Jdi na obsah Jdi na menu
 


III.: Dlaha

18. 6. 2008

Věnováno Dr. Murakimu... :-)


Mac se probral někdy k půlnoci, když pohlédl na hodinky. Murdoc mu spal hlavou na hrudi a vlastně celý na něm byl… tak… moc nalepený. Oheň už vyhasínal a venku pořád lilo. Mac se opatrně vymanil ze sevření a odkulhal se trochu přiložit. Když se vracel, zjistil, že mu Murdoc zalehl celé místo na spaní, tím jak se roztáhl po celém provizorním lůžku. Mac ho nechtěl moc budit a tak si lehl na ten kousek co zbyl a pokusil se usnout tam.

"Nespím, Angie," upozornil ho však zabiják, když se bez valného úspěchu pokoušel najít nějakou přijatelnou polohu, ve které by se dalo spát.

"Tak se posuň, venku pořád leje," objasnil Mac a když se zabiják pohnul, vklouzl na svou půlku a zase se zavrtal pod spacák. Chvíli bylo ticho. "Co rameno?" ozval se Mac po chvíli

"Rameno dobrý, akorát jen necítím prsty, ale to už jsem ti říkal. Co noha? Pořád bolí?" zeptal se na oplátku a v očích se mu prohnaně zalesklo, když zpozoroval to, čeho si Mac nevšiml. Totiž to, že se zapomněl upravit - a má pořád košili vytaženou a nahoře rozepnutou.

"Hm… Dej mi ji, podívám se na to."

Otočil se k němu postiženou stranou a s mírnými obtížemi mu položil ruku na klín. Tedy na břicho a odsud sjel na klín, ale tvářil se přitom tak nevinně... "Promiň, docela ji neovládám. To víš, bolí to a svaly nechtějí poslouchat."

"To noc," řekl Mac a začal mu ji opatrně prohmatávat

"Co s tím má společného noc?" chtěl vědět Murdoc a tiše syknul, jak se mu opět vracel cit. A upřímně, nic pěkného to nebylo. Protože s citem se vracela i bolest, kterou by si raději odpustil.

"Natekly ti klouby… asi sis na tom ležel."

"Snažil jsem se tě zahřát. Klepal si se jako zimořivý ratlík," odtušil Murdoc a pak se na něj podíval. "A ptal jsem se tě co noha. Ještě to bolí?"

"Jo, ale to alespoň vím, že ji mám."

"Ještě mám nějaký prášky," pokrčil Murdoc rameny. "Takže kdybys potřeboval... Stačí jen říct."

"Už jsem si vzal stejně moc... Takže to nějak vydržím.“

"To je nesmysl. Pro jednou to tvý tělo vydrží, když ty dávky nebudeš brát víc jak týden..."

"Nejsem si jistej…" řekl Mac a dál mu masíroval ruku.

"Po tejdnu už na tom budeš závislej. Tejden. Tejden vydržíš i dvojitý dávky. Dýl ne... Jestli to chceš zkusit, musíme doufat, že nás do tejdne najdou."

"Tak s tím nemůžeme počítat," hlesl Mac a pak mu ruku pustil. "Lepší?" zeptal se pak.

Zkusil samovolně pohnout prsty a povedlo se. Sice přitom viděl všechny svaté, ale šlo to. "Jo," pronesl nakonec. A ještě dodal. "Ale když budeš brát jeden denně, tak ti to vydrží čtrnáct dní... Jinak - mám docela slušnou zásobu."

"Už jsem si vzal dva, další můžu až za dvacet čtyři hodin. Máš to tam v návodu."

"Na návody kašli," snažil se ho Murdoc svést. "Já na ně taky kašlu. A možná proto jsem pořád naživu," prohlásil potom s potutelným úšklebkem.

"Nemůžu… A teď zkus spát, já to tedy zkusím, všechno se dá zaspat.“

"Jak myslíš," pohodil Murdoc hlavou. Pak se usmál. "Můžu se přitulit?"

"Jo," hlesl Mac a pak zavřel oči. Bolelo to, ale byl rozhodnutý to zaspat

Znovu mu drze ovinul ruku kolem pasu a hlavu si položil na jeho rameno. A čekal. Věděl, nebo doufal, že se dočká. Že Maca bolest donutí... Donutí si o ten prášek říct. Ale najednou nevěděl, jestli je za to rád, nebo ne.

Jistě, skýtalo to tolik netušených možností, ale na druhou stranu. MacGyver s ním hrál fér. Pořád. Sice na něm byl závislý, ale to on na něm de facto taky. MacGyver by bez něj nechodil a on bez něj... S jednou rukou toho moc nepořídíš.

 

"Murdocu," zašeptal Mac po nějaké době, kdy měl pocit, že se mu nedaří usnout. Ve skutečnosti usnul, ale tak špatně, že o tom ani nevěděl. Byly tři ráno a on se zase svíjel bolestí.

"Jo?" Aspoň instinkty má pořád stejně citlivé. Stačí málo a je vzhůru. Někdy se diví, že nepadne. Když ho za noc několikrát vzbudí i jen hrkot lednice. Okamžitě si ale všiml Macovy stažené tváře. "Bolí to?" zeptal se přesto celkem zbytečně.

"Jo, jenže… Brní mi v tom… já…“ Mac polkl. Netušil jestli má, ale věděl, že by měl. "Dej mi půlku prosím…" A kdybys mě držel, taky by mi to pomohlo, dodal v duchu, ale nahlas neřekl nic.

Zavrtěl hlavou. "Půlka už tě nevytrhne, Macu. Nerad ti to říkám, ale předtím jsi spolykal dva a půl. Teď už na tebe půlka nezabere ani omylem. Buďto jeden, nebo nic..." A dokonce vypadal, že je mu to i líto. Začínám být unavený. Jakmile lituju, byť jen letmo, MacGyvera, je to se mnou nahnutý.

"Dobře dej mi to. A když to nevydržím... Tak mě tu někde alespoň zahrab, jo?"

"Prosím tě, tyhle kecy si nech pro svý kamarády, s tím na mě nechoď," zabručel Murdoc, dal mu prášek, pomohl mu ho zapít a nakonec se na něj zkoumavě zadíval. "Říkal jsi, že tě noha brní... Mám... Mám se podívat, jestli ten peršanskej trik ještě funguje?"

"Jo… prosím," hlesl Mac a pak zavřel oči. Byl unavený a rozbolavělý.

Vytáhl se do kleku a přesunul se k jeho kotníkům. Trochu nešikovně, ale s co největší šetrností mu zul botu ze zraněné nohy a sundal i ponožku. Až ho zamrazilo, když ucítil, jak je ta noha ledová. Najednou měl strach... Naprosto nesmyslný, naprosto nehodící se k jeho image, ale měl ho. Strach... Přejel mu prsty po chodidle. A nic se nestalo. Podíval se rychle Macovi do tváře. Nevšímal si ho. Asi se snažil silou vůle soustředit na to, aby Zeldair začal co nejrychleji účinkovat. Murdoc se zhluboka nadechl. A zkusil to ještě jednou.

Nic. Macovy prsty nezareagovaly. Byl unavený… A tu nohu už necítil vůbec.

"Už?" zeptal se tiše

Nadechl se potřetí a zavrtěl hlavou. "Zatím se tě snažím zahřát," pokusil se povzbudivě usmát. Ale měl spíš pocit, že je to posmrtný škleb, na jaký by se ani Tutanchamon nezmohl. Zato on se zmohl na třetí pokus. No tak, aspoň malej pohyb. Skoro ho škrábl do krve. A v té chvíli... Zdálo se mu to, nebo ne? Ještě jednou. Ne! Skutečně... Ten pohyb byl směšný, skoro nepostřehnutelný, ale byl tam! Murdocovi spadl ze srdce kámen zvící Mount McKinley. I když... Bylo to špatné. Bylo to moc špatné. Tohle mohl být jen nějaký zapomenutý reflex. A MacGyver tu nohu očividně necítí...

"Jo," vyrazil ze sebe. "Ještě se ti to hejbe."

"Dobrý, ten vrch bolí, ten průstřel… Ale níž, necítím ji… Naposledy včera a prsty na noze vůbec. Murdocu, co si myslíš?"

Díval se na něj jako na zjevení. Vůbec nevěděl, co mu na to říct. A tak, aby se dočasně vyhnul odpovědi, mu začal pomalu, nemotorně oblékat ponožku i nazouvat botu.

"Můžeš mi ji taky namasírovat, prosím..." hlesl pak Mac tiše, jako by se bál, co mu řekne

"Jo, jasně," o překot mu botu zase zul a pak mu pevně chodidlo sevřel. A polilo ho střídavě horko, střídavě chlad... Za normálních okolností by měl Mac pod takovým stiskem řvát bolestí. Jenže on jen tiše, nehybně ležel. Kruci! Kruci! Proč mu to nedělá ani tu nejmenší radost, že jeho úhlavní nepřítel nejspíš přijde o nohu? Proč kurva?!

Mac tiše zasténal, jak mu cuklo v noze a pak zase jen klidně ležel. Necítil skoro nic… Nic.

Nečekal ani, že se kdy dostaví "lísací účinky", ale kdyby se tentokrát dostavily, byl by rád. I když z úplně jiného důvodu, než předtím. Ono sjetému člověku se vážné zprávy říkají lépe. Jenže... Nedostavovalo se nic. Zatím. Takže zatím jen seděl na patách, Macovu nohu v klíně a masáží se snažil, aby se krevní řečiště zase dalo do pohybu. Aspoň trochu...

Mac tiše zasténal a pak zavřel oči a poprvé se mu pohnuly prsty na noze. Ne moc, ale byl to pohyb. Jenže pak vše zase ztuhlo. A Mac zase nic necítil. Vůbec nic

Fajn, tohle si může zapsat do deníčku úspěchů. Možná to nebude tak zlé... I když už takhle to vypadalo, že ano. Jeden pohyb nic neznamená. Vůbec nic. "Zapomenuté" reflexy jsou prevíti. Ale přece jen pokračoval v masáži. A vůbec jeho nohu nešetřil. Potřeboval, aby všechno fungovalo tak jak má. Nemohl se ohlížet na jemnost. Pak ho něco napadlo...

"Dlaha," zamumlal. "No ovšem! Já idiot!"

"Cože?" zeptal se tiše Mac.

"Moc jsem ti utáhl dlahu, jak jsem se snažil ti tu nohu srovnat!"

"Dobře… Tak mi to povol. Trochu…"

"Jo, hned to bude!" pustil jeho ledový kotník a natáhl se k dlaze. K té kterou mu dával k těm stávajícím před několika dny. Té, kterou se snažil použít tak, aby Mac mohl ještě třeba i baletit.

Povolil obinadlo. Pak ho odmotal a znovu ho obvázal, jenže mírněji. Pak ho znovu vzal za kotník a začal masírovat. Asi po pěti minutách ho silně stiskl v příslušných místech.

"Aaaa!" vykřikl Mac a pak jen tiše vydechl. "Už nemůžu… Cítím to."

"Skvělé!" Murdoc se snažil, aby ta úleva v jeho hlase nebyla slyšet až tak moc. Pak mu konečně nazul botu a úlevně sebou praštil vedle jeho těla. "Tak jak ti je teď, Angie?"

"Je to… Lepší," zamumlal Mac a pak odvrátil hlavu. „Jsem unavený. Necháš mě spát?"

"Pro tebe všechno, Angie," ušklíbl se Murdoc a zase se mu vrátil ten jeho postoj. Image dokonalého zabijáka.

"Díky," zamumlal Mac a pak sebou trochu trhnul. A když se k němu Murdoc nahnul, sevřel jeho ruku ve své.

"Teď dobře poslouchej, protože to už víckrát neřeknu... Budeš v pořádku, Macu. Osobně se o to postarám!"

„Milé," zamumlal Mac a pak si tu ruku přitáhl blíž. Když ho Murdoc přitáhl k sobě jen tiše vydechl a usnul.

 

Murdoc nemohl dýchat. Tedy obrazně řečeno. Jinak samozřejmě dýchat mohl, ale to, že si ho Mac k sobě tiskl, jako dítě oblíbenou plyšovou hračku, docela svádělo k představě, že ho svým objetím udusí. Proto tedy Murdoc nemohl dýchat. A nějak moc mu to nevadilo. Jako kompenzace mu stačilo MacGyverovo tělo a teplo, které mu předával tím těsným sevřením.

Byli v té jeskyni už třetí den. A už třetí den nepřetržitě lilo. Což mělo své kladné i záporné stránky. Kladnou stránko bezesporu bylo, že čím víc lilo, tím větší tam byla zima, protože dřívím šetřili, a tak převážnou část dne trávili na lůžku ve spacácích, schoulení jeden k druhému, což bylo velmi příjemné. Zápor byl v tom, že i přes veškerou šetrnost - dříví docházelo. Ale upřímně - tím se Murdoc teď nějak moc nezabýval. Soustředit se v Macově přítomnosti a v jeho objetí na něco jiného, než na výše jmenované věci, bylo čím dál tím těžší.

"Je mi zima," hlesl Mac, když se vzbudil a měl Murdoca na své hrudi. "Omlouvám se," zašeptal a opatrně ho pustil. "Je mi zima, moc zima."

"Nedivím se," zavrtěl hlavou zabiják a zase se k němu přitiskl. "Skoro netopíme, mohu-li to tak říct. Jen se klidně přitul."

"Omlouvám se... pak mě můžeš zabít," zabrblal Mac a přitáhl si ho blíž.

"Ale no tak, Angie... Nech toho s tím zabíjením," poškádlil ho Murdoc. "Proč bych tě měl zabíjet? Za to, že se chceš přitulit?"

"Jo," hlesl Mac a přitiskl se k němu víc.

"Blázne," ušklíbl se zabiják. A pak se, jako teď skoro každý den zeptal: "Co noha? Nechceš prášek?"

"Jo, prosím, dej mi ho."

"Dám ti rovnou dva... Víš, nerad ti to říkám, Macu, ale čím dýl je bereš, tím víc si na ně tvoje tělo zvyká. Zkrátka musíš zvyšovat dávky, aby to mělo účinky..." vnutil mu dvě pilulky a pomohl mu je zapít. Za ty tři dny si ho od něj sice vzal jenom jednou, takže to, co mu teď řekl byl jeden velký kec, ale když už, tak už. A příležitosti se musí využít beze zbytku.

"Jo, dej mi to, prosím…" řekl Mac, kterému se včera rána začínala zaněcovat a v noci bojoval s horečkami. Teď byl slabý a unavený.

"Jo, už jsi je spolkl, teď se ještě nabumbej a pár minut počkej. Zabírají celkem rychle," ušklíbl se Murdoc a dal mu ještě napít. Možná bych si měl taky vzít, napadlo ho, když mu v rameni trochu škublo. Ale ne! To by potom nebyla taková zábava...

"A ty? Máš ještě pro sebe?" hlesl Mac

"Jo, mám," přikývl. "Ale já na tom nejsem tak zle... A něco taky vydržím..."

"Podle tebe nevydržím nic…" hlesl Mac a pak už byl zase mimo.

"Ale to víš, že vydržíš," ušklíbl se Murdoc, když zpozoroval, jak se mu v očích usadil ten sklený výraz, tak společný jisté sortě lidí. Málem by zapředl, protože to znamenalo... Ech! V rameni mu znovu škublo. A tentokrát mnohem bolestivěji než předtím. "Dobře," usmál se na Maca. "Vezmu si taky, abys nebrečel, že jedinej bereš léky na bolest."

"Jo! Vem!" zašklebil se Mac a pak se na něj zadíval zase tím lehce zfetovaným pohledem. A Murdoc si prášek opravdu vzal. A pak ho zase objal a přitiskl se k němu.

"Tak co? Je to lepší?" zeptal se ho po chvíli, kdy sám začínal pociťovat účinky. Tedy především ty, které pociťovat chtěl - rameno se uklidnilo. A ještě ke všemu se ho zmocnil ten povznášející pocit, i když oslabený, protože na ty prášky byl zvyklý.

"Je to lééépšííí?" protáhl potom a rty se mu roztáhly do lehce přihlouplého úsměvu. Někdy není na škodu se trochu sjet.

"Jo," souhlasil Mac a pak zjistil, že mu hladí záda. A víská ve vlasech.

"Hmmm, to je příjemné... Pokračuj," vybídl ho Murdoc, a nelhal. Skutečně to bylo příjemné, když se taky dotýkal on jeho. Dokonce to bylo velmi příjemné. A tím příjemnější, že se "vznááášeeel". Sice ne moc vysoko, ale vznášel.

Mac ho začal hladit víc a pak si ho přitáhl blíž. "Tak… Já… Mě se to líbí… A tobě?"

Usmál se. Jenom to a nic víc. A pak... Vyhrnul mu košili i tričko a zajel rukou pod něj. "Tohle se ti taky líbí, Macu?" zašeptal potom, lehce ho hladil a jakoby poprvé přejížděl to tělo, které tak důvěrně znal. Rozhodl se prášku trochu pomoci a přidat k tomu ještě špetku hereckého výkonu. Takže vypadal ještě sjetější, než byl.

"Jo… líbí se mi to… Moooc… Moooc se mi to líbí…" zabrumlal Mac a zase si ho přitáhl blíž a pak mu zajel rukou pod košili. "Dělám blbost… Moc velkou…"

"Však s tím můžeš přestat," skoro zazpíval Murdoc a na důkaz svých slov, přestal on sám. "Hm?" po očku se na něj potom zadíval, co on na to.

"Já jsem… Tobě se to líbí?" zamručel Mac a pak najednou byly jejich rty moc blízko.

"Ani nevíš jak," protáhl zabiják a naklonil se k němu. "Ani nevíš jak... Angie..." Chvíli se na něj jen tak díval a přemýšlel. Jestli je natolik sjetej, aby to doopravdy udělal, když je MacGyver vzhůru a trochu při smyslech. A došel k jednoznačnému závěru: je.

"Chceš mě políbit?" provokoval ho záměrně.

"Jsi vrah… a parchant a…" Mac nedomluvil. Najednou ta ústa byla příliš blízko a pak ho políbil.

"A jsem zatraceně sexy, co?" popíchl ho Murdoc a zmocnil se jeho rtů. Vášnivě, prudce... Tak jako si to nedovolil za celé ty noci od chvíle, kdy ho spal a on ho políbil poprvé. Tohle byla smršť, bouře těch nejnižších pudů, které se odříznutím od civilizace a podpořené opiátem ještě znásobily. A nedaly se popřít... Vzal ho zdravou rukou za bradu, zdvihl mu hlavu a pak ho vytrvalým tlakem donutil rty pootevřít a pustit ho dovnitř. Vtáhnout do sebe jeho dech, obejmout jeho jazyk...

"Já..." Mac najednou nemluvil a místo aby ho odstrčil, přitáhl si ho k sobě. Zavřel oči a pak se jen nechal líbat a sám líbal a hladil Murdoca. "…jsem blázen."

"Na to se neumírá," odtušil Murdoc a zajel mu znovu dlaní pod tričko. Ani sám dost dobře nevěděl, jak se mu podařilo udržet se v téhle pozici, zřejmě se opíral o zraněnou ruku, což znamenalo, že to ráno budou pekelná muka, ale byl příliš zaneprázdněný, aby to řešil. Místo toho jej radši pohladil a zkoumal, jestli jsou jeho citlivá místa opravdu tam, kde si myslí, že jsou.

"Já..." hlesl MacGyver a pak ho znova políbil. Hladil ho... líbal ho a pak najednou cítil jeho krku na svém boku a pak prsty na bradavce.

Takže ano, jsou. Nemýlil se. Bingo! "Ano? Copak jsi chtěl?" zeptal se ho tiše, s potutelným úsměvem a dál ho hladil. Chvilku jemně, jen tak, aby si zrovna mohl položit otázku jestli je to doopravdy, nebo se mu to jen zdá, chvilku zase drsněji, kdy si mohl říct, že rozhodně nespí... Laskal ho a skoro se vyžíval v tom, když cítil jak se napíná, uvolňuje a tak trochu se kouše do rtů. Sladké, zavyla jedna jeho část, která by se nejradši usmívala tím dobře známým úsměvem vyznavače všeho možného.

"Já… Murdocu," MacGyver tiše zasténal a pak mu zajel rukou pod košili a začal ho hladit… Stejně… A vzrušovat…

"Líbí?" zašeptal mu do rtů, těsně před tím než ho zase políbil. A tentokrát si jeho ústa přivlastnil naprosto bezostyšně. Drze mu proklouzl jazykem mezi rty, zmocnil se toho jeho a začal s ním šílený rej. O to šílenější, čím víc ho to vzrušovalo. Jeho doteky. Nesmělé, skoro jako by se toho bál. A tím byl tak neodolatelně přitažlivý...

Mac ho strhl k sobě blíž a pomalu vklouzl i druhou rukou pod jeho košili. Spíš ho ji hladil, zatímco druhá nesměle laskala bradavku. "Líbí…" hlesl Mac

"Hm..." mroukl Murdoc, jako spokojený kocour a pak se lehce zašklebil. Ať si hrál na zfetovaného sebevíc, a ať ho Macovo počínání přivádělo na hranice skutečnosti a fantazie, popřít fakt, že u něj ty účinky byly podstatně slabší, nemohl. A nemohl ani popřít bolest, která se opět ozvala v zraněném a namáhaném rameni.

Sice chtěl víc, chtěl víc a skoro bláznil z toho, že to nemůže mít, ale taky věděl, že jestli toho co nejdřív nenechá, tak si levou ruku bude moct v budoucnu odepsat z daní. Naposledy se k němu přitiskl ve vášnivém polibku a během té doby se pomalu svezl vedle něj.

Mac tiše zamručel, když se svezl vedle něj, ale na druhou stranu byl podivně spokojený a s tím pocitem absolutní spokojenosti také o chvíli později usnul. Usnul vedle něj a usmíval se.

Murdoc se horečně snažil uklidnit. Tím horečněji, když si uvědomil, jak ho to celé vzrušilo. Až bolestně... Vztekle stiskl rty a přál si být tisíce kilometrů odsud. Pryč od jeho znepokojující přítomnosti. Pryč od toho pokušení, které leželo vedle něj a ze spánku ho hladilo po nahé pokožce. Pryč. Jenže nemohl. Byl tu jako přikovaný... S myšlenkou na studenou sprchu a po ní tělo nějaké vnadné prostitutky usnul. To, že se mu ve snech proháněl Mac, zarýval mu nehty do kůže a sténal jeho jméno, bylo jenom chybou ve výpočtu.

 

Mac se ráno vzbudil s tím, že má Murdoca přitisknutého k sobě a ruku pod jeho košilí. A že je z toho zase lehce vzrušený. Ano! Ježíši!, zaječelo jeho podvědomí, když mu došlo, že ho právě do těch vlasů lehce políbil? Byl to polibek… Ne! Jen jsem se ho dotkl!

Mac tiše zasténal a pak opatrně začal vyndávat ruku z pod Murdocovy košile. Jen ho udivilo, že se ještě nevzbudil... I když… Podíval se na něj. Takhle vůbec nebyl ten zlý muž, co ho znal. Oprava: ten zvláštní, zlý a přece v něčem dobrý… zabiják.

"Opět nespím, Angie," ozval se Murdoc, kterého probral lehký pohyb MacGyverovy ruky na jeho hrudi. "Jaká byla noc?" zeptal se potom, ačkoliv si sám vzpomínal moc dobře. I na ty muka kdy si ho spokojeně přitiskl k sobě a usnul jako mimino.

"Nevím, šlo to… Spal jsem...“ ušklíbl se Mac a pak ruku rychle vytáhl. „Omlouvám se."

"Mě tam nijak extra nevadila," poznamenal zabiják a pak s ledovým klidem stáhl tu svoji. Z jeho opasku. A za lemem jeho džínů měl zaklesnutý ukazováček.

Mac se kousl do rtů. To bylo... moc.

Murdoc tomu žádnou zvláštní pozornost nevěnoval. Ať si to taky protrpí, on se taky neprocházel růžovým sadem. Místo toho natáhl krk, protože se mu zdálo, že je kolem podezřelé ticho. "Á vida," zaradoval se potom. "Přestalo pršet, dneska se konečně můžeme pohnout dál. Kolik dnů ještě zbývá, než tě začnou hledat?" obrátil se na Maca, který se zmohl jenom na to, že na něj, s odpuštěním, civěl.

"Já nevím," hlesl Mac. "Asi tři, čtyři…"

"Tak to bychom mohli urazit ještě aspoň pár mil. Máš tušení, kde vůbec jsme?"

"Upřímně, jenom přibližné," přiznal se Mac a pak se posadil. "No, takže bychom se měli nasnídat a vyrazit. Zbylo nám něco?"

"No," Murdoc nakoukl do batohu a pak vytáhl to poslední, co jim ze zásob zbylo. "Sníme tohle a odpověď na tvou otázku bude, ne," poznamenal potom a podal mu jeden ze dvou chlebů. "

"To už snad i zelená…" poznamenal Mac, ale naštěstí to nebyla pravda.

Po snídani vyrazili. Sice tušení, kam vlastně jdou, bylo jen matné a určení směru jen přibližné, ale pořád bylo lepší se posunovat, alespoň zdánlivým směrem k civilizaci, než sedět na jednom místě a pomalu...

 

Chcípat, jo, pomyslel si Murdoc, jehož rameno se ozývalo neústupnou pulsující bolestí. A MacGyver na tom asi nebyl o mnoho lépe. A čím delší vzdálenost měli za sebou, tím to bylo horší. Všechno.

Oba potřebovali doktora, potřebovali léky, spánek... Rozhodně nepotřebovali cestu dlouhou bůhví kolik kilometrů ani nehostinnou kanadskou divočinu. A to, že se čím dál častěji, oba "sjížděli" opiátem, který je jen na předpis, aby zarazili stupňující se bolesti i postupující infekci, taky rozhodně nebylo nejlepší řešení. Ovšem - bylo jediné možné a dostupné. Pokud nechtěli pomalu šílet z bolesti. Což Murdoc, sám za sebe, nechtěl.

MacGyver cítil jejich bezvýchodnou situaci a tak už dávno mlčel o tom, že chvílemi bolestí přes den skoro nevidí. Ne z té zlomené nohy, ale z toho průstřelu, který se snad musel zanítit. A do toho mu začala horečka. Ale věděl, že si budou muset vystačit s přírodou a tak jeden den jen pocházeli a hledali byliny a pak se další dva znova schovávali před deště a léčili se... a trochu se dali do pořádku. Tedy alespoň Murdoc. Zase mohl hýbat prsty.

Jenže oba věděli, že s bylinkami a Zeldairem dlouho nevystačí. Potřebovali do nemocnice. Oba. A rychle.

 

"Macu," oslovil ho Murdoc po dvou dnech, večer, když mu MacGyver masíroval ruku a snažil se jeho prsty udržet při životě. Což i když se mu to dařilo, tak to bylo čím dál tím obtížnější. A k tomu ta únava... Nemluvili spolu. Už skoro dva dny. Bylo to vyčerpávající. A tak se dorozumívali jen pohledy, posunky, holými větami... A stejně jim to nebylo nic platné. Únava je rozežírala jako tuberkulóza plíce.

"Ano?" Mac zvedl unavený pohled, v kterém se už zase leskla horečka. "Cítíš je?"

"Jo, ale ty vypadáš hodně špatně..." Murdoc se na něj zkoumavě zadíval. Během těch dnů, kdy se snažili neumřít, už hodil za hlavu veškerou nenávist, nebo nechuť, ale taky veškerý chtíč, který se ho zmocnil v onom euforickém stavu, že Mac může chodit a že se tedy hnou. Nezbývaly mu na to síly. Popravdě řečeno, bylo jenom málo věcí, na které vůbec sílu měl. Jak psychickou, tak fyzickou.

"Nechceš prášek?" zeptal se ho nakonec, ačkoliv i tady už byli skoro na hraně. Oba brali dvojité dávky... A i když byl Murdoc bohatě zásoben - blížili se, pomalu, ale jistě, k posledním pilulkám.

"Ne," zavrtěl Mac hlavou. "I tak budu mít problémy… A snad to ještě vydržím. A ty?" zeptal se tiše a pak si otřel rukávem čelo. Byl pohublý, zarostlý, špinavý a začínalo mu být všechno jedno. - Špatné znamení.

"Když se ho vzdáš ty, já ho nepotřebuju. Počítal jsem to... Když bychom brali to, co teď, tak vydržíme ještě pět dní... A pak šlus," povzdechl si Murdoc a raději zavřel oči. Chtělo se mu spát. Tak neuvěřitelně. A poslední dva dny pořád.

"Jsme v hajzlu," zabručel nakonec. "Definitivně a konečně."

"Ještě ne," řekl Mac. "Ještě.. Zítra se zkusíme dostat k řece... Uděláme vor... Řeky vždy ústí někde blízko měst..."

"Vor?" podíval se na něj, jako na blázna. "Jak chceš v tomhle stavu dávat dohromady vor. Tedy vor takové velikosti, aby nás unesl... Já mám pocit, že když praštím mouchu, tak se jen oklepe a poletí dál..." zahučel a ještě si demonstrativně poklepal na čelo. Ano, MacGyver byl chytrý, byl zručný, proto mu taky říkal kouzelníku... Ovšem, a tím si byl v tuhle chvíli jist, jsou věci, které jsou v podobném stavu, i nad jeho síly.

"Zvládnem to. Je tu dost borovic… Je to lehké dřevo, plné pryskyřice, poplave dobře. A máme tu horolezecké lano. A... Povede se to, Murdocu, potřebujem asi osm kmenů, možná míň. A..." Mac zavřel oči jak na něj přišla slabost. "Pokud to neuděláme dnes… Tak už nikdy."

"Do háje, Macu..." povzdechl si Murdoc, který byl natolik soustředěný na rameno a přemýšlel jestli je ještě pořád jeho, že to ani nezaregistroval. Nakonec se napůl odevzdaným, napůl objevným pohledem podíval na svůj batoh. Pak dokončil větu: "Někdy v noci si říkám, jestli by nebylo lepší, to skončit hned... A prohnat si hlavou kulku, než tu takhle pomalu chcípat na infekci."

"Vždycky je naděje," zašeptal Mac. "A já tu nechci chcípnout, abys sis mohl připsat bod!"

"Sorry, ale ten by si připsali ti zkurvení pašeráci a tohle hnusný místo. Dovolená snů? Pokud je vaším snem procházka Luciferovou zahradou, pak směle k nám!"

"Vidíš, alespoň víš jak to bude po smrti…" řekl tiše Mac a pak se nadechl a zacvičil s rameny. „Už skoro nemůžu."

"Jsme dva..." poznamenal Murdoc. "Ale jestli to takhle bude vypadat po smrti... Tak to zase umřít nechci. Tenhle hnus a ještě jednou? Brr! Dej pokoj..." Podíval se na něj, jak se snaží protahovat a v očích má takový skelný výraz, jako občas mívají lidé s malárií, či jiným tropickým svinstvem. Smůla jen byla, že oni nebyli v tropech... "Jak dlouho to ještě vydržíš?" zeptal se ho po chvíli tiše. A jemu samotnému jeho hlas zněl - příšerně.

"Nevím. Den, dva... Možná víc. Nevím, proč se to nehojí... Možná infekce, vyčerpání, ale... Ten vor je poslední šance, jinak tu opravdu chcípnem."

"Fajn, tak teda vor. Nevím sice, jak si to představuješ, ale budu ti věřit..." povzdechl si a pak se k němu přisunul ještě blíž. "Můžu se přitulit?" zeptal se a tentokrát to bylo jen obyčejné přání se o něj opřít, ať to vyznělo, jak to vyznělo.

"Jo, klidně," řekl stejným tónem Mac a nechal se obejmout. Byl unavený a poslední jídlo, které Murdoc ulovil sice už snědli, ale on sám cítil, že potřebují víc. Včera v noci padal sníh a oni spali venku. A kdyby nespali skoro na sobě, umrzli by.

Murdoc si najednou hlasitě povzdechl a s naprosto beznadějným výrazem vytáhl krabičku ze Zeldairem a vyklepl z ní dvakrát po jenom prášku. Jeden si vzal sám a druhý strčil pod nos Macovi.

"Spolkni to," nařídil mu hlasem, nesnesoucím odpor. "Je zbytečný nechat se tu užírat bolestí, když si od ní můžeš pomoct, aspoň trochu. A problémy... Myslím, že do tebe v nemocnici, pokud se tam někdy dostaneme, napumpujou ještě horší sračky, než je tohleto... A taky ti to pomůže na chvíli se odpoutat. Zapomenout..."

"Dobře," řekl Mac a prášek spolknul. Byl unavený, rozbolavělý a cítil se pod psa. Ale přesto mu celá ta situace připadala absurdní. "Murdocu....?"

"No?" Snažil se sice silou vůle účinky té jediné pitomé tablety (která na něj už sice moc zabrat nemohla, ale to vem čert) zrychlit a trochu zvýšit, ale přesto ho vnímal. "Stalo se něco?"

"Jak se vlastně jmenuješ... Jménem, křestním..." zeptal se tiše Mac

"Jako celým jménem?" ujišťoval se Murdoc, ale pak jenom mávnul rukou. Stejně je to jedno... "Richard Matthew Murdoc," vysypal ze sebe nakonec.

"Richard..." Mac se trochu usmál. "Jako Richard Lví srdce. Rodiče na tebe asi byli pyšní."

"Jdi s tímhle do háje! Zabili se když mi byly tři," odsekl Murdoc a přemýšlel jestli ty prášky už začaly účinkovat, nebo ne. Asi jo, ale on byl už tak otupělý, že by to zaregistroval teprve ve chvíli, kdy by do něj narvali celé plato.

"To je mi líto. Můj táta umřel, když jsem byl kluk. Vychovávala mě máma s dědou. A pak máma umřela... Zrovna, když jsem byl na akci pro Phoenix. Víš, že Richard znamená silný nebo statečný? Maminka mi někdy vykládala o významech jmen... Ale sama mi říkala Macu. Angus, to vybral otec."

"Tak ti můžu říct, že teď nejsem ani jedno, ani druhé. Jsem utahaný, špinavý, smrdím potem a krví a snad poprvý v životě toužím vidět úřední osobu, která mě dostane do nemocnice. Nemocnice... Nesnáším je, ale až teďka překročím její práh, tak z těch már slezu a políbím ho..." zablábolil nesouvisle, ale pak na něj zamžoural. "Už mi to leze na mozek, Macu... Fakt že jo... Mimochodem - proč zrovna Angus?"

"Angus, ani ti nevím, jen že je to staré jméno. Britské, skotské… Jsme původem Skoti - částečně. A částečně Irové."

"Skvělé," zabručel Murdoc a hlava mu klesla na Macovo rameno. "Budu ti říkat, Mac, jo, Angie?"

"Jo, díky to bude lepší... Richarde... To jméno se mi k tobě hodí," usmál se Mac trochu víc mimo a pak si ho přitáhl blíž.

"Fajn," vydechl Murdoc a pak zavřel oči. "Bohové. Jsem utahaný jako kotě... Ne, hůř. Je mi... strašně." Přitiskl se k němu víc, ale i když Macovo bylo rozpálené horečkou, stejně mu to nebylo nic moc platné. Bylo to špatné. Bylo to moc špatné. A to, že si toho byl plně vědom to dělalo ještě horší.

 

Ten vor jim sebral dost sil, a když pak na něj další ráno nasedali i se zásobami jídla, Macův stav byl o něco lepší. Jenže jak on, tak Murdoc věděli, že to jen ono pověstné zlepšení, před katastrofou. Odrazili… A vypluli vstříc naději. Poslední naději

 

Myslel, že asi zblázní, ale paradoxně právě to mu v tom zbraňovalo. Už ani černohumorné poznámky nepomáhaly. Byli prostě na dně, oba to věděli a oba chtěli jediné - přežít. A ten vor, uznal to nakonec i on, představoval aspoň nějaké to procento, že se jim to povede. To že jim bylo, jak jim bylo, neznamenalo v porovnání se vším ostatním - nic. Zhola nic.

Že Macovi bylo líp a on cítil prsty bylo naprosto zanedbatelné. Protože on věděl, že tenhle stav odezní. Věděl to tak jistě, jako, že někde na světě vyjde slunce. Ten vor byla poslední zastávka. Před kulkou.

Mac "řídil", on seděl vpředu a snažil se tak nějak dávat pozor na cestu. Ne, že by jim to bylo moc platné. Řeka byla divoká a pravděpodobnost, že se vyhnou jakékoliv překážce asi tak vysoká, jako že bude Murdoc někdy svatořečen. Byli v tom bahně až po uši. Ale zatím ještě mohli dýchat.

 

"Macu? Jak dlouho myslíš, že poplujeme? Tedy, jak dlouho myslíš, že to ta věc vydrží?"

"No, vzhledem k tomu, jak jsme to stavěli, pokud nenarazíme na něco velkýho tak vydrží až dolů. Ale není to raft. Budu rád, když se s tím dostaneme pod hory," zakřičel na něj Mac a dál řídil. Nesnažil se odhadnou, kolik toho za den ujeli. Ten den byl pro oba moc dlouhý. Příliš dlouhý den a noc a odpočinek příliš vzdálené. Když pak přece jen přirazili ke břehu a Murdoc přivázal vor, Mac se skoro zhroutil, jakmile vylezl za jeho asistence na břeh. Stavění tábora a příprava jídla byla na Murdocovi. A ten zvládl rybu... Tedy její vývar na jedničku. Sice nebyl nic moc, ale oběma jim dodal trochu sil.

Po večeři, když zase leželi, těsně nalepení jeden na druhém, Murdoc znovu vytáhl tubu s prášky. "Vivat," odpověděl Macovu chmurnému pohledu a pár jich vyklepl na jeho hruď. Přesněji řečeno, čtyři. Poslední dobou už se jeho svět smrsknul vážně jen na tyhle drobné, žluté tablety. Nelíbilo se mu to, ale co s tím mohl dělat? Ve své situaci nic.

"Takže?" zeptal se Mac. "Kolik ještě máme, když nepočítáme tyhle?"

"Jestli počítám správně... Za dva dny budeme brát poslední..." povzdechl si Murdoc. "A pak budeme v hajzlu. A už nám nic nepomůže."

"Murdo- Richarde, to sis nemyslel, že někdy skončíme někde společně, co?" zeptal se potichu Mac a pak si pilulky poslušně vzal. Zapil je vodou z lahve a pak se opřel o Murdocovo tělo. Únava si na něm vybrala za ten den vysokou daň a on potřeboval odpočívat. Murdoc udělal přístřešek z igelitu a větví a tak měli alespoň zaručenou noc v suchu… A relativním teple toho druhého.

"Ne, to sem si fakt nemyslel. Vždycky jsem si myslel, že mě zabijou poldové na útěku, nebo popraví po řádným soudu. Každopádně jsem myslel, že svou kůži nedám lacino... Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někde v bohem zapomenutým lese chcípat na jednu kulku v rameni."

"Průstřel… Je to blbej průstřel," opravil ho Mac a pak se usmál. "Já si myslel, že jednou mi prostě dojdou nápady, že nebudu mít šanci, že mě zabije nějaká kulka, nebo nájemný vrah, nebo ty… Ale ne, že blbá zlomená noha a zpackaná dovolená."

"Budeme tu cestovní kancelář žalovat, jo?" zívnul Murdoc a zamžoural na něj. "Lísací" efekty prášku už tak nějak pominul. Vzhledem k tomu, že se k sobě tiskli jak... No jak milenci po "rušné" noci a jediné co jim bránilo se svléknout byla ta hnusná zima všude kolem.

"Jo… Vytřískáme z ní peníze a za ty si zajedem někam k moři… Co Austrálie?"

"Jak příhodné, když si vzpomeneme na její minulost," ušklíbl se Murdoc. "Rovnou bys mě tam mohl někde nechat," dodal ještě a přitiskl se k němu víc. Snažil se nedat nijak najevo, že mu drkotají zuby zimou. Už se ani nezabýval myšlenkami, co by kdyby... Co by se stalo, kdyby Maca nechal na pokoji. Pravděpodobně by nebyl postřelený a hlavně by se asi pravděpodobně v tomhle počasí sbalil a vyrazil směr civilizace. Což ostatně dělal i teď. Jenže... Jenže.

"Za jak dlouho tě začnou postrádat?" nadhodil potom.

"Už začali… A pokud Peter zorganizoval pátrání, tak už nás hledaj takovejch dvacet čtyři, možná třicet hodin. Možná dva dny, pokud byl rychlej."

"Fajn. Ovšem nepředpokládám, že by někdo věděl, kam jsi šel, co? Že nás pitomce nenapadlo trousit drobečky, jako Jeníčka s Mařenkou... Aspoň by věděli kam mají jít. Jinak... Obávám se, že nám je to stejně houby platné, když uvážíme jakou rozlohu ten park má..." Zuby mu zacvakaly zimou.

"Murdocu... Richarde... Musíme udělat oheň. Jinak s tou rukou zítra nehneš. Ještě je světlo. Pojď..." zašeptal Mac a pak mu sevřel zdravé rameno.

"Jsem utahaný..." zasípal zabiják, ale pak se přece jen neochotně zdvihl a natahal Macovi relativně suché dříví k podpalu. Ale pak se vyčítavě podíval na svou levou část. "Stejně bude zázrak, jestli s ní ještě vůbec kdy hnu," prohlásil nakonec, po chvíli pečlivého zkoumání.

Mac se na něj podíval a pak se najednou začal smát. Bláznivě, trochu hystericky, ale smát. "Richarde… Murdocu… Bože! Ty nebudeš střílet po lidech a já je s tou nohou nebudu zachraňovat. Můžem jít do penze a koupit si hotýlek na pobřeží, co říkáš?"

"Švýcarské Alpy by se mi líbily víc," zabručel Murdoc nevraživě, ale ta hysterie, ta absurdnost celé situace, to, že v tom svrabu byli až po uši... Bylo toho na něj moc. Zdravou rukou si ho přitáhl blíž k sobě a začal se chechtat taky. "Pochybuju, že by nám to vydrželo dlouho," vyrazil ze sebe vychechtaný, jako hippie po šluku z mariánky.

"Pokud bys netrávil hosty, proč ne. Mohl by z tebe být skvělý průvodce a já bych se staral, aby všechno bylo v provozu. A občas bychom si zašli do opery. Zalyžovat si... I to by nám jako kriplům šlo, zaplavat... No nebylo by nám dobře?"

"Myslím, že by to Phoenix neskousl, že ses sestěhoval dohromady se zabijákem," zachechtal se Murdoc a přehodil přes ně spacák. "A hosty bych netrávil. Ale myslím, že by má společnost brzo otrávila tebe. Pokud zrovna nevraždím jsem šíleně nudný patron."

"Pokud zrovna někoho nezachraňuju tak jsem taky nudný. Koukám se na westerny, hraju hokej, občas lyžuju, lezu po horách. Hraju šachy a miluji dobré jídlo. Umíš vařit, Mur- Richarde?"

"Když se mi nechá dost času, tak se to dá i jíst," připustil zabiják po chvíli váhání. "A co se týče mýho volnýho času... Poslouchám dokola Johna Browna a Louise Armstronga a čtu. Všechno. Od novin až po návody k použití. A dobře, taky si udržuju fyzickou kondici, když na to přijde. Jo...." zavřel na chvíli oči, ale pak na něj zamžoural. "A když mám volno, tak spím. Furt, skoro. Buď čtu, nebo spím."

"Já vlastně dost často taky... Jsem vždycky unavený, po všech těch akcích po tom napětí... Pak usnu i uprostřed oblíbeného filmu."

"Bože, nakonec mi uvěříš, že jsem normální člověk!" zaúpěl Murdoc náhle. A přitom se snažil tvářit, že to s tím, že mu ramenem projela bolest, až se mu zatmělo před očima, nemá vůbec, ale vůbec nic společného. Copak na mě ty prášku už neúčinkujou, zatraceně?

Mac konečně rozdělal oheň a oba dva se posunuli blíž k teplu. I když se třepali a bylo jim zima, přece jen je oheň trochu zahřál a oni si mohli trochu odpočinout. Mac Murdoca, který se teď chvěl bolestí a zimou objal a pak vzal zmrzlou a necitlivou levou ruku a vsunul si ji pod košili… Na holé tělo. Věděl, že tak jedině ji může zachránit. Macu, blbče, proč to děláš? Proč? Protože on mi taky pomáhá... Proto.

"Macu?" ozval se zabiják nejistě, jakmile ucítil to teplo, které ho rozmrazovalo. Měl sice ještě v živé paměti jejich "dýchánky", ale od té doby - už si na to zvykli, aby se zase "sjeli" jako předtím, musela by ta dávka být - no téměř vražedná. Takže neměl moc důvodů pochybovat, že tohle MacGyver dělá sám od sebe. Jenže... Tomu se tak strašně špatně věřilo...

"Proč?" vypravil ze sebe nakonec. Na víc se nezmohl.

"Budeš s ní moct hýbat, později. Prsty budou v pořádku, když ti neodejdou nervy... Tkáň nesmí odumřít. V rameni máš zánět, ale nic co nezpraví pořádná dávka penicilínu. Tu ruku ti zahrání… Pokud bude v teple," vysvětlil tiše MacGyver

Nezmohl se na nic víc, než jen na slabé hlesnutí. "Díky."

"Pokud to přežijeme, můžeš mi poděkovat třeba tím, že na mě zrušíš kontrakt Rady," usmál se a pak si ho přitáhl blíž a usnul.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Tentokrát

(Kat, 20. 6. 2008 19:43)

Jakmile lituju, byť jen letmo, MacGyvera, je to se mnou nahnutý.
tak si levou ruku bude moct v budoucnu odepsat z daní.
To, že se mu ve snech proháněl Mac, zarýval mu nehty do kůže a sténal jeho jméno, bylo jenom chybou ve výpočtu.
Jsem neodolala a vypsala nejhezčí hlášky. No u kterých málem jsem se udusila. Moc hezky vám to holky jede. Sťatej agent a ještě sťatější zabijík. Jo zabiják závislý na prášcích to je fakt bomba.
A jak říkám prostě Mac je mac a je nej ze všech. Co dodat. ten švýcasrký hotýlek to je báseň. Prostě to by chtělo zpracovat jak ti dva si na staré kolena fakt ho pořídí. Dělám si legarci.
Moc se mi to libilo a přečetla jsem to jednim dechem konečně. ne jako včera, že mi padal net. Dneska bych ho asi za to vyhodila na smetiště.
Takže co k tomu ještě víc napsat. No snad obligátní.. netrpělivě se těším na další díleček Maca a Richarda na voru. Jojo musím se u toho usmívat jak jim to hezky jde... děkuji za skvělé čtení.

Šíleně šťastná otaku se hlásí!!!

(Fussi-chan, 19. 6. 2008 21:37)

Nejdřív zahle povídka, potom úplně dokonalý představení v podání nejlepších herců ze studia V, pak test z něminy, kterej sem napsala dobře... Chíí... A nic by nebylo, nebýt lidičků, který tady kolem mě poletujou.
Takže vám děvčata strašně děkuju za tyhle chvilky štěstí, který díky vám můžu prožívat!
ARIGATOU!

Když si

(Nex, 18. 6. 2008 20:13)

to po sobě znova čtu - to "bravo!" tam mělo být oddělené enterem, to je moje chybka. Bylo to myšleno skutečně upřímně. Vykreslily jste celou povídku úplně...bravurně ;-)

Jéje

(Nex, 18. 6. 2008 20:10)

Nesnáším když věci vypadají že jdou do kelu a naděje je právě o kousek dál, než se dosáhne. Chm.
Ale jinak bravo. Tady je šero, zima a navíc jsem tu sama, protože táta je někde v hospodě s kamarádama a mamka je v Příbrami s kamarádkou ze střední. No prostě veselo jak v hrobě. Počasí v téhle povídce se k tomu přesně hodí ;-) . I nálada... Takže když to shrnu - v téhle realitě i za Branou je hnusně, lidem je zima a jsou unavení. Plus jsou nemocní. A civilizace se rozhodla dát si pauzu..

Z jiného, optimističtějšího soudku: Zaprvé pevně doufám, že se Mac nastěhuje k Murdocovi domů, až tohle všechno skončí. Ne obráceně! ;-)P Takhle bude moct zjistit, že u Murdoca všechno funguje a z přemíry příležitostí začít páchat "zlepšováky"...které Richarda budou přivádět k šílenství (namontoval jsem ti elektro žaluzie, jsou nastavené na půl šetou se otevřít -Murdoc je opakovaně buzen v ppůl šesté dokud milé žaluzie nezesabotuje, ale tou dobou už má seřazené knížky podle abecedy podle autorů...zatímco původně byly "neuspořádané" podle témat.. XD). Chi. Ba chí!

Věc zadruhé spadá na moji stranu Brány - nechci to zakřiknout, ale zřejmě se mi povede zvrátit známku z chemie - teď na 3,5 na svou stranu - tj, na trojku. Tedy podle toho, jak jsem dneska napsala opravku, ale stejně mi to přišlo docela v pořádku...Tak držte palce! ;)

To MuraBea: No ano, jsem nemocná. Veni, vidi, scripti, odešla jsem. ;-)P

To Muraki: To věnovaní ti schvaluju všema dvaceti! Za tolik práce (tady i na ty-víš-čem ;) si zasloužíš pořádnou odměnu! Takže by sis měla věnovat nebo spoluvěnovat ještě i další povídku..podle mně. :-)

O_O

(Teressa, 18. 6. 2008 19:04)

chudatka....ja by som to nezvladla ani omylom....uz sa tesim na pokracko...a suhlasim s kitsune:zachranou sa to skoncit nesmie!!

kyaaaa!!!

(Kitsune, 18. 6. 2008 14:41)

Však sa to neskončí tým, že ich zachránia? Šupom ďalčí diel XD *niesom vôbec náročná a nedočkavá* xi