Jdi na obsah Jdi na menu
 


Herci

14. 12. 2010

Snažil se mít trpělivost. Opravdu se snažil. Až doteď to všechno šlo jako na drátkách. Pravda, pár úvodních obrazů není sice dvakrát směrodatná veličina, ale i tak si troufnul říct, že to klapalo. Až doteď. Najednou si připadal, jakoby vyseděl celé hejno neposlušných draků. A začínal tušit průšvih.

Ten průšvih měl dokonce už i jméno. Respektive jména. Jude Law a Robert Downey Jr.

Pravda, chtěl po nich, aby se do svých rolí vžili, aby si popovídali, kam vlastně Watsona s Holmesem chtějí vést, celý film stál prakticky na nich. Byli to oba zkušení matadoři, měli všechny předpoklady... A jemu z nich málem začaly růst šedivé vlasy. I když oba odváděli přesně to, co po nich chtěl.

Proháněli se po placu v kostýmech, šaškovali, brali si svačiny, části oblečení, dokonce některé scény lehce přeměnili, aby lépe vypovídaly o hlavních hrdinech. Robert do toho dával pohledy svých hlubokých očí a Law mu byl zdatným partnerem.

Pravda, to jejich šaškování všechno oživovalo, ale i tak v sobě musel občas potlačovat touhu je zabít. Oba.

 

Scéna, Watson s Holmesem jdou po ulici a Watson nabízí Holmesovi smažené brambůrky. Docela neškodné. Úspěšně dotočili záběr a pak...

"Hej! To je sakra moje, co mi to kradeš! On mi normálně sežral, nač jsem se těšil!" Jude se tvářil nasupeně, doktor Watson ve své nejlepší formě.

"Mám rád fish and chips, tomu nemůžeš rozumět a tyhle jsou opravdu dobré. Žádné od McDonalda, ale pořádné brambůrky a pořádný kousek ryby!"

"Samozřejmě, že je to dobré! Jsem sakra Angličan! Ale je to moje, tak co do toho hrabeš!" Jude se zašklebil a stáhnul ruku stranou, když mu Robert hodlal ukrást další kus.

"Buďte rozumný, Watsone a dejte sem tu rybu! Rybiškůůůů!"

"Ani omylem!" Demonstrativně se otočil zády a hbitě prsty vylovil ty nejchutnější kousky. "Moje! Nedám! Vůbec se o to nepokoušej! Dřu tu jako kůň bez skývy chleba!"

"Ani náhodou!" Robert se kolem něj prosmýkl. "To jste přítel, navalte brambůrku!"

"Trhni si! Nic ti nedám! Zloději!" Jude na něj vyplázl jazyk.

Okolní štáb usilovně přemýšlel, jestli je vhodné se začít smát, nebo raději držet ústa a hledět si svého.

Robert se ale nedal. Když něco chtěl, tak za tím šel. A teď chtěl svou porci.

"No tak, Watsone, nebo vám dám pavouka do postele!"

"Cóóó?!" protáhl se ten hezký obličej, který patřil příteli hlavního hrdiny. "To snad ne! Pane režisére, vy to slyšíte?!"

"Nic neslyším, připravte se na další záběr."

"A taky je slepý," parodoval Robert Bodieho z Profesionálů.

"Jsi protivný a zlý, nemám tě vůbec rád!" zamračil se jeho kolega a vrazil mu do ruky sáček. Ovšem bez těch nejlepších kousků. "Sněz si to a doufám, že ti pořádně zaskočí!"

"Snědl‘s rybu!"

Jude se otočil a vítězoslavně na něj vyplázl jazyk. "Jo a brambůrky taky!"

"Nemám tě rád!"

"Nápodobně!"

"Guyi, on mě nemá rád!"

"Připravte se na další záběr," usilovně se je snažil ignorovat režisér.

"Partnerské rozmíšky až po práci, hoši," ušklíbla se na něj však Rachel.

"Snědl mi rybu... i brambůrky, Irene."

"No, to od něj nebylo pěkné... Tak mu to nějak oplať."

"Dobrý nápad!" usmál se Holmes. Downey Jr. se pak šel připravit na další scénu.

Jude se pro sebe v koutku ušklíbal. Robert si chtěl přece hrát... Tak si hráli. A jeho to začínalo bavit čím dál tím víc.

Oba dva se usmívali. Oběma se to líbilo. Byla to hra. Jejich hra, která měla každý večer pokračování. Někdy se jen bavili, někdy si probírali další den a někdy si zkoušeli druhou stranu jejich  podivného vztahu.

Pomalu postupovali dál a dál, až k té fázi, kdy se oběma těžce dýchalo, vzduch v místnosti by se dal krájet a bylo horko... Neskutečné horko. Krůček po krůčku spolu objevovali veškeré pozadí, všechna skrytá tajemství, která je vlastně svedla dohromady.

Vlastně to nebylo tak složité. Vlastně to vůbec nebylo složité. Byli to oni dva. A byli to ti dva ze scénáře. A ta chemie, kterou Guy chtěl ve filmu, tam najednou byla. Doslova to jí jiskřilo. Ostrá a hmatatelná. Kdo by se jen trochu snažil, mohl cítit, jak mu protéká mezi prsty.

 

"Á sakra!" zařval najednou Jude a skočil Robertovi za krk. "Dej to pryč! Dej to pryč!" Měl pronikavý hlas.

"STOP! Tohle není ve scénáři! Co se sakra děje?"

"Je tam pavouk! Já se pavouků bojím!"

"Watsone, co jste to za vojáka, že se bojíte pavouků?! No, tak, slezte mi ze zad."

"Dejte to pryč, Holmesi, a slezu!" Jude se zase tvářil umanutě. To mu šlo.

"Panebože, je to jeden malý pavouček!" Guy přešel k nim a podíval se, proč je takový povyk.

"Jak jste mohl být na frontě?!"

"To se nevylučuje!"

"DOST! Okamžitě z něj slez!"

"Ne, já se bojím."

"Ale no tak, to bude dobré," Holmes - Downey ho poplácal po noze.

"Nedělej ciráty! Je to obyčejný sekáč, ten tě neukousne."

"Ne."

"Jude! Nejsi snad malý kluk!"

"Mám arachnofobii!"

"Dám ho pryč, ale pak slezeš, jasný?" Robert se usmál, vzal pavouka a s Judem na zádech ho odnesl pryč.

"Tak už můžeš slézt."

"Ne..." Jude se nahnul a kousnul kolegu do ucha. "Teď mě to teprve ani nenapadne."

"Hm a budeš mě kousat do ucha, jo? Ted když máme natáčet! Watsone, chcete si vybrat prsten pro tu vaši Mary."

"Blbost, já žádnou Mary nechci," políbil ho na krk a stiskl ještě pevněji. "Ale rád si hraju, vy ne?"

"No, to já taky, ale máme práci!"

"Ach, najednou dbáte na práci, milý příteli?" Útlá ruka jako had vklouzla za límeček bílé košile.

"Ne, teď dbám na práci, Guy nás asi zabije," zamumlal a pak se nechal zatáhnout za jeden stan, co tam měli.

"Hm, máš samozřejmě pravdu..." Jude se lehce ušklíbal a svíral přitom jeho košili tak pevně, že neměl šanci couvnout. "Měli bychom jít pracovat, Guy nás přetrhne..." Naklonil se k němu a zlehka se o něj otřel rty.

"Hm, ano, jdeme pracovat," Robert se usmál pak ho chytil za ruku a ukradl mu polibek. "A žádná Mary!"

"Já za to nemůžu, to řekni scénáristovi..." usmál se Jude protřele, pak se mu vyvlékl a vypochodoval ze stanu jako vítěz. Když se na něj upřely oči všech ze štábu, jen pokrčil rameny. "Zašlápl jsem ho..."

"Jo, zašlápl, cha!" utrousil Robert a šel se nachystat na další scénu.

Za týden měli točit on a Adlerová. Už teď věděl, že to bude zajímavé. A Jude neopomněl připomenout, že bude nahý. A spoutaný. Přitom se mu trochu blýskly oči. Modré. Byl to ideální Watson. Tmavý blonďák, modré oči, prototyp Angličana. Na té posteli by se lépe vyjímal on. Zcela určitě.

By si tím naprosto jistý. Stejně jako tím, že mu tu scénu bude předhazovat tak dlouho, dokud ji nenatočí. A možná i pak. I když, kdo ví, co provede on s Watsonem!

 

"Klapka! A jedem!"

Pokojská vešla dovnitř. S povzdechem posbírala několik pohozených kousků. Pak zdvihla oči a zaječela zděšením.

Sherlock Holmes zachoval naprostý klid. "Madam, věřte mi. Jsem profesionál. Klíč je pod tímto polštářem."

Otočila se a utekla. Problém byl v tom, že až na ten polštář na sobě nic neměl.

Jude, stojící pár metrů za kameramanem, se zlomil v pase smíchem. Nemohl si pomoct.

"Znova! Roberte, klíč k mému osvobození je pod tímto polštářem a netvař se tak spokojeně!" Režisér se chytil za hlavu. "Ještě jednou a nesměj se!"

"Jude mě rozesmívá!" obvinil kolegu Robert.

"Já za nic nemůžu!" ohradil se ten a udělal na něj dlouhý nos.

"Trhněte si pantoflí oba dva, budeme to točit klidně do půlnoci!"

"Nebude světlo..."

"Ty taky sklapni," usadil kameramana režisér.

"Kamera, klapka a jedem!"

....

"Madam, věřte mi, jsem profesionál. A pod tímhle polštářem je klíč k mojí svobodě."

"Netvař se tak strašně spokojeně, kristaboha! Vždyť tě dostala ženská!" zaúpěl Guy. "Zachováváš chladnou hlavu, to ano. Ale sumíruješ jak se pomstíš. A té služce dáváš najevo, že tohle ti zrovna po chutí není."

"Jenže jemu se to líbí, že jo?" mrkl na něj Law.

"I kdyby, tvoje věc to není."

"Dost a ještě jednou!"

"Madam, věřte mi, jsem profesionál. Ale pod tímto polštářem, je klíč k mé svobodě."

"U mě dobrý! Klapka, konec!" oddechl si Guy. "Odvažte ho někdo, za pět minut pokračujeme!"

"A můžu se oblíct?!"

"Jistě, další scény už točíš naštěstí oblečený."

"Fajn."

"Nuda."

"Bezva, Jude, příště svlíkneme tebe."

"Pch!" ušklíbl se jeho kolega a pak naznačil kostymérce, ať mu hodí klíč, že si ho odemkne sám. Sklonil se nad něj a provokativně se usmál. "Jo, fakt? Svlíkneš mě?"

"Jo, budeš přeci zraněný a já budu doktor."

"Dost mizerný doktor."

"Hm, bude mi chybět sestřička."

"Jsi parchant, abys věděl." Pouta cvakla a Robert byl konečně volný.

"Bude to náhodou velice dojemná scéna..."

"Já to nepopírám, ale stejně se nakonec budu muset ošetřit sám, zatímco si budeš hrát na okultistu."

"Ano a pak tam máme sedět jako dva manželé," Robert se usmál. "Mimochodem, myslím, že i Watsoon trochu žárlí na Adlerovou, co myslíš ty, Jude?"

"Nepatrně, zcela málo. Avšak přece..." odtušil Jude. "Nejspíš proto, že ona ho veřejně políbit může a on ne. To je velmi nespravedlivé."

"No, John také líbá Mary a nic se neděje..."

"To je něco jiného."

"Není."

"Ale je, věř mi... Uvidíš." Odtáhl se od něj, aby se mohl obléknout a zpacifikovat. "Vsaď se, že je," ušklíbl se potom.

"Hm."

Jude se ušklíbl a když se jeho kolega oblékl do kostýmu, podal mu hrnek s kávou.

"Takže?"

"Další je moje návštěva u lordů... Máš volno, honey."

"Hm, tak to ho náležitě využiju... Třeba s nějakou dychtivou fanynkou?" Jude naklonil hlavu na stranu a svůdně se usmál. "Nebo se tu natáhnu a chvilku se prospím..."

"A sám?"

"Hm, jistě..."

"To je až škoda, ne?"

"Hm, třeba mi bude dělat společnost Blackwood." Přimhouřil oči. "Hmm? Bude Sherlock žárlit, když mu provedu něco takového?"

"Nevím, ale já Markovi přerazím obě ruce, jestli se tě dotkne."

"Och... Ty žárlíš?"

"Ne, jak bych mohl?" ohradil se Robert.

"Ale ano!"

"Nikdy!"

"Jsi strašlivě sladký, když žárlíš..." usmál se Jude. A stiskl mu ruku. "Natáhnu se, ano? V noci jsem toho moc nenaspal..."

"Klidně, i když netuším, co jsi dělal, že jsi nespal."

"Když ti to řeknu, budeš žárlit..." zavrtěl Jude hlavou.

"Co jsi dělal a s kým?" zamračil se Robert. "Já byl sám!"

"Byl jsem s Watsonem... Posouval jsem ho do jiných dimenzí bytí," zašklebil se Jude.

To už se Robert zasmál a pak ho chytil za ruku, rozhlédl se kolem a políbil ho tak, až to s oběma praštilo do peřin nachystané postele.

Jude potlačil výkřik překvapení jen silou vůle. A potom už na to neměl čas. Jen se ke kolegovi přivinul a potom polibek opatrně opětoval. Opatrně proto, že kdyby ho políbil prudčeji, asi by zmeškali další záběr a to by Guy nevydýchal. A byl by průšvih…

„Kdy a kde máme další přípravu na role?“ dýchl mu potom na rty.

"Hm, myslím, že dnes večer. Pokud Guy nebude chtít natočit ty noční scény… Tak bychom se sešli v osm u tebe?"

"V osm, dobře." Jude ho ještě jednou zlehka políbil.

"Kde je?! Roberte! Máš další scénu! Roberte!"

"Padouch číslo dvě čeká," usmál se doktor Watson. "Vsadím se, že si ty role Mark s Hansem vysloveně užívají."

"Hm, opravdu? Myslíš jako my dva?" Robert se usmál a než se zvedl, ještě jednou ho objal a lehce políbil. "Opravdu si to myslíš?"

"Hm, to nevím..." Jude se zdvihl. "A raději bych to ani nezjišťoval. Kdoví k jakým koncům bychom se dobrali." Lehce se ušklíbl. "Mnohem raději bych zjišťoval cokoliv jiného... Takže večer, ano?" Mrknul na něj a byl pryč.

Robert se jen zatvářil a pak šel poslušně za režisérem a chystat se na scénu s druhým hlavním padouchem a jeho nic netušícími přáteli. Nic převratného, ale poměrně důležitého. A byl pevně odhodlaný, že tu provokaci svému "drahému Watsonovi" patřičně oplatí. Do posledního.

 

Judeův pokoj byl na opačné straně chodby, než ten jeho, ale jinak byly naprosto identické. Až na pár drobností jako barva povlečení a tak podobně. Jude seděl na posteli v tureckém sedu a když zvolal dále, ani nezvedl hlavu od knihy.

A tak ho Robert docela překvapil, když mu najednou na ruce cvakla pouta, bylo jím smýknuto k čelu postele a tam ho Robert připoutal i za druhou ruku. Na sobě měl Holmesovský kostým a usmíval se.

"Co-co je?!" vyjekl zděšeně a upřel na něj naprosto nechápavý pohled. "Co tě to popadlo, k čertu?!"

"Posunuju vás do vyšších sfér, drahý Watsone," usmál se Robert a pak vzal svou oblíbenou věc, co sebou Holmes nosil, jezdecký bičík a pohladil ho jím po tváři.

"COŽE?!" Ty nádherné oči naproti němu byly tak kouzelně překvapené, že to snad ani víc nešlo. "Zbláznil ses snad? Robe..." To jméno už jen zašeptal, protože se Robert sklonil a skoro ho políbil. Jen skoro, rty se zastavil kousek od těch jeho. Ale pak se smiloval.

"Johne," zašeptal a vytáhl mu tričko z džínsů. Pohladil ho po hrudníku bičíkem a pak tím stejným přejel po jeho rozkroku.

"Holmesi..." uklouzlo mimoděk jeho partnerovi. "Co vás to popadlo, drahý příteli?" Přimhouřil pochybovačně oči a trochu se zavrtěl, když mu bičík přejel po nahé kůži. Zvláštní, studilo to.

"Jen to, co jsem měl udělat už dávno. Ukázat vám, že vás miluji," Robert se usmál a rozepnul mu džiny a znova ho pohladil bičíkem. "Tohle jsem navíc chtěl udělat už dávno."

Jude si jen skousnul rty a trochu se posunul, aby těm dotekům unikl. Věděl jak se tahle hra má hrát. Jen se jí ještě neúčastnil. "Roberte!"

Robert - Holmes ho bičíkem šlehl přes hruď. "Špatně!"

"Cože?" vytřeštil Jude oči a nadzdvihl se, co mu pouta dovolovala. "Tak prrr! To snad nemyslíš vážně!"

"Hm?“ Robert se usmál, sklonil se k němu a políbil ho.

"Co to s tebou je..." zamumlal mu Jude do rtů, než ho hladově pohltily. "Já tě nepoznávám, Robe." Další jemný polibek.

"Hm, třeba mě vůbec neznáte, Watsone!“ usmál se Downey Jr. a znova ho políbil. A pak sjel polibky na hruď a pak níž až na podbřišek. Stáhl mu džíny a pak i trenýrky a jen ho zase přejel bičíkem.

"Grhmmm," zabublal jeho přítel a zamlel sebou ze strany na stranu. Kde by ho před těmi týdny, když spolu seděli na placu a on mu dal tu příšerně neohrabanou pusu, napadlo, že to dopadne takhle. Vždyť... Tohle by do Roberta nikdy neřekl. Natož pak do sebe.

A pak mu tím bičíkem prostě roztáhl nohy a jemně mu s ním přejel ve slabinách.

"Hm, líbí se vám to Watsone?"

"Ježiši!" Blonďák se zapřel patami a pokusil se posunout po posteli výš. Naprosto bez úspěchu, jen se nehezky uhodil o pelest. Kristepane, já přece nejsem masochista..., napadlo ho, když ucítil mírnou bolest v zátylku. Co já tady sakra dělám?

A pak měl důvod k tomu Ježiši ještě několikrát. To když Robert vyndal mast, namazal si ruku a pak ho prostě vyhonil. To by ještě Jude přežil… Kdyby mu ovšem druhou rukou nezajížděl až k otvoru, který jemně škádlil. A když to udělal třikrát po sobě, byl naprosto vyčerpaný. Robert ho pak jen jemně políbil, odpoutal a pohladil po vlasech.

"Dobrou noc, Watsone, a krásné sny."

Naprosto zmámeně se na něj podíval. Po tom úvodu čekal už cokoliv, ale přesto ho Robert dokázal ještě překvapit. Protože čekal už ty nejfantastičtější hrátky, ale něco tak strašlivě prostého a přesto dechberoucího, to tedy nikdy. Poloslepě hrábl po peřině a zalezl pod ní.

"Dobrou..." zamumlal ještě. Tuhle roli mu byl tedy čert dlužen!

 

Ráno se Robert tvářil zase jako předtím, škádlil ho a provokoval. Kradl mu jídlo a zlobil ho, ale o tom večeru se nezmínil. Vůbec, až ho napadlo, jestli se mu to celé nezdálo

Ale nezdálo, to si byl jistý. Vůbec nic se mu nezdálo. Protože kdykoliv si na těch pár minut vzpomněl, vybavil si jeho doteky a ten pocit, musel si skousnout rty a přísahal by, že se strašlivě červená. Nic se mu nezdálo. Naopak. A ke všemu se mu ta hra, kterou Robert začal, ohromně líbila.

Ale co s tím dělat? Robert se po celém namáhavém dni netvářil, že by podobné hrátky opakoval a odešel brzy spát do svého pokoje. Jen Jude věděl, že nezamyká. Ostatně proč? Hotel měli pro sebe.

Ale teprve, když při prohrabávání věcí narazil na svůj oblíbený šátek ho to napadlo...

 

"Dobrý večer, můžu dál?" pozdravil způsobně, když vklouzl do Robova výsostného území. Z postele ani ťuk. Že by spal?, napadlo Judea. To byl ovšem nesmysl, někdo jako Robert se zřídkakdy dostal do postele před jedenáctou.

Sedl si na kraj a položil mu ruku na rameno.

"Robe?"

Spal. Nebo tak alespoň vypadal.

"Robe?"

"Jude?" zašeptání. Tiché a unavené. "Copak je?"

"Hm, vlastně nic důležitého..." změnil jeho přítel a kolega pružně strategii. "Nechceš zahřát?" navrhl mu potom, když se rozhostilo ticho.

"Můžeš mě zahřát, je mi zima."

Jude si svlékl tričko a vklouzl k němu pod pokrývku. Pevně ho objal kolem hrudi a bradu mu mazlivě položil na rameno.

"To jsi tolik unavený?" zeptal se potom a vtiskl mu malý polibek pod ucho.

"Jsem vyčerpaný, ani nevím proč."

"Z čeho?"

"Nevím, asi náročný den."

"To je mi líto," přitulil se ještě úžeji, zmáčkl ho tak, že skoro nemohl dýchat... a potom mu sjel dlaní po hrudi dolů na břicho.

"Jude, nech mě spát. Jen tu se mnou buď, prosím tě."

"No tak jo, tak jo," stáhl trochu uraženě ruce zase tam, kde byly a jen se o něj dál opíral.

"No tak, Jude," Robert se otočil a objal ho. Najednou byl jiný než včera. Takový… milý a jen se k němu tisknul a tulil. Opřel si hlavu o jeho hruď.

"Jude."

"Copak?" zabručel blonďák, ale neváhal ani okamžik a zavrtal se k němu. "Copak chceš, ty nevděčný tyrane?" zasmál se konečně.

"Jen tebe," usmál se Robert

"Ou, tak to si ještě rozmyslím. Jsem vzácné a cenné zboží," Jude přimhouřil oči a trochu se ušklíbnul. Bylo zábavné Roberta provokovat. Ten jen trochu zabrumlal a pak ho pohladil po vlasech.

"Jude... ty dnes budeš spát tady?"

"Hm, vadí ti to?" opáčil kolega otázkou a neodolal, aby mu neukradl alespoň polibek.

"Ne, líbí se mi to." Muž zavřel oči.

"Tak to je fajn..." Jude se pohodlně opřel do polštářů. Tohle nakonec bylo mnohem lepší, než cokoliv, co by vymyslel.  

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

---

(Magdata, 15. 12. 2010 23:54)

"Posunuju vás do vyšších sfér, drahý Watsone," tak při téhle větě jsem málem spadla smíchy ze židle. Je to naprosto nádherná povídka o naprosto nádherném páru....

...

(Rowene, 15. 12. 2010 18:43)

tady na těch stránkách trpělivost přináší růže. Moc milá povídka. Díky.

;-)

(Alice, 15. 12. 2010 17:04)

Holmes a Watson... ve tvých povídkách to jiskří... a tvé povídky mě přivedly k tomu, abych se na ten film podívala... a ano, jiskří to to oni dva jsou skvělí... jako tahle povídka

...

(Falkira, 15. 12. 2010 12:08)

Tenhle pár jsem si díky vám opravdu oblíbila a tahle povídka byla moc příjemná. Ráda si přečtu další. :-)

...

(Profesor, 15. 12. 2010 11:14)

Moc hezká povídka. Jiskří vtipem a přitom je jemná a má in lechtivou scénu.
Přesně tohle jsem potřebovala. Maličké odreagování od školního stresu.