Jdi na obsah Jdi na menu
 


Deník Velkého Vonta

 

Dvacátého října.

Složil jsem všechny zkoušky a jsem ve třetím ročníku, líbí se mi to. Konečně něco do čeho se mohu pustit s vervou. Jen Stínadla mě nějak lákají, vím, že situace tam není nejlepší a stále za ně cítím odpovědnost. Navíc se mi podařil husarský kousek. Sehnal jsem pár chlapců, co se mnou půjdou hledat Ježka. Musíme ho najít, jinak situace doma - v mém starém domově, bude na spadnutí. A nechci, aby to spadlo do doby před Vojtěchem, to by bylo zlé.

 

Téměř zapomněl dýchat. Tohle znal. V tu dobu oni... ne, nebyli ve Stínadlech, ale blížil se ten čas, kdy tam zase měli jít. V tu dobu Široko s Emilem Hačiříkem a dalšími pátral po Ježku v kleci!

Namáhavě polkl a obrátil pár stránek. Zápisy nebyly pravidelné. Některé byly krátké, jiné dlouhé, střídaly se tam kresbičky, náčrtky fantastických věcí. Jarka se mimoděk usmál, ale i když si přišel strašlivě provinile, že tady listuje jeho vzpomínkami, nemohl se přimět, aby deník zavřel.

 

Dvacátého prosince.

Konečně! Mám u sebe Ježka, ale bylo to vykoupeno něčím strašlivým. Skoro se stydím, když se dívám na ty, kdo by chtěli vést dál Stínadla. Za toho chlapce, za sebe, za Vojtěcha Vonta. Musím je vyzkoušet. Všechny... Protože jinak… Stínadla se musí udržet. Musí si udržet pospolitost, protože mám strach. Za hranicemi se něco začíná dít. Táta říká ať se učím jazyky. Má pravdu. Začínám. Němčinu, ruštinu... musím znát víc. Ještě že naši mohou odjet za příbuznými pryč, za moře. Jen aby to bylo včas.

 

V pokoji se zšeřilo, na dveře zaklepala maminka.

Jarka na její žádost jen s nechutí deník odložil a dostavil se k večeři. Jídlo moc nevnímal. Cítil se zvláštně. Ani v dobách, kdy se honili za Stínadelským přeludem, se takhle necítil. Podivně. Strašně podivně. Ten deník ho lákal. Přitahoval. Byl to ten samý pocit, který ho tehdy donutil, aby se vrátil ještě jednou Širokovi pomoci. Dojedl mechanicky večeři, sklidil se stolu a popřál rodičům dobrou noc. Nezvykle brzo, tatínek se ho ptal, jestli mu nic není. Jen zavrtěl hlavou, to ta dnešní výprava.

Rychle se umyl, převlékl do pyžama a zalezl pod peřinu. Nerozsvěcel, zvenčí šlo ještě dost světla. Znovu obrátil pár stránek.

 

Třetího února.

Nemohu ven. Jsem nemocný. Že by taky ze stoky? Z podzemí? Nevím, mám strach, nemohu tak Stínadla nechat. Bojím se o budoucnost a neudržím ani hrnek. Naši mají odjet, přesvědčil jsem je. Za mořem budou v bezpečí. Já tu zůstanu na škole, vezmou jen sestru a bratra. Neví proč chci zůstat, myslí, že kvůli dívce, není to pravda. Kvůli Vontům...

 

Tiše vzdychl  na okamžik zavřel oči. Nepochopitelně ho rozbolela hlava, ale mohly to být jen namáhané oči. Choulil se ve vlastní posteli, zády přitisknutý k studené stěně a srdce se mu bůhví proč svíralo, až to téměř bolelo. Prsty přejely po ohmataných deskách. A potom znovu namátkou obrátil pár stránek. Bylo to, jako kdyby si s ním Petr povídal... Jako kdyby s ním mluvil. Kvůli němu lhal i nejlepšímu příteli.

Obrátil znovu několik stránek.

 

Třetího března.

Jsem zase ve škole. Říkám si, že bych měl deník spálit, ale nemohu. Jako jeden z mála toho ví tolik, že může být nebezpečný, ale pokud bude problém spálím ho. Ale teď, když naši odjeli a já tu zůstal sám a přeci s lidmi, je to můj opěrný bod. Myslím, že by neměl, ale na druhé straně Honza z medicíny tvrdí, že psaní deníku je forma sebereflexe a dobrá psychoterapie. Docela rád bych se s ním zase setkal. Možná, by mi dokázal zodpovědět na moje otázky... Možná by mi dal odpovědi, které by se mi nelíbily.

 

Najednou začal být zvědavý. Nehorázně zvědavý. Bolest hlavy už přešla, cítil se jen podivně rozechvělý, když pohledem klouzal po tom úhledném písmu, slovech a větách. Najednou to chtěl vědět. Psal Široko i o nich? Vždyť se několikrát potkali. Psal i o té chvíli, kdy na něj uspořádali hon, kdy jim předal Ježka v kleci? V zasutém koutku jeho mysli se dychtivě vynořila otázka, psal i o mě?

Sáhl do stolku pro baterku a když její měkké světlo osvětlilo deníkové zápisy, otočil dalších pár listů. Tady někde, tady někde to musí být!

 

... Myslím, že jsem ty kluky viděl, nepatří sem. Ne, jsou z Druhé strany, tím jsem si jist. Úplně. Vždyť i já tam teď žiju. Ale chodí sem a zkoumají. Pátrají… Po čem? Kdybych byl Velkým Vontem, nechal bych je přivést a vyzpovídal bych je. Přiznávám, dozvídal jsem se podivné věci a jsem zvědavý stále víc.

Dnes čekají Velký hon. Na Široka… Komické jak se mě bojí a touží po Ježku. Mám dobrou kondici, i když poslední dobou jsem trávil spoustu času nad rýsovacím prknem. Půjdu se připravit. Ach… Zase cítit vítr ve tváři!

 

Zamrkal. Pak se krátce usmál. Uvažování Velkého Vonta, ano, tady to jasně viděl. Přivést, vyzpovídat. Vontský náčelník. Ten největší.

Stočil se do klubíčka a přetáhl si peřinu přes hlavu. Oknem do pokoje dopadalo měsíční světlo smíšené s tlumenou září lamp. Tady už jsou elektrické. Ale ve Stínadlech stále hoří ty plynové. Ty s nazelenalou září tajemna. V jejich světle... se to všechno stalo. I ten hon na Široka.

 

Hm, myslím, že jsem tentokrát přecenil své síly. Budu muset zase začít víc cvičit, až se mi koleno uzdraví. Přiznávám, překvapili mě. Rychlé šípy, tak si říkají. Jistě, něco jsem o nich slyšel a mělo mě to napadnout, že strkat nos do Vontských věcí budou zrovna oni, ale nemohu žít už jen Stínadly a Vonty, mám svou školu a práci. A tak mě překvapili… příjemně. Nakonec jsem jim dal Ježka... A poslal je pryč.

Přesto se jeden z nich vrátil, aby mi pomohl domů. K lékaři a dokonce se mi představil. Jarka Metelka. Chytrý a pěkný chlapec. Rychlý, to jsem si všiml. Má tmavé oči, takové plaché. Ne jako ten malý zrzek, kterému říkají Rychlonožka, ani takové ty předčasně moudré jako Dušín. Ne… Jsou jako hořká čokoláda... Zvláštní… Na chlapce.

 

Jarka znovu zamrkal a polilo ho horko. Naprosto jasně cítil, jak se mu tváře zalévají červení a jak to pokračuje někam dolů. A dolů a dolů... Stiskl nohy k sobě a schoulil se ještě víc. Najednou nevěděl. Chtěl i nechtěl přestat. Nechtěl číst už dál. Už ne. Ale stejně jako na sebe přitahoval jeho pohled Široko sám, stránky jeho deníku měly tentýž účinek. Chtěl přestat číst, ale nemohl. Nemohl se od toho odtrhnout, nešlo to. Skoro ho to fyzicky bolelo, jako se mu už svíralo srdce. Byl to hrozný pocit.

Připadal si jako v horečce. Nevěděl, co dělat. Nechtěl to vědět. Kdyby ještě věřil na pohádky, přísahal by, že ten deník je očarovaný. Musel být očarovaný. Znovu zavřel oči a nechal je zavřené dlouho. Snažil se na nic nemyslet, nevzpomínat, prostě si vyčistit hlavu. Pak se podíval na hodiny, bylo půl dvanácté. Poslední zápis, zašeptal sám sobě v duchu.

Volba Velkého Vonta. A zítra deník vrátím. Neměl jsem ho vůbec otvírat. Neměl.

 

Volba proběhla tak, jak jsem doufal. Můj nástupce bude hoden postu Velkého Vonta a ve Stínadlech snad již bude klid. Jsou tu i Rychlé šípy. Je tu i on. Jeho oči mě pronásledují celou dobu. Cítím, že mé zásady jdou k čertu. Začínám mít strach. Tohle... musí být z horečky, to teplo, které mi přejede po zádech. Nejsem ještě zdravý. Poslední dobou vůbec.

Ale ty oči... ty oči…

 

Sklapl desky, zpod peřiny se vyplížila jeho ruka a vší silou mrštila knihu na opačnou stranu pokoje.

Pak se otočil čelem ke zdi a přitiskl se k ní. V kontrastu s jejím chladem si uvědomil, jak hoří. Nebylo mu dobře. Vlastně mu bylo docela zle, ale přece nebyl nemocný. Jen se bál otočit. Bál se vystrčit hlavu, podívat se kam ten deník dopadl. Bál se pohnout. Třásl se po celém těle a cítil, že mu na kůži vyráží pot. Zavřel pevně oči a začal počítat.

Usnul při sto padesáti a ze snů si naštěstí nic nepamatoval.

 

* * *

 

Ráno se vzbudil podivně rozmrzelý a málem zaspal do školy. Naštěstí ho maminka vzbudila a vypakovala ho z domu, takže to stihl. A deník Velkého Vonta mu v domnění, že je jeho, hodila do brašny. A tak se stalo, že o velké přestávce ho svíral v rukou. Zase

Díval se na něj, jakoby byl napuštěný jedem. Jakoby na něj měly v příštím okamžiku vtrhnout tlupy rozzuřených Vontů. Spolužák se ho na něco zeptal, ale nevnímal ho. A pak... pak ho znovu otevřel, veden tím neodolatelným kouzlem, tím magnetismem, který ten sešit vyzařoval. Otevřel a začetl se. Zase. Znovu. Nemohl si pomoct.

 

Vláďa vede Vonty dobře a přeci mě prosí, abych se občas zastavil. Nestydí se přiznat, že potřebuje pomoci. Není to ukázka slabosti, ale mohlo by to tak být chápáno. To jsem mu vysvětlil. Stejně jako i to, že bývalí Mažňákovci mají nechat Rychlé šípy na pokoji. Už žádné sabotáže klubovny. Ohlídám si to. Pořád ještě jde ze mě strach. Skoro to zavání samolibostí... Na to bych si měl dát pozor a zase si jít opakovat slovíčka.

Jo, koupil jsem si kolo. Nové a rychlé. Líbí se mi. Těším se na první projížďky.

 

Oddechl si, když nezahlédl žádnou zmínku o sobě. Jak jich byl včera dychtivý, teď se jich bál. Bylo to jako kdyby… připadal si nahý. Všiml si jeho pohledů, všiml, že od něj nedokázal odtrhnout zrak. To nebylo dobré, i když nedokázal říct proč to není dobré. Bylo to, jako kdyby mu někdo sáhl na samé dno duše, bylo a nebylo to příjemné.

Zakousl se do jablka a obrátil na další stránku.

 

Upravil jsem kolo a jel se projet. Viděl jsem je u jejich klubovny. Hráli nějakou hru. Vypadali šťastně, jako málokdo... Kéž by tak vypadali i chlapci ze Stínadel. Šťastně... Ale ten stín, ten, co se blíží od hranic, začínám se bát pořád víc a jsem rád, že rodina je už pryč.

Dnes jsem viděl Jarku. V tramvaji, náhodou. S Mirkem a tím malým… Červenáčkem.

Neví o mě, což je dobře. Ten pohled hrozí, že mě spálí.

 

Zachránilo ho zvonění. Rychle deník sklapnul, zasunul ho do brašny a za chvíli se už skláněl nad sešitem a zápasil s logaritmy. A jakkoliv mu jindy matematika šla, i když nebyla jeho oblíbeným předmětem, tentokrát byl nesoustředěný až hanba. Když si přitiskl ruku na čelo, seznal, že je ještě pořád horké, jako by měl úžeh. Když ho učitel vyvolal k tabuli, poslušně šel, ale všechna pravidla se mu vykouřila z hlavy. Stál nad tím příkladem a nedokázal napsat ani čárku.

"Metelko, Metelko, co to s vámi je?" kroutil učitel Peroutka hlavou.

"Nepřipravil jsem se," svěsil Jarka hlavu a podíval se na špičky svých bot.

"Nu, co se dá dělat. Tak vám tedy píši nedostatečnou. Posaďte se. Škoda je té známky."

Odplížil se do lavice a zabořil nos do sešitu. Přál si studenou sprchu, přišel si opravdu, opravdu nemocný, i když ho nic nebolelo. A nemohl být nemocný, vždyť odpoledne jdou s hochy za Petrem. Ach, za Petrem... Mimoděk hmátl do tašky a pak ucukl, když jeho prsty narazily na hrubé desky deníku.

Jdou za Petrem. Vrátí mu deník a už v něm nebude číst. Ne, neměl by. Je to Petrův deník. Ne jeho. Neměl ani právo v něm číst. Nedělá se to. Není to slušné. Co by si o něm pomysleli ostatní hoši? Co by mu řekli? A hlavně, co by řekli na to, že je Velkým Vontem, byť bývalým, tak posedlý?!

Zavřel znovu oči a schoval se za svými spolužáky. Když hodina skončila a znovu zazvonilo, opřel si čelo ruce a snažil se zase chvilku nemyslet. Jen si na malou chvilku vyčistit hlavu, nepřemýšlet. Ulevit si. Pořád mu bylo horko, i když někdo otevřel okno, aby k nim mohl čerstvý vzduch. Neměl právo v něm číst. Neměl...

Jeho ruce samovolně sáhly do brašny. Jako můra přitahovaná světlem. Nechápal to. Nechápal, co ho vedlo k tomu, že ten deník znovu otevřel.

A tiše polknul. Dech mu uvízl v hrdle, když zase začal číst.

 

Přemýšlím, jestli jsem zvrhlý. Ale Ovidius, Homér a jiní mě ujišťují, že ne. Jen náš způsob chápání morálky se změnil. Ale není to nemorální, i když naše společnost to nepřijímá. Jen… jsem jiný... Už to vím. A proto... Ano, můžu si to přiznat. Fascinuje mě.

 

Další zazvonění ho přimělo knihu sklapnout.

Ale nesoustředil se. Vůbec ne. V hodině jazyka českého obdržel další nedostatečnou, přestože jeho poslední slohová práce se učiteli velice líbila. Neprotestoval, jen cosi zamumlal na svou omluvu a vrátil se zpátky do lavice.

Spolužáci se po něm dívali zvláštně, ale na ten pohled byl zvyklý. Mirek ho jím častoval pravidelně. Nemohl se soustředit. Nešlo to. Bylo mu špatně, bylo mu horko a přece nemohl být nemocný.

Když znovu zazvonilo, už ani nezdvihl hlavu. Jen sáhl po deníku a pokračoval tam kde skončil. Byla to poslední přestávka. Pak škola skončí a on deník vrátí. Už se do něj nepodívá... Ne.

 

Půjdu. Až si dodělám tenhle ročník, odjedu. Nemůžu tady být, je jako světlo, které mě táhne. Musím, ven, nesoustředím se… bojím se. – Další zápis byl skoro nečitelný, jako by byl pisatel nervózní. A pak jen. – V neděli se pojedu projet. - Musím ven a cvičit… Cítit vítr ve vlasech.

 

A byl na konci. Zápis končil v polovině stránky, dál už byly jen prázdné listy. Konec. Nic víc, nic méně.

Jarka deník sklapl a do brašny ho uložil téměř něžně. Klepaly se mu ruce a stále mu bylo horko, nicméně, další hodinu se dokázal soustředit natolik, že místo nedostatečné dostal jen dobře. Což bylo... Dobře.

Když pak čekal na Mirka před školou, ještě se mu trochu motala hlava, ale vlastně na tom byl mnohem lépe. Možná, že večer to přijde zase, teď mu každopádně bylo lépe.

"Ahoj, Jarko, tak co, jdeme za Šimonem?" ptal se a usmíval se. Ale pak ho uviděl, jak je bledý. „Není ti nic, nechceš raději zůstat doma?"

"Ne, je to dobrý. Půjdeme ho navštívit, slíbili jsme to."

"Bezva, kluci půjdou jistě taky. Rádi."

"Musíme se ještě stavit u té jeho bytné. Švestkový koláč," pousmál se tmavovlasý chlapec namáhavě, stiskl si brašnu pod paží a pak bok po boku vykročili. Nemluvili. Jarka dýchal zhluboka, možná se chtěl uklidnit, možná jen doufal, že mu to pomůže, ale nijak se to neprojevovalo.

Zastavili se u ní. Byla uplakaná. Prý, že volali z nemocnice. Petr si tam poleží pár měsíců a prý bude doživotní mrzák. Chudák chlapec, říkala, takový šikovný. A jak uměl běhat a jezdit na kole…

Tu náhlou slabost v kolenou ovládl, ale vůbec si nedokázal vysvětlit, co se to s ním děje. Možná za to mohl ten deník? Každopádně to bylo účinnější, než kbelík ledové vody. 

Mirek bytnou tiše uklidňoval, Jarka jen vzal tašku s připravenými věcmi a onen zmiňovaný švestkový koláč. Pak tiše vyjádřil naději, že...

"... třeba se to ještě zlepší. Lékaři tvrdí spoustu věcí a nakonec to bylo jinak."

"Doufám, víte, je to velmi šikovný chlapec. A já… Půjdu ho navštívit také, ale myslím, že raději uvidí vás." S tím je vyprovodila a oni vyrazili.

 

Jarka ani nevnímal, jak cestovali a najednou prostě byli v nemocnici a ptali se po Petru Šimonovi. Pak tu byl jeho pokoj a bledý Petr. Hruď v sádrovém krunýři. Nohy také. Sestra je u něj na chvilku nechala, ale on pořád spí...

Jarka předal jeho doklady, které měl od včerejška u sebe a nahlásil to ještě lékaři. Ten mu poděkoval, ale vesele nevypadal. Raději se neptal.

Bylo to jasné víc než dost, když si potom sedl na židli vedle jeho postele a chtěl ho alespoň vzít za ruku a přece si před chlapci netroufal. Protože by se ptali. A on by musel znovu lhát. A stačilo, že lhal Mirkovi. Víc už by nesnesl. Tak se jen díval. Tiše, téměř bez pohnutí.

"Možná bychom už měli jít. Sestra tvrdila, že dřív jak zítra se neprobudí, dostal morfium, bude spát," hlesl Mirek.

"Necháme mu tady ty věci a koláč, třeba bude mít radost."

Hoši souhlasně přikývli. Vlastně ani dobře nevěděli, proč sem šli všichni, když vlastně toho mladého muže neznají, kromě těch pár chvil, kdy se s ním potkali ve Stínadlech. Ale Mirek s Jarkou ho očividně znali, takže určitě věděli, proč tohle dělají.

"Jarko?" oslovil Mirek kamaráda, protože ten se pořád nepohnul.

"Jo, jo. Počkali byste na mě venku? Ještě bych rád něco... vyřídil." Jarka vypadal zmateně, trochu zahanbeně.

"Počkáme,“ odpověděl Mirek a spolu s ostatními vyšel z pokoje. Jestli si Jarka potřeboval něco vyřídit, on ho nechá. A taky se rozhodl, že počkají před nemocnicí, přeci jen v ní nebylo nikomu z nich valně.

A tak Jarka zůstal se Širokem sám. Jen on a Vont. A deník, co schovával v brašně

Pomalu ho vytáhl, téměř se mu nechtělo ho tady nechávat, ale byla to nemocnice. Nebudou přece číst jeho deník. Vstal, obešel postel a vytáhl šuplík u nemocničního stolku.

"Omlouvám se," zašeptal potom, když deník zmizel v jeho hlubinách. "Moc se omlouvám. Za všechno." Pak popadl tašku a vyběhl ven.

 

Jindra botou posunoval kamínek sem a tam.

Červenáček s Rychlonožkou se pošťuchovali kousek dál.

Mirek postával u vchodu a snažil se vypadat lhostejně.

Všichni se tak nějak snažili vypadat lhostejně, klidně. Čekají na kamaráda, musel si jen něco vyřídit. Ale proč je mezi nimi ten stín? Stín něčeho povědomého. Nedobrého.

Jindra zdvihl hlavu první: „Mirku… Co je s Jarkou? Poslední dobou je nějaký…“

„Divný,“ přidal se Rychlonožka, který zaslechl jeho otázku. „Takový jiný.“

"Jen ho to vzalo," řekl tiše Mirek.

"A co?"

"To se Širokem, vždyť víte, co ten dokázal, jak nás všechny proháněl a teď tam leží a možná se nebude moci už nikdy hnout."

"Jo, to by vzalo každýho,“ usoudil Červenáček.

"Ale odkud zná jeho jméno?" zeptal se nenechavě Rychlonožka

"Víte, najednou mi připadá..." na všechny se podíval. "Jako tenkrát, tehdy, když jsme mysleli, že..." další dlouhá odmlka. "Tenkrát s Mirkem Danešem," dokončil potom. 

"Já si vzpomínám," zachvěl se Mirek, při vzpomínce na svou domnělou zradu, na pomluvu, kvůli které se klub málem rozpadnul. "Ale co to s tím má společného?"

"Tenkrát jsem měl taky ten samý pocit. Že jsi někdo jiný. Stejně jako teď Jarka," Rychlonožka se na něj nedíval.

"To je přece nesmysl. Jarka... by přece..."

"To je jasné, Jarka přece nemá dvojníka," pokusil se situaci odlehčit Červenáček.

"Jen je z toho přepadlý. Jak tobě by bylo, kdybys zjistil, že Losna už nebude chodit, nebo ty, nebo Rychlonožka?"

"Jenže Široka tolik neznáme," ohradil se Rychlonožka.

"No to ne, ale... No, třeba nám to Jarka vysvětlí."

Jindra se otočil a v té chvíli Jarka vyšel z brány nemocnice. "Jarko!"

Kamarád se doloudal až k nim. "Ahoj, to jste hodní. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, já..."

"To nic, vyřídil jsi to?" zasáhl Mirek. Jarka se na něj vděčně podíval.

"Ano, myslím si, že ano."

"Tak půjdeme, ne?" ozval se Jindra a ostatní kývli. Ano, měli toho ještě hodně naplánovaného. Ale  přesto, i když šli, se Jarka tak nějak loudal. Jako by mu nebylo dobře. Mirek si toho všiml a vzal ho kousek stranou.

"Jarko, co se děje? Není to dobře?"

"Jsem v pořádku," podíval se na něj kamarád nechápavě, ale věděl, že lže. Už zase. A zase Mirkovi... Na okamžik zavřel oči. "Dostal jsem dvě nedostatečné," rozhodl se kamuflovat. "Tak přemýšlím, co řeknu doma... Asi nebudu smět pár dní ven," trochu se usmál, ale ten úsměv byl unavený.

"Jen, spíš mi připadáš jako nemocný. Možná bys sis měl lehnout, nebo zajít k doktorovi, víš nechci abys odstonal prázdniny, vždyť za chvíli bude konec školního roku a my chceme vyrazit stanovat. A vaši to snad pochopí, že ti nebylo dobře. Opravíš si to."

"To bude dobrý, ale děkuju," Jarka mu vděčně stiskl paži a pak se rozběhl za ostatními. Najednou, jakoby z něj všechno spadlo. Smál se, hloubal, byl zase jako dřív, zase ten starý Jarka, kterého měli tak rádi.

 

* * *

 

Vzbudil se, když se stmívalo. V pokoji byla tma a on jen natáhl ruku po lampičce aby si rozžhnul, ale... Nebyla tam. Tiše zaklel a zkusil to znova. Byl nějaký ztuhlý a nemohl se hnout a pak… Pak mu to došlo. Mozek mu vrátil tu příhodu. Jak jede na kole. Píská si. Pak klakson auta, to jak se snažil vyhnout a pak jen náraz a bolest.

"NE!" vykřikl, když si na to vzpomněl. Najednou mu to došlo. Nemůže se pohnout. Necítí nohy!

Najednou u něj byl sestřička a konejšivě ho držela za ramena.

"No tak, no tak, to bude dobré," zašeptala mu a jemně ho vmáčkla zpátky do přikrývek.

"Necítím nohy," zadrkotal Petr zuby.

"Dostal jste jen léky na bolest, jste po operaci, jen klid. TO bude dobré, všechno bude dobré," opakovala mu s tím mírným úsměvem, které mají všechny zdravotní sestřičky.

"Proč jsem v tom krunýři? Co se stalo?! Já... Vím, že jsem měl havárku, auto mě srazilo z kola." Petr se snažil ovládnout, ale tenhle stav věcí ho děsil. Být bezmocný, to ho děsilo.

"Jste po operaci, pan doktor vám zítra vše vysvětlí, jen klidně ležte," sestřička ho stále jemně tlačila do pokrývek. "Měl jste nehodu, ale pomohli vám včas, ten krunýř máte, aby se všechno vrátilo na své místo a nedělalo to neplechu."

"Ale budu chodit, že ano? Nebude ze mě mrzák?" Petr se bál. To ne, jen to ne. Nebýt na vozíku... Na posteli, celý život, to by nevydržel.

"Všechno ukáže čas, teď je předčasné dělat jakékoliv závěry. Musíte tomu nechat čas, čas je veliký doktor." Sestřička se usmála, i když se jí srdce svíralo. A potom mu osušila čelo. "Ale když se znova postavíte, bude to z velké části zásluhou těch chlapců..."

"Jakých chlapců?"

"Byli tam, když se vám to stalo. Je díky nim jste naživu a snad budete i v pořádku. Ošetřili vás a dnes vám donesli nějaké věci a koláč. Osobní věci... No, ale teď byste si měl vzít léky a ještě se pokusit usnout. Zítra přijde doktor a vše vám poví."

Vložila mu mezi rty tabletku, potom zdvihla hlavu a pomohla mu ji zapít.

"Zkuste spát. Třeba vás zítra zase přijdou navštívit, tak byste měl být čerstvý, abyste si mohli popovídat," znovu mu osušila čelo a spravila pokrývku. Naposledy se na něj usmála a potom vyšla z pokoje a nechala ho samotného v nočním tichu.

Bylo ticho a byl tak daleko. Přál si slyšet zvuky noci. To napětí červnových dní. Písně Stínadelských Vontů... Písně beze slov. Ale byl moc daleko. Příliš, aby to všechno slyšel. A příliš nemohoucí, než aby otevřel okno. Zavřel oči a snažil se usnout. Podařilo se mu to. Ale ráno bylo kalné a on celý rozlámaný a bolestivý.

 

* * *

 

Jarka na sebe šplíchl další hrst vody a cítil, jak mu vlasy nad čelem vlhnou. Co se to se mnou děje, co...? Tahle otázka ho trápila. A tím víc, že si na ni neuměl odpovědět. Nevěděl, proč se s ním točí celý svět, proč je mu chvíli horko a chvíli s ním cloumá zimnice. Zdvihl hlavu a podíval se do zrcadla. Bledý. Ne, asi jsem opravdu nemocný.

Pomalu vztáhl ruku, chtěl setřít páru ze skla... Zarazil se na půl cesty. Díval se na sebe, jak tam stojí jen v trenýrkách, roztřesený něčím neznámým.

"Jarko?" ozval se zvenčí maminčin hlas. "Jarko..."

Neodpověděl. Jen se pozoroval. Viděl to, co vždycky, hubeného, černovlasého kluka. Kterému bude za pár měsíců šestnáct.

"Jaroslávku!" Maminka otevřela dveře a zděšeně k němu přešla. "Jarko," otočila ho k sobě a sáhla mu na čelo. "Jarko, vždyť ty jenom hoříš...!"

"To nic není, opravdu," zamumlal, ale chtěl se u ní jen stočit, pak možná zalézt pod peřinu a nebýt.

"Jaroslave!" ozval se v tu chvíli tatínek. Ale jeho hlas byl přísný. Vytrhl se matce a jen tak došel do kuchyně. Tatínek si významně poklepával o dlaň žákovskou knížkou. "Co to znamená?"

"Já..." Zase mu bylo horko. "Já se omlouvám..."

"Dvě nedostatečné a jedna trojka?!"

"Nebyl... nebyl jsem připravený," s obtížemi schytal dech.

"Nebyl jsi připravený! Ale na to, abys pořád běhal někde po venku, to jsi připravený vždy!" Tatínek se rozzlobil a Jarka se sesul na volnou židli. Najednou cítil jak ho maminka pevně objala. Jen nechápal proč.  

"Nech ho, vždyť mu není dobře! Copak to nevidíš?!" Byla ustaraná. "Jaroslave. Jarko..."

"Chce se mi spát," zamumlal Jarka a zavřel oči.

 

Pamatoval si jen, že leží v posteli a vedle sedí pan doktor Veselý z protějšího domu. Měřil mu tep, ale netvářil se nijak starostlivě, tak to asi nebylo tak vážné. Ale co se mnou potom je?

"Bude to jen taková lehčí chřipka, paní Metelková, měl by si pár dní poležet a pak se může vrátit do školy. To víte ty změny teplot, bylo dlouho zima a teď je zase teplo. Nechte ho odpočinout, dejte mu ovoce ať má nějaké vitamíny a ať hodně pije, ano?"

"Ale pane doktore, on byl takový - vždyť mě skoro nevnímal," maminka stála na prahu jeho pokoje a spínala ruce. Bála se, ale Jarka neměl sílu jí říct, že to vlastně docela nic není.

"Také může být jen přetažený, přepracovaný. Spousta učení ve škole, potom kamarádi, ten jejich klub, jedno s druhým. Není to nic vážného, opravdu ne. Tři, čtyři dny v klidu a jak říkám, spoustu ovoce, hodně pít a zase bude chlapík. Vždyť je to poprvé za posledních pět let, co je vůbec nemocný." Doktor se usmál, poplácal chlapce po rameni a potom vyšel z pokoje. Maminku vzal s sebou.

Jarka se zase otočil čelem k zdi a zavřel oči. Chtělo se mu spát, vždyť už byla noc. Jistě dost pozdě... Odpočine si, bude to v pořádku.

Usnul a vzbudil se v noci. Zdálo se mu o Petrovi. Že ho volá, leží na posteli a natahuje se po něm. A pak, jak mu pomáhá domů. A... Ty oči… Mám pocit, že mě uhranuly. Jarko... Jarko... miluji tě...

Jen s námahou zdusil výkřik v polštáři a cítil jak se klepe. Taky měl sucho v ústech, ale vedle postele mu maminka dala sklenici s vodou. Rychle se napil a zase se stočil pod peřinu. Petr, zašeptal cizí hlas v jeho hlavě. Petr je teď v nemocnici úplně sám... úplně sám...

Schoval si obličej do dlaní. Cos mi to provedl?, zanaříkal v duchu. Cos to se mnou udělal, Široko!

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

Je to...

(Lady-Shadow, 26. 1. 2011 18:01)

... krásné =). Je to osobité ač už trošku neFoglarovské, ale to se dalo čekat. Jarka je citlivá duše- doufám a myslím, že věřím v to, že to dobře dopadne =)

...

(Irene, 25. 1. 2011 2:23)

Vždycky si říkám, jak nebudu číst nic nedokončeného, a pak stejně podlehnu. Geniální!

Pěkné, pěkné,

(Rowene, 24. 1. 2011 17:48)

co bude dál? Je to napínavé. Ale Jarka je přeci Rychlý šíp, ten to zvládne.:-)

:-)

(Akkarra, 24. 1. 2011 12:30)

Tak tohle je bomba. 'Stínadlovky' jsem četla několikrát a mám je v malíčku, postava Široka mě hodně zaujala a tohle mě prostě dostává. Moc se těším na další díly. Udělali jste mi obrovksou radost! =D

:)

(Alice, 23. 1. 2011 22:48)

já věděla, proč se mám nejdřív učit na zkoušku a až potom číst:D a jsem teď napnutá jak špagátek:D

...

(Profesor, 23. 1. 2011 20:50)

Jak se mám po téhle kapitole učit na zkoušku?
Vždyť já skoro nedýchám. Petrův deník, vážně ho ten Jarka neměl číst... Ale myslím, že to není jenom tím. Láska přece bolí, stará se a nemůže vidět trpět. A Širokko trpí, strašně moc...
Jenom mám strach. Doba, která se na kluky řítí, bude strašlivá. A pro Petra s Jarkou nebezpečnější než pro kohokoli jiného z nich všech.