Jdi na obsah Jdi na menu
 


Paříž III.: Kostel sv. Michala

20. 9. 2010

Paříž III.: Kostel sv. Michala  

 

"A je ten způsob zjistitelný?" zdvihl Ryan hlavu a zadíval se mu do očí. Náhle v nich byla jistá odtažitost a taky jiskra naděje. I přes ty nekonečné roky, kdy si víceméně zvykl, pořád toužil být volný. Pořád to v něm bylo.

Earlovým pohledem se mihl smutek, ale pak kývl.

"Je, zjistím ho, jen... mi dej chvilku prosím."

"Jak dlouhou chvilku?" Vlkodlak se očividně snažil ten naléhavý tón zakrýt, ale docela se mu to nepovedlo. "Chápeš, co by to znamenalo? Mohli bychom... Panebože, po takových letech!" usmál se a potom se k němu sklonil. A než stačil Earl otevřít pusu, vášnivé ho políbil.

Upír se k němu přitiskl a když polibek skončil, kývl.

"Jakmile to tu skončíme, myslím, že udělám pár pokusů a budu to mít."

"Pokud se ti to opravdu povede, tak..." Ryan se nadechl. "Ani nevím, jak říct, co potom, ale vím, že to bude skvělé. Svoboda..."

"Souhlasím," řekl Earl, ale sklonil hlavu. "To bude skvělé."

Ryanovi jakoby tím do žil vlil novou dávku energie. Od sebe, protože si přišel, že teď žádnou energii nemá. Ani když ho potom ty drsné vlkodlačí prsty pohladily za uchem a Ryan se sklonil pro další polibek.

"Jsi nějaký přepadlý, cher amie..."

"Jen… To nic. Je mi trochu divně, ale to přejde," hlesl Earl a přitáhl se blíž k němu. Jen chtěl vědět, co by udělal a nenapadlo ho, že by… Že by ho mohl opustit. Ale Ryan zřejmě chtěl svobodu a on v duchu vzlykl. On mu nikdy nedokázal nic upřít.

"Nerad to říkám, ale přesto budeme muset vstát. Musíme mláděti pomoct... A kromě toho chci vidět, jak se bude Maxmilián tvářit, až mu tu dívenku vyfoukneme před nosem." Znovu ho zlehka políbil. "Vypadneme z Paříže. Vypadneme z Francie. Třeba do Čech. Nebo do Ruska, nebo kamkoliv jinam, kde bude klid."

Earl pomalu vstal, ale prostě nevypadal ve své kůži. Smutek ho sevřel do svých kleští a on nedokázal přemýšlet, pro nic se nadchnout. Ani kvůli záchraně té ženy. Dívky jejich syna. Jen mechanicky se oblékl, upravil a počkal na Ryana

Ten se ho ještě několikrát zeptal, jestli je opravdu v pořádku, ale sršel energií. V tuhle chvíli by dokázal zvrátit jakoukoliv válku, ať už by stál na kterékoliv straně. A i když byly jeho doteky pořád jemné a stejné jako kdykoliv předtím, byla v nich jistá naléhavost, nedočkavost, kterou z něj Earl necítil už dávno.

Jen polkl slzy, které se mu draly do očí a byl v pokušení přítele pustit už v tu chvíli. Byl přesvědčený, že způsob nalezl, ale bál se, že když… Že když mu to řekne, ztratí u něj důvěru a on ho opustí. Ale to jak se z naděje na svobodu radoval… Upír tiše zasténal a složil hlavu do dlaní. Vzápětí ho objaly dvě silné paže a on se ocitl v Ryanově náručí.

"Může upír onemocnět?" zeptal se vlkodlak pobaveně a zdvihl ho. "Vypadáš příšerně. Earle, co se děje?" Ryan postrádal jednu důležitou věc. Empatii na jakékoliv úrovni. A i když se pokusil nahlédnout příteli do myšlenek, jen nenápadně, jen lehce, aby mu nemusel říkat, co ho trápí, narazil na pevnou zeď. Earl o tomhle samozřejmě věděl. A když nechtěl, neměl žádnou šanci. "Není ti dobře?"

"To… To přejde," vyrazil ze sebe Earl a přesto měl chuť řvát, křičet, trhat věci a na druhé straně se ho držet a prosit ho ať ho neopouští. Nemohl, to nešlo snášet. Proč, proč jenom se tak těší na tu zatracenou svobodu, copak nejsou svobodní?

V té chvíli se mu Ryan podíval do očí a ve tváři mu blesklo pochopení...

A v té chvíli se taky rozrazily dveře a dovnitř vpadl William.

 

Zkrvavený William, z jehož šatů zbyly jen cáry, ale oči mu svítily divokou radostí. Zlaté oči. Jako tavené zlato. Vypadal téměř neskutečně, zuby vyceněné a rukama máchal kolem sebe v nadšených gestech.

"Dokázal jsem to!" vyrazil potom ze sebe. "Dokázal jsem to... Já... Bože!"

Earl se na něj díval jako na zjevení a pak tiše kývl.

"Dobře, a teď, prosím, zavři dveře, sice hned půjdeme, ale měl by ses umýt a převléci, tedy pokud nemáš v patách policii."

"Nemám! Nikdo mě neviděl! S každým dalším člověkem... Připadám si jako bůh! Nikdo mě nevidí, když nechci!" William vypadal až nebezpečně opojený.

"Ano, ano, ale teď se uklidni..." vzal ho Ryan za ramena a koutky úst ucedil k Earlovi: "Každému to ze začátku stoupne trochu do hlavy, to ho přejde." Zatlačil mladíka do kouta.

Earl k němu přišel vytáhl kapesník a otřel mu krev z obličeje.

"Tak, povídej a uklidni se, já jdu nachystat koupel," pousmál a skutečně odešel. Potřeboval mu nachystat koupel, potřeboval se uklidnit. Tak nervózní a deprimovaný už nebyl dlouho. Naštěstí nanosit vodu nebyl problém, a když se nikdo nedíval mohl si pomoci i několika triky a rychleji ji ohřát. Pak se k těm dvěma vrátil, nachystal mladíkovi nové oblečení a dal mu do ruky kousek mýdla.

"Umýt! Teď! Hned!"

"Slyšel's?" doplnil to Ryan svým zvučným hlasem a potom ho ještě postrčil. "A pospěš si, mám neblahý pocit... Maxmiliána bych zrovna nepočítal mezi lidi, kteří drží slovo."

"Myslím, že proces si neodpustí," namítl Earl.

"Já se naopak bojím, že si ho odpustí. Ten chlap teď musí být pod šíleným tlakem a čím dřív ji potrestá... Proces by mohl navodit zdání, že by se taky žádná poprava konat nemusela a to si nikdo na svědomí nevezme. A lůza by je sežrala zaživa..." Ryan vypadal zamyšleně. Potom vzal Earla za ruku. "Vyřídíme to, aby bylo mládě spokojené a potom odjedeme. Myslím, že pár století klidu nikdy neuvítám raději."

"Ano," řekl tiše Earl a pak si přitáhl Ryana k sobě a vášnivě ho políbil. Neřekl proč, jen měl pocit, že musí, jinak se zblázní. Tohle nevydrží a on ho potřebuje. Bez něj... Ano, možná pak nebude vadit, když ho doženou lovci obou stran, zbaví se jich a pokud přitom zemře, alespoň Ryan bude svobodný.

Napořád.

Vlkodlak ho stiskl v ocelovém sevření a poslední polibek mu dal do vlasů.

"No tak, blázne. Neboj se, není čeho. Vážně není čeho, Earle... Já se jen těším, až to bude pryč. Nic víc. Není se třeba bát."

"Já… Jen se mi to nechce líbit, to je všechno," hlesl Earl a objal ho.

"Zvládneme to. Mimochodem, skutečně toužím tu mladou dámu poznat. Protože aby kvůli ženské dělalo mládě takový povyk, tak to jsem ještě nezažil. Musí to být výjimečná kráska."

"Je velmi krásná a hlavně inteligentní, to se hned tak nevidí. A bohužel je idealistka, to je celé její neštěstí."

"Mno, kdo nebyl, že ano," usmál se Ryan a pustil ho. "I našeho mláděte se to pořád drží, ačkoliv už by z toho měl dávno vyrůst..." Snad podvědomě si přejel po zápěstí, jakoby ho tam ty okovy tížily doopravdy. Pak vyhlédl z okna. "Měli bychom si skutečně pospíšit."

Earl kývl a pak se na něj zadíval. "Ryane..."

"Copak?" otočil se na něj a další proměna. Jak předtím byl netrpělivý, natěšený, teď mu zase naslouchal, jako to dělal celá staletí. "Co se děje?"

"Možná to zní hloupě, ale chtěl jsem tě porosit, ať se stane cokoliv, věř mi, že tě miluji."

Ryan se jemně usmál. "A ty mi věř, že o tomhle nebudu pochybovat nikdy."

Objevil se William a už se tvářil poněkud příčetněji. Uhlazoval si vázanku, zastrkával košili do kalhot a snažil se vypadat jako slušný mladík. Oči ho trochu zrazovaly, ale koneckonců, to věděli jen ti dva před ním. Ryan pochvalně kývnul.

"Výborně, myslím..." pak našpicoval uši. Ten zvuk k němu doléhal z velké vzdálenosti, přesto ho poznal. "Kolik je hodin?"

"Bude sedm, asi. Trvalo to poněkud déle..." Earl se tvářil zmateně.

"Já slyším bubnování!"

Tři muži se na sebe podívali.

 

"Musíme vyrazit," řekl Earl a pak prostě vyběhl ze dveří. Najednou potřeboval pohyb, boj, cokoliv, protože měl strach. Srdce mu sevřela předtucha a bolest a on se bál.

A Ryan ucítil cuknutí těch prokletých okovů na zápěstí. Najednou se tomu řetězu nechtělo prodlužovat, najednou je táhl k sobě... Vlkodlak tlumeně zavrčel, ale poslušně vyběhl na chodbu. Nemohl jinak, řetěz by ho strhnul a nedůstojně vláčel po zemi. Na to už byl přece jen trochu starý. William se mu bez námahy držel po boku.

"Zklidni se trochu," syknul na něj. "Nebo ti to vleze na mozek!"

"Jo, ale co vyvádí on?" zasmál se William.

"Jde napřed, protože jestli jsem skutečně slyšel bubny a Maxmilián se to rozhodl celé uspíšit, je to problém!"

"Tak rychle!" popoháněl ho najednou William k většímu spěchu.

Otec se na něj zvláštně podíval, jeho oči mladíka doslova probodly. Ale nic neřekl, jen se trochu víc nahrbil a prodloužil krok. Vypadal teď víc jako vlk, než jako člověk, zuby lehce vyceněné a čelo nakrčené.

William slyšel, že dokonce velice slabě chrčí, připomínalo to vrčení.

Earla cítil daleko před sebou a cítil i jeho strach. Běžel víceméně za ním, chtěl ho uklidnit, přesvědčit, že všechno bude dobré… Nechápal proč je tolik nervózní, když ten, kdo by se tu měl bát nejvíce, je William. Ale nechtěl, aby se bál.

Bubny zesílily.

Poprava před polednem? Maxmilián si skutečně pospíšil? Proč? Zavinil to snad on, Rolland Saint-Boix, svými řečmi v márnici? Proč ji chtějí… Do Earla málem narazili.

Ulice lemovaly davy čumilů.

„Je klidná,“ zamumlal Earl. „Nikdy jsem neviděl, aby byl někdo tak klidný jako ona.“

„Má rudou košili?“ podivil se William, když zdvihl hlavu.

„Znak zrádce,“ vysvětil mu upír. „Znak zrádce…“

Ryan mlčel, jen očima propátrával dav. „Na náměstí dorazí tak do deseti minut, jestli je lůza pustí…“

"Pustí, touží po krvi," řekl tiše Earl a pak se nadechl. "napadá vás jak ji osvobodit?"

"Sebrat ji katovi zpod ruky, nic jiného se tu dělat nedá. Prostě ji popadneme a pokusíme se dostat z Paříže..." navrhl William.

"Bude to další krvavá lázeň," povzdechl si Ryan, který pořád sledoval dav, "ale nic jiného nám asi nezbývá. Sakra práce!"

"Možná, když použiji magii…"

"Earle. "

"Ano?"

"Cítíš se na to dost silný?" staral se jeho přítel.

"Ale jistě jen musím provést pár věcí, aby to nebylo tak nápadné."

Ryan ho vzal za loket a odtáhl trochu stranou.

"Nechci, abys to dělal, pokud tě to nějak ohrozí..." zašeptal potom. "Rozumíš? To radši povraždím půlku Paříže, než bych ti dovolil udělat něco, čím si ublížíš..."

"Nejsem si jistý, ale zvládnu to. Opravdu příteli, neboj se."

"Nelíbí se mi to," zavrčel Ryan a vzal ho za ruku... Dav je smetl jako obrovská vlna, jak se táhl za popravčí károu, která vezla Charlottu Cordayovou na poslední cestě.

"Miluju tě," zašeptal Earl, pak na chvilku zavřel oči a soustředil se na magii města. Usmál se a pak do davu pustil malé kouřové draky

Vlkodlak neodpověděl, jen našpicoval uši a zaslechl vřískání bolestí.

Dav... Dav je nekontrolovatelný živel. Dav ovládne jen někdo silný a i potom stačí, aby se jen trochu znelíbil. Mysl davu je nevypočitatelná, nepředvídatelná, jeho myšlenky zvrácené. Earlovo kouzlo ho roztříštilo, ale on se zase stmelí. Ať se děje cokoliv, dav drží při sobě a roztrhá každého, kdo se mu zprotiví.

Teď se jeho nenávist obracela k Charlottě Cordayové, stojící na káře v rudé haleně zrádců, tam kdesi vpředu, směrem k Náměstí revoluce.

"Williame!" vykřikl Ryan ze všech sil. "Williame!"

"Tati? Co mám dělat?"

"Teď!“ zaječel na něj Earl, byl unavený, kouzlo pomáhalo, ale bylo těžké.

Nějaká ruka ho strhla stranou... Další do něj vrazil. Lidí bylo příliš mnoho, aby je mohl zvládnout. Snad kdyby neměl takový vnitřní strach, kdyby měl víc síly a odhodlání.

"NECH TOHO!" křikl vedle něj Ryan. "Nech toho! Je to zbytečné!"

Bubnování bylo blízko, rvalo mu uši spolu s tím vším kolem. Nechtěl slyšet.

"Williame, kde jsi?! Williame!"

Vlna lidí je vyvrhla na Náměstí revoluce.

"Kriste Ježiši..."

Charlotta Cordayová stála na popravčím pódiu.

"Potřebujeme Williama," řekl Earl a pak se na něj zadíval. "Potřebuji tvou pomoc. Prosím tě, Ryane," zašeptal a pak ucítil jeho ruku jak tiskne ti jeho. "Poslední věc a vím, že ji dokáže z toho dostal… Upíři tomu říkají zmatení mysli. Ryane, zvládneme to."

"Ne, to tě moc vyčerpává. Zvládneme ji dostat ven i jinak, tohle tě moc vyčerpává..."

Earlův pohled byl neoblomný.

"Williame! Připrav se! Williame..."

Zahlédl ho, jak běží k popravišti a v očích má vraždu.

"Ryane..."

"Dobrá! Dobrá!" Pevně ho sevřel a políbil, jako tehdy, když hleděli do tváře svojí smrti.

Earl se zachvěl, ale pak svého přítele kousl a v mysli vytvořil pavučinu kouzla. Matrici. Posílenou jejich krví. Pak se nadechl a vyslovil jediné slovo. Slovo Moci. Stínový vítr se přehnal davem a zen jakoby najednou ztratil pojem o tom nač se dívá.

Z toho stínu a pak kouře vznikla dvojnice. Stejná jako stála na popravišti. A ve chvíli, kdy se k němu William přiblížil už letěla před ním. Earl se znova nadechl a pak vypustil druhé kouzlo. Zešeřilo se. A Najednou na chvíli nebylo vidět na popraviště, zvedla se mlha a nebe se potáhlo tmavými mraky.

„Williame, teď!“ zavolal Earl česky.

Ryan zdvihl hlavu a jen zahlédl postavu svého syna, jak se mihla nad hlavami konsternovaného davu a plavným skokem přistála na popravišti. Na setinu vteřiny ho ovládl absurdní pocit: byl na Wyanna - Williama pyšný. Nedal mu svou krev nadarmo, nezachránil ho nadarmo... Sevřel pevněji Earlova ramena. Olízl si rty, vlastní krev nebyla nic moc.

Celé tohle trvalo jen pár chvil, snad minutu, spíše ani to ne.

William uchopil Charlottu, která také podlehla kouzlu, do náručí a uháněl s ní pryč.

Ryan by byl mohl přísahat, že viděl, jak se katovské prsty, svírající lano gilotiny, zachvěly. Henriho Sansona vždycky podezříval ze slabého vnímání magie...

Poté kouzlo padlo. Gilotina zasvištěla a naprázdno se opřela o zkrvavené dřevo.

Charlotta Cordayová ovšem chyběla.

Místo ní tam byla hlava kouřového dvojníka - v tomto případě dvojnice.

Earl se potil, jak se snažil ten přelud udržet.

"Musíme pryč, Ryane, já… Já tu iluzi dlouho neudržím. Pomalu pryč. Prosím, ať William utíká."

Nemusel ani říkat dvakrát, Ryan téměř cítil energii svého "syna", která se od nich vzdalovala... Pevně sevřel Earlovu ruku a začal se davem prodírat pryč. Měl neblahé tušení a nechtěl čekat, zda se mu potvrdí, či nikoliv. Mířil co nejkratší cestou pryč z náměstí, v uličkách už se mohou ztratit celkem snadno.

Henri Sanson sáhl do koše, aby davu ukázal hlavu popravené.

Pak následoval blesk z čistého nebe.

"To není ona! ONA ZMIZELA!"

"Rychleji!" popotáhl Ryan Earla, ale ten byl příliš vyčerpaný tak mocným kouzlem, nepomáhala mu ani vlkodlačí krev. Rolland Saint-Boix si tedy hodil přítele přes rameno a začal prorážet zmatenou a vzteklou masu těl, která se srocovala k pódiu.

 

Ryan ho držel v náručí a on chvíli skoro nevnímal. Nakonec, ale o několik ulic později, se probral a o několik dál již mohl běžet vedle něj. Sice ztěžka oddechoval, ale naštěstí cítili přítomnost svého syna a tak ho následovali. Do toho všeho, ale cítil i přítomnost ještě někoho jiného. Nebezpečí...

"Ryane, někdo nás sleduje."

Rychlé otočení následovalo tlumené zavrčení.

"Sanson!" vyhrkl Ryan potom a protáhl ještě víc krok. A potom mu to došlo. Vždyť stál na pódiu obleženém lidmi. Jak se odtamtud dostal? Jak?! Henri Sanson, pařížský kat, kterého měl v podezření, že ví víc, než přiznává...

"Já ho znám," hlesl Earl.

"Cože?"

"Znám ho... Potkal jsem ho... Prostě..."

Ryan ho nenechal domluvit. "KOSTEL!"

Vběhli dovnitř.

 

Těžké dveře se za nimi zavřely s bouchnutím a Earl se zhroutil k zemi.

"Ryane," hlesl, když ho jeho společník objal a přivinul k sobě. "Právo azylu je nedotknutelné. Máme dva dny. Ale kde je William? Já… Bojím se o něj."

"Tady jsme, strýčku Etienne," ozvalo se potom z přítmí a ze sakristie vykoukla Williamova hlava.

"Cítil jsem ho," vysvětlil tiše Ryan, "víš? Jako dokážu číst tvé myšlenky, cítím jeho... A nemáme čas. Dav právo azylu nectí."

V tu chvíli začaly na dveře bušit několikeré ruce.

Earl se nadechl trochu trhavě a pak ukázal ke kryptě.

"Otevřete dveře a pak i ty ostatní... Aby nevěděli, kde jsme se schovali. A pak..." Najednou se zapotácel, jak mu nějaké neviditelná síla vrazila do zad.

"Mají venku čaroděje!"

Příliš málo času... Ryan náhle začichal.

"Oheň!" vyjekl, když poznal, co to je. "Sakra, oni to zapálili!"

Zpoza sloupu vyhlédl poděšený obličejík Charlotty Cordayové, která vůbec, ale vůbec nic nechápala. Poznávala Etienna, Williama milovala, ale co měli společného, jak se sem dostali? Jak ji zachránili z popraviště?

V té chvíli také ucítila kouř.

"Wyanne," zachraptěl Earl. "KOUSNI JI."

"Ne, to přece… nemůžu."

"Tak se jí k čertu zeptej, ale dělej! Jinak to nepřežije. Kousni ji, jsi dost silný!"

"Williame, o čem to mluví?" zašeptala ona. "Musíme pryč, já tu cítím kouř, oheň..."

"Já vím, já vím, ale teď ti musím něco říct..." odtáhl ji zpátky do sakristie.

 

"Zakládají požár, zřejmě je lepší, aby tenhle kostel lehl popelem, než by ji nechali uniknout. Dav..." povzdechl si Ryan. Stále držel přítele v náručí a přemýšlivě vraštil čelo.

Earl se ho teď křečovitě držel a oči měl zavřené. Pořád pohyboval rty a občas jím projel třas. Ryan ho svíral pevně. A když mu vklouzl do mysli, zjistil, že s někým tam venku bojuje. S někým, kdo je venku a snaží se...

"Earle!"

"Musí se rozšířit kolem."

"Cože?"

"Požár..." Earl se ho pustil a nedbaje na plameny, začal tvořit další kouzlo. To ten venku nečekal. To, že povolí ve své obraně a vrhne plameny na okolní budovy. Celé okolí vzplálo. A jelikož kolem byly stánky trhovců, nebylo to nic těžkého.

Earl se zasmál, když tlak na jeho prsou pominul.

"Hoří! Sakra! Ten parchant hoří!"

Ryan ho popadl a zatřásl s ním, ale nemělo to valného účinku, ten šílený smích... Ten smích, ze kterého mu šel mráz po zádech.

"Earle! No tak! Earle!"

Venku narůstala panika, ale nedbal jí. Museli pryč, musel Earla vzpamatovat, musel...

"Williame!"

William se objevil až po chvíli s dívkou v náručí.

"Tady jsem, tati."

"Běžte do krypty," řekl Earl, který se už trochu uklidnil a pokusil se nadechnout. "Měl by tam být východ do katakomb. Pokud je tohle kostel svatého Michaela, tak je u hrobu některé z řádových sester. Abatyše." Earl pomalu vstal.

"Promiň, příteli," pousmál se na Ryana. "Já... Bolelo to. Moc."

"Proč sakra..." Wiliam nedomluvil, když se ozval výbuch. A pak další.

Earl jim ukázal ke dveřím do krypty.

"Dolů! Hned!"

Vyběhli všichni. I on, i když se trochu opozdil, jak mu vypadl jeho zápisník s poznámkami. Pak už byl u nich a pomáhal jim hledat východ.

"Tady!" stiskl jeden výklenek a otevřely se tajné dveře!

"Běžte! Rychle!" zakřičel na ty dva a pak se podíval na Ryana. "Nevím, kam to vede, příteli, ale je to šance…"

Ryan se do té chodby vrhl jako první. Kdyby náhodou, pomyslel si, radši já, než on...

Neudělal ale ani dva kroky. Nestihl to.

Jeho sluch tu strašlivou ránu zaznamenal, ale podvědomí jí vytěsnilo. Neměla s tím vším kolem nich co dělat, možná se v chrámové lodi zřítily nějaké oblouky. Otočil se.

Stropní oblouky se zhroutily. Ale ne v chrámu.

V kryptě zuřilo ohnivé peklo a plameny, živené nenávistí, se hnaly přímo na ně.  Na něj, který na to vteřinu fascinovaně zíral.

Na Earla, který ležel uvězněný pod troskami.

Ryanův výkřik se odrazil od zbývajících stěn.

Earl vykřikl chvíli předtím. Bolestí. Pak se mu přes rty vydralo jen tiché zabublání, jak se mu krev tlačila do krku. Jeho oči plné bolesti vyhledaly Ryana.

"Nemůžu... se pohnout," vyrazil ze sebe, ale přesto se o to pokusil. Nešlo to. Víc jak polovinu těla měl uvězněnou pod troskami. Nohy i část trupu a levé rameno.

Vlkodlak se k němu vrhnul. Beze slova vysvětlení, bez... vůbec, bez čehokoliv. Zaklesl prsty za ten ohromný kvádr a napnul všechny síly. V kloubech mu zapraskalo, svaly se napjaly k prasknutí... Jenže tohle bylo i nad jeho síly.

"Dostanu tě ven," ujistil Earla udýchaně a zabral znovu. Musel! Musel to zvednout! Je to jen kamení. Hromada kamení. Obrovská hromada kamení. Supěl, rudnul, krev mu bušila ve spáncích.

"Vydrž..."

Nikdy by nepřiznal porážku. Nemohl tady Earla nechat! Nemohl! Nemohl s tím hnout.

"Ryane," Earlova ruka se ho jemně dotkla, když na chvilku přestal ten blok zvedat. "Prosím… to bolí."

"Já vím," sklonil se až těsně k němu, skoro by ho mohl políbit, "dělám co můžu, vydrž, prosím... Vydrž..." Zasunul prsty přímo tam, kde kámen spočíval na tom útlém těle a znovu napnul všechny síly. Bez výsledku. Po spánku mu stékal pot. Z očí slzy.

"Zavolám Williama!"

"Ne," Earl ztěžka zavrtěl hlavou a v očích měl slzy. "Statika je porušená, mohlo by to na něj spadnout a on... Musí se dostat ven. I s ní. Je to… mládě. Musí žít."

"Hovno," odtušil Ryan nesmírně tiše, protože mu blesklo hlavou, kam asi Earl míří. Sevřel jeho ruku, byla strašlivě studená i na upíra. "Spolu to zvedneme. Dostaneme tě ven."

Budova se znova otřásla a na oba spadla další část kamení. Ryan se vrhl na Earla, aby ho svým tělem chránil, alespoň trochu. Když to skončilo, Earl se chrčivě nadechl.

"Ryane."

Vlkodlak zdvihl hlavu a setřásl ze sebe spršku drtě. Pak svojí velkou drsnou rukou otřel Earlovi tvář. Byla plná krve, potu... slz. Měl strašlivé nutkání ho políbit, sevřít v náručí a uklidnit, že to bude dobré... Jen vzdáleně vnímal hukot plamenů.

A potom to Earl řekl. To slovo, kterého se nejvíc bál.

"Běž..."

"Nemůžu," zavrtěl hlavou.

"Já... otevřu ty okovy..."

Znovu zavrtěl hlavou, jakoby si ani neuvědomil, co právě slyšel.

"Nemůžu. Earle, nemůžu."

"Já... vím jak, příteli," Earlovi tekly slzy. "Podej mi ruku, prosím tě."

"Nedělej to," šeptal Ryan naléhavě a ačkoliv někdo kolem bil na poplach, ačkoliv... "Nedělej to, prosím tě."

Earl se jen usmál a pak ho jemně vzal za ruku, na které měl neviditelný okov a dotkl se ho uprostřed a po stranách. Tiché slovo Moci zašeptané z vampových úst.

Okov se zviditelnil.

Earl po něm přejel prsty a pak se ho dotkl v místech, která byla naproti řetězu. Dotýkal se ho jedním prstem, ale Ryan přesto cítil, kolik sil ho stojí to, co dělá. Otevíral ho. Pomocí své síly. Své životní síly.

A pak se ozvalo tiché, skoro nepostřehnutelné...

Cvak.

Earlovi klesla hlava vyčerpáním.

Ryanův výkřik pohltilo burácení plamenů.

"Ne," to už jen šeptal a skláněl se nad tím nehybným tělem. "Prosím, ne... Ne..." Znovu a znovu se pokoušel marně nadzdvihnout kus klenby, který Earla drtil. Znovu a znovu se mu to nedařilo. Nakonec klesl vedle něj a něžně vzal jeho tvář do dlaní.

"Zůstanu."

Earl pomalu otevřel oči.

"Miluji tě, Ryane. Já... Odpusť mi to, ale já... Chci, abys žil. Prosím tě o to. Vím, jsem sobec, vždycky jsem byl. Ale... já... já..." Ztěžka zvedl ruku a pohladil ho po tváři. "Dnes nepůjdu s tebou, ma cherr amie."

Poprvé v životě viděl Ryana plakat. Ne brečet, ne řvát vztekem, ale plakat, plakat z naprosté bezmocnosti, protože nemohl dělat vůbec nic. Kromě jediné věci, kterou tvrdohlavě udělat odmítal.

"Ne," zamítl tiše.

Prosím... Earlovy oči to říkaly bez jakéhokoliv zvuku. Prosím tě, udělej to. Pro mě.

"Já nemůžu," zavrtěl Ryan hlavou. "To nemůžu."

"Musíš," řekl tiše hlas za ním. "Tati, prosím, Earl má pravdu."

"SKLAPNI!" vyjel na něj Ryan vztekle. Bylo to strašné, nejhorší... nejhorší bylo, že měli pravdu. Měli. Ti dva sráči ji měli!

"Tati..."

"Ryane..."

"NE! POJĎ MI POMOCT, WILLIAME!" přikázal mu tvrdě a znovu zachytil tu obrovskou masu kamene, který žhnul, jak ho plameny olizovaly.

William ho poslechl. Věděl, že otec je teď bez sebe vzteky a bolestí. Ne, nedokázal Earla opustit. Nešlo to. To, přece... Nemohl. Zabrali všichni. I Earl se pokusil jim pomoci. Pomocí magie i síly..ale ani jednoho už moc neměl. Sílu mu brala zranění a tu magickou vyčerpání z předchozích kouzel a zlomení Okovů.

Nešlo to. Ten kvádr se nepohnul ani o kousek.

"Běžte," opakoval Earl slabým hlasem.

"SKLAPNI!" vyvřískl Ryan doslova. "JEDINĚ BYS MĚ MUSEL ZABÍT!"

V tu chvíli se Earl podíval Williamovi do očí. Prostý, jednoduchý pohled. Jediný příkaz.

Ryan byl téměř nepříčetný žalem, ani nepostřehl, že se mladík sehnul a sebral jeden velký kámen. Potom William napřáhl ruku.

Vší silou otce udeřil do spánku.

Vlkodlakovo mohutné tělo se k zemi složilo docela tiše a mírumilovně.

William ho vzal pod rameny a Earl se smutně pousmál.

"Běž už, chlapče. Utíkej."

"Earle, já... on..."

"Já vím. Jen mu řekni, že jsem to tak chtěl, a že nikdy nemá propadat beznaději. Že bych chtěl, aby žil. Skutečně žil. Je teď… Volný."

Mladík jen přikývl. Tohle bolelo, bolelo to tak strašně, že si ani nechtěl představovat, co musí prožívat otec... Ale musel být pragmatický. Byl pragmatický. Bylo to nejhorší pocit, jaký kdy měl. Když se pomalu vzdaloval, táhl Ryana po zemi a Earl na něj upíral pohled, zatímco za ním zuřil požár.

Nikdy si nemyslel, že má toho upíra rád. Že ho doopravdy má rád.

Zářivě modré oči zmizely za ohybem chodby.

 

* * *

 

Když Ryan otevřel oči, byl v neznámé místnosti a byl sám.

"Earle," zašeptal a doufal, že to všechno byl jenom strašlivý zlý sen. Noční můra, kterou zaplaší ráno. Ale v jeho zorném poli se objevil William.

"Earl?" zopakoval Ryan slabě. A doufal. Pořád doufal.

William však zavrtěl hlavou.

"Prosím," hlesl Ryan.

"Tati, promiň, ale..." Mladík znova zavrtěl hlavou. "Nedostal se odtamtud, kostel se úplně zhroutil, když jsem tě vynesl chodbou pryč. Ta se za námi propadla. Je mi to líto." To už mladíkovi tekly slzy. "Je mi to tak líto."

Ryan mlčel. Jen se otočil na bok a zůstal nehybný. Strnulý. Teprve když vycítil, že William odešel, se tiše rozplakal.

Earle... Earle... Lásko...

 

Kostel sv. Michaela byl srovnán se zemí. Všude byl ještě cítit pach spáleniny a některé domy v okolí stále doutnaly. Přesto je nadcházející déšť měl zcela uhasit.

Muž v tmavém kabátě to však nevnímal. Měl pohled jen pro ty trosky.

"Ma cherr amie," zašeptal nakonec a sevřel si zápěstí, kde ještě před nedávnem cítil známou tíhu.

 

Lásko…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

O_O

(Mekare, 24. 9. 2010 13:43)

O_O Čo???? diel bol krasny, ale koniec budem musiet rozdychavat tada dlho.. si obycajny vrah ako pospav tak citatelov, aby si vedala.. ja len dufam ze pokracovanie bude co najrýchlejšie.. inak chvalim cela kapitolovka je krasna.. ale teraz sa idem upokujit nejakou cokoladov proti depresii..

=0)

(Teressa, 21. 9. 2010 7:34)

NIEEE!!! preco si ich musela rozdelit??!?!? ......................ale diel to bol krasny...ale..ale..preco??

To bylo tak smutné!

(Ariana, 21. 9. 2010 0:10)

Prosím, prosím, řekněte, že to Earl přežil! Ten konec byl tak emotivní, celé jsem to obrečela. Prosím, rychle pokráčko, ať se z toho šoku trochu vzpamatuju.

PROČ TO NEMÁ ŠŤASTNÍ KONEC.

(Alexandra, 21. 9. 2010 0:07)

PROČ TO NEMÁ ŠŤASTNÍ KONEC.
Já vím sem romantička(A VELKÁ) ale ti dva si zaslouží štastní konec

Tohle bylo..

(mallaidh, 21. 9. 2010 0:03)

..tak smutné. I slzička se na konci objevila. Přiznám se, že jsem takový vývoj nečekala a nedokážu si bez upíra představit pokračování...přesto se těším na pokračování.

Hu!

(Lex-san, 20. 9. 2010 20:37)

Vím o sobě že jsem cíťa :-)), ale tohle bylo vážně něco. Na klávesnici mi zasychají kapky slz a na tváři cítím vlhké cestičky. Tenhle díl byl tak plný citu, že to se mnou málem seklo! Bylo jasné, že to odemykání pout bude pro Earla bolestivé, ale že to bude probíhat takto? Asi si trochu oddechnu a přečtu si to ještě jednou... A netrpělivě budu čekat na pokračování :-))