Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství duše a srdce Kapitola 6.

14. 2. 2009

Kapitola VI.  Král Richard

 

Královský palác, Londýn, Anglie

 

Mezitím se šerif narovnal a pohlédl princi do očí. Ten se trochu ošil, pod tím zkoumavým pohledem. Ale potom sebral všechny svoje vnitřní síly.

"Co ještě?" vyštěkl vztekle.

"Mám na vaši výsost prosbu," pronesl tiše šerif. "Rád bych se setkal s královnou."

"Nikoho nepřijímá, truchlí nad ztrátou manžela!" odsekl pohotově arcibiskup.

"Pane, rád bych se s ní jen setkal... A osobně jí oznámil, že jsem dopadl Robina Hooda. Jenom malá odměna, že jsem vám přivedl toho zločince..."

Princ Jan už zase znuděný, mávnul rukou. "Pro mě, třeba za mě, si s ní dělejte, co chcete. Stejně si mě zítra vezme... Protože Richard se už nevrátí!"

"Ano, můj pane," řekl šerif, uklonil se a odešel. Pak se zastavil u dveří a uklonil se ještě jednou a pak jeho kroky vedly ke královniným komnatám. Musel ji předat prsten a doufat, že Robin se i přesto, že je v kobkách, má relativně dobře.

 

Málem ji nepoznal. A to si myslel, že si ji z toho kratičkého setkání v Nottinghamu pamatuje docela dobře. Přece… Ale i přes všechny pochyby to byla ona. Tatáž dívka. Jen měla bohaté šaty, místo mužských nohavic a dlouhé vlasy umně spletené kolem hlavy. Ale co už hledal marně, byla ta rozhodnost, s níž ho přiměla odvolat své stráže. Byla jako květina. Květina, kterou přešel mráz.

„Přejete si?“ zeptala se, když se jí uklonil, a pokynula mu. Ona ho poznala. Ale přísahat by na to nemohl. Z jejího pohledu se totiž nedalo vyčíst absolutně nic.

"Přišel jsem vás pozdravit a něco vám předat.Tady," podal ji prsten a uklonil se ji. "Pozdravuje vás, má paní," řekl a znovu se uklonil.

Těžký kov ji zastudil v dlani. Královna chvíli netušila, co tím ten zatracený chlap myslí, ale potom se přiměla podívat, co jí to vlastně dal... Musela si zakrýt rukou ústa.

"Kde! Kde jste to vzal!" otázala se ho potom tiše, ale s dostatečným důrazem.

"Dal mi ho váš muž, před dvěma dny. Je tady a chce vás vidět. A prosí vás, abyste mu věřila," řekl muž a usmál se. "Dal mi příkaz chránit vás a Robina Hooda."

V očích se jí cosi rychle mihlo. Najednou vypadala... tak jak by vypadat měla, kdyby nebyla královnou. Jako čerstvě zamilované ptáče, které drží dopis od první lásky. Navoněný s růžovou mašlí a plný něžných slov. Ale to byla jenom chvilka. A po ní - ano, teď už ji poznal. Tentýž odhodlaný pohled, s jakým se střetl v Nottinghamu.

Nahnula se k němu a prsten skryla v dlani.

"Jaký je plán?" zeptala se potom tiše.

"Objeví se během turnaje a pak vytáhneme Robina z vězení. Abych se k vám dostal, musel se Hood nechat chytit. Kontaktuje vás sám, ale potřebuje abyste na slavnosti měla sobě a jemu věrné lidi. A pak se znovu ujme vlády."

"Robin je ve vězení?" Na okamžik se zděsila, ale potom jenom na okamžik zavřela oči a klidně vydechla. Musela se ovládat. Musela dál dělat, že o ničem neví, že je jen tou malou, naivní holkou, se kterou si Jan může dělat co chce. "Chci tam vás, šerife. Jestli vám věří Richard i Robin, musím vám věřit také."

"Děkuji, ano, budu tam a teď, prosím, začněte na mě křičet... Ať ostatní nic netuší."

Zaváhala. "To nebude tak snadné... Jsou věci, které na povel nezvládnete, i když jste královna."

"Hm, tak si představte, že jsem princ Jan."

"A co mi říkáte?" odpověděla s rozpustilostí malé holky.

"Že vás zavřu do věže a nedám vám jídlo. A váš muž je lhář!"

"Och," vykroužila její ústa a pomaličku se zdvihla. "Jde vám to docela dobře, to musím uznat, pane..."

"A vy jste coura co se tahá z Locksleyem a neumí se chovat...!"

Vyťala mu facku, a na to jak byla drobná, to s ním celkem zamávalo. "Odejděte, pane! Vypadněte a už nikdy se mi neodvažujte přijít na oči! Jak si vůbec můžete dovolit něco takového!" To už zvýšila hlas, ledový jak břitva. Kdyby přidala ještě oktávu, byl by v pokušení zacpat si uši.

"Madam!" štěkl na ni poklonil se ji a pak na ni mrkl. "Zítra. Musíte být připravená."

A já, bych chtěl vidět Robina. Doufám, že mu není moc špatně.

 

Bylo. Ale to nikdo netušil. Ani Richard, který svého bratra znal, by nikdy neřekl, že může být až tak krutý. Zcela automaticky předpokládal, že ho jen dá uvrhnout do vězení a potom druhý den popravit. Žádné výslechy, žádné mučení. Koneckonců, Robin nebyl tak těžký zločinec, aby proti němu mohl Jan uplatnit právo útrpné. Což nemálo hnětlo biskupa. A ten, pár minut po tom, co je opustil i šerif - našeptal Janovi odpornou věc. Robin Hood přece strávil noc s královnou. Je to cizoložník a navíc zneuctil Její Výsost. Ať je tedy jako cizoložníka kat označí, ať celý svět vidí, co je zač, ten ctnostný Robin Hood!

Princ Jan, znuděný a nedočkavý na královskou korunu, jenom kývnul.

A tak Robina vyvlekli z jeho temné kobky a zatáhli dál do sklepení. Až k žebříkům a dalším mučícím nástrojům. A tam byly rozžhavené cejchy. Robinovi strhli kabátec i košili a pak ho zamkli do želez. Bylo to zlé. Moc. A bolelo to.

"Z rozhodnutí nejctihodnějšího prince Jana a důstojného pána, arcibiskupa canterburského," začal předčítat jakýsi úředník, který tam byl s nimi, ale vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Tohle bylo nejděsivější místo na světě. Nejčernější noční můra.

"Odsuzuje se zbojník, lupič, žhář a cizoložník Robert z Locskley, řečený Robin Hood k vpálení znamení hanby a k smrti oběšením. Znamení hanby cizoložníka, nechť je mu vpáleno den před cestou odsouzených a nechť je popraven bez svaté milosti boží, neboť ji nezasluhuje. Podepsán princ Jan, a arcibiskup Canterburský." Úředník dočetl a chtěl odejít, nebylo mu dobře. Ale kat ho zadržel.

"Musíte tu zůstat. Musí na to být svědek. Musíte zůstat. Nařízení prince Jana," řekl muž a natáhl se pro železa.

Robin sebou zazmítal. Tohle ne! Ne!

A pak se k němu kat přiblížil. Mohutný muž, zpocený, jen v krátkých kožených kalhotách, se znaménkem nad pravou bradavkou a kuklou. Ne rudou, ale černou jako sama noc. A v ní dvě oči, nelítostné a kruté oči, které si lhostejně měřily bezmocnou oběť. Potom pohlédly na železa, ležící v ohni.

"Ještě chvilku. Nejsou dost žhavá," pronesl náhle dutým, neosobním hlasem. A nabídl úředníkovi židli.

Robin se lekl a ztuhnul. Bál se. Opravdu se bál. A nechtěl, nechtěl, aby ho zmrzačili. Sakra, ne… Ne! Ječelo to v něm, ale bál se.

Úředník se na té židli, od čeho byla vlhká vědět nechtěl, choulil, jak se snažil udržet v žaludku dnešní snídani. Musel být přítomen. Z rozkazu prince, ale dělalo se mu tak zle, že by nejradši někam zalezl a v klidu umřel. Katovo obrovské, páchnoucí tělo a o kousek dál odsouzenec s výrazem čiré hrůzy v očích. Úředník se na něj zadíval. Zvláštní, vždycky si ho představoval jinak. Jako odporně zakrslého skřeta, který zapaluje pokojným lidem střechy nad hlavou... Rozhodně ne, jako mladého, štíhlého muže, kterému na ramena spadaly vlasy medově zlaté barvy.

Kat se pomalu zdvihl. Jako obřadník. Úředník se stáhl ještě víc a přitiskl si ruce na žaludek. Ale musel se dívat. Věděl to.

Ohromná katova postava na okamžik zaclonila světlo ohně, jak sáhla do výhně a vytáhla žhavé cejchovací železo. Potom se obrátila k Robinovi.

"Z vůle a rozhodnutí prince Jana," prohlásil ten muž a jeho oči se ani nehnuly. Jen zdvihl ruku... A přitiskl rozžhavený cejch na Robinovu levou lopatku.

Robin sebou trhl a vykřikl bolestí. Místnost zaplnil pach spáleného masa. Někdo křičel. Až pak úředníkovi došlo, že je to on sám. Hood se v okovech zhroutil. Nemohl už a úředník se mu ani nedivil. Znak to byl velký jako mužská dlaň a kov doběla rozžhavený.

Kat ho odstranil a odsouzence otočil k sobě. Bezvládný muž ztěžka oddechoval. Pak vzal druhý znak a vypálil mu ho na levou stranu prsou, přesně jak byla jizva od jakéhosi zranění. Znova výkřik a pach kůže a masa. A pak… ticho.

Úředník zvracel. Na svoje nohavice, na svoje boty, na podlahu, která byla mokrá, a bylo mu to jedno. Chtěl pryč. Už toho viděl dost, tolik, že to z hlavy nevymaže do nejdelší smrti... Možná po Robinovi přijdou další a další a on se otupí, ale navždycky mu bude jeho křik znít v uších. Jen jeho. Katova velká ruka ho zdvihla a poposunovala po podlaze směrem ke dveřím z mučírny. Úředník šel rád. Jen ještě slyšel, jak Robin sténá bolestí, když na něj kat vylil vědro ledové vody. Potom se dal na útěk.

 

Robin se pomalu probíral až ve své kobce. A strašné bylo, že si nemohl lehnout na záda ani na břicho. Obojí bolelo. Na boku to šlo, ale to ho bolela zase záda. Tiše zasténal. A pak se propadl do něčeho co nemohlo být ani spánkem ani bezvědomí. Ráno ho probral kopanec.

 

George Gordon Naysmith, šerif Nottinghamský se jen neklidně převaloval na svém lůžku. Ale spánek nepřicházel. Celou noc. V pět hodin ráno to vzdal. Teď už ani nemělo smysl se o něco pokoušet. Jen doufal, ne doufal, přál si a modlil se, aby byl Robin v pořádku. Aby všechno dopadlo dobře, i kdyby on sám měl přitom položit hlavu na špalek. Jenže něco se dělo. Něco strašného, tím strašnějšího, že to byl jen jeho pocit, že nic neměl podložené... V půl osmé ráno se vydal do paláce a pod dlouhým pláštěm skrýval Robinův luk. Když by bylo nejhůře, může být královně natolik nablízku, aby jí ho mohl předat. Kdyby bylo nejhůř...

 

Do začátku slavnostních závodů, které měly být zakončeny Robinovou popravou, zbývaly pouhé dvě hodiny.

 

Král Richard také nemohl spát. Jako se šerif bál o Robina, tak on se bál o svou paní. O dívku, kterou mu přivedla matka a se kterou se on za nic nechtěl oženit. A pak se do ní zamiloval, tak bláznivě, jak si myslel, že už se zamilovat nedokáže. Berenika. A Jan jí chtěl ublížit.

Král zatnul pěsti, až mu naběhly žily.

 

A Will Scarlet, ten měl taky strach. Strach o svého bratra. Bratra, o kterém mu král řekl, že se nechal vydat Janovi. A to že do toho byl zapojen i šerif, jak zjistil, od Robina, než ráno odešel. Robin mu dal jen herdu do zad, pusu na čelo a zmizel.

Kde je? Co se s ním stalo? Kde je někdo, kdo by mi mohl odpovědět? Will si div nerval své ohnivé vlasy. Jenže nikdo mu poradit neuměl a Richard ho navíc chtěl mít neustále u sebe, protože Robinovi slíbil, že se o něj postará...

 

Do zahájení turnaje zbývala hodina.

 

Královna seděla před velkým zrcadlem a služebná jí splétala dlouhé vlasy do vrkočů. Ale vzít si těžké, důstojné roucho už ji nepřiměla. Královna trvala na jednoduchých šatech, pod kterými měla nohavice, přes ramena vyšívaný plášť. V srdci měla neklid. Nevěděla, co Jan chystá. A nemálo ji to znepokojovalo. A když služebná odešla, ve chvilce, než se objevil Jan, hmátla po Richardovu prstenu. Chtěla si také vzít zbraň, ale to už na chodbě zaslechla jeho kroky. Ne, to už by nestihla… Povzdech. Všechno se to začalo zvrhávat směrem, který se jí vůbec nelíbil.

Dveře skříply. Zdvihla hlavu a přehodila si přes tvář závoj. Objevil se Jan a ona vstala. Hrdá a půvabná.

"Pane?" oslovila ho. Jen se jí uklonil a nabídl jí rámě. Přijala a nechala se vést dolů. "Tak, jaký je program?" zeptala se potom, když už vcházeli na nádvoří.

"Hry a pak, překvapení. Exekuce jednoho zločince. Má paní ho jistě odsoudí sama. Je to odporný lhář a darebák."

"Dobrá," pokývla hlavou a nechala si pomoct do kočáru. V duchu tušila, jaký zločinec to bude. Ale tušení nás nikdy nemůže připravit na to, co nastane.

 

"Vstáváme!" zaburácel Robinovi nad hlavou hlas. Tentokrát to nebyl kat. Byli to dva strážní a očividně z blízkého okolí prince Jana. Takhle potěšeně se totiž mohl tvářit jen někdo... Obdržel další kopanec, než mohl dokončit myšlenku, než vůbec mohl cokoliv říct. Zalapal po dechu a v čerstvých spáleninách mu bolestně zaškubalo.

"Tak vstaneš už, ty hovado?! Nebo ti mám pomoct?!"

Robin pomalu vstal a chytil zbytky košile a kazajky, které po něm včera hodil kat. Bylo mu zima, ale na druhou stranu... Dnes to mělo skončit. A pak ho zvedly silné paže a on byl vyvlečen ven z kobky. Košili mu vzali a vedli ho ven. Třásl se, ale tentokrát to bylo zimou a vyčerpáním. Potřeboval by se napít.

Svázali mu ruce za zády a přes ramena mu zatím hodili jen jakýsi špinavý cár, což bylo ještě horší, než kdyby ho nechali nahého. Nemohl odhadnout kolik je hodin. Všechno se mu pletlo. Jen ten pocit škubající ve zraněných svalech, ten jediný přetrval. A pak ho donutili vylézt na tu káru...

 

Šerif z Nottinghamu pomalu procházel uličkami zasněženého města a podvědomě k sobě tiskl Robinovu čapku, kterou sebral, když zbojníka jeho lidé odvlékali do hradních kobek. Už předtím se setkal s králem a obdržel přesné pokyny, co dělat. Musel se dostat ke královně a ochránit ji před Janovým hněvem. A král se chystal vystoupit na samý závěr závodů. A zabránit tak na poslední chvíli Robinově popravě. Zjednat nápravu...

Jenže oprávněně tušil, že to nepůjde lehce.

A nešlo. Nic nešlo tak jednoduše, ale několik lidí přesto bylo připraveno změnit dějiny. A on, šerif, chtěl zachránit Robina. Protože znamenal víc, než jeho vlastní život.

Došel až na kolbiště a aniž by se nechal znepokojit nejrůznějšími pohledy, došel až před královskou tribunu a poklonil se. A královna, světe zboř se, ho kývnutím pozvala k sobě. K řadě šlechticů, kteří jí stáli za zády a kteří patřili k pánům, jež chtěli znovu vidět Richarda na anglickém trůně. Princ Jan jen cosi nespokojeně zabručel, ale nemohl si dovolit jí veřejně odporovat. Teď ještě ne. Ale zítra! Zítra už jí zavře ta nevymáchaná ústa! Šerif se postavil několik kroků od trůnu a pokývl. Královna mu neodpověděla. Jen se soustředila na prostranství dole, kde bylo kolbiště. A stála šibenice.

Závody už skončily. Teď se čekalo na jejich vyvrcholení. Popravu. Princ Jan se pousmál, když vzdáleně zachytil bubnování.

 

Jak zavířily bubny, strčili do něj a vzali ho pod pažemi. Špatně se mu chodilo. Ale musel to zvládnout. A pak zahlédl lidi a šibenici. A v řadách přihlížejících uviděl rudou Willovu hřívu. Takže jsou tady…  Usmál se. Jeho naděje.

Narovnal se a vykročil odvážně vstříc svému osudu.

 

Šerifovi se zastavilo srdce, když zahlédl, jak zuboženě vypadá. Ještě pořád měl přes ramena tu látku, takže nebylo vidět všechno ale popelavá pleť a kruhy pod očima mluvily za mnohé. Šerif polkl a zřetelně cítil, že královna, sedící nedaleko něj, se citelně zachvěla. Po pláštěm stisknul luk a sundal si ho z ramene. Kdyby bylo nejhůř...

Berenika zalapala po dechu, když viděla, koho Jan mínil tím zavržením hodným darebákem, kterého měla sama poslat na smrt. Stiskla opěrky židle. Ale nic jí to nepomohlo. Začali číst rozsudek.

Robin stál hrdě. Nebál, se. Ne tak moc. Ne tolik jako jindy. Ale věděl, že by měl. Že teď vše visí na Richardovi. a pokud nezasáhne včas... Už nikdy neuvidí Sherwood. Mladého Willa. Marianu. Ani šerifa, svého zajímavého nepřítele.

"... a pro tyto těžké zločiny, odsuzuje se zbojník, lupič a žhář, Robert z Locskley, řečený Robin Hood, pán Sherwoodu, k smrti oběšením!" Zazněla poslední věta a jako by vzduchem prosvištěl nůž.

Královna zavřela oči. Tohle - bylo zlé. Ale bylo ještě hůř. Ve chvíli kdy dočetli, vstal arcibiskup ze svého místa.

"Ale to není vše!" pokynul strážím a ty z Robina strhli vše, co měl přes ramena a odhalili tak vypálená znamení. Šerif zbledl a jen stěží potlačil výkřik, když to viděl. Královna slabě vydechla. "Robin Hood je zločinec, který zaslouží největší pohrdání, neboť on sáhl na to, co je naší zemi nejsvatější. Poskvrnil královnu a proto mu bylo vypáleno znamení hanby!"

"Ne!" zaúpěla Berenika tiše. A potom se obrátila na Jana. "To co tvrdí arcibiskup je sprostá lež! Bůh je mi svědkem!"

"Jenže je zločinec, šerif to může potvrdit! Loupil a kradl. A vy to víte!" zavrčel Jan a šerif musel kývnout.

Robinovi natáhli oprátku na krk. Robin se stále díval na něj. A – potřeboval je, stál na špalku a ti ostatní čekali. Na co? Sakra na co?

"Má paní," uklonil se jí Jan ironicky a podal jí šátek.

"Ne! To neudělám..." odpověděla mu slabě. A odstrčila jeho ruku, která jí šmátrala po paži. "Neudělám to!" vykřikla potom. Jan se rozlítil.

"Konej svou povinnost, kate!" zařval vztekle. Kat podtrhl špalek. Královna vyskočila.

"NE!" ozvalo se několik hlasů najednou. Robin zatím zoufale bojoval s oprátkou, která ho jen pomalu dusila. Jan si to tak přál. Žádnou rychlou smrt. Chtěl se dívat... Jak umírá. Pomalu a bolestivě. Na prostranství před šibenicí se zatím strhla bitva, mezi strážemi a několika lidmi v černých pláštích. Robinovi pomalu docházely síly...

"Má paní!" zakřičel šerif. Královna se otočila. Šerif jí hodil luk.

Robinův luk a zlatý šíp, který kdysi vyhrál v Nottinghamu.

Neváhala ani okamžik. Než se Jan stačil vzpamatovat, založila šíp, natáhla tětivu...

Ani si neuvědomila, že je to přesně sto stop. Těch sto stop, o které s Robinem prohrála.

Vystřelila.

Ozvalo se zakřupání konopného provazu a najednou se Robin válel na zemi, oprátku kolem krku, kterou zlatý šíp přeřízl, jako nejostřejší nůž.

Robin ležel a lapal po dechu. Pád mu vyrazil dech, ale cítil se lépe. Až pak… Kat se sklonil k meči. A Robin uhnul na poslední chvíli. Skrčil se a vrazil mu nohu do břicha. měl svázané ruce. A to mu boj ztěžovalo. Ale musel bojovat o život. Svůj život.

Znova se na něj vrhnul a Robin zrovna uhnul. Musel uhnout. A pak sklouzl z plošiny.

"Sakra!"

"Zabij ho!!" křičel z tribuny Jan vztekle. Ale v tom se dole v tom chumlu cosi pohnulo a katovi vypadl meč z rukou.

Muž v černém plášti si strhl kápi.

"Jako váš pán a král vám přikazuji: DOST!" zakřičel Richard na celé kolbiště.

Will se okamžitě vrhl k Robinovi a pomohl mu na nohy.

Jan se nevěřícně zdvihl a opřel se o dřevěné bednění.

"Richard... To není možné!" ulevil si potom. Vzteky rudnul a blednul, jak nemohl uvěřit, že se jeho plán mohl tak dokonale zhroutit. A pak to zaslechl. Tiché klapnutí luku o dřevo. A vzlyknutí, které předvídalo šťastné slzy.

"Richarde..." zašeptala královna, když viděla, že jí šerif nelhal. Byl opravdu naživu. A stál jen několik stop od ní... Arcibiskup se taky vzpamatoval. A přisunul k Janově ruce nůž. Ten se bleskově otočil.

"Zahoď zbraň, Richarde!" křikl potom na svého bratra posupně. Ten se otočil. A strnul. Jan držel jeho ženě dýku pod krkem.

Všichni strnuli. Všichni, až na šerifa. Stál tak, že ho Jan neviděl. A pak přiskočil k Janovi a vyrazil mu dýku. Když  se Jan po něm ohnal, skočil mu do rány a tak zachránil královně život. Jan by ji shodil z pódia.

Místo ní zasáhl šerifa. Robinovi na okamžik zatrnulo, když viděl jak padá dolů… A potom ta tupá rána dopadu. Zbojník zavřel oči. Ale potom do něj William šťouchnul. Šerif stál na nohou. Robin si oddechl.

Strhl se boj… Zuřivý, neústupný boj mezi pány, věrnými trůnu, právoplatnému králi, a všemi mocichtivými příživníky, kteří se nechtěli vzdát svých nahrabaných statků a postů. Ale Richardova autorita všechny zahnala do patřičných mezí. Nakonec vše utichlo.

Richard stál vedle své Bereniky a William po boku Robina. A podpíral ho. Robin měl teď přes ramena jeho plášť a volné ruce. Usmíval se. A šerif také. Pak rychle k Robinovi přešel a nehledě na to, že ho William stíhal nenávistnými pohledy, podepřel Locskleyho z druhé strany. A jemně ho pohladil po ruce.

Královna se lehce chvěla, ale Richard ji ochranitelsky držel kolem ramen a jeho přítomnost jí dodávala sílu. I když si ze všeho nejvíce přála usnout a odpočívat. Ale ještě zbýval princ Jan, který už byl jenom bledý jako plátno a také arcibiskup, který když viděl, jak se všechny plány hroutí, chtěl utéct, ale Robinovi lidé jej zadrželi. Král se podíval na bratra.

"Máš-li pro mě nějaké vysvětlení, tak tě poslouchám!"

"Byl jsi pryč. Musel jsem, udržet všechno v chodu! Panstvo se bouřilo a ty si odjedeš do Svatý země!" zaprskal Jan a biskup se jen chvěl.

Robin se v té chvíli trochu zapotácel, ale přesto zašeptal jedno slovo.

"Panství a svobodu, Wiliame. Potřebujeme, je zpět," Robin tiše vydechl. "A pak, něco na spáleniny a postel."

"A to je všechno?" Richard předal královnu zbojníkům a vykročil k bratrovi. "To je všechno, co řekneš?! Jestli to má být vtip, pak je hodně špatný!" vytasil meč a jak stoupal po schodech vzhůru, Jan se podvědomě snažil couvnout. Nebylo však kam. "A co mi povíš k tomu, že jsi sváděl mou ženu? Co mi povíš k tomu, že jsi chtěl pověsit mého přítele? Co mi povíš k tomu, že jsi mu nechal vypálit znamení hanby, no?!"

"Je to zbojník a ona… ona s ním strávila noc... a pak že není vinna? On není vinen?! Je! A moc! A co to loupení! Cha, to nic není? Nic?! Není to pravda, Richarde, ty sis jen svůj svět zjednodušil tím, že jsi odjel!"

 

Robin se na to díval a pak se opřel o své přátele. "Co myslíš Wille, strčí ho do věže?"

"Doufám," odplivl si Will Scarlet.

Šerif jen zavrtěl hlavou. O tomhle dost pochyboval. I když Richard byl nanejvýš rozzloben a byl toho schopen.

 

"Opravdu, asi jsem si ho zjednodušil. Ale věřil jsem, že ty, můj bratr, se dokážeš o mou zem postarat! A zjednat, aby všechno probíhalo podle práva a boží vůle! Jak je možné, že šlechtic, který se vrátí ze Svaté země, najde své panství v troskách a je nucen žít v lesích, jako divá zvěř! Jak je možné, že jiní tyjí z jeho bohatství, zatímco on je označován za zbojníka!" Králi zaplály oči. "A jak je vůbec možné, že jsi si dovolil uvěznit moji ženu a tvoji královnu?! A ještě dát veřejně vyhlásit, že se s ní chceš oženit!"

"Já nic takového nechci vyhlásit, nic takového jsem nevyhlásil. To je lež!" zaječel.

"To nic, půjdeš do domácího vězení! Odveďte ho! Hned! A toho muže," ukázal na arcibiskupa, "taky."

 

Robin se potřeboval opřít víc. "Jsem unavený.Mohl by si pospíšit. Tedy, ne že bych proti králi něco měl."

Když byl Jan, přes všechno vztekání a nadávky, odvlečen, Richard se otočil a s úsměvem pokývl na královnu. Ta se chvilku obávala, přece jen znala jeho výbušnou povahu, a když běželo o její čest, nebylo jí volno u srdce, ale teď viděla, že neměla čeho. Richard jí věřil... Ale přece jen zavrtěla hlavou a očima vyslovila prosbu. Vyhověl jí. Otočila se k Robinovi a vzala ho za ruku.

"Přijmi prosím mou omluvu, pane z Locksley," zašeptala potom. "I když vím, že máš plné právo, to nedělat... Cejch, byť stokráte nespravedlivý, žádná voda nesmyje..."

Král si mávnutím ruky zjednal ticho. "Já, Richard I. z rodu Plantagenetů, tímto vracím Robertovi z Locksley, řečenému Robin Hood, pán Sherwoodu, všechen jeho majetek, který mu byl nespravedlivě uzmut v plné výši, jakož i jeho titul a rodovou čest! Stejně tak i vracím jména, čest i majetky všem jeho přátelům, kteří byli pro svou náklonnost k němu nespravedlivě pronásledováni. Také určuji každému uzurpátorovi pokutu dvaceti tisíc zlatých. Robin z Locksley je můj dávný, drahý přítel, který vždy hájil právo a spravedlnost, a neváhal nasadit svůj život, aby ochránil čest své královny. Všechna obvinění proti němu jsou hanebnou lží a sprostým podvodem! Jeho štít je čistý, tak pravím já, z boží vůle král této země! A běda tomu, kdo by se odvážil mému rozhodnutí protivit!"

"Děkuji, můj pane," řekl tiše Robin a chtěl před ním pokleknout, ale Richard ho ale chytil za ruku a zavrtěl hlavou.

"Ne, neklekej příteli. Jsi zraněný," král se na něj usmál a Robin mu úsměv oplatil.

"A vy šerife, zůstaňte ve svém úřadu…" řekl Richard a šerif si oddechl. A pak jim konečně Richard uvolil a oni mohli odejít. Chtěli jít do hostince, ale vojáci je zarazili a odvedli do hostinských pokojů, Robin si potřeboval vyléčit ránu a William si mohl jít za holkami a zábavou. Zábava byla, protože teď byl bratr šlechtice a bylo mu dobře.

 

 

Šerif zůstal u Robina. William se na to sice netvářil nadšeně, ale koneckonců, šerif se osvědčil, že je na jejich straně, takže... a Robin ho také ujistil, že mu bude dobře, ačkoliv to nebyla tak docela pravda.

Ale William odešel a za chvilku bylo slyšet, jak laškuje s nějakou služkou.

Robin si jen povzdechl. A šerif mu pomohl si sednout.

"Bože," zasténal potom, když mu opatrně sundal plášť a objevily se čerstvé spáleniny se zaschlou krustou černé krve. "Ten parchant!" ulevil si potom a položil Robinovi dlaň na zdravé rameno.

"Jo, šerife, jsou tu hnusní lidé, kteří ví, jak způsobit bolest. Já jen doufám, že to nezmokvá a zatáhne se to. O jeden dva cejchy víc, co na tom záleží. Stejně to nikdo neuvidí... Nebudu chodit nahý," Robin se trochu usmál a opřel se o zdravé rameno. "Jen, kdyby to chvilku přestalo bolet."

"Robine, ty víš, že je budeš cítit, i když budeš mít na sobě tři vrstvy oblečení," zamumlal si šerif pro sebe, ale potom namočil šátek do studené vody a ochladil mu rány. "Já věděl, proč tě tam nechci pustit... Takhle máš znamení hanby. A co na tom, že nezaslouženě..." povzdechl si potom.

"Ale stálo to za to, nemyslíš? Bylo to… splnilo to účel. Dostal jsi se ke královně. A to bylo důležité. Splnili jsme úkol."

"Ty jsi blázen!" naježil se šerif. "K ní bych se byl dostal i jinak, tohle se přece vůbec nemuselo stát! Copak to mělo cenu, že jsi se nechal na doživotí zmrzačit?!"

"Neusekli mi nohu. Není to tak strašné. Tohle je... malé, schovatelné. A opravdu ne tak strašné. Přebolí to. Za chvilku. Za pár dní. Neboj se znám to. A pak, zůstane jen spečená kůže, nic víc."

"A co šrám na duši?" odpověděl šerif a sedl si před něj na štokrlátko. "Robine, mě neoklameš, já vím, co se ti po nocích zdává. O Saracénských kobkách, o mučení... Nebylo to nutné. Sám sobě bych nafackoval, že jsem to připustil..."

"Sakra, šerife, přežiju to. A ty noční můry... Ano, mám je. Ale který voják je nemá? Který muž, co byl ve válce? Řekni, šerife? A navíc, já doufám, že... že někdo bude se mnou...."

V tu chvíli se šerif usmál. "Bude... I když už jsi zase šlechtic a ne zbojník. A proto to možná bude těžší. Já šlechtic nejsem..." Zdvihl se, sundal mu mokrý šátek a namazal mu rány nějakou hojivou mastí, co mu přinesli. Potom mu rameno zase zavázal měkkým plátnem.

"Nechceš si lehnout?"

"Raději ano, začínám být unavený. Moc. Pomůžeš mi, prosím." Robin k němu zvedl oči. A šerif mu pomohl. Pomohl mu do postele a přikryl ho teplou pokrývkou.

"Budu tady, až se vzbudíš."

"Děkuji," řekl Robin a stiskl mu ruku. Pak mu šerif dal napít vína a Robin usnul. Konečně a konečně v bezpečí

Šerif se na něj chvilku díval a chvilku váhal. Ale nakonec se sklonil a lehce ho políbil do vlasů. A i když Robin tvrdil, že to nic není, stejně věděl, že si to neodpustí... že mu takhle ublížili. A ve vlastní zemi. Že on mu ublížil. Sice kdysi a dávno, ale ublížil. Zachmuřeně si přitáhl křeslo ke krbu, zachumlal se do další přikrývky a natáhl si nohy k ohni. Taky byl unavený, ale spíš to byla únava duše, než těla. A probděná noc si vybrala svou daň. Usnul, ani nevěděl jak.

Ráno se vzbudili. Snídaně byla už na stolku a nedaleko ní se válel v křesle Will Scarlet se spokojeným úsměvem. Skoro lišáckým úsměvem.Robin otevřel oči a usmál se: „Jak ses měl bratříčku?" zeptal se tiše.

"Dobře Robine, bezva noc, dobré jídlo, krásné pokojské. Jo, a donesl jsem ti snídani. A teď jdu sehnat něco na tvé rameno. Vrátím se hned."

"Jistě," usmál se Robin, když mladík zmizel. A on si všiml, že šerif je taky vzhůru.

Zachumlaný v dece a zřejmě trochu rozlámaný, ale v mnohem lepší náladě, než včera.

"Dobré ráno, můj pane," pozdravil ho a naznačil kývnutí. Přece jenom, Robin byl teď šlechtic a on jen šerif z Nottinghamu. Zvláštní, vyměnit si po tolika letech role.

"Dobré ráno, šerife," řekl Robin a nastavil mu ruku. Šerif ji stiskl. A pak se na něj naklonil a políbil ho.

"Šerife, myslíte, že byste se mnou… jel na Locksleyské panství? Dát vše do pořádku? A mohl bych požádat o další polibek?"

"Ty můžeš žádat o cokoliv," usmál se šerif a znovu ho políbil. Potom na nahé rameno, na to zdravé, a odsud po krku vzhůru až k uchu a od něj zpátky ke rtům. Tak něžně ho zlíbaly šerifovy rty, jakoby Robin byl ze skla.

Robin se tiše zasmál a pak si zdravou rukou šerifa přitáhl blíž. "A teď, jsme svobodní, šerife," usmál se Locksley

"Omyl," zaprotestoval šerif a zavrtěl hlavou. Když Robin nesouhlasně našpulil ústa, rychle mu na ně vtiskl malý polibek. "Já jsem vězeň... Tvůj vězeň. Vězeň svědomí a lásky..."

"Ale no tak," zasmál se Locksley a políbil ho. „Víš přece, že já vězně nikdy nebral…vždycky všichni utekli.“

Šerif se jen tiše usmál a znova se nechal políbit.
„Dobře, už ti budu věřit…a nebudu odporovat.“
„No to bys měl, můj Nottinghamský šerife,“zasmál se Robin a pak se znovu políbili.

Jakmile vrzly dveře, šerif od něj odskočil a Robin se zatvářil neutrálně. Dovnitř vešel král Richard. Oba muži ho pozdravili dle etikety, ale Richard jen mávl rukou a chtěl se posadit se k Robinovi na postel, když si všiml…Trochu pozvedl obočí a pak se na ty dva zadíval. Možná tu byla komorná…to je možné, ale…možná bude záhodno ty dva sledovat.

„Prostě tajemství...duše a srdce,“zamumlal si sám pro sebe  když vycházel z toho pokoje. Pak se ale usmál. Ať už spolu měli cokoliv, zjistí to. Každopádně zas tak zlé to nebude.

                                                   Konec

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Krása!

(Karika, 31. 12. 2010 21:53)

Nádherné a povedené!

...

(Falkira, 2. 5. 2010 21:48)

Neskutčně jsem si to užila, já prostě vaše povídky zbožňuji ať už je to fandom jakýkoli. Bylo to opravdu perfektní a moc moc děkuju že jsem si to mohla přečíst. :)

Nádhera

(Kitikara, 3. 4. 2009 23:41)

Námět mě příjemně překvapil, velice pěkné počtení.

Poslední díl

(Kat, 7. 3. 2009 15:54)

Milwa, že je to luxusní film. Já miluji zase tu scénu kdy on hodí toho divočáka na stůl a prohlásí, že narozdíl od ostatních Robinů Hoodů je on Angličanem a Mariana s cudným pasem a šerif se sbíječkou.
No to je k filmu. povíce, cyklu, líbilo se mi to a nejvíc ten konec jak spolu laškují. Musím přiznat, že jsme byla ohledně tématu skeptická, ale stálo to za o. Dokonale počteníčko.
Doufám, že brzy přijdete s dalším nápadem. Bláznivé, ale nádherné. Šerif a Robin. Vivat, třikrát vivat. Božské spojení...obojí. Cha

ohhhhhhhh

(Milwa, 23. 2. 2009 21:52)

bylo to výborné!!!!když jsem poprvé četla že to bude o Robinu Hoodovi,tak měto dost převapilo,nějak jsem so to nedovedla představit,ale hned po prvním díle jsem bya nadšená:D
a zrovna nedávno dávli paodi d Mela Brookse:men in tights,kde je dokonalá parodie na Hooda a luxusní šerif co ve vzteku plete věty:D
/vesničan:"Jak to že vždcky když tu točí robina Hooda,tak nám vypálí vesnici?!"takže jsem měla přihlouplý usměv celý týden,děkuju!

Krása...

(Alienne, 22. 2. 2009 23:34)

Neviem sa dočkať pokračovania, a naozaj by bolo super vidieť čo všetko by kráľ robil, aby zistil, čo je to vlastne medzi Robinom a šerifom ^^ A od druhej kapitoly som rozmýšľala, či a aké má vlastne šerif meno, tak už to viem. Ďakujeem :D

^_^

(Sax, 21. 2. 2009 20:38)

Tak tohle by se mi líbilo i zfilmované... Moc pěkné... už se těším na pokračování... ^_^

jeee

(arya, 17. 2. 2009 20:55)

to byla bomba moc pekne ale pekne sem se bala moc se vam to povedlo

= )

(Neli, 17. 2. 2009 18:08)

Kdysi už mě tenhle pár napadl. No a teď ho mám =D

...

(tess, 16. 2. 2009 14:54)

nee. konec nee. prosím další pokračování.tahle povídka je úžasná. echápu proč to takhle nemohli napsat hned.

Aha...:)

(Fannona, 15. 2. 2009 23:10)

Aha, pardon... teď jsem si přečetla tvůj koment, Muraki... (Jsem to ale trdlo:)) Tak to je super!!! Honem s dalším pokračováním! HNED! TEĎ! :)))
Už jsem jako na trní:)

návrh

(Fannona, 15. 2. 2009 23:08)

Tahle povídka byla opravdu slaďoučce rozkošká:) Pravý valentýnský dárek:) I když bych šerifa přivítala trošku déle zatvrzelého:) Ale líbila se – a to natolik, že bych velmi přivítala, kdyby jste chtěli napsat díl sedmý nebo epilog. Hm? :) A to třeba na téma: Richard se rozhodl provdat Marianu za Robina... A skutečně nechápe, proč ten se tak najednou tak brání. A teď: rozhodl se ho oženit v pravdě nevědomky nebo schválně, aby konečně vypátral, co je mezi Robinem a šerifem. Každopádně, vše dobře dopadne (pro kluky, samozřejmě:)), ale aby Mariana nezůstala na ocet, tak tu ještě máme Willa, co by se zázračně kvůli ní mohl vzdát vrušujících kratochvílí se služebnými... A nejlepší na tom všem by mohlo být neočekávané odhalení... v nějaké nevinné (intimní:)) náhodě:)))
Ale to já jen tak... Jen návrh, kdyby jste vńevěděli, co psát:)¨
Díky, Muraki a Beo

to Teresa:

(Muraki, 15. 2. 2009 10:25)

on konec úplně není, jejich další příhody chystáme na vydání;) tentokrát snad budou veselejší;)

=0)

(Teressa, 15. 2. 2009 5:05)

podarena dvojka-serif a zbojnik =3 nadherny cyklus..skoda len ze uz je koniec....

paráda!

(Fannona, 15. 2. 2009 1:23)

...Culí se jak měsíček nad hnojem a spokojeně vrní...
Moc hezká povídkla!
Vážně díky!