrdil, že ta sázka nebyla sázka. Vrať mi mých dvě stě babek!"

"Ne, dlužíš mi... za odbornou péči," zapitvořil se House a pak už se otevřely dveře a oni se objevili u svých kanceláří. "No... Čeká tu na tebe," řekl tiše a předal mu klíče.

"Vy jste do ní nikoho nepustili?" zašeptal Wilson dojatě a pak cvakl zámek. Stejně hladce a téměř neslyšně, jako vždy. Kancelář byla v perfektním stavu... Tedy ve stavu permanentně neuklizeném a připraveném k jakékoliv další činnosti. Desky s případy ležely, nikoliv bez systému, všude možně, křeslo stálo odsunuté od stolu, jen do něj skočit... Wilson se usmál. To bylo tak...

"Děkuju," zašeptal a otočil se k Housovi. Pak ho naprosto spontánně a bez jakýchkoliv postranních úmyslů objal. "Děkuju moc..."

"Další potvrzení vztahu," pronesl za ním kdosi štiplavě a House dal oči v sloup.

"U KGB by se vyjímala líp," dodal tiše, ale aby ho daná osoba slyšela. Tou osobou byla Cuddyová.

Wilson od něj odskočil, jako píchnutý a trochu se začervenal. Přece jen - být přistižen zrovna šéfovou a ještě ke všemu... Po tom rozhovoru, co spolu vedli... Povzdechl si.

"Dobré odpoledne, šéfová," usmál se na ni svým nejzářivějším úsměvem.

"Dobré," usmála se barakuda. "Co tu vy dva děláte? Tajné rande? Housi... Kontrolu má Wilson až v úterý v deset. Teď je..."

"Že by pondělí? Já zapomněl."

"Ne, to je moje vina, šéfová," zaujal Wilson okamžitě obranný postoj, připraven bránit House za jakýchkoliv okolností. Jako to udělal už dřív. "Já jsem ho přemluvil, aby mě sem vzal. Zbláznil bych se jinak, vážně..."

"Do zítřka?" zvedla Cuddyová obočí.

"Do zítřka," přisvědčil Wilson statečně. "Vážně už mi to lezlo na mozek, že jo?" šťouchl do House. A doufal, že si to vyloží správně.

"Jistě, skoro mi doma lezl po zdi..." přisvědčil House a tvářil se jako neviňátko.

"Á proto ho musíte líbat? Před sestrami...?" 

"No mami!" House se zatvářil ublíženě. "Ty nás špehuješ?"

"To... to bylo obranné opatření!" povzdechl si Wilson útrpně. Taky trochu nad tím, jakou rychlostí se dneska informace šíří. "Jinak by se na mne byly vrhly a co já potom? Mohl bych si znovu jít z fleku lehnout na stůl..."

"Sestry měly přebujelý mateřský zájem, musel jsem je od něj udržet dál," řekl House klidně. "Schválně co byste udělala vy?"

"Rozhodně bych ho nelíbala!" odsekla Cuddyová. A pak se na ně zkoumavě zadívala na oba. "Tak jak je to? Proč jste tady?! Ale pravdu! Rohlíkem mě neopijete, ani jeden!"

"Rohlíkem bych to ani nezkoušel, ale šampaňský bych vám klidně nabídl, nebo skotskou," usmál se House. "Jsme tu, protože potřebuji fundovaného poradce v případu Lisy Hardingerové. A tím doktor Foreman není, ať chce nebo ne. S Wilsonem se mi pracuje nejlépe. A jelikož už může mezi lidi, tak jsem mu dal rukavice a roušku, pokud půjde za tou malou. Může to vysvětlit tím, že má rýmu."

 

Wilson se s gustem převlékl do svého pláště, do kapsy zastrčil baterku a pak se nadechnul. Teď už se zase cítil… No, skoro v pořádku. Ano trochu ho svědily a táhly jizvy, ale přes to se dalo přenést. Už zase byl dr. James Wilson, přední odborník a vedoucí onkologického oddělení v téhle nemocnici.

Pak se podíval na House, který se nepokrytě šklebil i na Cuddyovou, které to zrovna moc po chuti nebylo. „No tak,“ udělal prosebně. „Přece nechcete, abych se vážně zbláznil šéfová… Budu opatrný, slibuju…“ Vládkyně nemocnice jenom mávla rukou.

„Zítra vás chci vidět u Drakeena v kanceláři a běda jak vám něco bude!“ S tím odešla a nechala je jejich osudu. Wilson hned nato poslušně hrábl po roušce a nasadil si ji.

„Můžeme!“

 

Lisa Hardingerová mu v lecčems bolestně připomněla Lily Morrisonovou. Snad to dělaly ty dlouhé blonďaté vlásky (proč jsou všechny malé holčičky blonďaté?), snad ten vystrašený výraz v očích… Snad to, že ji taky od smrti dělil jenom krůček. 

„Ahoj, já jsem James,“ usmál se na ni a doufal, že mu to pozná na očích, když už přes tu roušku toho moc vidět není. „Jenom tě prohlédnu, ano? Neboj, nebude to bolet…“

 

„Proč má tu roušku?“ zeptala se vystrašeně paní Hardingerová House, který stál venku a jen Wilsona sledoval přes sklo. „Znamená to, že Lise něco je? Je jí něco vážného?“

„To zatím nevíme, co jí je.“

„Tak proč ji strašíte?“ zaútočil najednou pan Hardinger. „Víte jak se takové malé dítě musí cítit, když tam přijde někdo a je oblečený jako mimozemšťan? Jestli jí nic není, tak ať si tu roušku sundá! Nebo nám něco tajíte?!“

„Podívejte, pane Hardingere. Můj kolega je velmi zodpovědný lékař. A špičkový specialista. Proto jsem ho přizval. Ale jelikož měl nedávno chřipku, připadalo mu v zájmu vaší dcery ohleduplnější si vzít roušku, kdyby náhodou ještě byl infekční. Stačí?“

"Chřipku?" vyjela tentokrát paní Hardingerová. "Vy jste k mému dítěti pustili někoho, kdo měl chřipku?!"

"Má roušku a rukavice. A možná ji zachrání."

 

"Ták," Wilson se znovu usmál a tentokrát mu úsměv oplatila. "No vidíš, že to nebolelo..."

"Ne," zavrtěla hlavou a bylo to první slovo, co vůbec řekla. Je moc bledá, napadlo Wilsona, když si ji prohlížel. Ano, příznaky sice odpovídají syfilis v druhém stadiu, ale možná... Ta bledost v něm příliš evokovala představu leukémie. Ale kdyby to leukémie byla, testy by ji odhalily. Tady bylo potřeba jít někam hlouběji...

"Zase se na tebe přijdu podívat, zkus se prospat, jo?" pohladil ji po vlasech a pečlivě přikryl. Pak zamyšleně vyšel ven, kde čekal House s rodiči. Wilson si stáhl roušku.

"Dobrý den, jmenuji se James Wilson a jsem zdejším primářem onkologie... Vy jste manželé Hardingerovi, že?"

"Ano," řekli manželé.

"Tak tedy, pokud doktor House dovolí," House kývnul a obracel přitom oči v sloup, jako ,že se vůbec ptáš', "navrhl bych udělat testy na HIV."

"Fajn, uděláme je," souhlasil House.

 

Když potom zanechali manžele Hardingerovy za sklem, které je oddělovalo od jejich dcery, Wilson najednou vypadal vyčerpaně. Zpátky do kanceláře se vlekl jako hlemýžď a hned sebou plácl do křesla. Pak si povzdechl a opřel si hlavu do dlaní. Někdy to dělával, když nebyl nikdo poblíž a on chtěl přemýšlet. Teď to udělal, protože se cítil unavený. Ne fyzicky, to mu bylo dobře, ale za ty měsíce nucené zdravotní dovolené, odvykl tomu psychickému tlaku... Tomu pocitu bezmoci.

Proč jsou všechny malé holčičky blonďaté?, napadlo ho nesmyslně.

House se postavil nad něj a položil mu ruku na rameno. Nic neříkal, jen tak tam stál, čekal a dával mu najevo, že je tady. Nic víc...

"Říkáš si, že jsem nemožnej, co?" ozvalo se pobaveně, ale se stopou hořkosti. "V kolika letech tohle člověk může dělat, aniž by se to na něm podepsalo?"

"Ne, to je normální… Navíc v tvém stavu."

Změnil polohu a tentokrát se opřel do křesla. Pak na něj trochu ospale zamžoural. "Někdy jsi na zabití, víš to?"

"Jo vím," ušklíbl se House a pak se posadil na stůl.

Wilson se pousmál a zcela mimovolně překryl svojí dlaní jeho ruku, která spočívala hlavici hole. "Tak... už máš nějakou teorii, co té malé je?"

"Ne..." House se zamračil. „AIDS by odpovídal, ale... Je to konec."

"A co když to není AIDS, ale jenom HIV? Vždyť to, že je HIV pozitivní neznamená nutně, že má AIDS... To bys měl vědět."

"Vím, ale má život v hajzlu... Kluci, líbání, sport, budoucnost..." vrčel House naprosto nehousovsky

"Ale no tak. Taky se můžu mýlit, nezapomínej na to," Wilson mu jemně stiskl ruku. "Víš," zašeptal potom. "Modlím se, aby to byla jenom leukémie, i když to zní strašně... Ale to můžeme léčit... Jestli to bude HIV, tak je to vážně v hajzlu."

"Jo… Tedy stává se ze mě měkota, věříš?" zeptal se tiše House.

"Jen se taky projevuje, že jsi člověk, nic víc," usmál se Wilson posmutněle. "Někdy ty city napovrch musí..."

"Haha, já a city, neříkej to Cuddyové, zbořil bys můj posudek, co si o mě udělala. A co teprve Cameronová?"

"Ta by zřejmě měla šok," připustil Wilson a rozpustile zamrkal. "Ovšem pochybuju, že by byl větší, než o Vánocích..." A zašklebil se.

"No to asi ne. I když nevím. Co myslíš? Bylo by horší mít s tebou vztah, nebo projevovat city?"

"Co bys raději?" upřel na něj doširoka otevřené oči s němou otázkou. "Snad uznáš, že do toho ti mluvit nemůžu..."

"No, raději tebe..." usmál s House a pak zvedl obočí. "Bacha, děti jdou."

Wilson malinko zachvěl, když si uvědomil první větu, ale pak se usmál. "Tak to snad, aby se šel starostlivý taťka podívat, co chtějí. Já si trochu zdřímnu... Už jsem skoro zapomněl, jaké to je, spát v křesle," zavřel oči.

 

Chase venku nahlédl mezerou mezi žaluziemi. "Tak se mi zdá, že asi prohraješ sázku," obrátil se potom na Foremana.

"Nekecej, líbají se?" opáčil mladý černoch a Cameronová nasadila znechucený výraz.

"Jste trapní, oba dva! Jak puberťáci!" vyjela na ně, ale dál už se nedostali, protože se dveře otevřely a ven se vybelhal House.

"Tak?" zdvihl obočí a přejel je tázavým pohledem.

"Paní Hardingerová se dožaduje rozhovoru s vámi, ale její mluva se skládá převážně z hysterického pláče. Pan Hardinger to bere trochu rozumněji," oznámil Chase.

"Krása, takže paní Hardingerovou si vezmete na starosti vy, Cameronová, a Foreman s Chasem se podívají na ty testy, co měli dnes udělat v laborce. No a já, budu u sebe… na ambulanci."

"Jistě," kývnuli všichni tři. Cameronová sice nakrčila nos, že má uklidňovat hysterické rodiče, ale někdo to dělat musí a i ona uznávala, že kdyby tam šel House se svým sarkasmem, nemocnice by si mohla připsat výdaje za soudní řízení. Tak šla. Foreman s Chasem šli taky. Ale na chodbě se ještě Chase obrátil.

"A jak je na tom Wilson?" zeptal se s nerozluštitelným úsměvem.

"Pokud máte na mysli současný stav tak spí v křesle. Jinak je rozvedený a líbíte se mu, takže co vám brání?"

"Vy!" vyprskl Chase a stihl zmizet dřív, než si House stačil rozmyslet, kolik škody napáchá hozená hůl.

"Drzoun malá!" zabrblal House tiše, když si to šinul na nenáviděnou ambulanci, kde ho čekali lidé, kteří většinou potřebovali jen opici s Paralenem.

 

Wilson zatím pospával v křesle a jeho podvědomí s uspokojením přijalo fakt, že to tělu nevadí. Dokonce je mu to i příjemné. Takhle trávil siesty dřív... Pousmál se ze spaní a pak otevřel oči. Pohledem na hodiny zjistil... Patnáct minut. Přesně jak švýcarské hodinky. Siesta skončila, jde se pracovat. Poupravil si hedvábné rukavice a s povzdechem nasadil roušku. Pak se pomalým krokem vydal k ambulanci. Instinkt mu říkal, že House bude právě tam.

A byl… A svým zvláštním způsobem se bavil. Pacientkou, která snědla příliš mnoho ovoce a teď měla akutní průjem. A myslela si že má rakovinu a trvala na endoskopii. House to odmítal jako zbytečné. Ona to chtěla.

Jakmile jeho ucho zaslechlo slovo endoskopie, cítil, že mu v žilách zase začíná proudit adrenalin. Ten známý pocit, který se dostavoval vždycky když měl před sebou něco ze svého oboru... Ano, nejlepší bude zase začít na ambulanci a pak teprve dělat Housovi externího poradce, usmál se pro sebe a zamířil k nim. Měl jednu výhodu. I když přes roušku nebylo vidět, že se usmívá - oči to řekly samy za sebe.

"Dobrý den, mohu pomoci?" obrátil se na pacientku a taky částečně na House.

"Á kolega Wilson, ano můžete, kolego. Pacientka konzumovala moc ovoce při očišťující ovocné dietě a má průjmy… A podezření, na rakovinu, které se ji snažím vyvrátit. Marně, asi nejsem ten správný typ." Pak se otočil k pacientce: "Tady kolega Wilson je onkolog, on tomu rozumí."

Wilson chápavě přikývl a pak s paní zapředl dlouhý rozhovor ve kterém nastínil budoucí problémy a možnost pravděpodobnosti, že to skutečně je rakovina, zamíchal do toho i pár na pohled neodhalitelných nesmyslů a přitom se celou dobu usmíval očima. V jednom měl House pravdu... Stačilo se hezky usmát, zamrkat a ženy mu ležely u nohou. Pacientka odešla s receptem na živočišné uhlí a ujištěním, že pokud to bude nutné, ujme se jí pan doktor Wilson osobně.

"Ďáble, tobě stačí slova a na mě by podávala žalobu," zavrčel House a laškovně do něj dloubl prstem.

"Ale no tak. Zkus se usmát a uvidíš, jak výdaje za soudní jednání klesnou," ušklíbl se na něj Wilson a zamířil k dalšímu pacientovi.

"Nebudou mi věřit, budou si myslet že jsem sjetej!"

"A to je tvůj problém," odpálkoval ho Wilson na půl úst. "Ani to nezkusíš a už brbláš... A ani to zkusit nedokážeš," ušklíbl se ještě a šel se věnovat jednomu podezření na zánět slepého střeva, které se bohužel potvrdilo.

"Jo, ale ty to umíš líp, Jamie, o moc líp," usmál se House a odešel také pracovat. Měl toho moc. V čekárně pacientů jak mraků a ještě hlídat Wilsona, aby k němu nešli ti očividně infekční.

 

Wilsonovi bylo pod rouškou trochu horko, ale chápal, že v momentně, kdy si ji sundá je House schopný vyhodit ho za dveře a připojit na všechny možné přístroje, aby se přesvědčil, že se za tu sekundu nenadýchal virů. Takže si jen sem tam otřel nenápadně čelo... Za dvě hodiny byli konečně hotovi, nebo je možná přišel někdo vystřídat. Zaregistroval jen, že ho někdo jemně táhne ven na chodbu... Pak si uvědomil, že ten někdo je House.

"To už je konec služby?" zeptal se pro jistotu a ulehčeně se zbavil toho mučícího nástroje, co měl na obličeji.

"Ano, a my dva jdeme na odběry, ty jdeš na odběry ke mně, a pak na jídlo, pořádné. Zkontroluji ho. Sám. Jo… A Chase ti musí něco říct," zakončil House, když ho dotáhl do své kanceláře a usadil v křesle. Wilson jen nechápavě zamrkal, když mu vyhrnul rukáv, zaškrtil ruku a přinutil zacvičit.

"Prosím tě, byl jsem tam dvě hodiny, copak jsem mohl něco chytit? A navíc jsem si dobře všiml, že mi filtruješ pacienty," dodal ještě s potměšilým úšklebkem.

"Filtrace nefiltrace, mamča chce testy. Jsi její oblíbenec, takže se necukej!"

S útrpným povzdechem si nechal odebrat krev a pak si stiskl ránu. "Dobře, budu věřit, že je to na žádost Cuddyové a že tvůj chorobný strach o mou osobu je jenom výplodem mojí fantazie... Mimochodem, co mi chce Chase, víš to?"

"Miluje tě a chce s tebou něco mít. Stojím mu v cestě," zapitvořil se House.

"Ach... Tak to mají sestry o zprávičky postaráno na týdny dopředu. Doktor Wilson předmětem sporu mezi mladým nadějným doktorem a jeho starým mentorem. Kdyže se to bude vysílat?" parodoval Wilson Housovu reakci na jeho rozvod.

"Asi v přímém přenosu od zítřka. Oprava, možná ode dneška. Vidím Chase."

A Wilson najednou dostal ďábelský nápad. "Co bys tomu řekl, kdybych tě zdiskreditoval?" usmál se na přítele nevinně a jednou rukou si ho přitáhl blíž. "Docela malinko ti pošramotil pověst."

"Mé pověsti neublíží nic…!" řekl House a pak se na něj zkoumavě podíval. "Wilsone, co chceš dělat?"

"Dobře, tak to ber jako oplátku za ty sestry," ušklíbl se Wilson a přitáhl si ho ještě blíž. A pak ho políbil.

House sebou trochu cuknul, ale pak se tomu na okamžik poddal a nechal se políbit. Ne, že by se mu to nelíbilo, James uměl líbat. A ty jemné, trochu plnější rty ho rozhodně chladným nenechávaly. Ale venku byl jeho tým… K čertu s týmem!

Vjel mu rukou do vlasů a druhou si ho přitáhl blíž. Pak se usmál. Pamatoval si to dobře... Tu chuť jeho rtů, stejnou jako když ho políbil pod jmelím. I když v tom tentokrát nebyla sázka, jenom čirá poťouchlost. A možná i ty samé pocity. O Vánocích i teď to bylo stejné. Měl ho rád... Měl ho rád a ne jenom jako přítele. Víc... Tehdy v té restauraci, když spolu hráli na piáno. Byla to pravda. Miloval ho. Svého nejlepšího přítele.

House se k němu na okamžik přitiskl, jako tonoucí ke stéblu a pak ho políbil ještě vřeleji a naposledy. Nakonec polibek končil a on se díval to těch čokoládových očí a ztrácel se.

"Jamie…"

"A máš po pověsti," vydechl Wilson a pohladil ho po tváři. "Gregu," usmál se potom a ještě jednou pohladil. "A nemůžu říct, že by mě to nějak mrzelo. A Chase je na mě přece jenom trochu mladý..."

"Je o deset let mladší než ty," řekl House a usmál se. "A skoro o dvacet ode mě."

"Ano, ale když už si mám něco začít, tak jedině se starším pánem..." Wilson mu upravil šediny a pak do něj malinko šťouchnul. "Tak upaluj taťko, děti ti očividně něco chtějí... a pověst jsem ti zkazil už dost."

"Děti… Pořád by něco chtěli, novou laborku, nové vybavení a počítače… Znáš to. Děti," usmál se House

"Jistě, znám, z tvého vyprávění. Mohu se taky připojit k nezdárnému potomstvu? Ale neboj, nebudu náročný. Budu jenom vyžadovat tvoji přítomnost, pozornost a péči," Wilson mu ještě upravil košili a zalitoval, že House nenosí kravaty. A pak si uvědomil, že on sám ji taky nemá. Housův vliv, povzdechl si. Nakonec se ještě přestane holit.

House se trochu ušklíbl a pak přešel za svými doktory do zasedačky.

„Paní Hardingerová stále touží vědět, co podnikáme v případě její dcery,“ spustila Cameronová svou zprávu. Chase s Foremanem si jen vyměnili pobavené pohledy. Její hlas připomínal kusy ledu v Antarktidě. Velmi chladná, velmi neosobní, velmi profesionální… Velmi naštvaná, vyměnili si další pohled a svorně se ušklíbli.

"A vy mi to jmelí stále nemůžete odpustit, je to tak?" House se na ni podíval s jistou dávkou sarkasmu v očích. "Nezlobte se, nesluší vám to."

Cameronová stiskla rty do úzké čárky a Foreman si zakryl ústa dlaní, aby ztlumil smích.

"To jmelí je dávno někde na skládce," pronesla doktorka odměřeně. "A vaše soukromé sázky mě opravdu nezajímají!" dodala potom se vší odhodlaností, které byla schopna.

"To je špatné, mě zajímají ty vaše. Ale vraťme se k případu. Jak se má pacientka?"

"Zatím je to neměnné," slovo si vzal Chase. "Na radu doktora Wilsona jsme poslali vzorky do laboratoří na HIV, ale výsledky budou až zítra. Zatím jí dáváme všechno podle původního plánu... Je stabilizovaná, ale vyděšená..."

"Tak tam někdo jděte a uklidněte ji. Co třeba Cameronová?"

"Dělají to z velké části rodiče, tam by nepomohl ani pánbůh," konstatoval Foreman více méně pro sebe. "Jsou nervózní a člověk aby kolem nich probíhal závodní rychlostí, nebo se plížil, aby si ho nevšimli. Vrhají se na nás, co pět minut."

"Já osobně si myslím, že je to syfilida," vložil se do hovoru Chase a tvářil se zadumaně. "Všechny příznaky tomu odpovídají... Ta teorie s HIV, jak říká Wilson, je nesmysl."

"Možná ano, možná ne. Nějaké nápady?"

"Já trvám na syfilidě. Možná jsme jen neprověřili všechny možnosti nákazy," Chase se zatvářil tvrdohlavě. Cameronová zuřivě, protože tím v podstatě zpochybňoval její práci. Foreman si zamyšleně podepřel bradu.

"Možná je to HIV. Ale v tom případě to má značně netypický průběh..." konstatoval potom.

"Možná je teprve v začátku a možná je to jiná porucha systému. Možná lymfatický systém," zamumlal Chase.

House zakroutil hlavou. "Co když se zbláznila hlava?"

"Hlava?" vydechli všichni tři doktoři svorně.

"Hlava?" zopakovala potom Cameronová značně nepřesvědčeně. "Že by se mozkový nádor projevoval jako syfilis?"

"Psychologický problém by se mohl jevit jako syfl. Teoreticky...."

"PSYCHOLOGICKÝ PROBLÉM?" Cameronová byla v pokušení poklepat si na čelo. Chase s Foremanem si vyměnili překvapené pohledy. Od House zažili už dost, ale tohle byla jednoznačně jedna z nejšílenějších teorií.

"Jo, nebo..." Housovi zapípal pager.A vzápětí začal pípat všem ostatním. "Do práce, máme problém!"

 

Pager pípal i podřimujícímu Wilsonovi. Ten se trochu nemohl probrat, ale jeho tělo mělo už tenhle Pavlovův reflex dokonale zafixovaný několikaletým drilem. Byl na nohou ještě dřív, než stihl otevřít oči a už automaticky mířil k Housovi do kanceláře. Vzduch na chodbě ho docela probral - ještě že tak.

"Co se stalo?" vpadl do místnosti jako velká voda.

"Máme problém, ta holka nám kolabuje. Šok a najednou nic. Nevíme, co se stalo. A nejsem jsi jistý že na to přijdeme. Až to zvládneme, pošlu ty dva do jejich bytu!"

"A doprčic," ulevil si Wilson a okamžitě ho následoval. V pokoji malé Lisy Hardingerové to vřelo zoufalou snahou a pokusy o oživení. Rodiče nebyli nikde v dohledu, naštěstí. Protože jejich dcera padala z jedné mdloby do druhé, nemohli ji ani přivést k sobě.

"Dáme ji na povzbuzující koktejl a raději do čistého sterilního pokoje. A znovu CT, možná že skutečně má rakovinu."

"Nejsem si jistý," zamumlal Wilson, ale pak jen pokýval, že souhlasí. V téhle situaci to bylo to nejlepší možné řešení. Pod Housovým nesmlouvavým pohledem si okamžitě navlékl rukavice i roušku a potom malou pacientku doprovázel až do sterilního pokoje.

"Zůstanu tu na pozorování," dodal potom, když jí píchli léky a usadil se do křesla před pokojem.

"Neoplastický syndrom, ten by vysvětloval mnohé, ten záchvat, záškuby… Odpovídalo by to. Zkusíme to najít, ano? Pořád lepší rak, než HIV."

"V tom s tebou souhlasím," Wilson nahlédl prosklenou stěnou do pokoje a jen si povzdechl.

"Foremane, dostaňte ji na CT a Cameronová znova krevní testy, ok?"

Přikývli bez ptaní a za chvíli byli pryč. Wilson si s ulehčením sundal roušku a opřel se do křesla. Cítil se unavený, ale mnohem méně než předtím. Začínal se vracet do starých kolejí. Což bylo pravděpodobně víc, než dobře. Alespoň pro jeho psychiku.

"To CT a budeme vědět. Půjdeš se mnou? Nebo jsi moc unavený? Stačí říct, zavezl bych tě domů, nebo ti zavolám taxíka."

"Ty se mě chceš takhle zákeřně zbavit?" oponoval mu Wilson s úsměvem a trochu zavrtěl hlavou. "Myslím, že to zvládnu. Když tak mě budeš potom pár dní trochu obskakovat. Nosit mi horký čaj a tak podobně, hm?"

"A mamka mi sníží plat, pojď, počkáme si na výsledek v kanceláři, taky jsem unavený."

"Proč by ti měla snižovat plat? Za to, že se budeš starat o jejího šéfa onkologie?" upřel na něj Wilson pobaveně nechápavý pohled, ale poslušně se nechal odtáhnout zpátky k němu do kanceláře a vmáčknout do křesla.

"Že tě vyčerpávám. Sedni si a dej si kafe, pustím Nemocnici."

"Houby mě vyčerpáváš. Zítra mě Drakeen uzná zdravým, takže už si budu moc dělat, co budu chtít!"

"Hm, možná, pokud ti to dovolím."

"Ale!" Wilson mu věnoval tentokrát nefalšovaně překvapený pohled. "A z jakého titulu bys mi chtěl cokoliv zakazovat? Nezapomínej, že jsem taky doktor!"

"Já vím, ale já tě mám rád."

Jeho přítel se nadechl na pádnou odpověď, ale potom jen zamrkal. Tohle neslyšel, to se mu jen zdálo. "Zopakuj to," požádal ho po chvíli ticha.

"Možná si budeš moc dělat co chceš a možná mě mamka zabije."

"Ne, to co jsi říkal potom," pokračoval Wilson a zároveň se v duchu utvrzoval, že to se mu jen zdá. Že to House neřekl. Přece jen, nebyl to člověk, který by říkal takovéhle věci.

"Hm, že chci Cameronovoiu a krevní obraz?"

"Jo," povzdechl si Wilson, který definitivně pochopil, že se opakování asi nedočká a jen si sedl do křesla. "Tak to budeš muset nejspíš za Cameronovou. Ta ti dá ochotně obojí. Krevní obraz a sebe samu jistě také."

"Jí nechci, ona má Chase, neruším něčí vztahy. Zásadně."

"O, jak jsi ohleduplný," utrousil Wilson jedovatě a zavřel oči. Ale koneckonců, tohle byl House. Kdyby se choval jinak, bylo by to špatné znamení.

"Jo, jsem nevinnost sama."

"Ty jistě. Takže mě jistě necháš chvilku si zdřímnout, než se semele něco dalšího, že?"

"Nechám a víš proč i ty vypadáš nevinně když spíš."

"Ne abys toho zneužíval, příšero," utrousil Wilson a zavřel oči. Zdálo se mu to, určitě. House to neřekl. Škoda. Usínal, takže cítil jen trochu z dálky že ho House přikrývá dekou a pak tichý povzdech. Pohladil ho po vlasech.

"Mám tě rád, ty blázne…"

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

dlllllhooooo...

(kasumi-chan, 30. 5. 2009 23:02)

...ja nechcem byt otravna alebo podobne...ale kedy prosim pribudne dalsi diel ??? uz ma porazi do vtedy...

kdo si počká

(kat, 24. 5. 2009 19:15)

ten si počká. Vím, že je tu delší dobu,a le nechala jsem si to an dobu, kdy nebudu tolik unavenáa budu vnímat text a stalo to az to čekání.
Prima bžunda a ten konec je suprový. Co napsat na něco perfektního? Vždy si to říkám a nikdy nevím co napsat. Strašně se mi to líbí, chování těch dvou i popsi nemocnice, jeho atmosféra. Jako ve filmu.
těším se na další dílek. Děkuji

Co napsat?

(sigam (sigam.xf.cz), 17. 5. 2009 14:47)

Snad jen, že jsem se zamilovala. Ale totálně. To jak se k sobě pánové doktoři chovají je prostě k sežrání. Perfektní, neuspěchané, rozkošné a navíc vtipné *rozpustila se*. Prostě přesně ten slash, u kterého mi poletují motýlci v břiše :). A taky inspirativní - dokopalo mě to k napsání jedné krátké Hilsonovky ;).

Tuhle povídku žeru...

(Wendy, 16. 5. 2009 17:13)

Až na to, že jsem hopsala na židli, tleskala a tlemila se jak pominutá, jsem úplně normální. Vážně!
Tuhle povídku fakt úpa žeru! Úpa drsná je. Doufám, že pokráčko bude brzo. :)

hehe

(Alienne, 16. 5. 2009 0:11)

Dve pusy za jeden diel... Ti dvaja sa naozaj odviazali. Neviem sa dockat viac. Btw, celkom sa mi paci napad zverejnovat to v piatok (vlastne uz sobotu)okolo polnoci... Mavam vtedy nocnu, a taketo prekvapenie potesi ^.^ Ale samozrejme, cim castejsie, tym lepsie...

hmmm....

(kasumi-chan, 15. 5. 2009 23:54)

no vyborne :) konecne pokracko...aj ked je to naozaj trochu OOC...ale je to pekne...super !tesim sa na dalsi diel :D

...

(Profesor, 15. 5. 2009 10:59)

Tedy. Prima. Jsem sice antiromantická duše, ale tahle povídka, a tahle kapitola zvlášť, mě zvláštně dojímá. Bravo.