Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co je vám, doktore Wilsone? - Kapitola 8.

28. 7. 2009

8

 

Wilsona probudilo zašimrání slunečních paprsků na tváři. Ještě pořád s každým nádechem cítil Housovu vůni, ale už jen velmi slabě. Místo Gregova poněkud hubenějšího hrudníku, svíral polštář. Podvědomě se usmál. Tohle byla báječná noc...

Vedle postele se ozvaly nezaměnitelné šouravé kroky.

Její okupant vztáhl k příchozímu ruku.

"Ty jsi mi utekl," obvinil ho potom pobaveně.

"Ne, tys mi zabral postel, jak ses tak slušně zkouloval tím portským. Tak co hlava.?"

Mladší doktor dospěl k názoru, že si z něj House utahuje. "Hlava dobrá. Co tvůj zadek?" zasmečoval zpátky.

"Je v pořádku. Co ti je, Jamie...?"

"Ty sis začal. Dobře víš, že nemůžu pít, ani brát drogy a to až do smrti," zabručel Wilson a konečně otevřel oči. House vypadal... Jinak. Trochu ho to zarazilo, ale koneckonců, každý po ránu vypadá jinak. "Hádám, že bude tak poledne, co?"

"Je deset ráno, Štědrý den, léta páně 2007, co chceš ještě vědět víc, tuláku po hvězdách?"

Wilson heknul. Potom se posadil a podivil se, že ho nic nebolí. "Tohle není vtipný, Gregu!" zamračil se nakonec. "Možná jsem včera nebyl trochu při smyslech, ale rozhodně to nebylo alkoholem, jak můžeš dobře vědět, sám ji mi to portské sebral!"

"Tak čím?" optal se House sarkasticky.

"No tím..." jeho kolega zaváhal. "Tím..."

"Tím?" napověděl mu House.

"Tím sexem," vzdal to Wilson. "I když jsem měl strach, abych ti neublížil, to je fakt."

"Jamie," House se trochu ušklíbl. "Včera jsi se zkouloval jak Dán a pak jsi usnul v mý posteli. Na sex bys prostě neměl. A už vůbec ne se mnou. Myslím, že bych si to pamatoval, nemyslíš?"

"Tohle přestává být vtipné," trval na svém Wilson. "Uznávám, na chvíli jsi mě dostal, když ses mě pokusil přesvědčit, že jsem se opil, potom s tím, že je rok 2007, mimochodem tvůj smysl pro humor asi nepochopím, ale budiž... A jen tak čirou náhodou - Vánoce mají být až za dva měsíce!"

"Podívej se ven a koukni se na zprávy. Já jdu do koupelny, než ji zase zabereš na půl hodiny," zabručel House a zmizel

 

Wilson jen zavrtěl hlavou. Co to s ním sakra... Odhodil pokrývku stranou. A strnul. Kůže na břiše byla absolutně hladká a neporušená, až na jizvu od slepého střeva. Podíval se znovu. Zamrkal, pořádně se štípnul a ještě jednou. Pořád ten samý. Jen hladká, poněkud bledá pokožka. Prohmatal se.

Ne, nebyl to žádný trik. Pocítil ohromnou touhu zařvat. Proč vlastně - nevěděl.

Vylétl z postele jak šipka a vrhl se na noviny s dravostí vlka, který vidí kořist. Gregory mu nelhal, bylo tam 24. prosince 2007.

Pokorně se odšoural ke koupelně. "Gregu... Kolik jsem toho včera vypil?"

"No koukni na ty lahve v obýváku a vyděl to dvěma. Mám v hlavě kovaříčky i s mistrem. Je to zajímavé. Dva na pět lahví portského a tři normálního vína? "

"Ježíši Kriste!" zasténal Wilson zničeně, odebral se zpátky do obýváku a padl na pohovku. Položil si ruku přes oči.

Kriste pane, vážně to byl jenom sen...? Nahmátl pod sebou ovladač a mechanicky zapnul televizi. Teletext. 24. prosince 2007. Greg by svedl cokoliv, ale přesvědčit všechny stanice, aby se vrátily v čase zpátky? Ani omylem.

Žádná sázka.

Žádná transplantace.

Žádné měsíce strávené v Gregově bytě.

Nic z toho nebylo skutečné.

Bylo to zvláštní, něco prožít a vědět, že se to nestalo. Vybavil si podrobnosti ze "včerejška". Jo, byli v té restauraci, hráli spolu na piáno... Ne, vlastně nebyli. Byl u Grega doma, popíjeli víno a on mu kontroloval oko. Ve chvíli, kdy potom usnul - pak už se mu všechno jenom zdálo. Takže žádná restaurace, žádné hraní na piáno.

Nic.

 

Gregory House vyšel z koupelny, kolem beder ručník a dalším si drbal vlasy.

"Takže, už sis ujasnil časové údaje?Jestli jo, dáme si snídani, nebo alespoň kafe? Co myslíš?" Přešel ke skříni a začal si vybírat oblečení.

"Tak?"

"Jdi do háje," zabručel Wilson, který se nemohl srovnat, že prožil skoro rok života, ale vlastně se nic nestalo. A je tam, kde byl. Kde je. Ach bože, už nikdy se nebudu posmívat hrdinům cestujícím časem. To je šílené. "Dobrá, jestli je doopravdy rok 2007, tak bych si to kafe dal. A s rumem, pokud máš."

"Rum nemám, jen whisku a mimochodem, co bude s tou snídaní? Uděláš ty svoje obloženky?"

"Tak s whiskou," rezignoval James a zdvihl se. "Jo, udělám, mám hlad, že bych sežral i divočáka..." odvlekl se do kuchyně. House se s pobavením opřel o futra.

"Snad jsi neměl hambatý noční můry, Jamie," popíchl ho potom.

Wilson se otočil od plotny. "Ani nechtěj vědět jak moc hambatý."

"Hm, povídej, přeháněj, já si to rád poslechnu takže?" House na něj mrkl a pak mu navzdory všemu, šel pomoci. Což bylo zajímavé. A zajímavé bylo i to, že dobrovolně šel umýt nádobí.

Jen zavrtěl hlavou a dál krájel rajčata. Obložené toasty s rajčaty, paprikou, zelenou petrželí, pórkem a kupou sýra. Zatímco House myl nádobí ze včerejška, Wilson si snažil sumírovat myšlenky. Návrat k "normálnímu" stavu byl relativně jednoduchý. Rozhodně jednodušší, než čekal. Ale stejně mu bylo divně. Prostě si prožil neexistující rok života a k dovršení všeho se s Housem pomiloval. Nadějné vyhlídky...

Nakonec to dal celé zapéct a nalil si kávu. House mu přistrčil panáka. Wilsonovi najednou bylo líto, lít ho do toho kafe, tak ho do sebe raději obrátil nalačno. Okamžitě mu mírně stoupl tlak a myšlenky se pročistily. Už by docela blízko tomu, aby se celé té věci zasmál.

House se napil taky. Když byly sendviče zapečené, sedli si ke stolu a jali se je konzumovat s džbánem ledového čaje, kafem a vodou. Potřebovali doplnit pitný režim a trochu se spravit. Proti kocovině jeden z nejlepších léků. House pustil hudbu a pokojem se rozezněly příjemné tóny piana.

Greg nad jídlem přivíral oči a podle toho, jak se tvářil, si vzal i něco na tu sou nohu, takže už i hlava ho zřejmě nebolela.

A jak Wilson popíjel černou kávu, tím víc bláznivější a k smíchu si připadal. Bože, jednou se ztřískám a co z toho vyleze... Ale pak se nad tím zamyslel hlouběji. Podíval se na něj, jak tam sedí naproti němu, tváří se spokojeně a cpe se o sto šest. Co vlastně včera dělali? Kontroloval mu to oko. A bylo tak příjemné, mít ho u sebe. Potom trochu nahrál svoje oko a potom... Milosrdný bože! Vždyť... Znovu se na něj podíval. Včera to vypadalo tak jinak, než ty dny předtím.

Za zkoušku ostatně nic nedá. Včera to chtěl udělat. Dnes už by tu odvahu nesebral, ale aspoň se mohl pokusit... Kdyby se mu k tomu podařilo dostat - nějakou šikovnou oklikou!

 

"Copak mám něco na nose?" zeptal se House, když si všiml jeho pohledu. A líbilo se mu, že se v tu chvíli James zarazil a zčervenal. Bylo to trochu zvláštní. Nebo si to jen představoval? A co ten včerejšek? To škádlení? Hm, Jamie...

"Na nose? Nic tak velkého, aby ti kvůli tomu dala Cuddyová volno," odtušil konečně Wilson zcela automaticky a v duchu jejich konverzace. Kdepak by mu na mysl přišlo, že přesně takhle to začínalo v jeho snu. Docela nevinně.

"Sakra, to je zajímavé. A já si chtěl dát na chvíli volno. Ale počkat, na dnešek jsem si vzal volno, takže za mamčou nemusím a ty pokud vím taky ne. Nebo je to jinak?"

"Známe Cuddyovou. Máme volno. Ona určitě něco vymyslí, aby nás nahnala do práce, o to bych se vůbec nebál."

"Oh, tak krutá není a pokud nenastane sněhová kalamita, pak to bude v klidu. Co jinak? Co budeme dělat? Hm?"

"Budeme dělat, že neexistujeme. Nebo ji tak znechutíme, že ji veškerá snaha, jak nás zaměstnat přejde...?" nadhodil Wilson.

"Hm, ano… Co budeme dělat? Aby ji to znechutilo? Přijdeme nazí a jen v pláštích?"

"No, to by ji dřív stihl trefit šlak, než bychom ji znechutili... ale nápad je to dobrý, to uznávám," Wilson se mírně uculil.

V té chvíli jim oběma zapípal pager.

House po něm hrábnul se zavrčením.

Wilson jen pokrčil rameny. "Já ti to říkal, není volného dne, aby bohyně Cuddyová nepotřebovala naši pomoc."

"Ach, za to se ji pomstím! Asi... Hm, něco ďábelského vymyslím. Pošlu jí do kanceláře Chase! Nahého! Ale počkat, to by nebyl trest…"

"Taky si myslím. Trest by byl, kdybys jí ty nahý zatančil na stole kankán, ale v tvém stavu těžko. A kdo ví, třeba bys potom byl hlavním podezřelým, až by byla v tom..."

"Já? Co ty! Ty jsi z nás dvou ten hezčí a navíc tě má ráda."

"Jenže já jsem pořád ženatý, i když už jenom na papíře, a Cuddyová takové věci ctí," ušklíbl se Wilson.

"Cha, nectí volno, tak nectí nic!"

"Zůstává to na tom, že ty jsi její milovaný zaměstnanec a máš víc charismatu, než já a tvůj tým dohromady. A pokud vím, dostali jsme se k tomu, že bys jí tančil nahej kankán na stole, abys ji vyděsil. Ergo to bych já neudělal.

"Hm, ne... ale," House si ho změřil pohledem, "tobě by to slušelo víc. Opravdu."

"Ale já bych ji nevyděsil, abychom se drželi primárního cíle," oponoval Wilson a začal pomalu vstávat. Návrat k normálu byl skoro hotov. "A měli bychom jet, je kalamita a svolávají se všechny síly. Mimochodem, budeš muset řídit, já jsem pil."

"Sakra, tak jedem a ty vymyslíš pomstu, ano?" House se zvedl a šel se obléct. Byl hotov za deset minut a pak sedli do auta a vyjeli.

 

"Mimochodem, víš co mě napadlo, Willsone? Asi Cuddyovou políbím, bude v šoku."

"Mám lepší nápad," hodil po něm Wilson postranní pohled. Najednou o tom znovu hovořili. Znovu prožíval svůj sen. Jen teď to byla skutečnost. "Co kdybys políbil mě?"

"Hm, to by bylo zajímavé. Ale ty máš rád holky ne? Nevím, že bys byl na kluky."

"Tady půjde o princip, ne o to, co mám rád... A pokud tě to zajímá," Wilson se poněkud pubertálně uchechtl, "nikdy se na střední neopíjej v pánském kolektivu."

"Ano, princip, ale neoholil jsem se. Nebude ti vadit strniště?"

"Ne. Přežiju všechno, pokud to Cuddyovou položí v takové míře, že nás pošle domů. Nebo aspoň nebude trvat na celé odsloužené směně." Wilsonovi proti jeho vůli proběhl svaly třas. Tohle - sakra, tohle přece nemůže být pravda! Když se sny stávají realitou…

"Hm, tak fajn... Ale, nebudeš se stydět? Já se už dlouho nelíbal."

Wilson se jen potměšile ušklíbl. To už parkovali před nemocnicí, takže svoji konverzaci museli nechat na pozdější chvíli.

 

Cuddyová je tentokrát neseřvala, jen si je prohlédla, jako by je viděla poprvé v životě a nechala je, ať se jdou převléknou. Tedy Wilson, protože House by do lékařského pláště v životě nedostala. Ostatně, na tu snahu rezignovala už dávno.

 

"Abych ti konečně odpověděl na tvoji otázku," začal James znenadání, když si svlékal sako a natahoval plášť, "stydět se nebudu. Poněvadž nebudu mít důvod. Nevěřím, že bys toho byl schopen."

"Fajn, tak to je výzva. A víš co to znamená? Sázku! Já tě klidně políbím! Před Cuddyovou!"

"Gregu, nenamáhej se. Neuděláš to, ani když se vsadíme! Já bych klidně chlapa políbil, ale ty ne! Vždyť jsi líbal Cameronovou..." Wilson se jemně zašklebil. "Vsadit se klidně můžeme, ale stejně prohraješ! Nepolíbil bys mě ani tady, natož před Cuddyovou na ambulanci."

"O dvě stovky, že jo! Před Cuddyovou i před celou ambulancí. A pod jmelím!"

"O dvě stovky?" Wilson na oko zpozorněl. "Že bych si takhle mohl vylepšit svůj ubohý plat? Oo, to se mi líbí. To beru. Protože ty to neuděláš!"

"Udělám… A teď do práce, doktore, a hlídej si jmelí a mamku!"

"Neuděláš!" houkl Wilson na oko, ale to už vyráželi na zteč mezi pacienty. "Ty si připrav prachy, budeš platit!"

 

Zbylí doktoři nestíhali ten nápor, byla to hotová pohroma. Wilson s Housem se tam ztratili, jako kapky v moři. Ale každá ruka, noha i hlava byla dobrá. Pacientů bylo vždycky víc než doktorů. A o Vánocích to platilo dvojnásob.

Wilson se sklonil nad jedním blonďatým děvčátkem, které si stěžovalo na bolesti břicha. K jeho nesmírné úlevě to však byla jen nevolnost a malá zácpa. Dal jí projímadlo a když potom odběhla na příslušnou místnost, ulehčeně se usmál. Asi bude pár dní paranoidní. To si uvědomil, když na kůži ucítil latex. Rukavice.

I House je měl, když uklidňoval malého kluka, co se s rodiči vyboural a měl otřes mozku. Wilson se jen díval, jak ho pohladil po vlasech a pak mu řekl, že bude v pořádku, stejně jako mamka s taťkou. Sice si měl ve špitálu poležet, ale všechno bylo na dobré cestě. V téhle rodině ano.

Wilson se musel mimoděk usmát a potom zaregistroval, jak se Chase narovnal. Ozval se známý klapot podpatků. Wilsonův úsměv se změnil na škodolibý.

Očima vyhledal jmelí, které viselo pár metrů za vchodem do ambulance. Potom vstal, omluvil se několika pacientům a zamířil k němu.

Vida, Cuddyová tady a House nikde!

House náhodou vykoukl z ordinace a uviděl jeho úsměv. Pak vyšel ven, vyzvednut si nového pacienta. A ulovil si ho Willson.

"Chci svých dvě stě babek, Housi. Cuddyová je tady a tys mě nepolíbil. Prohrál's, saláte," dodal s obličejem westernového padoucha.

"Ani náhodou!" House si holí přitáhl Wilsona blíž. Usmál se. "Já ti dvě stě babek nenechám. Mami, jsi svědek!" zavolal na Cuddyovou, která se na ně udiveně podívala.

Pak Jamesovi zvedl bradu a před očima všech, políbil.

Wilsonovi se málem podlomila kolena. On to doopravdy udělal! House ho skutečně políbil... To už přesahovalo meze příčetnosti, to už přesahovalo všechno. Musel se ho zachytit, aby neupadl. Váhavě kolem něj obtočil ruce a nechal se přitáhnout blíž. Nechal se jím líbat... A přál si, aby se z tohohle snu už nevzbudil.

Kolem se všechno zastavilo.. Všichni se zastavili.

 

Brada Lisy Cuddyové pomyslně zaduněla o zem, stejně tak jako brada doktora Foremana a všech přítomných.

"Co-co-co se to..." koktala nejvyšší vládkyně a vůdkyně a byla tak dokonale perplex, že zapomněla nejen dokončit větu, ale i zavřít ústa.

Foreman, který zrovna vyšel z ambulance, začal vykazovat příznaky akutního dušení.

A pacientům se rázem udělalo lépe, jen aby se mohli na to představení podívat blíže.

 

Wilson v sebeobraně zavřel oči.

"N-ne..." zašeptal potom, když nabral trochu vzduchu. Nakonec to vzdal. A lehce pootevřel ústa, jakoby ho zval dál.

"Hm," House zamručel a pak to přijal. Vklouzl dovnitř a polibek prohloubil. Nic mu nevadilo, to lapání po dechu, které se ozývalo kolem.

Cítil, jak klesá dolů, kolena ho zradila, tak se zachytil jeho saka. Tiše vydechl a vzdal to. "Vyhrál‘s," zamumlal, potom, když se House znovu na chvilku odtrhnul. "Jen nepřestávej..." zašeptal pak a znovu si ho přitáhl blíž.

"Tobě nevadí diváci?" zeptal se tiše a znova ho políbil. Bylo to zvláštní a House usoudil, že to budou ty Vánoce. Nakonec ho přeci jen pustil a usmál se.

"A dvě stovky jsou moje, Wilsone!"

"Jsou tvoje, ty prašivý kojote!" zabručel Wilson s kamennou tváří a obrátil se na Cuddyovou. Cítil, že tohle si žádá vysvětlení. Ještě že tam nebyla Cameronová, protože to by se potom vysvětlovalo už hodně špatně.

"Jo, vyhrál jsi. Jsou tvoje! Už se s tebou nikdy, nikdy nevsadím!"

"Hm, uvidíme, drahý kolego. A teď zase do práce, než nás mamča zažene k sobě do kanceláře," řekl House, kývl na jednoho kluka, co seděl v čekárně a šel zase pracovat

 

Wilson se obrátil ke všem přítomným.

"Už zase můžete začít simulovat, vy se přestaňte dusit, Formane, a madam," obrátil se citlivě na Cuddyovou a pak jí lehkým pohybem zápěstí vrátil obličej do původního stavu. "Myslím, že takhle vypadáte lépe," usmál se na ni potom.

 

"Jo má pravdu, takhle vám to sluší o moc víc," mrkl na ni House, vykouknuvší z ambulance, potom demonstrativně vytáhl peněženku a vyhrané peníze do ní pečlivě uložil. Pak zase zaplul a zbytek odpoledne se věnoval všem akutním případům.

Když vyřešil i kůstku v krku, konečně vyšel ven. Wilson už ho netrpělivě čekal. Společně pak zamířili k autu.

 

"Jedem na večeři?" zeptal se klidně House a usmál se. "Pojedeš se mnou?"

"Jsem švorc, takže jedu maximálně tak domů, žebrat jestli mi Jennifer udělá něco jídlu..." zahučel Wilson a opřel se o kapotu. "Nebo mě hodláš pozvat?" zeptal se potom.

"Hm, vyhrál jsem dvě stovky. Nastup si. Pojedeme se najíst, souhlasíš? Ale řídíš a já tě budu navigovat, bolí mě noha."

Mladší doktor si rezignovaně vlezl za volant, zapnul si pás a potom si velmi opatrně přejel po rtech. Jakoby na nich ještě ulpíval Housův polibek. Nemohl tomu uvěřit. Na takové prolnutí reality se snem, nebyl jeho rozum stavěný. Měl hlad, potřeboval se najíst a potřeboval si srovnat myšlenky.

 

"Kam chceš na tu večeři?" zeptal se pak naprosto vyrovnaným hlasem.

"Hm, budu hodnej, vyber si..." House se zatvářil svým klasickým způsobem, když někoho lákal do pasti a věděl, že sklapne.

"Navrhoval bych nějakou čínskou. Nebo kteroukoliv jinou, kde mi na požádání přinesou čtvrt litru coca-coly a šťávu z jednoho citronu," opáčil Wilson a zkoumavě se po něm ohlédl.

"Jak dekadentní! Já měl na mysli vybranou francouzskou restauraci a ty na mě s naši čínskou skoro-polovinou obyvatelstva. Styď se!"

"Francie položila základy dekadence," ušklíbl se Wilson skoro proti své vůli. V koutku duše doufal, že to tak úplně sázka není. Že...že se ten sen plní, ale snad ne úplně. Myslím na blbosti.

"Fajn… Co Italská kuchyně? Španělsko? Hm… Německá, ne ta je moc… divná a nechutná mi... Japonská? Nemám chuť na syrovou rybu... Co česká?"

 

"V životě jsem o tom neslyšel, ale dneska jsem ochotný už k čemukoliv. Takže naviguj," Wilson si jen povzdechl. A litoval, že si ještě v kanceláři nedal dalšího panáka. Mohl mít teď klid, zabořit se do sedadla a zavřít oči.

 

"Jo tady zahni doprava a pak na světlech doleva. Dáme si něco Evropského…"

"Rozkaz, koneckonců, ty jsi tady šéf," pokrčil Wilson rameny a pneumatiky vydaly na protest vysoký, kvílivý zvuk. Zahnul, jel přesně podle pokynů a pak zastavil před malou nenápadnou hospodou, kterou by jinak určitě minul. Jet tady někdy jindy a s někým jiným.

Hospoda, vlastně hospůdka vypadala docela mile, útulně a blikající žárovičky všeobecně podporovaly kouzlo Vánoc.

 

"No já zírám," ulevil si, když tu nádheru obhlédl. Nakonec vystoupil, zhluboka do sebe nasál čerstvý mrazivý vzduch a obešel auto, aby podržel dveře Housovi. Neříkal už nic. Jen ho pozoroval a bylo mu docela zvláštně. O tomhle snil. Přesně o téhle restauraci. Sice vypadala poněkud jinak, ale jinak byl v podstatě stejná. Útulná, trochu utopená mezi ostatními domy, ale vyhlížející tak příjemně. Byl by tam takhle stál skoro donekonečna a jen se na ni díval, kdyby se House nevyhrabal na nohy a nezatáhl ho za loket dovnitř.

Tam si našli volný stůl vzadu a za chvíli se u nich objevila příjemná světlovláska. Donesla jim jídelní lístky a usmála se na ně. House její úsměv dokonce opětoval a a pak se zadíval na Wilsona.

"Vyber si, já to platím."

"Jenže já se v tom nevyznám, zatímco ty evidentně ano... Ale tohle nevypadá špatně. Co je to špenát?" zeptal se Wilson, když letmo prohlédl jídelní lístek a zrak mu padl na jednu z řádek.

"Špenát, zelenina, ale trochu jinak upravená než u nás. Co si dát kapra na černo? Nebo kapra na víně? Co divočina? Vyber si."

"Nevyznám se v tom, nechceš mi poradit?" Wilson se znovu ponořil do nabídky dne, ale mluvil čistou pravdu, nevyznal se v tom ani za mák. Nevěděl, co si pod tím představit. Nakonec jen rezignovaně rozhodil ruce. "Vzdávám se, vyber něco ty."

"Dáme si kapra na pivě a předtím tradiční polévku. Je to dobrá kombinace. A co k pití? A víš co? Zavoláme pak taxi a oslavíme to… Stejně, co s naštvanou Jennifer?"

"Nic moc," usmál se James a pokýval hlavou. "Naštvaná bude tak jako tak, takže proč si ten dnešní večer aspoň neužít, že...?" Naklonil lehce hlavu na stranu a podepřel si tvář. "Mimochodem, máš moje uznání. Opravdu jsem si nemyslel, že bys to udělal..."

"Hm, proč bych neměl? Vím, že dobře líbáš. A jsem parchant."

"To jsi, souhlasím..."

"A ty dvě stovky taky stály za to. Alespoň tě můžu pozvat sem," usmál se House a pak už číšnici, která přišla, diktoval objednávku. Poznamenala si to a vzápětí donesla sekt a chuťovky, na účet podniku, jako vánoční dárek.

"Neříkej, žes to udělal jen proto, abys mě za moje peníze mohl pozvat na večeři," namítl Wilson pobaveně, ale když mu House nabídl sklenku, přijal a pozvedl ji k přípitku. "Tak tedy na jednoho parchanta, který je i přesto mým přítelem a na jednu vánoční sázku, která nás dostala až sem. Aleluja."

"Aleluja," usmál se House a sklenky se s tichým cinknutím dotkly.

 

Večeře byla výborná, to musel Wilson uznat. Ze všech těch jídel mu šla hlava kolem, ani si pořád nepamatoval názvy.

House se ani jednou nezarazil na podezřele vypadajícím muži. A kromě toho, tu odřeninu z ambulance měl pečlivě zalepenou.

Jennifer nezavolala, ostatně, vypnul si telefon i pager.

Piáno v té hospůdce neměli, takže ani na společné hraní na jednom taburetu nedošlo.

Ale celý ten večer byl tak nějak zvláštní. Tak stejný a přece jiný. Velice příjemný.

House dodržel slovo, pozval ho a platil. Když potom dojídali dezert, zavolal taxíka. A najednou za pár minut podupávali v křupavém sněhu před hospodou.

Wilson si nikdy nepamatoval, že by bylo ve městě tolik sněhu. A nabídl Gregovi rámě, když viděl, že trochu nejistě vrávorá. House se zašklebil, ale pak rámě přijal. A když přijel taxík, nastoupil a sedl si vedle Willsona, který mu sevřel, jistě čistě náhodou, ruku ve své. House udal jen svou adresu a pak se usmál.

"Myslím, že Jenifer nebudeme budit, ne?" ušklíbl se a Wilson jen kývl.

Když taxík zastavil před Housovým domem, vystoupili a House zaplatil. Taxík odjel a on se podíval na nejistě přešlapávajícího kolegu.

"No, půjdeme dál?"

Wilson mu věnoval postranní pohled. "Proč jsi se se mnou vlastně vsadil? Nebylo to jen kvůli hrdosti... Nebo snad ano?"

House se na něj podíval a pak zavrtěl hlavou. "Ne, nebylo."

"Tak proč?" zašeptal Wilson a mimoděk mu stiskl ruku silněji. Měl napůl rozepnutý kabát a šálu neupravenou, přesto mu nebyla zima House na tom nebyl lépe. Wilson zcela mimoděk uchopil konec jeho šály a potom mu ji omotal kolem krku.

"Proč?" zopakoval opatrně svoji otázku.

Hoouse natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Pak si ho přitáhl blíž a jemně políbil. Odpověď beze slov. Wilson na okamžik zavřel oči a vjel mu rukou do vlasů. Potom se ho pustil a lehce se usmál.

"Chceš vědět, o čem se mi dneska zdálo?" zašeptal a políbil ho něžně na prošedivělý spánek. "Přesně o tomhle..." dodal potom. "Teď se mi to nezdá, že ne?"

"Ne, nezdá. Ale moc mluvíš," ušklíbl se House a políbil ho znovu

"Já vždycky, ne?" zamumlal Wilson na půl úst. House si ho přitáhl blíž a ruce mu pod kabátem ovinul kolem pasu. Hřály i když bylo všude kolem zima. James se trochu zasmál. "Víš co? Co kdybychom šli nahoru? Je tu zima... A já bych si docela dal jednu, nebo dvě sklenky portského."

"Souhlasím," řekl naprosto nehousovsky House a nechal si pomoci do schodů. Do bytu došli společně a bot nechal House skopnuté v předsíni, stejně jako Wilson.

 

Když naléval sklenku pozdního sběru z roku 96‘, usmíval se. Portské přece dopili včera. Wilson seděl vedle něj na pohovce a za oknem sněžilo. House se usmál.

"Ptal ses mě, co jsem si přál, když padala hvězda, vzpomínáš?"

"Ano," usmál se Willson a sklenku si vzal.

"Přál jsem si tohle. Jen jsem netušil, že to bude fungovat tak rychle..."

Willson se usmál. Co na to říct? Snad jen…

"Někdy se i sny plní."

 

 

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

WOW

(Monika, 2. 1. 2015 5:24)

Nikdy by mě teda nenapadlo, že všechno bylo jenom sen. To mě teda vážně dostalo. ;-) Jinak to je pěkně napsané, i když se tam objevilo pár chybiček s gramatikou ale jinak opravdu skvělý příběh. Palec nahoru. ;-)

úžasné

(Nom, 30. 3. 2012 21:07)

to je tak...tak...prostě House! Ty slovní přestřelky jsou prostě dokonalé, vše je výborně napsané (a s věcmi, které v seriálu BOHUŽEL nebudou hehe)

WOW

(Justinka, 6. 6. 2011 0:18)

Moc se mi to líbilo!!! Ti dva jsou mí oblíbenci a tahle povídka je dokonale propracovaná. Už proto, že sama to neumím s pocity tak dobře vyjádřit, tak se mi líbily všechny jejich popisy a pak samozřejmě kap. 7:-)
Mě se tedy to, že to byl jen sen líbilo. A hlášky byly dokonalé. Povedlo se vám to!

O_o

(Angela, 16. 5. 2010 23:31)

Takže... Začnu obvyklou větou: buď jsou čárky správně, nebo tam,kde nemají a nakonec někde i chybí. Ale nevadí, protože nikdo není dokonalý a občas to nevychytám ani já. Kdy se píše mNě a mě, jsem taky schopná odpustit, ale nechám buzerování gramatiky a přejdu k příběhu. Opravdu povedeně popsaný vztah mezi nimi. Zase mě popadla Housovská mánie, takže můžu s klidem říct, že Greg nebyl ani moc OOC. Sarkastické ani cynické poznámky nechyběly, takže prostě skvělé. Když jsem došla k sedmému dílu a přečetla si: "Tohle ještě není konec", bylo mi jasné, jaký bude. Napadlo mě několik variant a tahle byla mezi nimi. Každopádně zase se ti podařilo zvednout mi náladu a bylo příjemné přečíst si osm kapitol před spánkem. Hlavně pro mě bylo zajímavé číst o tom, jak má House o Wilsona strach, a jaké má pocity, když je s ním... Prostě skvělé.

Kouzelné :)

(Falkira, 9. 12. 2009 2:42)

Tak to bylo opravdu kouzelné. Dala jsem to na jeden zátah, jelikož jsem se od té povídky nemohla odtrhnout. Opravdu krásně napsané, všechna čest. :)

...

(tess, 8. 11. 2009 17:30)

skvělá povídka. jedna z nejlepších co sem na house četla. sice mě trochu, no trochu hodně, překvapil ten zlom, ale jinak skvělí. klidně bych uvítala i nějakej ten epilog. nebyl by tam někde?

skvělé!

(Zoi, 10. 8. 2009 22:39)

Já myslím, že tohle je jeden z nejlepších konců, jaký jsem kdy četla... prostě dokonalé...Ten obrat byl skvělý...Já... nějak nemám slov. Nádhera!!!!!

...

(Profesor, 30. 7. 2009 8:31)

Abych pravdu napsala, ten konec mě velmi překvapil. Místo očekávaného víkendu na chatě či něčeho takového studená realita. Ale krásně se to vrátilo a vztah obou doktorů asi doopravdy začne.
Mimochodem, nechcete napsat epilog?

:-)

(Davida666, 29. 7. 2009 17:20)

Hezké, překvapivý konec

Jee

(Montik, 28. 7. 2009 20:57)

Tenhle zvrat byl opravdu nečekaný ale hezký.Taky by se mi líbilo prožít si rok života v jedné noci a další den si podle toho v klidu naplánovat dopředu:D

Eh...

(Wendysekk, 28. 7. 2009 19:34)

*trochu nervozne teka pohlede* Mnom... Ale jo... Jen... *povzdech* Tamto bylo romantictejsi... Vazne sorry, ale... To je jedno... *vypada zkrousene*

= )

(Neli, 28. 7. 2009 15:34)

Myslim, že by byla docela sranda, kdyby to ráno se Wilson začal sápat po Houseovi a ten by jen chudák koukal co se to děje =D Asi by se nenechal dlouho pobízet =P Epilog by nevadil, ale takhle je to taky dobrý. Ale nevadil by =)

dokončenie

(Lucia, 28. 7. 2009 14:55)

Ccelo by to epilog...?

neviem čo si myslieť...

(Lucia, 28. 7. 2009 14:53)

Je to skvelé ale aký zmysel malo to posielanie časom späť? Bolo to skvelé tak či tak... sorry trochu som zmätená a dúfam že v nasledujúcej kapitole to vysvetlíš...bolo to dosť nečakané ale fakt dobré...len tak dalej...