Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství duše a srdce Kapitola 5.

14. 2. 2009

Kapitola V.  V zajetí

Královský palác, Londýn, Anglie

A druhý den ráno, když královna opustila svoji komnatu, zhrozily se stráže, které ji měly dílem hlídat, dílem chránit, jejího vzhledu. Strážní vždy obdivovali její půvab, který se teď ztratil neznámo kam. Přes tvář měla hustý závoj.

"Ustupte!" přikázala jim velitelsky. "Jdu se pomodlit do katedrály. To snad ještě smím!"

Stráže ji tedy pustili a pak po výměně pohledů ji následovali až do katedrály, kde královna poklekla, jako nejprostší svého lidu a začala se tiše modlit, za spásu a naději, kterou stále chtěla uchovat ve svém srdci.

Ten samý okamžik stál Robin před svým králem a prosil ho ať můžou pokračovat, že již se cítí dobře a tohle vyčkávání ani jednomu z nich nepomůže.

"Robine, opravdu? Včera jsi nevypadal moc dobře... A já... Den nebo dva už na tom nic nezmění..." zaváhal král při pohledu na jeho bledou tvář. Ale potom sebou trhnul. To do hospody vešel jakýsi člověk a to, co říkal, Richardem otřáslo až do hloubi duše.

"Na vědomost se lidu veškerému dává, že princ Jan ode dneška za týden pořádá velké lukostřelecké závody k poctě i pobavení její Výsosti, královny Bereniky. Tuto také při této příležitosti o ruku požádat hodlá, když ona nyní vdovou je, protože král Richard v dalekých zemích padl!"

"Tak vidíš," řekl tiše Robin. "Mě bys upíral možnost vyprášit kožich Janovým lukostřelcům a sobě bratrovi. Pojedeme, času je málo, můj pane."

"Ten...!" král ve rtech rozdrtil nejhorší urážku na kterou si byl schopen vzpomenout a potom zavířil pláštěm. "Jedeme!"

Tak tedy vyrazili. A do Londýna dorazili nikým nepoznáni čtyři dny před slavností. Ubytovali se U bílého jelena a Robin si poručil horkou lázeň a pak zaplatil jedné zvlášť pěkné lazebnici ať mu spraví záda. A podle Willa i náladu. Jenže, Robin neměl chuť na ženu, ne když ho bolely Svaly a on sotva viděl. Připadal si jako stařec.

Král byl neklidný, jako na trní a Will si mezi nimi připadal skoro jak v pasti. Jenže co mohl dělat. Oba měli své nevyřízené účty a on, Will, chtěl jediné. Domů a mít konečně klidu. Zakoketovat si s děvčaty, zastřílet si z luku... všechny ty obyčejné věci, které teď nemohl.

Den po nich do města přibyl i Nottinghamský pán a starostlivě se rozhlížel, zdali někde neuvidí alespoň náznak Robinovy přítomnosti. Celou dobu, co byl na cestě čekal, jestli ho zahlédne, nebo alespoň vycítí, ale kde nic tu nic. S hlubokým povzdechem a černotou v duši se ubytoval v hostinci o tři ulice dál. Na špatné zprávy pro prince Jana je vždy času dost. Na hrad se chystal až v den lučištnických závodů.

A zdálo se, že co čert nechtěl ti dva ,co o tom druhém přemýšleli noc, co noc, se srazili na ulici. Doslova. Naštěstí bez svého doprovodu, takže se mohli nenuceně usmát a pak na sebe mrknout a zmizet mezi lidmi v jedné z okrajových hospod a tam tmavém koutě si říct… 

"Jsem rád, že tě vidím."

"Já taky, měl jsem strach, že jsem měl podivný sen... A nebyl si jistý."

„Sny jsou sny, Robine,“ usmál se šerif a přikryl mu ruku svojí dlaní. „Ale já jsem skutečný, klidně se přesvědč.“

Robin se trochu uchechtl a pak se napil vína. "Ano jste to vy."

"Tak vidíš," odtušil šerif a vzal mu pohár z rukou. "Ale jen pro zajímavost… Co se ti zdálo?"

"Že mám rád svého nepřítele. Zvláštní, že?" Robin se znova usmál, ale přesto byly jeho oči trochu smutné. "Jak moc ti mohu věřit, pane?"

"Opravdu zvláštní. Totéž se zdálo i mě," odtušil šerif a nahnul se k němu. Zdálky vypadali jako dva přátelé. Jen blízký pozorovatel by mohl postřehnout, že šerif Robina opatrně políbil za ucho a potom mu dýchl na lalůček. "Jsi první, kdo se mnou strávil noc a já se vzbudil ve tvém objetí... Nezradím tě."

Robin nehnul ani brvou, když tiše říkal: "A svého krále?"

"Robine, proč se ptáš? Přísahal jsem mu věrnost, i když teď musím sloužit Janovi, kdyby se Richard vrátil, budu stát na jeho straně. Tak mi velí čest i svědomí!" odpověděl šerif, nevěda kam těmi otázkami míří a zmateně se odtáhl.

"Král se vrátil," řekl Robin a zadíval se mu do očí. "A chce zpět trůn a královnu. A," Robin se usmál, "to bude asi konec pána Sherwoodu..."

Šerif zmateně zamrkal. "Ale Sherwood přece patří k panství pána z Locksley, ne?" optal se potom na první věc, která mu přišla na mysl. Až potom mu došel význam celého sdělení. "Král... Král je zpět?" zašeptal potom tak, že ho skoro nebylo slyšet. Srdce mu zatlouklo divoký kvapík. Richard se vrátil...

"Ano, vrátil se inkognito a chce si v zemi udělat pořádek a mě vrátit panství. Zase budu Robin z Lockley a…" Robin si povzdechl. "Asi se budu nudit."

"A já pravděpodobně o svůj úřad přijdu," povzdechl si na oplátku šerif, ale potom se na něj vesele zadíval. "Ovšem tobě majetek vrátí... takže nebudeš zbojník. Nebude důvod k nepřátelství..."

"Jenže, přese všechno, šerife, připadá mi hloupé tě zbavovat úřadu, kam bys pak šel?"

"To nevím, ale pro Richarda budu tvůj nepřítel, přece nemůžeš říct, co se mezi námi stalo... Pronásledoval jsem tebe i tvé muže, chtěl jsem tě vydat katovi, a podobné zvrhlosti..." šerif se pořád usmíval. Zřejmě ho vyhlídka na vlastní osud nějak neznepokojovala. Robin se na něj zvláštně zadíval a pak, jakoby se k něčemu rozhodl, kývl pomalu hlavou.

"Ale nevydal jsi mě," řekl pak tiše a pod stolem ho jakoby náhodou pohladil po paži.

"Nevydal... ale to nikoho zajímat nebude, Robine, a ty to víš. Protože ani jeden nesmíme říct, kde jsi ty dva měsíce skutečně byl. Musíme to nechat při tom, že jsem tě věznil... A myslím, že to mi Richard neodpustí. Ale s tím si nelam hlavu. Získej zpátky svoje panství. Alespoň teď se musí spravedlnost ukázat."

Jenže Robin vypadal stále ustaraně. Najednou cítil, že nechce aby se Richard mstil na tomhle muži, protože, a to byl jeho hlavní problém, protože ho chápal. A pro to, co pro něj udělal si ho vážil. Byl pro něj dobrý protivník a… nemohl zapomenout na ten dotyk na bolavých zádech, na tu starost. Ani na noc plnou vášně. Nešlo to, ale Richard, ten byl vždy zbrklý.

Robin nechtěl aby šerifa zbavil majetku a jak se obával i popravil. Hodil peníz na stůl a pokynul mu, ať ho následuje. Venku už byla tma a když ho zavedl do tmavé uličky a ujistil se, že tady nikdo není, políbil ho.

Šerif mírně zavrávoral pod náporem jeho váhy, ale potom ho objal kolem pasu a skryl v náručí. "Robine, no tak," zašeptal potom, když se od něj odtrhl a zbojník mu zajel prsty do vlasů. Šerif ho konejšivě pohladil po zádech, po páteři mezi lopatkami a přitiskl k sobě. "Vždyť se nic neděje, musel jsem s tím počítat... Přinejhorším uprchnu ze země. Francie je prý taky krásná."

"Ty nikam nepůjdeš, Nottinghame," zavrčel Robin. "Nikam," řekl a znova ho políbil.

Šerif si jen povzdechl. "A jak tomu chceš zabránit?" zeptal se ho potom, zatímco Robin rty zkoumal jeho hrdlo. "Richard mě moc v lásce nemá a pochybuji, že v těch několika málo hodinách se mi povede spáchat něco, čím bych se mu zavděčil... Robine! No tak!" Ale nakonec ho nedokázal odstrčit. Na to byly jeho rty moc horké a polibky moc dychtivé. A on tolik toužil s ním znovu zhřešit...

A Robin ho přitiskl ke kamenné zdi a hladil přes oblečení a všemožně laskal. "Ne, šerife, nepustím tě pryč. Už ne…" znova ho políbil a pak mu vjel rukou pod tuniku a potom co mu uvolnil opasek, až do nohavic. Znova ho hladil a laskal a líbal se stejnou naléhavostí jako v té věži, nebo možná větší. Byli venku, byla zima a přesto šerifovi i jemu bylo vedro.

Když pak šerifovo sémě skropilo zmrzlou zem, vklouzl si Robin rukou sám do kalhot a byl příjemně překvapen, když se šerifova ruka připojila k té jeho. Nepotřeboval moc, aby nenásledoval šerifova příkladu. Pak jen stál, opřený o něj a ztěžka oddechoval

"Ach bože," povzdechl si potom ještě stále Nottinghamský pán a potom zbojníka jemně políbil na zčervenalé rty. "Myslím, že ty mi v té Francii budeš chybět nejvíc, vzpurný Locksley."

"To si vyprošuji!" zasmál se Robin

"Nádherný, vzpurný zbojníku, který mě připravíš o nervy," odtušil šerif a naposledy ho objal. "Budu muset jít. Asi dát jisté příkazy a potom... Popřemýšlet, jestli vůbec mám jít navštívit prince Jana, nebo včas utéct. Ještě mi není čtyřicet, nechce se mi umírat pod katovou sekyrou."

"Co kdybys šel se mnou za Richardem?"

"Říkáš, že mě propíchne rovnou a nebudu muset absolvovat tu potupnou cestu odsouzenců?" opáčil šerif a zadíval se mu do očí. Byly vážné. "Proč?" zeptal se proto raději prostě.

"Nevím, možná, jen tě chci pro sebe," řekl prostě Robin.

"A proto chceš riskovat a vzít mě k Richardovi?"

"Riiskuješ ty, ale vždycky… a chtěl bys zůstat tady?"

"Chtěl bych zůstat s tebou, ať už kdekoliv," odpověděl šerif s úsměvem a trochu se upravil. "Pojďme, ať už kamkoliv. Tady je zima..."

"Dobře," usmál se Robin, zavázal si nohavice a pak ho posunkem vyzval k odchodu. A vedl ho přímo do hostince, který jim sloužil k přespání.

"Počkej tady," řekl a pak zaklepal na svého krále.

Šerif se jen bez dechu opřel o stěnu. Co tu dělám?, napadlo ho zmateně. Měl bych prchat, být šílený hrůzou, před Richardovou pomstou... Co tu dělám? Jenže samozřejmě věděl, co tam dělá. Přišel kvůli němu, kvůli Robinovi. Kvůli tomu zbojníkovi, jehož úsměv ho pronásledoval roky ve snech, jehož ruce uměly zabíjet, ale i milovat. Kvůli němu. Ne kvůli sobě. On už neměl co ztratit. Dveře se otevřely a Robin na něj kývnul. Šerif pomalu vešel.

A Robin i král mu museli přiznat jedno. Zachoval si hrdost. Byl připraven čelit svým činům. Nepodlézal, nekňučel, neprosil. Byl Nottinghamský pán se vším všudy. A teď složil králi hold a zůstal klečet na jednom koleni s hlavou skloněnou.

"Můj pane."

"Povstaň pane z Nottinghamu," řekl Richard a upřeně se na něj zadíval. Robin toho muže přivedl. Zrovna Robin, kterého tak dlouho pronásledoval. A zrovna Robin mu naznačil, že se za něj zaručí. A teď se na ně oba díval zpoza řas.

Pán Sherwoodu, tak mu říkali a on měl najednou pocit, že ne vše, co zná je tak, jak si myslel. Bylo tu něco… podivného. Něco, co se Robinovi blýskalo v očích. Přesto věřil jeho úsudku, když tvrdil, že šerif jim může být prospěšný.

Šerif se postavil, narovnal a zadíval se Richardovi přímo do očí. A snesl jeho upřený pohled. Mohl být o několik let starší, než král, poněkud štíhlejší a v tuto chvíli jeho oči nebyly nijaké. Ani tvrdé, ani laskavé, ani hrdé, ani pokořené, prostě nijaké. Díval se zpříma na svého krále a čekal. Neřekl nic. Nehodlal se ponižovat, když odejít tak se vztyčenou hlavou.

"Pane?" otázal se nakonec, když mlčení trvalo příliš dlouho.

"Robin z Locksley se za tebe zaručil. Dal mi své slovo vojáka a šlechtice, že jsi byl v dané situaci tak čestný jak to šlo. A veden poslušností jsi musel poslouchat mého bratra, ale poslech jsi i mou královnu, když  ti rozkázala. Věru, nelehká situace. Ano, jsi dobrý politik, pane z Nottinghamu. Ale já teď budu chtít víc, abych tě nezbavil funkce a života. Pomoz mi dostat se k Janovi a chraň mou královnu, pak ti odpustím..."

Šerif se podvědomě více narovnal. A pak jen kývl hlavou, na znamení, že rozumí. Ještě před pár měsíci by tuhle situaci pokládal za naprosto absurdní: Robin z Locksley ho bude chránit svým čestným slovem... Ale mezitím se kola osudu tolikrát otočila. A to jeho pevně svými drážkami zapadlo k tomu Robinovu. To cítil.

"Pane," začal potom pomalu. "Pokud posečkáš se svým odhalením do turnaje... Mám za úkol navštívit prince Jana a zpravit ho, jak pokračuje pátrání po Robinu Hoodovi. Pokud budu na hradě, mohu též požádat o audienci u královny..."

"A pokud budeme chtít potěšit tvého bratra, můj pane, mohl by mě tady šerif dovézt jako, hm, dáreček? Jana to ukolébá a nebude tušit podraz."

Šerif zatěkal očima z krále na Robina a potom kývl. "Pokud přivezu dobré výsledky, šance dostat se ke královně bude mnohonásobně vyšší. To je naprosto jisté... Natolik znám vašeho bratra, pane."

Robin se teď tázavě zadíval na Richarda. Čekali jen na to, jak se král rozhodne.

"Dobrá," povzdechl si ten nakonec a zamžoural na šerifa nepříliš laskavě. A potom ho něco napadlo. "Poslyš, šerife. Neproslýchá se náhodou, že jsem zemřel?"

"Ano, tahle fáma se šíří, můj pane."

Richard se zhluboka nadechl. "A s největší pravděpodobností to řekli i Berenice. Té nejspíš jako první..." v očích mu vztekle zaplálo. Najednou už šerif z Nottinghamu nebyl nepřítel. Byl prostředník. Král si sňal z ruky prsten a pokynul šerifovi, ať přijde blíž. "Dobrá. Máš mé svolení, ke všemu, co budete chtít s Robinem provést. Ale mám jednu podmínku. Tenhle prsten předáš královně. Řekneš, že jsem naživu... Nesmí se trápit..." na okamžik jeho pohled zjihl, ale potom opět byl tvrdý, jak kámen. "O turnaji se uvidíme. Ale varuji tě, pane z Nottinghamu, královně, ani Robinovi se nesmí nic stát! Ručíš mi za ně vlastním životem."

Šerif přijal prsten, schoval ho k sobě do měšce a uklonil se. "Rozumím pane."

Richard je mávnutím ruky propustil. Šerif se ještě jednou uklonil, aby dodržel protokol a potom vyšel na chodbu.

Robin zůstal stát. "Nechám se chytit a pak... No doufám, můj pane, že ti v žalářích moc netáhne," zasmál se tiše. Byl zase ve svém živlu.

Král se na něj podíval. "Myslím, že ne... ale Robine, slib mi jedno. Ochráníš Bereniku. Já... mám neblahé tušení. Šerif asi udělá vše, co bude v jeho silách, ale kdyby náhodou... Jí se nesmí nic stát, a já se bojím, že Jan se své pozice nebude chtít vzdát tak snadno..."

„Ochráním ji můj pane. Utekl jsem saracénům, myslím, že anglické vězení taky nebude překážkou.“

"Dobrá, tak běž... Musíte se přece - ehm - domluvit?" Král po něm vrhl nejistý pohled, potom mu podal ruku a rozloučil se prostým "dávej na sebe pozor." Po Robinově ujištění, že bude opatrný, ho mávnutím ruky propustil. Robin odešel, stejně jako před několika minutami šerif.

Ten čekal na chodbě a měřil si ho zvláštním pohledem. Takovým, nic neříkajícím. Ale trochu nesouhlasným.

"Nesouhlasíš s mým plánem, pane?" zeptal se trochu pobaveně Robin

"Nelíbí se mi, vydat tě Janovi a na mučidla. Uvědom si jednu věc. Do turnaje zbývají tři dny... A i dva dny je ve zdejších kobkách moc!" odsekl šerif.

"Bojíš se o mě? O to, že mě bude mučit? TO bych... nečekal," řekl Robin tiše a pak se usmál. "Proč by to dělal? Nemá důvod."

"Zní to divně?" odtušil šerif ledově. "Nejspíš ze mě máš legraci. Ano, máš na to právo, jsem směšný. Ale bojím se o tebe. A že nemá důvod? Pomohl jsi utéct královně, zesměšnil jsi ho, jsi Richardův věrný, to je málo? Věř, že Jan by nepotřeboval ani to!"

"Tak…" Robin ho opřel o zeď a tiše mu zasyčel do ucha. "Tak mě pomiluj, ty blázne, a vydej mě den před slavností! Dostaň se ke královně a řekni Janovi, že má poprava bude krásným vyvrcholením her!"

Šerif se mu chvíli díval do očí. Potom mu prudce zvrátil hlavu nazad a přisál se mu ke rtům. V tu chvíli mu bylo jedno, že ve vedlejším pokoji je Richard, nebo že sem může každou chvíli někdo přijít. Ta Robinova slova zvedla stavidla, která nikdy být zvednuta neměla.

"Neříkej dvakrát," zašeptal mu potom, zatímco pod rty cítil, jak se mu tepnou valí krev. "Nebo si tě vezmu přímo tady..."

"A víš jak, můj pane?“ zeptal se tiše Robin a pak se od něj odtrhl a rychle se rozhlédl tmavou chodbou. "Tam," ukázal pokoj na konci. "Je prázdný." Víc nemusel říkat. Za chvíli v něm byli oba a závoru měli pevně zaseknutou. Bylo tam kupodivu teplo, možná proto, že pokoj sousedil s komínem a dole v kuchyni se něco pořád peklo.

"Sice jsem to poprvé chtěl s lázní a v pohodlí, ale pokud mě Jan přeci jen zabije... tohle bude nejlepší."

"Jestli to přežijeme, dopřeji ti tak dlouhou lázeň, že se v ní rozpustíme oba," zašeptal mu pobaveně šerif do ucha, zatímco z něj stahoval plášť i halenu a na oplátku jím byl sám svlékán. Když ho na okamžik roztřásl chlad, bylo tu Robinovo touhou rozpálené tělo, které se na něj tisklo a... předlo?! Šerif ohromeně zamrkal, ale skutečně to připomínalo předení kočky. Velmi spokojené kočky. Ušklíbl se. A se vší divokou vášní, která se v něm vzedmula, přirazil zbojníka ke zdi a pomalu klesal na kolena, jak jeho rty postupovaly po Robinově těle níž a níž a zanechávaly za sebou žhnoucí cestičku.

Robin tiše sténal a pak mu vjel rukama do vlasů a pohladil ho. "Prosím šerife," zašeptal a přirazil proti jeho rukám.

"Prosím..."

Bylo to zvláštní, ale najednou věděl CO má dělat. Bez dlouhých okolků mu stáhl kalhoty a po chvíli, kdy ho trochu škádlil, ho taky laškovně olízl. Robinova ruka opustila jeho vlasy a putovala k zbojníkovým rtům, aby nebyl jeho hlas slyšet... Šerif se usmál. A jeho rty začaly pálit i mrazit, hrát si, hladit, sát a kousat.

Robin se snažil, aby nekřičel, ale nemohl. Ne, po tom, co s ním šerif dělal. Sakra, sakra, sakra, tak moc se mu to líbilo. Bylo to tak, tak dokonalé.

Šerif si ještě chvilku pohrával s jeho k zbláznění napnutým tělem a potom se sám vymrštil na nohy. Všechno se odehrávalo ve zběsilém tempu... Což bylo nejspíš dobře. Takovéhle věci musí člověk páchat s horkou hlavou, jinak by se k nim možná ani nedostal. Pravda, oni dva možná ano... Ale s tím bušícím srdcem v krku to bylo daleko lepší, než s Robinovou vytouženou lázní. Šerif ho obratně otočil a zatímco mu plenil ústa jazykem, couvali oba k posteli. Nakonec na ni Robina shodil.

Robin klesl do chladných pokrývek a vyjekl, ale šerif a teplý plášť, který pod něj vsunul, to hřálo. Moc příjemně hřálo. A šerif ho nenechal na pokoji. Hladil ho v klíně a dorážel na něj. A Robin jen roztáhl nohy a naslinil si prsty.

Šerif na chvilku ustal v činnosti a se zájmem ho pozoroval, ale opravdu věděl, co bude následovat. Bylo to až směšně jednoduché. Skoro by se cítil zahanben, že na to nepřišel sám, kdyby měl na takové myšlenky čas. Což momentálně neměl... Byl jen hříšný chtíč a Robin, který na něj vyzývavě mhouřil oči. Šerif se opřel do dlaní, zbojník pootevřel rty a šerif neodolal. Hladově ho políbil a zároveň na něj pomalu klesal, usměrňován jeho dlaněmi, které cítil na bocích.

Nebyl moc času se na to připravit, ale Robin zvládl alespoň to. A když do něj začal šerif pronikat, jen sebou trochu cukl, ale vydržel a pak ztěžka oddechoval a zatínal mu ruce do zad. Sakra, už moc dlouho neměl sex a slast byla přeci jen větší… ale musel si zvyknout a pak se pomalu pohnul… bolelo to, ale ne tolik. A dokonce to začalo být příjemné, jako kdysi.

Nottinghamský šerif na něm ležel, chodidly se opíral o čelo postele a Robin by přísahal, že může slyšet jeho srdce, tak hlasitě tlouklo. Muž měl hlavu položenou vedle jeho levé tváře a obličejem se opíral o chladivé povlečení. A když se Robin zkusil pohnout podruhé, tiše zasténal. Bylo to - neskutečné. Jestli takhle vypadá hřích, pak hřešit je sladké!

Oba to věděli. Ano, teď už to bylo dobré. Jenže bylo vidět, že se šerif pořád trochu bojí, aby mu neublížil.

"To mě vážně vydáte Janovi bez toho, že byste mě pomiloval?" zeptal se laškovně Robin

"A ty bys s ním šel, aniž bys se mnou strávil noc?" odpověděl mu šerif otázkou a pomalu, pomaličku se jeho boky začaly vlnit v smyslném rytmu. Robin kolem něj ovinul nohy a pevně ho stiskl. Šerif zasténal. "Bože, ne!" vydechl mu potom do ucha a začal ho líbat. Po linii čelisti až přes bradu ke rtům. A přitom se rytmus jeho pohybů nepatrně zrychloval...

"Bůh, tě nezachrání šerife, ani mě ne!" zasténal tiše Robin a pak se sám poddal tomu tempu, tomu laskání, tomu, "Ano!" vykřikl mimoděk a přitom hladil a laskal šerifa kam jen dosáhl. "Ano, sakra, ano!"

"Hm," zabručel mu šerif do ucha spokojeně a vydal se zkoumat druhou polovinu jeho tváře. Na břiše cítil, jak se Robinovy svaly napínají, jak zrychleně oddechuje a když si prohlédl jeho tvář, zatoužil vidět ji takhle ještě mnohokrát. Zčervenalý obličej, jiskřící oči, rozcuchané vlasy, prokousnuté rty... Postel tiše vrzala pod jejich spojenou váhou a náporem vášně.

Robin se na něj díval a jen se nechal unášet tím okamžikem. Tohle bylo lepší než cokoliv, co za posledních deset let zažil. Rozhodně to v sobě mělo takový ten příjemně mrazivý podtext nebezpečí. Naklonil se a políbil ho.

"Ještě."

"Ještě," opakoval po něm šerif trochu náměsíčně. Pak poslechl. Dlaní pohladil Robinovu svalnatou nohu a po zádech mu přejel mráz. Sladký mráz, který s sebou nesly zbojníkovy ruce. Tiše vydechl. V tu chvíli se Robin znovu zmocnil jeho rtů a ovinul kolem něj ještě paže. Šerif se vzepřel, Robin trochu vyjekl a vzápětí už Nottingham seděl na patách a zbojník se k němu tiskl, jako klíště. Oba rozpálení touhou. Byla to značně nejistá pozice, ale balancovat na okraji rovnováhy vyhovovalo oběma. A navíc už to ani nechtěli protahovat. Robin zaryl nehty do šerifových ramen a ten mu stiskl boky. Milování nabralo na tempu a zběsilosti.

Robin ho musel líbat ještě víc, protože i tak mu připadalo, že sténá moc nahlas. Ale chtěl to. A moc. A když se dostal do stavu, kdy už se nedokázal ovládat, cítil, jak ho šerif tiskne k sobě. A křičel slastí, naštěstí do jeho ramene.

Tělo v jeho náručí se uvolnilo. Šerif cítil, že ho kousnul, ale to už sám tiskl zuby i rty, co nejpevněji k sobě a snažil se jen vnímat ten nepřetržitý vodopád barev a světel, který se mu mihl před očima. Najednou se mu do všech končetin rozlil pocit neuvěřitelné slabosti, klidu a míru, až se obával, že se neudrží a žuchne i s Robinem zpátky. Cítil, jak po něm stéká horké sémě a byl by dal teď cokoliv, kdyby si mohl vlézt do horké vody... 

"Tak už chápeš, proč bych bral teď lázeň?" zeptal se ho po chvilce Robin, zatímco mu šerif oddechoval do ucha.

"Hm, ano... Na zahřátí..." usmál se šerif a políbil ho na spánek. "Ale než by sem tu vodu nanosili... trvalo by to dlouho."

"Jsou tu lázně. Nedaleko."

"Ano, vím... Ale bohužel..." šerif se bleskově vrátil do přítomnosti. Nepříliš příjemné. "Nemohu tam s tebou jít... Už je po půlnoci. Do turnaje zbývají dva dny... Dnes ráno tě musím dovést před prince Jana. A kdybych s tebou teď šel do lázní..."

"Půjdeme tam každý sám... Je jich tu dost. A ráno se sejdeme na tržišti, ano?

"Ano... A já tě budu muset s velkým křikem chytit, ponižovat a zadržet... Snad poprvé se mi do toho nechce." Šerif si povzdechl. "A jestli to uvidí královna, pak u ní audience bude asi obzvláště obtížná..." Pohladil ho po vlasech, naposledy políbil a potom se zdvihl.

"A neboj, budu ti hezky nadávat," usmál se Robin a začal se také oblékat.

"No právě..." Šerif se zamračil. "Jestli se ale budeš moc vzpouzet, Jan tě nechá rovnou natáhnout na skřipec... Bože, na tohle bych asi neměl myslet, jestli chci působit věrohodně, že?" podíval se na něj a natáhl si boty. Potom si oblékl plášť a trochu se pousmál. "Budu ho muset dát vyčistit... a ještě před tím ho šikovně vyválet v louži."

"To ano a tak… zítra. Na tržišti. A šerife, jak se vlastně jmenuješ?"

"George, George Gordon Naysmith," usmál se na něj šerif. "Zvláštní, že? Takových let jsem v úřadu a přesto mé jméno téměř nikdo nezná..."

"Ani já...děkuji, Georgi," hlesl Robin, políbil ho a zase byl pryč.

Zůstaly po něm jen pootevřené dveře. Šerif si povzdechl, potom se ještě poupravil a nenápadně se vytratil do noci. Mrazivé noci, která rázem ochladila i poslední teplo, které mu po Robinovi zbylo. Zamyšleně se loudal ulicemi, v jedné doposud trochu vlhké louži vyválel svůj plášť a nakonec se přece jen stavil v lázních. Potřeboval si odpočinout. Nechal si připravit káď plnou horké vody a vyvaloval se v ní dokud nevystydla. Každé další služby odmítl. Netoužil po žádné lazebnici. Toužil popohnat čas, aby se tenhle kolotoč už konečně zastavil. Aby už bylo po závodech. A on buď žil, nebo byl mrtvý... Nakonec zaplatil víc než musel a stejně tiše jako přišel, zase i odešel.

Hodiny, které zbývaly do rána prospal. Nepříliš klidně. Bál se. Jenže co mohl dělat, jestliže chtěl Robinovi pomoci? A možná i trochu sobě?

Robin strávil část noci v lázních a část tím, že spal. Potřeboval se vyspat a potřeboval se připravit na zítřek. A když bylo ráno a on pil teplé víno, byl nervózní. Sakra, jen se nechá ne chvilku zavřít! Jenže se bál. Moc se bál… okovů.

A pak se setkali. Toho mrazivého rána na tržišti. On, bez přestrojení, a šerif se svými lidmi. Robin by nemohl říct, nač v tu chvíli šerif myslel, protože na okamžik, na okamžik ho viděl takového, jako dřív. Krutého, nelítostného muže, bez špetky slitování, ať už s kýmkoliv. Maska lhostejnosti. Kolik ho to asi stálo, než si ji nasadil? Na takové myšlenky zapomněl, protože v té chvíli šerif vytáhl meč. A pokynul svým vojákům.

"Zadržte ho! Je to Robin Hood! Zločinec hledaný v celém království!"

A strhlo se peklo.

Robin poslušen svých instinktů začal bojovat. Ne bojovat, on se rval, jako by mu šlo o život. Sekal a skákal. Bojoval. A pak, cítil, že je čas se vzdát. A tak přeskočil další stánek a pak mu tak trochu i plánovitě podjela noha na vajíčkách, co se tu válely po zemi. Spadl a pak měl meč na krku. Nad ním se skláněl šerif.

"Už jsem si myslel, že přijdu s nepořízenou, ale myslím, že tenhle dárek princ Jan uvítá," pronesl tiše a v očích mu blýskl... smutek? "Roberte z Locksley, alias Robine Hoode, ve jménu nejctihodnějšího prince Jana, jsi zatčen, za zbojnictví, pobuřování, vzpouru proti panstvu, žhářství a lupičství. Do vězení s ním!" zavelel šerif a ustoupil.

Robin pomalu vstal a kolem něj se srotili šerifovi muži. Strhli mu ruce za záda a svázali mu je zkonfiskovanými provazy. Pak s ním párkrát smýkli a vedli ho pryč. Pryč a na hrad. Robin šel se vztyčenou hlavou, i když v duchu měl zase ten stejný strach jako když ho zajali Saracéni. A pak, když se přiblížili k hradu...

Nebylo snad člověka, který by nevěděl, že ho chytili.

Šerif šel v čele, ale jeho oči nevyjadřovaly nic. Několik lidí se i pokřižovalo, když na něj pohlédli. Prý musel vidět něco strašného, samotného ďábla, aby měl takový pohled... Šerif si toho nevšímal. Přiměl se jít a nezastavovat se. Přiměl se myslet na prsten, který měl odevzdat. Přiměl se myslet na všechno, jen ne na to, že Robina, kterého on včera držel v náručí, teď vede jako zajatce, přímo do plamenů pekelných.

Nechal se předvést před prince Jana. Téměř bez ohlášení. Teď byl pánem on. Ale když stanul v trůním sále, kde se Jan bezostyšně vyvaloval na místě, které mu nepatřilo, sklopil hlavu a poklekl na koleno. Jeho lidé donutili pokleknout i Robina. Na obě kolena, jako toho nejsprostšího darebáka. Šerif promluvil.

"Princi, já, George Gordon Naysmith, šerif Nottinghamský, předvádím před tvůj soud, obávaného zločince a zbojníka, Roberta z Locksley, řečeného Robin Hood!"

Robin se na něj díval zlostným pohledem, jako by nebyly ty dva měsíce. Dva měsíce a noc v jeho náručí. Ne, to nebylo! Ne! A on je Robert z Lockley. Vstal i přes to, že ho stráže držely a ti ho znova srazili na kolena.

Princ Jan, který se zrovna o něčem dohadoval s arcibiskupem, na ně oba pohlédl.

"Takže jste ho přece jen chytil, šerife. A jak jsem slyšel, tak u nás na tržišti... Nu, moc velký úspěch to pro vás není, ale i tak, děkuji vám. Zbavil jste naši zem nebezpečného parazita, který ji hodlal rozvrátit u samých kořenů!" Potom se laxně obrátil na Robina. "Slyšíš, Roberte z Locksley, z čeho jsi obviněn? Máš k tomu co říct?" zeptal se ho a v očích mu zle blýskalo. Šerifovi po zádech přešel mráz. Proboha, Robine! Neprovokuj ho, prosím!

"A kolik ty máš co říci k tomu, jak jsi vykořisťoval svůj lid, princi?!" zvolal Robin. Šerif sklonil hlavu. Přesně toho jsem se bál... že nedokážeš mlčet, Robine... Ach, Robine!

Princ Jan se naopak na trůně napřímil a arcibiskup canterburský se ušklíbl.

"Takže ty budeš ještě drzý!" Jan se rozlítil. "Do vězení s ním!" rozkřikl se na stráže, ale potom je ještě zadržel. "Za urážku mého svrchovaného majestátu a za všechny zločiny, jichž si se dopustil, odsuzuji tě já, princ Jan, jakožto nejmocnější v zemi, k smrti!"

"Och díky, můj pane!" zavolal posměšně Robin Znovu ho srazili k zemi a pak praštili do zad. Robin vykřikl .

"A na pravdě boží," vmísil se do hluku arcibiskup a úlisně Robinovi požehnal. "Můžeš královně pomoci utéct od oltáře!"

"Jak je libo, Vaše milosti," zavrčel Robin a pak ho znova praštili. A pak odvedli pryč. Cestou mu přidali pár ran a pak… Chladná zatuchlá cela a okovy. Chlad a bolest v zádech. Byl zpátky ve své noční můře.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Jo to bylo

(Kat, 4. 3. 2009 20:12)

něco. Víc toho, víc jich dvou. Božíčku představa šerifa jako poslušného poddaného Richarda je zvláštní, ale proč ne, Kdžy jde Robin a šerif dohromady...
Díl se mi libil. Usmívala jsem se u něho i byla napjatá. Přesný mix, který mám ráda.

=0)

(Teressa, 14. 2. 2009 21:07)

chudatka....robin aj george....