Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství duše a srdce Kapitola 2.

14. 2. 2009

Kapitola 2. Kdo jsi  Nottinghame?

Tábořiště Robina Hooda a jeho družiny

Robin si opatřil měch vína a tajně, jako každou noc se napil. Ne moc, ale tak, aby dokázal usnout a spát. A aby nerušil ostatní tím, že znovu prožívá hrůzy křižáckého tažení i své vlastní zajetí. Nechtěl o tom mluvit a víno vzpomínky vždy spolehlivě zastřelo.

Jenže té noci spánek dlouho nepřicházel. a když přišel, měl podobu noční můry, která mu sice nedovolila křičet ale také ho ze svých osidel nepustila dřív, než celá proběhla v celé své hrůze a on se pak vzbudil zmáčený potem a vyděšený.

Stejně už svítalo, a tak se vydal k potoku, kde se opláchl a pak venku rozdělal malý oheň na kterém si po ránu svařil odvar z jahodového listí, pampelišky a medu. To dokázalo postavit na nohy i mrtvého.

Kolem páté ranní se mu konečně podařilo princův hněv utišit slibem, že se okamžitě vydá po stopě uprchlíků a oba je neprodleně předvede. Robina potom dá vsadit do vězení a královnu... Bude zcela na princově vůli, jak s ní naloží. I když v duchu mu bylo jasné, že jestli se někdy Richard vrátí, bude pekelný malér, až zjistí, co se zde dělo. Jenže co mohl dělat. Richard byl zatím daleko a Jan držel veškerou moc ve svých rukou. Musel poslouchat.

I když se mu v koutku duše nechtělo vydat Robina Hooda Nottinghamskému katovi a právu útrpnému. Po těch letech už jejich spor - nebyl, to co dřív. Jenže princovi by tohle nevysvětlil. Místo toho vydal příslušné rozkazy a když za hodinu po rozednění vyjížděla stíhací skupina, byl v jejím čele.

Robin se ráno nachystal k odjezdu a když vstala i královna a Will, rychle oba posnídali a na čerstvých koních vyrazili k Londýnu. Robin měl výhodu, jeli v uniformách Janovy osobní stráže a tu někdo bude zastavovat jen velmi těžko.

Královna nemluvila. A široký klobouk jí opět dokonale zakrýval tvář, takže ani nebylo možno poznat, nač myslí. Nicméně, odhodlaně jim cválala po boku a i když Will několikrát navrhl, aby zastavili, vždy to byla ona, kdo odmítl. Měla důvod spěchat... Musela být co nejdříve zpátky v Londýně. Schůzku pánů, kteří shromažďovali výkupné za Richarda, včera v Nottinghamu propásla. Plán se zhroutil. Jedinou záchranou teď bylo - dostat se do Londýna, dřív než Jan a uvítat s ho s úsměvem na rtech. Když ji najde v Londýně, nebude moci udělat nic. Zhola nic...

A tak ji Robin i Will poslechli a jeli dál. To, že se na starším muži projevovala únava, královna buď neviděla, nebo vidět nechtěla. A on, Robin, to také zastíral. Nechtěl nikomu vykládat, že v noci nemůže spát. Že ho trápí noční můry a bolest ve zraněních, která způsobili ještě Saracéni ve svých žalářích.

Zastavit je přiměli až koně, kteří už téměř padali vyčerpáním. Bylo bezpodmínečně nutné jim dopřát odpočinek - jinak by padli a všechno by bylo ztraceno. Znovu, jak si musela připomenout. Znovu... Ohlédla se na Willa a potom i na Robina. A pak s velkou nechutí přitáhla svému koni uzdu. Její průvodci učinili totéž. Stále nikdo nemluvil...

"Pokud chcete, opatřím nové koně," ozval se Hood a pak si otřel čelo rukávem. Naproti chladu se potil. A i on byl rád, že zastavili, přestože bylo nutné spěchat.

"Jsme princovi muži, alespoň teď, prostě koně zkonfiskujeme, pokud budete chtít."

Podívala se na něj. Bylo vidět, že tu možnost zvažuje. A potom odmítavě zavrtěla hlavou. "Ne, to nebude potřeba. Nejen koně jsou unavení..." pronesla potom tiše a pohladila svého hnědáka po nose. Will Scarlet mezitím rozdělal malý ohníček, aby se alespoň zahřáli.

Robin začal koně vytírat a pak jim sundal sedla. A svázal nohy, aby nemohli utéct. Pak se sám posadil k ohni a vybalil kus pečeně a placky, co vzali sebou. Nabídl královně a pak Willovi. Sám si vzal jako poslední. A nejméně. Neměl hlad. Měl pocit, že jim pronásledovatelé šlapou na paty a také únava vykonala své.

"O půlnoci mě vzbuď," řekl pak Willovi a zabalil se do pláště. Tentokrát se mu usnout podařilo.

"Měla byste se také pokusit usnout, má paní," usmál se Will na mladinkou královnu, která seděla naproti němu a zabalená do pláště.

"Ne, já... nemůžu spát. Ani nejsem unavená... Vyspím se, až dorazím zpátky..." potřásla hlavou a pak se zatěkala pohledem z Willa na Robina. "Je zraněný, že? Stará zranění z Křížové výpravy, že ano?" zeptala se potom tiše.

"Nikdy o tom nemluví, má paní. Ale my si myslíme že ano. A taky podle zpráv byl v saracénském zajetí. Nevíme, co se tam dělo a ani nechceme vědět. Já… jsem rád, že nás vede. Má spoustu znalostí z války. Je dobrý taktik. A je učený. Ale o Křížové výpravě nikdy nemluvil. Nikdy paní," řekl Will tiše a pak se zadíval na svého vůdce. "Jen mnich říkal, že… " zarazil se. "Víte já... neměl bych o něm tolik mluvit, nebyl by asi moc rád."

"Máte pravdu, asi ne..." usmála se na něj. "Jen... Já to poznám, víte? Poznám, až krutě dobře. Richard..." sklopila hlavu. Pak si rychle otřela oči a když se na Willa znovu podívala, už jí na rtech znovu pohrával jemný úsměv. "A myslím, že pro tuhle cestu si tu paní, můžete odpustit. Jestli na dvoře něco nenávidím, pak jsou to tyhle ceremonie."

"To asi nikdo, paní," usmál se Will. A pak ji nachystal lůžko. "Lehněte si a odpočiňte si. Máme před sebou ještě dlouhou cestu a musíme být rychlí."

Nakonec souhlasila. Byla jim vděčná, oběma. A snad poprvé v životě zatoužila mít tu skutečnou moc, která královně anglické náleží. Aby jim mohla pomoci... Jenže tu stále byl Jan. A biskup. Dva ohavní, vypasení pavouci, sedící na trůně. Usnula, ale nebyl to klidný spánek. A v noci ji vzbudil tlumený výkřik a pak zvuk boje. Ale když se podíval tím směrem, viděla jen Robina, jak omluvně podává Willovi ruku.

"Nic se nestalo," řekl tiše Locksley a pak znova zavřela oči.

"Omlouvám se Wille," slyšela ještě jak říká svému společníkovi. "Promiň měl jsem zlý sen a já, myslel jsem si, že jsem ve Svaté zemi, omlouvám se," řekl ještě jednou a z hlasu bylo poznat, že ho to skutečně mrzí.

Schoulila se do klubíčka. Bože, povzdechla si v duchu. Spánek opět nepřicházel, ale nedávala to na sobě znát. Jen ten smutek v Robinových očích. Ráda by mu pomohla... tolik toho pro ni udělal. Tolik riskoval. Pro královnu bez moci.

Prokletá svatá země! Ani si neuvědomila, že pláče. Prokletá, tisíckrát prokletá! Kolik zničila životů... Pro nic... Naprosto pro nic.

Robin Williama vystřídal v hlídání a celý zbytek noci nezamhouřil oka. Celou dobu hlídal a vzpomínal. Bylo tam tolik věcí, které v Anglii nebyly. Tolik hrůz a krás. Tolik odlišností. A znalostí. A běsu. A přece, tak rád by si odtamtud odnesl víc, než jen noční můry a zlomek legendy o šejkovi a mocném čaroději, kterého si šejk podrobil. Byl zvědavý a ta zvědavost mu nejen mnohokrát život ztížila ale i zachránila.

Ráno se chystali k odjezdu. Královniny slzy už oschly, zase byla krásná, ale nepřístupná, jako květina, kterou přešel mráz. Robin ji v duchu litoval. Sama v zemi zmítané rozbroji, na jedné straně nezvěstný manžel, na druhé trůnu chtivý švagr a ona mezi nimi, jako semletá mlýnskými kameny. A přece to na ní nebylo vidět...

Zrovna jí pomáhal do sedla, když se ozval ten zvuk. Zvuk dusotu mnoha a mnoha koní. Prudký, jako liják uprostřed léta. Zlověstný, jako všechno nečekané a náhlé. Tři uprchlíci se otočili. Na okamžik strnuli. A v dálce se objevila skupina jezdců.

Robin stiskl rty.

"Nasedat! Rychle, Wille!" přikázal a královnu skoro vyhodil do sedla. Pak přiskočil ke svému koni a rychle se na něj vyhoupl. Když se zadíval k skupině, která se objevila v dálce přes jeden z vynálezů co si dovezl z Východu, zaklel.

"Je to šerif se svými lidmi. Musíme ujet!" schoval zvětšovací sklíčko, jak sám vynálezu říkal a popohnal koně.

"Támhle jsou!" zvolal Nottinghamský šerif, když je zahlédl před sebou. A bodl koně. "Nesmějí utéct! Chci Hooda živého, rozumíte?!" Ani si neuvědomil, že ještě před několika měsíci by bez milosti přikázal všechny zabít. Ale teď - nechtěl, aby jim bylo ublíženo. Nikomu. A tak štval koně, jen aby tam byl první.

Will Scarlet pobídl svého koně a vyrazil. Královna v těsném závěsu za ním a Robin jel poslední. I když jemu asi nejvíce připadlo, že všichni tři nemají mnoho šancí.

Když jeho kůň klopýtl poprvé, věděl to.

"Wille, doveď královnu do Londýna rozumíš!" zakřičel na něj, když zastavil koně a nachystal si luk. Najednou to byl ten starý Robin, ten kluk a mladý muž, co měl své ideály a odhodlán bojovat pod vlajkou se lvem. Nebál se. Naopak, tváří v tvář blížícímu se nebezpečí se jeho dech uklidnil a on si připadal plný života jako nikdy předtím.

Will na něj volal, ať nezůstává, ale on ho jen odehnal a řekl „Jeď!“ William poslechl a s ním i královna.

Robin z Locksley se nadechl a vzduch měl najednou mrazivě dokonalou chuť. Jako podzimní víno, které přemrzne a pak je z něj nejlahodnější mok. Jako jemná whisky. Jako líce krásné ženy. Dokonalý okamžik. Okamžik před bojem. A pak byli blízko a on poprvé vystřelil. Měl dost šípů a málokdy minul.

Střelbu mu opláceli, ale jakoby se mu šípy vyhýbaly, míjely ho - ani jeden ho nezasáhl. Užuž to vypadalo, že Robin zvítězí a zase zmizí k vzteku šerifa a tentokrát i prince - štěstěna ho znovu kolébala ve svých pažích. Jenže potom... Nikdy nepochopil, jak to dokázali, ale obešli ho. Jeden se mu dostal za záda. A když už řady pronásledovatelů prořídly, ucítil Robin ostrou bolest v zátylku, svět se s ním zhoupnul a potom rázem zčernal. Jen nejasně potom cítil, jak sklouzává z koně na zem, jak ho zdvihají nespočetné paže a svazují mu ruce. Co už nevnímal, byl šerifů příkaz.

"Nic se mu nestane!" zavrčel šerif na svého nejbližšího vojáka. "Ručíte mi vlastní hlavou, že nebude mít ani škrábnutí!" Přikývl jen neochotně. A potom jeden z nich ukázal na postavy, mizející v dálce.

"A co s nimi, pane?" zeptal se potom tiše. Šerif se ohlédl. A mávnul rukou.

"Jsou moc daleko, ty už nedohoníme. Nechám je princi... Vracíme se!" zazněl potom jeho hlas, jako gong. A pronásledovatelé, vezoucí s sebou bezvědomého Robina Hooda, se vydali na zpáteční cestu.

Cesta do Nottinghamu byla pro Robina podivnou směsicí snu a noční můry. Nevěděl jestli se mu to zdá, nevěděl nic. Jen to, že mu není dobře a cítí se mizerně. A víčka má těžká, jakoby z olova. A pořád padal. A když se budil, byla tu bolest. A pak, pak se jednou probral a ležel v teple a na pořádné posteli. všechno ho bolelo a on zasténal. Někdo se ho dotkl a dal mu něčeho napít. Pak zase nic necítil, jen to, že znova padá a chce spát.

Čísi ruka mu otřela zpocené čelo a navlhčila rty. Ale ani zaboha nebyl schopen si vybavit, kdo to byl. Jediné, nač si jasně vzpomínal, byl ten pocit nejistoty, zda se nezbláznil. Přece ho chytili. Měli ho zavřít, někam do kobky, studené, kamenné kobky, mučit... A místo toho o něj někdo pečuje. Ne jako o zločince, ale jako o hosta. Nešlo mu to dohromady. Usnul. A když probudil podruhé, cítil se už docela při vědomí. A zaregistroval hlasy, které se někde blízko přely.

"Pořád se nevzbudil!"

"Má na těle mnoho zranění. Některá neléčená... Asi vyčerpání, pane, musí se z toho vyspat. Jedině vyspat…"

"Doktore! Varuji vás!" V tom hlasu s úžasem i hrůzou poznal Nottinghamského šerifa.

"Mylorde, ten muž si jistě kdysi prošel peklem a zranění i jeho stav říkají, že je vyčerpaný. Potřebuje klid a až se vzbudí pomalu výživnou stravu. Polévky, vývary a taky odvary z bylin. Jsem jen lékař pane, a vy jste pán, ale poslechněte mě. Já byl na Křížové výpravě..."

"Vím a tam jste se jistě mnohé naučil. To vím taky," zabručel Nottingham.

"Pak jistě i víte, že ten muž by dříve mučen," zavrčel doktor a pak cvakly dveře a rozhovor se stal vzdálenějším. Robin zvřel oči a pokusil se pohnout se. Šlo to, ale bolelo ho to. Ale v tom ho někdo zatlačil zpátky do podušek a to velice nesmlouvavě.

"Ležte. Právě jsem se kvůli vám pohádal s doktorem, tak mu nekažte radost, že vyhrál."

"Proč jsem tady?" zeptal se Robin a jeho hlas mu zněl jako hlas starce.

"Protože jste nemocný. Unavený, vyčerpaný..." hlas zněl pobaveně. Potom mu ty ruce znovu osušily čelo. "Chcete napít?"

"Ano, děkuji," řekl Robin protože netušil co jiného odpovědět a taky protože měl žízeň.

Ruka mu nadzdvihla hlavu a jiná mu potom přitiskla pohár k ústům. Hltavě se napil a potom se vyčerpaně skácel zpátky. A pak překvapeně zalapal po dechu. Ruka se ho totiž dotkla na rtech a setřela pár krůpějek, které mu tam zůstaly! 

„Co to... děláte?“ zeptal se ale pak si uvědomil, že má jistě horečku, tohle musel být sen. A on se zase propadal hlouběji a hlouběji. Podivné bylo že i ve snu cítil jak ho někdo občas pohladí ve vlasech, nebo mu osuší čelo. A pak znovu otevřel oči, byl den a on ležel v pohodlné posteli. A už se cítil lépe,  i když pořád byl podivně slabý. U okna stál vysoký muž a díval se ven. Když zaslechl pohyb, otočil se. A usmíval se. Robin byl v pokušení se štípnout, jestli se mu to nezdá. Ale nezdálo. Šerif se usmíval! Na něj!

"Vítejte na Nottinghamu, pane Hoode."

"Pane," oplatil mu veden spíš výchovou než čímkoliv jiným. Tohle bylo na pováženou. Někdo se tu asi zbláznil a on to nebyl. Šerif se pomalu odlepil od okna a přešel k němu.

"Jak se cítíte? Měl jsem obavy, jestli vás neuhodili moc, ale lékař říkal... Mno, něco poněkud jiného."

Robin si instinktivně sáhl na zátylek, a pak se posadil. "Je to lepší,"řekl nakonec, když zjistil, že se mu chvějí ruce. Vyčerpání s tím měl doktor pravdu.

"Uh," podivil se trochu šerif, ale potom se zdvihl a přešel ke dveřím. "Můžete Geoffreyho pustit. Už se probral. A nic mu není," oznámil komusi, kdo za nimi čekal a obrátil se zpátky k Robinovi, který to všechno chápal čím dál tím méně.

"Ten voják, co vás uhodil," vysvětlil mu šerif mile. "Pro jistotu jsem ho dal zajistit..."

"Tedy ne že bych si nevážil vaší pohostinnosti, pane, ale jsem poněkud zmaten," přiznal po chvíli Locksley. Šerif si povzdechl.

"Myslel jsem si to. Tudy cesta taky nepovede... Říkal jsem si, že asi taková radikální proměna spíš způsobí, že mě budete považovat za blázna, než za kohokoliv jiného... Ale nějak... Nemohl jsem odolat. Stejně jako jsem nemohl odolat zrušit Vánoce, chápete?" podíval se na něj a zasmál se. Když viděl, jak se Robin tváří, rychle zase zvážněl. "Tak tudy taky ne. Podívejte, Locksley," sedl si do velkého křesla. "Tohle bude na delší vyprávění."

"Myslím, že mám dost času, pane," pousmál se trochu nuceně Locksley a rozhlédl se po místnosti. Podle všeho byl v soukromých komnatách samotného šerifa. A to bylo samo o sobě dost zajímavé. Trochu naklonil hlavu. "Takže co vás přesvědčilo mě nezabít hned?"

Šerif si pohodlně zkřížil nohy a mírně se zamračil. Najednou znovu připomínal toho až krutého a nekompromisního pronásledovatele, jak ho Robin znával. Tvrdý pohled, stažené koutky rtů, ruce propletené na klíně. Ale přece bylo něco jinak. Těžko říci co.  

„Jak dlouho už se vás snažím chytit, Locksley? Pět let to jistě bude, že?“

"Ano, tak to bude. Před pěti lety jsem se vrátil ze Svaté země."

Šerif si podepřel bradu. "Ano. Je to vážně dlouho, že? Jenže vy jste mi pokaždé unikl, Locksley... Pokaždé. A mě nezbývalo, než se divit a zuřit, nad vaší obratností. A drzostí. A nakonec... Upřímně řečeno, už se mi vás ani zabít nechce. Nevím proč, i když bych uměl vyjmenovat tisíc důvod, proč vás nechat katovi a potom popravišti… A stejně vás nezabiju. Neumím to vysvětlit. Bohužel."

"Aha," řekl nepříliš inteligentně Robin

"Spokojíte se s tím?" protáhl se šerif a potom se pousmál. "Asi ne. Jenže s tím nic bohužel nic neudělám. Postačí vám prozatím jako vysvětlení, že po tom, co princ Jan vyjmenoval, co s vámi všemi hodlá provést, se udělalo špatně i mě?"

"Ano, to dokáži pochopit. I když si myslím, že představivost prince Jana je omezená, v tomhle je možná bohatá," odpověděl klidně Robin. "Ovšem nechápu proč ta péče o mou osobu. Vždyť jsem jen chudý šlechtic. I díky vám."

"Tak to tedy prr!" ohradil se šerif, poněkud prudčeji, než měl v úmyslu. "Snad znáte zákony, ne? Když jste se nevrátil ze Svaté země, panství připadlo okolním šlechticům, naprosto podle práva... A upřímně, Locksley, vy se svými postoji, jste vážně doufal, že vás vaši sousedé přijmou s otevřenou náručí a vše ochotně vrátí?"

"Přežil jsem a jen uplatňoval své nároky. Sakra já krvácel ve Svaté zemi a oni? Jen tu tloustli z mých statků!"

"Podívejte, Locksley... Sám víte, co je to za lidi. Patřím k nim. Zákony jsou jim k smíchu, ale občas jsou i takové zákony užitečné... A vy jste neměl nic jiného, než své prohlášení, že jste Robert z Locksley. žádný důkaz. A v takovém případě vám může vaše statky vrátit jen král... Který tu není. Nebo královna - kterou Jan vězní na svém hradě."

Locksley zbledl ale pak se ovládl. "Jan tedy královnu uvěznil?" Na to, že ho ti sousedé znali a přesto s ním tehdy vymetli dveře, nevzpomněl. Jen na královnu a současnost.

"Od chvíle, co je Richard nezvěstný," zasmál se šerif drsně. Když si všimnul jeho nechápavého pohledu, vysvětlil: "Jakmile uplyne povinná doba, nastoupí to děvče na trůn a Janovi sklapne. Když ji donutí k sňatku, zabije dvě mouchy jednou ranou. Získá trůn... i ženu. Té dívce se sice občas podaří utéct, jako kupříkladu před pár dny, ale vždycky se musí vrátit. Hraje nebezpečnou hru, na ostří nože. Nesmí mu zavdat ani tu nejmenší záminku..."

"Aha," řekl Robin hluše a v duchu si vynadal do idiotů. A to doufal, že jí skutečně pomáhá. Idealisto!, zavrčel a pak se trochu svezl do pokrývek, bolela ho záda a rozhovor teprve začínal. "Ale proč ta péče o mě, šerife, co za to?"

"Nic, dejme tomu, že si tak napravuju svoje špatné svědomí..."

"A co jakmile budu v pořádku? Ještě řekněte, že mě pak necháte jít."

"Kdo ví, co bude pak... S královstvím to jde s kopce. Tak proč bych vás nenechal jít?" Šerif se na něj díval a potom rychle uhnul očima a pohlédl z okna. "Proč by ne?" opakoval si potom, spíš pro sebe.

"Pak asi budu věřit na zázraky,“ zasmál se Robin, ale pak zmlkl, jak ho zabolely záda. A jen zatnul zuby. Šerifovi to samozřejmě neuniklo. Pohlédl zpátky na něj, chvíli ho zkoumal a potom se zdvihl.

"Asi máte bolesti. Zavolám lékaře, něco vám na to dá."

"To přejde, za pár minut,“ zamumlal Robin a snažil se překonat bolest, která mu přes páteř proudila do celého těla a oslabovala ho.

"To už jste mi říkal..." usmál se náhle šerif, přešel k němu a položil mu ruku na rameno. "Ale ani potom to nepovolilo. Dojdu pro doktora, je to přece zbytečné, takhle trpět."

Robin chtěl namítnout, že ten šarlatán nic neví, ale nedokázal to. Mozek to nezvládl jak bojoval s bolestí. Šerif odešel.

Pak se z chodby ozval jeho hlas. Nerozeznal co říká, ale zněl rozčileně. Něco bouchlo, dupalo mnoho párů nohou, znovu něco bouchlo a znovu se ozval šerif. Teď už byl vysloveně vzteklý. Jenže mu to očividně nepomohlo. Když se vrátil, byl sám. Bledý...

"Je... Lékař odjel... Bude to trvat několik hodin, než ho přivezou zpátky..." přešel k němu. "Locksley, vnímáte mě?"

"Ano," řekl Robin ale odmítal se vzdát své schoulen pozice a sevřených pěstí.

V tom mu po páteři přejela ruka. Nádherně hebká, chladná ruka. Nic nedělala, jen pomalu prsty obkreslila obratel po obratli od beder až ke krku. Nedalo se říct, že by bolest nějak výrazně ustoupila. Ale bylo to příjemné

Robin se pomalu uvolnil jak bolest pozvolna stahovala do únosných mezí a natáhl se na břicho a jeho dech se stal klidnějším. Křeč polevila.

"Vida," ozval se šerifův hlas. "Tak my si snad poradíme i bez lékaře." A jeho dlaň pomalu putovala z Robinových lopatek nejprve na jedno rameno a potom na druhé. Pořád se ho jen dotýkal, nic nedělal. Jen ho - hladil.

"Říkal jsem vám, že to po čase poleví," odpověděl tiše Robin a pak po něm natočil hlavu. Udivovalo ho to, co šerif dělal. A hlavně proč?!

"Dobrá, tak to tedy přejde," šerif stáhl svou ruku a trochu se ušklíbl. Nakřivo. "Jen nevím, co budu dělat, až toho doktora přivezou... Ten mě prokleje."

"Tak někoho bodněte tupou lžící… Třeba kuchaře a bude mít co dělat."

"Ech a proč zrovna tupou lžící?" šerif se zatvářil udiveně.

"Víc to bolí."

Nottinghamský šerif se zasmál. A potom trochu zvážněl. "Když už jsme u toho kuchaře... Nechcete? Nechám vám přinést něco k jídlu."

Jenže Robin mu neodpověděl. Usnul. Těžko říct, jestli únavou, nebo vlivem tepla, jaké ve svém lese nezažil. Ale bylo mu dobře a na tváři měl lehký úsměv.

Uplynulo několik dní, kdy se Robin nestačil divit. Ano, Nottinghamský šerif byl tvrdý muž, často slýchával jeho hlas zvenčí, jak nemilosrdně soudí všechno a všechny, ale když se objevil u jeho lůžka, nepoznával ho. Bylo to trochu jako ztráta jistoty, už ani on nebyl tím, koho znal, ale na druhou stranu - nebylo to nepříjemné.

Když dorazil doktor, nechal mu něco na bolesti, ale stejně mu to nepomohlo, jako šerifova dlaň onoho odpoledne. Bylo to zvláštní, ale zajímavé. Šerif mu vlastně nepomáhal, už ho neošetřoval jako ty první dny, jen přicházel, ujistil se, že je vše v pořádku, chvilku zůstal a zase odešel. O tom proč mu pomohl už mezi nimi nepadlo ani slovo. Ani o ničem jiném.

Zvláštní dny. A zvláštní muž, který je s ním trávil.

Robin se konečně po těch letech na chvilku zastavil a dával sám sebe do pořádku. Síly ho předtím opustily a i záda se ozývala a občas noční můry. Ale přesto, že byl v jakémsi zajetí, bylo mu dobře. Uzdravoval se. Nemoc těla je nemocí duše, to tvrdil ten starý mnich tam v poušti a byla to pravda.

Přesto se pořád nepřestával ptát. Alespoň sám sebe, protože šerif mu na jeho otázky nedával žádnou odpověď. Proč teď, proč zrovna teď? Pět let ho pronásleduje, jako hladový lev kořist, pět let tu pro něj chystá nejhorší muka... A proč? Aby mu nakonec pomohl? Nechápal to. Tohle se k šerifovi nehodilo. Kdo vlastně je, nebo byl Nottinghamský šerif? A znal ho vůbec, tak jak si myslel, opravdu věděl, čeho by byl, nebo nebyl schopen?

A znal jsem sám sebe?, ptal se při pohledu do zrcadla, když ho jednou lazebník holil. Znám sebe? Kde je ten mladík co vyjel bojovat do Svaté války? Kde je voják který v ní bojoval? A kde pán Sherwoodu? Všichni zmizeli, zůstal jen unavený muž se stíny v očích a prvními šedinami.

Jedno staré přísloví praví: poznej sám sebe a svého nepřítele. Jenže, kdo byl on a kdo byl nepřítel? Za odpovědi by mile rád dal všechno, co měl. Jenže se zatím nenašel nikdo, kdo by je znal.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Nevěřila

(Kat, 1. 3. 2009 18:17)

jsem že to bude Robin a šerif. Jen jsme ghádala. Spíš jsme přemýšlela o někom ze svaté země, ale nakonec jsou to oni a musím složit poklonu.
Libilo se mi to moc. Povídka dobrá jako staré víno, které leží, jenže tohle apsoń neleželo. Děkuji moc a jsme ráda, že jsme se nenchala odradit a pustila se do toho cyklu. Je to ono. Robin a šerif. Musím pořád myslet na šerifa kde hrál Costner. No Robina si takhel npředstavuji, ale šerifa trochu tak.

=0)

(Teressa, 14. 2. 2009 18:53)

fiiiha zacina sa nam to zamotavat...ze by nakonie serif nebol az taky bastard???