Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prolog II.: Spojenci

24. 12. 2009

"Unavený...?" Ten otazník na konci zazněl velmi jasně a Ryan ho jemně objal kolem ramen. "Zavřete oči, relaxujte," zašeptal potom a jeho ruka pomalu sklouzla po Earlově hrudníku. Velmi pomalu a něžně ho pohladila. "Neublížím vám," dodal ještě tiše.

"Ten diagram. Moc sil..." Earl se nechal hladit. A opřel se víc o svého… společníka. Upřímně nevěděl, jak v tomhle stavu něco zvládne. Ryan ho políbil na krk. Přesně na to místo, kde měl on sám dvě malé, nepatrné jizvy.

"Odpočiňte si," zašeptal mu do ucha. "Oni počkají..." Trochu se zasmál a políbil ho na druhou stranu, pod ucho. Znovu doplnil teplou vodu a nechal Earla, ať se opře o jeho hruď.

"Jestli sem přijdou, požádejte o maso a krev, jinak mě budete muset nést. Nebo vymyslete něco jiného, ano?"

"Zvládnete to i bez krve a masa..." usmál se Ryan a zuby stiskl jeho ušní lalůček. "Jen počkejte, moje krev s vámi udělá doslova divy. Slibuju. Teď se jenom uvolněte a dejte si oddech..." Znovu ho políbil pod ucho. A rukou mu pomalu zajel do klína. Pohladil ho. Sevřel. "Za chvilku už budete fit." Zasmál se.

"Ach," vzdychl tiše a kousl se do rtu. Bylo to… Tak jiné. Cukl sebou, ale byl tak unavený a nakonec jen tiše vzdychal. Ryan pohyboval rukou v pravidelném rytmu a přitom ho pomalu a trochu rozpustile líbal po tváři, linii čelisti i krku, zatímco jeho druhá ruka mu pomalu přejížděla po hrudi.

"Proč to děláte?" zašeptal Earl a zasténal víc, jak ho pomalu vedl na vrchol. Zaťal mu ruku do zad a přitáhl si ho blíž.

"Hm, víte že ani nevím... Třeba čekám, že mi to někdy oplatíte..." pousmál se Ryan, zesílil sevření a zrychlil tempo laskání. Potom mu jemně sevřel bradu a donutil ho pootočit hlavu. "Možná proto, že se mi líbíte," zašeptal potom, než ho políbil.

"Rád, až bude víc času," zasténal upír v polibku. "Pak si třeba dáme i pořadně dlouhou noc, a mimochodem..." Earl nedomluvil. Vlkodlak ho znova políbil a víc přitlačil. Štíhlé tělo sebou trhlo, jednou a pak víc. Upír tiše zanaříkal, jak si prokousl rty, aby nekřičel moc nahlas.

Ryan zavřel oči, když Earl v jeho náručí zvláčněl a potom do třetice připustil horkou vodu. A zdvihl omámeného upíra do sedu.

"Tak, drahý kolego, myslím, že jste již v pořádku," usmál se potom. "A můžete mě teď nechat o samotě? Jsem v jisté situaci, která si žádá radikální a rychlé řešení..."

"Musím?" zeptal se tiše a trochu šibalsky upír.

"Hm, teoreticky ne. Ale z praktického hlediska..." Chvilku hledal výraz a potom se usmál. "Budu rychlejší."

Upír se trochu usmál a pak ho pohladil po vyrýsovaných svalech na hrudi. "Když myslíte."

"Myslím, že postačí ještě chvilka a myslet přestanu," Ryanův úsměv se poněkud zkřivil. "Myslím, že v tuhle chvíli pácháme to vaše těsnější pouto..."

"Jde o to," Earl pomalu sklouzl rukou po jeho těla, až k napjatým svalům na podbřišku, „že když to udělám já, už zase si budeme blíž. A pak začnu přemýšlet, kdo mi dal afrodiziaka do vína," dodal, když ho poprvé pohladil

"Já to nebyl!" zachraptěl vlkodlak na svoji obranu, zavřel oči a znovu sklouzl kousek dolů. Svaly se mu trochu stáhly. Ústa vykroužila dokonalé O, když vydechl. A slastně zavrněl. Upír ho jemně hladil a občas se dokonce sklonil, políbil ho, nebo jemně kousl.

Nebyl moc něžný, ale ani hrubý, a vlkodlak si mohl užívat zvláštní slasti, spojené s občasným štípnutím. Několikrát se o něj dokonce otřel tělem a polibek, který si vyměnili, nebyl z nejklidnějších. Když už sebou vlkodlak trochu házel, si na něj upír sedl, tedy na jeho nohy a svým klínem se třel o jeho.

"Sakra!" ulevil si Ryan hrdelním zavrčením a uchopil ho za boky. Potom otevřel oči a zlatý pohled se zabodl do Earlových očí. "Tohle..." zašeptal potom a namáhavě oddechoval, "to bych nedělal..." Znovu temně zavrčel a dlaněmi vyjel vzhůru a nakonec ho téměř brutálně políbil.

"Muselo v tom víně…" zašeptal Earl a sevřel ho víc a pak ho začal laskat mnohem hruběji. Dokonce ho kousal, škrábal a líbal i na hrudi a na břiše. Pohladil ho a když začal pohybovat bedry, nedovolil mu to. Sklonil hlavu pod vodu a jemně ho kousl do slabin.

Ryan se zachvěl a z hrdla se mu vydralo tiché zasténání. Vzlyk. Když ho Earl kousl podruhé, páteří mu proběhlo slastné zatrnutí, svaly mu zaškubaly...

"Vyyy!" zavyl potom. A když ho kousl potřetí, vyvrcholil. Nedokázal to zadržet, stejně jako výkřik. Stiskl okraje vany, až mu zbělely klouby a potom se jen vyčerpaně sesul do teplé vody. Zhluboka oddechoval, jak se snažil ovládnout třas, co se mu šířil končetinami.

Earl se vynořil a tázavě se na něj zadíval. Ryan mu oplatil úsměvem.

"Nevím co říct..." zašeptal potom, po další chvíli ticha.

"Neříkejte nic, máme pět minut..." usmál se Earl a pak se posadil k němu. "V tom víně něco bylo. Opravdu."

"Ale já to tam nedal, přísahám," přimhouřil Ryan oči a uchechtl se. "Kdybych to tam dal, bylo by toho mnohem víc, to mi věřte..."

"Myslím, že to byl Marek, vždycky tvrdil, že jsem moc upjatý. Asi chtěl abych si poslední noc užil." Upír se usmál a zívl. „Ale nezlobím se."

"Já radši mlčím. Stěžovat si ale také nemůžu," vlkodlak opět vytáhl špunt a tentokrát definitivně. "Tak jdeme. Nechci, aby nás přistihli takhle. To by bylo poněkud nepříjemné..." Znovu se uchechtl a vylezl ven. Dvě nepatrné ranky na jeho krku už nebyly vůbec vidět.

 

Utřeli se a oblékli právě včas.

Když si Earl urovnával límec a česal vlasy, zaklepala eskorta.

Ryan už byl hotový. Česáním se nezdržoval, jen si rozcuchané vlasy trochu projel a tím skončil. Košili u krku měl nekonvenčně povolenou a plášť trochu pomačkaný. Ostentativně dával najevo nezájem o svůj zevnějšek a tvářil se rozpustile, trochu i drze, když eskorta vešla.

Earl byl upravený a kouřil cigaretu. A když se jim poklonili, ušklíbl se. Neměl je rád a co jim hodlal provést… Ano, to bylo jen správné. A on se navíc cítil mírně povzneseně, asi ta vlkodlačí krev.

 

* * *

 

Vážení, přísahám, že tohle je zkušenost, jíž bych chtěl i nechtěl opakovat. Ten poloviční sex ve vaně je tou částí, jíž bych opakovat chtěl. To, co následovalo potom, bych si raději odpustil. Ne, že bych neměl důvěru v jeho tvrzení, koneckonců je to jeden z nejschopnějších členů upírského klanu, ale i tak. Co je moc, to je příliš…

Nejsem politik. Na politika mám málo osobního kouzla a ještě méně diplomatických schopností. Pokud by bylo po mém, prostě bych ty chlapy omráčil a zmizel. Jenže na tohle se prosím musí jít jinak. Jemněji, uhlazeněji.

Jestli mě ta jeho uhlazenost bude stát krk, budu hodně nepříjemný.

 

Přivřel oči, skoro jako dívka a pak vyšel i s Ryanem a ostrahou ze dveří. Vypadal naprosto klidně. Možná až moc klidně, když je posadili do vozu a odvezli za město do dalekého lomu. Tam již bylo vše nachystáno. Vše, dokonce i tribuny a občerstvení pro "svědky", jinak přihlížející z obou stran, kterých bylo požehnaně.

Earl chvíli vypadal, že usnul, ale bylo to jen zdání.

"Dal bych si cigaretu," řekl pak klidně

Jeden z "průvodců" se na něj zkoumavě podíval, ale potom nejspíš usoudil, že nebezpečí nehrozí, když je hlídaný ze všech stran a ještě k sobě má připoutaného toho vlkodlaka. Zalovil v kapse svého pláště a potom Earlovi nabídl ze stříbrného pouzdra.

"Prosím. Ještě něco?" zeptal se potom.

Earl si zapálil a pak klidně vydechl kouř. Zkoumavě se díval na kouř a pak zašeptal pár slov. Dým se na chvilku stáhl a pak zase rozprostřel. Moc kterou upír vyvolal již čekala nachystaná za dveřmi reality, jen je otevřít.

Nikdo si ničeho nevšiml. Tedy aspoň to tak vypadalo.

Jen Ryan se nepatrně pohnul, skoro to vypadalo, jako když zavětřil...

Zježily se mu vlasy v zátylku a chloupky na předloktí. Vypadalo to na docela zajímavý účinek té upírské krve. Rozhodně teď už vnímal, co to Earl dělá. Cítil tu sílu, kterou povolal, aby jim pomohla. A nemohl se ubránit mírnému úsměvu. Magie nebyla jeho silnou stránkou, ale byl proti ní do jisté míry imunní. Jako jeden z mála ze svého klanu dokázal přežít i zásah stříbrnou kulkou. Docela ho zajímalo, jestli na Earla tahle schopnost přešla taky.

"Prosím tudy, pánové,“ ukázal jim obřadník a uvedl je na vyvýšené pódium, které bylo proti skalní stěně. Earl se lehce usmál a stále kouřil cigaretu. Teď se trochu zapotácel. Vypadalo to jako prosté klopýtnutí, ale Ryan věděl, že nic takového jako nevinné klopýtnutí u něj není. Taky nebylo. Teď se ho Earl zcela plánovitě zachytil a pak se na něj podíval.

"Polibek jako poslední přání," sykl.

Vlkodlak přikývl. Dole už zahlédl rudý koberec pro popravčího a rozhodně nehodlal čekat na to, až po něm ten dotyčný skutečně přijde. Magický popravčí by si rozhodně poradil i s jeho imunitou vůči stříbru... Přitiskl si ho k sobě a potom se panovačně podíval na samozvané soudce.

"Poslední přání, pánové. To mívají i zločinci," ušklíbl se lehce. A potom, aniž by čekal na jejich souhlas, ukazováčkem zvedl Earlovi bradu. A zahleděl se mu pevně do očí.

"Musíš mě kousnout, musí to mít naši krev." Earl skoro nepohyboval rty, ale přesto ta slova slyšel. Ryan se znovu usmál. Tentokrát nějak jinak. Jeho oči získaly barvu taveného zlata a celý jeho výraz měl velice zvláštní nádech. Potěšený, možno říct. Potom se sklonil a jak se mu přisál na ústa, kousl ho do spodního rtu. Na jazyku ucítil chuť krve a potom malou ostrou bolest, jak ho Earl kousl nazpátek.

Upír zdánlivě bezmocně zamával rukou s cigaretou a pak udělal jeden švih a na chvilku se od Ryana odtrhl. Druhou rukou mu sevřel jeho dlaň a vykřikl. Nebyl to obyčejný upírský výkřik, který ničí ušní bubínky a zabíjí. Ne. Tohle uvolnilo, něco mnohem silnějšího. Earl se rychle i druhou rukou Ryana chytil a znova ho políbil.

"Nedívejte se kolem, zavřete oči. To co jsem vypustil... Nesmíte to vidět, zabilo by to oba."

Vlkodlak neměl v úmyslu ho neposlechnout. Sám cítil, že se kolem něj něco prohání, něco, co je velmi nebezpečné a s čím se rozhodně nechce setkat. Proto si ho přitiskl blíž, sevřel ho pevně kolem pasu a než stihl Earl říct něco dalšího, zavřel mu ústa polibkem.

Upíři líbají zvláštně. Rozhodně jinak ne vlkodlaci, dávají do toho jakousi naléhavost, hlad, který jednoho nutí myslet na to, že by se mu nejradši přisáli někam jinam. Ale to na tom bylo to nejúžasnější. Ten podvědomý strach a nejistota. To vzrušení. Ryan ho líbal, jazykem mu jemně pátral po všech skrytých místech... Není nad zuby a sací reflex, byť podvědomý.

Upír se ho držel a líbal ho, neposlouchal ten křik a děs. Neposlouchal a nechtěl slyšet jak jejich popravčí kňučí v agónii smrti, kterou jim připravil. Neslyšel nic. Jen líbal ty rty a držel se Ryana jak jen mohl. Pak to najednou všechno utichlo. Všechno, dokonce i vítr přestal profukovat skulinami ve skále a mezi trávou. Ticho. Absolutní.

Ryan pomalu skončil polibek, potom zajel Earlovi rukou do vlasů a mírně ho od sebe odtáhl. Nakonec otevřel oči.

"Je po všem," řekl tiše Earl a opřel se o něj alespoň rukou.

Ryan cítil, že se chvěje. Jakoby jim to stvoření, co se tady prohánělo a které teď Earl tiše zaříkával zpět do jiného světa, jakoby si vzalo sílu i z nich dvou. A hlavně z upíra, který ve chvíli, kdy zaříkávání skončilo a to cizí bylo definitivně pryč, se mu zhroutil k nohám. A řetěz, ten proklatý řetěz, na který v posledních minutách úplně zapomněl, ho stáhl za ním. Zkrátil se na neúnosnou délku, která se rovnala poutům. Chtě nechtě se sklonil za ním a potom ho zvedl v náručí. Cítil se sám trochu malátný, ale pravda - jeho síla v tom byla minimálně.

Earl, sotva si uvědomil, že ho drží, se pokusil mu to ulehčit, ale nešlo to. "Musíme pryč. Daleko. Koně, za těmi skalami jsou stále. Mí koně. Ryane, dej pozor, cesta je zrádn..." nedomluvil prostě omdlel.

Liší se nějak Earlovi koně od těch jeho? To byla docela dobrá otázka. Neměl ovšem čas přemýšlet nad jejími důsledky, takže se prostě řídil podle jeho pokynů.

Koně tam byli. Nelišili se v ničem, nechali se celkem ochotně přesvědčit, že jejich služeb je opravdu, ale opravdu potřeba. Dokonce i řetěz se umoudřil a znovu se prodloužil, takže se celá ta anabáze obešla bez větších problémů. Ovšem, že předcházející události zůstanou utajeny, tak v to nedoufal. Do pár hodin to někdo zjistí a zítra ráno budou štvanci, ať se hnou kamkoliv.

Earl byl pořád mimo. Neprobudilo ho nic. Ani, když ležel na seně, ani když ho Ryan vysadil na koně, ani to, když vyjeli. Nic. Bezvládně se opíral o Ryana, který ho držel před sebou a stehny řídil koně. Další dva měl přivázané na dlouhé oprati

V Ryanovi se dodatečně spustil tok nadávek. To když si uvědomil, že jsou pořád svázaní tím pitomým řetězem, že nemají ani vindru a že právě společně zabili půlku nejvyšších představených obou klanů. Báječné vyhlídky. Rozdrtil v ústech další neslušná slova. Protože momentálně taky jel naslepo a netušil kam. Ale byl naživu, to musel uznat. To mu ten upír nelhal. A taky to, že se k němu teď tiskl, jako by se bál... Všiml si, že mdloby přešly v spánek a upír se mu schoulil v náručí a přitiskl blíž.

Bojí se, napadlo ho najednou, když na chvilku zahlédl úryvek snu.

Tma. Sklepení. Bití. On jako Earl u zdi a bič dopadající na jeho záda

Znovu zaklel. O cizí noční můry nestál, svých měl dost. Jenže to mu nepomohlo, aby výjev zmizel. Jen k tomu ještě téměř ucítil pohlazení biče na vlastní kůži. Báječné. Aspoň mu mohl říct, že budou spolu sdílet myšlenky.

Vbodl koni ostruhy do slabin a dál uháněli temnějící krajinou. Jen pryč. Pryč, co nejdál.

Viděl, cítil jeho slzy. I to, co mu pak udělali... Tu temnou kobku. Lidi jak po něm na pranýři házejí shnilé ovoce. Jak se choulí. Jak na něj křičí: "Čaroději! Zrůdo!"

Najednou ho viděl jako malého chlapce. Jak stojí u skoro mrtvého hříběte a díky několika slovům a plácnutí rukama, koník zase žije. A pak bití jeho otce. Facka, že přelétl celou místnost.

"Nejsi můj syn!"

Nebylo to příjemné, ale jistým způsobem užitečné. Protože teď už věděl... Poloviční upír. To bylo ono. Earl byl z půlky člověk. Což leccos vysvětlilo. Proto se klan zbavoval někoho tak schopného. Nemohli přece obětovat čistou krev, i když jejímu nositeli samou čistotou zdegeneroval mozek. Proto maso a krev, i když rozený upír se bez toho obejde, je schopen vyžít ze zbytků. Poloviční upíři ne. Jenže tenhle byl jiný. Byl inteligentní a byl i čaroděj, což z čistokrevných málokdo. Proto se dostal tak vysoko. Měl schopnosti, které ostatním chyběly. Ale stále byl čistý.

A byl taky smrtelný. V průměru stárl pětkrát pomaleji, než obyčejní lidé, ale pořád stárl.

Jenže pokud je teď propojen krví s ním, jak pomalu bude stárnout?

Ryan sám byl čisté krve.

Genetika. Pracně zadoloval v paměti, jak ho to kdysi učili. Strašlivě složitá věc, dědictví po matce, dědictví po otci. Výjimky, pokousání. Došel k obstojnému závěru. Earlův otec byl upír, patrně jeden z Nosferatu, čili Nesmrtelných. Ale dědictví po matce je silnější, takže Earl je smrtelný. Kdyby to bylo opačně, byl by nesmrtelný.

On sám, jakožto potomek obou vlkodlaků, principálně stárnout nebude. Zemřít může, to ano, ale ne věkem. Ale jaké výjimky budou teď, když se oba napili krve toho druhého, toť otázka. Ryan si troufl odhadnout, že svojí krví nejenže Earla posílil, ale zřejmě mu prodloužil i život... minimálně o takových tři sta let. Ale na skutečně fundovaný názor by potřeboval odborníka.

Earl se k němu pořád tiskl a jeho tělo podivně hřálo. Měnil se. Ano, teď to mohl cítit i u sebe. Ta krev druhého. Earl mu zřejmě neřekl vše, ale teď cítil jak se některé staré rány v těle upíra zacelují a mizí. Doslova cítil, jako by byly jeho vlastní, když mu znova srůstala již zacelená pánevní kost a jak se deformované obratle v páteři obnovovaly.

Možná, uvažoval, bych se měl cítit poněkud využitý...

Co z toho de facto má on sám? Pravda, přístup do jeho myšlenek, což zrovna není nic, oč by stál. Možná zachráněný krk a prchavé potěšení z jeho těla. A tím to hasne. Protože ať už se napil, nebo ne, Earlova schopnost používat magii ho stejně mine, to prostě nikdy neovládne, ať by se jeho krve napil kolikrát chtěl. Earl z jeho krve má samé výhody? Co má on sám? Nic. Ani ťuk.

Jednu měl. Ale zatím o ni nevěděl. A ani Earl tu vlastnost pořádně neznal. Ale byla tu. Skrytá před oběma a čekala na příležitost.

 

Jeli už víc, než tři hodiny. Jemu samotnému by to ani tolika nevadilo, ale koně už vyžadovali zastávku a vůbec rozhodně mohl něco vymyslet spíš v klidu, než když se prohání krajinou jako bůh pomsty. Zastavil u jednoho opuštěného statku a zajel i s koňmi dovnitř. Earl v jeho náručí stále spal a tulil se k němu jako malé děcko. A Ryan při pohledu do té klidné tváře, přeci jen neměl to srdce ho budit. A tak ho jen položil na plášť a odstrojil koně. Byl rád, když si všiml zapomenutého džbánu s kořalkou i kusu uzené šunky v udírně. Bylo nasnadě, že minulí obyvatelé asi odešli ve spěchu.

Nu, starosti si s tím zatím nedělal. Ať už tak, či onak, byl přesvědčený, že by si s tím dokázal poradit, i kdyby jen na tak dlouhou dobu, aby stihli s Earlem zmizet. Jen se tak trochu divil, že řetěz o sobě nedal vědět docela dlouhou dobu. I když on řetěz... Řetěz to de facto byl, ale jen v té chvíli, než je jím spoutali. Potom začal blednou, mizet, až se ztratil docela. Na jeho vyvolání bylo potřeba nějaké zaříkávání, které pochopitelně neznal. Takže to, čemu on říkal řetěz, bylo prakticky magické pouto, které se chovalo jak chtělo. K čertu s tím.

Earl se pořád nebudil, jen se víc stočil do kubíčka a pak začal tiše sténat. Vlastně plakal. Po tvářích mu tekly slzy a on se choulil víc a víc. "Ne, prosím Ne, pane, prosím, ne! Nechte mě. Mami. Maminko! Prosím..."

Zvláštní na tom bylo jedno. Tentokrát jeho myšlenky neviděl. Jen je cítil, jen slyšel, jak pláče, ale nevěděl proč. Což možná bylo ještě horší... Vidět ho takhle bezmocného, oporu upírského klanu, nebyla zrovna lákavá podívaná.

A pak najednou uviděl hořící stavení. Viděl vojáky - viděl upíry i vlkodlaky a jeho… Jako dvanáctiletého chlapce vprostřed kruhu. Zbitého, zbídačeného, jak se o něj klany hádají. Mladý čaroděj. Chlapec, který má nadání. A to jak táhnou jeho matku pryč. A daleko. Jak slyší její křik. Jak v domě křičí otec, ale ti všichni se jen dívají na něj. Někdo ho kopl do tváře. A pak po něm hodil špačkem od cigarety. Zachytil ho do třesoucích se prstů. A když zaslechl další matčin výkřik začal zběsile malovat.

Potáhl z cigarety a do dýmu kreslil věci, co jiní neviděli.

Zoufalý ženský výkřik a pak ticho.

Opravení posledního příkazu a pak otevření tajných dveří. A pak jen seděl a díval se.

Jak mocné dvou nesmrtelných rodů trhají na kusy stínoví draci.

Čaroděj. To že byl poloviční upír byla jen jakási genetická odchylka, mohl-li to tak říct. Byl upír, ale především byl čaroděj. Tím se také leccos vysvětlilo. Například to, že tenhle kousek zopakoval. A znovu zabil nejvýznamnější představitele rodu...

Ryan jen trochu zavrtěl hlavou. Zdálo se, že jeho nový poněkud nedobrovolný společník má ve své minulosti spoustu zvláštně mlhavých míst.

"Maminko..." Zase ten pláč a pak prostě jen tah toho neviditelného řetězu... Ryan musel poslechnout. A za chvíli už seděl vedle něj. A Earl, jakoby to vycítil, se k němu přitiskl. Tiskl se k němu a prsty mu skoro křečovitě zatínal do ruky. Zase se třásl. Zase se bál.

A vlkodlak zase viděl. Studia. To s jakou lehkostí za sebou zanechával své spolužáky. Nezájem o spolužačky. Jen o to, jak ovládnout moc a sílu. Politika, to mu šlo. Galantnost, ale taková jiná. Chladná. Kalkulace. A pak válka. Boj. A pro něj zase jen kalkulace. Chlad, že se ho bojí i staří, když začal stoupat po žebříčku nahoru.

Kalkulace. Žádné slabosti.

Noc… On sám v posteli a polštář zborcený slzami a potem.

To jak se převaluje na posteli a tiskne k sobě polštář místo někoho drahého.

To jak pláče.

Jak se sám hladí po vlasech, jak by to dělala matka, či milenka.

Den a zase ta ledová maska.

A pak den, kdy poprvé potkal Ryana...

Vzpomínal si na to i on sám. Byl extrémně naštvaný, protože ho zase tlačili do něčeho, co nechtěl. Naštvaný, protože mu všichni dávali najevo, co si o něm myslí. Vznešený, ale příliš hrubý, neurvalý... Prostě barbar, který dělá svému klanu jen ostudu. Možná s něčím v hlavě, ale v dnešní době uhlazenosti. Jakoby všichni chtěli mluvit jen vznešeně, předstírat všem i sami sobě věci, které neexistovaly.

On byl VLKODLAK, ne nějaká směšná napodobenina upíra. Byl vlkodlakem, rodiče ho jako vlkodlaka vychovali. Dali mu vzdělání, jméno, titul. A přitom mu nechali svobodu. Aby z něj vyrostl šlechtic klanu, podle nejstarších tradic.

A vyrostl.

Neuměl diplomatickou mluvu, říkal přímo, co si myslí.

Neměl úctu před nikým, kdo si to nezasloužil.

Měl peníze, moc a byl sám sebou. Loutka, která se nedá ovládat. Byl nepohodlný.

A tehdy na tom plese potkal Earla. Ztělesnění všeho, co nesnášel.

Dívat se na sebe Earlovýma očima bylo zvláštní. Upír se ušklíbal, ale zároveň cítil, že se mu to líbí. Konečně někdo, kdo nepodléhal konvencím a to ho bavilo. Líbilo se mu to. Šimralo ho to na zátylku a nutilo ho to pozorovat ho víc. A pak jejich setkání u stolu. Přál si sedět blíž, aby ho mohl pozorovat. A místo toho mu už tehdy musel zachraňovat kůži. O čemž Ryan nevěděl.

Ten pohár byl otrávený a Earlovy smysly a hlavně jeho jiné nadání, to ukázalo. A tak se stalo, že do něj vrazil a to víno vylil. Na Ryana. Omluvil se, samozřejmě. A okamžitě mu nabídl i svůj plášť dokud se tamten nevyčistí

Odmítl, rozzuřený na nejvyšší míru. Prudká, horká hlava, která se do všeho vrhá bez rozmyslu, spontánně. Div, že mu tehdy nemrštil rukavici do obličeje. Místo toho se jen otočil na podpatku, hlasitě postavil pohár na stůl a odkráčel. Dobrá, možná si potom svoje klackovité způsoby vyčítal, ale to nemělo dlouhého trvání. V jeho očích ho tehdy Earl zesměšnil na nejvyšší možnou míru.

Nikdy potom už ho neviděl. Válka trvající dvě tisíciletí se chýlila ke konci. A jeho židle se začínala viklat. Začínalo se mluvit o míru.

O ceně za mír...

A pak mu někdo podtrhl zem pod nohama. Byl členem klanu, byl téměř vůdcem, ale ve své podstatě pěšákem, kterého lze obětovat.

Podruhé se setkal s tím upírem. A dál už ty vzpomínky byly až příliš živé.

Až teď pochopil, že ho ten upír chrání. Už tehdy a teď také. Vložil svoje nadání do toho, aby jim zachránil život. A Ryan cítil ještě něco… Cit… Náklonnost…

Najednou si to uvědomil.

Ten Pan Chladný a Dokonalý se do něj zamiloval!

Do něj! Ještě před několika hodinami by to označil za vtip století. Upír se zamiluje do vlkodlaka se kterým nechtějí být viděni ani členové jeho vlastního klanu! Ha ha! To je ale povedený fór!

Chtěl se smát, ale najednou to nějak nešlo. Nemohl se tomu zasmát. Zvláštní...

Místo toho natáhl ruku a jemně ji vnořil do světlých vlasů. Gesto nepatřičnosti, gesto, které si myslel, že ani neumí. Earl tiše vzdychl a víčka se mu zachvěla.

"Ryane," splynulo mu ze rtů tiše a on se k němu víc přitiskl.

Zamiloval. On se do něj zamiloval. Ryan si najednou uvědomil, že s tím spojením na něj padá jakýsi pocit odpovědnosti. Jak kdyby se od něj něco očekávalo. Ale co? Co mohl u všech všudy čekat od někoho, jako on? Co mohl čekat sám od sebe?

Sex?

City?

Sex a city?

Když si kdysi dávno myslel, že se zamiloval, jeho láska padla za oběť válce. Od té doby šel jenom z postele do postele, z náruče do náruče. Co se od něj čeká?

Teď, když znal souvislosti, se na události posledních dnů dokázal dívat jinak. Dobře, miluje ho, ale proč tedy tak upjatý? Proč s ním hned nechtěl do postele, když měl možnost? A když už s ním by v té vaně... proč se cukal? A hlavně, proč připravoval ten mír, když pak je dva, které měli obětovat zachránil a hlavy klanů vyvraždil? Co ho k tomu vedlo?

Věděl, nebo přinejmenším tušil, že odpovědi se hned tak nedopátrá. Na Earla jeho přímá taktika otázka-odpověď prostě nějak nefungovala. Což bylo na jednu stranu zvláštní, ale ne nepochopitelné. Někdo v jeho postavení si to přece nemohl dovolit, podat na jednoduchou otázku, jednoduchou odpověď.

Konečně se dostavil starý dobrý cynismus. Ryan se trochu ušklíbl.

Earl sebou cukl a trochu se probral.

"Kde to... Ryane?" zašátrání do tmy a stiskl silnou paži. Trochu se uklidnil, když vedle sebe zaslechl ono charakteristické uchechtnutí. "Jste tady," usmál se a pak se pomalu posadil. Musel se ho chytit, jak se mu točila hlava a pak se na něj zkoumavě zadíval.

"Jak vám je?"

"Nepotěším vás, dobře," ušklíbl se vlkodlak a sundal si z ramen plášť. Týž plášť, na který mu Earl kdysi dávno vylil to otrávené víno. Pak ho přes něj přehodil. "Ale vy jste krapet zelenej."

"Jsem unavený... Bylo to náročné. Opravdu."

"Tuším, vzal jste i kousek z mojí síly," povzdechl si Ryan a cítil jak ho magické pouto táhne blíž k němu. "Ale nebojte se, moje krev vás postaví na nohy, nebude to trvat dlouho, slibuju." Skoro mu dýchal na rty, tak blízko si teď byli.

"Musel jsem, takhle mocnou věc jsem ještě nedělal."

"Já vám to nevyčítám, propánaboha, jen jsem konstatoval skutečnost."

"Mohu se opřít?" Upír se ho chytl a posunul se. Polkl. "Nemáte něco k jílu?"

Ryan se na něj podíval jako na idiota. Jídlo? To málo, co tu bylo, snědl sám, aby nepadl vyčerpáním. A zásoby tedy opravdu neměli. Potom si ale jenom povzdechl. Rozepnul si košili, rozhalil ji a potom naklonil hlavu na stranu.

"To jediné, co mám," zašeptal potom. "Berte, nebo nechte být."

Upír se k němu skoro přitulil a pak prsty přejel tepající žílu. "Omlouvám se," zašeptal a kousnul. Ryan ani nezasykl. Jen mu rukou vjel do vlasů a přitáhl si ho blíž. Téměř něžně ho vískal, zatímco Earl pil a pil. A byl taky připravený ho zarazit, kdyby mu hrozily vážné následky. Zatím se nic takového nedělo. Jen vzrušení, které se ho zmocnilo minule, se nenápadně plížilo kolem.

Pak najednou přestal, ošetřil poraněné místo jazykem a políbil ho. "Děkuji," zašeptal a položil mu hlavu na rameno.

Ryan se chraplavě zasmál. Potom se sklonil, zvedl Earlovi bradu a slíbal kapku svojí krve, která mu ulpěla na rtech. Načež si tvrdě vynutil přístup do jeho úst.

Upír se mu okamžitě podvolil. Už jenom z toho Ryan mohl poznat, že je skutečně unavený. Tiché zasténání a pak podvolení se. Když ho objal, upír se nebránil. Nechal sebou manipulovat a pak ho pohladil prsty po tváři.

O tom, co zjistil, Ryan pomlčel. Ale cynickému zasmání, alespoň ve vlastní mysli se ubránit nemohl. To když mu bříška upírových prstů přejela po tváři, tak jemně a opatrně, jako by se snad Earl bál, že mu tím dotykem ublíží. Ve světle pravdy vypadalo tohle gesto tak jinak... Ve světle pravdy se na tohohle upíra vůbec mohl dívat jinak. A ten pohled se mu líbil víc, než ten předchozí. Upjatý chladný muž. Ne. Vyděšený a zamilovaný. A ano, občas chladný a upjatý.

Vzal ho jemně za bradu a polibek se nepatrně proměnil. Ano, pořád byl dravý a naléhavý, ale také se stopou po něze, kterou teď Earl potřeboval. A kterou mu on najednou chtěl dát. Překvapivé. Nikdy tuhle touhu neměl, dát. Ať už cokoliv. Možná to bylo tím, jak blízko smrti dnes stál, že se v něm cosi změnilo.

Volnou rukou ho povískal ve vlasech a potom pohladil po krku. Něžně, skoro tázavě. Upír svolil. Jakoby byl dnes ochoten svolit k čemukoliv. Ale toho muže před sebou zachránil a konečně se po letech cítil šťastný. A skoro kompletní

Ryan mu znovu do úst vklouzl jazykem a pomalu ho stáhl dolů, na měkké seno a svůj plášť. Nevěděl pořádně, kam až tohle celé zajde, ale budoucnost momentálně nebyla důležitá. Hodlal mu dát pocítit každou vteřinu přítomnosti.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Pret, 23. 1. 2011 0:15)

Opět nemám slov, třeba se zvládnu vyjádřit aspoň ke konci nějak slušněji. Ale líbí se mi to, moc moc moc...

.......

(Jasmin, 1. 1. 2010 15:48)

Oba díly jsem přečetla jedním dechem. Velmi se mi líbí jak jsou Earl a Ryan odlišní a také to jak je kombinována moc a zranitelsnost. Doufám, že brzy přibyde další díl.

:-)

(elu, 28. 12. 2009 23:17)

Tak jsem právě dočetla oba dva díly a mohu říci, že je to dokonalé. Moc se těšim na další díly a doufám, že se zde v budoucnosti bude objevovat více originálních povídek....Vážně moc krásné...!!!

???

(Akkarra, 26. 12. 2009 20:21)

Váš vlastní příběh? Tak to teda smekám. Je to perfektní. :)

=0)

(Teressa, 26. 12. 2009 13:20)

boze to bolo krasne...vsimla som si ju az teraz ale...nadhera...dufam ze napises coskoro pokracovanie...bola to naozaj krasa...rychlo prosiim pokracovanioe =)

to Muraki

(Profesor, 25. 12. 2009 23:04)

Děkuji za odpověď.
Tím větší má pro mne jako čtenáře příběh cenu, když vím, že je původní, z vlastního světa.
(Čímž ovšem nenímním srážet spoustu jiných povedených příběhů, které využívají "známé světy".)

to Profesor

(Muraki, 25. 12. 2009 22:36)

Z žádného, je to náš vlastní příběh:D

...

(Profesor, 25. 12. 2009 22:22)

Zda-li se někdy Ryan pochlubí se svou schopností číst Earlovi myšlenky?
Je to moc pěkný příběh, rozhodně pořádně napínavý. Líbí se mi, že Earl je velmi mocný, ale také tolik zranitelný.
Mimochodem, ze kterého je to vlastně fandomu?

***

(Lex-san, 24. 12. 2009 22:10)

Ještě štěstí, že nikdo nevidí, že se culím jak idiot. Velmi neobvyklé... Ryan ví o náklonosti, kterou k němu jeho "společník" chová skrze jeho vzpomínky, opravdu velmi působivé. A hlavně se mi líbí další poznatek, že chlad a odtažitost mohou být poze maskou pro něco daleko jiného...