Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola: Na pokraji sil

10. 5. 2010

2. Na pokraji sil  

 

Kapitán se vyspal, s Gregem vedle to zvládnul. Unavené tělo si trochu odpočinulo. A ráno, třebaže měl lehkou horečku, když se vzbudil, mohl vstát... Nebo si to alespoň říkal. A nakonec to i udělal. Vstal. Mechanicky, jako hračka na klíček, ale vstal. Greg s ním.

Společnými silami vytáhli tu kánoi a spustili ji na vodu. Řeka teď byla jejich jediná naděje, jenom ta je mohla dostat zpátky, do civilizace, na nějakou základnu, pryč od nich. Pádlovali oba ze všech sil. Večer znova zastavili a kapitán Grega poprosil o chinin. Věděl, že má horečku a o bolestech raději nemluvil.

"Kdybych v noci... Křičel ze spaní, probuďte mě. Dejte mi třeba pár facek, to je jedno, ale vzbuďte mě, jasné," zašeptal, když ho mladík starostlivě přikrýval a tiskl se k němu. Zase byli bez ohně… Museli být. Taky byli na pokraji vyčerpání. Oba. Ale Greg na tom přece jen byl ještě o kousek lépe, pořád měl výhodu v tom, že byl mladší. Ale tušil, že už toho taky nebude těžit dlouho. Džungle zabije každého, kdo se do ní vydá nepřipravený. Jako šlapka, která zákazníka obere o všechno.

Tiskli se k sobě, předávajíc si alespoň ten nepatrný kousek tepla, co jim ještě zbýval. Zimnice se dostavovaly téměř pravidelně. Když mu kapitán přednesl svoji žádost, jen kývl. A přitiskl si ho k sobě tak pevně, že mohl cítit, jak mu tluče srdce.

Dokázal spát. Sice ho zase všechno pronásledovalo, ale spal… A ve spánku cítil, že ho někdo drží. Jednou vykřikl, ale byla tu náruč, která ho sevřela a ruka, která mu nedovolila padnout. A když se ráno vzbudil, horečka už klesla.

 

Ráno bylo kalné, studené a mokré. Byli oba provlhlí až na kůži, rány jim ošklivě zhnisaly. A přece v nich v obou zůstalo dostatečné odhodlání přežít to. Přežít to a dostat se domů… I když nevěděli směr, kterým jdou, věděli, že řeka jim pomůže. Pokud se do ní dostanou alespoň za hranice tohohle pekla.

Greg podřimoval, když se kapitán vzbudil. Pořád ho držel jednou rukou kolem ramen, druhou ruku měl na zbrani. Trestuhodná neopatrnost, měli smrt v patách, on si nemohl dovolit spát. Jenže někdy tělo samo řekne dost, pokud chceš jít dál, musíš mít alespoň nějaký odpočinek. To taky věděli oba.

Spal. Ale kdo by mu to mohl mít za zlé?

"Pojď, musíme dál," řekl tiše a pak mu pomohl vstát. Nevěděl jestli je pořád nepronásledují, ale nevsadil by na to svůj život. Pomohli si na loďku a pak se zase pustili dolů po řece. Sami, bez dostatku jídla a pitné vody.

"Gregu?"

"Ano, pane?"

"Víte, že se blíží Vánoce? Tam u nás. Doma."

"Ne, to jsem... netušil..." zavrtěl Greg hlavu a dál mechanicky pádloval po proudu dolů. Popoháněl kánoi k co největší rychlosti, aby už byli sakra pryč. "Ale já netuším spoustu věcí, věřil byste mi?" zamumlal po chvíli ticha.

"Já taky ne, ani nevím, jestli jsem určil správně, že je listopad. Víte, mohl by být i leden, já… vám nevím. A pak, no... Nevím, co bude dřív. Jestli Vánoce, nebo Velikonoce. Máte rád ty svátky, Gregu?" Kapitán se pokusil víc zabrat ale nezvládal to, pádloval mechanicky.

"Mám rád Vánoce..." Voják bez komentáře zabíral za oba. Možná si to ani neuvědomoval, ruce konaly nezávisle na rozumu, tělo pracovalo na základě podvědomých příkazů. "Máma vždycky napekla hory cukroví, že jsme to chodili rozdávat sousedům. Na Vánoce jsme vždycky jezdili ze školy domů... domů..."

"Na Vánoce má být člověk s rodinou. Rodina je vždycky to nejdůležitější, ostatní jsou jen cizinci. Rodina je super. Já mám taky rád Vánoce. Chodil jsem s bratry vždycky ráno pro rybu a stromek. Maminka napekla cukroví a udělala vánoční štrúdl. Máte rád štrúdl? Já ho miluju. A neměl jsem ho už... moc dlouho."

"Upečeme si ho, ne? Až dorazíme někam, kde je trouba a tak... Nemůže to být těžký, máma nikdy neříkala, že je to těžký..." Greg na okamžik zaklonil hlavu, směrem vzhůru byl vzduch nějakým zázrakem dýchatelnější. Zavřel oči. Byl strašně unavený, krvavé rány na prstech ho bolely a začínal se mu houpat žaludek.

"Budeme potřebovat jablka a nějaký hrozinky. Potřebujeme hrozinky do štrúdlu. Jsou tam nutný. Víš, že Italové tam dávaj semínka? Z nějaký borovice. No není to divný? Dávaj tam borovicový semínka."

"Italové byli vždycky divný," zamumlal Greg. "Ale já bych ho jedl i se semínkama... Jen bych se po něm asi podělal..."

"Uděláme ho se semínkama, ano, až budeme doma. A pak, pak si dáme brandy. A krocana, nebo bys raději rybu? V Evropě si dávají rybu." Kapitán pádloval jen protože pádloval Greg.

"Gregu?"

"Ano."

"Zlobíš se na mě?"

"Cože?" To ho vrátilo zpátky na zem. Přestal dýchat ten horní vzduch a ponořil se zpátky do toho co smrděl, co mu hrozil zaplavit plíce a udusit ho. "Ne... Proč... měl bych?"

"Já… zklamal jsem vás. Všechny, promiň mi to, Gregu. Promiň mi to. Prosím… promiň."

Neodpověděl, jen ruce dál pevně svíraly pádlo, ponořovaly ho do vody a posouvaly loď pořád dopředu a dopředu. Mlčení trvalo dlouho a nevidomé oči se upíraly dopředu...

"Já... co jste říkal?" zamumlal potom, jeho hlas zněl, jakoby se právě probudil.

"Že budou asi Vánoce," usmál se kapitán. "Víte, já mám rád Vánoce, a co vy, Gregu?“

"Prominu," zašeptal nesouvisle a hlava mu sklouzla ke straně, zatímco dál pádloval. "Chcete... odpustit. Já... to udělám... zachránil jste mě... zadek. Doslova..." poslední slova už skoro nebyla slyšet.

"Bojím se, že ostatní jsem zabil. Gregu... Vy to přežijete, to mi musíte slíbit, přežijete to, ať bude cokoliv, ano?" Kapitán se málem skácel do vody, ale pádloval dál.

"Přežít...?" Přiměl se znovu zvrátit hlavu, aby se nadechl toho lepšího vzduchu. Aby se trochu vrátil do reality. "K čemu to je, přežít?" zeptal se potom jen tak.

" K tomu abych nebyl taková kurva zbytečně a abys zase zažil Vánoce. Máš je rád, že? No, a taky abys jednou na tohle všechno vzpomínal jen jako na noční můru."

"Proč..." povzdechl si Greg a potom už jen mlčel. Sklopil hlavu a díval se do špinavé vody, která proudila kolem nich. Rány po nehtech se potáhly krustou zčernalé krve a trochu zaschly. Najednou to všechno přestávalo bolet. Připadal si, že se vznáší mimo svoje tělo, mimo všechno, co zažil. Možná se mi to teď jen zdá?

Už nemluvil, až do večera, kdy společnými silami dovedli kanoi ke břehu a položili ji na rákosí. Další večer bez ohně a bez jídla, jen s trochou vody. Bez jídla člověk vydrží, bez vody nikdy.

"Gregu, prosím tě, napij se. Musíš pít. Dnes to vydržíme, zítra, zítra už uděláme oheň, musíme jíst. A hlavně pít, i kdyby to byla voda z řeky… Musíme ji převařit. Tu vodu musíme převařit."

Poslechl, ale nakonec si jen trochu loknul a schoulil se do klubíčka. Nebyl zdravý. To ani nemohl být po tom všem. Jen mu bylo možná na pár dní lépe, ale zdravý rozhodně nebyl. Vždyť ani nevěděli, co mu bylo... Zavřel oči.

"Říkali, že mě umejou," zašeptal potom, když si kapitán myslel, že usnul, "že mě vykoupou v řece... Prý velitel nesnáší, když jeho hračky smrdí. Aspoň tak jsem si to přeložil..."

Kapitán ho objal kolem pasu. "To mě mrzí," řekl mu pak tiše do vlasů. "Snažil jsem se tě toho uchránit. Bohužel se mi to nepovedlo. Omlouvám se. Promiň mi to."

"Nezneužili mě. Díky vám."

"Já nechtěl, aby vám ublížili."

Dýchal rychle, jako zvířátko zahnané do kouta. "Můžu spát?" zeptal se potom tiše. "Nebo mám hlídat? Řekněte, já..."

"Spěte," přikázal mu kapitán nekompromisně.

"Ale..." pokusil se ještě namítnout, i když se mu zavíraly oči.

"Spěte, je to rozkaz," řekl tiše Kapitán.

"Ano," zašeptal mladík a víčka se mu zavřela definitivně

Nehádal se, byl unavený a věděl, že by stejně k ránu usnul a pak... by je chytili. Tentokrát ale podvědomí a tělo spolupracovaly. Spal černým spánkem beze snů.

Kapitán nespal. I když to pro něj bylo těžké, nespal celou noc. Ale mladík si odpočinul. A když ráno vyrazili, měl víc sil než kapitán. Ten naopak prospal skoro celou cestu. Vesloval jen půl dne, zbytek spal v přídi. Nakonec to tak bylo lepší. Přes den se museli pohybovat, na to potřebovali sílu, které měl Greg ještě pořád víc, i když byl vyčerpaný. Na noc musel někdo hlídat, to vyžadovalo pozornost, ale ne fyzickou námahu. Pro kapitána bylo rozhodně lepší v noci bdít, než se přes den namáhat. A dokud měli kánoi, všechno to bylo jednodušší.

 

Díval se nad mladíka jal se k němu sklání a něco mu říká. Sněžilo. A on cítil vůni svařeného vína. "Krásné Vánoce, pane."

"Krásné Vánoce, Gregu..."

Zářily mu oči a vlasy měl trochu rozcuchané. Vlastně se nedivil, že se těm sviním tolik líbil. Takového kluka bylo pro armádu škoda, ačkoliv to byl prvotřídní voják a s puškou neměl skoro žádnou konkurenci. Ale to nic neměnilo na tom, že byl hezký. A když se nad ním tak skláněl...

"Pane," zatřásl mu ramenem. "Pane, nerad vás budím, ale potřebuju... pomoct... jinak se ke břehu nedostaneme."

"Ke břehu… jistě, hned." Kapitán se dokázal zvednout a pak mu pomohl zajet s lodí k pevné zemi. A tam jim štěstí přálo. Pár kroků od nich byla studánka. Písčité dno a čistá voda. Kolem stopy zvířat, takže voda byla v pořádku.

"Voda, je tam voda, Gregu?"

"Je tam!" vykřikl nadšeně. "Pane, je tam!" Pomohl mu nahnout se nad ní, položit se na břicho, aby měl obličej co nejblíže k hladině, a pak si sám lehl vedle. Chvilku se na ni jen díval, připadalo mu to skoro jako dar z nebes a potom začal chlemtavě pít.

Kapitán pil a pak se jen odkulil stranou a lapal po dechu. Konečně, konečně se mohli napít a doplnit zásobu vody. Konečně! Ani nevnímal, že ho voják drží a pak na chvíli usnul. Vzbudil se v noci. Greg vedle něj spal jak dítě. Stočený do klubíčka, kolena přitažená pod bradu, ruce složené na prsou. Všechny rány už byly potažené strupy, vypadalo to strašně, ale aspoň mohl doufat, že se dovnitř teď nedostane žádná infekce. Hlavně ne do těch prstů... Objal ho a pak už celou noc hlídal. I když se mu chtělo spát potom, co se několikrát napil, už to bylo lepší.

A věděl, že ho Greg nechá spát přes den. Vlastně měl neurčitý pocit, že to i navrhoval, ale kdo ví, jestli se mu to jen nezdálo. Klidně mohlo. Ale i když by to mohlo fungovat, tak ne moc dlouho. Potřebovali do nemocnice. Oba. A co nejdříve.

Ráno mladíka vzbudil, nabrali vodu do zásoby, do těch dvou lahví, co měli a jemu se podařilo ulovit malého savce. Jelínka, co se přišel napít k jezírku. Víc štěstí než um. Dostal ho nožem. Měli jídlo. Ale najíst se budou moci až večer.

"Bude bezpečné rozdělat oheň?" zeptal se Greg, když vyrazili a on mu udělal na přídi improvizované lůžko z jejich jediné deky a zbytků uniforem. "Myslíte, že už nás nemůžou najít?"

"Doufám, každopádně musíme jíst. Oba." S tím se kapitán složil do kánoe a za chvíli už byl v limbu. Nedokázal už udržet oči otevřené. Ostatně, nabízela se otázka, jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě to vydrží oba? Zranění, vyčerpaní, téměř vyhladovělí a v takovém tempu.

Greg pádloval ze všech sil, co mu ještě zbývaly, jakoby se snad za každou příští zatáčkou řeka stočila někam do města, do civilizace, do nemocnice... Kde by jim oběma pomohli.

Večer připravili to zvíře, oheň moc nečoudil. A oni jedli polosyrové maso, ale to nevadilo. Hlavně to bylo jídlo. Oni potřebovali jídlo. Jakékoliv. V noci kapitán hlídal a mladík spal. I tentokrát spal dobře.

I když se mu vracela jeho noční můra. Zase mu bylo špatně a oni ho jen napůl vnímajícího vlekli pryč. Pryč od jeho jednotky, vytáhli ho z lůžka a bylo jim jedno, že není při smyslech. Neptali se ho. Jen cítil, jak mu pouta vyvracejí ruce nahoru a pak se někdo objevil ve dveřích té místnosti... Kapitán. A pak tam pouta nebyla a on se mu sesul do náručí. K němu. Protože on přišel, aby mu pomohl. Aby ho uklidnil...

Kapitán ho držel v náručí.

Každý den a každou noc. Zase pluli dál. Kapitán blouznil i přes den a on už jednou také nemohl.

"Gregu... prosím musíš to přežít. Víš, slíbil jsem si, že na Vánoce budeme doma."

Zase zvracel i vodu, nemohl pozřít už nic. Jen se držel pádla, to byla jeho poslední záchrana.

"Dostaneme se tam oba, pane," zašeptal a zuřivě poháněl kánoi kupředu. "Oba... Na Vánoce budeme doma. Koupíme si dárky... Nebo tak nějak... Přežijem to."

"Gregu... Mám tě rád. Ty to zvládneš. Určitě to zvládneš," zašeptal kapitán a pak omdlel. Nevzbudil se ani večer a Greg neměl sílu vytáhnout sám kánoi na břeh. Tak pluli i v noci. Pak další den a další a další, donekonečna.

 

Leželi vedle sebe a ani jeden nebyl schopný pořádně vstát. Najednou uslyšeli hlasy.

Natáhl se přes kapitána a zadoufal, že ho moc netlačí. Když se prohlížel naposledy, slušně mu vystupovala žebra. Teď ale kapitána chránil vlastním tělem. Byl na něm schoulený, bylo mu špatně, ale byl odhodlaný bojovat, kdyby to bylo potřeba. Přežijí to. Oba. Musí... nedostali se z toho pekla jen, aby je potom dorazila pitomá džungle. I když už vlastně nebyli v džungli. Kde byli?

Slyšel ty hlasy, ale nerozeznával slova. A pak kroky, někdo se hnal k lodi. Mluvil španělsky. Pak se nad ním sklonil muž v černém. Mladík otevřel oči.

"Klid, mladý muži, jsem otec Fernando, dostaneme vás odtud. Už budete v pořádku."

"Kapitán," zašeptal a připadal si jako malý chlapec. Pořád pevně svíral ruku svého nadřízeného, téměř cítil tu křeč ve zmrzačených prstech. "Kapitán... potřebuje... pomozte mu..." Upřel na kněze horečnatý pohled a jeho oči vypadaly, jakoby se každou chvíli chystal rozplakat. "Pomozte mu... prosím."

"Nejdřív tě vytáhneme z lodi, ano? Kousek tu mám nemocnici, jsou tu doktoři z Červeného kříže, pomůžou ti, ano?" Kněz ho vzal do náruče jako malé dítě a pokynul dalším lidem, aby vzali tělo kapitána. "Neboj se, už jste v bezpečí."

Greg pomalu zavřel oči, neměl sílu protestovat, ptát se, nebo se hádat. Prostě zavřel oči a jen velice nejasně vnímal, jak někdo opatrně páčí jeho prsty, aby pustil kapitánovu ruku. Byli v bezpečí, dostanou se do nemocnice... Vědomí a hlasivky ho zrazovaly. Chtěl říct cokoliv, aspoň díky, ale místo toho byl schopný opakovat jediné slovo.

"Kapitáne... Kapitáne..." 

 

"Pořád volá toho druhého."

"Hm a jak ten je na tom?"

"Špatně, potřeboval by moderní nemocnici, tady za pár dnů zemře."

"Zavoláme pro vrtulník, vypadají jako členové armády, mluví anglicky, dostaneme je za hranice. Do nemocnic."

"Ale odkud by mohli..." Kněz se na okamžik podíval na jednoho z doktorů. "Přijeli po řece."

"Ano. Neříkejte, že myslíte na totéž, co já?"

"Mají známky?"

"Ne, neměli u sebe nic, podle čeho bychom je mohli identifikovat."

"Jak se ztratila ta jednotka, před těmi měsíci, kdy to bylo?"

"Minulý rok v srpnu."

"Nemohli by to být oni?"

"Myslíte ti co z nich přežili?"

"NO, taky už mě to napadlo."

"Bože můj."

"Zavolám pro vrtulník, jinak ten starší opravdu umře."

"Tomu chlapci už také moc nezbývá..." povzdechl si kněz a položil Gregovi ruku na čelo. Spal, i když to spíš byl stav někde mezi spánkem a mdlobou. Ale pořád na tom byl lépe, než kapitán Coldwall. Ten balancoval na hranici života se smrtí...

"Budou tady zítra," oznámil doktor, který se vrátil.

"To je dobře."

Lékař kapitána chytil za zápěstí a změřil mu pulz. "Mohu mu dát jen antibiotika a výživu, víc tu nemám."

"I to jim musí stačit. Přece se nevzdají, přežili toho už tolik."

"Víte, z lékařského hlediska... Nestačím se divit, že to přežili," potřásl doktor hlavou a hrabal se ve svých zásobách.

"Z hlediska duchovního moc dobře vím, co dokáže lidská vůle."

"Ano, tak by se to dalo vysvětlit. A jestli to přežili jen oni dva... Stejně je to skoro zázrak. Ten chlap má pár neléčených zlomenin a vnitřní zranění. Ten kluk pravděpodobně tyfus. Nebo choleru, přijde na to. Tady to určit nemůžu."

"Lidská vůle. A tělo, víte neznáme ani teď jeho možnosti. A já se modlím za to, aby to přežili. Jestli jsou to vojáci z té jednotky a jestli to tam v džungli přežili, zaslouží si to přežít i tady." Kněz si sedl k mladíkovi a osušil mu čelo hadříkem.

"Doktore, mají v těch nemocnicích šanci?"

"Ten kluk ano, ne moc velkou, ale jo. U kapitána je to horší... Věnujte jim modlitbu, otče. Hlavně jemu. Je v kritickém stavu..."

"Johne..." zašeptal Greg ze spánku.

"Ššst, mladý muži, jsme u vás. Jste v bezpečí. Zítra vás dostaneme do pořádné nemocnice. Pššt, už to bude dobré."

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

V to...

(Lex-san, 10. 5. 2010 21:13)

... doufám, že přežijou, jinak si mě nepřejte!!! :-)

...

(Profesor, 10. 5. 2010 19:59)

Inu, máte talent, dámy. Já skoro nedýchám, když to čtu.
Mám o kapitána takový strach... I o Grega. Snad přežijou.
Moc dobré. Výtečné.

O_o

(Angela, 10. 5. 2010 17:43)

Muraki, Muraki.... Tohle mi děláte oba dva schválně, že ano? Už se těším na další díl. Každopádně doufám, že to oba přežijí. Zaslouží si to...

:-)

(Akkarra, 10. 5. 2010 12:39)

Doufám, že to přežijou.

...

(Falkira, 10. 5. 2010 12:30)

Nová kapitolka takhle rychle, to je nádhera. :-) Jsem zvědavá, jak to v té nemocnici zvládnou, snad se tam o ně postarají.