Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je vám, doktore Wilsone? - Kapitola 7.

26. 7. 2009

7

 

Díval se jak spí a hladil rukou hlavici své hole. A pak se šel podívat na to CT. Bylo to tam. Byla tam rakovina. House si dal ruku před pusu a povzdechl si. Tohle se rodičům nebude líbit.

A měl pravdu. Nelíbilo.

"Rakovina?" Paní Hardingerová byla naprosto v šoku.

"Vždyť jste říkali syfilis! A potom ten druhý doktor říkal něco o HIV! A teď najednou rakovina!" Pan Hardinger naopak začal povážlivě brunátnět.

"HIV by znamenal konec dětství a jistou smrt, syfilis zneužívání a trauma, rakovina je podchycená, jen vyndáme ložisko a bude v pořádku. Ozařování a pak trochu chemo. Doporučil bych i Wobe-Mugos, wobenzym na podporu organismu."

"A jak vám máme věřit, že tentokrát je to správně! Vždyť nenosíte ani plášť! Vůbec nevypadáte jako doktor!"

"Co mi zkontrolovat diplom, chcete? Jsem doktor!"

„Ale nechováte se tak! Pustíte k naší dceři někoho, kdo měl chřipku, vůbec neberete ohled na její stav, co chvíli nám tvrdíte něco jiného…!“ Paní Hardingerová se srdceryvně rozvzlykala. Její muž už se naštěstí ovládl a teď ji jemně zatáhl za paži.

„Pojď, oni vědí, co dělají, pomůžou jí… že ano?!“ obrátil se potom na House, překvapivě neútočně, ale zato se zoufalým důrazem na poslední slova. „Že ano?“ opakoval po chvilce prosebně.

"No, alespoň se ji pokusíme pomoci. Od toho tu přece jsme." House si pod tím pohledem povzdechl. "Ano…"

"Děkuji," zašeptal pan Hardinger a potom odvedl silně rozrušenou manželku stranou.

Chase, který to všechno pozoroval z bezpečné vzdálenosti, se uvolil přijít kousek blíž. Poklepal Housovi na rameno. A významně si ukázal na hodinky.

"Je půl šesté, doktore... A Wilson vám spí v kanceláři. Teď už stejně nic nepořídíme, musíme počkat na výsledky testů..."

"Jo, jenže já už vím, kde ta rakovina je. A vy máte domácí úkol. Pokud to najdete, zítra začneme s léčbou." House se podíval na hodinky. "No, možná už dnes. Ať nic nezmeškáme. Nasaďte podpůrné léky a já ji napíšu na zítra na operaci. A teď jdu domů."

"No, měli byste jít oba," povzdechl si Chase a potom zašel do kanceláře. Věděl, že teď pokoušet Housovu trpělivost, aby z něj vytáhl, co vlastně ví, to by nebylo dobré. Radši tedy šel připravit podpůrnou medikaci a taky předoperační vyšetření. Taky ještě nějaké testy a tak podobně. Práce byla spousta - ještě vědět, jak vlastně zní diagnóza.

Jenže to mu House uložil jako úkol a pokud to House věděl, pak to bude možné najít. A Cameronová mu jistě pomůže. Ona je chytrá a určitě by si toho všimla. Ano, Cameronová! To byla správná odpověď. Usmál se a hned se ji vydal hledat.

 

Wilson ještě pořád pospával v křesle, zavrtaný do deky. Když House vešel, jen cosi zabručel a spal dál.

"Hej mladíku, vstávat. Jede se domů! Jasné?!"

"Ještě chvilku..." zabručel James a přitáhl si deku blíž k tělu. "Je mi hezky," zamumlal ještě, když mu House zatřásl s ramenem.

"Doma bude líp, tady si kazíš záda. Vstávat. Případ vyřešen! "

"Kecáš!" Wilson se v tu chvíli narovnal jak uvolněná pružina a upřel na něj zmatený pohled. "Kdy? Jak?" vypálil potom na něj rychlostí blesku otázky.

"Na CT. Našli jsme rakovinu. A víš kde? Na varlatech."

"COŽE?!" Wilson zamrkal a byl v pokušení se štípnout. "Ty, Gregu, já vím, že jsi přepracovaný a utahaný... Ale co je moc, to je příliš."

"Ne, nekecám, pak ti to ukážu?"

"Dobře... Tak zítra ráno, ano?" poklepal ho Wilson konejšivě po ruce.

"Dobře a pojď dokážeme to."

"Co zase?" Jeho kolega byl trochu zmatený. Ale potom se nechal vytáhnout na nohy, dovést k autu a vtlačit na sedačku spolujezdce. "Mám docela hlad," nadhodil po chvilce tiše, zatímco si House sedal za volant a hledal klíče.

"Jo? Já taky, větší než bys myslel. Tak už jedem, ok?"

"Vaříš?" zeptal se Wilson tiše a opřel se do sedačky. Byl unavený, jako nikdy za celé své působení v téhle nemocnici, ale zase na druhou stranu - měl nějak dobrou náladu. Až moc dobrou...

"Já? No, mohl bych že? Ale v pravdě asi něco koupím. Jsem unavený. Nechce se mi moc vařit. Na to jsem utahaný."

"Dobře, tak něco koupíme. Něco malého... Protože utahaní jsme oba. I když ty máš mnohem víc důvodů, než já. Padneme do postele, ano?"

"Společně?" zamrkal na něj House

Wilsona však z míry nevyvedl. Přikývl. "Jo, společně. Už si na gauči ničíš záda víc než dlouho... Takže jo. Padneme společně."

"Ach, bude to krásné. Jídlo a my dva v jedné posteli. Myslím, že kdyby o tom věděla mamča řekne, že máme rande."

"Klidně jí to potvrdím, šílení jsme na to oba dost... Mimochodem, večeřet budeme taky v posteli? A budeš mě jako nemocného krmit?"

"Budu tě krmit. A ty budeš odpočívat."

"Ó díky," Wilson se usmál. A potom porušil tu hru na letmé dotyky a překryl jeho ruku, kterou měl na řadící páce, svojí. "Vážně děkuju. Už tě co nejdřív přestanu otravovat... Zítra mě Drakeen uzná zdravým a ty budeš mít konečně klid."

"Jo budeme. Zase spolu. Těšíš se? Znova pacienti. Pláč. Infekce. Mamka. Děti... Otravný House?"

"Nebesky trpělivý Wilson?" zkusil to nesměle a stiskl ho. "Víš, že se mi od tebe ani nebude chtít...?" nadhodil poté nesměle.

"Myslím, že ano. Jsem otravný a zlý. A straším ti zástupce."

"Ano, ale umíš být i milý. Jen je pro tebe jednoduší se na všechny mračit..." ušklíbl se Wilson náhle. "A mého zástupce vyděsí i vařený brambor, když nemá svůj den."

"Nevěděl jsem, že ho děsí vařená zelenina. Co teprve takový pomeranč, nebo grep, ten ho musí ale řádně vyděsit, nemyslíš?"

"Ano a co potom takový nevrlý, nevyspalý House, který mu chudákovi vyhrožuje vivisekcí. A to jsi po něm prý jen chtěl nějaký chorobopis, či co..." Wilson se usmál.

"Ano a on mi ho nechtěl dát. Hádal se se mnou o pravidlech. Vážně nemožný."

"A já jsem prý ten den měl lehkou teplotu, že?" nadhodil jeho kolega tiše a sevřel mu ruku pevněji. House tentokrát nejel zrovna nějak rychle, výjimečně.

"Už si nepamatuju."

"Kecáš," zašeptal Wilson přesvědčeně. "Ale radši bys skočil Cuddyové do postele, než to přiznat."

"Ale no tak, to bude jistě nějaký omyl."

"Měl jsi o mě strach, že je to tak?" nadhodil Wilson.

"Možná..." ušklíbl se House.

 

Cestou se zastavili v jednom non-stop marketu a Wilson trval velmi nesmlouvavě na tom, že nákup zaplatí ze svého. House se raději nehádal. Navíc to jeho kolegovi docela slušelo, když se rozčiloval. Takže jen do košíku nabral, co uznal za vhodné…

Wilson žádostivě díval za láhví bílého vína, ale přítel ho lehce klepl přes prsty. Zkusil na něj svůj nejlepší lítostivý kukuč, ale nezabralo to ani v nejmenším. No jo no, takovou měl na to víno chuť – a pomyšlení, že už si nikdy nedá ani skleničku ho trochu děsilo.

Nakonec u pokladny vytáhl kreditní kartu, zaplatil a nákup do auta odnesl raději sám. Nehodlal riskovat, že by House s holí vlekl těžkou igelitku.

I když na to House trochu vrčel, doma byl také odehnán do obýváku na gauč a jídlo mu bylo předloženo poté, co ho James zpracoval. House zívl. Ano, dobré jídlo, pohoda a James.

 

"Hele já tady s tebou přiberu."

"Pak bude primární cíl splněn," usmál se James, plácl s sebou vedle něj a nabídl mu talíř. "Obložená rajčata s mozzarelou a olivami?" usmál se tak neodolatelně, jak to uměl jen on.

"Jistě," usmál se House a dal si. Pravdou bylo, že hlad měl a když vařil James dalo se to jíst, narozdíl od jeho kuchyně. A hlavně to bylo občas až dekadentně dobré.

"Jsem rád, že ti chutná... Ber to jako takovou večeři na rozloučenou. I když jsi mi zakázal si koupit to víno." Wilson se pořád usmíval, ale v tom úsměvu najednou bylo něco jinak. Když řekl "na rozloučenou", jako by ten úsměv ztratil lesk.

Věděl, že se mu nebude odcházet lehce. Ty měsíce, co tu trávil - sblížily je víc, než by si byli ochotní přiznat.

"Kam půjdeš?" zeptal se tiše House

"Domů, kam jinam," pokrčil rameny a zamyšleně sežvýkal olivu. "Ten byt bude hnusně prázdný, pošta neroztříděná a kytky chcíplé... Budu mít spoustu práce."

"A nebudeš chtít pomoc s úklidem?"

"No, možná by menší pomoc bodla, ale pozvu si Cuddyovou. Ty mě musíš mít plné zuby."

"Cuddyovou? Proč? Mamča tě okouzlila?"

"Hm... A kdyby ano, vadilo by ti to?" zeptal se Wilson náhle, ale do očí se mu nepodíval.

"No… Jen, že by to zase mohlo špatně skončit. Třeba by ti zkrátila plat, kdybys ji naštval."

"Třeba, nebo by mi ho naopak zvýšila," Wilson se trochu uculil. "A kromě toho mám vážně pocit, že jsem se tě naotravoval až dost... De facto tě zneužívám."

"De facto, mi to vůbec nevadí," zahučel House a víc se zavrtal do pohovky. Až v ní vypadal trochu ztraceně.

"Ale no tak," snažil se ho usměrnit Wilson. "Měsíce jsi se kvůli mě pořádně nevyspal, nemáš žádné soukromí a kromě toho mi ještě děláš osobní kontroly... Jo! A taky se pořádně nenajíš! Netvrď mi, že ti to neleze na nervy..."

"Chutná mi to. A spím dobře, fakt."

„Gregu,“ Wilson se pomalu nadechl a naklonil se nad něj. Jak byl zavrtaný v té pohovce, vypadal skoro nešťastně, bezbranně. Jenže Wilson si jakýmsi zvláštním způsobem umanul, že je m jen na obtíž a že jim oběma prospěje, když nebudou bydlet spolu. A když si Wilson umanul, to věděli oba, nic s ním nepohnulo.

House na něj upřel oči a jeho přítel polknul.

„Nechceš si jít lehnout?“ navrhl mu potom tiše.

"Měl bych jít s tebou?" zašeptal tiše House a pak se na zadíval na svoje ruce. "Opravdu bych byl rád, kdybys zůstal, Jamie."

Tohle mi nedělej, Gregory House, požádal Wilson v duchu, ale marně. Na tohle neměl nervy. Znal House sarkastického, panovačného, nekompromisního... Neznal ho bezmocného. Na chvilku zavřel oči. Povzdechl si. Tohle byla ta nejhorší metoda přesvědčování na světě. Opřel se vedle jeho hlavy a druhou rukou ho přiměl, aby se na něj podíval.

"Vážně si to přeješ?" zeptal se potom téměř neslyšně. "Chceš abych zůstal? Jestli totiž neodejdu zítra..." Chvilka ticha.

"Tak?" zeptal se House.

"Neodejdu už nikdy..." vyznal se Wilson naprosto nečekaně.

"Já... Zvykl jsem si a… Sakra, Jamie, mám svý mouchy, ty taky, ale je blbost platit dva byty, když stejně jsme pořád v jednom. Devadesát procent času. A já... Jo, mám rád samotu, ale ne tak moc a ty měsíce se mi líbily. Zůstaň tu."

"Miluješ mě?" zazněla tichá otázka.

Místo odpovědi se na něj House jen podíval a pak potřásl hlavou, jak se na něco takového může ještě ptát. Nakonec se zvedl na rukou a docela jemně ho políbil a přitáhl blíž k sobě.

"Hádej," zašeptal a pak ho znova políbil.

"Hádanky mi nikdy nešly," odtušil Wilson, přehodil svou nohu přes jeho a sedl si na něj. House ho objal a dlaně mu přitiskl na lopatky. Hřály. Tak neskutečně, nádherně hřály. Wilson jen tiše vydechl. Tohle, tohle si přál před těmi měsíci, když spolu hráli na piáno. A teď... Splnilo se mu to. Vjel mu prsty do prošedivělých vlasů.

"Já tebe taky," zamumlal nakonec, když se od něj na chvilku odtrhnul.

Ty modré oči byly tak zvláštní, když si ho kolega přitáhl blíž a znova políbil. Nevadilo jim, že jsou na gauči, že asi za chvíli spadnou a že je tady málo místa... Nevadilo to. Měli jeden druhého. A Wilson ho znovu políbil. House se ztratil v polibku a přitáhl si Jamese blíž. Cuchal mu vlasy, hladil ho po zádech a krku, držel se ho. Všechny jeho strachy, že ho ztratí, že mu umře, všechno se mu vracelo a on ho držel. Svíral ho v náručí a James ho líbal. Zase to dokázal. A když cítil, jak si na něj opatrně lehl, tiše zasténal spokojeností.

U ucha zaslechl tichý, velice pobavený smích. Wilsonova pravá noha zašátrala kolem a jen taktak minula poloprázdnou skleničku s vínem. Jamie ho políbil na skráň a trochu se zdvihl.

"Nebyla by ta postel přece jen lepší?" zeptal se potom a ještě než se House nadechl k odpovědi, ukradl mu ze rtů rychlý polibek.

"Možná ano," řekl House a nechal se svým mladším a smějícím se kolegou vytáhnout do sedu a převést do ložnice. Přičemž protestoval proti tomu, aby ho podpíral, ale James si nedal říct a na druhou stranu, to bylo příjemné. Zvlášť, když ho pak povalil na postel a vylezl si na něj. Znova polibek. A pak už jeho prsty hledaly samy cestu po Wilsonově páteři, lopatkách a tvářích.

"Jamie..."

"Ano?" odpověděl mu otázkou. Oči měl přitom přivřené slastí, nedíval se na něj, jen se ho dotýkal, líbal ho. A nebyl si úplně jistý, kam až to zajde. Kam ho Greg pustí, než vyskočí, řekne ne, tohle bychom dělat neměli a vrátí se do pokoje, k láhvi s vínem a tubě s prášky? Tu představu zahnal téměř násilím. Opatrně se nad něj sklonil. A položil se na jeho hruď. Jizvy trochu bolely, ale nevnímal je. Skoro vůbec ne. Měl jeho. Na ničem jiném už nezáleželo. Celý vesmír, nechť si laskavě škubne kometami. House mu ovinul ruce kolem boků a dlaněmi zajel za košili, vytaženou z kalhot.

"Copak?" zopakoval Wilson svoji otázku.

"Chybí mi tělesné teplo," zahučel opět nemožně House a jel dlaněmi dál. Nechtěl si připustit, že by odešel. Už by to nezvládl. Potřeboval ho a život bez něj… Ne, už ne. Jamie... Jeho Jamie. Přitáhl si blíž jeho hlavu a políbil ho. Nejdřív do vlasů, pak na čelo, na nos, tváře, ústa. Sváděl ho a rozmazloval.

Wilson se jen zasmál, sklonil se a pomalu mu začal všechno oplácet. Jako kdyby hráli ping-pong s polibky. Něžnými, i když trochu rozpustilými. Ne, Greg se nemusel bát, že přijde o přítele. Ta myšlenka byla zcela scestná. Protože on - nikdy by ho nedokázal nechat jít... A když mu Housovy štíhlé ruce začaly rozepínat knoflíček po knoflíčku, nechal je. Jen ho pozoroval, usmíval se. A vychutnával si každý dotek jeho dlaní na své kůži.

Vjel mu rukou do vlasů a pohladil ho. Pak mu teprve stáhnul rozepnutou košili a pohladil ho po nahé hrudí a pak velice jemně po jizvách.

"Jamie," řekl a znova ho políbil. Choval se zvláštně. Něžně a mile. Jako by byl z porcelánu, míšeňského. Znova polibek a pak polibek na krk a další na klíční kost. Škrábalo to, House nebyl oholený ale na druhou stranu... Ty polibky byly něžné, zkoumavé a přeci hříšné, když mu další dal na levou prsní bradavku. James zavzdychal.

Potom se pomalu převalil a stáhl na sebe.

„Jsi neuvěřitelnej, víš to?“ zašeptal, než z něj House dostal další tichý sten, spíš zasmání. To jak mu znovu přejel, i když opatrně a něžně, po zjizveném břiše a jeho to neuvěřitelně lechtalo. Ale to už sám usilovně pracoval na tom, aby ho zbavil košile. Když si stěžoval, že je mu zima… On ho velmi rád zahřeje.

„Možná že jo, i mamka to říká," zasmál se tiše House a znovu ho políbil do krční jamky a pak za ucho.

"Jsi lechtivý," poznamenal, když mu rukou přejel po břiše. Jemně, velmi jemně a pak znova.

"Příšerně," přitakal James, který měl co dělat, aby se pod tím dotekem nesvinul do klubíčka, jako housenka. A House nepřestával. Lechtal ho, zároveň líbal... Jamesovi unikaly steny, smíšené s potlačovaným smíchem. Nakonec mu ponořil prsty do vlasů a trochu ho odtáhl. "Já se ti nechci počůrat do postele..."

"Opravdu? To bych nechtěl." House se zasmál, přestal ho lechtat nepřestal a začal ho líbat na břicho a pak i níž. James se svíjel, ale tentokrát ne smíchy, i když Housovo strniště píchalo.

Když ho potom přítel zbavil kalhot, jen stiskl rty k sobě a zavřel oči. Nevěděl jestli se červená, ale moc by za to nedal... A Greg. Greg měl zřejmě hodně stránek, o kterých netušil vůbec nic. Jen tiše vydechl, když ucítil horké polibky... A trochu s sebou trhnul.

 

Pohladil ho po nohách, políbil jizvu na levé noze, kterou měl v tříslech od transplantace, když ho napojili na mimotělní oběh, a pak ji pohladil prstem. Nevšímal si toho jak jeho mladší kolega vzdychá, ani napnuté látky trenýrek, jen hladil tu jizvu.

Wilson zdvihl hlavu a zadíval se přímo na něj. Zahojené svaly zabolely, ale zase to zapomněl vnímat. Pohladil ho po vlasech. Opíral se o loket a díval se na něj, jak se sklání a... Můj bože. Můj bože... "Gregu," zašeptal potom a zničeně se svezl zpátky na polštář. V celém těle cítil to slastné trnutí, které se jen stupňovalo.

"Ano?" Gregory House ho pohladil po noze a znova políbil tu jizvu. Pak ji jen hladil prsty a vypisoval do jeho slabin různá slova. Nakonec ho tam začal líbat. Pomalu, něžně. Nakonec se naklonil a políbil ho nad lem trenýrek.

"Jamie..."

Jen kývl. Neřekl nic. Nebyl v tu chvíli mocen jediného slova. O tomhle nesnil ani v těch nejdivočejších snech, nikdy by ho vůbec nenapadlo... No dobrá, v posledních měsících občas ano, ale přesto. House ho dál zkoumavě pozoroval. I on mlčel. James konečně donutil své hlasivky k akci.

"Prosím..." zašeptal, ale dost dobře to taky mohl říct, jen uvnitř své hlavy. Přesto to Greg pochopil. V očích se mu mihlo cosi velmi něžného. Potom se sklonil. Stáhl mu trenýrky. Ve chvíli, kdy James ucítil jeho horký dech, mrštil hlavou zpátky do polštáře a zakryl si oči. Svaly mu proběhl třas.

House měl jemné ruce, taky nebylo divu, byl doktor. Pohladil ho, nejdřív dvěma prsty a pak ho vzal do ruky. Nakonec se sklonil a jemně ho políbil. Podíval se na Jamese, který se mu válel v posteli a tiše sténal. Pak ho začal jemně třít a hladit.

James Wilson, primář onkologie, zavzdychal. House ho pohladil znova a víc sevřel. Pak ho políbil a nakonec, když James zaťal ruce do pokrývky, jemně ho objal rty a prsty si začal hrát v jeho slabinách a v jeho klíně. Tušil, co by se mu mohlo líbit… A měl pravdu.

Pohnul boky proti jeho ústům. Mohl cítit, jak mu naskakuje husí kůže a zároveň bublá krev. Nemýlil se. Bylo velmi lehké zjistit, co na Jamese platí. Byl jako mimóza, reagoval na každý dotek... Vzdychal, svíjel se pod jeho rukama i rty. Před očima mu tančily miliony hvězdiček. A za několik minut už prosil. Tiše, ale velice snažně.

Pohladil ho až k otvoru a jemně polaskal. Wilson prosil. Sténal a prosil. A House mu vyhověl. Jen se chvilku odtáhl, pak zašustil obal a cvakl uzávěr a on ho začal ladit prsty v latexu a občas zajel až do jeho těla. Měl je něčím namazané a když viděl jak se James kroutí a svíjí, objal ho druhou rukou a pak ho na chvilku vzal do úst. Zrychlil a James se začal ztrácet v oparu toho slastného šílenství.

"Jamie," zašeptal a políbil ho nad vzrušené mužství a přitom ho znovu jemně polaskal uvnitř těla.

"Prosím," zažadonil zoufale. A pak to najednou přišlo. Ta slast byla tak silná, že ho prohnula do oblouku, blahem se mu zkroutily prsty u nohou a k dovršení všeho mu málem vyskočilo srdce z hrudi. Po spánku mu stekl pot, stejně jako po zádech a po břiše. Pomaličku se zhroutil zpátky a jen tiše oddechoval. Pomalu, sípavě. V hlavě mu cinkaly zvonky. Ucítil jemný polibek na jizvě, potom na břiše a nakonec ho Greg políbil na ústa. Druhou rukou mu vjel do vlasů.

James se přiměl otevřít oči a podívat se na něj.

"Jsi příšerný zmetek, víš o tom?" zašeptal pak a dlaní mu zajel za lem džínsů.

"Jsem a vůbec se za to nestydím," zamumlal House, někam odhodil svou improvizovanou rukavici a pohladil ho i druhou rukou po tváři. Pak mu zajel rukou do vlasů.

Wilson jen zavrtěl s povzdechem hlavou. Některé věci se nezmění. Gregory House byl jedna z nich. Hurá. Vsunul svou dlaň ještě dál do jeho kalhot, až pod trenýrky, a druhou rukou nahmatal knoflíček. Velice pomalu ho rozepnul. A rázem se začervenal. Ale nepřestal, nemohl mu to darovat jen tak, ani nechtěl. Pátravě mu stáhl džíny k bokům a věnoval mu tázavý pohled. House na to nic, jen vyčkával. Wilson se lehce zamračil, to mu to tedy zrovna neulehčuje. Budiž. Druhá ruka se nesměle vkradla za lem doktorových trenýrek a začala zkoumat, kde se ocitla.

"Hm... " zamručel House a dál ho sledoval. Líbilo se mu jak ten nesmělý James Wilson objevuje jisté věci, které do té doby dělal jen zavřený ve své ložnici.

"Hm, tak co dál?" zašeptal po chvíli lehce změněným hlasem.

Wilson jen trochu sklopil oči. Bylo to poněkud komické, on, proslulý holkař a svůdník, a náhle je v rozpacích, jako kluk se svou první dívkou. Kdyby se House začal smát, asi by ho praštil. House jen trpělivě čekal.

James se kousnul do rtů. Ale nakonec rozpačitě zavrtěl hlavou.

"Nevím," vydechl potom a aby svá slova trochu zamaskoval, raději ho políbil.

"Nechceš?" zeptal se tiše a políbil ho.

"Chci," odtušil. A jeho oči dodávaly: nevím, jak.

House ho pohladil po tváři a pak mu sjel rukou po těch jeho. A pak i s jeho rukou za své trenýrky a přivřel oči, když ho James sevřel v ruce. Zasykl. Tohle bylo krásné.

James se pomalu vytáhl do sedu a přiměl ho, aby si lehnul na jeho místo. Potom ho konečně mohl zbavit toho, co ho tak iritovalo. Totiž kalhot. House ho pořád sledoval zpoza přimhouřených očí a tentokrát se tvářil trochu pobaveně. Ale líbilo se mu to. Wilson byl ve svých rozpacích víc, než roztomilý. Když potom před ním ležel nahý, jen zdvihl obočí.

"Co dál?" položil mu otázku, jako už jednou.

Jamie se jen usmál. Klekl si nad něj a přitáhl si ho blíž, políbil ho, prohrábl mu vlasy a trochu se usmál.

"Hádej," pozdvihl nakonec obočí.

"Šprcky jsou ve stolku," zamumlal House. A když ho James znova povalil na záda a zasmál se. "A pak že nevíš jak... Ty cvoku."

James se usmál, když v ruce sevřel malý čtvereček. House se k němu natáhl a políbil ho. Modré oči se střetly s těmi barvy hořké čokolády. House si ho přitáhl blíž a jemně políbil. Pak se polibek stal vášnivější a nakonec si nepamatoval jak se dostal na lopatky a ani jak přesně se stalo, že na něm James klečí a líbá ho ve slabinách.

"Takové vulgární výrazy," pokáral ho potom naoko a dál se mu věnoval. Greg jen tiše vzdychl a zajel mu prsty do vlasů.

No dobře, James se ještě pořád červenal, ale nemohl popřít, že v zásadě věděl jak, koneckonců je dvacáté první století, nikoliv středověk. Jen prostě chyběla ta praktická zkušenost. Ale odradit se tím nedal. Pomalu zkoumal každé místo, zkoušel, kam až ho pustí a přitom se mu občas nosem zavrtal do kůže, aby nasál tu zvláštní Housovskou vůni. Kolínská, mýdlo a směs dezinfekce. Zvláštní, ale příjemná. Jeho... Políbil ho a pohladil dlouhou jizvu na zmrzačené noze.

"Jamie," House se nadzvedl a pak zase klesl do polštářů. James byl cvok, ale to jak ho hladil po bolavých svalech, jak se mu věnoval... House ze sebe dostal něco mezi vzdechem a vzlyknutím. Tohle bylo dokonalé...

"Kruci, Jamie!" vyhrkl, když ho kolega vzal do úst.

Jen na chvilku. Byl to malý zmetek, vlastně malý, mnohem větší než on sám. Chvilku tu, chvilku onde. Jako motýl, který se nemůže rozhodnout. Polibek na břicho. Do klína. Dlouhé, pomalé polibky zpátky na té jizvě, kterou nenáviděl, ale bez které by nebyl. Znovu polibek na břicho. A spousta něžných polibků, která zase mířila zpátky dolů, přes provokativní linii pasu. A zase se ocitl v teplém sevření jeho úst.

Zase jen sténal a když sebou chtěl pohnout, cítil, že nemůže. James ho držel. Nemohl se pohnout, nemohl nic, tak aspoň mu prsty zajel do vlasů a začal ho cuchat. Jeho necud-… Nedomyslel, James laskání zintenzívnil a on se ztratil. Už nic nevnímal, jen ta ústa a to jak se mu věnují. A pak se jeho tělo napjalo a on měl před očima hvězdy.

Náhle se mu díval do tváře. James se nad ním skláněl, opatrně mu ukazováčkem přejížděl po lícní kosti a usmíval se. Tak jak to uměl jen on. Tak jak to on miloval. Pomalu se k němu přiblížil, pohladil ho po rtech a políbil. House si uvědomil, že má svoji zdravou nohu ovinutou kolem jeho boku.

James měl v očích starost a otázku. A ještě pořád se jemně červenal.

Neodpověděl mu, jen kývl, na chvilku zavřel oči a políbil ho. Nic víc, jen ten polibek a zavření očí. Tiché mlčenlivé přitakání. James... Nic jiného nechtěl.

Pohlazení po hrudi. Teplá, měkká dlaň. Nikdy dřív si nevšiml, že má James tak něžné ruce. Hloupé myšlenky. Dlaň sklouzla na břicho a odsud putovala až úplně dolů. James ho líbal, zatímco se opatrně mazlil s jeho tělem. S ním. Jeden prst. Druhý. Konejšivě ho hladil ve vlasech, když se napjal. Potom ho políbil na spánek a druhou rukou mu sevřel bok.

A zavřel oči, když ho objalo nezvyklé teplo.

House tiše sykl, ale pak sevřel rty. Krátká bolest odezněla a pak zalapal po dechu. Bylo to dokonalé. Jiné slovo nedokázal vymyslet. James se pohnul a on zaklonil hlavu. Sykl. Slastí.

"Jamie…"

Wilson jen kývl. Neříkal nic, stejně by nic jiného nemělo smysl. Na chvilku sice zaváhal, když si všiml jeho sevřených úst, ale to se za chvilku ztratilo. Greg mu přejel dlaněmi přes záda. Zatnul mu nehty do ramen. Přes rty mu přešel tichý sten. James se sklonil a políbil ho na bradu. To strniště mu nevadilo. Vlastní jizvy i svaly bolavé námahou mu byly jedno. Byl on a nikdo jiný. Rukou nahmatal tu jeho a pevně s ním propletl prsty. A svět kolem na okamžik ztratil své pevné kontury.

Vnímal všechno. Všechno, co vnímat chtěl. Tělo, spojené s tím jeho. Ruku, svírající jeho dlaň tak pevně, že mu bělely klouby. Chvějící se svaly. Vlastní jméno, zašeptané jeho hlasem. Jeho rty, které se k němu vášnivě přitiskly. Čtyři stopy, co zanechala jeho dlaň, jeho prsty, když mu sjely po zádech...

"Gregu..."

"Jamie," zašeptal House a to jméno šeptal, pak i sténal, pořád častěji. Byl tu. Jeho. Nikdy nepatřil k nikomu jinému. Ne od té doby, co propadl tomu pohledu. Vlastní víčka se mu zachvěla a on se podíval do těch očí, zamlžených vášní.

"Jamie," polibek a pak výkřik do potemnělé ložnice.

Opřel si zpocené čelo o jeho rameno a opatrně se na něj položil. Jeho ruku pořád svíral, jak nejpevněji mohl, nechtěl ho pustit. Pohladil ho po vlasech a políbil na čelo.

"Tohle asi není uznáno, jako oficiální léčebná metoda pro urychlení rekonvalescence, že?" usmál se a potom ho políbil pod ucho. "Miluju tě, myslím..."

„Myslíš?“ pozdvihl Greg obočí a zatvářil se pochybovačně. Wilson se rozesmál.

„Ne, vlastně ne. VÍM.“

"Konečně taky víš," zasmál se house a pak ho pohladil. Jemně. Za uchem. Po vlasech. Pak znovu sklouzl na tvář.

"No dovol?" urazil se Wilson naoko, ale potom jen mávnul rukou a učinil pokus se převalit na záda. Nešlo to. Tázavě se podíval za sebe, ale ani nemusel. Cítil, jak ho Greg svírá v pase. "Hm..." zamručel potom, "myslíš, že bys mě mohl pustit?" nadhodil.

"Hm, co když se mi nechce?" usmál se poťouchle House. Ale pak ho pomalu pustil a přitom ho pohladil po boku.

"Jsi strašnej, naprosto příšernej," zamumlal James, když se konečně položil na záda a dopřál tak svým jizvám i svalům chvíli oddechu. "Ale přesto, nebo právě proto..." přitáhl si ho k sobě, " tě asi vážně miluju. Do koupelny dojdeš sám, nebo ti musím pomoct?"

"Dojdu, když mi pomůžeš," usmál se House a pak se zvedl. "Takže? Jdeme?"

Wilson jen útrpně zavrtěl hlavou, zdvihl se a podepřel ho. Pomalu se došourali do koupelny, což se sice neobešlo bez pár otlučenin, ale i ty byly svým způsobem - krásné. James ho dostrkal do sprchy a potom se vecpal k němu. Na Housovo tázavě pozdvihnuté obočí, reagoval jen pokrčením ramen. Pustil vodu, lehce se o něj opřel a nechal si na záda dopadat hřejivé kapky.

Gregory House jen zavřel oči a tiše zamručel. Líbilo se mu to. Stejně jako se mu líbilo, jak ho hladí po ramenou. Vůbec to bylo celé příjemné.

Pak si uvědomil, že Wilson se o něj opírá nějak moc. Podíval se na něj, na jeho uvolněnou tvář, která mu ležela na rameni a mimoděk se musel usmát. Jamie poklimbával, hladil ho a napůl pospával. Ve sprše! House do něj šťouchnul.

"Jamie... No tak, haló. Nespi."

"Co-co?! Já jsem vzhůru!" napřímil se doktor okamžitě a zamžoural na něj. Potom se natáhl, zavřel vodu a když potom vylezli ven, důkladně Grega osušil, i když se mu přitom zavíraly oči. Ten ho jen pobaveně pozoroval. Nakonec si zase nechal pomoct do postele a když si James lehal vedle něj, nabídl mu místo na svém rameni.

Wilson už skoro spal, když ho najednou něco napadlo: "Gregu..." zamumlal. "Prozraď mi, kde je ta rakovina u malé Hardingerové?"

"Sedí na vaječnících, divné co, ale ne nemožné. Neboj zvládneme to, jen to bude těžké a ona to taky, pokud jí je budeme muset vzít, bude mít těžké, ale zvládne to." House ho pohladil po vlasech. "A teď spi, potřebuješ to."

"Neříkal jsi předtím něco o varlatech?" odtušil Wilson, kterému se sice chtělo spát, ale profesionální zvědavost jen tak neumlčíte.

"No. Jo. Jsou to varlata, ale Cuddyová mi o tom zakázala mluvit."

"Takže ta holka je geneticky kluk?" nedal se James odbýt a přemáhal spánek téměř násilím. Minimalizovalo se tak riziko, že by ho vzbudil uprostřed noci a dožadoval se odpovědi.

"Jo, což je zajímavé. Geneticky kluk, chováním holka, hm… Asi to nebude jednoduché, ale přežije to. Viděl jsem ji, chová se spíš jako kluk, takže uvidíme."

"Ale moment, má dívčí jméno, dlouhé vlásky... Híml, že by o tom rodiče nevěděli?" Wilson se mu opřel o hrudník a podíval se mu zpříma do očí. "To je neuvěřitelný," vydechl nakonec.

"Nemá penis, ale vagínu, bože můj, Jamie..."

"Nepátrám po smyslu, genetika je jedna z nevyřešených záhad jednadvacátého století. Tak probádaná, tak tajuplná," zadeklamoval Wilson rozespale a na chvilku přivřel oči. "Apropo, chtěl jsi něco?" zamumlal dodatečně a nevypadalo to, že je tak docela při smyslech.

"Ne, spi," zamumlal Greg House a sevřel jeho ruku v té svojí. Willson se k němu víc přitiskl a House se je usmál. Pak zívl a zavřel oči.

Poslední, co s stačil uvědomit bylo, že je pěkný blázen.

 

 

 

P.S.: TOHLE JEŠTĚ NENÍ KONEC.

Pokračování je dopsané, to se bát nemusíte.

Dokonce je i obetované, takže se taky bát nemusíte.

Ale bude uvolněno, jakmile autoři usoudí, že si je zasloužíte…

Že je to vydírání? Budiž. Byli jsme k tomu dohnáni.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

geniální

(Nom, 30. 3. 2012 20:41)

kruci, teď když vidím House v tv se musím usmívat, umocnil to dnešní díl, kde Wilson požádal House o ruku, jak dokonalá shoda :D
(podle Vás by mohli točit :))

Já vás miluju!

(Nex, 14. 9. 2009 15:59)

*megahug zahrnující všechny čtyři*

Celá ta atmosféra...jemnost a smyslnost povídky..a taky trhni si kometou...nevěděl jsem že ho děsí zelenina..já se zblázním, akorát se ještě nemůžu pořád rozhodnout z čeho! XD

Adelay

(no tě pic..., 1. 8. 2009 11:59)

no nazdar holky, my se tu přetahujem o to, kdo napíše větší hrubku... po mym vIdírání se přidá někdo, kdo píše v postelY a mYsro... dobře my :DDD

www.destiny-angels.blog.cz

(Misuki, 27. 7. 2009 18:17)

woah...
x))) jdu precist dalsi

= )

(Neli, 27. 7. 2009 13:16)

Až se tohle o nich dozví v nemocnici, tak asi hodně z nich omdlí! =D Jinak díl, kde bylo něco podobného (myslim tu holku, jejich sex tam asi nebyl =D)sem viděla. Ještě k tomu jí přefikl otec a když zjistil, že vlastně ojel syna..., no zajímavý!

rýchlo dalšíí

(Lucis, 27. 7. 2009 0:58)

Super! Chcem vediet ako to skončí! Je to perfektné rozkošne pervezné a ja slintám blahom...dúfam že nás nebudete trápiť dlho...nie je to fér

*umřela*

(sigam, 26. 7. 2009 23:29)

Páni, tohle budu vážně rozdýchávat hodně dlouho. Bylo to prostě přeplněné emocemi a já chvílemi zapomínala dýchat, no vážně. Oči se mi z monitoru ani nehnuly a mám pocit, že mi někdo něco říkal, ale nevím kdo a co, takže by mě zajímalo, co že jsem to odkývala. Pánové jsou sice OOC, ale tak roztomile, že kdyby nebyli, vadilo by mi to. Nádherné, skvěle napsané. Leč, to pokračování mě trochu děsí. Často to totiž po tak krásném okamžiku naznačuje, že povídka neskončí úplně nejlíp, ale doufám, že to tak nebude. Mám ráda happyendy... tedy u většiny příběhů. Díky za nádhernou kapitolu <3.

cožee

(arya, 26. 7. 2009 19:53)

krasa koho napadlo vydirat nee ja musim stavat na noční a mysto toho kleju chci dalsi plosiiim

Sex v postely? Trochu netradiční, ne? xD

(Kleo, 26. 7. 2009 19:40)

WAW! To bylo... To bylo... *rozdejchává* Ještě jednou waw. :D
Jakmile jsem uviděla 18+ srdce se mi rozbušilo xD Musím přiznat, že ti dva v postely jsou úchvatní :D A Tady to bylo dokonalé! Jen... Já mám v oblibě, když je nahoře House >////////< , ale Wilson je zato víc roztomilej, uznávám :D Jak se červenal. Fufufufufu
Že bude něco s tou chatou co má House půjčenou? Že joooo? *psí očička*
Těšim se na pokračo a díky za tento díl :-*

nevidírat! :D

(Adelay, 26. 7. 2009 19:35)

proč nás vydíráš? ty mrcho :DDD tušim správně, že to "zasloužení si" znamená, že máme komentovat a komentovat a komentovat? :DD takže komentuju: je to bombozní, úžasný, jenom malinko OOC :DD

Né.

(Aki, 26. 7. 2009 17:50)

Já si vydírání nezasloužím! Za co?!
Šoupněte mi další díl! :)

...

(Profesor, 26. 7. 2009 17:00)

Ach jo, tohle bylo tak krásné. Já mám napsat šestistránkový odborný článek a místo toho tu čtu vaše povídky. Jak jen to mám říci?
Prostě. Jsou výborné.

:-)

(Davida666, 26. 7. 2009 15:26)

Moc hezké, nádherné. Kdy že bude pokračování? :-)