Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak Princezna našla Prince: 2. díl

7. 10. 2009

2. díl  

 

Dáreček v podobě tabletek sice asi nebyl úplně podle Pavlova gusta, nicméně snášel to statečně. Stejně tak zlobení od svého od pochroumaného kotníku, který si nechtěl dát pokoj a zřejmě zkoušel, kam až může zajít. Ještě že ho měl s sebou.

Honzu, trochu nevrlého, protože rýma pořád nechtěla ustoupit, tak jak by si přál, ale jinak poměrně optimistického a připraveného ho kdykoliv chytit. Takže s ním statečně pajdal na kratších procházkách kolem hotelu a snažil se svůj kotník přimět k rozumné spolupráci.

 

Bylo to přibližně třetí den, který tu trávili. Přesněji třetí den ráno. Pro Honzu ráno památné, protože konečně zase cítil… Pavlův šampón. Ještě napůl spící otevřel oči. Zlatovlasá hlava se opírala o jeho rameno. Hrdinný útočník si povzdechl. Tahle princezna, ta ho snad ještě dostane do blázince. Věděl, že používá šampón s mátou, velmi příjemnou vůni namixovanou s trochou heřmánku, který ještě víc zdůraznil blond odstín vlasů, ve kterých se teď odráželo ranní slunce. Z hor se sice blížilo několik mraků, ale zatím bylo krásně.

Povzdechl si znovu, ale tentokrát už v tom bylo víc pobavení, než čehokoliv jiného. Pak pootočil hlavu a dal mu pusu tam, kde tušil, že končí vlasy a začíná čelo. Budík na Pavlově nočním stolku ukazoval půl deváté ráno. Opravdu, nerušený spánek má něco do sebe. Lehce ho pohladil po tváři.

"Pavle, vstávat a cvičit!"

"Nevstávám. Mě se nechce. Nech mě spát, mami." zabručel kapitán národního mužstva

"Nejsem mami, jsem Honza," opravil ho nesmlouvavě a přitáhl si ho blíž v medvědím objetí. "Pavle, je půl deváté. Měl bys vylézt, jinak nedostaneme snídani."

"Tak nám ji schovají. Mě se nikam nechce... Hepčí!" Pavel kýchnul a zachumlal se víc k Honzovi. "Je mi zima a nikam se mi nechce. Dnes mě ven netahej, prosím..."

"Ale no tak, princezno, to se nechceš jít ani projít?" pozdvihl Honza obočí, ale nikterak závažně proti jeho manévrům neprotestoval. Spíš ho pobavila Pavlova urputná snaha udělat se neviditelným. "Opravdu ne?" sklonil se a tázavě se mu podíval do očí.

"Ne..." Pavel se k němu přitisknul. "Možná odpoledne. Buď kamarád."

"Copak nejsem?" urazil se Honza naoko, nafoukl tváře jako křeček a otočil se k němu zády. Vzápětí ucítil jak Pavlův dech proniká tenkou látkou jeho pyžama, když se ten k němu znovu přitulil. Potom se rezignovaně natáhl pro sluchátko interního telefonu a požádal na recepci, jestli by jim snídani nemohli schovat.

Pavel mu rukama vklouzl pod jemnou látku a jeho vlasy pošimraly Honzu na zátylku.

"Jsi příšerný, malý zločinec," pokáral ho kamarád hlasitě, ale ve skutečnosti se pochechtával. Dal by nevím co, aby se mohl přesvědčit, jestli se při tomhle červená.

"Je mi zima," zadeklamoval Pavel a přitiskl se k němu víc. "A navíc pěkně hřeješ." Naklonil se, pak ho trochu nesměle políbil a zase se mu zavrtal do ramene.

"No jo, ty zmrzlíku," Honza se pousmál, nahmatal pod pyžamem jeho ruku a stiskl ji. Byla chladnější, ale rychle se zahřívala. Bylo to příjemné, cítit ji na holé kůži. Stejně jako ten polibek kamsi pod ucho. Teď byl docela rád i za to trápení s rýmou. Protože tohle byla odměna nad odměny.

"Honzo... Já… Že... Budeme spolu i jak… Jak..."

"Jak?" zeptal se Honza jemně, aby ho přiměl větu doříct. Věděl, co má zřejmě na mysli... Ale chtěl, aby to dořekl sám. To koktání bylo projevem nejistoty, strachu - a on nechtěl, aby se ho bál.

"Jak se vrátíme domů!" vyhrkl Pavel a schoulil se do klubíčka. "Já... Já... promiň," zašeptal potom a stiskl mu ruku. Honza se otočil a zkoumavě se mu zadíval do očí. Bylo v nich nepochopitelné, nepřiměřené množství strachu. Zvedl mu ukazováčkem bradu a jemně ho políbil na rty.

"Proč promiň?" odpověděl mu potom otázkou. Pouštěl se sice na tenký led, psycholog nebyl, ale používal zdravý selský rozum. A ten mu říkal, že když s ním bude mluvit, bude to lepší.

"Já vím, že jsi na holky a jáasimagorkdyž... Tě asi... miluju," Pavel sklonil hlavu a byl v pokušení utéct.

"Princezno," usmál se Honza a znovu ho přiměl, ať se na něj podívá. Mírná forma nátlaku je někdy tisíckrát lepší, než dlouhé vysvětlování. Tím spíš, že by mu to ani vysvětlit neuměl. Tak si ho radši přitiskl k sobě a nechal ho, ať mu zavrtá hlavu do ramene. "Budu s tebou tak dlouho, jak to budeš potřebovat... a chtít."

Vděčně ho objal a přitiskl se k němu. Potřeboval s někým být a Honza… Honza mu nejen rozuměl, Honza ho měl snad i rád. I když se trochu bál, že to dělá jen ze soucitu, byl mu za to vděčný. Sám už to nezvládal.

A Honza ho jen držel. Nic neříkal, prostě ho hladil po zádech i po zlatých vlasech, jako věčná pevná opora, která ho držela krok od zhroucení. Jen to, nic víc. Ale přesně tohle bylo to správné.

Po čtvrt hodině na recepci znovu obdrželi telefonát, jestli by byli tak laskaví a tu schovanou snídani donesli na jistý pokoj.

 

Snídani si dali společně a pak si zahráli karty, co sebou Honza vzal. K obědu se Pavel nechal vytáhnout ven a prošli se po okolí. Kotník ho pořád ještě pobolíval, ale Honza ho podpíral, tak se mu pajdalo líp. Vlastně, když byl s ním víc věcí se mu dařilo. A dokonce se zase dokázal usmívat tím svým rošťáckým úsměvem, jako dřív. I když ne tak často. Teď to byl spíš zasněný úsměv smutné princezny.

Večer si šli zaplavat do jednoho dražšího hotelu. A Pavel byl z tolika lidí najednou nesvůj. Líbil se mu ten klid, co byl nahoře, v tom jejich hotýlku. Klid a mír… A tady? Spousta lidí a zvědavé pohledy. Jen doufal, že je nikdo nepozná.

"Copak, princezno?" ozval se mu znenadání u ucha Honzův hlas, až se lekl a dokonce si trochu lokl chlorované vody. Ale to už ho vysoký útočník tahal nahoru. "Promiň, nechtěl jsem tě tak vyděsit. To se opravdu omlouvám. Nestalo se ti nic?" Starostlivě mu odhrnul mokré vlasy z tváře.

"Ne nic, já jen… Je tu moc lidí. Po tom našem skoro opuštěném horském hotelu," zasmál se Pavel a když se po něm někdo podíval jen po Honzovi rozpustile cákl.

"Jo, je tu přelidněno, ale nemůžeš se schovávat věčně." Trochu nevrle se oklepal, ale potom se přece jen usmál. Cáknutí mu oplatil řádnou sprškou a potom se hbitě potopil, podplaval ho a polechtal na chodidle. A než se Pavel stihl vzpamatovat, stáhl ho pod vodu. Potom políbil. A než mohl začít postrádat vzduch, zase ho pustil. Sám vyplaval potom o kus dál a rozverně mrknul na jednu slečnu, která ho okukovala a zřejmě přemýšlela odkud ho zná.

Jenže Pavel se nedal zahanbit a na svou malou výšku byl vždycky dost rychlý a proti vysokému Kollerovi mrštný. Podplavání a stažení pod vodu bylo dílem okamžiku. Stejně, jako to, že ho pod vodou cvrnkl do nosu a pak mu uplaval. Přece jen byl rychlejší, musel být.

Jenže na co on potřeboval dvě tempa, stačilo Honzovi jedno. Za chvíli ho zase měl. Ale místo toho, aby učinil další pokus o utopení, ho popadl v záchranářském chvatu a doslova odvlekl za umělý vodopád. Tam bylo liduprázdno a navíc je chránila clona vody. Usmál se a políbil ho znovu. Tentokrát na vzduchu, ale o nic méně vášnivě. Pavel se k němu přivinul, jako by nebylo nic přirozenějšího, než líbat se s ním pod vodopádem.

"Honzo,“ zašeptal a objal ho kolem krku. Zjistil, že se ho víc než rád dotýká. A přesvědčuje se, že se mu to nezdá. Nezdálo. Opravdu tam byl, držel ho kolem pasu a trochu se usmíval jeho rozpakům, když si Pavel uvědomil, že přese všechno jsou pořád na veřejném místě. Když se od něj poplašeně odtáhl, přitiskl si ho blíž, postavil ho na dno a dlaněmi mu sjel na boky. A znovu ho políbil, tak neslušně, jak jen mohl.

Pavel se chtěl odtáhnout. Původně. Ale teď? Ted jen tiše stál, nechal se líbat a držet v náručí toho velkého přerostlého medvěda, jak mu někdy ostatní kluci říkali. Nechal se líbat a unášet tím pocitem, že ho někdo má rád. Že ho někdo chrání.

Honza ho líbal dlouho a když po té nekonečné době přestal, usmál se a pohladil ho po linii lícní kosti. "Musím v Praze najít nějaký vhodný bazén a ukecat je na soukromé hodiny. Tohle bych někdy rád zopakoval."

"Zkusím pár známých," řekl Pavel a pak se trochu víc usmál. Byl moc rád, že je tu Honza s ním. A když pak odcházeli do šaten, měl sice pocit, že je sledují nejedny oči, ale hodil to za hlavu. Byli daleko od Prahy a nebyli tu ohlášení, třeba jim lidé skutečně dají pokoj.

 

Dali, do dalšího rána, kdy se jejich fotka objevila v místním plátku. Honza zuřil a Pavel se tvářil jak hromádka neštěstí. Naštěstí je jen někdo vyfotil, jak odcházejí do šaten, nikdo si snad té scény za vodopádem nevšiml. Ale i tak, sen o klidné dovolené mizel v nenávratnu. Bylo jen otázkou času, kdy novináři zjistí, kde bydlí.

"Možná bychom měli odjet. Vrátit se zpátky do Prahy," hlesl nesměle Pavel a přes kolena, která si objímal, hleděl na Honzu.

"Co noha, je už lepší?" zeptal se místo odpovědi Honza.

"Trochu."

"Potřebuješ, potřebujeme ještě chvilku klid. Uvidíme co z toho bude. Když tak řeknu na recepci, aby nás zapřeli."

"Dobře," špitl Pavel a pak se zvedl a přeťapkal k němu. Objal ho. Nic neříkal, jen ho objímal a držel se ho. A Honza taky nic jiného vědět nepotřeboval. Ale ve chvíli, kdy mu dával další pusu do vlasů, zazvonil interní telefon. Velmi neochotně Pavla pustil a hrábl po sluchátku. Měl špatnou předtuchu, která se potvrdila.

"Ne, nejsme tady, slečno. Něco si vymyslete. Ne, pro nikoho. Potřebujeme klid. Ano! Oba!" Nevraživě s ním třískl zpátky do vidlice a podíval se zkoumavě na Pavla, který ho vyplašeně pozoroval, a potom na jejich věci, rozházené kde se dalo. Zhluboka se nadechl a podepřel si ruce v bok.

"Jsou zatraceně rychlí..." zavrčel potom, jak s ním znovu zacloumal vztek.

"Takže?" zeptal se Pavel věcně.

"Bych byl nejradši, kdybys mi nafackoval za to, že nemám nenápadnější auto," usmál se Honza konečně. Potom k němu přešel a vjel mu něžně do vlasů. "Nechci ti zkazit pověst, princezno. I když se mi útěk moc nezamlouvá..."

"Zkazit mi pověst?" Pavel se trochu ironicky uchechtl. "Prosím tě, co se na mojí pověsti dá zkazit? Poslední dobou snad nic. To spíš ty by ses měl bát o sebe, Honzo," řekl pak už klidněji. "Chceš zmizet?"

"Pche," jen se smutně ušklíbl a přitáhl si ho blíž. "Nechci, aby o tobě ty hyeny psaly kecy, jako že tvůj sexuální pud je neukojitelný, takže spíš s kým se namane..." Pohladil ho po tváři. "Navrhoval bych zmizet. Když vyjdeme do hodiny, ráno budeme v Praze. A bude klid."

"Dobře, pojedeme. I když se mi tady moc líbilo." Pavel sklonil hlavu a pak začal beze slova balit. Moc toho nebylo, ale i tak jim to zabralo zmíněnou hodinu a když vyjížděli, vyběhlo za nimi pár lidí. Naštěstí jim nebesa byla nakloněna a lilo jako z konve, nikdo za nimi tedy neběžel daleko.

 

Pavel tentokrát seděl na sedadle spolujezdce a zamyšleně koukal přes tanec stěračů s deštěm do krajiny.

"Honzo..."

"Ano?" Sledoval upřeně silnici, ale řídit mohl dost dobře jednou rukou. Alespoň chvilku. Druhou natáhl směrem k němu a Pavel ji stiskl. "Poslouchám," ujistil ho tiše.

"Možná... Možná tě budou obtěžovat i v Praze, když zjistili, že jsme tam byli společně. Já… Já bych nechtěl, aby ti… ublížili."

"Princezno, no tak. Jen klid." Stiskl mu ruku pevněji, ale pak ji pustil a znovu se chopil volantu. Opravdu nechtěl skončit v příkopu. "Se mnou si nedělej starosti, já jsem svobodný chlap..." Potměšile se usmál a na okamžik se na něj podíval. "To bude v pořádku."

"Nechci abys měl problémy. Kvůli mě,"Pavel už se zase zakoktal a pak zmlkl. Raději sledoval krajinu a připravoval se na svůj prázdný byt, kam se mu vůbec nechtělo.

"Když budu mít problémy, budeš ta nejpříjemnější příčina, kvůli které nějaké problémy vznikly," usmál se Honza a vybral jednu zatáčku. "A ostatně," zašeptal potom, jakoby mu snad četl myšlenky, "nechtěl bys zůstat u mě, až přijdeme? Přece jen, k tobě je to až na opačný konec..."

"Myslíš, že bych… mohl?" Pohled zpoza řas. Honza si povzdechl. Pavel pořád nebyl v pořádku. Ano, byl trochu ostýchavý, to vždycky, ale tentokrát se bál skoro všeho. Je toho na něj moc… A lidé se mu moc naubližovali, napadlo ho.

Kývl. "Dokonce bych byl moc rád, kdybys zůstal. Opravdu," ujistil ho potom tiše, tichounce, jakoby se snad sám bál.

"Rad zůstanu," Pavel už zase mluvil tiše. Opravdu jako vyděšená princezna, napadlo Kollera. Rázem se rozhodl. Zajel ke krajnici a brzy zaskřípěly. Nechal motor běžet, jen se k Pavlovi nahnul a podíval se mu do očí. Najednou sám vypadal nešťastně.

"Já... Jestli se bojíš, já slibuju, že se tě ani nedotknu," ujistil ho potom.

"Ne!" vyhrkl rychle kapitán. "V tom to není, Honzo, já… Já se bojím, že ti zkazím pověst a že... Že se ti pak budou smát a že se budeš zlobit... Já... nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Byl jsem... byl jsem moc rád, když jsi mě našel v tý šatně a..." Pavel ho vzal za velkou ruku a stiskl ji do obou svých. "Já, že si chvilkama připadám jako idiot, ale..." polkl a podíval se mu přes rameno. "Jseš jedinej, kdo mi rozumí a nesměje se mi. A co se stalo…" kouknul na něj, zrudnul a zase se mu zadíval přes rameno.

Stydí se, jako u přímého přenosu, napadlo Honzu.

"Nikdy jsem nic tak krásného nezažil. A... teď ty tři dny na horách... Bylo mi dobře. Já… Myslíš," koukl se mu do očí a zase rychle jinam. "Myslíš, že bys to se mnou mohl… zkusit?" hlesl nakonec.

Z rádia se linula melodie písně Caruso, kterou tak fantasticky nazpívala Lara Fabian. Jako v nějakém romantickém filmu.

Ale tohle byla skutečnost.

Honza se k němu nahnul ještě blíž, skoro se dotýkali tvářemi, a druhou rukou mu vjel do rozcuchaných zlatých loken. Přitáhl si ho blíž a chvíli se mu díval do očí. Nevěděl, co říct. Netušil. Motor tiše vrněl, na sklo rytmicky dopadaly kapky deště a melodie se stupňovala. Pavlův pohled byl směsí tiché hrůzy a bezbřehé naděje. Honza ho něžně políbil na čelo, potřásl hlavou a pustil ho. Neřekl nic. A zarazil ho pouhým pohybem, když chtěl něco říct on. Jemně, skoro neznatelně zavrtěl hlavou.

Potom uvolnil ruční brzdu a stříbrná Honda se znovu začala prodírat tmou.

Pavel se po něm podíval a pak mlčel. Celou cestu už nepromluvil ani slovo.

Řídil téměř mechanicky a díval se před sebe, nikam jinam. Lara Fabian dozpívala, teď nastoupila nějaká skupina kterou neznal. Taky dobře. Ani on nepromluvil, jen tiše seděl a oči upíral na mokrou, černou vozovku. Bolelo to. Bolelo ho vidět Pavla tak, jak ho teď viděl. Tichého, odevzdaného... Stiskl volant, až mu zbělely klouby. Neptal se, jestli u něj ještě chce přespat. Ta nabídka pořád platila, sobecky předpokládal, že ji přijme a... ráno zmizí.

Zkusit to s ním? "Jseš jedinej, kdo mi rozumí a nesměje se mi. A co se stalo… Nikdy jsem nic tak krásného nezažil. A... teď ty tři dny na horách... Bylo mi dobře. Já… Myslíš," koukl se mu do očí a zase rychle jinam. "Myslíš, že bys to se mnou mohl… zkusit?" Potřebuje ochránce, někoho, kdo ho podrží. Až se vzchopí, skončí to. Jak prosté.

Ale je to opravdu tak?

Když dojeli do Prahy, Pavel skutečně vystoupil s ním a v tichosti a vší počestnosti u něj přespal. Moc spolu nemluvili. Bylo pozdě v noci a ráno, když se Honza vzbudil, byl Pavel pryč i s věcmi. Zmizel. Prostě utekl. Na místo, kde se alespoň trochu cítil v bezpečí... Starý tréninkový stadion.

 

Ten den tam trénoval sám. Pršelo a ostatní, kteří tam občas zavítali, byli v tělocvičně.

Nebude ho prosit. Nebude. Přeskočil další překážku a udělal rychlou otočku. Kotník naštěstí už poslouchal a i když to na mokré trávě byl hazard bylo mu to jedno. Když ho poslal pryč i Honza, bylo mu to jedno všechno.

Pomněnkové oči ztvrdly a on se nemilosrdně honil po trávníku. Kličky, zrychlení, zpomalení, zastavit, úhyb, finta na jednu i druhou stranu, střelba. Večer do svého bytu nedošel, on tam dolezl. Pustil na sebe sprchu a chvilku pod ní seděl. Nechal se hladit vodou a myslel na ty ruce, co ho hladily pod vodopádem. Tehdy mu bylo tak dobře.

Honzo... Promiň mi, jestli jsem řekl něco špatně. Víš, že to neumím. Že neumím mluvit a plácám hlouposti. Odpusť mi to… prosím.

V té chvíli se ozval zvonek. Ignoroval ho, v duchu posílal toho, kdo na něj tlačil, ke všem čertům, ale ten někdo byl neodbytný. Zvonil a zvonil. Dokud Pavel nevypnul sprchu. V té chvíli zvonění ustalo a už se neozvalo. Jen odporné, prázdné ticho. Kapitán se na chvíli zaposlouchal, jestli neuslyší kroky, ale neozvalo se nic.

Znovu pustil vodu, ale znovu ji taky vypnul, ani ne po dvou minutách. Vylezl ven, zabojoval s pokušením jít se tam podívat hned, pak se přece jen trochu osušil, natáhl na sebe župan a prodrbal si mokré vlasy, které ho studily na obličeji. Zvonek umanutě mlčel.

Znovu vrhl pohled ke dveřím a vykoukl kukátkem ven. Chodba byla prázdná. Nikdo tam nestál. I když možná je na schodech...? Otevřel dveře dokořán. Na schodech bylo pusto a prázdno, jen bylo slyšet, že kdosi jde pomalu dolů. Na rohožce před Pavlovými dveřmi ležela červená růže. A u ní lístek, načmáraný zřejmě ve spěchu. Honzovo písmo a jediná věta.

Promiň to zamilovanému bláznovi...

Vždycky se o něm říkalo, že jedná zkratkovitě. I teď to udělal. Sebral růži, klíče a bral schody po dvou, někdy po třech. Pravda, bez bot to nebyl nejlepší nápad, ale on bydlel v šestém patře, byla naděje, že ho stihne.

Už byl skoro dole, když zahlédl mezi zábradlím široká záda.

"Honzo!"

Vysoký útočník se zarazil. Zastavil. A nesmírně pomalu otočil.

 

Nedozvonil se ho a pochopil to jako signál, že co se stalo byl úlet, který možná úletem být nemusel, ale on to zvoral... A Pavel ho už nechce vidět. Ta růže byla na rozloučenou.

Beze slova rozpřáhl paže.

Vletěl mu do náruče skoro doslova, jak neubrzdil poslední schod a pak se ho jen držel. Objímal ho a odmítal se ho pustit. Něco mu říkal a sám nevěděl co. Jen se ho držel a vnímal, že je tady. Byl s ním. Najednou se dole ozvalo třísknutí dveří a Pavel strhnul. Honza ho víc stiskl a pak ho prostě vzal do náruče a rychle přivolal výtah. Měl štěstí a tomu dole ho přebral. U Pavla byli během několika okamžiků. A to, že se ho zlatovlasý princ během té doby nepustil, bylo svým způsobem kouzelné.

Sotva za nimi zapadly dveře Pavlova bytu, přitiskl ho ke zdi a políbil. Nebyl si sice jistý, jestli je to ta nejlepší reakce, ale nic jiného ho nenapadlo. Chtěl vědět, že se mu to nezdá... ŽE i bláznivým blbům přeje bůh. Když se od něj potom odtrhl, zajel mu rukou na šijí a zespoda do vlasů.

"Víš, že jsem idiot?" zašeptal potom.

 Pavel zavrtěl hlavou. "Nejsi... já..." Opatrně se ho dotkl. Přejel mu prsty přes obličej, přes ramena a zpět. Lícní kosti, nos, rty, políbil ho. Pohladil po vlasech. Už raději neříkal nic, jen se mu snažil ukázat, že pro něj není vzduch. Že ho má rád… A miluje...

Honza se na něj podíval a potom odpověděl na otázku, kterou mu Pavel položil před necelými třemi dny, v upršené tmě, kdesi na slovenské silnici. "Ano," zašeptal a políbil ho na spánek. "Chci to zkusit... Jestli ty to chceš zkusit se mnou."

Polibek, který mu Pavel věnoval byl dostatečnou odpovědí. Honza dokonce mohl cítit tu vlnu radosti a štěstí, které teď mladý kapitán vyzařoval.

"Honzo!" Šťastné zamumlání a pak další polibek. Dny beznaděje byly pryč. Honza ho pořád má rád. Jeho Honza... Jeho, to slovo znělo tak zvláštně. Pavel zamrkal, jak se mu v očích ukázaly slzy a znova ho políbil. Honza ho zvedl v náručí a když polibek skončil, dal mu ještě jeden malý na nos. A přiložil svojí tvář k jeho.

"Jsi šíleně zmrzlý, už zas... To chceš nastydnout? A co kotník?" vyptával se naoko přísně, když ho potom nesl do ložnice.

"Ne, já jen... Chyběl jsi mi," hlesl, když se nad ním Honza sklonil a pomalu ho pohladil po tváři. Ležel teď na posteli a chvěl se. Ani ne tak zimou, jako očekáváním. Honzovi svítily v očích hvězdy a on se v nich ztrácel. A jak rád.

 

Polibek na bradu a pak níž.

Ruce na nahém těle.

Jeho vlastní ruce, které Honzu spěšně zbavovaly oblečení.

Polibky. Vášnivé a vřelé. Honzovo tělo na tom jeho. Vůně jemné masti, co používal na ruce. Tlak ve slabinách a pak ten podivný pocit plnosti, který nahradil rychle pocit slasti. Honza, který se nad ním sklání a první pohyb.

Polibek.

"Honzo...."

Pohladil ho po tváři a nechal ho, ať mu ovine nohy kolem boků. Ještě měl vlhké vlasy a na světlé kůži sem tam zazářila kapka. Bylo to nádherné, neskutečné... Opřel se vedle jeho hlavy a znovu se pohnul. Odpovědí mu byl tichý vzlyk. Sklesl na lokty a prsty obkreslil jeho tvář. Chvějící se řasy, pootevřené rty. Bál se, jestli to může vypadat tak dokonale.

"Miluju tě," zašeptal mu do rtů, těsně před tím, než se k nim se vší naléhavostí přisál.

Miluje ho... Honza... Jeho Honza... Pavel tiše vzlykl a pak polibek naléhavě opětoval. Prsty mapoval útočníkova záda a tiše sténal, když si ho bral a líbal. Tehdy poprvé brečel slastí, tak intenzivní pocit to byl. Z očí mu tekly slzy, rozum se vznášel kdesi ve výšinách a přesto Honza dál stupňoval tu nádhernou slast.

Když přišlo uvolnění, bylo to jako smršť.

Křičel.

Křičel slastí a zpoza o sobě v té chvíli nevěděl.

"HONZO!"

Pak oslnivé světlo, tma a pak nic.

Když zase přišel k sobě, ležel v jeho objetí, hlavu položenou na silném hrudníku a Honza ho pomalu vískal ve vlasech. Když spatřil ten mírně dezorientovaný pohled, útočník se usmál a políbil ho na zčervenalé rty.

"Ahoj," zašeptal potom a znovu ho políbil. "Jak je?" Drsná dlaň přejela po Pavlových zádech a přitáhla jeho útlé tělo v barbarském sevření.

"Dobře," zakoktal se maličko a pak se na něj podíval. "Já... omdlel?"

"Tak trochu, ale..." Honza jen s úsměvem zavrtěl hlavou a znovu ho políbil. "Neřeš to. Dokonce mi to i lichotí, že jsem tě tak... oslnil," znovu se zasmál, nedořekl a přitiskl si ho blíž. Pavel s k němu přitiskl, zívl a jak špatně spal předtím, teď usnul hned.

Honza se nad ním chvilku usmíval, potom mu dal pusu na čelo a přitiskl se k jeho zádům. Pavel hřál, ještě rozpálený milováním, a bylo to úžasné. Vysoký útočník zavřel oči a ovinul mu silnou ruku kolem pasu. I bláznivým blbcům přeje bůh... Pod nosem se mu zatočila Pavlova vůně. A vetřela se mu i do snů. V životě se mu nespalo líp.

 

Díval se na něj trochu zamilovaně a pak se nadechl. Ne, tak tohle zvládne. Přeci není padavka. Musí to zvládnout. Nádech výdech a pak let. Hodil kličku těsně před ním a ukradl mu balón a už s ním sprintoval pryč. Věděl, že za ním běží, ale nedal se, znova klička, otočka a už byl u branky. Ani jejich brankář ho nezastavil.

"Gól!" zaječeli kluci, co se připravovali kousek stranou a pochvalně si Pavla změřili. Co se vrátil z té zdravotní dovolené, kde, jak se proslýchalo, ho Koller hlídal, byl jako vyměněný. A hlavně jeho výsledky byly o sto procent lepší. Však si toho všiml taky trenér. A dal to patřičně najevo. Sotva odpískal konec cvičného utkání, vzal si Honzu pod ramenem.

"Tedy, kamaráde, já ho nepoznávám! Nevím, co jsi s ním udělal, ale měl bys to dělat častěj!" rozplýval se halasně na celé hřiště.

Pavel, který tu poznámku zaslechl zalapal po dechu. Nechtěl tady rozvádět, co s ním Honza dělal včera večer i dnes ráno, kdy ho tím vlastně vzbudil. Tak dobře už mu dlouho nebylo, ale pokud by se to trenér dověděl... Raději nemyslet.

Honza po něm hodil rozverným pohledem a pak trenérovi neméně halasně odpověděl. "To se můžeš spolehnout!"

Nikdo z přihlížejících nikdy nepochopil, proč Pavel po téhle odpovědi zrudnul jak pivoňka a raději se rychle zdekoval, a ani to, že se Honza ještě pět minut prohýbal smíchy.

 

Jen, když se ti dva po tréninku potkali před sprchami, Honza ho pohladil ve vlasech a Pavel se jemně usmál.

"A stejně to budu dělat častěji," zašeptal mu do ucha a odpovědí mu byl tichý smích.

Pavel nic neříkal, nebylo ani co.

Princezna našla svého Prince a všechno se zdálo být v nejlepším pořádku.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

:-)

(bacil, 29. 12. 2009 18:32)

super, super a ještě jednou super. Padám smíchy ach jo :-D

...

(ebika, 18. 10. 2009 22:50)

Páni takových povíddeček by tu mělo být víc nádhera:-D

Jejda...

(Bea, 15. 10. 2009 16:07)

Pro magdatu: Eh, díky za upozornění. Někdy holt se ty postavy zrovna nechovají jak by se nám to líbilo a hlavně hodilo do krámu. ;o)

Proč proboha zrovna Koller...

(magdata, 15. 10. 2009 11:24)

...tak to jsem si řekla při zbežném přečtení, ale na druhý pokus jsem pochopila. Moc krásná povídka, tento pár zde má skvělé opodstatnění a když si představím Méďu jak ťapká po pokoji a kouká zpod těch svých krásných blond vlasů... ach bože! tak se ve mě doslova vaří krev.
A jen taková maličkatá poznámečka, naprosto neviná: "v době kdy se Nedvěd stal kapitánem reprezentace, měl již dávno za manželku Ivanu a také dítě, takže rozhodně nebyl sám. Ale to jen tak pro přesnost. Jinak na tom vůbec nezáleží, protože tahle povídka je opravdu skvostná.
Ps : Doufám že zase přibudou další Profesionálové...

=0)

(Teressa, 8. 10. 2009 18:31)

to bol tak nadherny pribeh!!! uz sa neviem dockat nejakej dalsej poviedky ci pokracovania=) rychlo prosiim =)

= )

(Neli, 8. 10. 2009 16:12)

Zazvonil zvonec a sladké romantiky byl konec. Mám radši hokej než fotbal. Takže to znamená co? No? že máte práci holky =D Hezké a vydařené!

Botu mám zutou, noha mě zebe...

(Bezinka, 8. 10. 2009 15:49)

Mám tě můj ptáčku, držím se tebe.
Páni tak tohle je další z řady geniálních povídek v tvé režiji. Vždy když sem zavítám objevím nový, zatím nepoznaný svět, který si okamžitě zamiluju. Takže děkuju jednak za skvělé pohlazení na duši a zároveň za rozšíření obzorů.
XOXO Bezinka

:-)

(Davida666, 7. 10. 2009 23:21)

Moc hezké