Jdi na obsah Jdi na menu
 


Praha II.: Otec Jan

21. 4. 2010

Praha II.: Otec Jan

 

"Přišel jsem se podívat na nemocného," řekl a pak pomalu přešel k Erichovi.

"Je mi lépe, díky, otče."

"Lépe, ale pořád hůř, skoro jako otrava."

"Skoro," přisvědčil Erich.

"Měl byste dnes ležet.."

"Nemohu."

"Ale můžete. Spěte, příteli."

„Poslechni otce Jana, Erichu,“ otočil se René, zatímco prohlížel zbraň. „Je to moudrý muž, jeho slova bys neměl brát na lehkou váhu.“ Zalícil, potom zacílil a jeden ze Švédů se kácel k zemi. Pravda, kde jeden zmizel, dva další se objevili, ale sedět s rukama v klíně by bylo horší. Všiml si, že otec Jan se při té ráně pokřižoval a v duchu se ušklíbl. Kdyby věděl… Nejspíše by se nechal znovu vysvětit.

Kněz se na nemocného muže jen útrpně díval. Viděl propadlé líce, horečkou planoucí oči a ruku, která se chvěla, když svírala pokrývku. Mor obcházel kolem a on se modlil za každou duši, která byla v ohrožení. A teď i tento muž.

"Budu v pořádku," řekl tiše Erich a pokusil se zvednout. Otec Jan ho však zatlačil do pokrývek.

"Dnes bys měl odpočívat, příteli."

"Nejde to, Švédi…"

"Budou tady i zítra, můj synu." Starý kněz se usmál. "Nevím jaký dluh se tím, co děláš, snažíš splatit, ale to, že bys dnes bojoval, odmítám, jsi příliš nemocen."

"Nemusíte se strachovat, otče," ujistil kněze v té chvíli René, který jen tak mimochodem prohnal další kulku švédským tělem. "Kdyby se pokusil vstát, se zlou se potáže. Umím být hrozivý." Zazubil se a otci Janovi přeběhl mimoděk mráz po zádech. Sám nevěděl proč.

"Ano, to věřím," zašeptal po chvíli. Pak se jen díval, jak si René nechává podat další a další pušky. Nikdy nemíjel, každá jeho rána byla citelnou ranou nepřítele. Vždy si našel cíl. S přesností jež snad ani nebyla možná... Ale dokud bojoval na jejich straně, byl dobrý. Ano, pokud brání Prahu, musí být dobrý. Otec Jan si tomu přál věřit z plna srdce.

Erich se rozkašlal a ruka sevřela pokrývku. Ne, nebyl ještě v pořádku, to René věděl. Už jen pohled do pobledlé tváře přítele ho děsil. Stříbro! Jak jen někdo mohl?! Jak? Jak mohli tušit, že Praze pomáhá upír? Zatracení Švédi!

Otec Jan pohladil Ericha po zpocených vlasech a sevřel jeho ruku ve své.

"Odpočívej, můj synu."

René věděl, že z tohohle Erichovi pomůže jen on. Nemohl riskovat, nemohl mu někoho dovést a... Ne, znovu už ne. Tady byla jediná cesta. On bude muset jíst za dva a potom krmit Ericha svou krví. Nic jiného nezbývalo. Jenže - pořád tu byl háček. Magické pouto. Nemohl se od něj vzdálit na patnáct metrů. Bude muset vzít Ericha s sebou.

"Otče," ozval se tiše Erich, když se kněz už chtěl zvednout k odchodu.

"Ano, můj synu?"

"Přijdete ještě?" Tichý dotaz a horečnatý pohled.

"Přijdu, nebojte se."

"Děkuji."

Erich zavřel oči a vypadalo to že usnul.

"Pane René..." zatahal ho Hynek za rukáv, když Erichovi klesla hlava na stranu.

René ho jen netrpělivě odmávnul. "Já vím, neboj se, já vím... Nabíjej, ti parchanti se nezajímají je-li nás o jednoho více, či méně. A bude lépe, když se to ani nedozví."

"Běž to maso zanést krčmáři, ať udělá polévku. Musí se najíst," řekl tiše otec Jan. "Já vám tady pomohu, můj synu, nebyl jsem ostatně vždy kněz,“ usmál se, když mladík zmizel a on se jal nabíjet zbraně. Přitom se zkoumavě díval na Reného a chvílemi na Ericha, který se pod pokrývkami třásl.

"Nebojte se, otče," pousmál se na něj střelec, když si tiskl pušku k rameni. "On se dostal z horších šlamastyk. Tohle ho neporazí..."

"Bojím se, že obyčejná polévka mu nepomůže, můj synu," řekl otec a klidně ládoval zbraň. "Mám pocit, že jemu by pomohlo něco silnějšího. Jenže to tady nemá, že?“ zadíval se zkoumavě na muže vedle sebe. "A stejná věc by vrátila sílu i vám."

"Zřejmě víte více než já, otče," odtušil René, kterému v té chvíli zatrnulo a jeho rána šla snad poprvé vedle. Nebyl tak dobrý lhář, jako Erich. Momentálně ani nebyl v dobrém rozpoložení. "Můžete mě poučit, co by pomohlo nám oběma?" otočil se potom pro další pušku.

"Víte, já říkal pravdu. Nebyl jsem vždy kněz. Kdysi jsem byl voják a ještě předtím student na zdejší universitě. A tehdy jsem cestoval. Byl jsem dokonce i v Paříži. Na Sorbonně. A tak jsem potkal muže. Velmi inteligentního muže, který tam měl čas od času přednášky z historie. A ty byly, pane, velmi navštěvované. Nikdo totiž neuměl tak vyprávět. Tak přiblížit dávno zašlou pravdu. Vyprávět, jako by to sám zažil. A jednou jsem ho sledoval po přednášce, chtěl jsem pár odpovědí na otázky kolem prvních století po Kristu, stoletích temna, ve kterých se on přesto vyznal. No, a tehdy jsem viděl, jak ho přepadli. V temných Pařížských uličkách nic neobvyklého. Už jsem mu chtěl běžet na pomoc, když jsem strnul. Ačkoliv jich bylo pět, přemohl je. Dostal ránu do boku... a útočník k němu přiskočil, aby ho dorazil. Nestalo se tak. Místo toho se ten muž vytočil na patě, srazil ho k zemi a prokousl mu hrdlo." Otec Jan se usmál. "Víte připadlo mi to zvláštní, když jsem pak velmi podobného muže zahlédl tady. Po téměř třiceti letech v Praze. Kdy by už tomu muži muselo být nejméně šedesát. A přitom stále vypadá stejně."

"Vy...?" hlesl René a odložil pušku. Švédové si mohli střílet jak chtěli, on se jen zahleděl na starého muže před sebou. "Jean z Prahy, tak jsme vám tehdy říkali," rozpomněl se potom a dál ho pozoroval. Ano. Před třiceti lety, Paříž, Sorbonna... A ta temná, úzká ulička. Bylo jich opravdu pět, potom ten šestý, kterého nakonec zabil. Tehdy si myslel, že ho nikdo nesleduje. Zřejmě se mýlil... "Tedy víte, kdo jsme?"

"Vím? Kdož může říct, že ví, příteli. Já mohu říci jen to, že tuším, že ano, vy, ani váš přítel nejste obyčejní. Víte, když jsem vás zahlédl, na chvíli jsem si myslel, že sním. Nebo že se snad čas vrátil. Bohužel ne. Čas zdá se, stojí jen pro vás dva, kteří ač by nemuseli, jste tady s námi. V obleženém městě, kde by pro vás odhalení vaši odlišnosti mohlo znamenat smrt. Velmi krutou smrt." Starý muž potřásl hlavou. "Tuším co potřebujete k životu, i když jako kněz bych měl být proti tomu, ale vy nám pomáháte... A to nelze jen tak přejít."

"Znamená smrt, otče..." povzdechl si René a opřel se o prázdnou pušku. "Co myslíte, že mu je?" ukázal pak bradou na Ericha, který se choulil na lůžku. "Hynek se domnívá, že je zraněný, že bojuje s nemocí, horkostí. Kdyby to bylo tak, byl bych klidnější. Ovšem někdo o nás ví. Ví, nebo tuší, co vy. Co potřebujeme k životu. A rozhodl se nám to odepřít. Švédským vojákům v žilách proudí velice vzácný kov... Jehož dotek pálí a mrazí."

"Stříbro? Mají v krvi stříbro? Jak?"

"Nevím," pokrčil rameny René. "Stačí jen, že jemu vadí. Mě ne. A může ho být málo, jen co by z malého medailonku, či křížku. Ale málem ho to zabilo."

Otec Jan se na něj díval. "Ale jak..."

"Opravdu nevím. Ale velice nám to zkomplikovalo žití... možná nám hrozí hlad."

"Hlad tady hrozí všem. Ale obávám se, že u něj to bude jiné, že? On není jako vy? Jemu vadí stříbro a jeho oči taky tak nezáří. Je v nich chlad. Vypočítavost. Ne, on není jako vy. Proto ho to otrávilo a vás ne."

"Tady hraje svou roli i dědičnost, ale to je tak složité, že se v tom nevyznám ani já sám," pousmál se René a podal mu prázdnou pušku. "A chlad i vypočítavost... Ta je nám společná, to mi můžete věřit. Kdybychom takoví nebyli, nemohli bychom žít, promiňte, otče."

"Přesto je to zvláštní. Máte ho rád a on vás. To je vidět už na první pohled," usmál se kněz

"Na první pohled?"

"Pro někoho vnímavého."

"Aha."

"Ale máte ho rád, že mám pravdu?"

"Potřebujete si potvrdit, co už dávno víte, otče?" odtušil René a pohladil Ericha pohledem. "Mám ho rád... Jinak bych nepodstupoval, co podstupuji. To mi můžete věřit. A teď..." znovu začal vnímat výstřely pod okny i boj kolem, "nabíjejte, otče! Večer budu muset ven a nechci potkat Švéda..."

Otec jen kývl a nabíjel. A dělal to tak bezmála celé dopoledne, než ho zavolali jinam. Erich se neprobral. Jeho tělo stále bojovalo s nákazou a René jen mohl sledovat, jak mu pod očima hubne. Tělo si bralo sílu, aby se mohlo vypořádat s otravou. Ne, tohle vůbec nebylo dobré. Vůbec ne!

Polévku a maso, které přinesl Hynek, nakonec snědl sám. Potom se nad Ericha nahnul a foukl mu do vlasů. Nebylo to dobré, ale oč mu pomůže, když uvidí, jak se kvůli němu trápí?

"Pane. Pane, vzbuď se..." zašeptal potom a políbil ho. Mohl. Byli sami a nehrozilo, že někdo přijde.

"René," zachvění víček a pak zmatený pohled. Úsměv, trochu unavený, ale byl tam. "Jedl jsi?"

Když vlkodlak kývl, usmál se.

"To je dobře. Bál jsem se, že jsem ti moc ublížil."

"Já se dostanu ze všeho. Jen tak snadno se mne nezbavíš," pošimral ho Ryan nosem ve vlasech a znovu políbil. "Jak se cítíte, hrabě?"

"Popravdě mizerně, můj příteli. Jako by mě někdo všechny části těla propíchal dýkami. Bolí to, ale už to není tak zlé. Hlavně jsem tak nemožně slabý. Tak slabý, že to až bolí…"

"A máte hlad, to vám vidím na očích," Ryan si povzdechl a potom si sedl a přitáhl si ho k sobě, takže měl Earl hlavu v jeho klíně. "Je čas jídla, pane hrabě..." začal si vyhrnovat rukáv.

"Ne! To ne! To nemohu! To nejde!" vzpíral se Earl a snažil se mu ruku odstrčit. "Nemohu příteli. Mohl bych vás zabít!"

"Bez odmlouvání!" zamračil se vlkodlak a oči se mu zaleskly. Tavené zlato. "Jedl jsem a vy se můžete najíst jen mojí krve. Tak to je. Dokud budou mít Švédové v žilách stříbro, budu vás krmit!" Vytáhl z boty dýku a prořízl si zápěstí. První kapky krve dopadly na Earlovy rty. Pohladil ho po tváři. "Jste krásný..." zašeptal potom.

Earl se usmál té lichotce, kterou z jeho úst tak dlouho neslyšel. Měl sice chuť odseknout, že vypadá jako týden stará mrtvola, ale slova se mu na jazyk neprodrala. Místo toho se jen usmál a pak se poslušně napil. A pil dlouho, dokud nepoznal že víc by Ryana vyčerpalo. Pak jen ruku políbil a olízl ránu.

"Už dost."

"Nic mi není," usmál se vlkodlak a unaveně přivřel oči. Potom se k němu sklonil a něžně ho políbil na ucho. "Rád bych..." začal tiše, ale pak se jen usmál a potřásl hlavou. "Je to hloupé, ale rád bych vás zase někdy rád viděl... Ve vaně plné vody. V pokoji plném páry. S úsměvem na rtech." Povzdech.

"Taky bych si rád dopřál koupel a pořádný odpočinek. S tebou, příteli. Chybí mi naše Paříž i krásné a hříšné Benátky." Upír zvedl ruku a pohladil ho po vlasech. "Jednou tohle skončí a my si zase dáme koupel v římských lázních."

"Hm, římské lázně... A sladké Benátky," Ryan si podepřel druhou rukou bradu a zamyšleně se usmál. "Ano, to bych někdy opravdu, opravdu rád prožil znovu."

"Prožijeme, společně," usmál se upír a pak mu stiskl ruku. Spolu. Vlastně jak jinak, náramek je od sebe ani dál nepustí. Budou spolu. Usmál se. Pak se nadzdvihl na lokti a políbil ho. "Ryane. Já tě..."

"Jak se cítíte?" zeptal se najednou otec Jan, který znenadání vrazil do dveří a Erich jen žuchnul zpět do klína svého přítele a partnera

Ryan si jen povzdechl. Pak zase promluvil René, oddaný přítel.

„Mnohem lépe, opravdu otče. A čerstvý noční vzduch nám udělá dobře. Malá procházka Prahou nikdy nezaškodí…“ Jeho prsty se přitom jemně probíraly v Erichových vlasech. Snad nevědomky. „Potřeboval jste něco, otče?“ zeptal se René ještě.

"Jen jsem vám něco donesl," řekl kněz a podal mu felflašku a trochu se usmál. "Nemusíte se bát, není od Švédů. Je ze stanu našeho doktora."

"Vždycky jsem si říkal, co doktor dělá krví, když pouští žilou," René rychle překryl Erichovi ústa a pousmál se. "Díky, otče. Kdybyste potřeboval na oplátku, jsme vašimi dlužníky." Cítil jak Erich našpulil rty a vtiskl mu polibek do dlaně. "Ale teď..."

"Jste oba unavení, já chápu. Přeji dobrou noc. Boží oko nad námi bdí," otec Jan se jemně ušklíbl a potom za sebou zavřel.

"To by se mělo boží oko raději zavřít," poznamenal René, zuby si otevřel donesenou flašku a zhluboka se napil. A ještě. A znovu. Dokud nezbyla ani kapka. Erich mu olizoval dlaň, ale snažil se to ignorovat. Místo toho se k němu sklonil. "Jestli máš ještě hlad..." nadhodil potom a nahnul hlavu ke straně.

Earl se k němu naklonil a přitáhl si ho blíž, jenže místo kousnutí ucítil René-Ryan, polibek. Velmi něžný a stejně oždibovačný, jakým mu pokrýval dlaň. Earl byl v hravé náladě, ačkoliv byl unavený, to poznal.

Vlkodlak si jenom povzdechl a ovinul kolem jeho hubeného těla ruce.

"Zahráváte si, drahý hrabě, víte o tom?" zašeptal, když mu Earl začal ožužlávat jemnou kůži pod uchem.

"Vím, ale strašně rád se vás dotýkám, bez toho, že bych vás musel kousat. I když, poznamenal bych snad jediné… Chtělo by to koupel. Smrdíme."

"Koupel? Nemyslím, že v tomto domě seženeme káď a horkou vodu. Ale možná by... Pokud se chcete projít noční Prahou, pod Vyšehradem jsou malé lázně. Za drobný obnos nás jistě nechají o samotě." Ryan se lehce usmál, ta poznámka byla víc než pravdivá, ačkoliv sám sebe necítil.

"Víte, že se mi moc nechce? Bude to tam plné vojáků. Opravdu nebezpečné. I když s vámi mám nebezpečí v krvi, doslova." Upír se trochu nepříčetně zahihňal. "Víte, že vaše krev chutná po ostružinách a víně?"

"Právě..." Ryan se k němu sklonil a kousl ho do ucha. Jemně. "Nevím, ale jsem rád, že jste mi to řekl... Ano, bude tam plno vojáků, ale já se najím do sytosti a potom se s vámi ponořím do teplé vody... Opravdu, opravdu se nedáte přemluvit?"

"Přemluvil byste i svatého k hříchu, věříte mi?" zeptal se tiše upír a pak ho jemně kousnul. Ale krev nevytekla, jen ho škádlil

"Vy ovšem nejste svatý, o to to mám jednodušší..." odpověděl mu Ryan s tichým smíchem a zajel mu rukou pod košili. "Tak co? Vyrazíte se mnou do Vyšehradských lázní...?"

"Ano, ostatně ani to jinak nejde," usmál se a pak si ho znova stáhl k sobě a políbil. Nebyl ještě dost silný, ale touha s ním lomcovala víc než mocně. Chtěl ho.

"A ostatně, drahý hrabě..." Vlkodlak se jemně usmál a trochu ho od sebe odtáhl, nedbaje toho, že tváří navýsost ublíženě. "Zdá se, že jste zapomněl na jednu drobnost. Když nemusíme lovit není důvodu procházet se po ulicích. Navíc to tam smrdí hůře, než my dva dohromady." Zdvihl ho do sedu a potom se postavil. "Procházka po střechách je navýsost... Zajímavá."

Doslova viděl, jak se upírovi rozšířily oči. Ta nabídka ho lákala, o tom nepochyboval.

"Ano, ma cherr amie, pojďme po střechách prosím!" vydechl tiše a natáhl k němu ruce

Ryan mu pomohl na nohy a vzal ho na záda. Nechtělo se mu vnitřkem domu, kdo ví koho by tam mohli potkat. Místo toho otevřel okno, jejich improvizovanou střílnu a zachytávaje se téměř neviditelných spár, vylezl i se svým společníkem na střechu. Tam ho postavil a přitiskl k sobě.

"Cher amie...?" zeptal se tiše. "Tak jste mi neřekl velmi dlouho, drahý hrabě."

"Dlouho jsem neudělal spoustu věcí, příteli. A možná, jsem si díky Švédům uvědomil, že bych měl, dokud mám ještě čas. Dokud není pozdě," řekl tiše upír a pohladil ho po tváři

"Snad jim ještě nebudeme děkovat," ušklíbl se náhle Ryan a odtáhl se od něj. Ale vzal ho za ruku a drobným, cupitavým krůčkem, jako chodí lehké holky, se vydal po hřebenu střechy.

"Ne, to nehodlám," usmál se Erich a šel za ním. Opatrně, po krůčcích. Až k další střeše, kde ho vzal René znovu na záda a i s ním přeskočil mezeru mezi domy. A zase chvilku šel a pak ho znova nesl. Až k lázním, až pod Vyšehrad

Nad hlavou se jim rozprostírala nekonečná obloha plná hvězd, jakoby hodlala odrážet jejich životy. Nikdy nekončící, záhadné jako ona sama. Jednu chvíli jenom stáli a dívali se jak se nad nimi rozsypaly milióny démantů. A Ryan ho držel a jemně hladil...

Earl se probral ze zasnění.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Pret, 23. 1. 2011 0:59)

Ach ach ach, paráda...

tenhle

(Nex, 4. 5. 2010 2:29)

cyklus se mi moc líbí. je to zatím asi nejlepší pojetí upírsko-vlkodlačího světa, které jsem někdy četla. pár stránek a už vím, že ho mám moc ráda, stejně jako hlavní postavy. těším se na pokračování...a doufám, že bude brzy a úplně stejně snové a plné blízkosti a jemné. jako vaše přátelství, jen jinak. vy víte jak to myslím.

...

(Profesor, 23. 4. 2010 13:55)

Nádherné.
Já si myslela, že otec Jan není nějaký tuctový kněz. Líbí se mi, že má pro ty dva pochopení.
Konec je nádherný. Ma cherr amie, to mne dostalo.

Zanevřít?

(Lex-san, 22. 4. 2010 20:35)

A na vás? To snad ani nejde :-)
Jde spíš o to, že škola a přednášky mi hází klacky pod nohy a než se dokohátím domů, jsou hvězdy na obloze. A tak bohužel nestíhám obcházet své oblíbené stránky, bohužel...
Jinak na tenhle cyklus jsem se vážně těšil jak malý. A čekání se vážně vyplatilo!!! Takového chápavého člena kléru bych někdy rád osobně poznal... Ale na otázku, kdo o našich dvou protagonistech zná celou pravdu, si budu muset ještě chvíli počkat, nu což počkám.
Mockrát díky za věnování a budu se snažit do budoucna pilněji psát komentáře.

Váš unavený, ale teď i velice spokojený Lex

...

(Falkira, 22. 4. 2010 17:43)

Moc hezká povídka. Je příjemné přečíst si občas něco originálního a ne jen mé oblíbené fandomy. :)

:-)

(Davida666, 22. 4. 2010 12:32)

Moc pěkný díl :-)

=0)

(Teressa, 22. 4. 2010 12:31)

nadhera!!! uz sa mooooc tesim na pokracovanie=) dufam ze earlovi vydrzi hrava nalada aj v dalsou dieli a budde opät nejake 18+ =) rychlo prosiiim pokracko=)