Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola: Nutnost přežít

10. 5. 2010

3. Nutnost přežít  

 

Noc byla mučivě dlouhá, třebaže byly vidět hvězdy a vál jemný větřík. Greg několikrát zvracel, přestože dostával pouze nitrožilní výživu, ale neprobudil se. Ne zcela. Kapitán Coldwall čelil náporu horeček, které mu vyskočily kolem deváté večer a nechtěly přes všechnu snahu lékařů ustoupit.

Neprobral se celou noc. Dech měl přerývavý a mělký. Greg ležel nedaleko něj a on podvědomě cítil, že je tam s ním. Probral se nad ránem, když se nad ním skláněl lékař.

"Greg, kde je?! Co jste s ním udělali!" chytil toho muže vyzáblou paží za ruku

"Klid, jen klid... JE tady, vedle vás. Spí, vidíte?" Lékař se mu jemně vykroutil a potom mu pomohl otočit se na bok. "Je tady. A děláme co můžeme, abychom mu pomohli. Kapitáne, jste kapitán...?"

"John Coldwall, číslo 32445806," hlesl muž.

"Dobrá, dobrá... A on?"

"Gregory… Fullham, 23456789." Zavíraly se mu oči.

"Mluvte se mnou, kapitáne!" zatřásl mu lékař ramenem. "Ještě chvilku. Z jaké jste jednotky?"

"SAS, speciálové. 4. oddíl." Kapitán už se zase ztrácel, ale lékař ho přinutil být ještě chvilku vzhůru.

"A zbytek, kde je zbytek vašich mužů?"

"Mrtví... oni… Bože můj! Gregory... Musí to-přežít. Slibte mi-to, doktore!"

"Přežije to," zašeptal doktor otřeseně. Takže měl kněz pravdu. Oni dva byli poslední. Poslední... Z třiceti zdravých mužů v plné síle. "Přežije to, přísahám."

"Děkuju," kapitánovi se protočily oči a dílem omdlel a dílem usnul. Už neměl sílu. Dovedl Gregoryho do bezpečí. Už nemohl. Gregory přežije… Neudělal to zbytečně.

Do místnosti vstrčil hlavu kněz.

"Ten vrtulník přistane do půl hodiny... Řekli něco?"

"Jo. Měl jste pravdu otče, jsou z té jednotky. Ze čtvrtého oddílu, který zmizel... A jsou poslední," vzhlédl doktor od kapitánova lůžka.

"Ten mladík se vzbudil?"

"Ne, kapitán. Řekl mi jména a, bože můj, tohle si opravdu nezasloužili."

"Boha se nedovolávejte, doktore, tohle mají na svědomí zas a zase jen lidé," povzdechl si kněz.

"Doktore!" Z druhých dveří vyhlédl radista. "Doktore, ten vrtulník z městské nemocnice jde do pěti minut na přistání, stihli to dřív."

Doktor si ulehčeně oddychl.

Naložili je rychle a stejně rychle je i vrtulník dopravil do nemocnice. Trvalo to sice několik hodin, ale pak už byla kolem cítit desinfekce, všude bylo plno doktorů a sester, i jejich vláda už se o nich dozvěděla. Gregovi byly nasazeny léky a teď odpočíval v pohodlné posteli.

Kapitána se pokoušeli odoperovat, zesláblého a vyčerpaného, na výživě a lécích...

 

Probudil se kolem osmé hodiny večerní a motala se mu hlava. Žaludek měl pořád jako na vodě a ruce jednotlivě obvázané. Jak museli doktoři strhat strupy, které měl místo nehtů, aby mohli rány vydezinfikovat, bolelo to jako čert. I všechno ostatní. Pohnul hlavou a ozvalo se strašlivé pískání.

Vzápětí přiběhla sestra. "Co...?" vyjekla hned ve dveřích.

Jen se na ni podíval skelnýma očima. "Kapitán," zašeptal potom.

„Strhl jste si elektrodu,“ pokárala ho tiše a zkušeným pohybem ji zase připojila zpátky. Na zápěstí ji sevřely obvázané prsty.

„Kapitán,“ opakoval Greg s horečnatým pohledem. „Kapitán… Prosím… Co je s ním?“

"Je na sále. Operují ho. Vy ležte, budete v pořádku. Nebojte se," usmála se a pohladila ho po čele. "Pokud chcete, dám vám něco proti bolesti."

"Kapitán..." Gregův mozek, otupělý narkózou i prožitým utrpením, nebyl schopen přijmout jinou myšlenku. "Bude v pořádku, že ano? Prosím, že bude v pořádku..." Zachytil ji za rukáv uniformy.

"Doktoři se snaží, aby byl, ale byl moc zesláblý…"

"Zachránil mi život..." Gregovy oči se zdály lesklejší, než předtím. "Prosím, on to musí přežít. Zachránil mě. Na Vánoce jsme měli být spolu... On to musí přežít!"

"Nebojte se. Hlavně teď musíte být vy v pořádku. No tak, Gregu, to bude dobré. Nebojte se."

"Chtěli jsme si upéct štrúdl, víte?" pokračoval tiše. "Italský, se semínkama... Sice to ani jeden neumíme, ale nemůže to být těžké. Maminky ho přece dělávají..."

"Upečete si ho, nebojte. Bude skvělý," sestra ho hladila po čele a v duchu se mu omlouvala, že mu tak lže. Ten jeho kapitán – vypadalo to s ním zle. Moc zle.

"Musí žít," zašeptal Greg a odvrátil hlavu. "On to musí přežít... John... Musí to přežít," zašeptal ještě a pomalu zavřel oči. Všechno ho bolelo a svíral ho strach. Neuvěřitelný strach. Jeho smysly mu říkaly něco jiného, než tvrdila sestra. On podvědomě věděl, že se něco děje. "On nemůže umřít... Nemůže mi umřít..."

"Máte ho rád, že?" zeptala se sestra tiše.

Greg jen přikývl. Nebyl schopný mluvit, hlasivky ho zrazovaly a zdvihal se mu žaludek.

"Tak víte co? Když jsem byla malá a něco si přála, pořád jsem si to v duchu opakovala a ono se mi to splnilo. Zkuste to taky, ano?" usmála se na něj.

"Můžu dostat něco na bolest?" zašeptal po chvilce a pomalu pustil její bělostnou uniformu. "Ty prsty... Pořád to bolí... A žaludek taky." Zase vypadal jako chlapec, ne jako voják. Pořádně ani nemohla odhadnout kolik mu může být.

"Jistě, dám vám něco proti bolesti, nebojte se. Bude to dobré. Už jste v bezpečí," řekla. Pak došla pro léky a bodla mu je do kapačky

Vděčně se pousmál a potom zavřel oči. Výhodou všech léků bylo, že se mu potom noční můry vyhýbaly. A to bylo jedině dobře. Potřeboval spát, hodně a silně spát, aby se mohl uzdravit. Do žil mu proudily léky, výživa a posilující prostředky. A on spal. Hodně a skoro pořád. Ale narozdíl od svého přítele nebyl v kómatu.

 

Nakonec kapitána odoperovali. Po dlouhých hodinách opatrného tance na ostří nože mezi střepy, mohli konstatovat jedno: zatím žije. Otázkou zůstávalo, jak dlouho a v jakém stavu. Na přístrojích a hadičkách ležel dlouhé dny sám na pokoji. V tichu a šeru přístrojů. Tichu, které přerušovalo pouze pípání přístrojů, dokazujících, že to stále nevzdal.

 

"Je to cholera," konstatoval doktor o pár dní později nad Gregovými výsledky. "Takže antibiotika, hodně pít a hlavně klid. Jak vypadají ty ruce?"

"Převaz bude zítra, bolí ho to, ale je to pochopitelné... Spíš mi dělá starosti, pořád se ptá na svého nadřízeného," podotkla sestra, která tam stála s blokem v ruce.

"Pořád?"

"Je to jeho první otázka, když se vzbudí a poslední, než usíná. Obávám se, že něco tuší."

"Není to s ním dobré. Jak se ten kluk uzdravuje, kapitán se horší. Nevím jestli je ještě naděje."

"Ale doktore, přece, tolik toho přežili…"

"Právě."

"Jestli ten muž zemře, tak nechci vidět, jaký to vezme konec... Ten kluk se z toho zblázní."

"Nevím, co ještě můžeme udělat, abychom to nějak usměrnili, nebo zastavili," pokrčil doktor bezmocně rameny.

"Možná, co ho alespoň převézt do světlejšího pokoje, ať cítí slunce," navrhla sestra.

"Nemám ho nakonec dát k tomu klukovi?"

"Zachránil mu život. Přežili to spolu. Než jsme ho uspali, pořád opakoval, že to Greg musí přežít. A on mi totéž opakuje každý den... Za zkoušku nic nedáme. Stejně už nemáme ani co ztratit, leda tak získat."

"Dobře, převezte ho a dejte mu ještě další výživu, je moc hubený potřebuje živiny, jinak to srdce neutáhne. Ale tomu klukovi… No, ať se ho neděsí. Doufám, že mu tím nepřitížíme."

 

Greg se probudil někdy kolem desáté a když se zorientoval, kde je a co se s ním děje jako po každém probuzení, zkusil se opatrně posadit. V šeru toho moc neviděl, ale zvuky zachytával pořád docela dobře a pak ho napadlo podívat se stranou...

"Kapitáne," vyklouzlo mu roztřeseným hláskem.

Viděl ho poprvé od doby, co je vyložili tady v nemocnici. Byl tak strašně bledý a hubený, štíhlé paže zaťaté do pokrývky, bledé rty semknuté. A ty přístroje kolem něj pořád tiše pípaly

"Johne..." Divže nezakňučel. Potom přes bolest, elektrody, kapačky, spustil nohy na studenou zem, pevně se opřel o stolek a vydal se k němu. Byly to tři kroky, ale mohly to být taky tři tisíce kilometrů. Svaly ho odmítaly poslouchat, chodidla pálila, snad šel po žhavém uhlí, a z nezvyklé perspektivy se mu motala hlava... Došel až k němu a sklonil se nad tím vyhublým obličejem.

"Johne... prosím... musíte žít..." zašeptal potom a odhrnul mu vlasy z čela. "Prosím..."

Kapitán se ani nehnul a přece mě pocit, že se mu zachvěla víčka, že ho slyší, vnímá. Greg nechápal, jak může takhle vypadat. Proč tak vypadá, proč to vzdává.

"Dostal jste nás odtamtud… Prosím, Johne… vydržte to." Přitiskl se k němu. Jen tak trochu, maličko, aby mu neublížil. "Prosím... Prosím, vydrž to... Já ti věřím..."

Začaly se mu podlamovat nohy, tak se jen s námahou vyškrábal na kraj jeho postele a přitiskl se k němu tentokrát celým tělem. Zase byli v džungli, zase to byla jediná šance jak se zahřát, jak přežít celou tu děsivou noční můru... Přístroje vřískaly, ale jemu nad hlavou pokřikovali noční ptáci.

Do pokoje vrazila sestra s doktorem a snažili se ho dostat na jeho postel. Ale on se bránil a křičel, jak kdyby stále prožíval peklo tam dole v džungli… Nakonec přisunuli jeho postel blíž a pomalu ho na ni za tichého přemlouvání přesunuli. Ale mohl ho držet. Mohl svého kapitána držet za ruku

Zase se choulil do klubíčka, elektrody na jeho zpocené kůži už nechtěly držet, připomínal dítě k smrti vystrašené noční můrou... Definitivně se odtrhl od reality. Jen čekal, nehybně a tiše, až se kapitán probudí, až dá signál k dalšímu pochodu, až bude zase všechno v pořádku. Víra byla silnější, než strach. Bude to v pořádku. Bude v pořádku. Musí být.

 

Pak jednou, jeden slunečný den se ozvalo tiché. "Vojáku? Gregu?"

A on ho neslyšel. Zrovna spal po dávce léků, kterou mu předepsal doktor po několika probdělých nocích. Nechtěl ztratit oba dva, Greg musel spát. Ale přesto pevně svíral kapitánovu dlaň.

Kapitán ztěžka pootočil hlavu a když ucítil ten jemný stisk na svá dlani usmál se a pak znova zavřel oči. Je v pořádku. Dokázal to, Greg bude žít. Znovu usnul, tohle prozření byl jen mžik, ale mžik k lepšímu...

Znovu se probudil až když ucítil jemné pohlazení ve vlasech. Potom na tváři. Pootevřel oči a nad ním se skláněl Greg, oči doširoka rozevřené, trochu horečnaté, ale přítomné.

"Dokázali jsme to," zašeptal rozechvěle. "Jsme venku... Dokázali jsme to..."

"Gregu..." kapitán zvedl ruku a pohladil ho po tváři. "Já... jsem rád." Pak si ho přitáhl blíž a trochu roztřeseně objal.

"Žijete," zašeptal a přitiskl se k němu. Oba mohli cítit jak je ten druhý hubený a na pokraji sil. "Přežil jste... Neopustil jsi mě..." Už ho odpojili od všech přístrojů, takže žádný nezačal vřískat, kanyla z rozdrásané ruky vyklouzla sama a bez randálu.

"Krvácíš," zašeptal po chvíli kapitán. "Raději někoho zavolej, Gregu..." Pohladil ho po tváři. "Budou Vánoce."

"To je dobré," strhl si nějaký kousek náplasti a ránu přelepil. "To je dobré. Teď už je všechno dobré... Musíme upéct ten štrúdl..." usmál se a dál se ho držel, jako dítě prvního vánočního dárku.

Kapitán mu udělal trochu místa na palandě a mladík si k němu lehl. Víc zvaní nepotřeboval. Byl u něho. Tiskl se k němu a kapitán ho objímal. "Vezmu tě k sobě domů a upečeme ho."

Greg zavřel oči. Kapitán byl v pořádku. Uzdraví se. Nic víc už nebylo důležité... A jemu se po dlouhých dnech chtělo skutečně spát.

"S rozinkami... skořicí... jablky..." zašeptal se zavřenýma očima a přitulil se blíž.

"A se semínky," usmál se kapitán a zívl. Také se mu chtělo spát skoro neskutečně

"A políbím vás pod jmelím..." dořekl ještě Greg ze sna. "To se dělá... lidem, které..." usnul vprostřed myšlenky.

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

To je paráda,

(Rowene, 10. 5. 2010 23:16)

pěkně emocionálně hustý příběh.

Pro Beu

(Angela, 10. 5. 2010 22:50)

To opravdu netuším... :-( Tak odměna asi nebude... :( :D

achhhhh

(milwa, 10. 5. 2010 21:51)

Já to přečetla v jednom tahu a bez dechu,takže píšu komentář teprve ted:D Jsem ráda že to vyšlo i na toho 11 a moc se mi líbí a dodoufám,že se toho jmelí aba dva ve zdraví dočkají:3

Íííííík!

(Lex-san, 10. 5. 2010 21:30)

Na tohle nejde reagovat jinak než takhle :-)) Už se nám konečně oba dva hlavní protagonisté pomalu ale jistě dostávají z nejhoršího, ale jak bude jejich život pokračovat dalej? Hmm, na to sibohužel budu muset posečkat do zítra, což asi jen tak nevydržím...

...

(Falkira, 10. 5. 2010 21:14)

Jůůů, perfektní. Je neuvěřitelné, jak silné mají mezi sebou pouto. Těším se, až si pak přečtu všechny díly najednou.

Angela je blízko!

(Bea, 10. 5. 2010 21:05)

Ale proč to Bea zastává? Toť ta otázka. :o)
(To bych měla vymyslet i nějakou odměnu, což?)

O_o

(Angela, 10. 5. 2010 21:00)

Tak, tohle jsem přečetla jedním dechem. Stali se na sobě nějak závislí, i když já se jim ani nedivím. Také bych byla závislá na druhém člověku, kdybych si prožila to, co oni.
Není to kvůli tomu, že Bee zastává názor, že by se Den Osvobození měl slavit až 11. května? Psal jsi to :-)

...

(Profesor, 10. 5. 2010 20:40)

Lapám po chybějícím kyslíku. Tohle se nedalo číst jinak než na jeden zátah. A za třicet pět vteřin, které já vydržím nedýchat, to nešlo.
Nádherné. Já jsem tak šťastná, že to kapitán přežil, že oba přežili. Hrozně se mi líbí, že je nikdo od sebe neoddělil, že kapitána nakonec přesunuli na Gregův pokoj.
Ačkoli to přesunutí bylo možná klíčové. Pro oba. Greg by se asi těžko uzdravil, kdyby nevěděl, že kapitán žije. Stejně tak kapitánovi pomohla Gregova přítomnost k tomu, aby se probral.
Teď už bude jen lépe, že jo?
A jedenáctého května? Nemá ten den náhodou někdo narozeniny?