Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství duše a srdce Kapitola 3.

14. 2. 2009

Kapitola 3. Nesvatá Svatá země

Sídlo Nottinghamského šerifa

Šerif ho pozoroval. Pět let. Přesně tak dlouho jej chtěl chytit a dopřát mu dlouhý pobyt ve svém sídle. Zelený ptáček, v kamenné klícce. Jenže nakonec to nedokázal. Přičítal to vlastní slabosti, která mu zabránila, aby ho nechal hodit do kobky a přenechat princi Janovi. Ale jeho druhá část říkala, že pravdu neumlčí. Ani pět let úporného a krvavého nepřátelství nezmění nic... Co vlastně - to ještě sám nevěděl. Jen věděl, že chtěl jeho smrtí umlčet ty hlasy, které mu ho nakonec, jaký protimluv, zabít zakázaly.

A Robin, Robin mu to neulehčoval. Protože i po těch letech v něm bylo něco, něco nebezpečného a zároveň, když viděl jak se svíjí bolestí, křehkého. A to bylo jiné než když ho častoval urážkami. Teď mluvil kultivovaně a bylo na něm vidět že je vzdělaný.

Postupně si zvykl trávit u něj v pokoji delší a delší chvíle. Jen tak, sedět, nic nedělat, občas prohodit pár slov, trochu pracovat. Společně prožité hodiny se dloužily den ode dne. Až jednou šerif překvapeně vyhlédl z okna a zjistil, že obloha je pokrytá sametem noci.

Robin seděl v křesle a dlouhé nohy měl natažené k ohni, četl si. Ani nevěděl, proč ještě neutekl, jen, prostě to vždy odložil a teď, blížily se Vánoce. Teď nechtěl a přitom, musel myslet na své lidi, jak se jim daří a jestli mají co jíst...

Vrátil už se Will z Londýna? A co královna? Spousta otázek. A opět žádné odpovědi. Jako vždy. Už si pomalu začínal zvykat. Cosi za ním klaplo, to šerif odložil pečetítko a odsunul židli. A potom náhle vycítil, že stojí za ním. Vysoký, nehybný.

"Co čtete zajímavého, Locksley?"

"Román, nic moc to není, ale číst se to dá. Jen autor zjevně nebyl nikdy dál než za hranicemi Londýna."

"Jste kritický," pousmál se šerif a přitáhl si blíž k ohni druhé křeslo. Potom se na něj podíval. "Příliš kritický. A nejen k tomu nebohému autorovi..."

"Vždycky jsem byl takový, i otec mi to vyčítal. Ale on byl stejný," usmál se Robin a na chvíli byla tvář muže opět tváří mladíka. Pak, když ten okamžik pominul, Robin si povzdechl a zaklapl knížku. "A ke komu jsem ještě moc kritický? K Janovi? K šlechtě? K vám?"

"K sobě," odpověděl prostě šerif a díval se do plamenů. "Ke komu jinému, než k sobě."

Robin pozvedl obočí. "Proč myslíte?"

"Ještě pořád byste měl ležet, nevstávat. Ale vy si kriticky myslíte, že zlenivíte. A chcete toho od sebe příliš."

"Jsem už zcela v pořádku," kontroval Robin.

"Máte bolesti. A neříkejte, že ne. Nejsem slepý, ani hluchý," opáčil šerif. "Máte bolesti a máte strach. Z čeho, to už nevím. Možná z minulosti. Možná z přítomnosti. Možná ze mě."

"Strach? A to jste poznal jak?" zeptal se trochu sarkasticky Robin „A bolesti budu mít do konce života, o to se Saracéni postarali. A dobře, to mi věřte. Lépe než vy, nebo Jan!"

"Občas křičíte ze spaní... Stěny jsou silné, ale před tímhle pokojem neustále někdo hlídá. Nebojte se, tohle se nedostane dál, než k mým uším. A navíc, pořád jste v mé přítomnosti napnutý... Stále, nikdy se docela neuvolníte."

"A vy se mi divíte? Být v mé kůži, taky jste stále ve střehu," řekl Robin a v duchu se zděsil nad tím, že šerif ví o jeho nočních můrách. O  jeho mrtvých.

"Nezapomeňte, jsem na druhé straně barikády... A chodím sem zcela neozbrojen. V tomto pokoji je mnoho věcí, jichž by se dalo použít k napadení... A co myslíte, kdybyste mě ohrožoval na životě, prošel byste ven, nebo ne?"

"Domnívám se, že ano i když vy byste jistě byl na takovýto případ připraven."

"Ne, nebyl. Možná ani já vám tak docela nevěřím, ale vím jedno - jste čestný muž."

"Myslíte?"

"Mýlím se?" odpověděl mu šerif otázkou. "Proč jste tedy pomáhal královně utéct? Bylo by tak snadné, nechat ji Janovi, nebo ne?"

"Z principu a protože je to královna a byla v nesnázích. Uprchlíci si musí pomáhat."

¨"Dobrá, tak v tom případě nevím, proč jsem přesvědčen, že to neuděláte. Snad proto, že jsem vám zachránil život a vy mi to dlužíte... Ale to jsme zase u té cti."

"Ano, zase," usmál se Robin a pak pomalu vstal. Všechno dělal skutečně pomalu a opatrně, jako by se už tělo bálo bolesti. Šerif se na něj díval. A potom učinil totéž... cosi se v něm náhle zlomilo a on toužil, chtěl ho přesvědčit, že není jeho nepřítel. Teď už ne. Přistoupil k němu. A položil mu ruku na rameno.

"Locksley, vím, je to těžké, ale... Opravdu mi nevěříte a nikdy nebudete?" zeptal se tiše.

"Řekněte mi, šerife, mám? Po tom jak jste honil mne i mé lidi? Pokoušel se mě zabít? A teď… teď se o mě staráte jako o syna a já pořád nevím proč. Co chcete? Co, šerife?" zeptal se tiše zbojník

"Není to jasné?" oplatil mu šerif stejnou mincí. A i kdyby se teď chytil za ústa, už jednou vyřčené nelze vrátit. Nezbývalo, než čelit jeho pohledu.

"Mě...“ řekl po chvíli zbojník a šlechtic. A dál se na něj zkoumavě díval.

V tu chvíli se Nottinghamský šerif obrátil ke dveřím. "Já... Půjdu. Tohle - potřebuje čas," zašeptal a položil dlaň na kliku. Dlaň, jejíž dotek si Robin tak dobře pamatoval, jak ho hladí po páteři, ramenou a přináší uklidnění.

Robin nic neřekl, jen se za ním díval a v duchu jím otřásala pravda. Šerif z Nottinghamu nechtěl jeho snoubenku, netoužil po Marianě. Ne, on... On chtěl jeho. A Robin, přes zhnusení které měl cítit, to necítil. Naopak, chápal to. Na svých cestách viděl dost, aby to chápal.

"Půjdu," zopakoval šerif a klika cvakla. "Jen bych rád, abyste... Přijmu odpověď ne. Pochopím ji. Máte čas, ale nemusíte se bát odmítnout. Dobrou noc, Locksley." Vyšel na chodbu a dveře se za ním zavřely. Robin potom slyšel, jak dává příkazy strážnému. Poslal ho pryč. To znamenalo jediné - Robin Hood byl volný!

Dřív by vyrazil ze dveří a pryč. Ale teď? Chvilku počal  a pak vyšel na chodbu. Šel klidně, vlastně se procházel. Až došel na cimbuří a tam se na chvíli zastavil. Nevěděl jak dlouho tam hleděl do dáli, ale rozklepala ho zima a on se vrátil do svého pokoje. Šerif měl pravdu, ještě nebyl v pořádku.

Druhý den šerif nepřišel. Jen mu nechal poslat jídlo, jako obvykle. Ale sám se neobjevil, ani stráže se před Robinův pokoj nevrátily. Pořád byl svobodný, mohl si volně chodit po hradě, mohl volně kdykoliv odejít. Šerif mu nechával čas.

Robin toho využíval k procházkám a k pozorování. Chtěl najednou vědět víc. Víc o muži, který ho... měl asi rád.

Najednou viděl, to co dřív snad ani vidět nechtěl. To opatrné balancování na ostří nože, jak to šerif sám pojmenoval. Opatrnické proplétání se politikou okolních šlechticů i Londýnského dvora. Tanec mezi sklem. Ne, šerif nebyl laskavý. To si nemohl dovolit. Ale uhájil silné postavení Nottinghamu a jeho majetku. Dával poznat svou autoritu všem ostatním, ale zároveň nebyl moc vidět. Snažil, opravdu se snažil, aby jeho území bylo pokud možno v neutrálním pruhu i když to nemohl udělat veřejně. Nesloužil vlastně nikomu. Jen sobě samému.

Robin se musel usmát. Svým způsobem si byli podobní, i když on sám byl spíš radikál a šerif politik. Přesto ho během dní, kdy ho nechával samotného poznával víc a víc. A ten obraz mu byl sympatičtější, něž ten předchozí. A pořád mohl utéct a přesto to pořád neudělal. Jednak kvůli nemoci  a jednak, byl zvědavý.

Jenže zatím všechno nasvědčovalo tomu, že šerif... jen čeká, kdy odejde. I když na jeho zvycích to nebylo znát. Každý den, stále ve stejnou dobu, Robinovi přinesli jídlo, uctivě se uklonili a nechali ho samotného. Vyhověli mu ve všem oč požádal, i když to byly jeho zbraně. Stráž se před jeho prahem už neobjevily.

Každý den, okolo páté hodiny klaply dveře na vzdálenějším konci chodby. Šerifovy dveře. Nepřišel ani po týdnu. Pořád ho nechával samotného...

Po čtrnácti dnech toho měl Robin tak akorát dost. Rázoval po pokoji sem a tam s tím, že pokud se dnes šerif neobjeví, on ráno zmizí. A pak uslyšel zvony, byl Štědrý den.

A v tom si uvědomil, že vlastně vypozoroval ještě něco. Šerif byl i vzdor svému postavení nesmírně osamělý člověk. Nikdo ho neměl rád. Respektovali ho, měli před ním úctu, ale rád... rád ho doopravdy nikdo neměl. Kdyby na jeho místo přišel někdo jiný, možná by si toho ani nevšimli. Pro ně byl jenom Nottinghamský pán. Nikdo víc.

Robin se zastavil uprostřed kroku. A jak to bylo s ním? On byl Robin  Hood, ale když teď víc jak na dva měsíce zmizel... Jeho legenda žila dál. I bez něj. I bez něj byli muži v Sherwoodu schopni přežít. On je naučil vše, co znal. Nepotřebovali ho.

Jenže tady, tady byl možná někdo, kdo ho potřeboval... a koho možná potřeboval on.

Robin přešel ke dveřím a dotkl se kliky. Ale pak ruku stáhl a ssedl si na postel. "Jsou Vánoce," zašeptal si pro sebe a pomalu poklekl k motlitbě. Jenže dnes se ani nemodlil, jen vzpomínal. Na jiné Vánoce, jiný čas a pak se mu začali klížit oči. Usnul v kleče u postele.

Probudil ho hebký a chladný dotyk na tváři. Skláněla se nad ním šerifova vysoká postava a její výraz byl spíš plný obav, než cokoliv jiného. Robin zdvihl hlavu a šerif ucukl.

"Omlouvám se, já jsem jen měl obavu, zda jste v pořádku."

"Jen jsem usnul,“ řekl Robin a pomalu vstal. Usmál se.

"V tom případě se ještě jednou omlouvám, že jsem vás vzbudil. Přišel jsem vám jen popřát hezké Vánoce... A zase si půjdu po svých. Práce a léta nikomu nestojí," šerif mu úsměv oplatil.

"To jsem chtěl taky a…" Robin se nadechl. Tohle bylo horší než před útokem. "Co povečeřet společně, když dnes ani koně nejí sami?"

Šerif, opět s rukou na klice se zarazil. Ale potom se usmál a jak Robin zjistil, ten úsměv mu slušel. "Takové pozvání samozřejmě nemohu odmítnout... co takhle v šest hodin? Zde? Nebo v jídelně?"

"Raději zde, cítím se tu lépe," řekl klidně Robin a pak se i on trochu usmál. Vlastně proč být na Vánoce sám?

"Dobrá, tak v šest zde. Budu se těšit," šerif mu kývl na pozdrav a potom vyklouzl na chodbu. Když klaply dveře, na chvíli se o ně opřel a snažil se srovnat si myšlenky. A zakázal si dělat plané naděje...

Robin vyklouzl z pokoje chvilku po něm. Chtěl se umýt v kádi a pak něco ukrást ze spíže, přeci jen, rád vybíral sám a měl spadeno na jeden uzený sýr a kus masa. A kuchaře kvůli tom u otravovat nebude, ne? Věděl, že šerif pošle do jeho pokoje jídlo, ale tohle nachystal on na potom a hlavně měl svou představu večera. Tak prakticky sebral i trochu oleje.

A skutečně s tím jídlem se nemýlil. Ve tři čtvrtě na šest do jeho pokoje vběhli sloužící, odstrčili ho stranou a uchystali slavnostní tabuli. I když nikterak přepychovou, Robinovi to nevadilo. Když odešli, ani se nestačil otočit a někdo zaklepal. Vzápětí dovnitř vešel šerif.

"Dobrý večer, přeji," usmál se na něj.

"Dobrý večer," odpověděl Robin a počkal až šerif zavře dveře a oba se usadili k malé tabuli. Šeriff nalil víno a připili si. Pak se pomalu dali do jídla a nezávazně si povídali. A po večeři, kdy seděli v křeslech u krbu, a každý držel v ruce jeden hrozen skvělého vína, konečně prolomil Robin ticho.

"Proč já?" zeptal se a zadíval se na šerifa.

Ten mu upřený pohled oplatil a potom s povzdechem zavrtěl hlavou. "Já nevím," odpověděl tiše. "Opravdu. Snad proto, že... Byl to tvůj úsměv, který mě pronásledoval v bezesných nocích. Úsměv kluka, který odjel bojovat do Svaté země. Lepší důvod nemám. Můžeš ty říct, proč zrovna Mariana, když polovina dívek v kraji je stejně dokonalá, jako ona? Bylo by pošetilé říci, že láska se neptá. Proto říkám, nevím, je to jediná odpověď, která je upřímná."

Locksley se zvedl a pak poprvé za tu dobu položil on ruku na rameno šerifovi a stiskl. Vřele. Nic víc nic míň, jen ho stiskl.

"Přijde ti to asi hloupé, že?" odtušil šerif. "Možná taky sprosté, že ti tohle říkám a za námi je krvavá cesta, dlouhá pět let. Jenže ani s tím nic neuděláš, Robine. Jediné, co můžeš, je odmítnout."

"A co když nechci odmítnout?"

Šerif překvapeně zdvihl hlavu do poháru, do kterého teď upíral svůj pohled. Víno, jediná jistota v tomhle světě. Nemohl pít často, ani nechtěl, ale když byly noci příliš dlouhé a chladné, víno jej zahřálo lépe, než oheň. "Nechceš?" zeptal se tiše. A pak mu položil tu samou otázku, jako Robin jemu. "A co tedy chceš, Locksley?"

"Možná konečně klid, a něco co mi ukáže že skutečně žiju."

Šerif se pousmál. "Na to sis nejspíše vybral špatnou dobu..." Lehce stiskl jeho ruku, která mu pořád spočívala na rameni, potom se otočil a přitiskl na ni rty. "Ale udělám, co budu moci."

Robin se pomalu usmál a pak vzal jeho číši a napil se z ní. Nakonec před něj poklekl.

Pět let, vířilo šerifovi hlavou. Je mezi námi pět let... ale potom jen vztáhl ruku, přitáhl si jej k sobě a objal. Tohle nebylo nic, co by mohl pochopit někdo kromě nich dvou. Nikdo by nemohl pochopit, proč se věhlasný Robin Hood, pán Sherwoodu, pokořil před svým úhlavním nepřítelem. A proč ten ho teď objímá vlastním tělem, jako matka své dítě. Tohle bylo tak zamotané, že to nechápali ani oni sami. I když ve svém jádru to bylo prosté, jako všechny velké věci. Obyčejná lidská touha, být a mít s kým.

Jen se drželi i když Robin by kdysi přísahal, že se obejmou maximálně ve smrti. Ale teď to byla pravda. Robin nic neříkal, jen se ho opatrně chytil a sám sebe se ptal proč. Ale nikdo mu neodpověděl, jen věděl, že to potřebuje. A tak poslechl své srdce a nechal se držet.

Šerif ho pomalu hladil po vlasech a okouzleně vnímal jeho dech na své hrudi. Nic víc, nic míň. Dvě kola osudu se k sobě přiblížila a drážky do sebe zapadly. Zatím jen volně, nesměle, opatrně. Ale s příslibem pevnosti do budoucích časů.

"Měli bychom to dojíst," zašeptal nakonec šerif. "Jinak to dočista vystydne."

"Myslím si to taky a v lese jsem se naučil najíst se rychleji, než ti jídlo dojde."

"To tady sice nehrozí, ale já studené maso ukrutně nerad," šerif se usmál a Robin by dokonce mohl přísahat, že se malinko... otřásl? Každopádně se zdálo, že tahle tvář jeho protivníka je nesmírně, nesmírně zajímavá.

Robin se usmál a pak se dal do jídla. A když dojedli, sedli si naproti krbu a Robin se posadil na kožešinu. Pak se opřel o křeslo na kterém seděl šerif.

"Jestli sem teď někdo přijde," konstatoval šerif klidným hlasem, zatímco jeho ruka, jako přitáhnutá magnetem, se probírala zbojníkovými vlasy, "budu ho muset uklidit. Nebo uplatit. Jinak by zničil pověst nám oběma a Mariana by mě roztrhla, jak hada."

"A nejen tebe šerife, nejen tebe. I když se mnou už taky nějakou dobu nemluví, pokud bys to chtěl vědět."

"Ale a proč?" zdvihl šerif obočí se zájmem, ale také trochu s obavami. Konec konců, příměří neznamenalo mír. A jedna společná večeře neznamenala vůbec nic.

"Nedokážu s ní žít. Moc dlouho jsem byl mimo Anglii a Svatá zem, válka… Ne, už to nedokážu. Proto mi vyhovovala válka s tebou. Nemusel jsem na to myslet."

"Takže je ti možná i líto, že je klid zbraní," konstatoval šerif suše a stáhl ruku na svůj klín.

"Ne, potřebuju si odpočinout. A pak… mohl bys tu ruku vrátit, kde byla?"

Šerif nepatrně zaváhal, ale potom ho uposlechl. Dokonce si ho přitáhl, takže se Robinova záda opřela o jeho nohy. Do obličeje mu neviděl. Ale i jeho přítomnost stačila. Najednou se přistihl, že jeho ruka klouže z Robinových vlasů dolů a dotýká se... zbojníkovy tváře!

Robin zaklonil hlavu a trochu se usmál. "Já... prosím pokračuj, pane z Nottinhamu."

Ten se jenom trochu pousmál a dál jeho prsty prozkoumávaly Robinovu tvář. Navzdory tomu, že vládnul zbraní a to velmi obratně, byly jeho ruce hebké a příjemně chladivé. A také něžné, když opatrně přejel Robinovo obočí, sklouzl na nos a zlehka pohladily rty.

Robin se usmál a zavřel oči. Pak mu položil hlavu na kolena a schoulil se mu u nohou. Bylo by podivné, kdyby někdo přišel, asi by měli co vysvětlovat. Ale byly Vánoce a všichni měli své drobné radosti a starosti.

"Šerife...?"

"Hm?" zabručel oslovený a sklonil se nad něj. Obávaný zbojník Robin Hood vypadal v tu chvíli tak křehce, jako nikdy za celou dobu své nemoci. Šerifova ruka se probírala jeho vlasy i hladila jeho tvář zcela bez zábran, ale pořád opatrně a převelice jemně. Pak ho zdvihla za bradu a přiměla pohlédnout do dvou temných propastí. Šerifových očí. "Já poslouchám."

"Opravdu... Chceš riskovat vše jen kvůli mě?" zeptal se tiše Robin a šerif uviděl ty oči plné smutku.

"Riskuju celý život," opáčil šerif měkce. "Tak co jednou riskovat za něco, na čem mi záleží?" zeptal se potom a políbil ho.

Robin sebou trochu cukl ale pak jen přivřel oči a pomalu zvedl ruku a pohladil ho ve vlasech. A naklonil se pro další polibek.

Šerif pomalu sklouzl z křesla dolů a vzápětí ho stáhl na měkkou kožešinu, na kterou plameny z krbu vrhaly tančící záři. Ovinul ruce kolem jeho štíhlého těla, zcela odhodlán dát mu vše oč požádá.

Robin se podvolil. Rychleji, než měl původně v plánu. Ale nemohl říct že se mu to nelíbí. Navíc ve Svaté zemi, zjistil, že se mu nelíbí jen ženy, ale poznal tam i pár mužů, kteří mu učarovali.

Šerif mu v tu chvíli jemně zulíbal rty a vyhnal tak spolehlivě každou vzpomínku na Svatou zemi, ať příjemnou, nebo ne. Jeho ruce, jedna ve vlasech a druhá mezi lopatkami, byly uklidňující a jeho tělo vedle něj dávalo oporu. Nottinghamský pán ho znovu políbil.

Robin ho pohladil po tváři. A pak sám jemně políbil. Byla to dvě těla. Dva ztracenci v moři chaosu.

Nemluvili. Nechtěli. Činy mluvily za ně.A Robin se rozhodně nedal zahanbit.

Jenže jakkoliv to bylo příjemné, Nottinghamský šerif se přece jen po chvíli neochotně odtrhl a posadil. Na Robinovo tázavě zdvižené obočí odpověděl jemným pohlazením a ukazováčkem na rtech.

"Měl bych jít..." pronesl potom šeptem.

"Proč?" zeptal se Robin prostě.

"Musím pracovat," zahučel šerif naprosto nepřesvědčivým tónem. Ale srdnatě se nadechnul a pokračoval. "Musím vstávat, čeká mě hora úřadování, taky bych rád zjistil, co chystá princ Jan... Mám spoustu práce a... kruci!" povzdechl si nakonec. "Jestli tu zůstanu, nedopadne to dobře. Rozhodně ne tak, jak by se slušelo, po tom všem, co se mezi námi stalo."

"Nikdy ničeho nelituj. To je co jsem se naučil ve Svaté zemi. Nikdy ničeho. Protože tehdy to bylo krásné," řekl Robin, vstal, vzal jeho obličej do dlaní a políbil ho. V tom polibku nebyla zdrženlivost. Naopak v něm byl týž oheň, jako v pánovi Sherwoodského lesa. "Potřebuji taky pracovat a pokud chceš pomoci, já umím číst šerife, v několika jazycích."

"Zrovna teď... Já nelituji," zadrhl se trochu šerif, ale přece jen se pomalu zdvihl. "Od podlahy jde moc zima," pousmál se potom trochu a v očích mu blýsklo. 

"Ano, to je pravda. Je tu zima."

Šerif k němu natáhl ruku. "Mohu tě požádat, abych směl přespat zde? V mém pokoji není zatopeno... A taky se přiznám, nechce se mi odcházet."

"Jistě, pane. Přeci jen je to váš hrad."

"Ale ty jsi mým hostem a přání hosta je mi přednější. Pokud si to nepřeješ, odejdu."

"Chci abyste tu zůstal. Myslím, že postel je dost velká pro oba. A.…" Robin se usmál a položil mu ruku na hruď a usmál se. "Postel je zcela k vašim službám pane."

Šerif si ho přitáhl k sobě a potom téměř povalil do měkkých polštářů. "Doufal jsem, že to řekneš," zamumlal potom a sklonil se. Polibky pomalu přejel celou Robinovu tvář, dlouze ho políbil na rty a z nich sklouznul na hrdlo. To už také dlaněmi bloudil po jeho těle a rozvazoval tkanice na jeho kabátci.

Robin se mu bez větších okolků poddával a hladil ho a líbal se stejnou intenzitou. A zasmál se, když oba leželi polonazí na posteli a šerif ho hladil po těle.

"Víte jak dál, šerife?"

"Upřímně?" zamžoural na něj šerif. "Ne. A muž v mém postavení bohužel nemůže chodit po nevěstincích a vyptávat se..."

"Hm, myslím, že já ano... Věříte že Svatá země vůbec není svatá?" zeptal se Robin a pak ho pohladil od krku až ke klínu a tam lehce přitlačil.

“Skutečně se tam dozvíte dost zajímavé věci."

"To víme přece vši-chni..." v půlce posledního slova se šerif musel nadechnout, aby nezasténal. "Jenomže jednou je to Svatá půda, není-liž pravda?" přimhouřil oči a vzdychl.

"Opravdu chcete vědět co se učí ve Svaté zemi? V klášterech...?" znovu ho pohladil a začal ho hladit přes nohavice.

Šerif ho uchopil za zátylek a přitáhl k sobě. "Ano, Robine. Nauč mě, co se učí ve Svaté zemi..." zachraptěl potom vzrušením a vtiskl mu horký polibek pod bradu.

Robin se k němu přitiskl a pak mu vsunul svalnatou nohu mezi ty jeho  a začal se pomalu pohybovat a třít o šerifa. Přitom ho rukama hladil po těle a laskal tak, jak mu to ukázala kurtizána v jednom nevěstinci a pak ta dívka z harému šejka, kterého porazili. Občas ho pohladil rukou a když slyšel zrychlený dech a sténání, zintenzívnil hlazení a začal ho jemně líbat. Šerif si ho přitáhl blíž a sám se k němu přitiskl. Tohle, tohle byl tak jiný pocit, než s dívkami a ženami, které občas tajně přicházely na Nottingham, aby mu dělaly společnost. Tohle vzbuzovalo tolik žádostivosti, až se obával, že ji nezvládne, že se na něj vrhne a vezme si ho... Jakkoliv nevěděl, jak na to. Dlaněmi sjel na Robinova nahá záda a zbojník zaznamenal, že už nejsou chladné, ale nádherně hřejí.

Robin vjel rukou mezi jejich těla a vklouzl mu do nohavic a objal ho prsty. Talentovanými prsty lučištníka, hladil ho a třel, jak to šerif asi nikdy nezažil a Nottingham sebou házel a teď už hlasitě sténal. Robin se sklonil a políbil ho na břicho. A pak mu dýchl na klín. A šerif se ztratil v extázi.

Ale přitom si kousal rty až do krve. Stěny Nottinghamského hradu jsou silné, ale služebnictvo jsou slídilové, určitě šmejdí po chodbách. Nechtěl Robinovi nikterak snížit úctu, kterou před ním ti lidé ještě měli. A nechtěl snížit ani svou autoritu... Jenže tohle bylo tak nádherné! A on měl touhu křičet na celý hrad... Robin mu stáhl kalhoty a odhodil je na zem. Šerif s námahou zdvihl hlavu a zadíval se na něj. Locskley se usmíval a po jeho těle tančily plameny z krbu.

Stačilo aby se Locksley jen sklonil a dlouhými vlasy přejel po jeho klínu. A šerif málem sténal znova. Robin si hrál prsty v jeho klíně. A když hrozilo, že šerif bude zas křičet, políbil ho a utlumil jeho výkřik v polibku. Pak šerif jen odpočíval v jeho náručí a musel se ptát jaká další tajemství Robin zná.

"Svatá země opravdu není Svatá," pousmál se nakonec zmoženě, ale jen na oko. V nestřeženém okamžiku zabloudila jeho dlaň dolů na Robinovo břicho a šerif tak ukázal, že je velmi pečlivý žák. Tentokrát to byl Robin kdo se svíjel pod talentovanými prsty a svoje zatínal do pokrývek i šerifových zad.

"Ano..." vydechl a pak tiše sténal to slovo stále rychleji. A nakonec musel si dát ruku před ústa aby nekřičel.

V té chvíli také zdvihl šerif pobaveně hlavu od jeho klína a usmál se, když viděl jak se jeho tvář stahuje v rozkoši. Bylo to krásné a pranic mu nevadily ty škrábance, které zanechaly Robinovy nehty na jeho zádech. Drobnými polibky ho začal škádlit na břiše, až se propracoval k jeho rtům, které políbil ne jemně, ale hluboce a vášnivě.

"Další lekce až zítra?" zeptal se potom tiše.

"Ano zítra můj pane," hlesl Robin a pak zavřel spokojeně oči.

Oheň v krbu dohasínal a tiché praskání hořícího dřeva šerifovo příjemně unavené tělo i mysl ukolébávalo. Bylo to – polknul – něco neskutečného. Jakkoliv zakázaného, hříšného, bylo to také něco tak krásného, že mu byly všechny plameny pekelné a muka zatracení, naprosto jedno. Koneckonců, co kněz nevidí, to duši nebolí.

Přitiskl se blíž k Robinově hřejícímu tělu a zavřel oči. A než si stihl uvědomit všechny důsledky, které by vyplynuly, pokud by je někdo tak našel, usnul, s čelem opřeným o zbojníkovu šíji.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Opravdu

(Kat, 1. 3. 2009 18:42)

čím dál lepší a Svatá země byla vše jen ne svatá, když si to tak vezmeme. jak je vidět Robin je nadaný žák a šerif ještě nadanější žák. udd no role se obrátila a copak ho bude učit dlaší den?
Jsem moc zvědava. POvedený cyklus, moc povedený.

hmmm

(nenasan/jejipritel, 14. 2. 2009 23:37)

stale lepsie a lepsie ... jupi citame dalej ;)

=0)

(Teressa, 14. 2. 2009 18:54)

juuuuuuuuu ja som asi zamilovala =)