Jdi na obsah Jdi na menu
 


Praha III.: Vyšehradské lázně

4. 5. 2010

Praha III.: Vyšehradské lázně

 

"Děkuji, jste velice, velice laskavá. Pánbůh vám to oplatí," říkal právě Ryan, nebo snad René, nějaké ženě a ta mu tiskla do ruky klíč jako oplátku za několik mincí, které zmizely v jejím kapsáři.

"Nemáte zač, velectěný pane. Obránci Prahy jsou vždy vítáni... Je tam zatopeno na zítřek, jen postavíte vodu na oheň."

"Ano, myslím, že to zvládneme. Děkuji ještě jednou."

Earl ani pořádně nevnímal, když ho dovedl do příjemně vyhřáté místnosti a pak k němu přistoupila dívka, která mu pomohla se svléknout a umýt první nános špíny, než měl vstoupit do lázně. Líbilo se mu to, ale stejně očima hledal Ryana. Bez něj se cítil neúplný. Sám.

Konečně lázeň a dívka masírující mu šíji. Nebylo to zlé, ale... Rád by, aby se ho dotýkaly jiné ruce.

"Děkuji ti, jsi velice laskavá," ozval se v tu chvíli Ryanův trochu chraplavý hlas a znovu zacinkání mincí. Drobné dlaně, které mu přejížděly po ztuhlých svalech, zmizely. Pak cosi cvaklo. Zámek na dveřích. Zámek?

"Jsme sami, ma cher..." zašeptal mu vlkodlak do ucha a tentokrát to byly jeho velké ruce, které ho pohladily po hrudi. "Docela sami..."

Upírovi štíhlé paže vystřelily z vody a on si svého druha přitáhl blíž. "Čteš mi myšlenky?" zeptal se, když se konečně odtrhl od jeho úst a jeho hruď se zdvíhala pro něj v zadýchaném rytmu

"Ty jsi mi své krve dal napít dobrovolně..." odtušil Ryan pobaveně a vlezl si za ním. Spokojeně zavrčel. Těžko říct jestli to bylo, že ho objalo teplo vody, nebo Earlovy paže.

"Co s tím má... Ach ano, už chápu. Můžeš mi číst myšlenky, že? Hm," upír se zamyslel. "Tak to abych si dával větší pozor," pronesl pak lehce žertovným hlasem. "Číst mi myšlenky, no prosím!"

"Ovšem," pootevřel vlkodlak jedno oko, které už zase zářilo zlatě a přitáhl si ho blíž. "Mám ti říct, na co myslíš teď?" pohladil ho jazykem za uchem a nechal ho, ať se o něj opře. "Co...?"

"Hm, to by bylo vážně skvělé," zašeptal upír a jemně ho začal oždibovat. "Dobrá… Na co tedy myslím?"

"Popravdě, tvé myšlenky jsou zmatené, nejisté, ale... Vidím Benátky," Ryan zavřel oči, "místnost zahalenou párou... Hm, mám pravdu, že se chceš milovat?"

"Máš," zachraptěl upír a pak ho jemně kousl do podhrdlí. A pak ho začal hladit. Jemně, smyslně. Pomaličku. "Vzpomínám si na Benátky, tehdy… Bylo to tak krásné. Tehdy jsi mě svedl, ale já strašně moc chtěl být sveden. To víno, tvá přítomnost. Bylo… Je to jedna z nejkrásnějších nocí v mém životě."

"Lichotíš mi," usmál se vlkodlak a pohladil ho po pohublých zádech.

"Ani ne, dokud jsem nepoznal tebe, jen málokdo si našel cestu do mého lože."

"Hm, ano," vlkodlak se jemně ušklíbl a ovinul mu ruku kolem pasu. Potom ho k sobě přitisknul tak, že mezi jejich těly nebyla už vůbec žádná mezera. "Ano, to tvé, zjistím si, kdo mi dal afrodiziaka do vína, to mě dokáže rozesmát ještě teď..." fouknul mu do vlasů a pak mu je druhou rukou začal cuchat.

Earl jen slastně zavrněl, Ryan dobře věděl co na něj platí.

"Hmmm, a teď... chceš být také sveden, sám mě svádíš... Je ti zatraceně těžké odolat."

"A je důvod mi odolávat?" zeptal se tiše.

"Popravdě řečeno," Ryan se protřele usmál a přitiskl si ho k sobě ještě blíž, pokud to vůbec bylo možné, "vůbec ne." S tím ho konečně políbil.

Voda kolem nich zašplouchala a místnost se halila do měkkého a vlhkého obláčku z páry. Vzduch dýchal horkem a smyslností. Voněl mýdlem a vínem. Možná trochu krví…

„Nemáte ještě hlad, můj drahý?“ zašeptal mu Ryan do ucha. „Nu? Nechci, abyste se mi příliš unavil…“

Upírovi, teď již bývalému, vyjely trochu špičáky. Už ne tolik jako kdysi, ale přeci jen René - Ryan poznal, že chce. Chce se napít a chce ho k sobě. Chce se s ním milovat. Teď byl ve stavu, kdy si s ním mohl dělat, co si zamanul. Bylo to velice opojné mít moc nad někým, jako byl Earl. Až moc opojné... Přitáhl si ho blíž, nechal ho, ať se mu posadí na klín a dlaněmi mu přejel po zádech. Pak naklonil hlavu na stranu.

"Hm?"

Jenže Earl si přitáhl jeho ruku a přejel mu po dlani jazykem.

A pak sjel na zápěstí a kousl.

Vlkodlakovi proběhl páteří mráz a přes rty mu uniklo slabé zasténání. Ruce... Dokud ještě mohl, vždycky ho Earl kousal do krku. Věděl, že ruce jsou jeho slabost, citlivá stránka. Ten malý prevít, napadlo ho náhle obdivuplně. Druhou dlaní ho začal pomalu hladit po úzkých zádech.

Earl začal vydávat podivné vrnění, jako ostatně vždycky když od něj pil a nebyl zcela vyčerpán. A on ho hladil po zádech. Upír, který vrní! Připadalo mu to skoro k smíchu, ale bylo to tak. Vrněl... A zavíral oči.

Ryan se mu nakonec mírně vykroutil, šlo to lépe, když neměl tak dlouhé zuby a nemohl se tolik zakousnout. A musel se pousmát. Vypadal rozkošně, skoro jako hladové dítě s tou krví, která mu stékala po bradě a rozpouštěla se ve vodě. Skoro čekal, že řekne "ještě". Neřekl. Pohladil ho znovu po zádech a pevně stiskl bok.

"Také mi musí nějaké síly zbýt, příteli..."

Zuby zajely na svá místa a Erich si olízl rty. "Díky, příteli," hlesl a přitiskl se k němu blíž. Ano, to se mu líbilo, nechat se jen rozmazlovat.

"Hm, není zač..." Bude vrnět, i kdy zrovna nebude pít jeho krev? Nechal ho, ať se na něj položí a začal ho pomalu, téměř opatrně svádět. Hladil ho po zádech, sklouzával na boky i na stehna, nechal ho, ať se o něj jemně otírá. Miloval, když ho mohl rozmazlovat.

A za chvíli ten zvuk zaslechl znova. Jen vrnění a předení. Upír se usmíval, měl zavřené oči a tichounce předl. Odpočíval a nechal se unášet slastí a příjemným teplem. Nechtělo se mu nic, jen takhle ležet a jen být.

Přítulný jak malé koťátko. Malé, smrtelně nebezpečné koťátko. Ryan mu znovu dlaní přejel křivku páteře, sklonil se a lehce ho kousl do krku. A ruku zároveň propašoval mezi jejich těla. S potěšením zaznamenal, že se Earl zachvěl, když ho pohladil.

„Benátky jsou Benátky,“ zamumlal tiše, když se sklonil k jeho uchu. „Ale Praha má také krásy, které žel bohům stále zůstávají nedoceněné…“

"Hmm, to tedy ano," pousmál se Earl a přitisknul se k němu víc. "Máte pravdu."

"A jak je vám, drahý příteli?" položil mu Ryan starostlivou otázku. Jeho zápěstí během té doby přestalo krvácet úplně a teď se ranky pomalu zatahovaly. "Lépe? Hůře...? Povězte."

"Hm, o moc lépe, děkuji," usmál se Earl a pak se k němu přitiskl. Bylo mu dobře a v těle se mu rozlilo příjemné teplo.

Jen spolu leželi v pomalu chladnoucí vodě, opírali se jeden o druhého a všichni Švédi i se svou krví poznamenanou stříbrem jim mohli být ukradení. Teď a tady byli zase těmi, kterými bývali. Mocní mužové svých klanů, kterým intriky příbuzných a odpůrců, či jen vlastní vůle přichystaly nezáviděníhodný osud… Kterým se podařilo uniknout a přežít. Dva, kteří by se sebou nechtěli mít nikdy nic společného, kdyby je náhoda nesvedla dohromady.

Ryan pomalu hladil Earla mezi lopatkami a druhou rukou se mu probíral vlasy.

"Ryane?"

"Hm, ano?"

"Víš, já… Chtěl bych ti něco říct. Víš, kdyby se mi něco stalo."

"Hm?" Vlkodlak se na něj zadíval a jeho oči v přítmí zlatistě zazářily. "Máš na mysli něco konkrétního? Švédy jsme přece vyřešili, a docela ku prospěchu obou, ne?"

"Ne, myslím, kdybych zemřel. To se může stát, Ryane, a ty to víš. Oba to víme." Earl se na něj vážně zadíval.

"Stát se to může," Ryan vážně přikývl, ale hladil ho pořád. Bylo mu příliš dobře na takové myšlenky. I když nebyly zcela od cesty. "Ale řekl bych, že je přece jen trochu těžší nás sprovodit ze světa."

"Ryane… Mě se o tom taky nemluví jednoduše, ale přeci jen jsi fyzicky odolnější než já. Sám jsi viděl, že se může stát cokoliv a..." Earl se zamračil, potřeboval s ním mluvit a on ho zase začal hladit po zádech a teď mu rukou zajel i do klína. A k dovršení všeho ho ještě jemně políbil za ucho.

"Já to chápu, nebo se o to aspoň snažím, ale máme za sebou docela nepříjemné dny. Musíš o tom začínat zrovna teď? Myslím, že nás zatím nic horšího kromě postříbřených Švédů nepotká... A ty jsi sladký."

Earl si povzdechl a pak se k němu víc přitiskl. Vlastně měl pravdu. Proč si tím teď kazit chvíli, kdy mohou být spolu. Earl si povzdechl znova a potlačil myšlenky na to, co bylo kdysi. A to, co znal. Některé věci Ryan vědět nemusel. Pokud už je ovšem nevěděl. Vždyť mu neřekl, jak dalece mu může číst myšlenky? Ale snad kdyby o nich věděl, tak by... nedělal, co dělal. Znovu ho políbil za ucho a potom sklouznul na krk a jemně ho kousl.

"Hm, myslím, že už vím, co mají upíři na tom vysávání. Je to... zajímavé," zachechtal se potom tlumeně.

"Ale musíte připustit že ty bláboly o vysávání lidí jsou blbost. Vemte si obsah žaludku a pak, kolik mají lidé krve.Maximálně můžu vypít tak litr a to musím být vyhládlý! Obyčejně mi stačil půl litr a tak i ostatním. To lidé z nás udělali bestie."

Ryan zdvihl oči v sloup a povzdechl si. Potom ho přestal hladit, vzal jeho hlavu do dlaní a přitáhl si ji k sobě.

"Vy jste... nenapravitelný, příteli," usmál se a potom ho políbil, aby tu zatracenou pusu zavřel a aspoň na chvíli přestal rozumovat.

Earl zamrkal, ale pak mu ovinul ruce kolem krku a nechal se líbat. Tohle se mu líbilo. I když ho Ryan zase nenechal domluvit. Ale to mu dělal poměrně často. Minimálně vždy, když mohl bez morálních následků a když on zrovna mluvil o něčem, co se mu nechtělo poslouchat. Byl občas jako rozmazlené dítě, ale to opravdu jen občas a Earl si nikdy nemohl stěžovat, že by se mu dostalo nějaké újmy. Konečně se od něj odtrhl.

"Pokud bestie, pak ta nejsvůdnější a nejkrásnější bestie na světě," ušklíbl se nakonec.

"Můj drahý hrabě, musíte přeci vědět, že tím, že jsem s vámi a tím, že jsme se napili krve toho druhého, je ze mě nejen bestie, ale také svým způsobem zrůda…" Earl chtěl zase něco namítnout, ale byl znova políben.

"Ale to vám mohu říct beztrestně jen já, že?" zamumlal Ryan.

"Ano," povzdechl si vamp a nechal se líbat na krku.

"A propos, jestli jste vy bestie a zrůda, co jsem potom já?" otázal se vlkodlak pobaveně, když se přesunoval k jeho čelisti a potom k rtům. "Hm?" zabručel, když se Earl neměl dlouho k odpovědi. Oči mu svítily pobavením.

"Roztomilé štěňátko asi sotva," zamumlal Earl.

"Ach, a já si už začínal dělat naděje," drsná Ryanova dlaň sklouzla po upírových zádech až docela dolů, kde zmizela pod vodou. "Hm, tak štěňátko ne. Co dál?"

"Mladý pubertální vlčák," ušklíbl se vamp.

"Ale tak to byste mě urazil..." Jemným pohybem ho přiměl k přidušenému zasténání. "Já se domníval, jakého ve mně vidíte temného svůdce a vy na mě s takovým tvrzením... To od vás není hezké."

"Neřekl jsem vám, že mám rád psy?" mrkl na něj hrabě, ale pak mu přes rty přeběhlo tiché zasténání. "A vy... Vám je těžké odolat."

"A co teprve vám..." usmál se Ryan a dál ho hladil. Voda pořád chladla, ale nevadilo to. Každý dotek mohli tak cítit a vychutnávat mnohem více.

Pak Ryan náhle zdvihl hlavu.

"Co se děje?" zeptal se Earl, který se právě sklonil a začal ho líbat na krk a hruď, kde občas přejel i jazykem a vyloudil tak ze svého druha tiché zasténání

"Mám... ach bože," povzdechl si Ryan a přitáhl si ho blíž, "mám špatný... och, pocit. Jste bestie, vévodo, zatraceně přitažlivá a neodolatelná bestie..."

Earl se usmál. "Kdokoliv by byl tak hloupý, aby sem chodil, by spáchal největší a POSLEDNÍ hloupost svého života," zapředl a sklouzl mu rukou mezi nohy. Začal ho hladit a usmíval se. "Ma cherr amie."

"Parchante," ušklíbl se Ryan a zajel mu rukou do plavých vlasů. Vždycky ho fascinovaly. I teď, zvlhlé a trochu hrubé, mu vůbec neprotékaly mezi prsty, ale přesto se mu líbily. A když Earl dělal, co dělal. "Ach..." povzdechl si za další chvíli a mnohem hlasitěji, než původně chtěl.

Výhodou mít za přítele a milence vampa bylo jeho dýchání. Nemusel se nadechnout celé minuty a když sklouzl hlavou pod vodu, ty světlé kadeře vytvořily na hladině jakýsi závoj, pod kterým se mohlo dít cokoliv a Ryan zasténal znova. Když se ty drzé a přeci talentované rty sevřely kolem něj... Ucítil nejen mrštný jazyk, ale také zuby.

Sací reflex, napadlo ho mimoděk. Sací reflex a zuby, něco tak fantastického... Prohrábl ty světlé pramínky, které se vznášely na hladině, ale i pod ní a potom ho trochu poškrábal za uchem. Earl se mu dlaněmi opíral o stehna a vzdor všem tvrzením, že jsou upíři studenokrevní tvorové, hřál. A Ryanovi se dělaly téměř mžitky před očima touhou. Silnou a všepohlcující touhou.

Pak ho instinkty přes všechno omámení tím milostným mučením opět varovaly...

Earl ho pohladil mezi nohama a sjel mu rukou dál až k otvoru. Pohladil ho a vklouzl do něj prstem. Ale jen jemně. Velmi jemně

Ryan už sténal nepokrytě. Ten malý mizera moc dobře věděl, co na něj platí. Ach panebože, jestli s ním brzy něco neudělá, tak ho připraví o rozum. O všechen rozum, který mu v jeho přítomnosti ještě zbýval.

Popravdě, ten stín za oknem mohla být klidně sova.

Earl ho víc sevřel, začal usilovně sát a rukama se mu naprosto nepokrytě probíral klínem a dva prsty měl v jeho zadnici. Byl zběsilý a velmi naléhavý. A jeho přítel na pokraji nebezpečného šílenství.

Věděl, jak se tahle hra hraje, znal pravidla, vzpomínal si, kolikrát to takhle dělával on sám Earlovi, mučil ho a týral, dokud nežebral o milost... Ale vyzkoušet si to na vlastní kůži bylo něco nepředstavitelného. Pod vodou mu tiskl hlavu do svého klína, zatínal zuby a unikalo mu tiché sípání, nebo i nadávky.

Earl našel to místo které hledal a pohladil ho. Ryan zvrátil hlavu a táhle zasténal. A když sebou jeho tělo poprvé trhlo, Earl se vynořil, nadechl a znova sklonil a sál jako nikdy předtím. Ryanovi vyhrkly slzy.

Vzteky, že to tak protahuje. Vzrušením, které mu stoupalo v celém těle, burácelo v žilách a tepalo ve spáncích silou tak hrozivou, že byla obava, aby ho neroztrhlo... A přesně v té chvíli, kdy už balancoval na hranici absolutní slasti se dveře lázní rozletěly dokořán.

Instinkty ho varovaly. Ten stín na za oknem mohla být sova. Ale ten upír měl tak neuvěřitelně talentovaná ústa.

Earl cítil jak sebou trhl a pak i k němu dolehly ty kroky.

"Dvě prasata se tu spolu válejí v hříchu sodomském!" ušklíbla se jedna z přišedších postav, které pomalu obklopily káď, kde jen Ryan obtížně sbíral trosky svého racionálního uvažování.

Měli švédské uniformy, ti jejich podivní návštěvníci. A on ukrutný vztek, protože i když se Earl ještě snažil, jeho vzrušení opadávalo a dostavila se frustrace.

Přimhouřil oči a potom od sebe kolenem přítele odstrčil.

Earl se dal ale stále zůstával víc pod vodou. Čekal, co se bude dít. Zvuky k němu přicházely trochu zkresleně a on jen čekal, co bude dál A rostl v něm vztek. Za to, že někdo přerušil jejich soukromou věc!

"Tak co mi na to řekneš, ty prase?" oslovil jeden z mužů Ryana, který si ho pořád měřil přimhouřenýma očima, které ale neodrážely jeho skutečné pocity.

"Mluvíte dobře česky, na to, že jste oblečení jako Švédové," odpověděl potom tiše.

"To je jedno, jak mluvíme! Vylez z tý kádě, špíno. Ty i ten tvůj podržprdelka!"

"Ale mě to jedno není," usmál se Ryan, zdvihl hlavu, takže se jim díval do očí a v úsměvu vycenil zuby. "A lituju, stříbrem si nepomůžete," dodal ještě.

"Myslíš že ne?" zasmál se muž a v rukou měli náhle všichni stříbrné dýky

"Já to vím," ušklíbl se trochu a vymrštil se. Celá síla jeho nelidské podstaty se koncentrovala do přesných pohybů. Voda z kádě se vylila kolem a jemu pranic nevadilo, že je nahý.

A bledý vamp mu nezůstal o moc dlužen. Vrhl se vpřed i když mu stříbro vadilo, nebál se ho. Tady věděl, kde je, tady nebylo skryté a zákeřné

Ryan skočil po nejbližším a vykroutil mu dýku z ruky. Nedalo to ani moc práce. V duchu uvažoval nad tím, jestli jsou opravdu tak naivní a myslí si, že stačí jen trocha stříbra, nebo jsou jen předvoj a za rohem čeká armáda lovců... Stříbro bylo čisté, jen ho trochu hřálo, rozhodně mu nemohlo ublížit. Kdyby ho namočili do svěcené vody, asi by to bylo o něco horší. Ale taky ne o moc. Těžko se věřilo, že na ně šli tak žalostně ozbrojení.

"Jste nečistá, hnusná prasata!" prskl po něm muž, když se mu sápal na nahá záda, zatímco vlkodlak připravoval o zbraň jeho společníka.

"To už jsi říkal!" ucedil skrze zuby.

Earl se s nepřáteli nebavil. Byl rychlejší než Ryan, i když postrádal jeho sílu. Ryan zase  neměl jeho podivnou stínovou mrštnost, přestože si byli teď víc podobní díky společné krvi. A tak teď tančil mezi protivníky a stříbrný kov ho nelekal.

Ryan odzbrojil dalšího a rázem měl v rukou dva nože. Oba ho hřály do dlaní. A jeho úsměv dával tušit nepěkné věci. Zlatisté oči se zúžily, když si měřil své protivníky.

"Tak?" zeptal se po chvíli tiše. Najednou jakoby všechno ztuhlo.

Na kratičký okamžik, na jednu vteřinu času.

A potom začal i on ten smrtící tanec mezi střepy. Dýky v jeho rukou se jen míhaly a kde nestačily, tam se zakously jeho ostré zuby.

"Potřeboval jsem se tuhle noc napít... Nevěděl jsem, že mi dodáte jídlo až pod nos."

 "Nemusel jsi ani chodit ven," zašklebil se Earl, který odrážel menší skupinku od skříně, kde stál. Pak ho to viditelně přestalo bavit a vyřídil ji několika chvaty.

Náhle bylo ticho. Boj skončil stejně nenadále jako začal.

"Už jsi se navečeřel? Zdá se že tu budou další."

Ryan v tu chvíli prořízl hrdlo dalšímu a teď se zdvihl, ústa plná od krve.

"Nevím, kde jsi vzal, že vypiješ krve jen litr... Já mám hlad, takže dokud bude přísun, budu jíst," zašklebil se a z vyceněných tesáků mu sklouzla nejedna karmínová kapka.

"Zrůdo!" ozvalo se v té chvíli zpoza kádě. "Zrůdo! Zplozenče pekel!"

"Já to říkal, že je tu další!" řekl Earl a vytáhl zpoza kádě mladíka asi osmnáctiletého.

"Poslední?" zdvihl se Ryan a olizoval si kapky krve z tváře. Že je od krve celý, že je jí pokrytý odshora dolů, že mu ulpěla i ve vlasech, to si nijak zvlášť nebral. Už téměř zapomněl, jak chutná to živočišné zabíjení, jaké to je chlemtat nepřítelovu krev, když vám ještě v hlavě znějí zvuky boje. Dávné časy...

Přidřepl si k mladíkovi a zdvihl mu bradu.

"Poslední, že ano?" zašeptal a jeho prsty za sebou nechaly krvavou stopu.

"Hm, a mohl bys ho nechat."

"Proč?"

"Líbí se mi?"

"To se ale nelíbí mě," opáčil vlkodlak tiše a podíval se na svého společníka, přítele a milence v jedné osobě.

Mladík nebyl schopný se strachy pohnout, natož se nějak bránit.

"Nebo máš snad jiný nápad...?" nadhodil Ryan, když se Earl dlouho neměl k odpovědi.

"Rád bych ho vyslechl a prozkoumal. Docela by mě zajímalo, jestli má taky něco v krvi." Earl zase mluvil se zaujetím vědce. Pak mladíkovi zvedl hlavu. "Navíc mi někoho připomíná. Jen nevím koho. Jak se jmenuješ, chlapče?"

Mladík zarytě mlčel a jen si odplivl, když se ho Earl dotknul.

Ryan, pořád zkrvavený se trochu ušklíbl. "Zdá se, že mluvit se mu nechce, drahý..." zašeptal a přejel Earlovi po lýtku. Oči mu svítily nevšedním zaujetím.

Upír si jeho ruky nevšímal. Byl zaujatý mladíkovým zjevem. Někoho mu totiž připomínal. Někoho koho znal.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se ještě jednou

"Odstup ode mě, satanáši!" vřískl mladík místo odpovědi a pokusil se ho odkopnout. Silná ruka ho znehybnila.

"To bych nedělal," zašeptal mu Ryan do ucha a z pachu krve se mladému muži zdvihl žaludek. "Skutečně bych to nedělal," opakoval mu Ryan mazlivě a potom se podíval vzhůru. Earl se pořád tvářil tak zaujatě. A zase v nevhodnou dobu. Jako vždy.

Opravdu byl zaujatý a pak mladíkovi udělal před očima pár složitých gest.

"Jak se jmenuješ, hochu?" zeptal se pak tiše.

"Wyann Cayne."

"Já si to myslel," řekl tiše Earl a pohladil ho po čele. "Kdo byl tvůj otec?"

"Fred Cayne."

"A jeho otec?"

"Joshua."

"Hm... Je to jasné."

"Jasné?" Ryan se zamračil. Pak popadl Earla za ruku a násilím si ho přitáhl k sobě. "Copak je jasné? Znáš jej?"

"Znal jsem jeho děda, byl mým podkoním."

"Ach, podkoním, nebo i něčím víc?" Ryanovy oči vypadaly podivně.

"Nechápu, co tím myslíš?"

"Ten kluk se nás pokusil zabít, Earle, už víš, co tím myslím...?" Vlkodlak zdvihl obočí. A pak se náhle usmál. "Promiň, chovám se jak žárlivá princezna. Ale co s ním uděláme?"

"Joshua měl ještě jiné jméno, respektive dvě. Jedno z nich bylo Marek. Byl to on, kdo mi tehdy dal ty afrodiziaka do vína."

"Ach... A já myslel, že jeho jméno neznáš, že je to sladké tajemství po kterém chceš i nadále pátrat..." Ryanovy prsty za sebou pořád zanechávaly krvavé stopy, když Earla pomalu hladil.

"On je sice mimo, ale vše vnímá," upozornil ho Earl, ale to už mu Ryan zavřel ústa polibkem.

"Ano, vnímá, já vím... Ale já jsem hladový. Stále hladový," zašeptal mu potom do rtů. "A znáš to, zabíjení rozjařuje, honí tě zkusit něco zakázaného, nemravného... S tebou. S ním," pokračoval šeptem, zatímco ho dál líbal. "Něco hříšnějšího, než Benátky."

"Co chceš?"Ear se usmál a pak pomalu klesl pod váhou jeho těla na vlhkou zem. "Pověz mi, co si přeješ?"

"Tebe, jeho... Pojď, přimějme Boží oko, ať se nad námi zavře, pojď... Pojď zkusit, jaké to bude, když se tvého těla dotýkají ještě jiné ruce, než mé, zatímco tě líbám." Ryan ho pomalu hladil, uprostřed vší té krve, která ulpívala na něm i na Earlově světlé kůži.

Upír jen mávl mladíkovi ještě jednou před obličejem a pak zašeptal: "Pojď, připoj se k nám a bude se ti to líbit. Líbej mě a neboj se, bude to příjemné."

A mladík ho jako ve snách uposlechl. Pomalu se zdvihl do kleku a potom se k němu přiblížil... Nejistě, jakoby se i jeho obluzená mysl bála něčeho takového. Pak po něm hmátla Ryanova silná paže a strhla ho k nim dolů. A mladík pomalu přiložil dlaň na Earlovo nahé tělo. Pak si ho Earl přitáhl blíž a políbil. A tím, jakoby mladík zapomněl na vše... A připojil se k jejich stále odvážnější hře.

Bylo to něco neuvěřitelného. Možná ohavného. Nemravného zcela určitě. Zvráceného... Ale nádherného zároveň. Uspokojujícího.

"Jaké to je?" zašeptal mu Ryan do ucha a jeho ruka zabloudila do Earlova klína. Wyann zatím pomalu mapoval upírovo tělo. Polibky, doteky. Ještě pořád měl uniformu, ale nemělo to trvat dlouho. "Jaké to je, být líbán mnou, ale dotýkán někým jiným...?"

"Příjemné, velmi příjemné," Earl se usmál. "Ačkoliv si myslím, že by mohl někdo přijít. přeci jen ten hluk… Posloucháte mě, hrabě?!"

Ryan hmátl po mladíkovi a začal ho pomalu vysvlékat z uniformy.

"Kdokoliv sem přijde, udělá největší a POSLEDNÍ hloupost svého života, tak jste to říkal, ne?" obrátil se potom na Earla a přitom olízl chlapci rty. Ten jen tiše zanaříkal.

"Měl byste mu dopřát také nějaké potěšení," pousmál se Earl, zvedl se a jemně kousl Ryana do krku.

"Ano, to měl..." zamručel Ryan tiše a rozepnul mladému muži kalhoty. "A vám. I sobě... Potěšit. Hm, to co děláte, je velice příjemné," zabrumlal, když ho Earl začal líbat po páteři.

"Přesto si ale myslím, že bychom měli zmizet, každou dobu se může někdo objevit."

"Zmizet? A kam?" zeptal se Ryan poněkud mrzutě, protože když Earl pokládal tu samou otázku, nebo ten samý návrh několikrát, bylo zřejmé, že na něm trvá. Vlkodlak se nemohl ubránit úšklebku, v jeho zakrvácené tváři to vypadalo docela strašidelně. A přitom si k sobě tiskl toho omámeného chlapce, který ho bezmyšlenkovitě líbal.

"Hm, to já nevím, ale pro všechny případy to tu půjdu zkontrolovat. Buďte na toho hocha zatím hodný, ano?" V tu chvíli po něm Ryanova ruka hrábla. Už se zdvihal, ale jak ho strhl zpět, podjely mu na kluzké podlaze nohy a žuchnul sebou zpátky.

"Nikam," zavrčel hrdelně a přidržel si ho. "Kdo ví, co tam najdete... Rozhodně to může počkat."

"Co kdybych alespoň zavřel dveře?" zeptal se vamp klidně, ale v očích už mu zatančilo nebezpečné šílenství. "Ty dveře. Přeci to není nic slo..." Nestačil domluvit. Mohutný vlkodlak ho políbil, vzal mu tak dech a svým tělem také sílu někam vstát, když si na něj skoro lehl.

"Myslíte, že vás jen tak pustím, drahý vévodo?" zavrčel mu do ucha, zatímco ho dál líbal. Takhle ho za ta neskutečná léta Earl poznal jen párkrát. A nikdy v takové situaci... Koutkem oka viděl, jak od sebe odstrčil to mládě. A ono se zdvihlo... Na okamžik si myslel, že uteče a všechno bude na nic, ale ten chlapec udělal jen to, co chtěl on. Zavřel dveře. A oni se ocitli uprostřed zdemolovaných lázní, plných krve a pachu smrti, téměř nazí a téměř nepříčetní chtíčem.

Oprava, oba byli nazí, jen ten mladík měl na sobě ještě rozepnuté kalhoty a polorozhalenou košili. Earl tiše zavrčel, ale jeho společník mu nedal domluvit. Jen ho dál tiskl k zemi a hladil a líbal. Earl si povzdechl. Ted s ním těžko něco udělá.

Vlkodlak a s upíří krví v žilách... Fantastické, krásné a tak nebezpečné stvoření. V té chvíli se od něj Ryan na okamžik odtrhl a když se Earl podíval, co dělá, téměř by mohl přísahat, že toho kluka hypnotizuje pouhým pohledem.

"Svlékni se," přikázal mu potom tiše a vzepřel se na rukou, takže si Earl mohl vydechnout. "Svlékni se pro nás..."

A mladík ho poslechl. Earl musel polknout, ale byla to pravda. A za chvíli stál ten hoch před nimi, jak ho Pánbůh stvořil.

Earl se usmál. "Tak… a co teď?"

"Cokoliv budete chtít, drahý vévodo," upřely se zlatisté oči do těch jeho a Ryanova ruka mu zabloudila do klína. "Cokoliv si řeknete..." Byla to pravda, Ryanovy oči byly hypnotické. Nádherně hypnotické.

"Prosím, měli bychom být opatr..." Earl nestačil znova domluvit. Ruka v jeho klíně byla neodbytná. A pak ho najednou začaly líbat ty cizí rty, měkké a velice něžné. Nebyly to Ryanovy polibky, naléhavé a vášnivé, tyhle byly sladce nesmělé a nezkušené. Ale vířily vášeň ještě víc.

"Zbožňuju, když vás nenechávám domluvit," usmál se Ryan a jeho rty se přisály na Earlovu hruď, pokrytou krví. Všichni tři byli teď zakrvácení, ale zdálo se, že v Ryanovi to jen posiluje chtíč. Polibky sklouzl dolů a dolů, až Earla na stehnech zašimraly jeho vlasy.

Earl jen zasténal a když ho vzal vlkodlačí ex-hrabě do úst, tiše vykřikl. "To… to-od vás vůbec není hezké, že… mě… nechcete nechat… domluvit."

Ani tentokrát mu nebylo přáno si vyslechnout odpověď. Wyann mu věnoval další ze svých roztomilých polibků a přitáhl si jeho ruce ke své nahé kůži. Pravděpodobně tak úplně nevěděl, co dělá, nevnímal, ale podle zastřených očí se mu to líbilo.

Earl natáhl ruku, přejel mu s ní po hrudi, po břiše, až do klína a začal ho hladit. Čím víc mu Ryan lízal a sál kůži ve slabinách, tím víc on laskal mladíka

Vlkodlak pomalu nahmátl vstup do jeho těla a jeho polibky se náhle stačily palčivějšími. A pak ho napadl naprosto ďábelský a amorálně zvrácený nápad. Zatlačil do Earlova těla víc a druhou rukou si k sobě přitáhl toho chlapce. A Earla jemně kousnul.

"Co..co chceš dělat?" zasípal Earl.

"Uvidíš," odbyl ho vlkodlak jemně a dál ho vzrušoval, připravoval, hladil. A nenápadně manipuloval s Wyannem, až se ten nakonec ocitl obkročmo na Earlových stehnech. A druhá Ryanova ruka uchopila Earlovo zápěstí a navedla je k chlapcovu pozadí. Vlkodlačí oči zářily.

"Ryane..." Earl se pokusil něco říct, ale vlkodlak jen zavrtěl hlavou a on pohladil chlapce, který se nad ním skláněl.

"Neříkal jsi sám, že se mu to bude líbit?" zapředl vlkodlak tiše a políbil Wyanna na rameno. "Hm, tedy se snažím, aby se mu to líbilo..." A uchopil Earla v bocích.

Earl se zase jednou změnil v toho poslušného a nechal sebou manipulovat. Pak se stalo něco, co by mu na mysl nepřišlo ani v těch nejdivočejších snech.

Ryan do něj pomalu vstoupil. A v té samé chvíli mu Wyann dosedl na klín.

Earl vydechl . Tohle nečekal ani v nejmenším. Tiše a táhle zasténal. "Ryane!"

"Chtěl jsem potěšit především tebe," usmál se vlkodlak. Chlapce zmítajícího se mezi jejich těly už vnímal jeho okrajově, nebyl pro něj důležitý. Earl byl ten, na kterém mu záleželo. A Earla si přitáhl blíž, takže Wyanna sevřeli pevně mezi s sebou. "Jsi sladký, víš o tom?" zeptal se Ryan a přes jeho rameno Earla políbil.

"Nevím, jen… sakra… Ryane, tohle mě zabije..." Earl vydechl a když se ti dva na jeho těle sladili v pohybech, zasténal. Stejně tak mladík, který mu stehny svíral boky, a kterého on sám laskal v klíně.

"Nemůžeš zemřít, o to se postarám..." zamumlal Ryan tiše a dál ho hladil. Vnímal tu spojenou váhu obou těl, vnímal, jak v Earlovi narůstá vzrušení každým dalším přírazem a jen stěží ovládal sám sebe. Ne, už se vůbec neovládal. Extáze z boje, extáze tělesného potěšení. Neuvěřitelné spojení dvou věcí, které ho téměř připravovaly o rozum. Střídavě líbal Earla na rty a střídavě občas poškádlil mladíkův krk svými zuby... A nejednou mu hlavou blesklo, jak asi chutná jeho krev?

A pak mladíka prostě kousl do ramene, ne moc, jen trochu, ale krev z toho tekla a on se napil. Zabublala mu pod rty, zatímco se on chvěl a naříkal slastí, pil a bral si jeho sílu, jeho dravost i život. Možná že ze začátku to byla malá ranka, ale nedokázal se odtrhnout. Bylo to tak opojné... Dál svíral Earla v bocích a přirážel do jeho těla a ten hladový chtíč mu klokotal žilami a docela ho ovládnul.

Earl se k němu zvedl a bylo to téměř na poslední chvíli, kdy mu mladíka od rtů skoro odtrhl, rána byla velká a krvácela a byla čistá… i jemu se z toho točila hlava tak, že se toužil zakousnout.

"JE naše potěšení," zamumlal Ryan a políbil ho, aby pocítil chuť té krve na jazyku.

Jen pro naše potěšení, opakovaly Earlovy myšlenky, zatímco se jeho boky snažily vyjít vstříc vlkodlačím útokům a zároveň se chtěl dostat co nejhlouběji do toho mladého těla.

"Potěšení..." olízl mu jeho milenec rty.

"Zabije ho to," zašeptal, ale to už zase přirazil hruběji a on zvrátil hlavu. "Ryane..."

"A on chtěl zabít nás," připomněl mu ten hebce klouzající hlas. "A jeho krev je tak sladká..." Další tvrdý příraz, který z Earla vyloudil zasténání. A krev, která byla tak blízko. Tak strašně blízko.

Mladík se k němu schoulil a Earl zasténal víc jak se o něj třel. A mladík také. Pak mu zvedl tvář a políbil ho. Jemně ho kousl do rtu a pak mu drobnou ranku pohladil jazykem. Věděl, že teď ho mladík vnímá.

"Neboj se," zašeptal a pak ho znova políbil.

Věděli jak to skončí, věděli to oba. Jen možná Ryan věděl o malinko víc. Jeho hlad byl velký, živil ho vztek a smilná touha. On chtěl zabíjet a chtěl pít. Jednoduše chtěl... a dělal to. Pomalu slízával každou kapku, která vytekla z rány na Wyannově rameni a byla jen otázka času, kdy se zakousne a už nepustí. Vyčkávavě se podíval na Earla, poslední šance, příteli, říkaly jeho očí.

"Ne, Ryane, nechci… ho zabít," zašeptal Earl a pak si mladíka přitáhl blíž k sobě. "Ne, příteli." S tím mladíka vzal a jemným pohybem ho donutil sklouznout z něj. A když uviděl Ryanův pohled, raději ho strhl a odstrčil k hromadě oblečení.

Vlkodlak mhouřil vyzývavě oči. Krev na něm zaschla, už se neleskla, ale ty oči vypadaly jako tavené zlato. Krásné a smrtící. Chlapec se třásl po celém těle a jeho ruka zabloudila mezi jeho nohy, jakoby se do něj přelila část Ryanova chtíče.

"Co... to... má... znamenat?" zeptal se vlkodlak tiše a nahrbil se, připraven ke skoku.

"Toho chlapce ti nedám," řekl tiše Earl a pak jeho ruce vystřelily a on objal svého přítele a strhl ho na sebe. Jeho rty se střetly s těmi druhými. Polibek, který mu vamp věnoval byl s chutí krve a pak ho Earl kousnul.

"Tolik ti na něm záleží? Pokusil se mě zabít," zavrčel Ryan a hrubě mu roztáhl nohy. "No tak, tolik ti na něm záleží?!"

"To chce spousta lidí. Je to kluk." Earl zasípal a zaryl mu nehty do ramen pak sklonil hlavu a jedním trhnutím si rozerval kůži na rameni. Věděl, jakou moc má jeho vlastní krev nad vlkodlačím šlechticem.

"Kluk, co mě chtěl zabít," opakoval Ryan vztekle a hrubě ho otočil na břicho a přiměl, ať si klekne na všechny čtyři.

Chlapec se v koutku třásl, jak se snažil dosáhnout uvolnění a po tváři mu stékaly slzy.

"Nechci tvojí krev," zašeptal vlkodlak sotva slyšitelně, "nezajímá mne..."

"Je to kluk."

"A ty jsi kdo, abys mi bráni?!" zavyl Ryan a pak se k němu přitiskl, vnikl do něj a... ucítil vůni jeho krve. "Kdo jsi, abys mi říkal, co mám dělat...?"

"Myslel jsem, že víš, kdo jsem," řekl tiše Earl a pak jen držel. Veškerá radost z něj spadla. Toho chlapce nechtěl dát, protože mu ho bylo líto a že to Ryan nedokáže pochopit... To ta krev, napadlo ho, když mu milencovy ruce rozdrásaly kůži na bocích. Krev a smrt. Proto se říká, že vlkodlaci jsou bestie, krvelačné zrůdy.

"Pověz," zašeptal mu Ryan do ucha a pak mu přejel boltec špičkou jazyka. "Pověz mi jediný důvod, proč ho mám nechat naživu... A já to možná udělám, vévodo."

"Protože jsem sentimentální a myslím, že by mohl být ještě užitečný?" zašeptal Earl.

Ryanova ruka zase zabloudila do jeho klína a pohladila ho. Jemně, vzrušivě. Tak, že si mimoděk musel vzpomenout na koupelnu plnou páry a jeho dech vonící vodkou a krví blízko rtů. Vzpomínku vzdálenou a zahalenou. Na první něžnost...

"Miluješ mě, Earle?" zeptal se.

"Ano," zašeptal vamp bez jediného stínu pochybností v hlase.

"To je dobře," odtušil Ryan a začal ho laskat. A taky mu slízl několik kapek krve, které mu stekly po zádech.

Pomalu a nesmírně něžně ho vedl až k naprosté extázi.

Další něžnost.

A přitom se stále pohyboval, až Earl znovu přestal myslet a oba dva splynuli opět v jedno tělo a pak i duši, když se dostavilo vyvrcholení.

Pamatoval si jen, že se mu točila hlava s tím jak si ho Ryan bral, jak ho zachvátila ohromná vlna lásky, když se mohl uvolnit v jeho objetí. A jak ho zamrazilo, když zase začal vnímat a uprostřed zničených lázní, krve a mrtvol, byl sám.

Wyann stále ležel v koutě, ale dýchal. Mrtvý tedy nebyl. A Ryan nemohl být daleko, pořád tu přece bylo pouto... V tu chvíli zdvihl chlapec hlavu. Jeho oči měly barvu zlata.

"Musel jsem," ozvalo se ode dveří. "Když jsi chtěl, aby žil, musel jsem."

"Nebude čistý vlkodlak," řekl tiše Earl a pomalu se zvedl. Nakonec to však vzdal a přelezl k chlapci po čtyřech. Vzal jeho hlavu do dlaní a pak mu přitiskl své rty na ty jeho

Ryan ho popadl za ramena a odhodil. "Ne," zavrčel. "Tohle nedělej. Je napůl cesty. A buď bude vlkodlak, nebo bude mrtvý!"

"Tak se mnou zacházet nebudeš!" Earl toho měl dost

"Buď bude vlkodlak, nebo bude mrtvý, vyber si!" Ryan už měl na sobě alespoň kalhoty a oči mu nebezpečně blýskaly.

"Nemůže být vlkodlak, ne jak ty chceš!" Earl se zvedl, pak vzal mladíka za zápěstí a zdvihl ho také. "Copak to nevidíš?"

"A co se stane, když mu dáš svoji krev, he? Zabije ho to, nejspíš." Ryan zdvihl obočí. "Takže bude mrtvý. Zabiješ ho sám. Dobrá."

"On už mou krev má."

"Ach, takže z něj chceš udělat to, co z nás? Výborně, budeme vyrábět křížence! No tak! Do toho!"

"Ty mě nechápeš, podívej se na něj. A dívej se dobře!"

"Nebudu se dívat. Je to tvůj podaný. Mě nezajímá, dělej si co chceš, Earle. Upíři byli vždycky sentimentální, že ano... Počkám venku." Otočil se na patě a pak prostě odešel. Dveře za sebou zavřel úplně tiše. Jen přilehly k prahu.

Earl si povzdechl. Pak prostě hodil mladíkovi šaty a sám se oblékl Ryan mu naštěstí nemohl utéct daleko a on musel vzít mladíka do náruče, jak byl teď slabý.

"Víš, kdybys neutekl, všechno bych ti vysvětlil," řekl Earl tmě.

"Řekl jsem, že mě to nezajímá..." odpověděl Ryan, který si kus dál balil cigaretu. "Za chvíli bude svítat. Měli bychom si pospíšit."

"Tys to necítil, neviděl jsi to v něm?" ptal se stále Earl.

"A co bych měl cítit?" podíval se po něm vlkodlak. "Že tě posedl duch samaritánství a najednou jsi nechtěl zabít jednoho kluka, když jsi mu předtím zabil všechny přátele?"

„Že má moji krev, že… Pokud bychom postupovali podle ní, věděl bys, že má v žilách mou krev. Marek byl... Marka jsem svou krví zachránil před smrtí, ale upír nebyl.“

"Jak dojemné. Vždyť říkám, že upíři byli vždycky sentimentální," odfrkl si Ryan tiše.

"Zatímco vlkodlaci...!" zasykl Earl.

"Co? No co? Jen to řekni! Dořekni, zatímco vlkodlaci, co?!" otočil se Ryan zprudka a sotva zapálenou cigaretu odhodil do řeky. "No dořekni to!"

"Se nedokáží ani kontrolovat!" dořekl Earl lidně a hleděl mu do očí.

"Jinými slovy, jsou zvířata, že?!" ucedil Ryan skrze sevřené zuby. "No, tak dovol, abych ti řekl novinku. My jsme zvířata. Jsme napůl vlci! A to je něco, co nikdo nezmění! Ani kdybych pil tvojí krev od rána do večera! Co sis myslel? Že mě předěláš?!"

"Proč se teď vztekáš?“ zeptal se ho naprosto nečekaně Earl a zvedl obočí.

"Ten kluk mě chtěl zabít! Vzpomínáš si?! On a jeho přátelé po mě šli se stříbrnou dýkou a chtěli mě zabít! Víš, co se stává těm, kteří mě chtějí zabít?! A já už pro něj udělal dost! Neroztrhal jsem ho na místě! Jen proto, že jsi to chtěl! Tak mi teď nevykládej, že se nedokážu ovládat!"

"Tak..." Earl si povzdechl. Někdy to měl se svým společníkem těžké. Už jen díky tomu, jak byl horkokrevný. "Dobře... Promiň."

"A vůbec, co s ním chceš udělat? To ho s sebou budeme tahat?"

"Hm, a i kdyby… Mohl by být užitečný."

Ryan neodpověděl. Jen znovu sáhl do kapsy a začal si balit cigaretu novou. A v duchu se raději zaobíral tím, jak je to vlastně docela zvláštní. Kdykoliv kouřil, tak na něj lidé hleděli s obavami, možná i opovržením. A to byl tabák znám už dost dlouho. Jen prostě si ho nemrtví přizpůsobili obrazu svému poněkud jinak než lidé… Divný svět.

Earl držel mladíka v náručí a ho hladil po vlasech. Mladík se mu v náručí chvěl a podvědomě se k němu tiskl. Hledal bezpečí? Earl to nevnímal. Ryan od něj šel přesně těch patnáct metrů, které mu řetěz dovoloval nejvíc, kouřil a byl potichu. Ani se na něj neotočil, nepodíval. Jako kdyby tam nebyl.

Earl se za ním díval a když mladík klopýtl, vzal ho do náručí, i když se sám necítil zrovna nejlíp. Ale přeci jen byl silnější, než mladík teď. Jak to jen měl vysvětlit Ryanovi, že je s tím mladíkem spjat, víc než by měl. Že si to uvědomil, až když ochutnal jeho krev.

Na jednu stranu ho chápal, chápal, protože přece jen na něj ten kluk vytáhl nůž s úmyslem ho zabít. Pravděpodobně i věděl o tom stříbře v krvi švédských vojáků... A bráno z tohohle hlediska, měl Ryan plné právo ho zabít, jako zabil jeho druhý. Ale na druhou stranu - byl to kluk. Sotva osmnáctiletý a on ho donutil k tomu, aby se tam choval jako děvka, uprostřed vší té krve. A on sám v tu chvíli skutečně připomínal víc zvíře, než člověka.

Earl si povzdechl. Ano, i on měl občas záchvaty, ale nikdy se nepřestal tak moc kontrolovat. Znova si povzdechl, když mladík v jeho náručí zasténal.

"Pšššt, to bude dobré," pohladil ho po hlavě.

Jenže co on mohl vědět o Ryanově duši? Nic. On možnost číst mu myšlenky nezískal. A co z něj vycítil na dálku bylo smutné. Chlad, lhostejnost. Nezájem.

Ryane, mám tě rád, pomyslel si v duchu a povzdechl si.

"Dělej, bude svítat," zamumlal v té chvíli vlkodlak. Zase se neotočil, ale zastavil se a počkal až ho dojde.

"Já vím," zašeptal a pak se na něj podíval. "Pomůžeš mi?"

Ticho. Pak se vlkodlak otočil a sevřel mladíka ve svých pažích, jakoby byl pouhé pápěříčko. Plamínek cigarety sem tam slabě zažhnul do šera, které se pomalu měnilo v den.

"Co takhle zkusit Budapešť?" navrhl po další cestě v tichu.

"Budapešť? Tam jsme ještě nebyli," Earl se usmál. "To by mohlo vyjít."

"Fajn, do tří dnů odjíždíme," zamumlal Ryan a nadhodil si Wyanna v náručí, aby se mu lépe nesl. "Jestli ne dříve."

"Dobrý nápad, stejně to tu už moc smrdí."

"Prahu nechť vezme ďas," uniklo Ryanovi. "Stejně je to ztracené, tak jako tak..." dodal ještě. A to už se ocitli na rohu "jejich" ulice. Staré město ještě pořád spalo, Švédy nebylo vidět, ani nikoho z obránců. Jen proužek na obzoru prozrazoval, že bude svítat.

"Stejně jim jde jen o tu knihu," poznamenal si Ryan víceméně pro sebe, když se díval k hradu. "O liber giganteus... Jinak už by dávno táhli."

"Tak co jim ji ukrást?" zeptal se Earl. "Mě by se docela hodila do sbírky."

"A mít v patách Kristýniny vojáky? Děkuju, nechci. Jen ať si ji odvezou, beztak jí tam bude skoro líp, než u toho cvoka..." Ryan se ušklíbl. "A navíc se mi nechce tahat se sedmdesáti kilo pergamenu, jasné?"

"A co moje knihovna! Přece můžeme nechat udělat falzo, nikdo to nepozná! Ještě ji ani neviděli!"

"Odmítám se tahat s tím klukem a ještě obří knihou!" zamítl to rázně Ryan. "Já ji viděl a prohlédl si jí. Falzo by trvalo minimálně patnáct let a kdo ví jestli. Takže na to zapomeň."

"Nehceš mi ji dopřát! Pak si ji budu muset ukrást. A to bude těžší!"

"Chceš se hádat?!"

"Ne, ale mám rád knihy..."

"Tak bys ji měl zatím nechat Kristýně. Na cestách by se jí ještě něco mohlo stát..." zabručel Ryan a v duchu si říkal, proč o tom vůbec začínal.

"Hm..." Earl si povzdechl. "Ale stejně by byla dobrá."

"Máš kluka!" odsekl Ryan, ve kterém se zase začínala vařit krev. A stiskl chlapce takovou silou, až tiše zanaříkal.

"Dobře, už mlčím!"

"To bych ti doporučoval." Ryan pomalu uvolnil sevření a potom Earla nechal, ať mu otevře dveře od domu.

Bylo zvláštní se sem vracet po takové noci... Bylo zvláštní stát zase v tom pokoji, kde strávili tolik času... Hodil Wyanna na Earlovo lůžko a potom z jejich věcí vytáhl pár, které by mu mohly být. Pak se otočil a počkal až ho Earl vysvlékne a zase oblékne. Nechtěl se na něj dívat. Ne teď. Věděl, že jizvy, které mu udělal, se nikdy docela nezahojí. A i když lítost necítil, prostě se na něj nechtěl dívat. Místo toho dokouřil zbytek cigarety a oharek zašlápl do podlahy. Na schodech se ozvaly kroky.

"Dobré ráno."

Zase byli Erich a René. Plavovlasý a tmavovlasý. A Wolfram, syn jejich přítele.

"Dobré ráno," usmál se na ně kněz. „Jak se máte?" zeptal se jich a pak se podíval na spícího mladíka. "Někdo známý?"

"Syn mého dávného přítele," řekl tiše Erich.

"Malý, otravný přívažek," zašklebil se René. "Bude s ním obtížné cestování..."

Rozhostilo se ticho.

"Takže odjíždíte?" zeptal se potom tiše otec Jan a zkoumavě se zahleděl z jednoho na druhého. "Po Praze jde jako oheň hlas, že někdo pobil vojáky ve Vyšehradských lázních..."

"Není tady zrovna bezpečno," Reného oči neprozrazovaly nic.

"Máte pravdu. Praha stejně padne..."

"Je nám to líto," zašeptal Erich, když se na něj upřely knězovy oči.

"Něco jsem vám ještě přinesl," vytáhl kněz ze svého pláště dvě felflašky. "Poslední, co se mi podařilo z doktora vytáhnout. Kéž vás provází boží požehnání."

"I vás, otče," stiskl mu René ruku.

 

Za dva dny na to dva podivní obránci a jejich společník opustili Prahu pod rouškou temné noci a ulicemi šuměly zkazky o strašném zvířeti, které povraždilo vojáky na Vyšehradě. Několik dní na to Praha skutečně padla a švédské vojsko dobylo i Pražský hrad. A liber giganteus tak padl do rukou nepřátelům a dostal se do sbírek královny Kristýny Švédské.

 

Ti tři prchali přes hranice.

Už byli tři.

Vyrobili další zrůdu!

Ale věděl, že je dostane. Jednou je dostane. A vrátí vše zas tak, jak to bylo po tisíciletí.


 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Pret, 23. 1. 2011 1:52)

*nemá slov, jestli nějaké najde, hodí je pod další kapitolu*

...

(Profesor, 8. 5. 2010 22:21)

Moc pěkné, škoda, že nemohu zanechat delší komentář. Už mě vyhánějí od počítače.

Je to pěkný

(Rowene, 5. 5. 2010 13:26)

horor, takový Kill Bill s bonusem 18+.

odpovědi

(Muraki, 5. 5. 2010 1:19)

Ano, mluví o tvz. Ďáblově bibli:)
A ANO, pokračování BUDE!!!

Super příběh

(Ariana-chan, 5. 5. 2010 0:55)

Miluju tenhle cyklus. Vrnící Earl je úžasný:-) Už se moc těším na další díl.

P.S. Že by Ryan mluvil o Ďáblově bibli?:-)

mňam:D vrním jako Earl:3

(milwa, 4. 5. 2010 23:22)

Tenhle cyklus jsem si moc oblíbila,scéna v lázních byla neskutečná a konec kdy se jen dohadovali o knize a klukovi mě pobavila.Jestli bude něco dalšího,budu se moc těšit!

Hu!!

(Lex-san, 4. 5. 2010 23:13)

Kikdy by mě ani nenapdlo, že nakonec budou tři a že nakonec ještě všichni skončí v posteli (nebo bych měl říct v lázních? :-)) Zase se objevily další otázky bez odpovědí a k tomu ještě menší třenice mezi hlavními protagonisty...
Hrozně se mi ale líbila představa vrnícího Earla... :-)

:-)

(Davida666, 4. 5. 2010 20:17)

Nádherný díl, už se těším na pokračování.

=0)

(Teressa, 4. 5. 2010 19:19)

super diel=) uz sa mooooc tesim na pokracko=) rychlo prosiim=)