Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hon na Široka

"Jen tiše!" nabádal je všechny Mirek, sám ztuhlý hrůzou, jak ten šílený skok mohl dopadnout. "Nesvítit! Proboha, nesviťte! Vontů jsou plné domy!"

Jarka se v té chvíli mezi kamarády cítil osamocený. Srdce mu tlouklo až v krku a jeho snad až příliš živá obrazotvornost mu znovu vracela ten pohled. Jak se okap utrhl. Potom ta rána…

Najednou ho napadlo, jak to vlastně nesmyslné. Téměř šílené. Honí se tady za přeludem! Za čím vlastně? Za kouskem lesklého kovu! Možná tam jsou plány Tleskačova kola, možná je tam opravdu ukrytý vynález století a s ním nesmírné bohatství. Ale stejně je to jenom - přelud. Mají Tleskačův deník, ale mohou přísahat, že je plán stále na svém místě? Nemohou. Ale kvůli téhle nejistotě se děje tohle všechno. Tenhle šílený kolos. Kvůli té kovové hračičce Jan Tleskač zemřel, zemřel pro ni i Emil Hačiřík, teď možná Široko? Přistihl se, že se mu srdce sevřelo a náhle se mu chtělo křičet. Zařvat: "Dost! Zastavte tohle šílenství! Nic nestojí za to, aby kvůli tomu umírali lidé! Nic..."

Ale to už ho nohy samy nesly po schodech dolů. Tiše, jako by snad ani neběžel, skoro nedošlapoval. Konečně se dostali dolů na dvůr a když si oči přivykly nejrůznějším odstínům šedé, Mirek mávnul kamsi dozadu. Ano, tam to bylo. Tam Široko spadl. Vzduchem se neslo tiché sténání.

"Sem! Tady, ano!" Mirek vyrazil první. Zbytek hochů se mu držel v patách.

Ano, přece taky věděl, že taky dřív Ježek a jeho tajemství stáli málem další životy. Ale to celé je příliš… Najednou už byli u něj.

 

Široko seděl na zemi a držel se za levé koleno. Tisknul si ho a mezi zuby mu procházely tiché kletby. Když spatřil Rychlé Šípy, chtěl povstat, ale nepovedlo se mu to, zase pod ním podklesla noha a on se sesul k zemi..

"Sed, klidně seď," zašeptal Mirek a snažil s znít klidně. "Stalo se ti něco? Máme tu lékárničku, ošetříme tě. A pak schováme před pronásledovateli. Nechceme teď po tobě hlavolam, když je ti zle. Až budeš zase v pořádku, pak se teprve utkáme. Ale teď, když se nemůžeš bránit, zastavíme boj, ano?"

"Kdo jste?“ zeptal se po chvíli tiše Široko, který ani teď neodložil masku. Hlas měl podbarvený bolestí, ale držel se. „Každý jiný by mi Ježka sebral, ale vy nabízíte příměří."

"Jsme Rychlé Šípy, možná nás znáš," odpověděl místo Mirka Jarka a trochu ho podepřel. "Nejsme ze Stínadel, jsme z Druhé strany. Ale rádi bychom vám pomohli. Víš, zase k takové soudržnosti, jaká tu byla za Vojtěcha Vonta," vysvětloval chvatně, zatímco jeho ruce opatrně spočívaly na Širokových ramenou. A najednou ho napadlo, jestli neříká strašlivou lež. Copak by to bylo možné? Doba Vojtěcha Vonta byla doba Vojtěcha Vonta. Ale dnešní Vontové jsou přece jiní? Možná o to ani nestojí, možná se tady snaží naprosto zbytečně. "Víme, že je tu několik skupin, které chtějí převzít vládu. Pomáháme jedné z nich, Žlutému květu. Vede ho Vláďa Dratuš, pomáhá mu Ota Losna... Myslíme si, že oni jsou - záruka lepších časů..." dokončil potom nejistě.

"Slyšel jsem o něm. O Vláďovi mnoho dobrého. A víte, pokud byste byli ze Stínadel, dal bych Ježka hned vám. Pomáhal jsem ho vylovit ze stoky z ostatními chlapci. A teď jsem zkoušel hochy ze Stínadel, ale nemohl jsem najít takového co by si zasloužil být Velkým Vontem. Nikdo nemá tu správnou směs odvahy, odpovědnosti, vytrvalosti, morálních zásad."

"Ten Ježek má velkou cenu a kdyby ho Vláďa měl..."

"Tak by byl Velkým Vontem, vím, a proto to dělám. Víte kdo jsem... Byl jsem předposledním Velkým Vontem. A to co vidím teď... Ano, snad jen Vláda Dratuš."

Oči všech Rychlých šípů se na něj upřely. Nikdo nic neřekl, rozhostilo se absolutní ticho. Potom Jarka s Mirkovou pomocí pomohl Širokovi na nohy.

"Měl by sis s tím zajít k lékaři," zašeptal Mirek, když Široko sykl, jak se o nohu opřel. "Nevypadá to hezky..."

"Vy Ježka nechcete?" zeptal se Široko tázavě.

Mirek se mu na okamžik podíval do očí. "Nebudeme se přece prát se zraněným," odpověděl potom a uhnul pohledem.

"Tady," Široko zalovil pod pláštíkem a podal jim na natažené dlani… Ježka v kleci. "Škoda, že nejste ze Stínadel, ale pokud pomáháte Dratušovi, tady je. Pro něj. A Žlutý květ."

Pět párů očí se zabodlo do jeho ruky. Ježek v kleci.

Ta lesklá, kovová věcička, ten dokonalý hlavolam, o který Stínadelští sváděli boje po několik generací, tady teď ležel jako nemluvný svědek dávno uplynulých časů. Tichý a věčný.

Nikdo z Rychlých šípů se neměl k tomu, aby se ho dotkl. Aby na tu živou, tak hmatatelnou minulost sáhl.

"Berte! Za chvíli tu budou, ale Ježek tu už nesmí být!" sykl Široko.

Konečně Mirek natáhl ruku, ale Jarka byl rychlejší. Zcela věcně sebral hlavolam z Širokovy dlaně a ukryl ho do kapsy.

"Dobře a teď klidně běžte," Široko si sundal škrabošku a na Rychlé šípy se usmál mladý inteligentní muž s odvážným a bystrým pohledem. "Jen běžte, mě tu najdou, prohledají, ale Ježek bude v bezpečí."

Ozvalo se krátké ostré nadechnutí, to Jarkovi téměř zaskočil dech v krku, ale to už na pavlači nad sebou zaslechli dupot nespočetných párů nohou.

Mirek na Široka krátce kývl a potom se všech pět chlapců ztratilo v šeru dvora. Teď už jim pramálo záleželo na tom, co se děje kolem, i když se snažili být nenápadní. Ježek v kleci je jejich rukou! Jarka měl ruku stále v kapse a Ježka svíral, jakoby se mohla opakovat příhoda z loňského roku... ale potom poklepal Mirkovi na rameno a zatáhl do nejbližšího průjezdu.

"Na," podal mu hlavolam. "Já se musím vrátit!"

"Cože?"

"Ztratil jsem tam zápisník, musím se vrátit, jinak nás příště utlučou, jestli ho najdou dřív!" vychrlil ze sebe Jarka.

 

Široko si už sundal pláštěnku i škrabošku. Nohu si provizorně přes jejich obvaz ještě stáhl pruhem látky z pláštěnky a pomalu začal kulhat pryč. Přeci jen, Ježka předal a mohl konečně v klidu spát. Chvilku. Zanedlouho mu začnou zkoušky a on se bude muset soustředit na jiné věci, ale teď... Teď bylo na pořadu dne, jak se dostat domů.

Na dvoře se ozvaly kroky. Rychlé, naléhavé. Á tak už ho našli. Dobrá, bude se muset alespoň snažit, aby mu tu nohu nepochroumali ještě víc... Přikrčil se do stínů.

"Široko?" ozvalo se v tu chvíli tiše, tázavě. Rozhodně to neznělo jako povel k boji. "Široko, jste tady?"

"Jsem tady," ozval se po chvíli a vystoupil ze stínu. Věděl, že před ním je jeden z Rychlých Šípů, ale který to netušil.

"Ach, já už se bál, že jste s tou nohou šel sám..." Jarka se zarazil uprostřed kroku a najednou si přišel jako hlupák. "Já jen... Ta vaše noha... ten pád vypadal zle..." vykoktal potom.

"V našem domě bydlí doktor, tak to bude dobré…" hlesl Široko a znova sykl. Noha ho začínala skutečně bolet a on věděl, že pokud bude otálet, už to dlouho nevydrží

"Já vám pomůžu," přiskočil k němu Jarka a přehodil si jeho ruku přes rameno. "Pojďte, dovedu vás domů. A když schováte tu masku, nikdo si nás třeba ani nevšimne?"

"Jistě," řekl Široko a zastrčil masku do kapsy. Na tmavém roláku teď měl stejný žlutý špendlík jako ostatní Vontové a plášť pod rukou. Docela vděčně se o Jarku opřel a nechal si pomoci. I když čím dál šli, tím to bylo namáhavější.

Jarka nemluvil. Přece jen, Široko nebyl žádné tintítko a podpírat ho bylo značně namáhavé. Tím spíš, že se dost často zapotácel, jak ztrácel rovnováhu. Na rozhovor nebyl ani čas, ani chuť. Jen na každé další křižovatce se podíval vzhůru a Široko mu vždy pohledem naznačil kam má zahnout.

Trvalo to půl hodiny. Možná i déle. Sem tam míjeli hloučky slídících Vontů, ale ti jim nevěnovali pozornost. Tohle Široko být nemohl, Široko je silný jako medvěd, rychlý jako vítr, ne ten bude jinde... Konečně dospěli k starému několikapatrovému domu.

"Tady bydlím," zašeptal Široko a pak vytáhl klíč. Odemkl a o několik chvil později klepal, stále podpírán Jarkou, na byt starého doktora.

"Doktore Grubere, to jsem já, Petr Šimon, měl jsem úraz..." zašeptal, když otevřel.

"Pojďte dál! Chlapče, vypadáš zle…"

"Spadl jsem..."

Jarka mu pomohl dovnitř a taky sednout na stařičké lehátko. Nakonec mu ještě pomohl sundat boty a kalhoty. Ale pak už bylo příliš pozdě.

"Musím jít, hoši na mne jistě čekají," natáhl k mladému muži ruku. "Ale jsem rád, že znám vaše jméno."

"A tvoje...?"

"Jarka... Tedy Jaroslav. Metelka. Třeba se ještě uvidíme?" pousmál se.

"Třeba se uvidíme, v klidnějších časech," usmál se Petr Šimon a stiskl mu ruku. "A ještě jednou děkuji."

 

* * *

 

Když Jarka tenkrát vyšel z toho domu, utíkal, aby byl na Druhé straně co nejdříve. Nebylo to jednoduché, ale jak se ukázalo, jeho orientační smysl nezklamal a bludištěm Stínadelských uliček ho provedl spolehlivě. A tím, že Vontové byli pořád zaměstnaní pátráním po Širokovi si ho opět nikdo nevšímal. Byl rád. Ten den bylo událostí až příliš. Až příliš...

Když se dostal do klubovny, skutečně, čekalo se už jen na něj. Hoši byli jak na trní. Nedočkaví, natěšení... Nikdo se ho nevyptával kde byl. Jen Mirek očima, tak pokrčil rameny, že vše vyřízeno. A pak...

Ach to trpké zklamání! Ten krutý osud!

Jarka znovu napadlo, že se vlastně honí za přeludem. Za vidinou dávno mrtvé minulosti. Válka, už tak nesmyslná, se rázem stala ještě nesmyslnější.

Protože Ježek byl prázdný.

Rez dokonala své zhoubné dílo, zničila drahocenný Tleskačův plán.

Zklamání bylo příliš velké. Příliš velké.

Plánek se působením vody ve stoce rozpadl. Všechno bylo pryč.

Ale přeci jen, byl tu Ježek a ten byl symbolem Velkého Vonta. Teď ho jen předat Vláďovi a mohlo to všechno skončit. A taky asi skončilo…

 

Kdyby tam zase nestál on... Už ne jako Široko, ale Petr Šimon, jeden z bývalých a nejdéle vládnoucích Velkých Vontů. A Jarka se podivně zachvěl, když se na něj podíval.

Ale nebyl to strach, který cítil ještě před několika týdny. Sám nevěděl, co to je. Jen věděl, že setkání s ním se mu vybavují ostřeji než jiné, často nebezpečnější a vážnější příhody. Jak ho prvně odhodil, že mu málem vyrazil dech. Nemožnost ho dohonit. Dotek jeho ruky, když si od něj bral Ježka. Nevěděl, proč si vzpomíná zrovna na takové chvíle, nechápal, co se to s ním děje. Ale znepokojovalo ho to. Protože on byl jako magnet. Přitahoval jeho pohled, ať se hnul kamkoliv.

Zvláštní. Znepokojivé. Velice znepokojivé.

Jarka se jen vším svým sebeovládáním a vůlí přiměl soustředit na probíhající obřad. A najednou, jakoby ten tlak povolil. Ulehčeně se nadechl.

Petr Šimon potřásl Vláďovi rukou a pak se na chvilku zastavil u Rychlých šípů.

Usmál se na ně a řekl jen tiché "děkuji" a pak zmizel. Jen pohledem zavadil o Jarku. Na něj se usmál o něco víc a pak prostě byl pryč, stejně jako v dobách, když uháněl ulicemi Stínadel jako Široko.

Jarka si to později nedokázal vysvětlit. Ten zvláštní pocit, který se ho v tu chvíli zmocnil. Neuměl ho ani popsat. Věděl, jen, že tam byl.

Byl, ale ne dlouho. Museli se vrátit zase zpátky na Druhou stranu, zpátky ke svým povinnostem, běžnému životu, takovému jaký býval, než se zapletli do těch podivných událostí. Zpátky k výpravám, škole, drobnému bitkaření, o které na Druhé straně nebyla nikdy nouze. Prázdniny už prožili v poklidu, stejně jako Vánoce. Ze Stínadel občas přišla zpráva, jak Vláďa s Losnovou pomocí napravuje škody na Vontské cti a snaží se očistit jméno Vontů i v myslích dospělých. Dařilo se jim.

Ale osud hraje podivné hry a nectí pravidla. Znovu rozhodil kostky příběhu.

A tenhle utěšený stav neměl trvat příliš dlouho.

Znova se měli setkat. Rychlé šípy a Široko. A to setkání nebylo z nejklidnějších.

 

* * *

 

Tou dobou už dávno nebydlel ve Stínadlech. Už složil některé zkoušky. Bylo mu dobře, jel domů na kole, pískal si. A to auto skoro neviděl.

Pak jen troubení, silný náraz a tma.

Osud hraje podivné hry. Měli se setkat, jenže ne ve Stínadlech, ale na samém kraji města, na poslední stanici elektriky. Nebylo to nejšťastnější setkání.

 

"Něco se tam stalo!" zvolal Mirek a všichni chlapci okamžitě vyběhli za jeho trénovanýma nohama. Jarka, snad ze zvyku, nahmatal v kapse kabátu příruční lékárničku.

Řidítka kola byla zmáčknutá do sebe, jedna duše dokonce praskla. Okolo místa neštěstí postávali sem tam lidé a nad nimi běhal řidič a lomil rukama.

"Já ho přece neviděl, vjel mi přímo před čumák."

Mirek se chopil iniciativy. "Zavolej do nemocnice!" přikázal Rychlonožkovi a se zbylými hochy se vrhl kupředu. Odstrčili řidiče a Jarkovo srdce se málem zastavilo.

"Petře..." zašeptal sotva slyšitelně.

 

Ležel na zemi podivně zkroucený, nevnímal okolí... Jen všechno měl v takové mlze. Takové zvláštní a divné. Bolely ho nohy a záda. Někdo se nad ním sklonil a volal ho jménem. Nevěděl kdo. Jestli je to maminka nebo táta. Bylo mu najednou všechno jedno. A pak ho někdo opatrně položil na záda.

"Petře! No tak… Vzbuď se… Petře!"

 

Mirek se na něj podivně podíval, ale neřekl nic. Jarka byl přece jeho kamarád. Nejlepší přítel, takovému se nekladou všetečné otázky.

S pomocí Jindry a Červenáčka obrátili mladého muže na záda tak, aby mu co nejméně hýbali s páteří. Bylo tam riziko, že si s ní něco udělal. Nohy měl rozhodně polámané.

Jarka se zoufale rozhlédl kolem.

Kde je ta sanita? Vždyť...

Ruka mu samovolně cukla dolů a on téměř nevědomky pohladil bývalého Velkého Vonta po vlasech.

"Petře. No tak... probuď se, Petře."

"Au... Aaa!" Mladý muž se probíral a všechno ho bolelo. Zamrkal a z očí mu vytryskly slzy. "Co tu děláte?" zeptal se tiše. "Jarko?"

"Jdeme z výpravy," zašeptal Jarka. A přišlo mu, že říká hrozný nesmysl, ačkoliv to byla čistá pravda. Šli z výpravy, ke konečné elektriky. "Ale co tady proboha děláte vy?" Opatrně mu setřel slzy z tváří a trochu se usmál. "Sanita je na cestě. Určitě budete v pořádku."

„Byl jsem se projet na kole... necítím nohy… Jarko," muž se trochu usmál a pak zase zavřel oči.

"Je v šoku, určitě," hlesl Mirek

"Ale bude v pořádku ne?" podíval se na něj kamarád a Mirek v jeho očích zahlédl dosud nepoznané hloubky děsu.

"Já doufám..." zašeptal potom.

"Rychlonožka už se vrací," poklepal ho Červenáček po rameni.

"Výborně, alespoň něco. Tak co?"

"Budou tu prý co nejdříve," oddechoval Rychlonožka.

"Jestli jsi jim řekl správnou adresu," rýpnul si trochu Jindra, ale ani jemu volno nebylo. Tohle bylo špatné.

Jarka je možná ani neposlouchal. Zkoumavě pozoroval tvář mladého muže a v duchu tiše prosil, aby to opravdu bylo v pořádku. Skutečně. Ano.

"Musí být v teple,“ napadlo Červenáčka a sundal si bundu a přikryl s ní mladého muže, kterému pobledla tvář pod opálením. Vypadal bledý jako sama smrt a Jarkovi i ostatním se čekání na sanitku zdálo věčností. Pak konečně dojela a zdravotníci ho naložili dovnitř.

"Šikovní hoši, možná jste mu zachránili život. Ale možná už… Možná už se na tom kole, chlapci, neprojede. Vypadá to na zlomenou páteř."

V Jarkovi by se krve nedořezal. I zbylí hoši vypadali otřesení. Muži od sanity jen pokrčili rameny, i to se stává, a řidič se vrátil do kabiny. Lékař si vlezl ke zraněnému, ale než mohl zavřít dveře, Jarka ho zarazil.

"Kam ho povezete?" zeptal se tiše, tichounce.

"Na Mariánské náměstí. Tam už se určitě doptáš." Lékař se pousmál, dveře mu vyškubnul za chvíli se bílé auto s houkáním rozjelo pryč.

 

Hoši zůstali stát na ulici, kam už přispěchal četník a jak se všechno vyšetřovat. I jich se ptal, co viděli a jestli náhodou neví, kde mladý muž bydlí. A potom je požádal, jestli můžou odvézt to kolo. Bylo skoro zničené, ale Jarka se ho ujal. Stejně jako Šimonova tlumoku, ve kterém si vezl věci z výletu. Tam našli občanku a jeho adresu. A také fotoaparát a jiné věci. Deník, třeba...

Ale kolo až k němu domů nedostali, nechali ho v klubovně, bylo příliš rozbité.

K němu domů zaskočili Mirek s Jarkou. Ten pořád opatroval Petrovu brašnu.

Tam od jeho bytné zjistili, že bydlí sám, rodiče se odstěhovali kamsi za hranice. Petr tady studoval, stavební inženýrství, šikovný hoch, chudák, tohle si nezasloužil... Ale brašnu si převzala, s tím, že ji uloží do jeho bytu a jestli by nebyli tak hodní, a nevzali mu do nemocnice čisté věci a švestkový koláč.

Jarka kývnul ještě dřív, než Mirek stihl otevřít pusu. Ten přítele zase jen stihl podivným pohledem. V poslední době ho téměř nepoznával a v posledních hodinách mu přišel tak vzdálený jako nikdy. Taky nemohl vědět, že Jarka poctivě odevzdal brašnu, až na osobní doklady, které také slíbil odnést Petrovi do nemocnice a... deník.

Deník bývalého Velkého Vonta. A mladého muže, který se kdysi vydával za Široka.

Ten samý mladík teď ležel na operačním sále a lékaři bojovali o to, aby mohl znova chodit. Něco opravili, něco museli nechat na přírodě… Teprve večer ho konečně odvezli na samostatný pokoj.

 

"Jarko, jak víš, jak se jmenuje?“ zeptal se Mirek, když šli od jeho domácí.

"Co?" Jarka se probral z hlubokého zamyšlení. "Prostě to vím, vždyť se představil," opáčil potom a pokrčil rameny.

"Představil se jako Široko, neřekl nám své jméno..."

Tmavovlasý chlapec se přistiženě zastavil. "Já... Já ho ještě potkal, když jsem se vracel pro ten zápisník," lhal potom ztěžka. Nerad to dělal a navíc lhát nejlepšímu kamarádovi bylo dvojnásob zlé, ale musel. "Tak se mi představil, no."

"Pomohl jsi mu domů?"

"Ano, pomohl, a co na tom?"

"Tak proč lžeš? Myslel jsem, že jsme kamarádi."

"Já ti nelžu," ohradil se Jarka a dál se zamyšleně díval pod nohy. "Ptal si se, odkud vím jak se jmenuje. Odpověděl jsem nic. Nelhal jsem." Možná jen malinko, pomyslel si potom, ale jak jsem ti měl tenkrát vysvětlit, že se tam chci vrátit, když jsme zrovna získali Ježka?

„No dobře, jen, že… Připadalo mi, že… Třeba žes ho rád viděl, přeci jen, je to někdo od koho se dá spoustu naučit... Ale je mi líto, že se mu tohle stalo. Zítra se za ním stavíme, ne? Dneska by nás stejně už nepustili."

"Jo, určitě. Stejně se musíme ještě zastavit tady. Pro ten švestkový koláč..." Jarka vypadal hodně duchem nepřítomný. A Mirek to po dalších deseti minutách vzdal, nějakým šestým smyslem vycítil, že by teď byl kamarád rád sám. Tak se tiše rozloučil a zmizel za nejbližším rohem. Jarka se za ním chvíli díval, ale potom zamířil domů.

 

Ani nejedl, jen prohodil cosi o opakování a zavřel se ve svém pokoji.

Zpoza pásku na svých kalhotách potom vytáhl ohmataný notýsek velikosti menší knihy. Ruce se mu téměř třásly. Petrův deník. Ani vůbec nevěděl, proč si ho nechal.

Zavřel oči a potom ho otevřel na náhodné stránce. A začal číst.

 

 

Komentáře

Přidat komentář
Kontrolní kód Přehrát audio kód

Přehled komentářů

.....

(Blackcatfromvulcan, 17. 1. 2011 1:01)

Zdravím.Jelikož Rychlé šípy byli opravdu moji hrdinové z dětství-nebo spíš jsem četla jejich příběhy i komixy.Musím napsat,že je to nápad za milion-slashovat tuhle čestnou a poctivou partu.Povídka je supr a těším se na pokračování-zajímalo by mě jestli trochu přitvrdíš.(sorry ale slash už mě pěkně zkazil...jojo)

Re: .....

(Profesor, 23. 1. 2011 11:22)

No, já nevím. Já jsem toho názoru, že explicitní scény by téhle povídce moc nesvědčily. Taky mne slash poznamenal a víc, než přiznávám, ale sem to nesedí.
K čestným RŠ a Širokovi by sedla spíš něha a romantika, oddanost a tak, jenom ne sexuální scény.

Prosím...

(Magdata, 17. 1. 2011 22:31)

pokračování. A co nejdříve. Je to naprosto dokonalá povídka. A navíc Jarka je moje nejoblíbenější postava. Vždycky mi z téhle pětky přišel nejopravdovější a s nejvíc zajímavým charakterem...

No tedy...

(Lady-Shadow, 14. 1. 2011 18:02)

Upřímně, když jsem uviděla název skoro jsem se zadusila mandarinkou jak mě to zaskočilo. Rychlé šípy mě provedly dětstvím a vidět to z tohohle pohedu... Je daleko lepší! =D Bylo to báječně a krásně výpravné =) sice nebyl jako hlavní hrdina zapojen můj nejoblíbenější ale to nevadí =)

Re: No tedy...

(Opravdu?, 14. 1. 2011 22:04)

A kdo je tvůj nejoblíbenější? tedy pokud to není tajemství..

Re: Re: No tedy...

(Lady-Shadow, 15. 1. 2011 18:25)

Vždycky jsem nedala dopustit na Červenáčka =) Byl mým slabým místem.

:))))))))))

(Lol, 15. 1. 2011 15:23)

Vynikajúci nápad Jarka-Široko (Petr) sú napísaný ako od Jestřába, perfektne podaný príbeh. Dúfam, že pokračovanie bude čo najskôr, je tu ešte veľa otázok, ktoré čakajú na odpoveď :)))

...

(Profesor, 14. 1. 2011 23:26)

Širokko, postava z mých nejmilejších. Tajemný mladý muž, který chtěl zachránit ducha Vontství a který v knize zůstal beze jména. Jsem ráda, že vy jste ho pojmenovaly. A moc hezky. Jméno Petr Šimon je nádherné.
Vůbec celý příběh je moc pěkný. Já si vždycky představovala, jaké by to bylo, kdyby ho kluci doprovodili domů... Jen jsem ho párovala s Mirkem, ale s Jarkou je to mnohem hezčí.
Snad se Petr uzdraví a bude moct chodit.

No tedy...

(Lady-Shadow, 14. 1. 2011 18:02)

Upřímně, když jsem uviděla název skoro jsem se zadusila mandarinkou jak mě to zaskočilo. Rychlé šípy mě provedly dětstvím a vidět to z tohohle pohedu... Je daleko lepší! =D Bylo to báječně a krásně výpravné =) sice nebyl jako hlavní hrdina zapojen můj nejoblíbenější ale to nevadí =)

Jééé

(Wendy A. Darling, 14. 1. 2011 11:23)

Na tohle téma už jsem taky zkoušela vymýšlet, ale jelikož jsem Rychlé šípy nikdy nečetla, tak to tak nějak nedopadlo... Ale zřejmě si je přečtu, ať jsem v obraze. xD Ale těším se na další díl ^^

Jééé

(Wendy A. Darling, 14. 1. 2011 10:00)

Na tohle téma už jsem taky zkoušela vymýšlet, ale jelikož jsem Rychlé šípy nikdy nečetla, tak to tak nějak nedopadlo... Ale zřejmě si je přečtu, ať jsem v obraze. xD Ale těším se na další díl ^^

super:D

(milwa, 13. 1. 2011 20:36)

Čtu znova a už se těším na další díly,vážně dobré téma:3

Možná

(Rowene, 13. 1. 2011 9:59)

by psal Jestřáb v jiné době jinak.:-) Doufám, že bude pokračování, je tu mnoho nezodpovězených otázek.