Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdysi před Paříží: Kouzlo Vánoc

24. 12. 2010

Kouzlo Vánoc

 

"Petře, prosím, mohl byste přiložit? Zdá se mi, že je zde poněkud chladno." Světlovlasý šlechtic si podložil hlavu rukou a opět se začetl do tlustého svazku, jakmile jeho sluha rozkaz splnil.

"Je tři čtvrtina prosince, ovšemže je chladno," odtušil potom za ním temný hlas a ze stínů, které se točily v rohu, vystoupila postava statného muže v těžkém plášti. "Můžete jít, Petře," pokynul poté sluhovi a ten okamžitě zanechal samotné.

Plavovlasý zaklonil hlavu a zadíval se na příchozího.

"Jak bylo na lovu, příteli? Zdejší lesy jsou zvlášť bohaté na zvěř. I tuto zimu."

"Chladno," odtušil lovec a sundal si kožené rukavice. "A zřejmě se přede mnou všechna zvěř schovávala. Raději jsem nepřinesl nic, nechci se příliš dostat do řečí," trochu se ušklíbl a plameny na jeho tváři vykreslily zvláštní masku. Člověk si docela dobře mohl představit, že na okraji lesa shodil plášť... a potom se jen cosi velkého a černého mihlo bílou tmou. Což byl ovšem nesmysl, protože hrabě Rostislav se už dávno ve vlka proměnit nemohl.

"Chybí ti to někdy?" zeptal se ho v tu chvíli jeho plavovlasý společník tiše. Odložil knihu na stůl a sundal dlouhé nohy z malého taburetku. Vstal a přešel k němu. "Tak chybí?"

Upřely se na něj dvě oči temné jako sama půlnoc.

"Co myslíš?" odpověděl mu potom otázkou a natáhl si nohy ke krbu. "Myslíš to, že nemohu přinést zvěřinu, abych se nedostal do řečí?"

"To nemyslím. A ty to dobře víš."

Povzdechl si. "Nejsem si jistý... Opravdu si nejsem jistý."

Plavovlasý se k němu přitiskl a zavrtal nos do pláště a vlasů vonící mrazem a zimou.

"Krásně voníš," hlesl a opřel se o něj. "Vlastně, kde je naše mládě?"

V očích zahrály hřejivé jiskry.

"Myslím, že zalezlé u sebe pod přikrývkou s pergamenem a inkoustem. Jestli ho zase vylije, asi ho vážně bude čistit sám."

"Je to mládě a velmi zvídavé. Tak bych ho nechal i těm jeho uměleckým pokusům. A co ty, pane? Nemáš přeci jen hlad, po tak namáhavém dni?"

"Pokud se v kuchyni najde něco malého k zakousnutí?" Skopnul těžké lovecké boty a protáhl si ztuhlé prsty. "Je tak příšerná zima," poznamenal. "Dal bych si víno a horkou koupel..."

"V kuchyni?" Plavovlasý zvedl obočí v pro něj tak charakteristickém gestu. "Opravdu to musí být z kuchyně?"

"Ach," hrabě přimhouřil oči a pak si vyzývavě olízl rty. "A co jiného jste měl na mysli, příteli milý?"

Muž si oddělal vlasy a nastavil mu krk, přitom ale zůstal stát k němu zády a díval se do ohně. Jeho štíhlou siluetu ozařovaly plameny a v bílé nabírané košili a obtažených černých kalhotách vypadal neskutečně... Hříšně.

"Ale, ale," zapředla tma za jeho pravým ramenem a potom se kolem něj ovinula jako závoj. V té tmě se skrývaly dvě paže, svalnaté a silné, že by zlomily býkovi vaz. Ale jeho sevřely jemně, něžně, i když dostatečně, aby se nemohl vysmeknout. Po kůži ho lehce cosi škráblo.

Plavovlasý se ani nezachvěl, když si ostré zuby prorazili cestu do jeho žil a jen tiše vydechl a podvolil se mu. Líbilo se mu, když ho držel, když ho líbal i když z něj pil. Vzrušovalo ho to a pokud to nebylo příliš... Svým způsobem to byl povznášející pocit.

"Ma cher amie..."

Odpovědí mu byl jen bublavý zvuk a horké rty přitisknuté na jeho kůži. A hrabě ho stiskl pevněji, téměř mu zkroutil ruce za zády a přiměl ho, ať se svým pozadím opře do jeho klína. Pak se tlumeně zasmál a pramínek krve stekl plavovlasému za košili. Pod kterou vzápětí vklouzla velká, hrubá a tak nádherně hřejivá ruka.

Plavovlasý zaklonil hlavu a tiše zasténal.

"Prosím, Rostislave…" zamumlal a přitiskl se k němu. Líbilo se mu to. Přivřel oči a pro tento okamžik se svému příteli a milenci naprosto poddal.

"Není zamčeno," otřel se ten temný sametový hlas o jeho ušní lalůček. "Chceš riskovat?" Jeho ruka bloudila pod bělostnou látkou a hladila to tělo, to nádherné tělo, které mu patřilo. Bez výhrady.

"Služebnictvo patří mě," zabručel a nechal se přitisknout ještě blíž.

"Jsi velmi zhýčkaný, Ernste," zamumlal mu tmavovlasý do odhalené šíje. "Rozmazlený... Hm, přespříliš," zlehka ho kousnul a pak ránu přejel jazykem. "Ale stále jsi můj a to se mi líbí. Pověz mi, copak ode mě chceš, že mě tak dráždíš?"

"Ne, jen jsem rád, že jsi tady. Blíží se Vánoce a ty já mám moc rád. Ten klid a vše kolem. Vánoce jsou krásné a já… Chtěl bych vědět, co by sis k nim přál, milovaný."

"Aha, a proto mě tady svádíš a motáš mi hlavu... to je velice rafinovaný způsob," začal mu oždibovat krk. "Hm, myslím, že letos bych opravdu ocenil klid. A tebe v temně rudých přikrývkách."

"Tam mě máš přeci každý večer?"

"Hm, ne, ty pokrývky jsou bílé, nebo modré. Jen občas rudé," zabručel jeho přítel.

"A kdyby to bylo tady… Před krbem, na kožešině? S příchutí nebezpečí, že někdo přijde?"

"Hm, hned? S příchutí toho vědomí, že by služebnictvo vidělo svého pána na kolenou?" zamumlal mu do ucha a lehce jej stiskl mezi zuby. "Že uvidí, jak se svíjíš pod mými doteky a prosíš o víc?" Olízl mu krk. "To není špatný nápad..."

"To se mi líbí, můj milý. A víc než bych dokázal kdy přiznat," zašeptl Ernst a stále se k němu tiskl zády. "Buď ten zákeřný vlk, vezmi si mě tady rychle a pak v posteli něžně, jak to umíš jen ty..." Přitiskl se k němu ještě víc a pohnul proti jeho klínu pánví. "Hm?"

"Hraješ si s ohněm, provokovat vlka je nebezpečné..." Rostislav už dýchal namáhavě a ruce se mu chvěly, když ho hladil a roztíral mu po hrudníku jeho vlastní krev. Pak ho najednou srazil na kolena, a když se Ernest ohlédl, viděl, že mu v očích plane chtíč. "Provokuješ a zasloužíš trest," hlesl tmavovlasý a přistoupil k němu. Ještě pořád mu z ramen splýval plášť.

"Potrestáš mě, pane?" zeptal se a chvíli to vypadalo, že chce vstát. Ano, provokoval ho. Příliš. A uvědomoval si to. Ale taky ho chtěl. A moc. Najednou ho obklopila těžká tma pláště a silná ruka mu přitiskla hlavu do vzrušeného klína "jeho pána". Druhá ruka hbitě rozepínala pásek jezdeckých kalhot. Plavovlasý se vzepřel, ale byl znovu přitlačen do klína a to dosti surově. Byla to hra. Jejich drsná hra, ale kdo by to viděl, řekl by, že je to skoro násilný čin…

Jenže díky tomu plášti nebylo vidět nic. Jen pana hraběte, jak zadumán stojí a dívá se do plamenů. A kdokoliv by vešel, stejně by ho ani nenapadlo se ptát, proč mhouří oči slastně jako kočka, proč se kouše do rtů a na čele mu vyráží pot... Pokud chtěl zůstat naživu.

"Dobře, moc dobře..." zachraptěl tiše a propletl si prsty ve světlých vlasech.

Muž před ním využíval veškerého svého umu i znalostí o svém společníkovi, aby ho dostal krůček od vrcholu a pak zase níž. Ne, nechtěl mu dopřát uvolnění... A po chvíli se od něj odklonil. Zavrčení, potom rychlý pohyb a ještě rychlejší hmat. Náhle klečel, tvář přitisknutou do kožešiny a ruce sevřené za zády v horké dlani.

"Nehraj si s vlkem, může se ti to ošklivě vymstít." Jeho milý ještě pořád chraptěl, hlas zdrsnělý chtíčem a žádostivostí po tom krásném těle i jeho majiteli. Vzrušeným klínem se mu otřel o pozadí, ještě stále oblečené. "Pověz, chceš mě? Tak chceš?"

"Chci tě! Sakra, to víš, že tě chci. A moc!"

"Hm, jak rajská hudba pro mé uši," zabručel hrabě. Pak svému milenci rychle stáhl kalhoty ke kolenům a škádlivě ho pohladil. "Ještě chvilku, uvolni se pro mě, koťátko..."

"Nejsem koťátko!" zaprskal vévoda, ale poslušně udělal oč jej jeho milenec žádal. Pomalu se dotkl sám sebe a trochu se roztáhl.

"Ne, ty jsi malý vzteklý... kocourek." Smích, který mrazil i hřál zároveň. "Můj kocourek," dodal ještě hrabě pobaveně a jeho ruka ho začala laskat a uvolňovat sama.

"Nejsem žádná malá kočkovitá šelma!" zabublal Ernst, ale pak jen tiše vzdychnul, když se jej jeho přítel dotkl na citlivých místech

"A co tedy jsi?" Rostislav se lehce ušklíbl. Lehce se o to provokativně vystrčené pozadí otřel. A potom ještě jednou. Napotřetí se k němu prudce přitiskl a bez jakéhokoliv varování do něj pronikl téměř celý.

Ernst vykřikl překvapením, ale pak se rychle uklidnil a vnímal jen to, jak ho hladí po vlasech a níž… "Jsem..." vydechl, ale to tmavovlasý přirazil a nedovolil mu pokračovat.

Ale jen chvíli. Pak ho mu přestal svírat zápěstí a místo toho ho stiskl v bocích.

"Nu? Copak jsi?" zeptal se zadýchaně a znovu přirazil, až Ernst slabě vykřikl.

"Jsem to, co ty..." vydechl Ernst a pak se proti němu prohnul. Do očí mu vstoupily slzy. Bylo to krásné a přesto chtěl víc. A věděl, co víc. Opět si shrnul vlasy a nastavil mu krk. "Prosím..."

"Mám se napít? Opravdu mám?" Ryan to protahoval, provokoval a chvílemi byl tak drsný, že mu skoro ubližoval. Ale dokud tuhle hru hráli spolu, všechno bylo v pořádku. Sevřel mu ramena přiměl ho, ať se narovná. "Potěš mě, zatímco si budu užívat tvé chuti," hlesl mu do ucha a potom mu prudce prokousl tepnu.

Earl - Ernst slabě vykřikl a pak se pohyby jeho boků sladily s těm Ryanovými. Ano, tohle ho uvádělo do extáze. Stačilo, aby z něj jeho milenec pil, jejich milování mělo najednou jinou příchuť a jemu se třásly nohy ještě dlouho po něm. Chvěl se a postupně s jeho pohyby stávaly trhavějšími a jeho vzdechy hlasitějšími. Nakonec se mu protáčely i panenky a jeho křik musel být slyšet i mimo komnatu.

Ruce naprázdno hrábly dopředu, než ho milenec opět chytil a připoutal k sobě. Jejich společný pohyb připomínal zběsilý tanec, tanec bosých nohou mezi střepy. Ryan si ho k sobě tiskl vší silou, jakoby mu chtěl vyrvat duši z těla jen tím, že se s ním pomiluje. A dařilo se mu... A Earl sténal, naříkal, chvěl se, když se krmil jeho krví i tím chtíčem s ní smíšeným. Nakonec ho od sebe přece jen odtrhl a skoro jím mrštil zpátky na krbovou předložku.

Jenže ještě to neskončilo. Ani pro jednoho z nich. Byla to jen jakási přestávka, než se na něj Ryan znova vrhl. V těle mu kolovala smíšená krev, cítil Earlovo šílenství, jeho touhu po něm. A tak se k němu sklonil, trhnutím ho zvedl, opřel o pohovku, kde předtím blonďák odpočíval a znovu do něj vstoupil.

"Ano! Dělej! Šukej mě!" vyjekl blondýn a tmavovlasý se chraplavě zasmál

Jasnější příkaz si nemohl přát. Byl si jistý, že Earl ani jasnější myšlenky není schopný. Jen jedno. Vezmi si mě, vezmi si mě, hned, tady, brutálně... Vlk. Pořád byl vlkem, pořád měl tu zvířecí touhu podmaňovat a ovládat. Vtiskl mu ruce do polstrování a byl násilný, hrubý - byl zvíře, přesně takový, jak ho teď Earl chtěl. Potřeboval.

Earl pod ním sténal a křičel. Chvěl se, ale stále to nebylo ono, to cítil... A zřejmě i Ryan, když z něj náhle vystoupil, otočil ho čelem k sobě, téměř brutálně políbil a  pak mu prostě jedním pohybem rozerval kalhoty, až vévodu přidřel na nohou. Sklonil se k němu a slízal tu krev a přitom byl tak jemný a přitom drsný...

Nakonec Earla položil na stůl, mezi jeho knihy a spisy a opět do něj vstoupil. Nejdřív jemně a pak víc, tvrději a zuřivě. Políbili se a Earl ho kousl. Ryan kousanec opětoval a přitáhl si ho k sobě víc. Earl vyhekl. Pak mu potřetí rozerval kůži na krku a začal sát, přitom jeho boky tančily a vypadalo to, že se do něj dostává s každým přírazem víc a víc.

"Ano... Ano... A-..." Hlas se mu zlomil a on se zazmítal v milostné křeči tak silné, jak už dlouho nezažil. V tu chvíli se o něj Ryan opřel čelem, bylo horké, horké jako peklo a ty oči, které na něj hleděly... Chtěl jim uniknout, zavřít ty svoje, chtěl... A nemohl. Držely ho v sobě, držely ho a nechtěly pustit. V tuhle chvíli byl jeho, jenom jeho. Svíral ho nohama kolem boků, křečovitě mu zarýval prsty do ramen.

Způsoboval mu bolest, ale Ryan se v duchu jen smál. Šíleným smíchem někoho, kdo ví, kdo je absolutně šťastný, jak jen může být, když má tisíce let za sebou a celou věčnost před sebou... Zavrčel, byl to vítězný ryk... A před očima mu vybuchly hvězdy, zatímco se mu tělem šířila neuvěřitelná slastná vlna uvolnění.

Když se uklidnil a zahleděl se na muže pod sebou, uviděl, že jeho milý je trochu mimo. Hlavu položenou na bok a zpola zakrytou bujnými platinovými vlasy. Odhrnul je a něžně ho políbil. Muž pod ním se jemně zachvěl.

"Ma cherr amie.."

"Nedráždi vlka..." pousmál se Ryan - Rostislav zadýchaně a dal mu ještě jeden malý polibek. Na čelo. "Ma cherr amie..."

Blonďákova víčka se zachvěla a on se pomalu vrátil do reality. Pokusil se pohnout, ale nešlo to, byl příliš slabý, tak se nechal svým přítelem zvednout do náruče a přitiskl se k němu.

"Jsem unavený," hlesl.

Ryan si konečně sundal plášť a potom ho důkladně zabalil. A když viděl jeho bledou tvář, starostlivě ho pohladil.

"Neublížil jsem ti příliš?" zeptal se potom tiše.

Earl jen zavrtěl hlavou a opřel se o něj víc. "Jen vyčerpal příteli, ale bylo to nádherné."

Ryan se trochu pousmál a přitiskl si ho k sobě pevněji. "Víš co? Půjdeme teď spolu nahoru a dáme si lázeň a svařené víno... namasíruju tě, když budeš chtít."

Earl kývl a ještě víc se k němu schoulil.

"A pořádný kus masa..." zamručel, když ho přítel odnášel do jeho pokoje, k dalšímu krbu, široké posteli, k soukromé koupelně s komplikovaným zařízením na ohřev vody, aby si ji mohl dopřát kdykoliv chtěl a nemusel budit služebnictvo.

Kvůli tomu vínu ho však Ryan klidně budil. A když se tak na Petra díval, říkal si, kolik toho slyšel. Služebník se však tvářil naprosto kamenně, na Ryanovy rozkazy odpovídal jen mírným kývnutím hlavy a celou dobu působil dojmem, že má spánek tvrdší, než dubové poleno a ke všemu je hluchý jako pařez. Či-li že naprosto o ničem nic neví.

Což bylo nakonec dobře, nemuseli si o tom vyprávět vrabci na střeše. I když od Vyšehradských lázní nikdy nezkusili být v posteli ještě s někým… Ryan se nebránil. A věděl, že Earl miluje experiment. Ale ne dnes. Dnes si potřeboval odpočinout a načerpat sil. Dnes ho jen něžně uložil do horké voňavé lázně a když si Earl blaženě vydechl, šplíchl na něj trochu vody. A potom ho začal pečlivě umývat. A náhle ho napadlo, že v jejich vztahu je cosi nepopsatelně zvláštního. Po každém milování s vůni krve a příchutí bolesti, se o Earla staral jako ten nejněžnější z milenců...

Jako by to k nim patřilo. Nebo spíš k Earlovi. Síla a zranitelnost. Vydal se mu na milost a nemilost a teď odpočíval v jeho náručí právě tak zranitelný a nechráněný.

Důvěra, to bylo to slovo. Bývalý vévoda mu věřil. Tak moc, že ho mohl skoro zabít. Důvěra, to bylo další pouto mezi nimi. Možná ještě silnější než pouto sdílené krve, silnější než Okovy, které je spojovaly... A na které poslední roky téměř zapomínal.

Earl vymyslel kouzlo, které ho stálo spoustu sil, ale dokázal prodloužit vzdálenost, na kterou se od sebe mohli vzdálit téměř na sto mil. Jenže potom… Ryan ho nikdy nezažil tak zničeného. Když to provedl, zhroutil se mu do náruče

A nakonec to stejně nevyšlo. Kdykoliv se pokusili vzdálit od sebe víc, než bylo řetězu původně dáno, bralo si to Earlovu sílu. Kdyby skutečně dosáhli těch sta mil, pravděpodobně by ho to stálo život.

Zjistili, že optimum je tři kilometry. A tomu se přizpůsobili

Taky to bylo víc než dost. Stejně bez sebe nedokázali vydržet dost dlouho, řetěz je ani nemusel upozorňovat.

Earl k němu zvedl hlavu a trochu se usmál. „Ryane?“

„Ano?“

„Miluji tě.“

Hrabě jen přimhouřil oči a rty mu zaškubal mírný úsměv.

"Dobrá, dobrá," zamumlal, zlehka ho líbaje na tvář. "Však já tebe taky..."

"A mám strašně rád, když mě takhle hýčkáš," přiznal vévoda a zaklonil hlavu. "Jsi překrásné stvoření, můj vlku."

"Lichotníku," šplíchl mu na hruď další hrst teplé vody a pomalu, důkladně rozetřel stékající kapky. "Mám tu stvoření, pro jehož pohled a polibek by byl mnohý ochoten spáchat vraždu..." Vjel mu rukama pod vlasy a promnul ztuhlý krk. "Stvoření noci a měsíčního svitu..."

Vamp tiše zavrčel a pak vydal zvuk, jako by předl. Zase! Ryana to pobavilo. Pak si ho mátožně přitáhl k sobě a políbil ho tam, kde tmavé vlasy začínaly na tvářích. "Tak krásný... můj milovaný."

"Ale… A tys tak nenasytný," zahuhlal Ryan skrze další polibek, který dostal na ústa. "K neutahání," dodal ještě škodolibě, když mu mokré prsty sevřely vlasy a Earl si ho přitáhl blíž.

"Popravdě, jsem unavený, ale ty krásně voníš a já nepotřebuji afrodiziaka ve víně, abych ti podlehl."

"Pokud vím, tak tehdy jsi je potřeboval... Úplně napoprvé jsi se mnou nechtěl mít společný ani metr čtvereční, tak se teď nedělej..." Ryan se mírně ušklíbnul.

"Ano, dobře, přiznávám, ale dnes je to jiné. Vlastně od té chvíle, jak jsi mě svedl na tom seně… se to změnilo."

"To ano... Můj malý, sladký vévodo, nešlo vám odolat. A když jsem se dozvěděl, že jsi po mě tiše toužil celá léta...“

"Dověděl? Ach!"

"Bylo snadné podívat se do tvých vzpomínek, zapomínáš?"

"Ne, ale nebylo to od tebe příliš pěkné, můj příteli."

"Nešlo tomu odolat, ty můj čaroději. Snad se proto nehněváš... Můžu něčím odčinit svou netaktnost?"

"Splníš mi vánoční přání, příteli?"

"Cokoliv ti splním a nemusí být ani Vánoce, vždyť víš."

"Hm, a koupíš mi tedy toho koně od pana Břeňka?!"

"Kterého?"

"Toho černého se světlou hřívou..." zaškemral vamp.

"Ach, a je ti jasné, že budu muset pana Břeňka k smrti vystrašit, aby byl vůbec ochoten ho prodat?" Ryan pozdvihl obočí.

"Je mi jasné, že mě toho koně neprodá a mě se líbí. I když máš pravdu, neměl bych si znepřátelit sousedy, když tady chce ještě chvilku zůstat."

"Správně, stejně jako bys neměl uvádět do rozpaků služebnictvo..." Poťouchlý úsměv a přimhouřené oči. "Asi ti příště budu muset dát roubík..."

"Opravdu? Dáš mi roubík - a co ještě se mnou uděláš, ma cherr amie?"

"Přivážu tě k posteli... Hm, a pak ti udělám, co ti na očích uvidím a v myšlenkách vyčtu." Znovu na něj šplíchl vodu a natáhl se pro mýdlo.

„Budu se těšit,“ zavrněl upír a pak se protáhl a pod jeho rukama víc uvolnil. Když ho myl a mydlil, i když mu myl vlasy, Earl vrněl. Ale když mu promnul ramena a začal ho masírovat, skoro mu tam usnul. A tak ho prostě vytáhl z kádě, položil na postel a tam pokračoval v jemné masáži toho úžasného těla.

Po chvíli se Earl začal pod jeho rukama svíjet, to když ho polil olejem a pomalu hnětl ty rozbolavělé svaly. A tiše se usmíval, protože měl zavřené oči, rozhozené vlasy a jemně se kousal do rtů, aby zase nesténal nahlas. Světlo svíček tančilo po jeho světlé kůži a bylo to nádherné. Když jeho milenci uniklo první rozechvělé zanaříkání, přestal.

"Pokračuj, prosím," zachraplal tiše. "Prosím tě... Je to nádherné… Ryane..."

Neodpověděl. Jen se natáhl kamsi pryč, mimo postel a než stačil Earl svou prosbu zopakovat, měl zavázaná ústa. A cosi mu obtáčelo ruce a poutalo je k pelesti postele.

Jeho milenci z temnot zářily oči zlatem.

Earl ležel na břiše s roubíkem  a ruce měl přivázané ke sloupům postele. Zkoumavě se po něm ohlédl. Co jeho druh čeká že udělá? A co vůbec bude dělat?

Neudělal nic, jen si ho zkoumavě a zálibně prohlédl, pohladil, jemně sevřel v bocích... A obrátil na záda.

"Tahle to vypadá mnohem lépe," zlehka přejel rukou po jeho hrudi.

Earl se na něj zadíval a oči mu zářily. Chtěl něco říct, ale roubík mu v tom bránil. Jen pohled se stále ptal: Co chceš dělat?

"Všechno... Mít potěšení z tvé rozkoše, například," zamumlal Ryan a dál ho hladil. Hrudník, břicho, trochu vystouplé kyčle, úzké boky, štíhlá stehna... všude pečlivě rozetřel ten olej, nevynechal ani místo na jeho těle, kromě klína.

Earl jen přivíral oči, a když ho znova začal jemně masírovat, tiše zafuněl a pokusil se uvolnit. Zavřel oči docela. Bylo to tak krásné… nádherné.

A přitom tak nesnesitelně pomalé, tak strašně nesnesitelně opatrné, Ryan se ho chvílemi ani nedotýkal... Dokud ho nedonutil pokrčit nohy a roztáhnout je od sebe. A potom jemné pohlazení, kterým z něj dostal vzrušené vyjeknutí. Usmíval se .

Byl vzrušený, ale Ryan si ho nevšímal. Jen ho dál hladil a tentokrát na stehnech a odtamtud putoval rukama až do klína. Earl zakňučel a měl tendenci dát nohy k sobě a uvěznit jeho ruku. Jakoby to vycítil, klekl si mezi jeho kolena, aby mu v tom zabránil.

"Kdepak," dodal ještě. "Nic takového. Chci si ten pohled užít. Sám jsi říkal, že mám být jemný... tak jsem... opatrný..." Poloúsměv a vyceněné zuby. Prsty putující po vnitřní straně Earlova stehna, které vzápětí sklouzly dolů, tu pohladily, tu přitlačily - až docela vstoupily do jeho těla.

Earl už oddechoval trhavě a přes šátek byly slyšet jen přidušené vzdechy a sténání. Co s ním prováděl bylo šílené. To mučení… Vypnul se proti jeho prstům. A nechal je, ať ho polaskají víc. A nejhorší bylo, že Ryan nedělal nic jiného. Jen ho hladil, díval se na něj a evidentně si užíval jeho naprostou bezmoc. Potom prsty trochu ohnul... Earl zasténal i přes šátek a vypnul se proti němu víc.

"Pro...ím!" zamumlal. "R...ne!"

Pohladil ho a donutil ho tím zdvihnout boky vzhůru. ¨

"No tak," zašeptal potom svůdně. "No tak, užij si to... Potěš mě, mou dekadentní dušičku, ukaž mi, jak nádherně vypadáš, když tebou zmítá slast... Můj milovaný."

Earl jen přivřel oči a pohnul se proti těm prstům. A znova a znova.

"Ryane... Prosím," zamumlal.

"Hm, chceš, abych si tě vzal? Ještě jednou? Chceš mě cítit?" šeptal mu dál Ryan a pohyboval prsty tak nesnesitelně pomalu... Earl kývl. I když mu bylo jasné, že ho to bude bolet, že bude potřebovat krev, aby mu bylo lépe, kývl, nemohl odolat. Pohlazení po břiše a pak se jeho boky rázem ocitly znovu ve vzduchu. Ryan ho téměř nepřipravoval, spoléhal na efekt překvapení...

Když do něj vstoupil, Earl přes roubík vyjekl, a když se začal pohybovat, tak jemně a něžně zavzlykal. Ryan byl tak opatrný jako v knihovně neurvalý. A on plakal slastí a byl by sténal, kdyby neměl ten roubík.

Vůbec se nad ním neskláněl, jen ho držel v bocích a přitahoval k sobě, stále znovu a znovu, nechal ho, ať si položí nohu na jeho rameno... Jeho ruce mu bloudily po těle, opatrně, jemně a něžně, nikde se dlouho nezdržely, ale všude ho přiváděly do varu.

Milovali se tak dlouho a jemně a pak se přeci jen neovládali stále víc a víc. Earl se proti němu vzpínal a snažil se k němu přitisknout. Škubal sebou ve svých poutech a očima prosil o vysvobození. A on mu to stále nedopřával, jen se usmíval při pohledu na jeho narůstající vzrušení, na tu bezmoc, která s ním cloumala... Až potom se smiloval. Rozvázal mu pouta a zdvihl ho k sobě, Earl byl téměř jako hadrová panenka, lehoučký a poddajný. Nebránil se, když byl znovu spoután, tentokrát s rukama za zády. Potom se Ryan natáhl a zálibně se na něj podíval.

"Už můžeš, mazlíčku," zašeptal potom a palcem pohladil jeho bradavku.

A Earl, stále s roubíkem a spoutanýma rukama se začal pohybovat na jeho klíně. Nejdříve jen pomalu a pak zrychloval až se oběma nedostávalo dechu. Ryan zasténal. Earl moc dobře věděl, jak ho dovézt na vrchol.

A Ryanovy ruce ho stále hladily, laskaly, ale nesnažily se ho nijak přimět, aby zrychloval, či zpomaloval. V tomhle mu nechával volnost. Jen po chvíli jeho ruka zabloudila níž, níž, až ho sevřel v dlani.

Earl sebou cukl, když ho sevřel v dlani a pak to byla jen vášeň, vražedné tempo a pohyb jejich boků. Ke konci se znova položil na záda a Ryan mu podložil bedra polštářkem. Earl zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral chrčivý vzdech.

"Prosím!"

V tu chvíli z něj Ryan docela vystoupil a než mohl Earl zklamaně zakňučet, rychle schýlil hlavu do jeho klína a do jeho těla znovu propašoval své prsty. Chtěl ho, tentokrát ho chtěl i ochutnat... A pak ústy a prsty konečně skončil, co začal. Mučivé napětí pominulo, dostavilo se nádherné uvolnění a Earl se mu třásl v náručí.

"Ryane..."

"Hm...?" zahuhlal a tiskl si ho k sobě.

"Sundej mi to... Prosím."

Pomalu ho rozvázal a potom jen překvapeně zalapal po dechu, když se na něj Earl prudce vrhnul a v několika chvílích dopřál slasti nebeské i jeho tělu. Zmohl se jen na překvapené vydechnutí.

"Tak," zabručel Earl, když z něj sklouznul a vklouzl mu do náručí. Usmíval se, když přes ně přetáhl peřinu a jeho druh ho objal. Hodiny v knihovně zrovna ohlásily půlnoc. Earl zívl.

"Veselé vánoce, ma cherr amie."

"Veselé Vánoce," povzdechl si a políbil ho do vlasů. "Domnívám se," zamumlal potom ještě, "že zítra už si budu přát jenom ten klid. Takže doufám, že mládě nic nevyvede."

"Já také doufám," zamručel Earl a Ryan by přísahal, že usnul, kdyby se, chvíli před tím než usnul sám, neozvalo tiché:

"A stejně bych si toho koně přál, víš."

Pousmál se. Na to se nedalo říct víc.

 

Když druhý den po večeři rozbalovali dárky, musel se Earl usmívat. Jak Wyann, tak Ryan dostali, co chtěli. Jeden sbírku knih a druhý krásný nový meč a výborné víno až z Itálie. A on? Ryan mu zakryl oči a pak ho vyvedl na nádvoří.

"Už můžeš," řekl...

Stál tam. Jeho vysněný kůň.

"Ryane! Bože můj! Jak jsi to dokázal?!"

Vysoký vlkodlak se jen usmál, a když Earl přestal objímat koně a objal i jeho, políbil ho do vlasů.

"Tak jak?" chtěl vědět vévoda, když se vrátili do vytopené a útulné knihovny.

"Kouzlo vánoc," usmál se tajemně vlkodlak a v okně za ním zazářila hvězda.

 

  

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Re: dotaz (Muraki, 2. 8. 2011 13:18)

(Mekare, 23. 9. 2011 16:38)

tak to pokracovanie pridjte (a to co najrychlejsie, prosim)

dotaz

(Kana (ledove-stripky-fantazie.blog.cz), 1. 8. 2011 22:19)

mám dotaz, bude někdy pokračování tohoto cyklu?
a je možnost, že by Earl přežil? prosím prosííííím XD

Re: dotaz

(Muraki, 2. 8. 2011 13:18)

pokračování..hm..je napsané, jen ..ho sem musíme dát;)

...

(Pret, 23. 1. 2011 17:35)

Paráda, paráda, paráda... velice zdařilé a nádherné a prostě super...

*slint*

(Lex-san, 26. 12. 2010 22:48)

Tak tohle bylo naprosto kouzelné. Já ty dva prostě miluju a tahle povídka mi sedla jak ta nejjemnější hedvábná košile. Prostě úchvatné! Musel jsem si to přečíst na několikrát než jsem vyplodil tenhle kometář.
Moc díky a pěkné svátky a nový rok přeje Lex.

:)))

(Fëanor, 26. 12. 2010 16:22)

Moc děkuju za tuhle kapitolu, je krásným dárkem k Vánocům:)

...

(Profesor, 26. 12. 2010 13:36)

Moc pěkné. Vášeň a něha.
Dík.

...

(Rowene, 25. 12. 2010 12:43)

tak tahle povídka se skoro nedá dočíst.:-) Hezký dárek k Vánocům.