Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola: Džungle

8. 5. 2010

1. Džungle  

 

Podklouzla mi noha a já zamával rukama. Stačil kousek a letěl jsem ze svahu. Za mnou se pořád ozýval jekot sirén, křik mužů i štěkot psů. Ale bylo mi to jedno. Musel jsem dál. Musel jsem, nebo mě zítra ráno postaví ke zdi. Už jsem v tom zkurveným táboře viděl umírat dost dobrých lidí. A já sice nepatřím mezi charakterní výkvěty, ale zabít se nenechám. A proto jsem se po chvíli odrazil a skočil, bylo to hop nebo trop. Tak tentokrát hop. Dopadl jsem dobře.

Mladej běžel za mnou.

 

Byla to vlhká, upocená noc, hvězdy se bály ukázat byť jen na okamžik, měsíc raději vůbec nevyšel. Vzduch se ani nehnul, okolí připomínalo houbu nacucanou po okraj. Nedalo se skoro dýchat... Jen utíkat dál a modlit se, aby je nedostihli. Utíkat a neohlížet se na bolavé svaly, které mohly každou chvíli vypovědět službu. Spoléhat jen na svou železnou kondici, tvrdý trénink, protože na nic jiného už se tady spolehnout nedalo.

Greg Fullham to tedy dělal - to jediné, co mohl.

A taky na velitele před sebou. Ten vybíral cestu a ten je teď hnal temnou džunglí vstříc velmi nejisté svobodě. Ale oba věděli, že musí být pryč dřív, než vyjde slunce a hlavně daleko. Utíkalo víc skupin, ale oni dva chtěli jít samostatně. Tedy John chtěl jít sám. Říkal, že to bude lepší…

John Coldwall.

Kapitán Coldwall.

Nadřízený, tvrdý voják, co sice ne vždy hrál fér, ale měl své hranice, které nikdy nepřekročil... Moc ho neznal, v jednotce se vlastně potkali jen párkrát, ale přesto to byl on, kdo ho dostal z toho pekla. Do pekla ještě horšího. Na okamžik zavřel oči, aniž by nohy jen na okamžik povolily tempo. Pak zaťal pěsti a běžel dál.

 

Zbyl mu jen tenhle. Jen tenhle mladík z celé jednotky. Měl třicet mužů a zbyl mu jeden kluk. Kapitán zaťal zuby a přidal. Musel ho odtamtud dostat. Před týdnem, kdy Ferres zemřel na sepsi, jeho pohár přetekl. Už nechtěl čekat, už se nedal ponižovat, už přestat umírat pomalu. Už ne. Strávil tam šest měsíců a hledal cestu ven. Ale nebyl dost rychlý... A jeho muži umírali. Z deseti, s kterými padl do zajetí, mu zůstal jeden kluk. Toho jim nedá.

"Poběž!"

 

Stiskl čelisti. Ve spáncích mu zběsile bušila krev a každou chvíli hrozilo, že zkolabuje. Ano, voják z elitní jednotky je zvyklý na extrémní podmínky. Ale to je ve vrcholné formě a ví, že se potom může osprchovat, najíst a vypadnout do civilu. Ani sebelepší cvičení nikoho nepřipraví na skutečnost. Na šest měsíců o zkažené vodě a jídle, že kdyby nepadal hladem, nikdy by ho nepozřel. Na šest měsíců pomalé, potupné a velmi bolestivé smrti. Nic.

Z výcviku mu zbylo jediné: zbytek fyzičky a železné odhodlání, že si radši sám prožene kulku hlavou, než se jim znovu dostat do rukou.

 

Coldwall se na chvilku zastavil a mladík do něj skoro naletěl. Zhluboka oddechoval a bylo slyšet jak mu v plicích píská. Poslouchal. Pak ukázal.

"Tudy!" A zase se dal do běhu. Najednou špatně došlápl, uklouzla mu noha a už se řítil ze svahu dolů. Padal, kutálel se a snažil se krýt si rukama tělo a hlavu. Dopadl dobře, do kupy listí. Sice smrdělo, ale jak v duchu poznamenal, nechtělo ho sežrat.

Pak ucítil, že vedle něj přistálo tělo a ozvalo se tiché zaúpění.

"Já... já..." Prudký nádech, výdech. "Jak dlouho ještě?" Otázka, která musela být dříve, či později položena.

"Odpočineme si ráno a pak vyrazíme dál. Protáhněte se, jinak vám ztuhnou svaly, a pojďte, zbývá nám ještě pár hodin. Ale už se blížíme k řece. Cítím vodu. Postavíme vor a pojedeme po ní. Nebojte, zvládneme to."

"Už skoro nemůžu." Suché konstatování, ani omluva, ani žádost o chvíli oddechu. Prostě jen suché konstatování, že každý někdy dojde na konec a potom jede už jen na něco tak fantastického, jako je vůle. Pak se hromada listí pohnula, rozhrnula a mladší voják se vyhoupl ven. Na okamžik se zarazil. Pak se obrátil na velitele. V dálce se ozvalo zaštěkání. A oni zase vyrazili jako štvaná zvěř do hlubin džungle. I když slovo "jako" nebylo na místě. Oni byli štvanou zvěří. Na kterou nečeká nic jiného, než kulky.

Když mladík zakopl a cítil jak padá, zarazila ho silná a přeci hubená paže jeho velitele. Muž ho podepřel pak ho chytil za zápěstí a vyrazil i s ním lesem. Mladík nechápal, jak ještě může nést na zádech batoh, kde a za co vzal vybavení a jak to, že má tolik sil. Vždyť si pamatoval, že ze začátku ho v táboře moc neviděli, byl na marodce se zlámanou nohou.

Jenže taky věděl, že oba je žene jediná touha - touha přežít. A že v takovém případě je člověk schopný neuvěřitelných věcí. I několikahodinového běhu se špatně srostlou nohou a batohem na zádech. On sám v táboře prodělal vleklou infekci, o které ostatní tvrdili, že je to buď cholera, nebo tyfus. Nechtěl to vědět přesně a taky mu to nikdo přesně neříkal. Na obojí se umíralo.

Oba taky málem přišli o oko. A při nekonečných výsleších přišli, tentokrát skutečně, o nehty. A ty rány se nechtěly hojit. Skvělá výbava na útěk džunglí. Ale všechno lepší, než další den tam. Protože teď si o svém osudu rozhodovali sami. Alespoň částečně.

Kapitán ho najednou strhl k sobě, jak kolem nich prolétlo jakési zvíře, a pak konečně dorazili k řece. Z temnoty džungle do šera. Kapitán ztěžka oddechoval a díval se na oblohu. Svítalo.

"Musíme přes řeku," řekl tiše a pak se zadíval na břeh. "Je tu stezka, chodí u domorodci. Hledejte, musí tu být kanoe!“

 

V plících mu hvízdalo a srdce mu bušilo někde v krku takovou silou, až se bál, že to opravdu nevydrží. Ale musel. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Jeho tělo teď pracovalo jako dobře seřízený stroj, jedoucí na záložní baterii. Poslední rezervy sil. Jako lasička se prokmitl křovím, trávou a pak narazil na něco tvrdého. Ta kanoe tam skutečně byla.

Kapitán došel na zavolání a spolu s ním kanoi prohlédl a spustil ji na vodu. Sotva do ní nastoupili a odrazili od břehu, dostali novou naději. Museli dál... A pluli dál. Kapitán nechal mladíka odpočinout a celé dopoledne řídil v živém proudu kanoi sám. Pak se vystřídali a on usnul.

Nádech, výdech. Jestli někdy dorazí do civilizace, nejspíš oba skončí na ARU, nebo někde podobně. Jestli tam ovšem dorazí. Kormidloval dravou vodou a pomalu začínal chápat všechny ty filozofické řeči o životě. Protože k životu vážně nepotřeboval pračku, ledničku, ani nic podobného. Jen klid, jídlo a spánek, spoustu spánku. Odpočinek. I když předtím spal, byl unavený. To kapitán bude ostatně taky, až se vzbudí. Tady se nedá odpočívat, ne když máte smrt v zádech.

Jakou vzdálenost měli za sebou k večeru se ani nedovažoval odhadovat. Desítky mil. Možná přes sto. Možná se už vzdali jejich pronásledování. A možná jim taky pořád jdou po stopě jak ohaři.

Kapitána musel vzbudit, sám nebyl schopný se probrat. A večer, když na chvilku přirazili ke břehu, si rozdělili tu trochu jídla a pitnou vodu. Kapitán pak vytáhl z batohu pokrývku a pokynul mu.

"Sehnal jsem jen tuhle, co váš batoh?"

"Nic..." pokrčil mladý muž rameny a zavrtěl hlavou. "Sebral jen... Jen nůž, láhev a nějaké drobnosti. Vůbec jsem nepřemýšlel..." Trochu si povzdechl a nakonec se zhroutil na vlhkou zem. "Vůbec jsem nevěřil, že se nám to podaří..."

Kapitán se trochu zamračil, ale pak ho pohybem ruky přivolal blíž a nakonec se s ním vtěsnal pod jednu pokrývku. "Budu hlídat… Pak vás vzbudím," zašeptal tiše a v hlase mu zněla únava. Přesto si zakázal usnout a nějakou dobu se mu to dařilo

"Omlouvám se," zašeptal Greg, který upadl do jakéhosi polospánku okamžitě. Pak zavřel oči. Ale nespal. To nebyl spánek. To bylo balancování na hranici spánku a bdění, vyčerpávající víc, než cokoliv jiného.

Kapitán cítil jak se vedle něj převaluje a nakonec toho měl dost. Natáhl ruku a pohladil ho po čele. Jako malého kluka. Jako kluka, co se bojí usnout. Ššš, dostaneme se z toho… V tu chvíli byl jeho podřízený vzhůru. Jakoby dostal elektrický šok. Vytřeštěně se vymrštil a upřeně se na něj zadíval. Nakonec se jen slabě pousmál. A postoupil mu větší místo pod přikrývkou. A zašátral po batohu.

"Ještě něco jsem vzal..." řekl tiše. "Lékárničku, co dali kluci dohromady."

"Nebojte se, ještě neblouzním, jen jsem chtěl, abyste usnul. Nic víc. A lékárnička se bude hodit."

"Já asi brzo blouznit začnu..." povzdechl si Greg a pokusil se na rozměklé zemi najít co nejpohodlnější polohu. "Kam vůbec... Máte aspoň tušení, kde jsme?"

"Po řece dolů, do civilizace," zašeptal kapitán a pak se zachvěl a víc se zachumlal do deky. „Co všechno máte v té lékárničce?"

"Moc asi ne. Pár obvazů, lahvičku dezinfekce a možná nějaký prášky... Dávali ji dohromady kluci, potajmu, prý kdyby se nám někdy..." Hlas se mu zadrhl.

"Já... Bezva," kapitán mlčel. " Nemohl jsem jim pomoct… To si budu vyčítat už pořád."

Greg mlčel a jen si spěšně setřel pár zrádných slz. Z celé jednotky zbyli jen oni. Tak to bylo a s tím se museli smířit. Znovu jen, jakoby na protest, lehce zavrtěl hlavou a zavřel oči. Pokus o spánek číslo dvě. Nemělo smysl se užírat. Až jestli přežijí, potom může být čas na svědomí, nebo tak nějak.

 

Kapitán tehdy šílel horečkou a výslechy mu taky nepřidávaly. A muži porůznu umírali. Vždyť i on sám jednou málem umřel a kdyby kapitán s Jackem nesehnali léky… Raději se neptal, co museli zaplatit. Ale on to přežil a vyléčil se. A teď tu byl kapitán a hlídal ho, stejně jako tehdy když blouznil.

Cholera nebo tyfus, tak o tom mluvil ten panák, co si nechával říkat "doktore". Nebýt jich, nepřežil by to, protože ten by pro jeho záchranu nehnul ani malíčkem. Nebyl důstojník, nebyl důležitý. Což jim ovšem nezabránilo, aby ho později nemučili, stejně jako ostatní. Stejně jako kapitána. Otázka, odpovíš, neodpovíš, stejně bude následovat rána, nebo něco horšího. Všichni si tím prošli. Někdo se nevrátil, někdo umřel pár hodin, či dní, potom. A nikdo nevěděl proč. Protože oni se neptali. Ne konkrétně, ne na nic důležitého.

Greg týdny marně pátral po důvodu, proč to dělají. Až potom, v jedné šílené noci, kdy přišli o tři muže, kteří se ani nestihli rozloučit, mu to došlo. Nechtěli informace. Oni se chtěli - pobavit.

Pamatoval si jednu noc… Nedávno před útěkem. Slyšel v ní někoho vzlykat, bolestí i zoufalstvím. A došlo mu, že to je kapitán. Nevěděl, co se mu stalo, jen viděl postavu ve tmě, ležící na chatrném lůžku, jak se chvěje a pláče. Nikdy předtím kapitána plakat neviděl. Pak přišel ten hromotluk a kdyby kapitán nezmlkl, zmlátil by ho. I tak dostal pár kopanců a pak byl už potichu.

Převalil se, ale noční můra se mu pořád škodolibě chechtala do obličeje. Nemohl se jí zbavit. Nechávala ho to prožít znovu a znovu a znovu. A on věděl, ne tušil, ale věděl, že ho to nechá prožít ještě tisíckrát, milionkrát.

Nechá ho ohmatat kapitánova natlučená žebra, pak se s ním zatočí a přiměje ho, aby se znovu díval smrti do tváře a zvracel i vodu. Znovu se s ním zatočí a přenese ho do té hnusné místnosti... Tehdy ho pokusili znásilnit. A přimět tak kapitána mluvit. Naštěstí pro sebe, nebyl úplně zdravý a ten chlap si s ním odmítl "špinit ruce".

Donutili jen kapitána škemrat. Zlomili ho. Viděl, jak pro ně překládal, jak ho kdysi hrdého muže nutí dělat ty nejhorší věci, jen aby poslední z jeho družstva přežili. Nutili ho, aby si je vybral. A jiné věci. Nechápal to. Nechápal, jak může tohle někdo přežít se zdravým rozumem. Věděl jen, že ta poslední smrt v něm cosi zlomila. Jack Ferres, kapitánův pobočník, přítel… A snad jediný člověk, co mu pak věřil. Co ho držel, když mu bylo zle. Když ten odešel, kapitán se rozhodl rychle.

Věděl, že se připravuje útěk a přidal se k tomu. Dohodil pár věcí... A pak se od skupiny oddělil, chtěl se v tom chumlu s mladým Fullhamem jen ztratit. Toho jim dát nehodlal i za cenu života.

Bylo to paradoxní, ale pořád spal. Prožíval tu hrůzu od začátku do konce, ale spal. Byl z jednotky nejmladší, možná proto si ho tenkrát vybrali jako dobrou páku... Ten den proklínal, jako vůbec všechny dny tady. To už se zase viděl utíkat až na konec svých sil, padat z toho srázu do listí, hledat kanoi, znovu prožívat události posledních hodin. A najednou se mu před očima udělalo černo a jen zamrkal.

Byl vzhůru. Nad hlavou se mu houpaly větve a liány, vzdáleně zněl šumot noční džungle. Měsíc, ani hvězdy se ještě pořád neukázaly. Kapitán ho držel jednou rukou kolem ramen a díval se do tmy. Poslouchal. Hlídal a když uviděl, že je vzhůru, trochu se usmál.

"Vyspal jste se?" zeptal se tiše a pomalu z pod něj vytáhl ruku. Už mu trochu brněla, ale zase, když byl k němu přitisknutý, nebyla mu zima a nechytaly ho záchvaty. Ferres o nich věděl. Věděl, že mu něco udělali z čeho se málem zbláznil. A zvlášť v noci se potřeboval někoho držet, aby se uklidnil.

"Jo, jo," Greg přikyvoval trochu zmateně, byl vyspaný, to ano, ale taky byl dezorientovaný, vyplašený, že si to musel znovu prožít. Pak zapracovaly instinkty, které hlásily zdroj tepla a velice blízko. Přitiskl se ke kapitánovi ještě blíž a zprudka se nadechl. Noční vzduch se docela dal dýchat. To bylo dobře.

"Vy jste vůbec nespal, pane...?" zeptal se po chvilce.

"Hlídal jsem," řekl tiše kapitán a pak zavřel oči. "Na chvilku se prospím, kolem nás snad žádný nepřítel není a zítra pojedeme dál. Rychleji…“ Hlas se mu pletl a ztrácel v oparu únavy. Posední slova už si jen myslel, usnul, když je říkal, těžkým spánkem beze snů.

Greg se přiměl trochu usmát. Člověk se musí vždycky usmívat. I když je nejhůř. Když se neusmívá, znamená to, že se vzdává. A to on rozhodně nehodlal. Přežil jedno peklo na zemi, přežije i druhé... Narovnal hlavu, zachumlal kapitána do deky a začal pečlivě hlídat své okolí.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Falkira, 9. 5. 2010 23:22)

Prosím dál, já... no... já, opravdu jsem se asi stala na vašich povídkách závislá. Prostě... sakra, vždycky mě to vtáhne takovým způsobem, že na to prostě pořád musím myslet. A tahle povíka? Opět vyhraněná situace a popsaná tak, jako bych tam byla... perferktní, opravdu. Moc se těším na pokračování... bude nějaké, že ano... bez poračování by to přeci nešlo... ti dva... ach jo, tak hrozně mě zajímá, co s nimi bude, a já musím jít spát. Nezbývá prostě než počkat na pokračování kapitolky. Moc děkuji za možnosti si tohle přečíst. Jen tak dál.

Ajta!!!

(Lex-san, 9. 5. 2010 20:38)

To je pěkný dárek, jen co je pravda. jen v doufám v nějaký dobrý konec, protože oni dva by si ho zasloužili...

...

(Rowene, 9. 5. 2010 16:36)

napínavé a zajímavé. Těším se na další pokračování.

:-)

(Akkarra, 9. 5. 2010 16:25)

Jo, tohle se mi líbí.

...

(Profesor, 9. 5. 2010 16:21)

Teda. Moc pěkné. Já nemám slov. Je to opravdu nádherné, úžasně dynamické a skrývající strašně moc. A to, co je skryté, to bolí.

:-)

(Davida666, 9. 5. 2010 12:39)

Moc pěkné, už se těším na pokračování.