Jdi na obsah Jdi na menu
 


IV.: Psychologie

22. 6. 2008

Ráno už tak optimistické nebylo. Zeldair přestal účinkovat a s odezněním blažených stavů, které s sebou přinášel, se vrátily bolesti. A ještě horší než předtím. Probudili se zmrzlí, unavení... A Murdoca, k jeho vlastní hrůze, opět napadla myšlenka, že má v pistoli přinejmenším ještě jednu kulku...

"Do háje!" zavrčel tlumeně, když si uvědomil, naplno uvědomil, co mu jeho podvědomí servíruje. Stejně chcípneš... Pojdeš jako pes... Jenže Murdoc byl Murdoc. A i když uvažoval o kulkách, jedu, nebo řece, něco v něm ho pořád nutilo vstát a jít. Nezastavovat se. To už radši křeslo v Sing singu, utrhl se v duchu sám na sebe. Pak se rozhlédl kolem.

Bylo kalné ráno, byla mlha a řeka hučela velice nepříjemnou píseň. Představa, že by měl vlézt na vor a svěřit se její nevyzpytatelnosti se mu nelíbila. A to, že věděl, že jiná možnost není... To tu nechuť jen posilovalo. Kdyby si aspoň mohl vybrat, kdyby na ni nebyl odkázán... Vytáhl zraněnou ruku zpod Macovy košile a pak s ním zatřásl.

"Hej, heeeej, je ráno."

"Nech mě," zasténal Mac a pak se zavrtěl. Nechtělo se mu vstávat. Chtěl jen spát. Spát a už se neprobudit. Nechat jít vše dál. Murdoc s ním znova zatřásl a Mac se trochu zachvěl. Zima. Všude kolem byla zima.

"Uděláš čaj?" zeptal se po chvíli. Zbyl jim poslední čajový pytlík a oba byli dost zmrzlí.

"Jo. Bože, teď mi ta láhev whisky připadá jako nejlepší přítel. A to jí mám doma pět let," povzdechl si zabiják a vyhrabal se z přikrývek. Počasí se mu okamžitě zakouslo do těla. A nebylo to nic příjemného.

Z Murdocovým úst se vyřítil hotový proud nadávek. A neustával. Taky trval velmi, velmi dlouho. Ještě hodnou chvíli potom, co konvice bubláním oznámila, že vše je připraveno. A ještě dlouho potom, co Macovi podal šálek s vřelým nápojem. Pravda, některé kletby se opakovaly několikrát i v různých jazycích, ale nezněly o to méně přesvědčivěji.

"Co zkusit čínštinu?" zeptal se pak Mac, když si o šálek hřál zkřehlé ruce. Byl unavený. A Murdoc také. "Máme ještě něco k jídlu? Čokoládu?"

"Macu..." obrátil se na něj zabiják, když si nalil svůj šálek a pevně ho stiskl, i když byl vařící a i když by to za normálních okolností nikdy neudělal. Chtěl něco říct o té čokoládě, které zbývaly už jenom dvě tabulky, ale nakonec jenom potřásl hlavou. "Neumím čínsky."

"Měl by ses naučit. Číňané prý potřebují schopné hitmany - zabijáky. A to ty seš. Měl bys vědět co před tebou případně skrývají…"

"Jdi s tím do háje, Macu. Co tvoje slušné image, hm?" ušklíbl se Murdoc nevesele a napil se. Tělo zajásalo nad přívalem tepla. Ne na dlouho. Doušek vyprchal stejně rychle, jako přišel.

"Nechci tě honit… U nás..." řekl Mac. A chtěl bych, abys měl klid.

"Macu, upřímně... Za prvé, čínština je složitej jazyk a já byl na jazyky vždycky levej, i když to tak nevypadá a pár sem jich zvládl. A za druhé: myslím, že s tou rukou," podíval se vyčítavě na své levé rameno, "budu v budoucnu už jen těžko dělat, to co jsem dělal. I když ses snažil, myslím, že tam je poškození, který ani rehabilitace nespraví."

"Tak co budeš dělat?" zeptal se tiše Mac.

"Dám si pohov, odpočinek. Pokud nepřijdu na něco jinýho. A pokud mě ty okamžitě nepředáš Pánům ouřadům," zasmál se Murdoc nevesele.

"Ne... Zachraňuješ mi život," zabručel Mac. A pak se pousmál. "Jdi do penze, Richarde, užij si peněz nebo se dej na dobročinnost…"

"Boha jeho, neříkej mi Richarde," zaprotestoval zabiják a pak s námahou zkřížil nohy do tureckého sedu. "A dobročinnost? Myslím, že na nebeskou bránu už je stejně pozdě, i kdybych o ni stál. A tím spíš, že o ni nestojím."

"A o co stojíš, Murdocu?"

"Abys mi neříkal Richarde, kupříkladu."

"A jak ti mám říkat, když ti mi říkáš Angusi?"

"Hele, už jsem ti nejmíň dvanáct hodin neřekl Angusi, Angie," ušklíbl se Murdoc. "Nemá Richard nějaké příhodné zkrácení?"

"Richi..." řekl tiše Mac "Nebo Ricu, vyber si."

"Ricu, to mi zní líp. Podtrhuje to moji image, nemyslíš?" zmohl se zabiják ještě na trochu černého humoru. Ale bylo ho zatraceně málo. Ani to kafe by si s ním neosladil, natož aby někoho rozesmál. Nakonec jen znovu potřásl hlavou. Na nic jiného už mu síly nezbývaly.

"Ricu, co se mnou jet do Afriky. Ty si užiješ svoje střílení a já… Svoje zachraňování.."

"Probůh, nechceš mě nakonec požádat o ruku, Macu?" zdvihl Murdoc překvapeně obočí a pak se zase rozesmál. Tím bláznivým, šíleným smíchem člověka, který ví jak si stojí, ví na čem je a ví... že už nemá co ztratit. Ani omylem.

"Chci ti pomoct, k čertu!" vyhrkl Mac než si to uvědomil.

Murdoc se na něj chvilku díval. Jenom docela malou chvilku, kdy se mu v hlavě přemílalo pořád dokola, cože to vlastně ten rozcuchanej vědátor s nepříjemnými šroubováčky řekl. Nedošel k jednoznačnému závěru. Jenom si vzpomněl na jejich poslední stav "Totální sjetosti", na to, co se stalo... Co spolu dělali. A co by spolu pravděpodobně dělali, kdyby tu nebyly jisté okolnosti v podobě prostřílených částí těla. Vzpomněl si i na dávno poučku z nějaké zapomenuté učebnice psychologie…

"Krizové situace, ve kterých dochází nezřídka kdy i k ohrožení života, stmelují kolektiv pevněji, než dvacetileté přátelství. Protože co je utužené pocitem bezprostředního vědomí o ukončení fyzické i duševní existence na tomhle světě je prověřeno samotnými základy a principy důvěry." Pitomá poučka. Ale v téhle chvíli seděla. Naprosto přesně. Jako pěst na oko. Murdoc se konečně zmohl na odpověď.

"Tak mi pomož... Sbalíme to a vyrazíme dál. Tikaj nám hodiny. A tikaj sakra rychle."

"Jo," řekl Mac a vstal. Přitom se bůhví proč trochu usmíval. Kdysi mu někdo řekl, že důležité… Důležité... Přátelé, to nejsou ti, co s námi jsou, když je nám dobře, ale ti co s námi, jsou když je potřebujeme. A pak další… Láska a nenávist, jsou si podobné... Jsou jako sestry. Dvojčata. Levá a pravá strana... Noc a den… A pak jsou tu stavy, kde je soumrak. A on měl najednou neodbytný pocit, že toho člověka vedle sebe už ne nenávidí, ale skoro… Skoro ho má rád.

 

Nasedli na s mírnými obtížemi na vor a Mac se opět chopil řízení. I když... Řídit takovou věc v něčem jako je rozvodněná kanadská řeka, nebo bystřina, chcete-li, je zatraceně obtížené. Ale přesto se o to pokoušel, přinejmenším. Jako se Murdoc pokoušel zajistit všechny překážky dřív, než už bude pozdě a oni se do nich nabourají rychlostí mladého geparda. Ani jeden nemluvil. Zbytečná činnost. Jednak to bylo vyčerpávající, jednak si jaksi neměli co říct a jednak... Přes ten kravál by to stejně nebylo slyšet.

Mac byl ten den ještě v pořádku. Skoro celý den je vedl tak aby se jim nic nestalo. Celodenní pozornost. Námaha, únava a pak jediná chyba, kdy nedal pozor a… Najednou byl ve vodě.

 

Hladina se kolem něj sevřela a on se nemohl nadechnou. Oblečení ho táhlo dolů. Pokusil se odrazit pořádným tempem a nohou, ale na vzduch dostal jen na chvilku.

 

"No do...!" zbytek věty zabiják raději spolkl a bleskově byl u kraje voru, který se nebezpečně nahnul a zmáčel mu kalhoty. Raději si lehl, aby ho stabilizoval. Taky chytil kormidlo a položil ho větší částí k sobě, aby jej náhodou nenapadlo, že ho taky opustí. A to všechno během deseti vteřin. Dlouhých deseti vteřin, když se někdo topí. Když vám se někdo topí...

Murdoc zjišťoval, že by opravdu "hrozně nerad" o toho rozcuchaného cvoka přišel. A tak udělal jedinou možnou věc, kterou mohl. Vykašlal se na průstřel. Vykašlal se na bolest. Vykašlal se i na psychologické poučky, ačkoliv se mu neustále otáčely v hlavě. Prostě jen natáhl obě ruce a pevně sevřel Macova zápěstí. A zaradoval se, když ucítil odezvu, jak se ho chytil. Což ovšem ještě zdaleka neznamenalo, že mají vyhráno. Jenom ho držel. Nevytáhl ho. Ale držel ho. První krok byl, snad, učiněn.

 

Chytnul se ho a pak najednou ho něco praštilo do hlavy a kolem byla tma. Černá… Indigová tma. Tma a ticho.

 

Neměl moc času. Řeka byla pořád dravější a i když to nebylo ještě pořád tak zlé, pro někoho, koho na tomhle světě držely už jen dvě ruce a to ještě ne moc spolehlivě, to zlé bylo. Murdoc napnul všechny síly, které v něm ještě zbývaly.

Ramenem mu v té chvíli proběhlo stádo buvolů následované Pafickým expresem. Po něm ještě možná Vinetou s Old Satterhandem a Ilčí s Hatátitlou byli asi zvlášť odpočinutí a dobře nakrmení. Byla to bolest. Příšerná. Ochromující. Možná za jiných okolností by ho pustil a vykašlal se na něj. Jenže on ho nemohl pustit.

Po tom všem... Nemohl. Prostě zatnul zuby, stiskl rty až mu zbělaly a táhl. Ozvalo se zapraskání. Čím bylo způsobeno raději nezkoumal. Pak to "mlasklo" a Mac byl z vody zpola venku. Murdoc se zhroutil. Ale pak ho vzal za opasek a vytáhl úplně. Z napůl zahojené rány se znovu vyřinula krev. Jenže teď nemohl omdlít. To nešlo... Ještě ne...

Místo toho vzal kormidlo a po chvíli boje s proudem je odstrčil k břehu. Pod vorem to zaskřípalo, ale byli na suchu. Mac se pořád nehýbal.

 

Vytáhl ho na suchou zem a sklonil se nad ním. "Macu!" zatřásl mu s ramenem. "Macu, no tak!" Jenže bez reakce. "MacGyvere!" zařval téměř nepříčetně.

Mac se nehnul. A když mu Murdoc sáhl na krk, už skoro necítil puls. A dech. "MacGyvere!" zaječel a pak mu zaklonil hlavu. A začal s oživováním. Nádech, vdechnutí... A pak masáž srdce... A znova.

"Macu! No tak! Ty hajzlíku střapatej! Přece neumřeš na takovou věc, jako je pár loků vody!" sípal bez přestání, zatímco se snažil přimět jeho tělo, aby zase začalo fungovat. Nádech, výdech... Raději nemyslel, že se jeho rtů dotýkal i jinak. Raz, dva, tři, čtyři... Ne, opravdu si nevzpomínal, jak byla jeho kůže horká a srdce mu prudce tlouklo, když ho pohladil.

 "MacGyvere! NO tak, přece nenecháš tu prašivou řeku, aby mi sebrala body!" popleskal ho po tvářích a zase to celé začalo nanovo. Nádech, výdech, raz, dva, tři, nádech-výdech... Po dvacátém přestal počítat. "No tak dělej, snaž se, kurva!" zaklel nakonec sprostě a pak mu prostě pár vrazil. Na Macovu tvář dopadlo pár krůpějí krve, která mu prosákla obvazem. A pak... Konečně to zaznamenal. Jemné zachvění. Krátký, trhaný a dozajista bolestný nádech. Kašel a spoustu, spoustu vody...

"Vítej zpátky," zašklebil se, když Mac pootevřel oči a zamžoural na něj.

"Děkuji," zašeptal Mac a pak se trochu pousmál. "Ricu," řekl pak a mu stiskl ruku. Tu zdravou. Když mu Murdoc pomohl si sednout, skoro se mu znova zatočila hlava, ale pak se zmátořil. "Tvoje rameno..."

Zhodnotil ho rychlým, téměř rentgenovým pohledem. "Jo je v hajzlu," přikývnul nakonec. Pak se vedle něj složil a dovolil bolesti aby ho v pomyslném ringu knockoutovala obouruč a poslala do sladkého zapomnění mdlob.

Mac ho přitáhl k sobě. A pak si přitáhl batoh a lékárničku. A potom ho, i přes to, že je unavený, začal ošetřovat. Pomalu, pečlivě a tak aby se to už nespustilo. Nakonec si povzdechl a dal mu poslední acylpyrín. Pak rozdělal oheň a Murdoca zabalil do spacáku. Postavil přístřešek a nakonec se mu povedlo pomocí baterky chytit rybu z níž udělal vývar.

 

Probral se k večeru, a to vlastně jen díky tomu... No, vůní to nazvat nešlo, ale smrad to taky ještě nebyl. Něco na půli cesty. Pomalu otevřel oči a zamrkal. Pak si uvědomil, že ho rameno sice bolí, ale je čistě obvázané a... "Macu?" ozval se tichým, unaveným hlasem.

"Ano?" zeptal se MacGyver, který ležel u ohně, sušil svetr a zároveň vařil. "Jak se cítíš?"

"Mizerně..." odpověděl zabiják a posadil se. "Jak dlouho jsem byl mimo?"

"Cirka pět hodin," řekl Mac a pak se trochu usmál. "Málem jsi tu vykrvácel."

Murdoc jenom mávnul zdravou rukou. "Blázne... Už jsem stejně na odpis, víš co by sis ušetřil, kdybys mě nechal?" ušklíbl se potom nevesele.

"Taky‘s mě nenechal utopit," ušklíbl se Mac a pak mu sáhl na čelo. "Máš horečku, ale ne moc vysokou. Měl by ses napít.

S povděkem přijal nabízený vývar a pak na něj zamžoural. "No dobře, no," připustil nakonec suše. "A jak je tobě? Co noha?"

"Nic, nebolí, táhne a možná s ní pak bude problém. Ale to budu řešit pak. To rameno... Potřebuju, abys ses dostal do špitálu. A pak to bude v pořádku…"

"Do špitálu musím oba, nejen já... Pocem," pohodil trochu hlavou a konečně se pousmál. Ne zašklebil, ani jinak pitvořil, pousmál se.

Mac se nadzvedl pomocí hole a pak se k němu došoural. "Tak?“ sklonil se nad ním. „Co potřebuješ?"

"Pojď se přitulit," zašeptal Murdoc a trochu se nadzdvihl, aby ho mohl chytit za ruku. "Slyšel jsem, že je prej nejlepší horečky vypotit... a teplo potřebujeme oba..."

Mac se kupodivu usmál a pak si k němu lehnul a přitáhl si ho blíž. "Už nic jiného?"

"Potřebujeme doktora, hezký sestřičky a tři dny v umělým spánku, abychom byli schopní fungovat..." zasmál se Murdoc a přitiskl se k němu. Pak mu zavrtal nos do krku a snažil se zachytit ještě slabounkou stopu jeho vůně - zázrak. Povedlo se.

Mac se k němu přitiskl a pak ho jen objal a za chvíli už sám spal. Po tom všem… Po té námaze a práci. Po tom co se málem utopil, spal. A vzbudil se až další den dopoledne, kdy slunko stálo už nad jejich hlavami a někde v dálce štěkal pes… Tedy víc psů.

 

Murdoc ležel vedle něj, držel se ho jako klíště a ve tváři měl cosi... No, on sám by to označil za čiré šílenství, ortodoxně věřící za náboženské vytržení a soudný člověk za výraz někoho, který něco slyší, nebo vidí, ale není schopen tomu uvěřit. A Murdoc nevěřil. Po těch dnech beznaděje a vnitřního hnusu se neodvažoval ani doufat, že by to... Skončilo.

Šťouchl do Maca. "Řekni... Řekni, že nemám halucinace. Že mi ještě nepřeskočilo."

"Myslím, že slyším psy..." řekl tiše Mac a pomalu se pomocí hole zvedl. "Ovšem otázkou zůstává, jsou to psi záchranářů, nebo těch překupníků?!"

Murdoc byl rázem střízlivý. A zaposlouchal se. Pak sáhl po zbrani, přesvědčil se, že rozhodně má víc, než jenom jednu kulku a přiklekl si za balvan.

"Pravačkou střílím nerad. Nikdy si nejsem jistý, jestli se o těch pět milimetrů odchyluji, nebo ne," věnoval Macovi úsměv rošťáka, co se právě chystá na lumpárnu a má z toho nehoráznou radost. Jestli jsou to překupníci, zřejmě to bude jeho "poslední" lumpárna v životě.

"Pět milimetrů?" Mac se na něj nevěřícně podíval a pak se pousmál. "Tak jak jsi o tom mluvil, bych odhadoval, že to bude minimálně deset centimetrů!"

"No dovol?" urazil se Murdoc na oko. "Jsem přece profesionál," zdůraznil potom s hranou vážností. A vzápětí se rozesmál. Štěkot se přiblížil. A zabiják natáhl uši. Chvíli poslouchal, ale pak zavrtěl hlavou.

"Slyším hlasy, ale... Asi jsem hluchý, i kdybys mě praštil, tak jim nerozumím ani slovo. Doufám, že je to proto, že jsou ještě daleko a ne proto, že by mluvili třeba kolumbijsky," zdvihl obočí v odevzdaném gestu. A ruka víc sevřela rukověť pistole.

"Murdocu… Ricu, nikdy bych nevěřil, že to řeknu... Ale pokusím se ti pomoct, kdyby to záchranáři nebyli."

"No, myslím, že budu spíš potřebovat pomoct, v případě, že to záchranáři jsou a s nimi lidi od vás, od Phoenixu," zašklebil se Murdoc. Naděje umírá předposlední. Potom ještě máme černý humor.

"Neboj, řeknu, že jsi svoje vlastní hodný dvojče," zasmál se Mac. "Tedy... Doufám, že mi uvěří. Petera by asi kleplo, kdyby zjistil, že máš bratra."

"No já myslím, že ho klepne obecně, až uvidí s kým jsi trávil dovolenou... Mimochodem, slyšíš něco?"

"Jo hlasy… Francouzštinu a… Angličtinu…"

"Bohové," odvážil se tím slovem nahlas zadoufat Murdoc. Pak zamžoural na Maca. "Tohle byla nejhorší dovolená mýho života. Tu kancelář budu žalovat," ušklíbl se a poněkud sklonil zbraň. Nedoufal, ale malý plamínek naděje tu přece jen zbyl. A bylo by nevhodné přivítat zachránce s nabitou osmatřicítkou. Pak znovu natáhl uši.

"Něco volají..." zašeptal a zase chvilku poslouchal. A pak se z dálky, dřív než stačil cokoliv říct ozvalo slabounké, ale zřetelné…

"Monsieur MacGyver!"

"Tady!!!" zaječel Mac a dal do toho hlasu co nejvíc hlasitosti co mohl. A pak uslyšeli radostný výkřik a za několik minut už se jejich malá mýtinka hemžila pracovníky parku.

K Macovi jich přiběhlo několik a k Murdocovi také.

"Dostaneme vás do nemocnice," řekl jim záchranář, když jim dávali první injekce na povzbuzení organismu. Mac se zasmál a pak si nechal pomoct od záchranářů na provizorní nosítka, stejně jako Murdoc.

 

Je po všem, táhlo se Murdocovi hlavou, když ležel na nosítkách a několik mužů se s ním prodíralo houštinou, aby ho co nejrychleji dostali k místu, kde mohl přistát vrtulník. Je po všem. To kanadské peklo skončilo. Už nikdy si neobjednám výlet, když bude cena tak směšně nízko... Na jednu stranu byl rád, že je po všem a na stranu druhou...

Ne, byl rád. Opravdu byl. Ale... Něco z toho mu bude chybět. Co? Ty bolesti, kdy ti před očima tancovaly hvězdičky? Zima? Horečky? Ne... Jen... Neuměl, nebo spíš nechtěl to pojmenovat. Jen prostě věděl, že mu to "něco" bude chybět. Zatracený psychologové a jejich poučky. Radši zavřel oči.

 

* * *

 

Mac usnul po druhé injekci co dostal ve vrtulníku. Probral se až na lůžku. V nemocnici. Do žil mu tekla výživa a vedle něj na nočním stolku byl hrnek s čajem a miska s polévkou. A na židli pod oknem seděl Peter Thorton. "Petere?"

"Nazdar Macu," usmál se oslovený a bylo vidět, že toho posledních osmačtyřicet hodin moc nenaspal. Ty kruhy pod očima mluvily samy za sebe.

"Jak se máš?" usmál se Mac a najednou ho napadlo zeptat se na Mu-… Richarda.

"Co Ric? Ten muž co ho dovezli se mnou?"

"Unaveně," jeho kolega se zdvihl a přešel k posteli. "A co se Murdoca týče," pousmál se, jakoby chtěl říct, že samozřejmě ví, kdo s ním byl, "tak jsem jenom čekal, až se probereš, abych mohl zavolat policajty a vyřídili bychom to hned."

"No, víš Petere, on to není Murdoc..." pousmál se Mac trochu křivě, jak se to za ty dny od svého nedobrovolného společníka naučil.

"Macu, já chápu, že jsi rozrušený, unavený, vím co sis asi prožil ty dny, co jsi s ním strávil, ale teď se uklidni a odpočívej, ano?" pronesl Peter uklidňujícím tónem a konejšivě ho pohladil po ruce. "Neboj, policajti tě nebudou obtěžovat dřív než se uzdravíš, o to se postarám."

"Petere, není to Murdoc! Ne ten vrah. Jsou… Dvojčata! Jo, dvojčata! Sakra, Murdoc by využil příležitosti a zabil by mě. Tenhle mi zachránil život, několikrát. Není to on. Copak mi nevěříš?"

Zadíval se na něj naprosto nechápavě. "Dvojčata? Jak to myslíš, dvojčata? Murdoc nemá sourozence… Tedy kromě sestry. Nemá dvojče."

"Má!" zasmál se Mac. "Jak jinak by sis to vysvětlil, že mě nezabil, kdyby to byl Murdoc… Ten Murdoc, co se mě snaží deset let zabít?"

"Přeskočilo mu?" chytil se stébla Peter. Ale sám cítil, že to neobstojí... Pravdou bylo, že se ten muž jako Murdoc nechoval. Jenom tak... vypadal.

"Murdoc je blázen… A připadá ti Richard jako blázen? Petere, strávil jsem s ním skoro dva týdny. Spali jsme spolu pod spacákem… Sakra toho chlapa znám, jo, je v něčem podobný Murdocovi, ale je jiný. Pozorný. Hodný. Ale příšerný smysl pro humor mu nechybí."

Zíral na něj jak na blázna. Tomu se tak těžko věřilo... Murdoc. A dvojče? Absurdní. Jenže... V jednom měl Mac pravdu. KDYBY to skutečně BYL Murdoc, tak by se ho nerozpakoval podříznout jako kuře. Ale na druhou stranu. Bylo to absurdní! Bylo a bylo! Peter se konečně zmohl na odpověď. Na jedinou, která mu přišla aspoň trochu logická.

"A-ale to je až moc velká náhoda, že jste se vy dva sešli na jednom místě ve stejnou dobu, nemyslíš?!" zaútočil z posledních sil, které obvykle útočník někde vyhrabe, než definitivně kapituluje.

"Jo a další náhoda byla, že si to tam zrovna vybrali i překupníci. Ježíši, Petere, prostě mi věř! Tohle není Murdoc. A navíc NÁŠ Murdoc je křestním William, pokud vím. A ti dva o sobě moc věcí neví. Viděli se naposledy ve třech letech. To jim zabili rodiče. Pěstounská péče, druhý dětský domov. Jeden ideální student, druhý kluk co musí bojovat denně o místo na slunci. Co ti vychází? Dva odlišní jedinci. Takže? Necháš ho být, ano?!" Mac se zatvářil sveřepě a pak si povzdechl. "Promiň jsem unavený. Jen jsem chtěl vědět jak mu je. Zachránil mi život, tam v divočině. Několikrát. Naposledy mě vytáhl z vody… A by ten NÁŠ Murdoc nikdy neudělal... Leda by se potřeboval ujistit, že jsem mrtvý."

"Fajn, fajn! Já už mlčím!" zdvihl Peter ruce v obranném gestu. Pak se na něj starostlivě zadíval. "No víš... Když je to takhle... Možná bys měl něco vědět." Na chvilku se odmlčel a pak ze sebe vysypal. "Před chvíli mi doktor řekl, že má v tom rameni zánět, infekci. A je to dost rozsáhlé. A že jestli napadne nervy... Tak už s tou rukou nikdy nepohne, možná mu jí budou muset vzít."

"Jestli s ní nepohne... Nebo…" Mac stiskl rty. "Bude to kvůli tomu, že chránil mě, chápeš Petere? Můžou pro něho něco udělat? A kde je… můžu… můžu ho vidět?" zeptal se pak po chvíli mlčení Mac. Sám ani nevěděl proč, ale slíbil Murdocovi, že mu to oplatí.

Policii od něho odtáhl, ale to s tou rukou… Ne, to vážně nechtěl. Nedokázal si ho představit bezmocného... Ne v tom světě, v kterém žil. On i Murdoc věděli, co by to znamenalo. Likvidaci. Bezodkladnou. O to by se Murdocovi tajní nadřízení postarali.

"Macu, máš v sobě ještě drény..." zkusil to Peter, ale nakonec pod jeho upřeným pohledem kapituloval po druhé. MacGyverovi nebylo radno odporovat. A když se navíc tvářil takhle - to už by se rovnalo sebevraždě. Přivezl vozíček a pomohl mu opatrně nasednout.

"Jestli nás uvidí doktor, tak mě osobně zabije," zaúpěl, ale to už Maca vezl do sousedního pokoje.

Mac se pokusil usmát, když uviděl spícího Murdoca a zahlédl v tom obličeji známý výraz, který mu napověděl, že spí, ale přesto naprosto přesně ví, že je tady.

"Můžeš nás nechat o samotě?" poprosil Petera a ten po lehkém zaváhání odešel. Přitom střelil po Macovi pohledem, který byl velice zvláštní, kdyby si ho ovšem Mac všiml. Ten se ale díval na spícího Murdoca a sledoval kapačku, která mu vedla do žil potřebnou výživu.

 

„Ricu," dotkl se jeho zdravé ruky a promluvil tak tiše, že se to rovnalo šepotu. "Ricu, slyšíš mě? Jsi tu v bezpečí. Nikdo po tobě nepůjde. Ani bratr, ani policie. Všechno bude v pořádku."

"Nespím, Angie," ozvalo se v tu chvíli pobaveně a Murdoc pootevřel oči. Na tváři se mu usadil cynický škleb, který MacGyver dobře znal a pak se ještě uchechtl. "Tak ti to sežral, jo? Že jsem svoje vlastní, hodný dvojče?"

"Jsem přesvědčivej, když chci a dlužím ti to, zapomněl‘s?" usmál se Mac a pak se na něj vážně zadíval. "Už ti to doktor řekl. To o té ruce?"

"Že se možná budu muset naučit jíst pravačkou? Jo," pokývnul Murdoc hlavou a zdálo se, že si z toho nic nedělá. A možná že ani nedělal. Ležel v posteli, rameno podepřené a "prošpikované" dreny a mhouřil na něj pohled. "Řekl, že je zázrak, že se s tím dá ještě něco dělat, ale abych s tím moc nepočítal. Šance je prý pětačtyřicet procent..." znovu se ušklíbl. "Budu muset vypilovat těch pět milimetrů, no."

 

Mac na něj jenom zíral, to si Murdoc později vybavil kdykoliv a kdykoliv. Zíral na něj a nezmohl se na slovo. Jeho dokonalý vědecko-matematický mozek tehdy odmítl těch pětačtyřicet procent přijmout. Prostě si tenkrát nedovedl představit, jak velké číslo to znamená.

Richard Matthew Murdoc si to představit uměl.

Nikdy nepotřeboval doktory. Alespoň ne tyhle, v bílých pláštích, velkou nemocnicí a mladými medičkami, které se jim neustále cpaly do postele. Obvykle trpěli přebujelým vědomím vlastní důležitosti a požadavky na číslo zdravotního pojištění… Které jim z naprosto pochopitelných důvodů říct nemohl. Ne, tyhle doktory on nepotřeboval.

Ne, znal své tělo, možnosti a hranice, které byly mnohdy dál, než dokázal průměrný doktor dohlédnout. Věděl, co vydrží, z čeho se může díky tvrdému výcviku elitního zabijáka vylízat sám a znal pár metody, které ho už nejednou zachránily od průšvihu. A když už si sám pomoci nemohl, tak pořád existovali doktoři z „druhé strany“.

Pokoutní felčaři, bez diplomů, nebo diplomů dávno zbavení, kteří ordinovali v zapadlých pokojících za nejšpinavějšími lokály ve městech, ke kterým chodily prostitutky s „pracovními úrazy“, gangsteři, kterým nevyšel obchod, drobní zlodějíčci, kteří neutekli, když utéct měli a vůbec nejrůznější existence. A on, když potřeboval…

Takhle si sháněl Zeldair, takhle si nechával tahat kulky ze špatně přístupných míst, takhle přežíval, když všechno ostatní selhalo.

To, že teď ležel ve státní nemocnici a „bělopláštníci“ z něj tahali infekci, která ho nejspíš nadobro zmrzačila, přičítal jenom jednomu: díky MacGyverovu zásahu byl nějakou dobu bezpečný. Počítal, že ještě tak pár hodin mu stíhání nehrozí. Ale pochyboval, že někdo jako Peter Thorton se dá klamat dlouho. A ještě ke všemu takovou stupidní lží… Už vůbec to, že uvěřil něčemu tak fantasknímu, jakože on je svoje vlastní dvojče… Kdepak, na tohle se nemohl spoléhat dlouho. Bylo jen otázkou času… A on na to čekat nehodlal.

Když sestra šla druhý den ráno rozdávat teploměry, čekal ji ošklivý šok. Prázdná zválená postel posetá krvavými skvrnami ze které visely katétry od drénů, které na podlaze zanechaly další krvavé šmouhy. Pacient nikde.

Murdoc byl pryč…

 

„Cože?!“ Peter Thorton, šéf Phoenixu nevěřil vlastním uším. „Utekl?“

„Jo,“ zavrtěl lékař hlavou. „Nepochopitelné. V té ruce má infekci, která může každou hodinou napadnout nervy a to by pak byl konec. Navíc v ní měl zavedené hluboké drény… Musel si je sám vytrhat… Absolutně nepochopitelné.“

„Ale jak se mohl dostat přes ostrahu, dole na vrátnici?“ naléhal Peter dál.

„Docela snadno,“ připustil lékař. „Pokud šaty nejsou vyloženě zničené, nedáváme je pryč. Jen vyprat a potom je pacient má u sebe v pokoji. Takže se klidně mohl obléknout… A bez problémů projít, jako každý jiný člověk.“

„O půlnoci?“

„No­… Ano. Stačí jen počkat, až se strážný nebude dívat. Přikrčený by klidně ven dostal… Ale stejně je to nepochopitelné. O tu ruku může přijít!“

Peter Thorton jenom mávnul rukou. On už svou teorii měl. Teď si ji jenom ověřit. „Díky,“ pronesl k lékaři a vydal se… Za MacGyverem.

 

„Richard Matthew Murdoc je pryč,“ oznámil mu hned ve dveřích, aniž by pozdravil.

"Cože?!" vyhrkl Mac. "Vždyť ještě nebyl... Není zdravý... A Richard Murdoc, Petere," dořekl rychle a pak se zase položil, jak ho zraněná noha zabolela.

"Je to tak," Thorton pokrčil rameny a přešel k němu. "Dneska v noci si vytrhal drény a zmizel. Nikdo ho neviděl, nikdo si ničeho nevšiml. A doktor navíc tvrdí, že je ošetřovna vykradená. Zmizely obvazy, nějaké injekce a taky všechny zásoby opiátu jménem Zeldair. Mimochodem... Tím jsi se prý dopoval, když jste uvízli v té divočině. A prej ti to zachránilo krk."

"Jo… Mělo to zajímavý vedlejší účinky," Mac se ušklíbl, ale v očích měl neobvyklou starost. "Mrzí mě, že zmizel."

"To mě taky..." přisvědčil Peter a sedl si na židli vedle postele. "Protože podle všech dostupných zdrojů to byl TEN Murdoc... Ten, co má jenom sestru a žádné dvojče..."

"Jsi si jistý že všech?" Mac se zatvářil pochybovačně a v duchu Murdocovi spílal do blbců, teď bude za idiota on sám.

"Všech, Macu... Takže tenhle Murdoc je opravdu ten Murdoc, kterého máme v patách přes deset let. A který patří do Sing Singovského elektrického křesla..."

Mac se znovu zatvářil pochybovačně. "Proč by mě pak nezabil, když je to podle TEBE TAMTEN Murdoc?"

"Přeskočilo mu?" nabídl mu Peter tu samou možnost, co včera.

"Blbost. Richard byl až moc příčetný."

"Podívej Macu, já nevím proč tě nezabil. Asi s tebou měl jiné osobní plány. Faktem ale zůstává, že Murdoc je jenom jeden a nemá žádné dvojče, už vůbec ne hodné. A faktem zůstává, že nám to vlastně skvěle nahrává do karet..."

"Nerozumím," řekl Mac a přivřel oči. Murdoc ho zase dostal do problémů. To mu bylo podobné.

"Protože jsi s ním strávil takovou spoustu času a ke všemu v situaci, kdy ani někdo jako je Murdoc, není schopen se přetvařovat dlouho... Můžeš nám pomoct ho konečně chytit, ne?"

"Jak asi? Myslíš, že jsme si předali telefonní čísla?" Mac se rozčílil. Až přístroje ukazující jeho tlak a tep vylétly na skoro kritické hodnoty. Murdoc ho naštval, Peter ho štval. Všichni mu lezli na nervy a on chtěl jen klid. Teplo jeskyně, kterou si vyhřáli ohněm a náruč, která... Macu!, zaječel na sebe v duchu. Spadni na zem!

"Ne!" odsekl Peter. "Ale netvrď mi, že neznáš ani jednu jeho slabinu! Kupříkladu - je levák, nebo pravák? Hm? To si snad všimnul, ne?!"

"Obojí! Umí oběma střílet stejně!" štěkl po něm a pak zalapal po dechu. Začal se dusit...

Peter k němu okamžitě přiskočil a nadzdvihl ho, aby do plic mohlo víc vzduchu. "Macu! No tak, Macu!" Pak stiskl tlačítko, aby přivolal sestru.

"Ne-mů-žu," lapal Mac po dechu a pak už do pokoje vrazila sestra a lékař, který mu hned dal nějakou injekci a začal uvolňovat hrdlo. Nic se nedařilo. Nakonec mu musel proříznout krk a udělat vývod z plic aby mohl dýchat. Mac mezitím upadl do bezvědomí a lékař se vztekle zadíval na Petera.

"Co jste mu řekl, že jste ho málem zabil? Víte nemám rád, když mi příbuzní či přátelé mých pacientů ničí mou práci. A ve vašem případě, bych pak o tom, zda jste přítel pochyboval. Ten muž to měl zjevně z vás… A toho opiátu, který jedl aby se v divočině nezbláznil bolestí."

"A to že jste ošetřoval několikanásobného, nájemného vraha vám nevadí?!" narovnal se Peter Thorton, ale lékaře nepřevýšil. Pak se jen zadíval na Maca a tiše dodal. "Ten muž, co dneska v noci utekl - byl elitní zabiják, příslušník největší organizace nájemných zabijáků ve Státech. A on," kývnul hlavou k nehybnému tělu na posteli. "S ním strávil dva týdny v divočině. Chtěl jsem jenom vědět, zda by mi nemohl říct něco... Co by nám pomohlo, alespoň trochu... Nic víc."

"Jste od policie? Ne pane Thortone! Takže tohoto muže necháte na pokoji dokud se nezotaví! A nyní odejděte. Zjevně totiž tomu muži co byl s ním v divočině věřil víc než vám... Nebo se ho alespoň tak nebál, jako vás!" vyštěkl doktor a ukázal mu holí na dveře. "Ven!"

"Jsem agent vládní organizace! A on je můj podřízený! A honíme vraha! Vraha, který je schopný přiložit pistoli k hlavě desetiletému dítěti a zmáčknout spoušť! Mac s ním spolupracoval, protože musel! Jinak by byl pravděpodobně už mrtvý!" vyštěkl Peter a pak se na lékaře zadíval. "A vy jste si ničeho nevšiml? Ničeho, co by nám mohlo pomoci? Kromě té infekce? Nic?"

"Já osobně? Jen, ten muž měl možná pro toho vašeho agenta slabost. Na krku má… Milostný kousanec. Starý tak týden."

"No ovšem..." zamumlal Peter Thorton a pak se odporoučel. Bez pozdravu, bez ničeho. No ovšem! Taky ho to mohlo napadnout.

 

Celý ten čas si lámal hlavu, proč Murdoc MacGyvera rovnou nezabil... A najednou měl důvod, naservírovaný jako na stříbrném podnosu. Peter nebyl hloupý, ať si o něm okolí myslelo, co chtělo. Nebyl hloupý... A uměl si poskládat dvě a dvě. Milostný kousanec a Macovu neochotu se s ním bavit. Dva týdny v divočině, kdy je jeden odkázán na druhého svedou hodně. Hlavně v oblasti mezilidských vztahů...

A nepochyboval, že Mac a Murdoc… Ono, není nakonec láska pokrevní sestrou nenávisti? Ale přece… Tak rychle?

Maca už se ptát nemohl. Doktor by ho nejspíš roztrhl jako hada, kdyby se k němu jenom přiblížil. Ale přece jen byl jeden člověk, kterého se zeptat mohl... A pak ho rovnou odstranil. Murdoc osobně. Ano... Tak by to šlo. Ale pak ho napadlo něco jiného. Lepšího.

Neví přesně k čemu tam došlo. Neví, jestli vůbec k něčemu došlo. A než začne jednat, musí si to napřed zjistit. A na to se zase hodil lépe Mac, než Murdoc.

Přehodnotil v mžiku celý svůj plán a vytvořil plán nový. Na jednu stranu to nedělal rád, ale na druhou stranu neměl moc na vybranou. Murdoc byl vrah... A on si musel zjistit, nakolik Maca "zblbnul". Nakolik je k němu MacGyver loajální. A musel si to zjistit v situaci, kdy Mac bude muset mluvit pravdu. A nic jiného než pravdu…

Došel k telefonu a vydal příslušné rozkazy. Shromažďovat informace, informace, informace. Murdoc bude potřebovat peníze. A jestli se vylíže z toho zranění, o čemž Peter nepochyboval, vrátí se k tomu, co umí. K zabíjení. A jakmile vezme první zakázku...

Sklapne past.

 

Mac se léčil dlouho. Jako by ta hádka spustila řadu dalších zdravotních katastrof. Jeho organismus se s nimi vyrovnával těžce. Nakonec mu nohu museli ještě jednou operovat. A když ho konečně pustli z nemocnice, byl kost a kůže. Hubený, utahaný tím dlouhým pobytem, ale živý, i když měl několikrát na mále. A navíc… Stýskalo se mu.

Po přátelském Peterovi, po Jackovi, který zas ním přišel ho akorát seřvat, po všech těch známých co přišli a pak odešli… Po Richardovi. Chyběl mu. Jeho poznámky. Jeho špičkování. Jeho humor. On celý. A pak, konečně po více jak třech měsících překročil práh svého bytu.

"Tak… Jsem doma," zašeptal a stěny mu to vrátily ozvěnou.

Peter Thorton, který šel s ním, se pousmál. "Jo, všude dobře, doma nejlíp..." Zase to byl ten přátelský, bodrý chlap, co ho kdysi do Phoenixu dostal a vůbec nepřipomínal toho tvrdého ohaře, díky kterému Macovi museli provést tracheotomii.

Jenže, co Mac nevěděl bylo, že přátelský zůstal jenom na povrchu. Že uvnitř se zatvrdil... A že už mu nevěří. Že jen potřebuje pádný důkaz, aby si svoje podezření potvrdil. Že čeká jenom na vhodnou příležitost.

 

Celé tři měsíce o Murdocovi nebylo ani vidu, ani slechu. Ale Thortonovi experti si uměli najít cestičky. Uměli najít kohokoliv a cokoliv. Sledovali ho, kamkoliv si hnul. Sice se jim párkrát ztratil, ale stačilo málo a znovu ho našli. Tři měsíce byl klid. Mac se vrátil z nemocnice. Ještě další měsíc byl klid, až to bylo nápadné. A pak jednoho dne, obdržel šéf Phoenixu stručnou zprávu. "Je zpátky."

To mohlo znamenat jediné - Murdoc vzal nějakou zakázku. Past na divokou šelmu sklapla. A bylo načase podívat se, jak si vlastně MacGyver stojí.

To že Mac není blázen, věděl Peter už dávno. Že umí být vděčný, taky… Ale neznal jeho úroveň s jakou se dokázal dostat do systémů Phoenixu a čmuchat. A tehdy zjistil, že sledují Murdoca. Ale nic neříkal. Jen čekal až za ním Peter přijde, tedy pokud přijde,ale… Oni byli přeci přátelé? Nebo ne?

A Peter Thorton skutečně přišel. Měsíc od chvíle, kdy ho dovezl z nemocnice domů, stál znovu u jeho dveří a tvářil se vážně.

"Murdoc se vrátil. A přijal zakázku. Víme kdy a kde ji hodlá splnit. A hodláme ho chytit při činu... Takže tě povolávám zpátky do akce."

"Bezva," usmál se Mac a pozval ho pohybem ruky dál. "Kdy vyrážíme?"

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Mňam, prostě

(Kat, 23. 6. 2008 23:00)

bočksý. Super díl a jen jsem zvědava jak to půjde dál. Jinak super humor. Prostě jednička s hězdičkou holky.
Rozdhoě jsem zvědava na to hodné dvojče.. cha

To nemělo chybu XD

(Fussi-chan, 23. 6. 2008 12:41)

Každopádně, není černý humor vlastně taky jistá forma naděje? XD

Dokonalý jako vždy

(FreeDreamerin, 23. 6. 2008 9:19)

Sem napnutá až k prasknutí. Doufám, že to těm dvěma vyjde... A jinak, vážně mě dostávaj tvoje přirovnání :)... Bolest v rameni a Vinetou s Hatátitlou... Fakt dobrý

......

(Kitsune, 23. 6. 2008 8:32)

Čím ďalej som viac zvedavá, ako to tí dvaja vyriešia. Sú takí zlatí, keď sú spolu. Kyaaaaa, rýchlo ďalší diel XD