Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství duše a srdce Kapitola 4.

14. 2. 2009

Kapitola  IV.  Zrada číhá blíž, než by sis myslel, králi!

 

Královský palác, komnaty prince Jana, Anglie, Londýn


Princ Jan přecházel bledý vzteky po svých komnatách a rozhazoval rukama. "Zase! Zase mi unikla! A šlechtici ji vysloví podporu! A do toho ten neschopný Nottingham! A ještě to výkupné! Odmítám! Odmítám ho platit za svého stupidního bratříčka!"

Arcibiskup z Canterbury jen zdvihl hlavu od dobře propečené vepřové flákoty a utřel si mastnou bradu. "Tak ho neplaťte, můj pane. Věřte, v zemi je dost vlivných a bohatých lidí, kteří si přejí, aby Richard padl na Svaté půdě za svatou věc. Raději z něj udělají mrtvého hrdinu, než živého krále... A královna - opravdu věříte, že takové děvče může mít tak silnou podporu, aby to otřáslo vaším postavením?"

"Nevím, ale dovádí mě k šílenství! A nejen ona! Víte s kým se opovážila spolčit? S Hoodem! Jeho lidé jí prý pomáhali. On sám jí pomáhal! A víte co? Prý ho šerif zajal a on mu zase utekl!"

"Že je Nottinghamský šerif v téhle věci neschopný víme přece už dlouho. Jako politik je dobrý, jeho pokladnice jsou plné, ale Robina Hooda prostě nechytí, ať dělá, co dělá... Takže předpokládám, že se dostala do Londýna před vámi, že?" Arcibiskup se ušklíbl, jako by polykal odvar z pelyňku.

"Ano. Dostala! A už si zase hraje na milosrdnou paní všeho lidu! A matka ji podporuje a to má být v klášteře!"

"Není přece možné, aby ho tolik milovala," popostrčil si arcibiskup zamyšleně talíř po stole. "Vždyť to byl politický sňatek a Richard by pomalu mohl být jejím otcem... Pokud vím, tak spolu strávili pouze tři dny, nebo ne?"

"To ano, ale to pískle prostě chce být královnou! A mě to uráží! A víte co mi řekla matinka? Je to Richardova žena, Jene, měl bys ji být oporou!"

"A což se přičinit, aby to nebyla Richardova žena?" odtušil náhle biskup. "Jestli se Richard nevrátí ve stanovené lhůtě... A nebo postačí jeden list a nemusíme se ani nějakou lhůtou zabývat. Nemůže ho tolik milovat a když se budete trochu snažit..."

"Ano, jako má manželka by mi mohla být prospěšná. A Hooda ať si honí šerif, mě to moc nezajímá."

"Jenže je tu bohužel háček..." biskup se zamračil. "Ona se za vás neprovdá, dokud bude alespoň naděje, že je Richard naživu. Sice tvrdím, že ho nemůže tolik milovat, ale podle všeho... ho opravdu miluje. A dobrovolně se za vás neprovdá. Richard musí z cesty. A vy si ji musíte alespoň trochu získat, můj pane."

"Ech, to jí mám začít nosit kytky a posílat dary?"

"Nerad to říkám, ale budete si jí muset asi získat, tak jako si ji získal váš pan bratr... A ten si ji získat musel, jinak by pro něj nepodstupovala, to co podstupuje."

"Jenže já nevím, co dělal. Leda jí vzal na projížďku, na lov. A tančil s ní. Ano, to si pamatuji."

"A připravil ji o panenství," ušklíbl se biskup.

"Ano, to také. Bohužel, to já už nemohu," zasmál se Jan.

"To jistě ne. Ale je dobré to vědět... Všechno je dobré vědět. Poslouchejte, můj pane. Je to ještě děvče, mladé a zmatené. Ano, je králova anglická, ale v jádru je to ještě dítě. Nemělo by být těžké si ji získat. Ovšem s ní asi hrubá síla nepohne. I když v tom případě tedy nevím, co na vašem bratrovi tak vidí."

"To že je král? A že se sám chová jako dítě?"

"Snad..." Arcibiskup dojedl a zdvihl se. "Podívejte se. Jak praví bible, oni do tebe kamenem, ty do nich chlebem. Zítra se královna jde pomodlit za Richardovu záchranu. Promluvím si s ní. A vy si zatím hleďte naklonit. Přece jenom... Když se vám ji podaří získat, bude to výborný tah. A navíc je půvabná, ne že ne..."

"No to jo, ale kolik jí je! Patnáct. Holka bláznivá je to a to by měla už být rozumná!"

"Ale z luku střílí jako málokdo, že?" popíchl ho biskup.

"Ano, skoro jako Hood sám."

"Což takhle uspořádat lukostřelecké závody? Probůh, princi, je to ještě dítě. Bude stačit pár dní a padne vám k nohám..."

"Dobře tak tedy závody pro pobavení její Výsosti." usmál se Jan

"No, necháme toho. Mám ještě nějaké svěcení... A taky bychom měli zajistit, aby se Richardův návrat, co nejdéle prodloužil. Možná... Kdyby dorazila zpráva o Richardově smrti, bylo by všechno jednodušší."

"Ano to by bylo. Velmi jednoduché. Děkuji vám Vaše milosti. Vaše rady mou duši skutečně upokojily."

"Zkuste jí naznačit, že k něčemu podobnému dojde... Nebude to potom takový šok a snadněji přijme vaši náklonnost." Arcibiskup se usmál, uklonil a potom nechal prince Jana samotného, jen s myšlenkami. Které rozhodně nebyly bohulibé.

 

Robin se probral s pocitem, jaký nezažil už několik let. A to, že ho někdo objímá. A to se mu líbilo. Přitáhl si to příjemné tělo blíž a spokojeně zamručel.

Šerif si jen povzdechl, potom se převalil na bok a zavrtal se nosem kamsi pod jeho bradu. Potom, jakoby si uvědomil, kde je a s kým je, ale jenom pootevřel oči a usmál se.

"Přeji dobré ráno..." pohladil ho po nahém rameni a zlehka políbil.

"Dobré ráno, pane z Notinghamu," usmál se Robin a lehký polibek opětoval. Šerif se trochu zasmál a prohrábl mu neposlušné vlasy, které ho lechtaly na holé kůži.

„A to jsem chtěl zrušit Vánoce, věřil bys tomu?“

"Ano, věřil. Na to jsi šílený dost. A mimochodem, pěkné Vánoce, šerife."

"Pěkné Vánoce, zatvrzelý zbojníku," šerif ho znovu políbil a potom se s těžkým povzdechem vyhrabal z postele, s prostěradlem obtočeným kolem těla. Robin se tak mohl znovu přesvědčit, že i přes svůj úřad, je to muž štíhlý a svaly na něm jen hrají. Na zádech měl několik červených pruhů, o kterých si Robin uvědomil, že mu je udělal sám. Šerif přešel k oknu.

"Nádherné ráno..." pronesl potom zamyšleně.

"Ano, můj pane," Robin stal a spravil si kalhoty a přešel k němu. Pak zamyšleně pohladil jeden ze šrámů na zádech. "Omlouvám se."

"Však se nic neděje, košile to schová," stiskl šerif jeho ruku a usmál se. "Horší bude, jestli nás včera někdo slyšel. To už se bude vysvětlovat poněkud špatně." Odvrátil se od okna i od Robina, vrátil se zpátky k posteli a začal se pomalu oblékat. Nikam nespěchal, podle slunce bylo ještě dost brzy, vpád služebnictva nehrozil, ale přesto... Snaživí jsou nejhorší a on nechtěl být přistižen "při činu". 

"A teď?" zeptal se Robin a oblékl se taky. Nespěchal, jen chtěl vědět co bude dál. Rád by zjistil víc, ale upřímně, odcházet se mu nechtělo. Ale musel pracovat. Potřeboval to.

"Jsou Vánoce, ale... Pracovat se musí. Budu muset do Londýna, Jan chce, abych osobně podal zprávu jak pokračuje tvé... Ehm, pronásledování," povzdechl si šerif a nazul si boty. Nakonec se podíval z okna. "Richard sice není nikterak zvlášť panovnicky nadaný, ale jedno umí. Udržet lidi v patřičných mezích."

"Co kdybych jel s  tebou? Jako zajatec, samozřejmě," pousmál se Robin. "Musíš si pojistit své místo. A já nemám rád Jana, rád mu uteču."

"Nechtěl jsi požádat královnu, aby ti vrátila tvé jméno a statky?" opáčil místo toho šerif. "A Jana nemá v téhle zemi rád asi nikdo kromě lůzy. A ta ho miluje také jen v době, kdy pro ni pořádá zábavu."

"Ano to bych taky mohl. Takže? Vezmeš mě sebou?"

"Hm, to by šlo... I když to předpokládá jisté nepříjemnosti, zejména pro tebe. Ale dobře. Jen je tu problém. Až se tví lidé dozví, že slavný Robin Hood je v zajetí Nottinghamského šerifa, bude s námi zle... Navrhuji ti jinou strategii. Vrať se do Sherwoodu a tajně nás sleduj. Budeš tak cestovat se mnou, ale zároveň budeš volný."

Robin kývl a pak ho pohladil po tváři a něžně políbil. „Budu tě sledovat šerife z Notinghamu." Pak ho znovu políbil a než se šerif nadál, byl pryč. Nechtěl se loučit. Ne teď. Nějak na to neměl.

Šerif si jen povzdechl. Potom tiše vyklouzl z pokoje a vydal se k sobě. Když byl Robin pryč, nechtěl u něj být přistižen dvojnásobně. Nepotřeboval to. Už tak stačilo, že bude muset zřejmě uplatit všechny, kteří o Locksleyho přítomnosti tady na hradě věděli... Jinak by z toho mohl být malér. A nebo - nebo by Robin opravdu mohl požádat královnu o ochranu. Pak už by nebyl psancem, ale váženým šlechticem a mohli by oficiálně ukončit nepřátelství. Ale to napřed znamenalo, dostat se do Londýna. A to také znamenalo spoustu příprav.

Robin mu ukradl ze stáje koně. Jen tak, aby snad nevyšel ze cviku a vyjel pryč. Musel jet rychle jinak by si to okamžitě rozmyslel. Sakra, dva měsíce a on měl pocit, že... že by tam chtěl zůstat dál. Pořád. Celý rok. Protože, ano, jeho tělo si to včera užilo. Ale hlavně se mu to líbilo. Všechno a navíc… Sakra, připadal si zamilovaný. Což ani nechtěl.

Když za šerifem přišli sloužící, bylo už mnohem později a on se už probíral listinami a dělal nezbytné přípravy k odjezdu. A zároveň se také v duchu obrňoval, proti hněvu prince Jana. Protože úspěch prostě hlásit nemohl. To by ani nešlo, v duchu se ušklíbl.

"Pane, Robin Hood je pryč."

"Ano? A co se děje?"

"Opustil hrad!"

"Ano, byl svobodný, mohl kdykoliv odejít, snad jsem se vyjádřil jasně."

"Ale on ukradl koně!"

"Nikoliv, toho koně jsem mu daroval..." Šerif se usmál. To si mohl myslet.

 

Robin jel do Sherwoodského lesa a zvolnil tempo. Najednou se mu nikam nechtělo. Trochu se schoulil. Jeho oblečení nebyl šat na zimu. Schoulil se a jel dál. Po paměti. To že začalo sněžit mu situaci ulehčilo. Alespoň nemusel zahlazovat stopy. A  mohl jet klidně dál. Do tábora dojel nepozorován.

Ale po chvíli ho zahlédl Will Scarlet a strhl se tanec. Zbojníci se kolem něj seběhli, výskali a jásali, že se jim opět vrátil milovaný vůdce. Will s malým Johnem jej zdvihli na ramena a nesli k poradnímu dubu. A u něj stál dobrý mnich Tuck, s měchem vína při ruce, a vykřikoval hlaholivé zdravice.

"Pochválen bud pán náš, i když má mizerné víno, že jsi zase zpátky, chlapče! Vždyť jsme tě už oplakali!"

"TO jste nemuseli!" Robin se usmál a pak se napil z podávaného měchu. "No, trochu jsem se zdržel, chlapci, ale teď jsem zase tady, takže je co slavit, nemyslíte?" Z koně stáhl velkou šunku, kterou zkonfiskoval v kuchyni a zasmál se. "A na šunku vás zve Nottingham!"

"Bravó, Robinovi!" zajásal fráter a potom se vypařil, než se Robin stihl zeptat, jak mu vůbec ty jeho ovečky vedl ke spáse boží. Zato jej nahradil Will Scarlet a podrobně se vyptával a sám byl dotazován. Robin se tak dozvěděl spoustu věcí.

Že královnu stihl dopravit do Londýna ještě před Janem a také stihl uprchnout, před princovým pronásledováním. A že ho celé ty dva měsíce marně hledal, až došel k názoru, že ho šerif umučil, nebo nechal tajně popravit. Což ovšem chlapce rozlítilo a rozlítostnilo, takže žádali, aby se okamžitě táhlo na Nottingham, aby dostali alespoň jeho tělo... A že se Robin vrátil právě včas, protože Will rozhodnutí odložil po Novém roce.

"Takže jsem se vrátil za pět dvanáct," zasmál se muž a znova se napil. Potřeboval zahnat tu pachuť, co měl na jazyku. A to, že tady je sice doma, ale srdce má jinde.

"A jinak, jak vám to tu šlo?" zeptal se a záměrně mlčel o svých dvou měsících.

"Za starou belu, Robine," odtušil Will Scarlet a napil se. "Nottingham nám sice dal pokoj, ale okolní pánové nikoliv. A taky chodí špatné zprávy z Londýna. Jan a arcibiskup něco chystají a není to pěkné. Přišel sem jeden starý muž, který tvrdil, že byl podkoním na Janově hradu a že zaslechl divné zvěstí... Ale nikdo neví nic určitého. Je to bída, čím dál tím víc."

"Takže nejvyšší čas s tím něco udělat. Dobře. Jenže to potřebujeme silnou královnu," Robin se usmál. "Pánové, mám plán!" Robin se usmál. Ano poslechne šerifa, ale má vlastní hlavu a chce být  v Londýně dřív než on a… Získat svůj titul.

"Povídej!" vyskočil Will Scarlet a úplně zapomněl, že podle Tuckových instrukcí měl Robinovi sdělit ještě něco... Kdyby si jen vzpomněl, co to bylo! Ale pak nad tím mávnul rukou. Vůdce je zpět, má plán a hodlá všem nakopat zadek!

Robin se usmál a pak tiše řekl. "Jak by se vám líbilo spát zase ve svých domech a žít normální život?"

"Cože?" vyvalil Scarlet oči a chvilku na něj nechápavě zíral. "Jak... Jak to myslíš, Robine? Tohle je přece náš domov a náš život?"

"Myslím, že požádám královnu o uznání svého jména a vrácení mých statků. K těm patří i tenhle les, šerif pak ostrouhá a já, no kdo bude chtít může mi pomoct to dát do pořádku, aby se o nás rodiny nebály a nežily v chudobě. A tebe, Williame, bych rád konečně představil jako svého bratra," řekl Robin tiše a usmál se.

"Ach, můj bože..." vyklouzlo Williamovi, ale potom jen Robina prudce objal. "Bože!" opakoval potom, neschopen jiné reakce. Vrátit se domů, ne sem do tohohle lesa, ale skutečně domů... to bylo něco tak nádherně nepředstavitelného, až se tomu skoro bál věřit. Ovšem v Robinových očích plálo takové odhodlání, že tomu věřit musel. Prostě musel! "Sakra, bože, Robine!" ulevil si nakonec šťastně. A od lesa se ozvalo, tak dobře známé burácení.

"Neber jméno boží nadarmo, ty zrzavý pacholku! Plameny pekelné na tebe!" volal mnich Tuck, který tam kráčel a vedle něj vysoký muž v černém brnění a s kapucí přes hlavu.

"Udělám to, Williame," řekl Robin a prohrábl mladíkovi vlasy, jako by byl kluk. Usmál se, když on se na něj vyjeveně zadíval. "Chtěl jsem to už dávno, ale nebyl vhodný čas. A mimochodem, koho to vede mnich?"

Will se zmateně zadíval kolem sebe a pak pokrčil rameny. "Tak to nevím, Robine, rozhodně ho neznám. A v táboře se ukázal také poprvé... To snad Tuck musel mít u sebe v chajdě, jinak si to neumím vysvětlit, vážně!"

"Hej, mnichu, koho to pak za sebou schováváš?!" zahlaholil Robin.

Mnich chtěl něco odseknout, ale to už byl skoro u nich a černý mu položil ruku na rameno, tak jen mávnul rukou a mohutně si přihnul z řádného měchu, který měl s sebou. Robin s Willem se na sebe podívali: Tuck jim pádně neodpověděl?

Ale to už před ně černý předstoupil, snad si je i chvilku prohlížel, ale než se Robin zmohl na opakování své otázky, sňal cizinec kápi. Objevila se tvář asi třicetiletého muže s temně modrýma očima a světlými vlasy...

"Robin z Locskley... Příteli!" vztáhl k němu ruku.

"Můj pane," Robin instinktivně chtěl pokleknout, ale muž ho zadržel. A tak si s ním podal ruku a pak se zasmál. "Bože můj, Richarde, měl jsem pocit, že vidím přelud. Odpusť."

"To já si také myslel, že mám halucinace, když jsem zabloudil k tvému příteli, dozvěděl se ke komu patří a kdo je vede... Tak rád tě vidím!" Vrhl po něm veselý pohled. Skutečně to byl Robin. Ty medově zlaté vlasy a oči, ty by poznal kdekoliv.

"Já tebe taky a tvá paní bude mít jistě také velkou radost. Je to vskutku kouzelná žena a můžeš být na ni hrdý, můj pane," usmál se Robin a Will přitakal.

"Je to skutečná bojovnice, můj pane."

"Berenika?" zeptal se překvapeně Richard. "Ty jsi se s ní setkal? Kdy, jak?" zahrnul potom přítele otázkami, ale v očích měl podivný pohled. Bolestný, téměř nevěřícný.

"No," Robin se usmál. "Řekněme, že měla neshody s tvým bratrem a já ji trochu pomohl. Hlavně k tomu, aby se dostala včas do Londýna. Jan ji totiž drží v domácím vězení a ona mu občas uteče. Mě potkala na střelecké soutěži a požádala mě o pomoc. A já ji vyhověl."

"Takže je naživu?" otázal se Richard a jeho oči trochu zjasněly.

Robin na něj pohlédl překvapeně. "Co tím myslíš, pane?" zeptal se potom nejistě. Stalo se snad něco, o čem nevěděl?

"Cestou jsem potkal posla... Opil se v hospodě a vykládal mi, že prý nese zprávu Richardovu vězniteli. O královně. Že zemřela... Já... Ani jsem si ho nevyposlechl a utekl jsem."

"Nevím, opravdu , já ji viděl před dvěma měsíci. Ale zase jsem slyšel, že se ji daří dobře. Znovu prý utekla Janovi a plánovala zaplatit za tebe výkupné," hlesl Robin

 

Hrad prince Jana.

 

"Cože?" hlesla nevěřícně a brk jí vypadl z ruky. "Cože jste to říkal, pane?" zeptala se potom, protože tomu prostě nemohla uvěřit.

"Bohužel, madam. Váš manžel, můj bratr, král Richard padl."

"Ne, to ne... Jak mohl, vždyť ho zajali!" zajektala královna zuby a když k Janovi obrátila tvář, všiml si ten, že je bělejší než sníh. "To není možné, to opravdu není možné..."

"Pokusil se ještě z jedním šlechticem utéct a oba je bohužel zabili. Ten druhý žil ještě dlouho, aby mohl poslat tuto zprávu." Jan jí předal dopis zmáčený krví.

"Já tomu nevěřím!" pořád mluvila nesmírně tichým hlasem. "Tomu prostě nemohu věřit..." Přejela si dlaní přes oči a zahleděla se do zkrvaveného cáru papíru, ve kterém bylo písmo téměř nečitelné... Ale jasně poznávala Richardův rukopis.

"Bohužel, je to Richardovo písmo, má paní," Jan sklopil zrak.

"Je... máte pravdu..." Pomalu se zdvihla a přešla k oknu. "Prosím odejděte, pane. Chci být chvíli sama... Odejděte!" zvýšila hlas, když se Jan nehýbal z místa.

"Chci být sama! Jděte pryč!"

Jan se nakonec přeci jen uklonil a zmizel. Královna osaměla.

V tu chvíli se zhroutila na opěradlo křesla a list jí vypadl z ruky. Rozplakala se. Richard je mrtvý... Nemohla tomu uvěřit. Tomu nešlo uvěřit. Jenže důkaz ležel jen pár palců od jejího střevíčku. I přes slzy viděla rozmazaný podpis...

Tvůj Richard.

Znovu se rozplakala.

 

Sherwoodský les

 

Richard pohlédl na Robina. "Přijde mi to celé jako špatný žert... Jestli je to Janovo dílo, osobně svého milovaného bratříčka přetrhnu!" povzdechl si nakonec.

"Myslím si, že by si nedovolil ublížit královně přímo, má z tebe ještě moc strach, ale jinak… Ano, myslím, že by toho byl schopen. Robin přitakal. A Will hned zabručel.

"Když ti mohl vzít panství, může vše."

Richard se naježil. "Ano, to je další bod, o kterém si s ním chci promluvit. A taky s Nottinghamským šerifem!"

Robin jen mál rukou. „Nottingham je malá ryba. To spíš, mí sousedé zklamali a on jako královský úředník si přimastil kapsu."

"On jako úředník měl zjednat spravedlnost!" odsekl Richard. A potom se zdvihl. "Jedeme do Londýna. Ihned! Chci si s nimi promluvit! Tváří tvář!"

"Dobře, pojedeme, můj pane," řekl Robin a sklonil hlavu. Chápal Richarda, ale na druhé straně, byl už zvyklý si být vlastním pánem a král ho najednou… omezoval?

Zase byl někomu podřízen, musel někoho poslouchat. A navíc mu nějak ani nechtěl odporovat, z Richarda vyzařovala odhodlanost, živelná touha hned teď jet do Londýna a potrestat všechny, kteří mu sáhli na stát, manželku, jeho svrchovanost. Okamžitě se hnal ke koním a hodlal, co nejdříve vyrazit.

 

V té chvíli také vyrážel šerif z Nottinghamu se svojí družinou. Nevyjížděl právě s lehkým srdcem, měl o Robina starost, ale jako muž v takovém postavení, to na sobě nemohl dát znát.

 

A tak se na dlouhou a chladnou cestu vydali hned tři muži jejichž jména hýbala událostmi té doby. A přestože Robin by rád získal zpět své panství, teď by dal vše, co má za kousek klidu a vytopenou místnost. Zranění se ozvala po týdnu mrazivé cesty, ale nikdo z jeho společníků si toho nevšiml. Dokonce ani Will, který jel s nimi a opatřil pro něj teplý plášť, který by po právu měl první nabídnout králi, ale bratr mu byl bližší. Nikdo si nevšiml. Kromě samého krále. 

Richard Willovo gesto nijak nekomentoval, sám byl okamžitě připraven Robinovi ten plášť dát. Měl svého přítele rád a cítil se trochu provinile, když jej viděl tak unaveného. Kdyby nebylo Bereniky, nikam by nejel, počkal by aspoň pár měsíců, ale v duchu se obával nejhoršího. Nevěděl vlastně jak ono "nejhorší" vypadá, ale nejasně cítil, že se to blíží. Ale přesto měl o Robina starost... V jedné krčmě, kde zastavili na noc, ho navštívil.

"Omlouvám se, příteli..." pronesl tiše už po pozdravu.

Robin jen mál rukou a znova se  pomalu položil na kavalec, který sdílel s Williamem. Byl toho názoru, že když budou spát v jedné místnosti, hned tak je nedostanou. A toho názoru se nehodlal vzdát. "Nic se neděje, můj pane. Ráno budu  pořádku."

"Ne, Robine, mrzí mě to, opravdu... William mi řekl, že jsi byl dva měsíce nezvěstný, ale že nechceš říct kde. Bylo to v Nottinghamu? Mučili tě? Nebo tě bolí zranění ze Svaté země? Robine, opravdu mě to mrzí, že tě takhle honím od čerta k ďáblu..."

"Notingham mě nemučil. Zacházel se mnou slušně. To jen stará zranění a zima. Vždycky bolí  v zimě," řekl Robin a trochu se usmál.

"Přesto, neměl jsem tě nikam hnát. Tvé jméno ti mohu vrátit i když nebudu v Londýně. Tohle je osobní, to nejsou ani tak zájmy státu, to je můj osobní zájem. A já tě kvůli tomu táhnu takovou dálku..." povzdechl si Richard a sedl si k němu. "Potrestám je... Všechny, co ti ublížili."

¨"Potrestáš Saracény, že mě drželi v zajetí? Muže, který mě srazil z koně? Janovi muže, co jsem zabil? Já si své dluhy vyzvednu sám."

"Promiň, jen jsem chtěl nějak odčinit... Mám pocit, že ti prostě něco dlužím," povzdechl si Richard a zdvihl se. Ale potom se otočil. "Robine... Ty víš, proč to dělám, že?"

"Protože se cítíš odpovědný, tak jako tvá královna. A já, mám tě rád, můj pane. Zemřel bych pro tebe, tak možná i proto," řekl Robin a raději zavřel oči. Zase ho začínaly bolet záda.

"Robine?" zašeptal král a potom mu položil ruku na rameno. "Mám zavolat lékaře? Zavolám aspoň Willa!" rozhodl potom, když viděl jak se mu ve tváři odráží bolest. A aniž by čekal na Robinovu odpověď, rychle vyšel ze dveří. A za chvíli se objevil Will.

"Robine!" vykřikl zděšeně hned u veřejí.

"To nic bratříčku, to přejde. To jen ta zima. Je letos horší než ty," Robin se trhaně nadechl, "minulé. To nic."

"Robine..." povzdechl si Will a potom mu přikázal, ať se otočí. A začal ho masírovat, jako ty minulé zimy předtím a taky... Jako před několika týdny šerif z Nottinghamu...

Robin se pomalu uvolňoval a když mladý Will vynadal ještě mast, co připravil mnich a začal mu ji vtírat do bolavých zad, Robin se dokázal jen soustředit na ty ruce. Bolest tu pořád byla, ale už ji dokázal zvládnout.

Will ho nakonec pleskl po nahých ramenech a zdvihl se. "Prospi se, bratříčku. Richard má o tebe starost, dřív než pozítří nevyjedeme..." usmál se na něj a potom se tiše vytratil.

Robin jen tiše zafuněl do zmuchlaného pláště, který měl vedle sebe a když na něj dopadl druhý teplý od ohně už spal. A ve spánku byl zase s tím zvláštním vysokým mužem, který ho začínal stále víc fascinovat.

 

Richard sedící dole v hostinci si právě opřel čelo o spojené ruce. Panebože prosím, povzdechl si poté v duchu a zavřel oči.

 

V tu samou chvíli sepjal ruce k modlitbě šerif z Nottinghamu.

Prosím, Bože, odpusť mi, neboť jsem zhřešil. Podlehl jsem hladu těla i hladu duše... Zhřešil jsem. A toužím zhřešit znovu. Znovu s ním ulehnout, znovu ho líbat, cítit jeho teplo a slyšet jeho hlas. Odpusť mi, pane náš...

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Stále napínavější

(Kat, 3. 3. 2009 22:44)

stále dokonalejší. Začíná mě to zajímat čím dál víc a těším se na to strašně moc. Znovu se mi vracejí vzpomínky, kdy jsem Robina hltala. O něm a dalších zbojnicích. Jo sny se mohou plnit no ne a tohle jsou sny.
Jsem za ně moc ráda, ale další kousek si nechám na příště. Pomaloučku polehoučku a vždy před spaním.
jak to asi dopadne?

=0)

(Teressa, 14. 2. 2009 19:12)

nadhera!!!co viac dodat???asi len tolko ako vzdy:uz sa tesim na pokracovanie =)

ohh

(sisi/ctenar, 14. 2. 2009 19:00)

Odpust mi dr.muraky že jsem tu tak dlouho nemohla být!Ale tesim se na dalsi casti tveho vypraveni a ty si nenecham ujit!