Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co slušní chlapci nedělají

5. 12. 2011

Co slušní chlapci nedělají

 

Ve Stínadlech se to k dobrému nehýbalo. Spíš k zlému. I přes Petrovu pomoc se daleko nedostali. Vláďa stále odmítal jejich pomoc a odmítal i Losnu, odmítal celý svět. Tonoucí, který křičí, že pomoc nepotřebuje. Rejholec… To bylo snad ještě horší. A na jeho straně stály Amazonky, se kterými byl také kříž, jak se měli hoši přesvědčit.

Ten týden se s Petrem na plovárnu nedostali. A Jarka se přistihl, že ho to mrzí mnohem víc, než všechny ty trampoty a nezdary v klubu.

Petr se zase učil a dokonce i pohybovat se mohl zase víc. I když pořád to nebyl on, bylo to o mnoho lepší. Navíc, každý večer na Jarku čekal a pomáhal mu, když chtěl s úkoly. Nezlobil se za tu plovárnu, jen byl zvědavý na novinky ze Stínadel.

A dočkával se jich. Občas mu přispěl i nějakou dobrou radou, ale Jarka se s ním o Stínadlech příliš bavit nechtěl. Měl toho dost z klubu a na Petra se vždy příliš těšil, než aby s ním probíral už stokrát řečené. I když chápal, že ho to zajímá, že ho to musí zajímat, vždyť to přece byli vlastně jeho Vontové...

 

A pak Petr jednou večer doma nebyl, když ho Jarka přišel navštívit. Sousedce jen řekl, že se půjde projít. A prý bude venku déle, musí navštívit pár přátel.

"A v kolik odešel, paní Nováková?" zeptal se Jarka, když popadl dech. A to si mohl stokrát opakovat, že je Petr Vont, že se ve Stínadlech vyzná a nic se mu pravděpodobně nestane.

"Asi před hodinou, chlapče. A bral si s sebou berle... Říkal, že svým nohám ještě tak docela nedůvěřuje." Paní Nováková se usmívala. Nemohla tušit, co se odehrává v jeho hlavě.

Jarka slušně poděkoval a zavřel se u sebe. Chtěl si sednout, ale nedokázal vydržet v klidu. Jen rozčileně několikrát změřil pokoj svými kroky. Pak se oblékl jakoby se sám chystal na cestu do Stínadel, dovolil se maminky, jestli může ještě na chvíli ven, úkoly má napsané, ano... A za chvíli už stál na ulici. Na zbylé hochy mu mysl ani nepřišla. Jednal v podvědomém strachu a jednal sám za sebe.

Běžel skoro celou cestu, směrem k Rozdělovací třídě. Ale teprve, když minul dům s jejich klubovnou, začal uvažovat, co vlastně dělá. Nesmysl. Přece Vontové neublíží svému bývalému náčelníkovi. A i kdyby Petr nebyl Vont, tak snad by neublížili nemocnému! Rozpolcený mezi strachem o Petra a vírou, že snad ví, co dělá, si sedl na zaprášené bedny, které kdosi nechal na ulici.

 

Petr mezitím procházel známými ulicemi a díval se. Pozoroval. Poslouchal. Žlutý špendlík na jeho košili zářil a on se opíral o berle. Hoši, kteří občas proběhli kolem něj, mu kynuli a pak běželi dál. Ani nevěděl proč, ale zatoulal se poměrně daleko, až skoro k svatému Jakubovi. A tam potkal starého kostelníka. Pozdravili se a chvilku si povídali. Muž ho znal, často ho vídal a teď se vyptával na jeho zdraví.

"Jde to, přestože by to mohlo být lepší. To víte, úraz," usmál se Petr, pak ještě chvilku poslouchal, načež se rozloučil a šel dál.

Jeho pozornost upoutal jakýsi shluk Vontů ve vedlejší ulici.

"Tak mluv! Přišel‘s čmuchat, co?" hřímal jeden z nich na kohosi, koho drželi ve svém středu.

"Jsou snad Stínadla tvoje, že sem nikdo nesmí?!" odsekl zadržovaný. Vzápětí na jeho tváři přistál políček.

"Jestli si myslíš, že tě nějak ochrání Žlutej květ, jsi vedle! Žlutej květ už to dávno nemá v rukou!"

Zajatec mlčel. Jen chvílemi se zkoušel svým věznitelům vykroutit, aby mohl zpátky na Druhou stranu... Ach, proč jen ten večer neuměl být trpělivý a do Stínadel potajmu vklouznul, i přes všechno, co se mu jako samotnému mohlo stát?

"Co to tam je?!" Petr si ani neuvědomil, že zase mluví jako by on sám byl Velký Vont. Ale byl, i když to za chvíli budou skoro dva roky, co svůj úřad předal.

Vontové se otočili. Petr stál pod lampou a kromě toho, že se opírá o berle, nebylo možno poznat, kdo vlastně je. Jen nezřetelná silueta dospělého.

Hlouček před ním náhle připomínal sousoší, jak asi Vontové vynaložili všechen svůj rozum, aby z té situace vybruslili se ctí. Rozhostilo se dusné ticho.

"Ptal jsem se, co se děje, že toho chlapce držíte jako zajatce?! To si říkáte Vontové?!"

Vůdce hloučku zřejmě dospěl k rozhodnutí ve stejnou chvíli jako vězněný, který vycítil příležitost k útěku. Vzepřel se svým věznitelům, když ti začali ustupovat. Připomínalo to klubko chlapeckých těl. Padlo ještě pár ran z obou stran, potom se roztrhli, chlapec vyletěl kupředu a Vontové zmizeli v průjezdech a na konci ulice.

Petr tam zůstal stát sám, uprostřed najednou prázdné ulice a pak se sám pro sebe trochu smutně pousmál. Ano, mohli v něm vidět dospělého, nebo to mohlo být jinak, ale ten hoch utekl a on si byl podivně jistý, že to byl Jarka…

 

Zastavil se teprve za Rozdělovací třídou a opřel se dlaněmi o potlučená kolena. Pak se nadechl, opatrně, protože i ten nádech ho bolel. Ani tak moc ho neztloukli, ale jak uháněl celou cestu jako štvaná zvěř, píchalo ho v boku... A taky těch pár ran cítil. Nic hrozného, ale nepříjemného dost. Ale na to jakou udělal hloupost mohl dopadnout mnohem hůř. Ohlédl se ještě přes rameno, jestli náhodou nezahlédne někoho známého a potom se vydal domů. Bylo už dost pozdě.

Ano, Jarka ten večer nebyl příliš trpělivý, nechtěl čekat a tak se vypravil sám… A mnoho by za to nedal, že to byl Petr, ten dospělý, který mu pomohl v hodině dvanácté.

 

Petr se zastavil ještě několikrát s hochy ze Stínadel, které znal z dřívějška. Pár zdvořilostních frází a pak jednoduché ahoj a uzdrav se. Nakonec se dostal na Rozdělovací třídu dost pozdě s přesvědčením, že zítra se tam podívá znova.

I když tentokrát by to možná Jarkovi mohl říct. Jestli to skutečně byl on, bylo dost nasnadě, proč tam šel a nota bene sám. Měl o něj strach. Pochopitelné. I když je Vont, tak vlastně už jen bývalý... A do toho ty jeho nešťastné nohy.

Když si odemkl dveře domu, byl už všude klid. A Jarka zcela určitě už spal.

Do svého pokoje proklouzl tiše. Nechtěl paní Novákovou vzbudit. A naštěstí tu starou paní ani nevzbudil. A pak tu byl jeho pokoj a postel. Natáhl se a spal během několika okamžiků.

 

Jarka se probudil dost brzy a nebylo to moc příjemné. Bolely ho svaly a vykvetlo mu taky několik podlitin. A přece necítil vztek, jak by možná měl. Koneckonců, Petr není povinen se mu zpovídat. Spíš cítil lítost, že nepovažoval za nutné mu to říct. Pak sáhl do nočního stolku pro deník. Otevřel ho, nadepsal si datum... A pak ho zase sklapnul. Neměl, o čem by psal.

Ten den byla sobota. Volná sobota, což bylo dobře. Jarka nemusel vstávat. A přece by měl. Měli s Rychlými šípy výpravu. V deset před klubovnou, tak to Mirek říkal. Jarku napadlo, co by se stalo, kdyby nepřišel? I když to bylo vcelku jednoduché, hoši by dorazili v obavách za ním a on by si musel vymyslet zase nějakou lež. Zase lhát. Protože přiznat, že byl včera ve Stínadlech? Sám? Měl v živé paměti, jak takhle málem ztratili Červenáčka. Proto se také včera ohlížel, jestli ho náhodou nikdo neviděl...

Nakonec vstal a došel se podívat do kuchyně, kolik je vlastně hodin. Půl šesté. Příliš brzy. Z Petrova pokoje, když zůstal stát u dveří, nic neslyšel a tak se odvážil nakouknout. Petr tam byl. Spal. Tmavé vlasy rozčepýřené a pokrývku shrnutou do půli nahých zad.

Chlapec se zarazil na prahu a polknul. Nedělal nic, jen tiše dýchal, aby ho snad neprobudil a díval se. Nemohl přestat. Cosi uvnitř mu říkalo, že to není slušné a mravné už vůbec ne, ale nemohl si pomoci, chtěl se dívat. Pozorovat jak se linie Petrovy páteře pomalu pohybuje, když dýchá, jak... Znovu polknul. Petr se ve spánku trochu zamlel a převalil se na záda. Pokrývka mu sklouzla až k pasu. A Jarka si teď mohl prohlédnout to hubené a přeci už zase atletické tělo svého kamaráda

Kousl se do rtů. A cítil, že se mu červeň rozlévá od krku až po kořínky vlasů. Zase mu bylo horko a když před sebe natáhl ruce, klepaly se jako kdyby měl zimnici. Protiklady. Strašné protiklady. Toužil se ho dotknout a zároveň chtěl utéct pryč. Chtěl ho probudit, ale bál se, co by mu řekl. A navíc... tohle bylo zakázané. Věděl to, všichni to věděli, jen se o tom nemluvilo. Mimoděk si sevřel zápěstí, když ho zabolelo.

Petr si právě tu chvíli vybral, aby otevřel oči.

"Jarko?" zašeptal tiše ještě rozespale.

Byl to pocit, jakoby se v pokoji objevil další Vont a vyťal mu ještě jeden políček, který včera nestihl. Byl to nehezký pocit, být zaskočen a zrovna v takové situaci. A na útěk bylo pozdě. Kromě toho by se to vysvětlovalo ještě hůř. Jen sklopil pohled a zůstal stát, nohy mu snad vrostly do země.

"Nestůj tam tak..." Petr se trochu protáhl a pak se pomalu posadil. "Bože můj, kdo tě zmlátil? Tolik…" zeptal se, když si všiml modřin. To už se pokusil zvednout, ale včerejšek ho moc vyčerpal

Bylo by dobré zase říkat pravdu, napovědělo Jarkovi svědomí. Lhaním si člověk nikdy moc nepomohl. Ale stejně měl tělo napjaté a ztuhlé a nebylo to jen od Vontských pěstí. Pomalu překročil práh směrem k Petrovi. Nadechl se. A začal.

"Byl jsem včera ve Stínadlech, když mi paní Nováková řekla, že jsi šel navštívit pár přátel. Hloupost vím. Chytili mě Vontové."

"No, a vyprášili ti kožůšek. Tak pojď, podívám se ti na to," Petr si vzal se stolku lékárničku a pokynul mu ať se posadí. Sám si oblékl alespoň nátělník, sedl si k němu a začal ho ošetřovat.

"Byl jsem se tam projít. Byl jsem zvědavý, co uvidím, koho potkám."

"Proč se vlastně ptáš, když víš, kde jsem byl... au!" sykl, když mu namazal modřinu chladivou mastí. "A kromě toho, já už jsem se včera ošetřil. Myslím to rozbité koleno a odřený loket. Tohle..." Na okamžik se zarazil a podíval se na Petra, "nemusíš..."

"Ale ano, musím, protože ty se zlobíš, že? Za to, že jsem tam šel sám a nic neřekl?"

"Nezlobím se," zavrtěl Jarka hlavou a vnímal jeho ruku na další z modřin. "Já jen měl strach... O tebe..."

"Tos nemusel. Mě tam rozhodně nehrozí výprask jako tobě."

"To mi bohužel došlo, až když mě pustili..." povzdechl si Jarka trpitelsky a sykl, když Petrova ruka přitlačila.

"No, alespoň, že to nedopadlo hůř," usmál se Petr a rozčepýřil mu vlasy

Konečně se na Jarkových rtech objevilo cosi jako náznak úsměvu. Předtím byl skleslý a tvářil se zahanbeně, ale v Petrově přítomnosti to dlouho nešlo. Jenže ho na jazyku začala pálit jiná otázka. A neměla co dělat se Stínadly, ani s Petrovými kamarády. Měla co dělat s jeho myšlenkami, které mu letěly hlavou, když ho ještě před několika minutami pozoroval, jak spí.

"Petře?"

"Hm?"

"Máš mě rád?"

Petr se usmál a políbil ho do vlasů. "Ne, miluji tě."

"A nevadí, že jsem," zadíval se mu do očí, "tobě nevadí, že jsem... chlapec?"

"Ne, nevadí mi to," usmál se Petr. "A tobě vadí že jsem muž?"

"Je to zvláštní," připustil Jarka. "Je zvláštní... a je to zakázané. Ale já nevím, já si neumím představit, že bys byl dívka."

"No, já u tebe taky ne, takže je to v pořádku, nemyslíš?" usmál se Petr.

Jarka už nic neříkal, jen se o něj opřel, zády o jeho hruď a zaklonil hlavu, až jeho vlasy pošimraly Petra na rameni. A kamarád mu položil ruku kolem pasu. Opatrně, aby se vyhnul modřinám, i když jich nebylo mnoho. Bylo to zvláštní, takhle Jarku držet, dotýkat se jeho holé kůže... jen tak.

Tak ho jen tak držel a nic neříkal. Ani nebylo co. Jarka odpočíval a on si užíval jeho blízkosti. A políbil ho do vlasů.

 

* * *

 

„Jak je Petrovi?“ zeptal se Jarky o pár dní později Červenáček. Jen tak, mezi řečí.

„Docela dobře. Zřejmě to nejde tak rychle, jak by si přál, ale když si vzpomenu, co tenkrát lékaři říkali…“ Jarka trochu pokrčil rameny.

„A co ve Stínadlech?“ vyhrkl náhle Jindra.

„Kdyby něco věděl, řekl by nám to, přepokládám.“ Ve dveřích klubovny stál Mirek.

„To zcela určitě.“

„Dalo se to trochu předvídat, Vontové ho mají asi rádi, ale do jejich záležitostí už mu vlastně nic není. A když Vláďa odmítá i nejlepšího přítele, těžko bude poslouchat někoho dospělého…“ Mirek se tvářil pochybovačně.

"Ale přece má mezi ostatními autoritu, nemyslíš?" zeptal se Jindra, zatímco Mirek dál Jarku pozoroval. Tiše. Zkoumavě.

"No to si ano, jako poslední velký Vont. Ale už je dospělý,..."

"No, chodí na vysokou a co?" zajímal se Rychlonožka. "To ho nedělá dospělým."

"Ale už předal Velké Vontství, nebydlí ve Stínadlech," Jarka pokrčil rameny. "Nevím, možná se mu podaří něco z Vontů vytáhnout, ale nespoléhal bych na to. A kromě toho, vždycky jsme si přece poradili sami, ne?" Rozhlédl se po ostatních hoších.

"To je taky pravda," přikývl Červenáček. "Vždycky jsme si poradili. Petrova pomoc je vítaná, ale když neuspěje, tak prostě budeme dělat, co umíme."

"To ano," souhlasil Jindra Hojer. „Přeci to zvládneme jako vždycky."

"Mirku?" podíval se Rychlonožka na kamaráda, který pořád stál u dveří a nehýbal se.

Jarka se jeho směrem podíval také. Najednou mu bylo nevysvětlitelně úzko a připadal si, jakoby se tím mlčením propast mezi nimi ještě prohlubovala.

"No, pravdou je, že si zvládneme pomoci i bez dospělého. Přeci jen, už nemá tu autoritu, co dřív," pronesl konečně Mirek a pak se usmál na Jindru. "Ale to budeme řešit až potom, teď je na pořadu nedělní výprava."

Jarku trochu bodlo u srdce, ačkoliv nevěděl proč. Ale zato věděl, že je mu Mirek zase o kousek vzdálený. A trochu ho překvapilo, že Mirek dává přednost organizování nedělní výpravy před palčivým tajemstvím, které ukrývaly Stínadelské uličky a jejich nešťastný vládce. To bylo - zvláštní.

Možná, že si to nechtěl připouštět, ale stín Široka ho možná příliš děsil. On, Mirek Dušín, byl vedoucím Rychlých Šípů, Petr Šimon byl Velký Vont. Žárlivost? Strach? Na nedělní výpravě byl jasným vůdcem on, ale tam ve Stínadelských uličkách?

A kromě toho... Jarka. Jeho nejlepší kamarád. Pravá ruka. Opora a druhý vůdce klubu. Jednou jedinkrát se nepohodli, jednou jedinkrát. Tenkrát, v tom nešťastném setkání s Mirkem Danešem, které zaplatil životem Bublina. To byla jediná chvíle. To si ani ruku nepodali. Ale přesto to klub ustál.

Jenže teď měl Jarka tajnosti a on už nebyl přítel, kterému se chodil svěřovat.

 

Když schůzka skončila a oni měli naplánovanou nejen výpravu, ale také další cestu do Stínadel, Mirek si na Jarku počkal. A před klubovnou ho pak vzal za ruku.

"Jarko? Co je to v poslední době s tebou?“

Přítel ho obdařil nechápavým pohledem. "Co je se mnou?" odpověděl potom otázkou. "Já mám spíš obavy, co s tebou..."

"Co by se mnou mělo být, Jarko?"

"Já nevím, jak se díváš, jak... Přijde mi, že se kvůli něčemu zlobíš. Nebo trápíš."

"Připadá mi, že… Že už mi nevěříš, Jarko. A že možná, je teď pro tebe Široko důležitější než my."

Tmavé oči naproti němu se téměř ztratily ve tmě, když Jarka zamrkal. "Jak tohle můžeš říct," zašeptal po chvíli. "Jak... Široko je pro mě přítel, stejně jako ty, Jindra, Rychlonožka, Červenáček. A věřím ti, Mirku. Jsme přátelé už dlouho a já to přátelství nechci ztratit. Myslel jsem že to víš."

"Jen… Prostě mi to tak připadalo. Ale jsem rád, pokud se mýlím. Jen… Prostě jsem asi žárlil. To je celé,“ trochu smutně se usmál Mirek.

Jarka jen potřásl hlavou. Tak tedy ho kamarád opravdu podezříval z nečisté hry. Bolelo to víc, než si myslel. Přesto mu však podal ruku, aby se rozloučil.

"Budu muset jít, uvidíme se zítra ve škole."

"Zítra," přikývl Mirek a sevřel jeho dlaň. "Nashledanou."

"Nashledanou."

Pak se Jarka otočil a pomalu se vydal k druhému konci ulice. Musel se přemáhat, aby šel klidně. Ale za rohem se rozběhl, jakoby ho štvali všichni Stínadelští. Doma, už aby byl doma. To mu letělo hlavou a uháněl, že téměř nestačil s dechem. Doma... U Petra.

Zase lhal. Neříkal Mirkovi všechno a taky mu docela nevěřil. Nemohl mu přece říct, kdo ho líbá na dobrou noc, které oči se mu vkrádají do snů. Přece mu nemohl říct, že se zamiloval do chlapce. To bylo zakázané, nemravné a nechutné. Možná, že by to Mirek tak neviděl, ale v tomhle se na jejich přátelství spoléhat nechtěl. Mirek byl příliš slušný, příliš čestný... A byl přítel. Jarka z celého srdce doufal, že i přes to všechno, pořád jsou přátelé.

 

Rychle vyběhl schody, u dveří málem upustil klíč, ale nakonec přece jen vklouzl do bytu. Rodiče nebyli doma, v kuchyni našel lísteček, že je pozvala paní Krychlíková na večeři, vrátí se asi kolem desáté. Opřel se rukama o kolena a snažil se vydýchat.

"Jarko?" ozval se za ním tichý hlas. "Co se stalo?" Petr stál ve dveřích. "Promiň,“ řekl, když sebou chlapec trhl, "ale tvůj otec mi dovolil si u vás číst. Má v knihovně zajímavé kusy a tak jsem se asi zapomněl..."

Mladík jen zavrtěl hlavou. V kuchyni bylo zhasnuto a jediné světlo sem dopadalo zvenčí. Upřímně doufal, že v tom tlumeném pološeru si Petr nevšimne, jak moc ho ten rozhovor s Mirkem vzal. Zvláštně a podivně, protože si právě teď, když se díval na Petrovu siluetu ve dveřích, uvědomil, že to možná celé mohlo mít ještě jiný důvod.

"Nic se nestalo, " - zase lež - "našel jsi tam něco zajímavého?"

"Ano, pár zajímavých knih ještě z doby před válkou. Ale to asi víš." Petr překulhal blíž a pak se na něj podíval. "Jarko, co tě trápí?"

"Mirek," hlesl chlapec po chvíli, protože Petrovým očím lhát nedokázal. A uvědomil si, že jeho dlouholeté přátelství s nejčestnějším chlapcem, kterého kdy poznal, zřejmě opravdu dostalo trhliny, které už nikdy nespraví.

"Co je s ním? Není to teď mezi vámi zrovna ideální, že?" zeptal se Petr tiše, pak k němu přešel a objal ho kolem ramen. "Můžu za to já, že?"

"To je nesmysl. Mirek mi to sám dnes přiznal, prý žárlí," povzdechl si, když se ocitl v jeho hřejivém sevření. "Bude to těmi Stínadly, má strach o Vláďu i o klub. Pokaždé měl podobný strach. Určitě se taky bojí, co s klubem bude, až složíme maturitu... určitě je to jenom..."

"Určitě je to jen normální kluk, co se bojí změn a toho, že ztrácí autoritu. Tohle je normální, Jarko, Mirek není svatý... I když je to asi nejslušnější kluk, co znám, svatý není."

"To vím taky," povzdechl si a přitiskl se k němu ještě trochu víc. "Vím. A proto mu musím lhát. I když nechci. Musím mu lhát, když se ptá na tebe, protože pravdu mu říct nemůžu. Nejsem si jistý... Nechci ho ranit. A nechci tě přivést do problémů."

"A bolí tě, když mu neříkáš pravdu. Možná bych měl odejít a najít si zase byt ve Stínadlech, přeci jen něco malého by tam mohlo být. Po rodičích..."

"TO NE!" Jarka to vyhrkl dřív, než si uvědomil, co říká. Ale ta představa byla... Nepředstavitelná. Zvykl si na jeho přítomnost. Zvykl si, že k němu může přijít, může u něj dělat domácí úkoly, nebo jen mlčet a dívat se do prázdna, že s ním může být, kdykoliv.

"Klid. Klid, já to jen navrhl. Zůstanu tady jestli chceš, ano?"

"Copak bych ti nechyběl?" položil Jarka další otázku, dřív než si ji stačil rozmyslet. Ale zrádné podvědomí mu ji samo vsunul do úst. Znamená pro Petra totéž, co on znamená pro něj? Zůstane, když si to bude přát, ale chce to taky? Zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Petr byl ještě o půl hlavy vyšší, ale už brzy ho zřejmě doroste.

"Chyběl, to víš, že bys mi chyběl… A moc."

Chlapec se najednou spontánně vytáhl na špičky a rozechvěle se přitiskl k jeho rtům. Petr byl jistota, když už všechno ostatní selhávalo. A Petra miloval. Ten ho přivinul k sobě a polibek jemně opětoval. Opatrně ho líbal a pak pohladil po zádech.

"Neboj, neodejdu," zašeptal, když polibek skončil.

"To je dobře..." usmál se Jarka. A pak si připomněl, co ho napadlo, když ho tu Petr nachytal. "Mám ještě jednu.. obavu," pronesl tiše, ale odhodlaně. Pak se rozhlédl po kuchyni. "Ale šel bych... ke mně, do tvého pokoje chodím pořád." Vzal ho za ruku.

"Dobře," souhlasil starší z mladíků a přítele následoval.

 

Jarka si sedl na postel a on sám na židli, kterou mu nabídl. „Tak, co se děje?"

"Napadlo mě to, když jsem dorazil domů. A... je to absurdní, dočista šílené. A jestli je to pravda, tak to asi nikdy nezjistím... Ale možná, možná, že Mirek žárlí protože..." zatěkal očima ze strany na stranu, tohle se mu neříkalo lehce.

"Protože?" pobídl ho Petr jemně.

"Protože ke mně cítí to, co já cítím k tobě!" Konečně našel ten správný slovní obrat.

"A víš to jistě?" zeptal se tiše Petr a podíval se mu přímo do očí.

"No… Nevím!"

"Ale mělo by se to zjistit..."

"Jak?"

"Co Mirek a děvčata? Nebo ostatní kluci?"

Jarka se zamyslel. Přitáhl si kolena k bradě a pevně je objal rukama. Mirek a děvčata, Mirek a ostatní kluci. Vlastně si nikdy nevšiml, kromě těch prázdnin, že by se Mirek kolem dívek motal nějak víc, než předtím. Když tenkrát zachraňovali to děvče z vody, museli k sobě hodně blízko... Ale Mirek, Mirek přece potom říkal, že se mu líbila. I když se skoro dotýkali, jak usilovně šlapali vodu.

Zdvihl hlavu a podíval se Petrovi do očí.

"Nejsem si vědom..." zašeptal po chvilce. Přišlo mu, že je Petr znepokojený.

"Tak možná jen vidíš čerta na zdi. To nic, Jarko, to bude dobré. Třeba, když si uvědomí, že nejsem nebezpečný."

"Jenže ty jsi nebezpečný," usmál se chlapec náhle a natáhl ruku, že ho mohl pohladit.

"Opravdu a jak?“ zvedl Petr obočí.

"Protože jsi člověk, kterého miluji. Celým srdcem." Sevřel mu konečky prstů Jarka. Jeho dlaň hřála. Petr se k němu nahnul a pak ho jemně políbil na ústa. Opatrně a velmi něžně, aby ho nevyděsil. Jarka ho pohladil po tváři a polibek nesměle opětoval. Byl proti němu příliš nezkušený v takových důvěrnostech, ale dělal to s nadšením a to bylo víc, než cokoliv jiného. Nakonec mu ovinul ruce kolem krku. Petr si ho opatrně přitáhl blíž a jen ho hladil po vlasech a občas do nich políbil.

A přestože Jarku napadala spousta věcí, jako třeba, jak to vlastně bude dál? Až se Petr vrátí do školy? Jestli někdy skončí jejich pátrání ve Stínadlech? Až se prostě doberou konce a budou na křižovatce? - Přesto si v tu chvíli připadal absolutně v bezpečí. I když se Petrova ruka osmělila a rozepnula mu knoflík na košili.

Neudělal nic víc, než že mu rozepnul jeden knoflík a pohladil ho po krku. Jemně a občas se odvážil ho políbit na bradu a pak níž. Chlapec jen vzdychl a zajel mu prsty do vlasů. Zakázané ovoce nejlépe chutná. Petr byl navíc skutečně ohleduplný a něžný. A Jarkovy ruce se naprosto mimoděk ocitly za límečkem jeho košile. Mě ji jako on zapnutou až ke krku, ale i Jarka se pomalu osmělil, a rozepjal jeden knoflíček.  Petr se usmál a políbil ho… Teď trochu víc.

Někteří lidé by říkali, že je to hřích, aby se takhle dotknul chlapec chlapce, ale jemu to připadalo nádherné. Bylo to zvláštní, ano, ale něco tak příjemného nemohlo být špatné. Jarka ležel na posteli, Petr seděl vedle něj a skláněl se nad ním, aby ho mohl líbat. Ještě pořád byl hubený, jen stín jeho dřívější síly i rychlosti, ale aura Široka z něj vyzařovala pořád. A jeho oči se propalovaly do chlapcovy duše víc a více.

Když Jarku hladil, když mu polibky sjel na krk a pak až tam, kde se rozevírala košile, a znova se vrátil k ústům, která polibky jemně otevřel a pak pohladil jazykem. Trocha zmatku v těch tmavých očí, ale díky bohu, žádný strach. Dával mu plnou důvěru, protože tohle bylo nádherné. Tajemné a rozčilující. A Petr by mu nikdy neublížil. Když ho znovu políbil, a to nejodvážněji za celou dobu, Jarkovy ruce nahmataly druhý knoflík jeho košile.

Jen ho dál jemně líbal, občas přejel ty sladké rty jazykem a občas vklouzl dovnitř, ale nikdy ne na dlouho. Držel Jarku za obličej a druhou ruku měl vedle něj. Nechtěl ho děsit, i když si přál… pomilovat ho.

Jarkovy ruce, připomínající neodbytné ještěrky, mu rozepnuly ještě jeden knoflík a potom mu jedna z nich vklouzla za košili a dotkla se jeho holé kůže. Věděl, co ta dlaň cítí. Jeho žebra, která se ještě nestihla dostatečně obalit svalstvem. Kdyby sjel na záda, nahmatal by obratle páteře. Ale Jarkova dlaň dál setrvávala na jeho hrudi. Petr se k němu víc sklonil a vklouzl jazykem víc do jeho úst. Rukou pomalu postupoval níž a začal ho hladit. Ne moc a přes košili, ale přesto to Jarka cítil.

A najednou ho chlapec strhl k sobě. Naprosto nečekané, spontánní gesto a síla, které se Petr ještě nebyl schopen ubránit. Ano, teď by ho Jarka přepral. Až na to, že se s ním nepral, jen ho připravil o rovnováhu, takže se položil vedle něj do vonících peřin.

"Petře," zašeptal Jarka a přejel mu opatrně dlaní tvář. "Petře... Co to děláme?" zeptal se potom, ale než mu stihl odpovědět, přes rty mu přeběhl drobný úsměv a pak se k němu přitiskl zpátky. Chtěl, aby ho líbal, och panebože, jak moc to chtěl.

"Něco, co by se moc nemělo, ale co dělají všichni zamilovaní," usmál se Petr a políbil ho víc. Rukou doputoval až na jeho břicho, kde ho začal hladit, až sebou Jarka trochu zamlel. Pak se kousl do rtů a přimhouřil oči. Byl sladký, schovaný v tom pološeru, ve vlastní posteli, zčervenalý a lehce zadýchaný. A pak mu na hruď přitiskl obě své dlaně. Chvilku to vypadalo, že ho chce odstrčit, ale jenom ho hladil. Byl to tentýž pocit, který ho pronásledoval ve snách, kdy se mu zdávalo, že Petr leží vedle něj.

"Šššt, líbí se ti to?" zeptal se tiše Petr a pak opatrně zajel na podbřišek, připravený kdykoliv ruku stáhnout. Jarka jen tiše oddechoval a díval se na něj, neříkal nic. Pak jeho ruce sevřely Petrova ramena a přitáhl si přítele blíž. Bylo mu jedno, co bude ráno. Teď bylo teď a oba věděli, že tohle už se nemusí opakovat... Políbil ho. Stejně jako on líbal jeho.

A Petr se k tomu nechal strhnout. Věděl, že Metelkovi se vrátí nejdříve za tři hodiny. Měl čas, měli čas. Políbil ho. A pak sjel rukou na jeho klín a trochu ho přes látku promnul.

Jarka tiše zasténal a jeho tělo sebou trhlo, když ho takhle pohladil. Tohle... V koutku duše si přiznával, že na tohle myslel už nesčetněkrát, i na to ostatní. Dokonce otci prošmejdil knihovnu, až na nejspodnější polici, úplně vzadu našel knihu, kterou potřeboval. Nebyla příliš stará a nebyla ani příliš používaná. Nakonec ji jen prolistoval, byla o chlapcích a dívkách, ale od té doby byl trochu znepokojený. A když potkal Petra... Znovu zasténal a trochu ho kousnul, když byla jeho ruka neodbytná.

Petr ho jen víc políbil a pak mu rozepjal opasek a pomalu vklouzl za kraťasy i spodní prádlo. Čekal, zase chvíli čekal jestli ho neodstrčí, ale když ho Jarka jen víc objal a políbil, začal ho hladit v pomalém, ale o to příjemnějším tempu.

Hruď jeho přítele se trhaně zdvihala a klesala, jak se Jarka marně snažil ovládnout svůj dech. Ale pořád se neměl k tomu, aby ho zastavil. Co Petr dělal už přesahovalo hranice všeho, co si doposud uměl představit, o tomhle se přece nemluvilo, tohle slušní chlapci nedělali. Jarka měl pocit, že už dávno není slušný chlapec. A nijak ho to netrápilo, měl Petra a Petr... Vhánělo mu krev do tváří, když si uvědomil, co dělá, kde a jak se ho dotýká.

Podvědomě stahoval nohy k sobě, jednu ruku zatínal do povlečení a druhou do Petrova ramene. Objímal ho, držel a pak zase líbal. Tiše mu sténal do rtů, když Petr začal zrychlovat, měl pocit, že bude křičet už moc nahlas.

"Líbí?" zeptal se tiše Petr.

Mezi rty mu prošel jen slabý vzdech, když mu chtěl odpovědět, tak raději pouze přikývl. Oči mu zářily, toho si Petr všiml i v té polotmě, která je obklopovala. Znovu ho nedopatřením kousl, když Petr sevřel ruku, a držel se ho jako poslední záchrany.

"Petře, můj bože! Petře!" zašeptal nakonec to první, co mu obluzené vědomí dovolilo.

Petr ho jen políbil a pak ještě víc zrychlil... A mladík už přestal myslet docela.

Po chvíli se v jeho náručí neovladatelně zachvěl a kousnul ho do třetice, jak chtěl ztlumit svůj výkřik v jeho rtech. Nepodařilo se, alespoň ne docela. Jeho boky s sebou škubly, chvilku měl pocit, že vidí vybuchovat hvězdy na obloze, a pak se mu od páteře začal celým tělem šířit pocit klidu, ospalosti... A lásky. Neskutečné lásky, kterou k němu cítil.

 

siroko-a-jarka.jpg

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

...

(Profesor, 24. 6. 2016 22:08)

Krásné.

Bude pokračování?

(Erka, 7. 2. 2016 2:21)

Nádherný příběh :-) Je to už pár let, tak to asi moc nadějné není, ale pokračování by bylo skvělé :-)

*****

(Milwa, 26. 12. 2014 17:47)

Jak jsem na chalupě,našla jsem starou knížku jak se točil seriál rychlé šípyXD tak jsem si to prostě musela přečíst znova,nevím pokolikáté už,ale zase jsem si posteskla že není pokračování,jako u Bobří řeky. Tak budu zase jen doufat a snít:3 Je to kouzelně napsané!

Moc pěkný příběh,

(Lucinka, 4. 6. 2013 19:27)

jen pokračování by to chtělo :-)

To je nádherné!

(Azrea, 28. 2. 2013 20:06)

Opravdu, opravdu nádherné a slaďoučké a..., a... geniální.
Prosím, celá moje bytost prosí o pokračování, prosím, prosím na kolenou...
A mezi námi myslím, že by se pan Foglar vůbec, ale vůbec nezlobil. Možná trošičku, ale hned by ho to přešlo, ikdyž... Co my víme?

klobouk smekajík

(Rebelka, 22. 2. 2012 11:01)

Tuhle povídku jsem objevila teprve včera a od té doby jsem ji stihla přečíst dvakrát až třikrát :o). Hrozně se mi líbí, že se tu fikce tak krásně prolíná s kánonem, že je to celé uvěřitelné a že prostor dostávají i ostatní Rychlošípáci.
A jak naznala Kleio, když jsem jí tuhle povídku doporučovala, je to tak krásný pairing, že Mirka kvůli němu klidně přenecháme Jindrovi :o).

------

(vivien.lo, 15. 1. 2012 3:57)

krasne dekuji

...

(Falkira, 20. 12. 2011 13:55)

Skvostné. Napsané s takovou něhou, která skoro dojímá. Děkuji za krásný zážitek.

...

(Rowene, 16. 12. 2011 14:28)

Brilantní!

Pomaly ďalej zájdeš,

(Mononoke, 16. 12. 2011 13:05)

keď Peter vie ako a Jarka mu verí.
Krásny obrázok k tomu.

:)

(Clowers, 7. 12. 2011 10:04)

Och, no nádhera, děkuji moc :)

:-)

(Shadowfox, 6. 12. 2011 17:57)

Úplně snové, jsem omámena. Petr i Jarka jsou opravdu skvostný a pár a Milwina ilustrace to všechno jenom podtrhla jako nějaká skvělá tečka na závěr. Opravdu krásné- o co víc jsem se těšila na tento díl o to víc se budu těšit na ten další. :-)

...

(Profesor, 5. 12. 2011 22:41)

Moc pěkné. Něžné.

..

(Anne, 5. 12. 2011 22:38)

Náhody neexistují, včera jsem přečetla předchozí kapitoly a na komentář jsem se nezmohla a dneska jsem se vrátila s tím, že vyplodím něco duchaplného, tak díky nové kapitole, opět nevyplodím. Děkuju za tak nádherný zážitek - i s předchozích kapitol.

...

(majuar, 5. 12. 2011 18:10)

Asi se rozplynu z krásy a něžnosti téhle povídky. Je mi skutečně ctí, že mi bylo umožněno takový skvost číst. Díky :)