Jdi na obsah Jdi na menu
 


Praha I.: Obránci

17. 1. 2010

"Kurva uhni!" zaječel Erich, jeho plavé vlasy zavlály v okně a pak se ozval výstřel, kterým skolil dalšího Švéda, který se pokusil dostat do Starého města přes jejich úsek. René, který mu předtím zacláněl ve výhledu, se pomalu zvedl ze země a tiše zavrčel.

"Víš občas si vcelku otravný, věříš mi?"

"Občas se ti snažím zachránit kůži," řekl Erich, který se znova sklonil k nabité pušce, kterou mu podal jeden pacholek. Měli to rozdělené, Erich střílel a ti dva nabíjeli. I když Erich, René se ušklíbl. Jeho pravé jméno, tedy pokud to bylo jeho pravé jméno, bylo Earl. Stejně jako on se nejmenoval René, ale Ryan. Jenže oba byli uprchlíci a oba se museli skrývat… A teď se jejich úkrytem stala obležená Praha.

"Občas by ti neškodilo, kdybys byl trochu slušnej." Další hrdelní zavrčení a nově podaná puška. Pak si jednu vzal sám a zaklekl u druhého okna. "A víš... Občas si říkám, proč prostě neskočíme na ulici a nezahrajem slepá bábo chyť si mě," ušklíbl se ještě, zatímco jeho kulka provrtala dalšímu švédskému vojákovi rameno. "CO?"

"Blázníte?" ozval se místo Ericha pacholek a podal mu novou pušku. "Zabili by vás dřív, než byste stačil říct ámen."

"Sklapni, když nevíš o čem mluvíš," usadil ho René a radši se otočil zpátky k oknu. Měl pocit, že mu oči blýskají zlatem, když je všude tolik, tolik krve...

Zato štíhlejší Erich se zasmál. Až Renému i pacholkovi přejel mráz po zádech.

Sám osobně nesnášel, když se upír smál. Věděl, že ho občas z jeho krve chytají záchvaty, o kterých by ostatní asi neradi slyšeli a měl strach, že se blíží jeden z nich. I když byl jinak Erich ten chladnokrevný a ten, kdo dbal na to, aby nevypadli ze svých rolí. Ale když bylo dole moc krve, nebo když se situace zdála už neřešitelná, začal se smát. A pak se začaly dít věci.

"Jen jsem si dělal srandu," řekl proto tiše a pak zacílil, ale cíl mu zmizel z dohledu. Na chvíli sklonil zbraň a zadíval se na Ericha, kterému žhnuly oči vzrušením.

"Dones nám vodu!" houkl na mladíka a když ten zmizel, odložil pušku a položil Erichovi ruce kolem ramen. "Uklidni se."

"Jsem klidný..."

"Nejsi!" odtušil popuzeně a stiskl ho. "Nejsi a věř mi, že já to poznám až moc dobře. Takže se uklidni, jasné? Dělal jsem si srandu... Víš to moc dobře, že to nemůžeme udělat. Teď ne. Večer..." Teď se sám lehce olízl a ušklíbl. "Večer už to bude jiné, to mi taky můžeš věřit."

Dole zuřil boj a jeho citlivý nos zachytával tolik zvláštních a příjemných pachů, ale věděl, že teď nemohou. Jednou jsou obránci, tedy budou bránit. Nemohou se sebrat a jít hodovat na mršinách. Ačkoliv jemu samému by to nebylo proti mysli... Už příliš dlouho hladověl a věděl, že jeho společník také. Ale teď by se jen vystavili otázkám, problémům...

"Uklidni se," zopakoval proto tiše. "Musíš to vydržet a Noc bude dlouhá..."

"Polib mě," řekl tiše hubený upír a když ho potom jeho přítel skoro surově otočil a přirazil ke stěně, jen tiše zasténal. Stejně jako o chvíli později, kdy byl políben. Jenže to už nebyl polibek dravý, ale jemný. Jeho společník ho chtěl uklidnit, nikoliv provokovat a když polibek skončil, jen ho pohladil po tváři a kývl směrem k oknu. "Nabiju ti další pušky, ty se čiň, den bude ještě delší. To mi věř."

Jen o pár chvil později se vrátil pacholek a nesl vědro s ledovou vodou.

René se pro sebe ušklíbl, když si pomyslel, že stačilo málo a byli by se mohli najíst hned. Protože on by nemlčel, kdyby je přistihl... Ten kluk neuměl mlčet, ani kdyby mu slíbil deset tisíc dukátů a nejhezčí holku ve městě. A ne dost na tom, že se on před ním skoro podřekl... Ach jo. Vážně měl hlad. Na lidském jídle už asi dlouho nevydrží.

Podal Erichovi tři plně nabité pušky, ošplíchal si ve vědru obličej, ochladil si zátylek a nakonec se napil. Drsné časy, drsné mravy...

Pak zaklekl zpátky na své místo a uzmul příteli poslední pušku. Ta kulka šla přesně. Přímo vprostřed čela.

Mladý pacholek, začal odloženou pušku znovu ládovat a přitom ty dva pozoroval. Byli tu dlouho a boj se na nich stejně jako na ostatních už podepsal. Ten blonďák nosil už přes týden obvaz na ruce a nedáno zranil kord toho druhého. Byli unavení a jak mu naznačil otec Jan, Erichovi občas již povolovaly nervy. Duchovní mluvil o stálém vypětí v boji a aby si toho nevšímal, že prý se to jednou stane skoro každému vojákovi

Nemohl vědět, že Erichův obvaz i občasné Reného bolestné zasyknutí jsou jen kamufláží. Nemohl vědět a to bylo jedině dobře, že jejich rány se zacelily ještě ten den, kdy je utržili... A že k tomu stačilo velice málo. Ale bylo nutno udržovat obraz obyčejných vojáků. Lidských vojáků...

René znovu zasykl, když ho puška uhodila do zraněného místa. V očích měl zvláštní pohled, ale ještě pořád byl příčetný. Pořád věděl, co dělá.

Erich... Ericha se pacholek skoro bál. Ten muž měl oči nelítostného vraha.

Jenže otec Jan mu říkal, že ten muž je dobrý. Že pomohl zachránit samodruhou ženu přímo pod nepřátelskou palbou, když ji vynesl z hořícího domu. Jak jemu samotnému pomáhal ošetřovat raněné a jak četl vyděšeným dětem pohádky, které psal jeden student pražské university. Ano, měl oči vraha, to otec Jan také říkal, ale to proto, že viděl příliš mnoho bolesti a příliš bolesti způsobil. A pokud ho bude Pán chránit, ještě způsobí. On se od něj má jen držet dál, jeho přítel René ho vždy dokáže zastavit, vždyť jsou jako dva bratři. Nerozluční

Znovu nabil pušky a Erich se přišel osvěžit. Nejprve se napil a potom si do kbelíku ponořil hlavu. Světlé vlasy se mu nalepily podél obličeje a do košile mu odkapávala voda. Ale usmíval se. Tentokrát celkem příjemně. Už ne tak... divně.

"Ještě něco, pane?" zeptal se potom opatrně a viděl, jak René za Erichovými zády odložil pušku a podíval se na ně.

Erich zavrtěl unaveně hlavou. Až teď mladík viděl ty kruhy pod očima a lesknoucí se oči. Má horkost, napadlo ho. Je to ostatně pochopitelné, stojí tu dlouho a jídlo je mizerné. Taky ta rána ho musí zlobit, i když tvrdí, že už je lepší.

"Kdybys mi sehnal trochu masa, polévku, či alespoň trochu mléka, asi bych tě navždy velebil, chlapče," usmál se unaveně muž a pak jen zavrtěl znova hlavou. "Jen nabíjej a já si nechám zdát o dobrém jídle." S tím se vrátil ke střílně a s puškou v ruce se zadíval ven.

"Mléko bych snad mohl..." odtušil hoch a potom vyběhl ven.

"Mléko není vůbec špatný nápad," podotkl René a odložil pušku stranou. "Moc se ti lesknou oči... Ten chlapec si myslí, že je to horkost. Ale máš hlad, že?"

"Myslím, že se hlady zblázním," hlesl tiše Erich a pak se pomalu sesul podél zdi. "To ta smíšená krev, já..." Tiše zasténal a chytil se za košili na prsou. René už tohle znal. Věděl, že spojení jejich krve ho sice posílilo, ale občas, když dlouho hladověl, mu srdce vynechávalo. Nezvládalo trojí dědictví a jeho rytmus se začal měnit. Z normálního, na charakteristický pro upíry a pak znova normální, či zvučnější vlkodlačí. A ta změna bolela.

"Proč si mi neřekl, že je to tak zlé?"

"Myslel jsem, že to zvládnu. Jedl jsem nedávno… I normální jídlo mě zasytí."

"Zdá se že ne dokonale."

"Zdá se," přisvědčil upír.

"Bude tu za chvíli, vydržíš to?"

"Ano," výdech a znovu bolestné syknutí a ruka zaťatá do košile

Možná to tehdy bylo moc ukvapené, kdyby přemýšleli určitě by našli jinou možnost se napít krve toho druhého... Jenže čas, čas bylo to, co neměli tehdy a neměli ani dosud. On sám to naštěstí zvládal dobře, ale to bylo dáno jeho přirozeností. Byl čisté krve, v plné síle a navíc, vlkodlaci jsou v mnohém směru pevněji stavění než upíři. Jeho srdce netrápilo. Občas měl neobvyklou touhu po lidské krvi, ale jeho vůle byla dostatečně silná, aby ji ovládl, alespoň na čas.

"Normální jídlo je moje dědictví. I když hlady šilhám, lidská kaše mě ještě chvíli na nohou udrží..." povzdechl si a sedl si vedle něj. "Ale ty jsi jiné přirozenosti než já. Proto ty problémy." Podíval se na jeho profil a potom mu ruku jemně odtáhl. "Večer... Vydrž do večera. Za necelé čtyři hodiny padne soumrak. Potom tma. A nakonec noc. V noci se ztratíme, najíš se..."

"Musím se vrátit ke střílně," zašeptal plavovlasý a pak pomalu vstal. Jenže ho nohy neunesly. Potácel se a René ho musel rychle podepřít.

"Sedni si. Na chvíli ještě můžeš."

"Nemůžu, vylézají... na hradby. Potřebují mě." Erich se chytil jeho košile a opřel se víc. René ho pomalu a jemně posadil na zem, kde měli z pokrývek udělané lůžko. "Na chvíli si lehni. Bude to dobré."

Pak si vzal poslední pár pušek, nedbaje Erichových protestů, zaklekl si k jeho oknu a pečlivě zacílil. Pro člověka téměř nemožná rána, nemožná přesnost, ale on nebyl člověk... A nikdo se nedozví odkud ta rána přiletěla. Nikdo...

Lezli po provazových žebřících. Měl jenom dvě rány, nemohl zlikvidovat všechny... První výstřel a první nosné lano jednoho žebříku prasklo. Druhý výstřel... A celý žebřík se zřítil z několikametrové výšky i se všemi vojáky. Ozval se mohutný řev. Ale ten už nevnímal.

Přiběhl pacholek a nesl velký krajáč čerstvě nadojeného mléka. Podával ho Erichovi.

"Výborně a pojď nabíjet! Lezou přes hradby!"

Pacholek předal hrnek do třesoucích se rukou blonďatého muže a jal se hned nabíjet. Pravda, tmavovlasý střílel dobře. Až moc dobře, ale v tom blonďákovi, který se teď horkostí chvěl v rohu místnosti... Tam měl pocit, že mu snad pomáhá sám ďábel. Ale to ne, říkal otec Jan. Prý mu pomáhá Bůh, jelikož je na jejich straně a Bůh mu dává pevnou ruku. I on, Hynek, by za něj měl občas ztratit slovo u Pána. Vyšší René se zazubil a převzal od něj nabitou mušketu.

"Jak je mu, pane?" zeptal se po chvíli Hynek, když útok trochu polevil a on si všiml, že druhý z mužů má zavřené oči a leží schoulený pod dekami

Přestřelil další dva provazové žebříky a vždy si počkal, až bude nahoře nejvíc vojáků, aby účinek byl co největší. Potom se otočil na Hynka, který pozoroval Ericha.

"Ne moc dobře, je unavený. Ale zítra na tom bude líp. Nají se a vyspí. To dělá zázraky, bys nevěřil."

"Otec Jan tvrdí, že..."

"Co tvrdí otec Jan?" zeptal se René a klidně se na něj díval.

"Že je to statečný muž, který si však prožil mnoho zlého. Prý se snaží svou duši vykoupit a proto bojuje zde, i když by mohl uprchnout, jako mnoho dalších."

"Otec Jan je velice moudrý muž," přisvědčil klidně René a zapálil si zvláštní podlouhlou tyčinku. "Jeho slov by sis měl vážit, pane Hynku," oslovil ho potom žertovně a sedl pod okno. Venku pořád padaly výstřely, ale i on si potřeboval odpočinout. Všiml si, že Erich nechal trochu mléka. S úšklebkem a duchovní prosbou za prominutí okradení bližního svého, jej vypil.

"Já si jich vážím," ujistil ho pacholek, který se pod jeho oslovením lehce začervenal.

"A dobře děláš. V jeho slovech je mnoho pravdy. Víc, než bys tušil..."

"Pane René, myslíte, že to zvládneme? Že Praha vydrží před Švédy? Už vyplenili hrad a Staré město se jen brání. Mám strach."

"Bůh s námi má jistojistě nějaký záměr. Je-li jeho vůlí, aby Praha padla, tedy padne a my s tím nic nenaděláme," odtušil René a vydechl namodralý dým. "Ale nemusíš se bát, jsi statečný obránce města a na ty je v nebi vždy pamatováno..."

"Víte, já, položím život rád, ale mám tady," v tu chvíli se trochu začervenal. "Mám tady dívku a slyšel jsem, co se o Švédech povídá. Nechci, aby ji něco udělali. Bojím se o ní. "

"Rozumím," pokýval René hlavou. "A můžu ti slíbit, že pokud ty půjdeš za naším Pánem a já zůstanu v tomto slzavém údolí, postarám se o ni..." Někteří válečníci, pomyslel si potom hořce, dopřávali svým ženám právo na důstojnou smrt. Ale to bys chlapče asi nepochopil...

"Děkuji vám," zašeptal mladík a pak se usmál. "Jmenuje se Markéta a je to moc hodná dívka. Slouží tady, v nedalekém šenku. Je to krčmářova dcera."

"Dobře," řekl tiše René a usmál se. Ne, nebude mu nic vykládat, co všechno se může stát. A ani o tom, jak tu dívku – pokud je to ještě dívka, ušklíbla se jeho mysl – ochrání před znásilněním. Raději.

Znovu vydechl namodralý dým a potom zašlápl zbytek té věci do podlahy.

"A teď pojď, Hynku, tenhle slib je jedním z těch jejichž plnění bych se nerad dočkal. Nabíjej, chlapče, ať ti lotři vidí, zač je tady ženské políbení." Zasmál se trochu.

Chlapec, jelikož Hynek přeci jen nebyl víc než odrostlý jinoch, se zasmál a jal mu znova nabíjet a pomáhat. Ani mu nepřišlo divné, že Erich se celou tu řež nevzbudil, ani potom když už se smrákalo a na město začaly dopadat koule od dělostřelců, ani když Hynek odcházel, aby si odpočinul a přichystal pár věcí na další den. Pořád ležel v pokrývkách a choulil se pod nimi navzdory teplu.

Možná bych za něj měl ztratit modlitbu a říci o něm otci Janovi. Třeba bude znát lék, napadlo ho, když už byl na půl cesty a celou mysl pryč.

"Ať za něj otec Jan ztratí modlitbu," zastavil ho ve dveřích René. "Prostá přání zmohou někdy více, než cokoliv jiného..." pousmál se a potom ho mávnutím ruky propustil.

Sotva se Hynkovy kroky vzdálily po schodech dolů, až se nakonec ztratily úplně, klekl si k Erichovi a jemně ho pohladil po vlasech. Pak mu zatřásl ramenem.

"Hej, pane, pane! Vstávej! Švédové mají stříbrné kulky!"

"Cože?! To je nemožné! Nemohli zjistit, co…! Sakra René, neblázni! Takhle mě budit!" Erich se vztyčil v pokrývkách a pak se do nich zase zachumlal. "Blbost. Nic nemají a nic nevědí."

"Ne, ale je tma. Je noc, příteli..." Ze tmy na něj zablýskl pohled barvy taveného zlata. "Je ta nejtemnější noc, ve které se vydávají nečisté síly na zem... Nepřipojíme se k hostině?"

Bývalý hrabě k němu zvedl pohled a pak trochu kývl. "Běž, dojdu za tebou."

Ale poslední vůdce svého klanu jen zavrtěl hlavou. "Buď půjdeme oba, nebo nepůjde ani jeden z nás..."

"Pomůžeš mi?" zeptal se tiše upír a když muž kývl, uvolnil se a trochu usmál. Pak se nechal pomalu zvednout na nohy a když René zjistil, že ho neunesou, prostě ho vzal do náruče a vyskočil z okna. Dopadl na špičky, téměř neslyšně jako kočka, a potom vyrazil tmou.

"Ochutnáme krev svých nepřátel? Švédskou jsem ještě neměl..." usmíval se René. A najednou to nebyl René. Náhle to byl Ryan, kdysi dávno odsouzený pán svého klanu, dávná oběť krvavému míru. Vlkodlak s upíří krví v žilách.

"Cokoliv," usmál se bývalý hrabě, čaroděj a upír s krví vlkodlaka v žilách, který se k němu trochu tiskl. Už dávno jim magický okov nemusel říkat, že mají být spolu. Nemusel se zkracovat. Prostě byli. Protože to ani jinak nešlo. Tady v obležené Praze. A teď nastával čas, kdy se mohli nakrmit

Ryan ho složil v jedné postranní uličce a podíval se na něj poněkud zvláštně.

"Nebude ti pro začátek vadit mrtvá a studená krev?" zeptal se potom tiše. A jemně mu přejel po tváři.

"Ne, jen se musím napít. Už opravdu nemůžu dál, příteli. A netvrď mi, že to ze mě necítíš," odpověděl tiše Erich a zavřel oči. "Nebude mi vadit jakákoliv, jen prosím, dones ji v poháru."

"Cítím, jen jsem se zeptal. Kdybys řekl ne, ulovil bych živou a ještě teplou krev," odtušil vlkodlak a odepnul mu malý pohár, který měl u pasu. Potom se na okamžik ztratil ve tmě. Earl nemohl vidět, co tam dělá. ŽE první mrtvole, na kterou narazil, otevřel krční žílu... Když se vrátil, měl pohár plný a pomalu mu ho přitiskl k ústům.

"Vzpamatuj se rychle, příteli. Bez tebe mě lov nebaví..."

Earl - Erich vzal pohár do třesoucí se ruky a napil se. Krev mu skutečně pomáhala a on se po chvíli, kdy pohár vypil, cítil silnější.

Přesto mu René - Ryan, nedovolil vstát dřív než vypil druhou dávku. Přeci jen, už dlouho hladověl a to jak byl poslední dobou "nemocný" ho znervózňovalo Nakonec, když jen přítel seděl se zavřenýma očima, hlavu zakloněnou a opíral se zády o zeď, rozhodl se, že udělá něco, co už dlouho ne... Rozhrnul si límec košile a nahnul se nad něj.

"Napij se," zašeptal potom.

"Vždyť jsi ještě nic nejedl!" ohradil se Earl.

"Nevadí, napij se..."

"Nemůžu..." hlesl tiše ale vlk ho neposlouchal. Vzal nůž a trochu se řízl. Krev se vyřinula z rány a Earl se napil. Bez dalších námitek. Tahle krev byla jiná. Byl jeho i když nebyla. Byla mu tak známá a pomáhala mu víc než ta lidská. Obyčejná. Víc než zvířecí. Byl to jeho lék.

Ryan si jen trochu povzdechl, když mu nakonec jazykem očistil okraje rány, která se docela rychle zacelila, jakmile přestal pít. Pak se na něj podíval unaveným pohledem.

"Když říkám napij se, tak se mě poslechneš bez dalších protestů, jasné?" zatvářil se potom lehce výhružně. Ale nakonec se zasmál a slízl karmínovou kapku, která Earlovi zůstala v koutku rtu.

"Ano, příteli," usmál se upír a jeho oči na okamžik zazářily zlatem. Opravdu už nebyl upír. Ani člověk. Ale ani vlkodlak. A přesto si stále, alespoň v dobách, kdy nehladověl, zachovával jasnou mysl.

Vstal.

"Tak tedy, jdeme lovit, příteli."

Vlkodlak se jen nakřivo pousmál. Divoké i vznešené a tak krásné stvoření... Pomalu vyrazili tmou, bok po boku. Ryan byl nedočkavý, v očích mu hořelo, připomínal dávné časy, kdy ještě vlkodlaci byli opravdu spíše divoká zvířata... Čišelo z něj nadšení z lovu, touha po krvi. Chtíč... Všechno, co v něm Earl chtěl vidět.

"Je bezměsíčná noc, mrtví vstávají z hrobů," pobrukoval si pro sebe. A potom dorazili na kraj jednoho náměstí. A tábor. Švédský tábor.

Usmáli se oba. A pak splynuli s tmou. Jako dva přízraky, které nikdo neviděl.

A neviděli je ani ti pro které si přišli. Erich - Earl upřednostňoval důstojníky, prohlašoval, že tím poslouží i obráncům, když nepříteli vezmou velení. René - Ryan se s ním nepřel, ale jemu to bylo jedno. Krev jako krev. Tedy kromě té Earlovy. Ta byla jiná

 

Co se ho poprvé napil, nemusel už svoje oběti párat a brát si jejich životně důležité orgány. Nemusel. Stačila mu jejich krev. Nejlépe z krční tepny. Nebo přímo z srdce, pokud se chtěl prokousávat hrudním košem a smířit se s úlomky kostí mezi zuby. Ze srdce měl nejradši ženskou krev, ženské hrudníky nedaly tolik práce a navíc ta chuť... U mužské mu to bylo vcelku jedno. Ale když už zlámal žebra muži, muselo to stát za to...

Ne, nevyvraždili celý tábor. Nechali jich pár naživu. Většinou úplně mladých kluků, kteří ani pořádně nevěděli zač bojují a kteří by se správně měli držet máminy sukně. Taky jedné markytánce Ryan nakonec daroval život. Popravdě, byla příliš tučná... Nechal ji tedy být. Nebyla nebezpečná, sotva by ho poznala za denního světla.

Ztratil se jí pod pláštěm noci.

Earla našel snadno. Opíral se o stěnu jedné úzké uličky už zpět na Starém městě a vypadalo t,o že o něčem přemýšlí.

"Tak, je ti lépe?!" zeptal se zvesela a zarazilo ho, když mu neodpověděl. Ve vzduchu byla cítit krev a pak se Erich - Earl pomalu sesul k zemi.

Vrhl se k němu a podepřel ho.

"Earle! Co je?" jemně s ním zatřásl a přiměl ho, ať se na něj podívá. "Earle!" zopakoval potom. "Co je s tebou? Co je ti?"

"Stříbro... Měl v krvi stříbro. Někdo o nás ví," zašeptal a pak jen tiše zasténal. Bolelo ho to. Šíleně. A podivné na tom bylo, že to začalo až teď, chvíli potom co přestal pít. I když to bylo pochopitelné, jeho krev… On už není zcela upír a pak to vzrušení. Bolest mu projela celým tělem.

Vykřikl.

Ryan se zarazil. Tedy někdo z nich měl v krvi stříbro... Nemělo smysl, aby se vracel. To ne. Stejně by nenašel tu správnou mrtvolu a taky jich klidně mohlo být víc. Ne, teď musel pomoct Earlovi. Stříbro. On ho necítil, jemu nevadilo. Ne tolik. Měl proti němu jistou ochranu... Tu by měl mít Earl taky! Vždyť pil jeho krev!

Přitiskl příteli ke rtům svoje zápěstí a vytáhl nůž.

"Neodmlouvej! Proti stříbru jsem odolný! Napij se, dělej! Dělej, u ďasa!"

Snažil se pít, ale dusil se. Musel mu krev nechat kapat do rtů a celou dobu sledovat, jak bojuje ten zápas s tou stříbrnou nákazou. Jak se dusí. Jak mu tělo ovládají křeče. Jak se pokouší pít a nejde to. Nakonec se mu přeci jen podařilo dostat trochu své krve do jeho úst. Nakonec ji spolknul.

Jenže pak znova křeč.

Skoro se prohnul do oblouku, obratle praštěly.

Earl křičel

Nebyla jiná možnost… Ve chvíli, kdy znovu otevíral ústa, aby je vzápětí sevřel, co nejpevněji to jde, mu mezi rty strčil své zápěstí a zaťal zuby. Zabolelo to. Příšerně. Chvíli měl pocit, že mu snad ukousnul ruku... Ale účel to splnilo. Sice se předtím napil, ale málo, aby mu to vůbec mohlo pomoci. Teď tedy bude pít dostatečně. Možná ho zabije. Ale přežije to... Najednou měl chuť vyhladit každý švédský tábor, na který narazí. Do poslední duše.

Pil, teď musel, aby se neudusil. Z očí mu tekly slzy a tělo se mu škubalo v křečích. Nesmím ho zabít! Nesmím… ho zabít!

"Pij!"

Nesmím ho zabít…

Nesmím…

Nes...

Bolest. Křeč a pak čelisti pomalu povolily své sevření.

Blonďák ležel před svým přítelem, který lapal po dechu, v bezvědomí.

Ryan se zhroutil vedle něho. Byl vyčerpaný, pochyboval, že vůbec dokáže vstát. Jakoby z něj Earl vysál veškerou sílu. Jen ležel, tiše lapal po dechu... Chtěl se na něj otočit, chtěl zjistit, jestli je v pořádku, ale nemohl. Nemohl se ani pohnout.

Stříbro... Mají v žilách stříbro.

Znamenalo to prakticky jediné. Earla teď bude muset krmit svou krví. Bude pro něj živá zásobárna. Zavřel oči. Chtělo se mu neskutečně spát. Jenže věděl, že nesmí. Ne tady. Ale spánek... Sakra, nesní... Byl tak…. nesmí… blízko. Ryan usnul jako by ho do vody hodil a vzbudilo ho až svítání.

A taky jemné pohlazení po čele. Pootevřel namáhavě jedno oko.

"Ea... Erichu?" zachraptěl, pro případ, že by ho smysly ošálily.

"Už jsem se bál," usmál se trochu bývalý hrabě a pak ho znova jemně pohladil. Ležel vedle něj a stále nevypadal moc zdravě, ale třas i křeče už ho opustily a on se trochu usmíval.

"Musíme pryč."

"Taky si myslím... Úplně pryč," upřesnil potom a namáhavě se posadil. Motala se mu hlava a jizva na zápěstí byla narůžovělá. "Budu muset... Sakra, budu se muset napít. Co nejrychleji. Jinak asi daleko neutečeme." Potácivě se vyškrábal na nohy. Erich se pokusil o totéž a musel se přidržet zdi, aby se dokázal udržet. Zavětřil.

"Bude stačit kůň?"

"Bude muset..." povzdechl si Ryan, teď už zase René a opřel se vedle něj. "Zatracený švédský hnidy! Zkurvysynové!" ulevil si potom.

"Tam!“ ukázal mu jeho přítel na malého koníka, který se zatoulal, kam neměl. Zapískal a pak na koně začal mluvit. A ten, nemoci odolat tomu vlčímu v jeho hlase, přišel až k nim. Erich zvedl ruku a nabodl mu tepnu, aby se René mohl najíst.

"Postaví tě to na nohy," usmál se a když se dal do krmení, hlídal, aby je nikdo neviděl.

René pil rychle, hltavě, žíznivě a cítil, že jak se v něm všechno začíná obnovovat. Ta noc měla být úplně jiná, ale dopadla katastrofálně... Pil a přidržoval si koníkovu hlavu, i když ten už byl tak zesláblý, že se skoro neudržel na nohou. Nakonec pomalu klesl k zemi a René s ním, s ústy pořád přitisknutými k ráně na jeho krku. Jizva mu znovu srůstala, i zápěstí pochroumané od Erichových zubů. Nakonec mu koník pod rukama vydechl naposledy. Cítil ozvěnu jeho srdce... A vlkodlačí rozum mu napovídal, že ještě to není všechno, co mu to nebohé zvíře může dát.

Otočil se pokradmu na Ericha, ale ten ho nesledoval.

Vzal rychle nůž a rozpáral mršině břicho. Nebylo to příliš vábné, ale ty orgány byly příliš cenné. Srdce, plíce, játra, ledviny... Žvýkal zuřivě a rychle, aby stihli být pryč dřív, než si jich někdo všimne. Části orgánů si schoval do měšce, který měl u pasu, mohly se hodit v budoucnu. A že budoucno zřejmě bude velice, velice zajímavé.

Když si konečně otřel ústa, cítil se téměř zdráv. Jen mu bylo, jako když kdysi dávno promiloval s jednou holkou celou noc. To se cítil podobně.

Erich zcela neosobně oddělil koníkovi část nohy a pak i druhé. Potřebovali maso. Zabalil je do pláště a potom se hleděli co nejrychleji ztratit. René ho musel podpírat, ale na svých pozicích byli včas.

René Ericha, stále zesláblého uložil na lůžko z pokrývek a maso chtěl dát pacholkovi, který zrovna otvíral dveře... A za nimi stál otec Jan.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Pret, 23. 1. 2011 0:42)

Pane jo, tohle bylo napínavý... Chudák koník...

zajímavé:3

(milwa, 22. 1. 2010 18:49)

Tak to je zajímavý příběh,ze staré prahy za Švédského obléhání jsem opravdu ještě nečetla a příběh uplně vhodí přímo do děje:3

Pekne sa rozvíjajúci príbeh,

(Mononoke, 20. 1. 2010 21:00)

kto po nich ide a kto im pomáha?

...

(Profesor, 18. 1. 2010 10:14)

Zajímavé, velmi zajímavé. Dost se nám to komplikuje. Kdopak ze Švédů byl tak chytrý a poznal přítomnost nelidí? A jakou roli v celém příběhu hraje otec Jan?

=0)

(Teressa, 18. 1. 2010 0:26)

wow...uz sa neviem dockat pokracovania =) rychlo prosiim =)

:-)

(assira, 18. 1. 2010 0:19)

Chudáci!!!! Snad se dají dohromady. Zbožňuji upíra! Moc pěkné :-)

Tak jsem...

(Lex-san, 17. 1. 2010 21:57)

... se dočkal svého milovaného cyklu. Jupí! Je to jako božská mana :-)) Tahle kapitolka nabídla pár otázek a já se těším na jejich zodpovězení..

achjo

(Lady-Shadow, 17. 1. 2010 21:06)

Tak bych jim nepřála aby na ně přišli