Jdi na obsah Jdi na menu
 


VIII.: Afrika

20. 7. 2008

Mému nemocnému doktorovi...


Mac o tom nepochyboval. O tom že první dny budou zajímavé. Byly. Dostali auto - džíp s velkým nákladním prostorem, kterému prosakovala nádrž. Takže Mac strávil několik hodin pod autem. A dům… Ten byl celkem prostorný. Tedy pro ně dva.

Veranda. Kuchyně spojená s obývákem. A ložnice s manželskou postelí. Ta a kuchyňská linka plus pár proutěných křesel byly jediné věci, co tam byly. Víc prý ukradli zloději, bungalov nebyl dlouho obydlen. Podle Matiby… Asi tři měsíce.

A tak jim nastaly dny práce, oprav a hlavně shánění. Kdy kromě povinností museli řešit ještě zařízení. Přičemž Mac nechtěl upozorňovat jejich bankovními konty a tak to kupovali po kouskách. A spravovali... Stejně. A pak…

Jednoho dne to konečně bylo hotové. Na stěnách kůže z antilop. Pár obrazů od Matiby. Přepážkou oddělená kuchyně... Pohodlná křesla na verandě a malý stolek, kde si odkládali pití. A knihovna...

Knihovna, která byla převážně Murdocovým královstvím. Na které nešetřil ani cent a vybavil si ji skutečně špičkově... Jestli jim někdy hrozilo prozrazení ohledně peněz, tak to bylo v tomhle ohledu. Protože, jak Mac pochopil, Murdoc zřejmě měl dvě opravdové vášně - zbraně a knihy. A jeho, ale to si mohl spíš jen domýšlet, než že by to doopravdy věděl.

A protože zbraním tady tolik holdovat nemohl, nebylo by pro ně patřičné upotřebení, vyřádil se o to víc na knihách. Komplety od Shakespeara, všechny knihy Raymonda Chandlera, pár odborných titulů... A taky poměrně rozsáhlá sbírka přírodovědné literatury... A ještě spousta volného místa zbyla.

"Pro pozdější využití," zašklebil se Murdoc, když si z města přivezl celé kompletní dílo sira Arthura Conana Doyla.

"Ricu jsi blázen," řekl Mac a raději praktickým rozumem opět setřídil seznam zásob a na tabuli, co umístil v kuchyni napsal, co bude potřeba koupit. Mac šetřil. Na sobě. Ale na vybavení ne… I když byl opatrnější. Ale pak udělal něco, co Murdocovi neřekl. Dlouho nad tím mailem seděl, než ho odeslal… Ale potřeboval ty znalosti. A tak se dálkově přihlásil k studiu zvěrolékařství.

Murdoc k němu přešel a naprosto spontánně ho objal. "Jsem," přisvědčil potom. "Do všeho... Ale do tebe především..."

Mac jen pozvedl obočí a pak se usmál. Přece jen... Na to, že se ho Murdoc tak spontánně dotýká si ještě nezvykl. Ale potom co málem umřel, po té tracheotomii a útěku z vězení… Něco se zlomilo a oni si byli blíž.

Lehce ho políbil na krk a pak pokračoval vzhůru a políbil ho na ušní lalůček. Potom se narovnal a protáhl. "No, jsou tři odpoledne a já jsem ještě pořádně nejedl... Máme něco k obědu, nebo musím vařit?" usmál se rozverně.

"Udělal jsem sendviče. S kuřecím masem… Jsou v ledničce."

"Hm, výborně. Miluju tvoje sendviče..." zmizel v kuchyni a nandal si rovnou tři. "Jsou vynikající!" zavolal na něj potom a zhltl je na jedno posezení.

"Jsi… Jo, jsem rád, že ti chutnají, Ricu."

"Macu není ti nic? Jsi v pořádku?" přešel Murdoc z kuchyně zpátky do pokoje a sklonil se nad ním. "Jestli ti není dobře, tak na tu odpolední kontrolu pojedu sám a ty budeš odpočívat, ano?" Ještě pořád o něj měl strach. Mac si toho zažil dost... A to, že se skoro vůbec nešetřil, dělalo Murdocovi trochu starosti. Rozhodně se nechtěl dožít chvíle, kdy by ho musel vézt do nemocnice...

"Ne jen… Trochu mě bolí hlava. To nic," usmál se Mac a šel si vzít taky něco na jídlo. "Asi málo piju... A odpoledne jsem se chtěl podívat k Yelow tree, jestli je ta lví rodinka v pořádku. Poslední dobou je to tu samej pytlák."

"Ach bože, ty jsi prostě nenapravitelný... A tvrdohlavý. A tak neústupný... Dobře, takže tě vysadím u Yelow tree, objedu si standardní okruh a pak tě zase vyzvednu. Nenecháš se sežrat, že ne?"

"Raději ne... A nemusíš mě tam vyhazovat. Jen si je vyfotím a pojedu s tebou. Mohl bych je naštvat."

"Dobře, takže si běž sbalit pořádnou láhev pití, jinak zůstáváš doma!" nařídil mu Murdoc nesmlouvavě a šel si vzít svých pár věcí.

"Lovecká brašna" tomu říkal, i když tam bylo všechno možné. Od první pomoci, po náboje, které si dělal sám, v suterénu, kde měl malou dílnu. Kdo ví, co se kdy může přihodit a co se tudíž kdy může hodit. Tohle odkoukal od Maca.

Mac si sbalil vlastní batoh a za chvíli už stál u auta a chtěl ho otevřít, když v tu chvíli se zarazil a bleskově dveře zase přirazil a odskočil.

"Mamba!"

"Cože?" Murdoc přiběhl téměř okamžitě a zadíval se na sedadlo spolujezdce. Obvykle tam sedával Mac... Teď tam opravdu královsky trůnila Mamba černá, jeden z nejjedovatějších hadů světa. "No potěš bůh," ucedil pak koutkem úst s očima navrch hlavy. "Vůbec nemám tušení, jak chytat hady... Co teď?"

"Neotvírej ty dveře. Viděl jsem jak je rychlá. A já nechci umřít. Ne na tohle. To raději ať mě v devadesáti při milování zašlápne slon."

"Myslíš, že vydržíme takhle dlouho spolu?" obrátil se na něj Murdoc se zájmem. Pak se podíval zpátky na hada. "NO dobře, takže ty dveře otvírat nebudu... Ale CO S NÍ?"

"Hele přes zabíjení jsi tu ty. Já sice vím, že nesnášíš hady, ale já je taky zrovna nemusím."

"Tobě se to řekne, jenže když ji zastřelím, udělám si díru do sedačky!"

"Co bys radši? Díru do sedačky nebo tu stát? Co zavolat někoho ze správy? Třeba Mikea? Toho veterináře... Ale než se sem dostane…?"

"Dobře, dobře," Murdoc pomalu spustil brašnu na zem a vytáhl z ní pušku. Obvykle ji používal na jiné účely, hlavně aby nevyšel ze cviku, ale tentokrát. "I když hady nemám rád, asi jsi mě infikoval natolik, že ji nějak nechci zabít... Jenže to asi jinak nepůjde..." povzdechl si potom a zalícil. "Holka pitomá, to sis ale vybrala místo..."

"Jo a… Murdocu, počkej!" Mac k němu skočil a pak ukázal na auto, které se k nim blížilo.

"My o vlku a vlk právě přijel," pousmál se Murdoc, bleskově pušku "ztopil" do brašny a vyběhl za Macem. Auto, které se k nim blížilo poznal - Mike Noland, místní veterinář a správce ústavu "Zdravá fauna", byl tím svým otřískaným džípem proslulý. Ale hlavně, narozdíl od nich dvou, měl hady rád.

Mac na něj zamával a za chvíli už Noland parkoval vedle dvojice ochránců parku a jejich "postiženého" džípu.

"Zdravím!"zasmál se Mac a podal si s ním ruku, když muž vystoupil.

Jeho tmavé vlasy už prokvetly stříbrem, třebaže ještě nedosáhl pětačtyřiceti. Postavu měl pořád atletickou a humor typicky anglický. A hlavně, měl dobrý pozorovací cit… A tak jako jeden z mála věděl, že ti dva noví strážci parku nejsou „jen!" přátelé.

"Dobré odpoledne," připojil se k nim Murdoc a taky si s veterinářem potřásl pravicí. "Jedeš zrovna jako na zavolanou, máme tu menší problém s neohlášeným nájemníkem v našem džípu..." usmál se pak.

"Ale copak?"

"No, spíš kdopak. Máme tam mambu… Černou."

"Mambu? Černou? Fakt?" Mike Noland se rozzářil jako sluníčko v pravé poledne. A že to tady žhnulo, že i půda pod jeho náporem sem tam praskla.

"Je jedovatá a smrtelná. A já nemám hady rád."

"JE kouzelná!" odporoval Mike Noland nadšeně a bleskurychle si sáhl do auta pro "nádobíčko". "Vážně ji nechcete? Můžu si ji chytit?" ujišťoval se, jako dítě pod vánočním stromečkem, že ta hračka je opravdu jeho.

"Chyť. Odnes. Odvez. Hlavně daleko!" řekl Murdoc a Mac se zašklebil.

Mike Noland odešel k jejich "nedobrovolně pronajímanému" džípu a chvíli tam cosi kutil. Co přesně, to raději Mac, natožpak Murdoc, nechtěl vědět. Jisté bylo jenom jedno: za deset minut se vrátil, "nádobíčko" pečlivě složené a v ruce držel jutový pytel, který se podezřele mrskal jako živý.

"Bude to fantastický přírůstek do naší sbírky. Jestli chcete, uvedu tam, že ústavu jste ji darovali vy," navrhl jim nadšeně. Murdoc zakroutil nevěřícně hlavou. Pokud šlo o hady, tak Mikea nechápal.

"Nemusíš hlavně, když bude pryč," řekl Mac a usmál se. "A co tě k nám vlastně přivádí? Tedy pokud jsi neměl vnuknutí, že tu budem mít hada."

"Ne, ale kdyby se tu nějaký další vyskytl, tak volejte ve dne v noci!" usmál se Mike a zamkl pytel s mambou do zadního prostoru auta. "Přijel jsem protože se nám tu poslední dobou množí pytláci... Už nám turisti párkrát přivezli postřelená zvířata a neustále nám hlásí, že objevili tuhle past a támhle past. A to jim stokrát můžu říkat, že tohle se má hlásit vám. Chtěl jsem se zeptat, jestli jste na ně nenarazili?

"Ne… Zatím na nic, ale tady v okolí jsou opatrnější."

"No a taky vám vezu takovej neoficiální vzkaz od šerifa... Říkal, že pokud na ně narazíte, a bude to ve vašich silách, jako že prej jo, tak se nebude zlobit, pokud budou poněkud... Ve stavu výpovědi neschopném," Mike Noland se pousmál. "Šerif je na takovýhle typy ras."

"Chce říct..." Mac se na něj tázavě podíval a Murdoc se ušklíbl. "Že mohou být i mrtví, že?"

Mike Noland zdvihl ruce v obranném gestu. "Já jsem nechtěl vůbec nic říct," ohradil se, ale pak se ušklíbl. "Kdyby byli aspoň trochu živí, bylo by to lepší... Potřebuju materiál - na pokusy. Když jste mi přispěli takovým vynikajícím exemplářem do sbírky," obočí mu pobaveně vylétlo vzhůru.

"Na pokusy..."

"Ale Macu… on si z tebe střílí…" zasmál se Murdoc a poplácal MacGyvera po zádech.

"Možná že ano, možná že ne," Mike se zachechtal. Murdoc si pomyslel, že ten jeho humor umí být někdy pořádně svérázný. Pak se veterinář ještě po několika podobných větách, s potutelným úsměvem rozloučil, nastartoval svoje auto i se "vzácným exemplářem" a nechal oba strážce "konat svou práci."

Jakmile byl z dohledu, Murdoc se pobaveně zašklebil. "Někdy je ten jeho humor příšernej..." povzdechl si potom.

"Jo a tvůj taky," řekl Mac a pak se usmál. "Takže, co teď?"

"Navrhoval bych tu objížďku. JE to docela dlouhé, než se sem vrátíme, bude večer..." pousmál se Murdoc. "A navíc už můžeme," dodal ještě.

"Bezva."

Murdoc si hodil věci na zadní sedadlo, když se předtím přesvědčil, že už ho tam nečeká podobné překvapení a pak si vlezl za volant a Mac na místo spolujezdce. "Hele, víš, co?" navrhl mu ještě než nastartoval. "Vezmeme to druhou stranou a Yellow tree si necháme nakonec, bude na ně potom víc času..."

"Souhlasím," usmál se Mac a uvelebil se spokojeně na sedadle. Byl rád, že mamba je pryč a Murdoc vedle něj. Přeci jen… to nebylo setkání, které by si přál opakovat.

 

Murdoc šlápl na plyn a za chvíli už projížděli důvěrně známou trasu. Na tomhle okruhu už znal Murdoc každý kámen, ale nejezdil jen tudy... Tudy se jen jezdilo nejčastěji. Ale ten den to nebyla jen obyčejná kontrolní objížďka.

Co chvíli zastavili, vytáhli dalekohledy a pečlivě propátrali okolí. To že měli v revíru pytláky se nelíbilo ani jednomu. Jenže ke své smůle neobjevili nic - zhola nic. Murdoc si umínil, že zítra musí projet i vzdálenější kouty a pořádně je prozkoumat... a když by narazil na pytláka, tak ho bez milosti zlikvidovat... Jenže to netušil, ani jeden, že narazí, sice ne na pytláka, ale na velice bolestivou stopu, kterou po sobě zanechal.

Když se blížili k místu zvanému Yellow tree, viděl už zdálky, že něco není v pořádku. A když to potom uviděl zblízka, před očima se mu udělala rudá kola. Na místě leželo pět lvích těl. Pět mrtvých lvích těl.

"Sakra!" zaklel Mac, když vyskočil z auta a s puškou, kterou se tu naučil nosit, přistoupil mrtvým staženým zvířatům. Lovci vzali hlavy, kůže a tlapy. A samci i pohlavní orgány. Vypadalo to příšerně. A supi už se slétali blíž.

Murdoc vylezl pomaleji, do boty zastrčil nůž, přes rameno pušku a soustředěně začal obcházet zabitá zvířata v pořád větších a větších kruzích. Tu a tam se sklonil a oči mu svítily vzteky. Jako zabiják se neštítil vzít člověku život, ale bylo to... byl to člověk člověku, rovný rovnému. Tohle byla prasárna. Útočit na bezbranná zvířata... Na zvířata v jeho revíru! A pak to zaslechl. Dlouhé, táhlé zanaříkání... Bleskově se otočil. A div mu nevypadly oči z důlků. V ohromném, vykotlaném kmeni, který porazilo slunce a čas, se krčilo...

"Macu!" křikl dozadu. "Macu, přines deku! Rychle!"

Mac se otočil a se podíval jeho směrem. A pak se rozběhl k autu pro deku… A za chvíli už Murdoc klečel u kmene a tahal odtamtud malé lvíče. Nezavazel mu a i když lvíče prskalo, přeci jen bylo vysílené a tak se nechalo uklidnit… A za chvíli i nést.

Opatrně ho zabalil do deky a vzal do náručí. "Budeš tak hodnej a převezmeš řízení?" usmál se potom na Maca a pomalu nesl unavené a vystrašené mládě k autu. Vlezl si s ním na zadní sedadlo a celou dobu ho trochu pohupoval. Což mělo kupodivu pozitivní účinky. Lvíče se k němu přitulilo a pak ho trochu seklo drápkem. A bylo to.

Mac se jen usmál, když Murdoca pozoroval ve zpětném zrcátku. Kdo by to do něj řekl, že si tak bude rozumět s tím sirotkem, ale asi ano. Ovšem, teď musí zavolat Mikea.

Což taky udělal, hned jak dorazili domů a Murdoc s použitím trochy síly nalezence odnesl do domu. Mac mezitím vyřídil hovor. Mike jejich nález přijal s nadšením, ale také se zhrozením, když mu vylíčil, co se na Yellow tree stalo. A slíbil okamžitě přijet. A co slíbil, to taky dodržel. Za necelou hodinu zarachotilo na cestě jeho auto a za chvíli už Mike podruhé za den vystupoval u „sídla“ obou strážců.

Murdoc mezitím seděl na zemi v hale, metr od něj sedělo lvíče a vzájemně se měřili pohledy.

Mac tu podívanou sledoval s lehkým úsměvem. To lvíče mělo s Murdocem společného víc, než by si zabiják přiznal. A jeho to pobavilo. Ale asi mělo i hlad… Snad Mike přiveze nějaké vhodné jídlo.

"Tak kde ho máme, sirotečka opuštěného?" zahlaholil Noland, který právě vešel do dveří s nezbytným kufříčkem zvěrolékaře.

"Tam v hale s Ricem. Vypadá to, že si rozumí."

Murdoc se k němu zatím blížil po kolenou a mával odloženým tenisákem. Lvíče po něm seklo drápkem a pak vydalo legrační zvuk, který měl být nejspíš napodobením skutečného zařvání lva. Zabiják zaslechl kroky.

"Ahoj Macu, nebo kdokoliv. Prosím nerušit, provádíme důležitou operaci - boj o tenisák," utrousil koutkem úst a jen tak tak stačil uhnout, aby mu "siroteček opuštěný" nepřidal další šrám na hřbet ruky.

"Spřátelil jste se rychle, ale nejdřív to lvíče musím prohlédnout a pak nakrmit. Vaše… hry si můžete hrát pak," usmál se doktor a zkušeně si lvíče odchytil. Bránilo se, ale bylo prohlédnuto, naočkováno a… posléze tu byl i pokus o krmení. Nezdařil se

Murdoc se přitom neobtěžoval zdvihnout ze země a jen doktora pozoroval. Až na scénu "jak nakrmit" byl jeho postup bezchybný. Jenže snaha přimět toho tvora, to rozjívené klubko tlapek a chlupů, aby se nechalo nakrmit z láhve byla naprosto scestná. Mládě se doktoru Nolandovi vykroutilo, sklouzlo na zem, trochu zavrávoralo na hladké podlaze a pak se rozběhlo... K Murdocovi, který tam ještě pořád seděl. Lvíče se mu okamžitě vydrápalo na klín a jasně dalo najevo, že jakýkoliv pokus o "uzmutí majetku" bude velice nepříznivě přijat. Zabiják jenom zamžikal.

"A hele, máme tu mámu," usmál se doktor a podal překvapenému muži láhev s mlékem. "Takže teď vy... A zkuste to třeba přes prst..."

"Copak já vím, jak se tohle krmí?" upřel na něj Murdoc překvapený pohled a druhý, vyčítavý, věnoval lvíčeti, které si z něj udělalo pohovku. Pak s povzdechem láhev přijal, odšrouboval uzávěr a namočil ukazováček do mléka. Pak ho přiblížil lvíčeti k tlamičce. A byl okamžitě pohlcen. Okolo prstu se mu ovinul drsný jazýček, lehce ho skously ostré zoubky a pak mu lvíče začalo prst spokojeně dumlat.

Murdoc byl ohromen. Překvapen. Dojat... Nepatrně, malinko. S obtížemi prst vyprostil a procedura se opakovala. Po čtvrtém opakování zkusil nasadit láhev. A světe div se, ono to vyšlo!

Lvíče spokojeně dumlalo láhev a tlapkami se zapíralo do Murdocovy ruky. Mac si stoupl do rámu dveří a začal se usmívat a doktor při pohledu na ty dva… Se musel usmát taky. Protože ať ty dva svedlo dohromady cokoliv bylo to správné. Stejně jako to, že ten z dvojice z kterého šel vždy větší strach, teď seděl a krmil nalezené lvíče jako by nikdy nic jiného nedělal. A ten druhý stál ve dveřích a usmíval se. A to bylo dobře.

"To se mi snad jenom zdá," vydechl Murdoc po chvíli, kdy zjistil, že lvíče se od něj opravdu hnout nehodlá. "Macu," otočil se potom na MacGyvera, který ho pozoroval pobaveným pohledem. "Tak to vypadá, že nám přibyl nový strávník..."

"Jo, budeš máma," usmál se Mac a zmizel v kuchyni

Murdoc se zadíval na Nolanda, který ho taky pozoroval. "A to nám ho tu jen tak... necháte?" ujišťoval se, jen tak - pro všechny případy. Než začne toho tvorečka mít rád.

Muž se na něj zvláštně zadíval. Ano, bylo by možná rozumné to lvíče vzít na stanici, ale... Ten muž před ním ho nějakým způsobem potřeboval. A najednou to Nolandovi došlo. Ten muž před ním nebyl nemocný fyzicky, jako ten blonďák… U tohohle to byla nemoc duše.

"Můžete si ho nechat. Dokud nevyroste."

"Pak ho zřejmě vypustíte do volné přírody, že?" Murdoca samotného překvapilo, že... Je mu to líto.

To uvidíme podle toho jak se bude vyvíjet. Ale to je ještě čas. A Ricu, není to pes… Kočku nikdy nespoutáš..."

"Jo, já vím... Její přátelství si musíš zasloužit..." pousmál se Murdoc a pak zabořil prsty do plavé srsti. Jemně lvíče pohladil a to spokojeně zabručelo. "Tak já se o to pokusím," dodal ještě a přidržel mláděti láhev, aby se dostalo i k zbytkům mléka.

"No, nechám vám tu instrukce a pojedu, ráno musím na ředitelství. Takže... Mějte se pánové a dobrou noc," rozloučil se doktor a odešel. Mac ho šel vyprovodit a když vyšli před dům, nadechli se večerního vzduchu.

"Váš přítel... má v očích stíny."

"Afrika jich má spoustu," odpověděl Mac a doktor se usmál.

"Dejte na něj pozor.“

"Nebojte se… dám."

"Já vím..."

 

Murdoc zatím ještě pořád choval lvíče a jemně ho hladil. Nechalo se. Když už z láhve nevydolovalo ani kapku, stulilo se mu v náručí a klidně se nechalo hladit. Murdoca napadlo, že by mu měl dát nějaké jméno... Přece mu nemůže věčně říkat lvíče. A ten problém ho zaměstnal na dobrých deset minut. A pak, když už se chtěl zvednout a jít se podívat do nějaké knihy, tak si vzpomněl. Jako malý ty pohádky miloval...

"Budu mu říkat Sindibád," oznámil Macovi rozjařeně, když ten vešel do dveří. "Jo, bude to Sindibád od Yellow Tree."

"Takže dokonce skoro šlechtic mezi piráty," usmál se Mac, když vešel do místnosti. "Ricu? Kde bude spát?"

"Nejspíš tady... Do ložnice ho brát nebudu, i když... Ne, mělo by spát tady - když ho uspím, tak to snad bude bez problémů. Nemáme tady nějaký starý prádelní koš?" Murdoc se rychle rozhlédl po hale.

"Přinesu ti deku. Ale stejně ti vleze do postele… Alespoň doufám, že nemá blechy."

"Do postele mi smíš vlézt jen ty!" ohradil se Murdoc se smíchem a opatrně se zdvihl. Nakonec udělali kompromis. Mac přinesl deku a umístil ji přece jenom do ložnice, do rohu vedle dveří a byl učiněn první pokus o uspání mláděte.

Murdoc ho opatrně uložil na pelíšek a když to vypadalo, že Sindibád spokojeně usnul, pokusil se vzdálit. Smutné zanaříkání ho zavolalo zpátky. Tohle se opakovalo třikrát. Při čtvrtém pokusu, kdy ho přikryl vlastní košilí, ji Sindibád spokojeně zmuchlal a usnul spravedlivým spánkem unaveného. Murdoc si oddechnul.

Potichu se přemístil k Macovi do pokoje. Ten zrovna seděl v křesle a něco si četl, když mu přikryl dlaněmi oči. "Tak... jedno mládě už jsem uspal.. Teď ještě to druhé..." zašeptal mu potom do ucha.

"Copak jsem mládě?" zeptal se Mac a vzhlédl. "Co Sindibád? Jak se má? A kde máš košili?" zasmál se MacGyver.

"Sindibád spokojeně spí s mojí košilí pod hlavou," odpověděl Murdoc a lehce Maca pohladil. Pak se sklonil a něžně ho políbil. "A mě je tam samotnému chladno a smutno..."

"A co ti mám..." Mac tiše vydechl, když ho Murdoc polaskal jazykem za uchem. "To je... Ricu!" vyjekl Mac.

"Copak?" zašeptal Murdoc a znovu ho lehounce polaskal. Pak sjel jazykem přes čelist až na rty a políbil ho. "Copak je Macu?"

"Co chceš… Ricu… Před dětmi nemůžeme!"

"Děti sladce spinkají ve vedlejším pokoji..." usmál se Murdoc protřele, ale pak ho pustil. "Ovšem neměly by tam být dlouho samy, co kdyby se jim stýskalo... Jsou přece jenom ještě maličké." Ještě jednou se přitiskl k jeho rtům.

"Před nimi nemůžeme..." hlesl Mac a polibek opětoval. "To chceš?"

"Macu," Murdoc se pousmál a pak ho jenom lehce pohladil. "Jestli se nechceš milovat, tak to stačí říct. Já to pochopím... Počkám..."

"Ricu..." Mac se na něj podíval a pak ho pohladil po tváři. Nic neřekl jen se díval.

"Pojď si lehnout," Murdoc ho letmo políbil do vlasů. "Dneska toho bylo moc..."

"Bylo toho… dost," připustil Mac a opřel si o něj hlavu. Bylo mu to příjemné. Ty důvěrné dotyky... To jak mu prohrábl vlasy…

"No právě," přisvědčil Murdoc, pak ho vzal v podpaží a vytáhl na nohy. "Tak šup, vstáváme! A jdeme si lehnout!" S trochou mírného násilí ho přes všechny protesty dostrkal do ložnice a shodil na postel. "Potřebuješ spát... Jako raněný a nemocný obzvláště!" rozhodl potom velitelsky.

"Už jsem v pořádku... Nejsem nemocný. Už ne."

"Dobrá, ale to nemění nic na tom, že potřebuješ odpočinek, tak honem!" pobídl ho Murdoc, sám vyklouzl z kraťasů a bos odcapkal do koupelny, odkud se potom deset minut ozývala sprcha. Když se vrátil, měl kolem boků omotaný ručník a vlasy vlhké.

"Je libo koupel?" usmál se na Maca rozverně.

"Jo, pokud zbyla nějaká voda…" zívl Mac a pak se odešel umýt. Přeci jen voda byla vzácná… Tady. Umyl se a pak se svalil v trenýrkách do postele. „Spát… zítra máme službu. Zase."

"Pořád máme službu," opáčil Murdoc z druhé strany postele. Pod přikrývkou bylo jasně vidět, že na sobě nic nemá. Ale ne proto, že by se chtěl o něco "pokoušet". Prostě jenom proto, že mu v noci bývalo horko. A Mac to chápal. Tedy Murdoc v to aspoň doufal...

Mac se zase styděl spávat nahý. Kromě té noci u Matiby spal vždy alespoň v trenýrkách. Kromě té noci se Murdoca moc nedotýkal. Jen se mazlili a líbali… A Mac… Už nikdy nebyl tak aktivní jako tehdy. A přitom… by chtěl.

Murdoc to chtěl taky... Ale respektoval ho. Čekal, až za ním přijde sám a opravdu to bude chtít. Do něčeho ho nutit by bylo to poslední, co by chtěl. Proto se k němu teď přisunul, dal mu lehký polibek na rty a usmál se. "Spi, potřebuješ to... Stejně jako Sindibád."

"Srovnáváš mě s naším klukem?" zeptal se pobaveně Mac a pak se k němu přitiskl. "Dobrou noc… Ricu."

Ovinul mu paži kolem ramen. "Jistě, jste si podobní, copak sis nevšiml..." usmál se potom a ještě ho letmo políbil do vlasů. "Dobrou noc."

"Miluji tě..." zašeptal po dlouhé chvíli Mac, když už Murdoc usnul. 

 

Uplynulo pár týdnů, Sindibádovi se začalo zkráceně říkat Sidi, protože to bylo praktičtější, zvlášť když chtěl člověk nadávat. Protože jakkoliv doktor Noland varoval, že „to není pes“, nejeden psí návyk si osvojil. Obzvláště pak… Velice rád hryzal boty. A ačkoliv se jindy vrhal převážně na Murdocovy věci, v tomhle případě dával přednost těm Macovým. Ale jinak to byla pořád ta přítulná kulička chlupů, co se ochotně hřála na každém volném klíně. Sice ještě pořád byl závislý na Murdocovi, ale s Macem si rozuměl víc než skvěle.

Dál tu také byly ty méně příjemné věci. Pytláky pořád nechytili, jen po nich pravidelně nacházeli krvavé stopy. Zastřelená, vykuchaná, stažená zvířata, nezřídka kdy i mláďata. Stále ta samá příšerná podívaná… Stále ta samá bezmocnost tomu zabránit…

Vzdor všem snahám se věci nehnuly kupředu. Murdoc sám pravidelně jezdil hlídkovat k napajedlům, s Macem prolézali všechny možné i nemožné kouty rezervace, ale nebylo jim to nic platné. Pytláky prostě ne a ne chytit. Oba z toho byli špatní. Mac obzvláště…

Trápil se proto, špatně spal a když usnul, neklidně sebou házel. A Murdoc tiše, potajmu klel,  protože nahlas nechtěl, aby mu neubližoval ještě víc.

 

Mac věděl, že dokud pytláky nechytí, nebude spát dokud....bylo to ráno, když sám seděl v džípu a pozoroval svítání. Murdoc ještě spal, ale Maca to hnalo ven - ani sám nevěděl proč, ale musel ven. A musel si vyjet sám. Seděl tiše, schovaný za křovím… A pak je uviděl.

Pytláky. A jejich auto. Vytáhl luk, který si koupil a se kterým se učil střílet už dlouho a zacílil... Věděl, že nemine... A neminul. První guma. Pak i druhá - musel je zpomalit. A pak se přesunul a zavolal šerifa. Teď šlo o čas. A ten neztráceli ani pytláci... S puškami vyskočili z auta a dva zaklekli a další dva rychle měnili gumy.

 

Murdoc se probral pár minut po tom, co Mac odjel. Probral... Přesněji řečeno, vzbudil ho Sidi, který si v hale hrál se svojí miskou a nesnažil se vůbec být potichu, jak se na správnou kočku sluší. "Macu?"

Když se nedočkal odpovědi, Murdoc se s povzdechem vyhrabal na nohy, oblékl se, a šel provést "krmení dravé zvěře". To že tu Mac není, nebylo nic divného. Dost často si po ránu vyšel na procházku, jen tak s foťákem... Průšvih začal větřit ve chvíli, kdy vyšel na verandu a zjistil, že kromě Maca je pryč taky jejich auto.

Na nástěnce byl vzkaz. Jel jsem se projet, vrátím se k obědu. Mac. Nic víc.

A Murdoc okamžitě zbystřil. To se mu nelíbilo ani v nejmenším. A když se navíc vrátil do haly, zaregistroval ještě jednu věc: Macův luk, který obvykle visel na stěně, když se s ním nepokoušel střílet, byl taky v tahu. Začínalo to smrdět.

Věděl, jak Maca trápí, že ty pytláky nemohou dostat, ale snad proboha není takový blázen, aby za nimi jel sám? Jistá část mozku mu však říkala, že je.

Murdoc se bleskově rozhodl. Sidiho umístil do malého výběhu, který mu stloukl za domem, pečlivě ho tam zavřel, vzal si pušku, brašnu a vyrazil jen tak nazdařbůh do rezervace. Bože Macu! Řekni, že nejsi takový pitomec!

 

Mac nebyl pitomec… Dokázal jen velmi dobře kalkulovat a byl taky dostatečně potřeštěný aby mu ty výpočty vycházely. Takže teď zakládal další šíp a když ho vypustil, věděl, že pytláky připravil o další kolo. A nechtěl je mít v revíru a jak doufal posila dorazí brzy.

 

A Murdoc to věděl. Věděl, že si dokáže situaci chladně vypočítat a je přinejmenším šílený, takže z toho pokaždé vyvázne. Ale to mu nezabraňovalo, aby o něj měl strach... Protože o něj měl strach téměř permanentně.

 

Mac teď zrovna moc štěstí neměl. Už objevili jeho stanoviště a on po nich musel vystřelit. Takže jeden se válel na zemi s šípem v noze a druhý ho měl v rameni. A Mac se krčil za stromem, jehož kůru olízla kulka.

 

Plížil se zrovna ostražitě okolo nízkých keřů, když jeho citlivé a vytrénované ucho zdálky zaslechlo výstřel. A po něm ještě jeden... Okamžitě mu bylo jasné, že tam kde se střílí, bude Mac s největší pravděpodobností... Měl na tyhle věci talent. Přimotat se vždycky k tomu největšímu maléru. Takže se vydal po sluchu a za chvíli narazil jak na jejich auto, tak i na celou scénu.

Čtyři pytláky, permanentně nadávající, jen odstín a hrubost se lišil podle toho, zda měli v těle šíp, nebo ne... Murdoc tiše vybalil svůj nový objev - zálesáckou kulovnici, všelijak upilovanou a vylepšenou, takže z ní byla téměř nehlučná puška. Teď s ní zalícil, zacílil a jednoho s šípem, co se ještě hýbal, vyřadil z provozu.

 

Mac sebou trhl, když další střela odštípla další kus kůry u jeho stromu a v duchu proklínal Parkera, ať si k čertu pospíší jinak bude mít po jednoho strážce míň. No možná o dva…

Murdoc by okamžitě zmizel pryč. Murdoc… nezůstal by tady, pokud by tu nebyl on... Nebo zůstal? Mac se zamračil: proč mu na mysl přicházejí takové myšlenky právě teď?!

 

Nabil, znovu zalícil... Kulka nehlučně proletěla křovím a taky kolenem jednoho střelce. Využil pauzy, kterou způsobil zmatek a rozhlédl se kolem. Macu... Macu, kde k čertu jsi? Rád bych... Nejradši by prostřelil jejich autu nádrž a nechal je vyletět do povětří, jenže pokud nevěděl, kde je Mac, tak nemohl. Nemohl by mu ublížit...

Nabil, zalícil, zamířil - a poslednímu z banditů ji vpálil přímo... Do velice choulostivých partií. V duchu se zašklebil, když si představil následná každodenní muka, která mu bude uštědřovat sama příroda.

 

Ta poslední kulka šla moc blízko. Mac v duchu zaklel vytáhl poslední šíp. Už aby tu byli! A pak najednou střelba utichla…

 

Murdoc se pomalu narovnal a pak ještě jedním výstřelem odzbrojil jediného pytláka, ještě nepoznamenaného kulkou, když se natahoval po zbrani, která šikovně spadla kousek od něj. Zabiják dal průchod bestii, kterou v sobě dusil, a prostřelil mu i druhé rameno. A pak...

Pak se v něm vzmohla neodolatelná touha, zabít je. Všechny. Do jednoho. Zabít je, přimět je zaplatit za tu neuvěřitelnou krutost, za tu spoustu mrtvých zvířat, za Macův špatný spánek...

Vrátil se do křoví pro brašnu. A znovu si nabil. Byl zabiják. Vždycky jím byl. A zabijácký pud se v něm teď prodral kupředu.

 

Mac pomalu vstal. Byl opatrný. Musel být a tady… Tady se mu něco nezdálo. A pak… Pak ho zahlédl. Murdoca, jak znovu cílí. A bylo mu najednou jasné co chce udělat.

Ne! To nejde! Mac nevěděl čím ho vyrušit a tak vzal poslední šíp a s přesností jíž doufal, že neztratil ho vypustil. Přímo tak, aby vyhnula Murdocovu zbraň. Na hlaveň.

 

Zmáčkl spoušť a zároveň mu cosi narazilo pušky, takže nejenže se vychýlil, ale ještě dostal pořádný "kopanec". Zaklel. Vztekle a jadrně. Rána pažbou pekelně bolela, protože ji dostal do zraněného ramene a bestie, lačná po krvi, řvala neukojením. Murdoc byl vzteklý. Byl vražedně vzteklý. Zlostně se otočil směrem, odkud musel přilétnou ten šíp... A uviděl Maca...

Mac k němu běžel. Už dávno zahodil luk a teď hlavně chtěl aby tu pušku nechal na pokoji. Aby nezabíjel. Aby prostě aby mu chvilku naslouchal. Nic jiného.

"Ricu! Ne!"

Nevšímal si ho. Jen vytáhl nový náboj a s přesností automatu zasunul do komory. Znovu pečlivě zalícil a zamířil na muže, svíjejícího se pod ním v bolestech.

"Já ti to utrpení zkrátím!" zasykl potom a dal prst na spoušť. A najednou mu to došlo... Když - když ho teď zabije, když zabije bezbranného, tak jenom potvrdí Thortonovu teorii, že není nic jiného, než jen "stroj na smrt". Že... Zklame Macovu důvěru...

Mac ho vytáhl z cely smrti, protože věřil, že dokáže být jiný... Jestli to teď udělá, tak ukáže že jiný být neumí a ten trest byl spravedlivý. On byl spravedlivý, promluvilo k němu svědomí. Jenže já jsem nechtěl umřít. Ne tam. Ne tehdy... Paže s puškou mu klesla podél těla.

"Ricu," Mac už stál vedle něj a pak mu pomalu položil ruku na paži. Opatrně, lehce a přece v tom bylo mnoho odhodlání a přání, aby ho Murdoc teď vnímal. "Ricu..." lehce mu paži stiskl a díval se jak zabiják pomalu pouští zbraň. Hlídal každý okamžik, jestli po ní znova nechňapne. Jestli nevystřelí… Protože ho znal. Věděl, že má svoje "temné" chvilky kdy se dokáže jen špatně kontrolovat. "Ricu…"

Pustil kulovnici na zem a pak ji ještě odkopl z dosahu těch pytláků, aby je nenapadaly špatné myšlenky. A pak se konečně zmohl na slovo.

"Macu... Já..." vydechl, ale dál se nedostal. Nešlo mu to přes rty. Neuměl to přijmout ani sám v sobě, že by ho zklamal, zranil, že by mu ublížil.

Mac nic neřekl. Jen ho objal. Tak jak to potřeboval. Tak, aby cítil, že mu neublíží. Že ho miluje a že je tu pro něj. Jen pro něj. A že se nic neděje. Že vše bude v pořádku.

"V pořádku," zašeptal.

"Promiň," odpověděl mu tiše. Pak se mu vyvlékl a došel si pro pušku. Maca na jeden kratičký okamžik polilo horko, že si to snad rozmyslel a... Ale Murdoc jenom vytáhl náboj a pušku uklidil do brašny a brašnu do auta. A jen to udělal, zvířený prach v dálce mu prozradil, že se blíží ještě někdo.

Zamrazilo ho, když si uvědomil, že je to šerif Parker, a že stačilo málo a našel by tu čtyři mrtvoly... Že stačilo málo a zase by byl tam, kde předtím... Otočil se a vrátil se k Macovi.

"Parker jede," oznámil mu šeptem. A pak se mu zkoumavě podíval do očí. "Jsi v pořádku?"

"Jsem proč bych nebyl?" zeptal se Mac i když byl trochu zadýchaný. Plíce se ještě pořád pokoušely dát do pořádku za přispění Matibiných léků a Mac jim to moc neulehčoval.

"Jsem ok... a Parker… Jo volal jsem mu vysílačkou..." Mac si trochu odkašlal a pak si protřel dlaní oči. "Takže část pytláků tu máme… Podívej na tu zásobu slonoviny."

"Já to snad ani nechci vidět," odtušil Murdoc. "Nevím, co… Nezapomínej, že... Kdo jsem byl," dodal potom sklesle a vydal se k autu. Tam se opřel o kapotu a sklonil hlavu. Tohle je tedy rozhodně báječný začátek dne, pomyslel si potom ironicky. Málem jsem měl na kontě o čtyři mrtvoly víc...

"To bude… To je v pořádku. Zvládl jsi to," Mac mu stiskl ruku a pak už se díval na šerifa a jeho zástupce a… Začal cirkus. Nebylo málem slyšet vlastního slova mezi tou záplavou nadávek ať byly od kterékoliv strany. Ale o několik minut později byli pryč. Tedy šerifův zástupce, pomocníci a pytláci.  

Pak se k němu Mac sklonil a políbil ho. "Děkuji."

Murdoc se pousmál. Trochu hořce, ale uvnitř. Uvnitř se začal smiřovat se sebou samým. Znovu si připomněl, jako už tolikrát předtím, že to co je, ze sebe nevymaže. Možná teď a tady s Macem trochu potlačil svoje instinkty, ale prostě jednou je zabiják. Tečka. A možná… Cynický Murdoc v jeho duši ušklíbl. Možná by nebylo na škodu, ten kontrast mezi tebou a Macem zase trochu posílit. Malinko… Nepatrně…

Tiše se uchechtl a přitáhl si Macovo urostlé tělo blíž. A políbil ho hlouběji, intenzivněji. Možná tak trochu, jak ho líbal v Kanadě, když po něm k zbláznění toužil, uprostřed té bolesti, špíny, zimy a hnusu. Znovu ho políbil.

Mac ho objal, jako by tušil, co se v jeho nitru odehrává a polibek opětoval. Jenže trochu jinak. Něžněji, jemněji... A pak se mu pomalu vymanil. "Šerif je tu," řekl a pak ho pohladil zezadu po krku.

"K čertu s ním," zašeptal Murdoc a přitiskl si ho blíž. Prsty mu zajel do vlasů a pak mu zvrátil hlavu dozadu a polibky sjel na krk. "Ani nevíš..." dodal potom neurčitě. "Vůbec nevíš..." zasmál se potom tiše a lehce ho kousnul.

Mac zasténal. Tohle… Bože! Tohle se mu tak líbilo. Macu, ty miluješ nebezpečí! Ty to miluješ… A Murdoc to ví!

Rty se vrátil k těm jeho a pak se znovu zasmál. "Ne, Macu, vůbec nevíš..." A pak ho jemně kousl do ucha. A potom mu začal horečnatě šeptat své plány: "Vzal bych tě teď zpátky, do ložnice, povalil na postel, pomalu svlékl, líbal a..." Zaslechl kroky a v duchu jadrně zaklel. Na Macově těle cítil, jak se poddává a jak se ho zmocňuje horečka, která rozhodně nebyla od nemoci...

"Tak tady dobrý, zřejmě tě ty kulky minuly o šibeniční centimetry," pronesl nahlas a pustil ho. Za nimi stál šerif Greg Parker.

Mac se začervenal a pak od něj trochu couvl. Za chvilku se ale vrátil do normálu a byl schopen reagovat. Mluvil se šerifem, vše mu popsal a pak, když konečně šerif i jeho pomocník odjeli a odvezli i auto plné slonoviny, Mac se podíval na Murdoca. "Tak tohle mi nedělej! Rozptyluješ mě!"

"To jistě," ušklíbl se Murdoc protřele a přejel pohledem jeho postavu, která se pod košilí a lehkými šortkami rýsovala dost výrazně. "A neuvěřitelně mě to baví," přistoupil k němu a přitiskl ho na kapotu. "Takže, kde jsme to skončili? No ovšem, svlékl bych tě, líbal... Ochutnal bych tě, víš, Macu? Jako nejlepší víno..." zasmál se tiše.

Mac se trochu zavrtěl. Kapota byla dost rozpálená, ale Murdoc se pořád dožadoval jeho pozornosti a on pomalu zjišťoval, jak se mu oddává. Pomalu... Ale jistě. "Murdocu… Ricu… neblázni," stačil říct, když ucítil jeho ruku, jak mu bloudí po těle

"Já blázním?" podivil se zabiják naoko a jeho dlaň se vloudila pod Macovu košili a přejela jeho svaly, napnuté a stažené přestálým dobrodružstvím. "Macu, to se ti něco zdá," laškovně ho pohladil a druhou rukou si ho přitáhl blíž...

"Jo! Kdo to kdy slyšel: sex v Africké divočině?" Mac tiše vydechl a pak zasténal.

Murdoc se k němu přitiskl ještě víc a stále víc si dobýval i jeho tělo... A potom znovu zaklel. Tentokrát nahlas, ale to jadrnosti jeho slov neubralo. Pak od sebe Maca urychleně odstrčil. "Padáme! Novináři zase poslouchali policejní frekvenci..." sykl koutkem úst, protože v dálce napřed zahlédl oblak prachu a pak taky auto s nezaměnitelným emblémem "zpravodajské služby", jak nazýval všechny sdělovací prostředky, od novin, po televizi.

"Řídím!" štěkl po něm Mac a pak už seděl za volantem a Murdoc na sedadle spolujezdce. Oba měli během chvilky na očích brýle a na hlavách klobouky. Přeci jen, nechtěli, aby je někdo poznal. To by nebylo dobré.

Murdoc se přilepil do sedačky a chvíli si pohrával s myšlenkou, jestli těm usmrkancům papírovým nemá prostřelit gumy. Jenže na to by se Mac asi netvářil moc přívětivě... a byla by to ještě větší publicita, než doteď. Prolétli savanou jako ohnivá čára a mohli si gratulovat, že se jim podařilo tak šťastně ujet a vyhnout se jim... Před domem Murdocovi spadla čelist. Stála tam dvě auta, a obě poznal. "Bože, to snad ne!" zaúpěl, ale pravda to byla. Na verandě se hřál šerif Parker s veterinářem Nolandem a Sidi, ten zrádce, vůbec neprotestoval.

"Tak to vypadá, že se tomu asi nevyhneme... Protože... Podívej se sám," ukázal Macovi to boží dopuštění.

"Dobré odpoledne," pozdravil Mac a vystoupil z auta. "Copak se děje?"

"Ale, přijeli jsme vám poděkovat a trochu vás vytáhnout na světlo. Jste hrdinové, nemůžete se schovávat..." ušklíbl se šerif Parker.

"A ujíždět před novináři," dodal Mike Noland. "Víte, jako měli radost, když jsem jim to telefonoval?"

"A víš jak já novináře nesnáším!" zavrčel MacGyver. "Jsou děsně vlezlí. Co vy šerife, nechcete jim poskytnout rozhovor?"

"To jistě, ale hrdinové jste vy, tomu se prostě nevyhnete... Ačkoliv se o to snažíte - hodně dlouho," poznamenal Parker a usmál se.

"Prosím, my pracujeme, nechceme publicitu!" zavrčel MacGyver

"No..." Mike Noland podrbal Sindibáda v kožichu a pak se napřímil. "Zřejmě už je na prchnutí pozdě, hoši právě dorazili." A měl pravdu. V příštích vteřinách, vzdor zoufalému odporu obou strážců, se odehrálo "peklo".

 

Tedy peklo v podobě kulometné palby otázek, stylu "kdo, kde, proč, jak, jak jste na to přišli, jak vám bylo, tohle je Sindibád?" A tak dále. A taky, a z toho Murdocovi sjel po zádech ledový had,  taky došlo i na fotky. A to přes jejich veškerou snahu...

Nakonec se jim podařilo dopředu procpat šerifa s Mikeem, ale fotograf zabral i jejich tváře... A že to nezůstane jen u místních novin, na to se mohli spolehnout. Něco takového, jako je pytláctví v rezervaci a vyvraždění lví rodiny...

Tak přesně tomuhle jsem doufal, že se vyhnu, napadlo Murdoca zoufale.

"Teď už chápu, proč střílíš na lidi," zašeptal Mac v jedné chvíli, kdy se mu podařilo prchnout před mladou reportérkou do  kuchyně. "Tohle totiž je přinejmenším na vraždu."

"Jo, na vraždu... Jenže... Uvědomuješ si, co to znamená, že jo?" prskl Murdoc, který do sebe právě lil šálek studené, odstáté kávy, kterou by normálně nepozřel.

"Jo, dokonce i možnost, že se budeme muset stěhovat," řekl šeptem Mac a pak ho objal alespoň pohledem, než byl tase nucen vyjít ven

 

Za nekonečně dlouhou hodinu vyptávání se konečně, neochotně sbalili a odporoučeli se. Mike Noland s potutelnými úsměvy a šerif Parker s úlevným odfouknutím s nimi. Jakmile se prach, který zvířila jejich auta, konečně usadil a na cestě nebylo ani památky po nějakém autě, Murdoc se složil do křesla a zavřel oči. "Tak... Tohle bylo moc."

"Jo… Až příliš. Je pět a já chtěl ještě k napajedlu. Tohle je moc... Nesnáším novináře."

"Zavezu tě tam," pousmál se Murdoc unaveně a v tu chvíli mu na klín vyskočil Sidi a blaženě se k němu přitulil. "Darebáku," utrousil Murdoc, ale podrbal ho.

"Vezmeme ho sebou, rád se projíždí džípem."

"Je to dareba, a je a je," zabrumlal Murdoc, ale nakonec ho vzal do náručí a odnesl do džípu. "A tentokrát řídím já," prohlásil potom rezolutně, takže Sidi změnil klín, na kterém se mohl hřát. Z Murdoca si přelezl na Maca a okamžitě ho nezapomněl trochu olíznout, na přivítanou. Měl je rád oba stejně, i když Murdoca pořád trochu víc. Ale Mac měl báječné boty...

Mac lvíče podrbal v kožíšku a pak si nechal ožužlávat brašnu na dalekohled. Líbily se mu cesty džípem, ale bál se, že teď za svůj klid zde budou platit, a víc než by chtěli.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Já taakyyy!!!

(FreeDreamerin, 22. 7. 2008 21:02)

Já chci taky domu lvíčka!!! Miluju všchny malý zvířátka a lvíčátka prostě zbožňujuuuu! Taky jednoho chci! A chci a chci a chci!!!
Bylo to fakt krásný a chudák Murdoc - vždycky ho takhle vyrušit!!!

To Teressa

(Nex, 22. 7. 2008 1:10)

Kdyby je zastřelil, už by nebyl tím, kým chce..a kým musí být, protože se jím stal v důsledku vlastních rozhodnutí. Nemůže vybočit ze své cesty, protože už by ji nikdy znovu nenašel.

To MuraBea: Kat má pravdu, ten bungalov a krmení jsou oboje dokonalé XD...opravování a prsty...*zasněný výraz*

Pozdní hodina

(Nex, 22. 7. 2008 1:07)

a pět hodin psaní se projevily...

-je to-
-poznávám-

Vy jim

(Nex, 22. 7. 2008 1:05)

teda nic neulehčujete, jen co je pravda... Ale i proto je toi tak drsně skvělý.

Jo..miluju horké podnebí, narodila jsem se v podobném...ach bože atd., už se těším na ten Rhodos! Tam bude taky tak krásně sucho a teplo! Žádný déšť, jen rozpálená tráva, stromy a cesty...ta Afrika od nich vážně nebyl špatný nápad...měla bych někoho přemluvit, aby se mnou vyrazil i tam...

Bravo. Bylo to stoprocentní, ale mám pocit, že místy ponávám /něčí/ humor... :-))P

jeeeeeee

(Teressa, 21. 7. 2008 9:55)

jeejoooooo to bolo super!!!....mne by vobec nevadilo keby ric tych parchantov rovno postrielal...ani trochu.. dufam ze coskoro pribudne dalsi diel a to aj k FBI.... Ale Mac měl báječné boty...boze to ma dostalo =3...rychlo dalsi!!

Tak jsem

(Kat, 20. 7. 2008 23:02)

se dočkala dalšího dílu Maca a Rica. Musím se přiznat, že jsem si myslela, že bude poslední, ale nebyl. Jásám, že bude pokračování a jsem nesmírně ráda za tenhle krásný díl.
Nádherný popis africké přírody. Pytláky všechny postřílet. Je to strašné... to se nedá vyjádřit.
Sidi se mi moc líbí a jejich bungalov taky.
Tak doufám, že brzy bude další díl Maca. Vivat!
Moc krátké, ale na mně je to dost hodin. Dobrou noc

/neznášam nadpisy/

(Kitsune, 20. 7. 2008 21:04)

Smutné a veselé zároveň. No, Sidi to s nimi bude mať veselé :) Alebo naopak? XD

Len mňa treba upozorniť pred takými scénami, ako bolo vyvraždenie levej rodiny *snif*. Ja totiž veľmi ťažko nesiem už len spomenutie takej ohavnosti :(

A musím v vás holky pochváliť ešte za jednu vec a tou je pravopis.