Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak Princezna našla Prince: 1. díl

4. 10. 2009

1. díl

 

Trávník. Ta zelená příšera. Poskakoval mezi překážkami, jako každý trénink, déle než ostatní. Pořád tu zůstával a dřel. Bylo dávno po tréninku a on byl pořád na hřišti. Poslední kolečko. Běh… jen vyběhat unavené svaly. A pak se to stalo, zakopl a… 

"Au!" sykl a pomalu se zvedl. Bolavý kotník se znova ozval a on vztekle odkulhal do šaten, kde naštěstí už nikdo nebyl. Nechtěl, aby se mu mužstvo smálo. Ne, že by to udělali otevřeně, ale... Blonďák si tiše povzdechl a zničeně se posadil na lavici před skříňkami.

 

Do očí by se mu nikdo smát neodvážil. Ale vsadil by krk, že potom by se soukromě rozproudila žhavá debata o možnosti přesunu kapitánské pásky...

Samozřejmě, že tam zůstal déle. No ovšem, taky to mohl čekat. Dneska mu to šlo jak psovi pastva, čekal jen, jestli sebou řízne už při tréninku, nebo až potom, co tam zůstal. Nezklamal jeho předpoklad, bojovník do konce se k zemi poroučel až potom, když si myslel, že jsou všichni v tahu. Ovšem až na něj, asi zapomněl že tam zůstává déle jako vždycky.

Sotva za blonďákem zapadly dveře, vysoká postava na druhém konci chodby se k nim rychle přiblížila. A vzala za kliku.

 

Opíral se zády o skříňku a pomalu si rozvazoval tkaničky ošoupaných kopaček. Bolavou nohu měl položenou na lavičce a tvářil se jako hromádka neštěstí. Blonďaté vlasy mu spadaly ve vlnách kolem obličeje a modré oči měly soustředěný výraz, když se snažil rozvázat ten pa-uzel, co se mu povedlo vytvořit.

V té chvíli vrzly dveře. Upomínali správce už tři týdny, aby je namazal. Ale na druhou stranu, bylo lepší vědět, že někdo jde, než potom řvát překvapením.

"Prosím tě ukaž," pronesl potom ten lehce nadnesený a příjemně hluboký hlas. A řekl to věcně, žádné skryté posměšky. Kamarádsky. Na to si Honza sedl naproti němu a začal hloubat nad podivným útvarem z tkaniček. "Jak se ti tohle povedlo?" zvedl potom oči.

 

„Spěchal jsem," hlesl tiše kapitán mužstva a sklopil oči, skoro jako stydlivá dívka. Ostatně mluvení Pavlovi vždycky dělalo trochu potíže. Kapitán byl skvělý, ale v komunikaci s lidmi mimo hřiště se občas zadrhával a raději se díval vždycky mimo kamery, aby se nezakoktal v přímých přenosech. Proto o něm taky občas šel hlas, že všechen rozum má ve svalech a mozek má jen proto, aby neplaval při hladině. Málo lidí napadlo, že by to taky mohla být obyčejná ostýchavost a tréma...

Honza jen zavrtěl hlavou a pomalu začal té motanině přicházet na kloub. Nakonec se mu to podařilo a kopačku mu vítězoslavně stáhnul. Zběžně mu ohmatal kotník. Trochu se zamračil. "Osprchuj se a já ti to potom namasíruju... Jinak bys možná ani nedošel domů."

Zlatovlasý fotbalista jen zamrkal a pak kývl. Pomalu a opatrně si stoupnul, vzal si ze skříňky věci na mytí a ručník a odpajdal do sprch. Chvíli bylo ticho, pak se ozval zvuk pouštěné vody a najednou zaklení a vzápětí rána, jak sebou něco těžkého praštilo na kachličky.

Druhý z přítomných by si prohrábl vlasy, kdyby nějaké měl. Ale to už reflexy startovaly a nohy ho automaticky nesly ke dveřím. Otevřel je poněkud zprudka, ten zvuk zněl vážně ošklivě... a našel Pavla, jak se plácá na podlaze, jako zlatá rybička na suchu, a crčí na něj voda. Honza rychle skopnul boty, sundal tričko, aby nenavlhlo, a přeťapkal k němu.

"Nestalo se ti nic?" staral se potom, zatímco ho zvedal na nohy. 

Pavel měl zaťaté zuby a jen trochu zavrtěl hlavou. Ale jeho spoluhráč a kamarád ho znal příliš dlouho. Blonďák se mu v náručí třásl potlačovanými vzlyky. Namáhané nervy vypověděly službu a kapitán se držel jen taktak, aby se nerozbrečel. Styděl se. Bože, jak on se styděl. Za to, jak se mu v posledních dnech nevedlo, za zraněnou nohu, která ho teď zradila, za svoje koktání…

"Jsem v pořádku," dostal ze sebe, když mu Honza pomohl vstát a on se opatrně postavil na bolavou nohu.

"Nekecej, jo?" Společně došli zpátky do šaten, Honza ho usadil na lavici a zabalil do obří měkké osušky. Dřepl si před něj a přiměl ho, aby zvedl hlavu a podíval se na něj. "No tak, klid," pousmál se potom. "To bude dobrý. Máš jen špatnej den... Podívám se ti na ten kotník, jo?"

"Jo," tiché škytnutí a pak rychlý nádech, aby na něm nepoznal, jak mu je. To, že se o něj ještě staral mu dodávalo. Tiše sykl, když se ruce jeho kolegy dotkly zraněného místa, a pak jen seděl a tiše trpěl. Tak strašně rád by mu, alespoň jemu, vyklopil, jak mu je, ale bál se, že se zase zakoktá a… Sklonil hlavu a raději se schoval za světlými loknami, jako ostatně mnohokrát předtím.

Honza soustředně prohmatával kamarádův kotník, nepostradatelnou součást každého fotbalisty. Kdyby si Pavel oddělal kotníky, mohl by na fleku skončit... Opatrně s ním zahýbal na všechny strany, protáhl ho, přitáhl špičku a potom ho pomalu promasíroval.

"Je to jen podvrtnutý, ani za doktorem nemusíš," pousmál se potom, došel do lékárničky pro obvaz a znecitlivující krém. Když mu ho konečně pevně stáhnul, poplácal ho po koleni. "Dva, tři dny pohov a zase budeš běhat... Princezno."

"Jo. Dík." Pavel se poprvé trochu usmál ale pak zase zabořil nos do velké osušky a trochu se na lavičce schoulil. V tu chvíli vážně připomínal princeznu, jak měl tvář schovanou za vlasy. Skoro stěží se věřilo, že dokázal soupeři připravit nejednu horkou chvilku. Teď prostě vypadal zranitelně a přítulně. I kapitán nemusí mít svůj den. Honza uklidil zbylou mastičku zpátky do lékárničky a zase si před něj dřepl. A trochu mu prohmatal i ten závazný kotník.

"Už je líp?" zeptal se potom tiše.

"Jo, je… díky." Pavel na chvilku zvedl hlavu a zamrkal, jak se mu do očí draly slzy. Stiskl rty a zase začal upřeně studovat povrch osušky. V tu chvíli mu nějaké cizí a velice nekompromisní prsty zdvihly hlavu nahoru. Honza na něj upíral starostlivý pohled s tichou otázkou. Která vzápětí padla nahlas.

"Co se děje? No tak..." Trochu ho pohladil a setřel první slzu, která zradila kapitánovo sebeovládání.

"Já… já… Honzo, já..." Pavel se zakoktal a pak to ze sebe vychrlil. Starosti s tréninky, doma, s tím, že se nedokáže soustředit a poslední zápasy to kazí. S tím jak dostal kopačky od slečny a jak na něj kluci na ulici pokřikují, že je na nic. Plácal to páté přes deváté a po tvářích mu tekly slzy.

"Já… já jsem děsný nemehlo, vždycky jsem byl…"

"Ty jsi především trubka," ujistil ho Honza bezmála něžně, i když měl ruce už úplně mokré. "Malá, beznadějná trubka," usmál se potom. "Každej má někdy krizi. Někdy to přejde dřív, někdy to přejde pozdějc... Ale jednou to přejde. Takže žádný nemehlo. Možná jen malé, docela malinké."

"Jenže už to trvá moc dlouho," Pavel popotáhl a opřel se tvářemi o ty mozolnaté dlaně.

"Ale no tak," chlácholil ho Honza a stíral další a další proudy slz. "Princezno, no tak. Proč si nevezmeš pár dní volna? Nevyčistíš si hlavu? Kdy sis naposled něco přečetl, hm?" Přiměl ho, ať přestane ten nos zavrtávat do osušky a podívá se na něj.

"Já nevím. Naposledy to byly nějaké věci od trenéra." Pavel zamrkal a zadíval se do těch hlubokých očí. Vlastně, když si to uvědomil, ani nevěděl, jaké má Honza Kollerů oči. Poslední dobou toho moc nevnímal.

"Věci od trenéra..." Tichý povzdech a zavrtění hlavou. "A co nějakou hezkou knížku? Prosím tě, spíš vůbec?" Díval se na něj a pořád ho nechával, ať si o jeho dlaně opírá mokré tváře. A palcem setřel další slzu. "Hm?" pousmál se potom.

"Já, učím se, jak večer dojdu domů a na knížky nemám čas. Chtěl bych si dodělat," trhaný nádech, "jednu zkoušku… jazykovou…" Pavel sklonil hlavu.

Honzu v tu chvíli přestalo bavit před ním klečet a sedl si vedle něj. Ucítil, jak se odtáhl, ale když ho zase pohladil po uplakané tváři, Pavel se k němu přitiskl. Doslova se mu schoulil do náruče. Honza ho chvíli hladil po zlatých vlasech a konejšil. Chápal, že toho na něj bylo moc... Ostatně, zázrak a štěstí v jednom, že se nezhroutil dřív. Být tu kdokoliv jiný, tak si na něm pěkně smlsne. Osuška už byla na několika místech dobře promáčená. Znovu mu opatrně zvedl bradu.

Pavel se k němu tulil tak těsně, jakoby snad chtěl být neviditelný. Modré oči rozmlžené pláčem a ty zkoumavé zelené. Unavené modré oči. Honza se usmál a lehce mu přejel ukazováčkem po tváři. Škádlil ho, když mu říkal princezno, ale on skutečně působil se svými sto sedmdesáti centimetry jako dívka, vedle něho, dlouhána Kollera.

"Už nebreč," a pohladil ho. A pak najednou, jak ho hladil, se dotkl rtů. Pomalu, jakoby si to snad ani neuvědomoval... Vzápětí poplašeně ucukl, jak kdyby sáhl na žhavé železo. Dva pohledy se střetly, jeden překvapený, druhý trochu poděšený. Ale on ho nechtěl vyděsit... Díval se na něj, zkoumal své možnosti, prováděl odhad - potom se pomalu sklonil. Po několikáté mu zdvihl bradu. A docela jemně políbil na ty ohromením pootevřené rty.

Pavel sebou cukl. Dílem panikou a dílem překvapením, ale když ho ty paže objaly a polibek pokračoval – už se nebránil. Naopak odpovídal mu a doteď zaťaté pěsti se povolily a on se natáhl po kamarádovi. Přitáhl se blíž k němu a bylo mu jedno, že někdo může přijít… Najednou mu bylo jedno všechno

Honzova ruka ho pohladila ve vlasech, docela jemně a opatrně, jako kdyby mu snad mohl ublížit. Polibek se potom pomalu přerušil, jak se odtrhnul a pomalu začal slíbávat ty mokré cestičky, co Pavlovi pokračovaly skoro až na krk.

Modré oči ho teď sledovali zpoza světlých řas a kapitán dýchal zrychleně. Přitom, co Honza dělal, se ho pořád držel a dokonce se víc přesunul k němu. Bylo mu putna, že se mu osuška shrnula k pasu, že si ho Honza v podstatě přitáhl na klín. Všechno mu bylo jedno, kromě těch zelených očí, slastného pocitu, který mu tak chyběl a jistého drobného nepohodlí.

"Už je dobře, princezno?" pozlobil ho kamarád potom a objal ho kolem ramen. Teprve dodatečně si uvědomil, že na sobě má jenom džíny, protože tričko nechal ve sprše. Stane se. Místo toho Pavla znovu políbil a když mu ten přehodil zraněnou nohu přes klín, ohmatal rychle bandáž. "Bolí to ještě tolik?"

"Je to lepší," Pavel se už pomalu uklidnil a tak dokázal mluvit normálně. Ale místo toho, aby slezl a oblékl se, se jen víc přitiskl k Honzovi a sám ho políbil na čelist. Pod rukama ucítil jemné, takřka neviditelné vlasy, Honzův oblíbený trojkový sestřih. Znova ho políbil. S takovou naléhavostí, až se mu zatajil dech

"Přesto se podívám," zašeptal mu Honza, když se zase na chvilku odtrhli. A přiložil mu prsty na rty. "Vím, že se to nemá dělat, ale ještě mě napadlo, jak to spravit. Neboj se. Nikdy bych ti neublížil, to přece víš..." Jemně ho pohladil po tváři a znovu si položil jeho nohu na klín. A začal odmotávat obinadlo. Pomalu, pozorně. Bříšky prstů občas přejel od kotníku až k podkolenní jamce a zase zpátky. Když byl Pavlův kotník zase volný, pevně ho sevřel a krátce s ním zahýbal. Kostičky rázně zapadly na své místo.

Sice to zabolelo, ale potom Pavel jen zamrkal. Tam, kde to zabolelo nejvíc, ho pohladil dotek Honzova polibku. Modré oči a rozšířené zorničky. Polkl naprázdno. Zamrkal. Možná si toho kamarád nevšiml, byl pořád ještě trochu zamotaný do osušky a tak to nebylo vidět, ale co s ním dělal... Nezůstalo bez odezvy.

Pavel se začervenal. Vždyť je to Honza... kamarád... spoluhráč.

V tu chvíli se zase jejich pohledy střetly. Zelené oči a modré oči. Honza se narovnal a naklonil se k němu. Jakoby si teprve teď uvědomil, co mu provádí. V pohledu měl vepsanou starostlivost.

"Jestli... Jestli je ti to nepříjemné," vydechl poněkud zmateně, protože nevěděl, co si z Pavlových očí může vyvodit, "pak okamžitě přestanu," dokončil nakonec.

"Ne... to já…" Pavel se znova zakoktal a pak se k němu naklonil, objal ho a políbil. Styděl se, ale na druhé straně, toužil po jeho náručí. Polibcích a... Honza ho sevřel a potom zvedl lehce jako pírko. Přitom se trochu šibalsky usmál.

"Než jsi sebou říznul, tak jsi se, pokud vím, chtěl osprchovat. Přece tě nepřipravím o koupel... A protože jsi marodnej, tak ti trochu pomůžu." A s tím už rázoval do koupelny. Pavel sebou trochu zazmítal, ale pak se nechal donést do sprchy, postavit ke stěně, ale když mu chtěl Honza stáhnout ten zámotek z osušky, zčervenal jako pivoňka.

"Já..." Polkl.

"Copak?" nahnul se nad něj kamarád a dlaněmi se opřel těsně vedle jeho hlavy, takže nebylo kam utéct. A náhle do něj uhodil blesk poznání. Po zádech mu stekl pot. Najednou nevěděl, jestli to opravdu má, či nemá udělat. Kousek poodstoupil, otočil se a začal si svlékat ten zbytek, co měl na sobě.

"Asi si taky dám sprchu… vedle... Kdybys něco potřeboval, křikni," zamumlal potom.

"Jo…" Pavel byl najednou zase plachý a když Honza odpochodoval, jen po paměti pustil vodu a shodil ze sebe osušku. Téměř vyčítavě se podíval na své intimní patrie a pak si tiše povzdechl.

Z kamaráda jsem vrušenej až to bolí a z modelek se mi dělá zle...

 

Poslouchal šumění vedlejší sprchy a tiskl se ke stěně téměř celým tělem. Jenže něco jiného bylo se s ním líbat a něco jiného by bylo se s ním... Otočil kohoutkem a nechal na sebe dopadat příjemně hřejivé kapky. Sice by mu lépe pomohla studená voda, ale tu nikdy neměl v oblibě.

 

Pavel se přitiskl zády na studené kachlíčky a pak stiskl rty. Ok, má problém, tak ho vyřeší. Pomalu přetočil vodu na teplejší a pak sjel rukou mezi nohy. Zavřel oči a olízl si rty. Před vnitřním zrakem se mu mihla představa Honzy, jak mu hladí zraněný kotník. Pak další, jak ho líbá. A poslední… Jak před ním klečí a má ho v ústech.

Pavel zasténal a zvrátil hlavu. Ano, to bylo ono.

Pohyby jeho ruky zrychlily a dech se stal trhavějším… A najednou ucítil, že je u něj. Skoro se o něj otíral, stál jen pár centimetrů dál, mohl cítit jeho teplo... Silné prsty mu zajely do vlasů a na rty se přisály cizí a přece tak známé. K jeho ruce se přidala ještě jedna, něžně laskající. Silné, šlachovité tělo se k němu přivinulo. Opatrně, jemně.

Otevřel oči.

"Honzo," zašeptal chraplavě, když se jejich rty rozdělily. Opatrně vztáhl ruce a objal ho kolem krku a pak znovu nastavil rty k polibku. A Honza ho poslechl. Jeho ruka zatím hladila Pavlův vzrušený klín a ten zasténal do těch přísných rtů.

Voda tiše šuměla, jakoby se přidávala k pomalému, něžnému mazlení. Konejšila a odplavovala veškeré pochyby. Ve chvíli, kdy uslyšel to zasténání a před vnitřním zrakem se mu mihl Pavel, slastí pootevřené rty a ruka v klíně - ne, tomu nešlo odolat.

Nechtěl odolávat. Pomalu ho hladil a polibky hravě přeskakoval z krku na tvář, čelo, rty, klíční kost, bradu... Pavel se ho držel za svalnatá ramena a tiše mu sténal do rtů. Zlatovlasý princ a naděje českého sportu. Kapitán. A teď se v jeho rukách chvěl, když ho pomalu líbal a sklouzával na hruď a druhou rukou mu jezdil po zádech.

Propnul se proti těm něžnostem, které mu dával.

"Prosím... Honzo..."

V tu chvíli vypadal tak pomilováníhodně, že by mu nešlo odepřít nic na světě. Tím spíš, že mu kamarád ani nic odpírat nechtěl. Jenom ho stahoval s sebou, jak pomalu klesal na kolena. Zdejší sprchy neměly prahy, jen podlaha se mírně svažovala. Proto tu taky bylo vždycky tolik nacákáno.

"Tady... sem, jo..." šeptal mu Honza do rtů, zatímco ho pomalu manipuloval, "lehni si, tady... Opatrně..." Kousek od jeho pravé ruky byla zapomenutá indulona, kterou používali na rozpraskané paty. Pavel pomalu klesl na odhozenou osušku a když mu kamarád roztáhl nohy od sebe, vzlykl.

Polibek na břicho.

Bezmocně rozhozené paže fotbalového kapitána.

Polibek na podbřišek a pak kluzká ruka mezi jeho stehny.

Trhavý nádech, když ho začal hladit a když do něj ten první prst vklouzl. Pavel si skousnul rty a měl pocit, že už to asi nevydrží… Když se nad něj Honza naklonil a políbil ho, vyvrcholil.

"Honzo!" zdušený výkřik a pak zase stud ve tváři.

"Šššš," pohladil ho nejlepší útočník reprezentace jemně po tváři a políbil. "Nic se nestalo... Vždyť je to dobré..." Opatrně slíbával všechny slzy, které ukazovaly, jak moc špatně na tom Pavel je. Jak zoufale potřebuje vypnout, vysadit, obejmout. Jak zoufale potřebuje něčí blízkost. Zamlžený pohled modrých očí.

Kapitán se otočil a schoval si hořící tvář rukama. "Promiň..."

Nekompromisně mu je odtáhl a pak mu do každé dlaně vtiskl polibek. "To nic, ano? To nic," ujistil ho polohlasem. A začal znovu. Hlazení, polibky. Opatrné doteky

Nikdy by neřekl, že k němu bude někdo tak laskavý. Honza ho pomalu sváděl a on se tomu rád poddával. Třásl se, když ho líbal a jeho vlastní polibky byly zoufale naléhavé. Honza ho nechal, aby se ho dotýkal. Aby ho mohl pohladit a Pavel se k němu tisknul a snažil se mu ty příjemné pocity oplatit. Byl jemný, až kouzelně ostýchavý a přitom naléhavý.

"Honzo," zašeptal, když ho líbal na rty a hledal cestu dovnitř.

"Já vím," usmál se na něj a pustil ho dál. Hluboký polibek a cizí, horký jazyk ve vlastních ústech.

Pomalé plíživé vzrušení, které se znovu zmocnilo křehčího těla jeho princezny.

Jeho vlastní ruka, jak se pomalu vrátila zpátky.

Bílá indulona.

Pavlova křečovitě prohnutá záda a jeho ruce zatnuté do ramen, když do něj vklouzl dvěma prsty. A přidušené zavzlykání slastí. Znovu ho políbil a nechal ho, ať mu ovine nohy kolem boků. Nechtěl ho nutit, v životě by mu neublížil, ani teď ne. Jen ho líbal a trpělivě vyčkával, až přijde signál, že smí...

Pavlovy nehty mu sklouzly po zádech a zanechaly po sobě růžové stopy.

Nezvyklé teplo, které ho objalo.

Tiché syknutí a pak zasténání.

"Honzo."

Jednoduché slovo a pak jen slast, která se přiblížila každým pohybem. Tiché vzlyky přešly do sténání a štíhlé, skoro hubené tělo se víc přivinulo k tomu svalnatému. Honza se pomalu nadzvedl a posadil se na paty. Pavel mu teď seděl na klíně a kousal se do rtů, tváře zrůžovělé vzrušením, modré oči zavřené. Chvějící se víčka.

"Pavle..." Něžný polibek.

Blonďák pomalu otevřel oči a Honza se víc pohnul. Znova přivřené oči a táhlé zasténání. A pak stále častější...

"Honzo... Honzo..." Tichý vzlyk. "Honzo... Bože můj!"

"Šššš..."

Políbil ho a ucítil ten žár, ten ohňostroj, který v Pavlovi vybuchl. Na rtech cítil slanost a dost možná i ozvěnu jeho slastného výkřiku. Pavel se v jeho náručí chvěl, mohl úplně cítit jak mu pod kůží vibrují poslední ozvěny vyvrcholení. Chvěl se a tiskl se k němu s neuvěřitelnou naléhavostí, pořád ho v sobě svíral.

Honzovi se v dalším okamžiku na nepatrnou chvíli zatmělo před očima. Stačily pak už jen dva, tři pomalé pohyby Pavlových boků a sám si sáhl na nebe.

 

Zlatovlasá hlava mu spočívala na rameni a na kůži cítil jeho dech. Mělký, přerývavý, který příjemně hřál. Osuška byla promáčená, voda na ně stále dopadala v neměnném rytmu. Vztáhl ruku a opatrně pohladil tu jemnou křivku Pavlovy páteře. Něžný, konejšivý dotek.

Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku…

„Honzo,“ tichý povzdech a stulené tělo v náručí. Pavel se nedokázal a možná ani nechtěl pohnout. Jen ležet. Tisknout se ke kamarádovi a nechat se vískat ve vlasech. Po chvíli byl ale nekompromisně zdvižen. Ale když ho Honza postavil na nohy a přitáhl pod sprchu, aby se oba umyli, Pavel se opíral o stěnu a pořád klimbal. Vnímal jen ty dlaně a jemnou kořeněnou vůni gelu, co vyfasovali od sponzora. Jemu se líbila. Ale třeba Milan ji nesnášel.

Vysoký útočník se musel usmívat, když ho tak viděl, jak mu tu napůl pospává. Nakonec s jistou zákeřnou poťouchlostí přidal víc studené, ostatně taky z praktických důvodů, potřeboval ho probrat. Pavel vyjekl a začal se okamžitě drápat z jeho dosahu. Rázem byl vzhůru a zapomněl i na bolavý kotník. Honza se zasmál, vypnul vodu úplně a přešel k němu.

Chvilku se na něj díval, jak se mračí a snaží se vypadat nazlobeně a potom jen vytáhl další obří osušku a zabalil ho až po uši.

"Odvezu tě potom domů, ok?" zašeptal. "Musíš se vyležet."

Kývnutí a pak krátké kýchnutí.

"Jo." Pohled těch modrých očí byl teď trochu rošťácký, ale přesto nesmělý, když se o něj opřel, postavil na špičky (což mu šlo špatně) a foukl mu do kraťoučkých vlasů (což šlo ještě hůř). A pak ho políbil na nos.

Honza mu věnoval jeden ze svých pokřivených úsměvů a potom si ho přitáhl blíž a zvedl v náručí. "Ty poslouchej, takhle si ten kotník odděláš znovu a co potom?" zamračil se přísně. Ale doopravdy se nezlobil, to ani nešlo. Jen ho odnesl zpátky do šaten. A potom ho zákeřně opustil, protože potřeboval ještě druhou osušku. Pro sebe.

Pavel se mezitím vymotal z té své a když se Honza vrátil, už měl trenýrky a soukal se do džínů. Mokré vlasy mu pořád padaly do obličeje, ale přesto vypadal lépe než když ho našel. Cítil z něj spokojenou uvolněnost, i když ty modré oči byly pořád tak plaché a nervózní. On sám už byl suchý, až na pár kapek za krkem a na sobě džíny, které předtím nechal v koupelně a které to jako zázrakem přežily jen málo umokřené. Tričko ovšem musel vyždímat, takže se urychleně přesunul ke svojí skřínce a vytáhl jedno náhradní. Potom se otočil... A přehodil Pavlovi jeho osušku přes hlavu. A začal mu drbat vlasy.

"Venku je zima," komentoval to s pobavením, "ještě nastydneš a trenér nás přetrhne."

Pavel cosi zabublal a Honzovi tím připomněl papouška, kterého kdysi měl. Zasmál se a když vykoukl na světlo Pavlův obličej, políbil ho na nos a pak na ústa. Pavel jen tiše vydechl. A když mu Honza prohmatal jemně krk a zajel prsty do vlasů, zjistil, že se dívá do zastřených očí někoho, kdo je tak trochu mimo.

"No tak, princezno," zašeptal, zatímco se mu probíral vlasy a občas promasíroval ztuhlý krk. Bylo vlastně trochu zvláštní v jak uvolněné atmosféře se tohle odehrávalo. Měl nejasný pocit, že by se snad měl cítit provinile, nebo alespoň nepatřičně, jenže nějak to nefungovalo. Snad to bylo tím Pavlovým pohledem, nebo čímkoliv jiným. Taky dost možná tím, že prostě udělal správnou věc. A věděl to.

"Princezno, haló!" Zatřásl s ním. "Mysli na svůj kotník a na to, že už je dost pozdě."

"Jo, jasně," Pavel zatřepal hlavou, pak se rychle nasoukal do trička a vzal si bundu. Vypadal trochu zmateně, ale rychle se dooblékl a pak už pajdal vedle velkého útočníka k autům. Jenže Honza ho nekompromisně nasměroval k tomu svému.

"Žádné řízení!"

"Proč ne?" zvedl k němu oči, aby vůbec viděl, jak se tváří. Nesouhlasně. V tom špatně došlápl a kotník hlasitě zaprotestoval.

"Přesně kvůli tomuhle," povzdechl si Honza, zatímco na něm Pavel přistál. Potom ho "dovlekl" ke své Hondě a vmáčkl na sedadlo spolujezdce. Přitom se trochu zazubil. "Neboj, jsem veskrze opatrný a zákony dodržující řidič."

"Nebojím se… S tebou," hlesl Pavel a pak se víc schoulil v bundě. Bylo mu chladno a večer byl neobyčejně studený. Honza to cítil taky, proto rychle zalezl za volant a ze všeho nejdřív zapnul topení. Honda poslechla jako poslušný pejsek. Když zavrčel motor, byl uvnitř už příjemné teplo. A pomyšlení na okolí bylo jaksi... studené.

Dovezl Pavla až k před dům a trochu ho zamrazilo, když viděl, jak liduprázdná ta čtvrť je. Tady, v hlavním městě! Ticho, prázdno, mrtvo. A to bylo něco po desáté. Otočil se na svého spolujezdce.

"Tak asi... Dobrou noc. A pozor na kotník," nahnul se k němu a políbil ho na nos. "Upaluj už, venku je hrozná zima."

"Dobrou noc," popřál mu tiše kapitán, vystoupil a pak si zimomřivě vrazil ruce do kapes, sotva za sebou zaklapl dveře Hondy. Mávl na Honzu a pak odťapkal pár kroků. Auto se rozjelo a Pavel ho dál pozoroval. V kapse cítil klíče od domu, ale pořád se mu je nechtělo vytáhnout. Bylo mu tak nějak najednou smutno. Když Honza dojel na konec ulice, povzdechl si a vylovil klíče z kapsy. Otočil se a vydal se ke vchodovým dveřím.

V tom pneumatiky lehce zaskřípěly. Smutně se uchechtl, prý veskrze opatrný řidič... Pak si uvědomil, že na ten zámek vidí naprosto perfektně, ačkoliv na magistrátu zapomněli dát sem lampu. Zvedl oči. Stříbrná Honda se k němu řítila jako blesk. Aha, musel se na konci ulice otočit, dělají tam nějaké opravy, v noci to není dobrý nápad tam jezdit...

Tiché vrnění motoru. A vzdálené teplo.

"Princezno... Nastup," vyzval ho Honzův hlas.

Nemusel ho pobízet. Vlastně ani nevěděl, jak se ocitl u něj v autě a to příjemné teplo ho objalo, stejně jako Honzova vůně. Zapnul si pás a pak na něm přistála ještě Honzova bunda.

"Třepeš se," vysvětlil mu útočník a on jen zabořil nos do kůže a nic neříkal. Najednou mu bylo teplo a příjemně. Nervy se uvolnily a on zívl. Honza pustil rádio, ale on vnímal jen první slova písničky "… Over the last starly morning..."

Pak už neslyšel nic.

 

Nemohl se na něj dívat, jak tam tak stojí, ruce v kapsách a vypadá jak hromádka neštěstí. To prostě nešlo. Dokázal tomu odolávat skoro až na konec ulice, ale ty pásky vyznačující opravu rozhodly za něj. Prostě udělal tak trochu hodiny a vrátil se pro něj.

Byl rozklepaný jak ratlík, tak mu ještě půjčil bundu. Zachumlal se do ní, zívnul... Usnul mu přímo v autě, ještě než projel Prahou na opačný konec. Potom ho musel ovšem vzbudit.

"Pavle, vstávej. Jsme u mě, ale musím tě dostat nahoru... Haló."

Probral se a poslechl ho ve všem, co mu nařídil. Vyhrabal se z auta, doťapkal ke dveřím a pak se nechal odvést až k němu do bytu, kde si na začátku poslušně sundal boty a když mu dal bundu se trochu zimomřivě zachvěl. Honza si povzdechl. A pak ho nasměroval rovnou na dvojlůžko do ložnice, kde ho prostě usadil, sundal mu svetr a džínsy a pak ho uložil. Pavel zmizel pod peřinou rychle a za chvíli mu vyčuhoval jen kousek kštice. To, že zase spí, poznal Honza okamžitě. Vždyť celou dobu napůl spal.

Pousmál se. Vypadal roztomile, zahrabaný pod peřinou jako krtek. Pro jistotu přes něj ještě přehodil deku a zašel do koupelny. Když se zase vynořil, měl na sobě pyžamo a vyčištěné zuby. Dal si ještě malý lok vody, na Pavlovu stranu postavil hrníček se sladkým čajem, a zalezl si pod svou peřinu.

Princezna. Jeho zlatovlasá princezna...

Kdy a proč přidal "jeho" už nepřemýšlel.

Když se k němu pak v noci jeho "princezna", nebo vlastně princ přitulil, usmál se. Pavel už se nechvěl a ráno ho pak našel u sebe v náručí, jak se mu opírá a rameno a klidně spí. Což byl už signál k lepšímu. Osobně by se vsadil, že v posledních dnech toho moc nenaspal, takže když to teď doháněl, jen dobře. Takže ho nechal, ať si z něj udělá polštářek a jelikož bylo teprve půl osmé, ještě zavřel oči taky.

 

Když o dvě a půl hodiny později seděl Pavel na vyšetřovacím lůžku a doktor mu prohmatával kotník, už se zase tvářil jako obvykle. A když mu doktor řekl, že by měl s tím být tak den, dva v klidu, povzdechl si.

"To přežijete!" usmál se lékař, poplácal ho po noze a nechal ho sklouznout na zem. A když odešel, dovnitř pozval vysokého útočníka.

"Tak co chybí vám?"

"Mě naopak něco přebývá," zahuhlal Honza. "Mám rýmu," dodal potom celkem zbytečně, protože to bylo slyšet už na hlase. Žádná popotahovací rýmička, ale pořádná rýma, která se člověka drží jak veš kožichu. "Jo a Pavel má pořádný náběh na totální vyčerpání," doplnil ještě, když viděl, jak si ho doktor zkoumavě prohlíží.

"To vidím taky," doktor si sundal brýle a protřel si kořen nosu. "Jenže jak ho mám donutit, aby zůstal dma? Dře jak pes, to víme všichni, a ke všemu je tvrdohlavý jak mezek." Pak si vysokého útočníka zkoumavě prohlédl. "Vy zůstanete doma, alespoň týden. A jeho bych vám nejradši přibalil. A ostatně, mám nápad, vezmete ho sebou… Pošlu vás oba do Tater, stejně nám to jeden sponzor pořád nabízí. Malý hotýlek, klid a mír, čistý vzduch. Vy si vyléčíte rýmu, on nervy. Trenérovi to vysvětlím." Doktor se uchechtl. "Vy si jen odvezte to blonďaté třeštidlo, jinak se dorasuje."

"Přesně o to jsem vás chtěl požádat," ušklíbl se Honza spiklenecky a mohutně zatroubil do kapesníku. Tu rýmu si pořídil jako na zavolanou, ne že by o ni nějak extra stál, ale přišla vhod. A jelikož doktor tak přesně pochopil, co na něm přišel původně škemrat, bylo to bezva. "Tatry jsou krásné a dostanu ho tam, i kdybych ho měl zabalit do kufru," povzdechl si nakonec. "Ale dáte mi na to něco? Skoro nemůžu mluvit a pomalu ani nevím, co jím."

"Dám ti vitamíny a doporučím Vincentku, čaj, Brufen a postel. Dodal bych i nějakou fešnou blondýnku, aby ses měl na kom potit, ale budeš tam mít tu naši princeznu a s ním až moc starostí. A mimochodem, dám ti něco i pro něj. A neděs se, když se ti tam začne klepat. Narvi ho medem, nebo jinou sladkostí a uklidni ho. Jasný?"

"Bože, co mu hodláte dát? Heroin? Kokain? Doping? Víte, že je to zakázaný," kašpárkoval Honza, kterému se na okamžik ulevilo.

"Blbče. Dostane jen bylinkové tablety na nervy a kalcium. Ale ty nervy, až mu začnou povolovat, nebude to pěkné. Alespoň, jestli je to už tak daleko, jak si myslím. Ale ty si s ním určitě poradíš. "

"No dobře, dobře, však už mlčím. Napište mi k tomu návod, jak ho mám dávkovat... Ten med a sladkosti si pamatovat budu. Mimochodem, rum je povolenej? Nic totiž neléčí spolehlivěji, než černej čaj s medem a rumem. Že bychom to jako zkombinovali."

"Pokud můžeš, alkohol do něj nelej. Nezvládá ho nejlíp. Čaj klidně, med taky, alkohol ne. Maximálně svařené víno. A jo, zajděte si tam někde na masáže a do bazénu. A vůbec, tady ti to připravím a ty běž odchytit princeznu."

"Jdu si ho zabalit do krosny, pak se stavím pro ty vaše recepisy. Zatím a díky," pokynul mu Honza frajersky na pozdrav, kýchnul na rozloučenou a vylezl ven. Bolela ho hlava a nejradši by zalezl do postele, ale to až zítra. V Tatrách... Zadoufal, že by aspoň jednou mohl mít status obyčejného hosta, kterého všichni nechají spát a nikdo po něm nic nechce.

Tušil sice, že doufá marně, ale představa to byla hezká. Podepřel si hlavu a potom se znovu vysmrkal. Nic příjemného, taková rýma...

Pavla našel rychle. Seděl v šatně a sledoval jak se ostatní převlékají na další kolo tréninku. Bylo vidět jak ho štve, že nemůže s nimi. Kousal se do rtů, ale pak se, aby si toho nikdo nevšiml, schoval za oponou vlasů. A na škádlení odpovídal v podobném tónu. A když potom chtěl, i přes doktorův zákaz, vyběhnout na trávník, chytla ho nad loktem velká ruka. Hřejivá a příjemná... Mimoděk zrudnul.

"Princezno," zašeptal mu kdesi u ucha ten hlas. "Padej se sbalit, jedeme na Slovensko."

"My dva?" vypadlo z něj mimovolně a pak se otočil. "Proč?"

"Protože ze třetího patra padal šroubek s drátkem, v prvním seděl MacGyver a na zem dopadl bagr. Neptej se a běž si pro věci, hodím tě pak domů a rovnou vyrazíme. A ber to jako malé překvapení, ok?" Honza byl nenapravitelný šašek, sám to přiznával. A na těch pár dní klidu se vysloveně těšil.

"Ne, počkej..." Pavel pořád nic nechápal a pak raději už nic neřešil. Honza si ho přitáhl k sobě a pohladil ho po tváři. Pak se k němu sklonil a políbil ho. Rýma, nerýma.

"Neptej se a pojď. Doktor to nařídil."

I přes tu rýmu byl odhodlán a přesvědčen, že s pořádnými kapkami a zásobou kapesníků, tu cestu na Slovensko odřídí. S menšími přestávkami, samozřejmě... Jen přesvědčit Pavla, aby všeho nechal a šel si konečně pro věci. Nakonec ho princezna poslechla. V duchu si zamnul ruce a vyrazil zpátky za doktorem.

 

"Ták! Vše zařízeno, odjíždíme dneska. Máte ty recepisy?"

"Jistě. A mimochodem, volal jsem i do hotelu. Je to horský hotel skoro bych řekl spartanský, tak si vemte spacáky. Ale na druhou stranu, třeba vás tam nikdo nebude obtěžovat." Doktor mu předal recepty a léky a pak se na něj zadíval. "Kdyby něco, volej. Dojedu, nebo vám někoho dobrého doporučím, jasný?"

"Ok, ok," přikyvoval Honza, kterého vyhlídka na nerušených pár dní, bez fanoušků, bez autogramů, nesmírně povzbudila. I když mu nepřipadlo dvakrát rozumné posílat člověka s rýmou a člověka se slabými nervy do "takového" hotelu, nechal si to pro sebe. Topit tam snad budou, koneckonců, je podzim. Teď si ještě vzpomenout kde má ten spacák...

Pozdravil doktora šoférským gestem a vyšel z ordinace. Pískal by si, kdyby mu to ta pitomá rýma dovolila. Na chodbě se střetl s Pavlem, který měl sice věci, ale pořád se tvářil tak kouzelně nechápavě... Jednoduše ho vzal pod ramenem a vytáhl ven z komplexu. Pak ho nasadil do auta a nejdřív zajel k sobě a pak společně i k němu.

Pavlův byt ho překvapil. Minimum věcí, všude skripta a učebnice. Kvalitní přehrávač na cd, televize, několik kousků nábytku, postel, na kterou by se asi vešli dva, ale na které spal viditelně sám.

"Zabal si i spacák," usmál se na Pavla, který celou situaci už pochopil, ale to neznamenalo, že se s ní srovnal. Pořád byl lehce zmatený ale poslechl ho a rychle si zabalil vše potřebné. Venku pak nasedli, zajeli ještě do lékárny nakoupit vše potřebné a když u pumpy kupoval nějaké vody, gratuloval si, že má v autě deku a vzal ten spacák. Pavel zase spal.

Tak ho na malý okamžik probral, napůl mžourajícího přestěhoval na zadní sedadlo a zabalil do deky. Vykapal si nos, vysmrkal se a zase vyrazili. Za pár hodin už byli na hranicích. Které už nikdo nehlídal, takže ho nemusel znovu budit, ani vysvětlovat, ani dávat autogramy. Prostě jen zadal do navigace adresu, kterou mu dal doktor, vedle sebe pro jistotu položil mapu a pokračoval v krasojízdě. Zastavil už jen dvakrát, aby znovu ulevil svému ztýranému nosu a když stavěl potřetí, už byli na místě.

 

Tam se kupodivu Pavel probral sám a střapatá hlava zvědavě vykoukla z okýnka. Venku se pomalu stmívalo a on viděl jen horské štíty a slyšel šumění větru. Líbilo se mu to. Ten klid. A pak vystoupit, ubytovat se a nakonec večeře.

Všechno příjemně vytopené.

Večeře kupodivu chutná a hlavně ten klid.

Pavel se přistihl, že se kouká z okna na temné štíty hor a cítí se podivně dobře. Žádný stadion, žádní spoluhráči, žádný zápas. Jen ticho a klid. A Honza. Který nesmírně trpěl, protože k večeři byla bramboračka a on si ji nemohl ani vychutnat. Život není spravedlivý...

Pravda, hotel byl trochu spartánský, ale nebylo to na škodu. Byla to příjemná změna. I když je na recepci ujistili, že si ty spacáky brát nemuseli, leda by chtěli vylézt na druhý hřeben, tam, že je horská chata, a tak dále, a tak dále. Na druhý hřeben opravdu lézt nehodlal. A Pavel ani nemohl. Nastala jediná komplikace. Ve chvíli kdy pan doktor volal byl už bohužel volný pouze jeden jediný pokoj. A velice se omlouvají, ale pokud by to pánům zas tolik nevadilo... Honza přemýšlel, jestli se manželská postel hodně liší od té jeho.

 

Nelišila, snad jen tím, že byla menší a zatím v nebyl zalezlý Pavel.

Honza přitopil v pokoji a napil se Vincentky.

Pavel se sprchoval a pak vylezl jen v ručníku.

"Brr, zima,"prohlásil a rychle zajel pod peřinu.

"Zmrzlíku," usmál se Honza a zalezl k němu z druhé strany. Rýma trochu povolila, ale za ideální stav by to označil těžko. "Snad to ode mě nechytneš..."

"Rýma se přeci chytnout nedá," oponoval Pavel a pak se k němu přitiskl. "Je tu klid," hlesl po chvíli ticha, kdy poslouchali jen dunění větru za okny. "Žádná kabelovka, internet, nebo jiné věci. Ale líbí se mi to."

"Rýma se dá chytit, že by ses divil," ušklíbl se Honza trpce, vzpomínaje na promarněnou bramboračku. Ale potom se pousmál. "Přesně proto tě, nás sem poslali. Potřebuješ-me," opravil se rychle, "klid jako sůl. A nejlépe v co největší anonymitě. A ráno ti dám dáreček od doktora."

"Dáreček?" Pavel zvedl obočí, ale pak se k němu jen trochu víc přitiskl. Najednou měl trochu strach, že se odsune, ale Honza to neudělal a naopak si ho přitáhl blíž. Ale když neodpověděl, jen ho políbil do vlasů, Pavel si povzdechl a pak tiše špitl.

"Děkuju... Honzo."

"Není zač, ne?" Zableskl ten kouzelně pokřivený úsměv, potom útočník zavřel oči a po chvíli začal zhluboka oddechovat.


 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Nef, 7. 10. 2009 20:16)

Teda, co to bylo? Jsem se u toho dvakrát rozbrečela. Že by taky nervy na pochodu?
Ale jinak to byla nádhera :-)

příště prosím

(sisi/ctenar, 7. 10. 2009 18:17)

:) ( já si těch příjmení prostě nemůžu všímat, protože jestli přídu ana to že to bylo podle skutečnosti tak asi omdlim! ) ne neříkejte že to tak bylyo ¨chci být v naivní představě že to tak nebylo. Jina kpříběh skvělý :) moc se mi líbil. :)

...

(Aylen, 5. 10. 2009 23:33)

Krááásný...Nemam slov.

=0)

(Teressa, 5. 10. 2009 20:24)

NADHERA!!! sice nie som moc fotbalovy fanusik ale aj tak to bolo podla mna jedinecne=) rychlo prosiim pokracko=)

....

(Ichigo Yuki, 5. 10. 2009 19:54)

nadhera xD

Opravdu

(Kat, 5. 10. 2009 16:05)

jsouto oni? Mě to přišlo povědomé, ale jelikož sport vůbec nemusím, tak jsem si řekla, že je to možná souhgra náhod.
Výborně napsané, přesně v duchu vás obou. Těším se na pokračování, i když už vím kdo jsou,a le nemusím si je tak představovat.

...

(Profesor, 5. 10. 2009 12:21)

Pěkné. Už se těším na další díl.
Vůbec však Pavlovi nezávidím. Vím, co dokáží napáchat rozhozené nervy. Sama jsem nedávno byla takřka na zhroucení.

Jůůů

(Akkarra, 5. 10. 2009 12:05)

To je hezký. Sice mi tot rochu kazí fakt, že jde o Kollera a Nedvěda (já prostě fotbal nesnáším - omlouvám se těm, kteří ho milují), ale když si to odmyslím, tak je to krásná povídka.